Tribuna, červenec-prosinec 1986 (XVIII/26-52)
1986-07-02 / No. 26
® OPĚT ALDO MORO Po zhruba osmi íe.ech se opět začíná hovořit o »případu Aido Moro«. V Římě zazněly nepříjemné otázky, které pronesl senátor Italské komunistické strany Sergio Flamígni. Soustřeďují se především na řadu nejasností, nepřesností a podivných »náhod«, k nimž došlo při vyšetřování únosu a zavraždění bývalého italského premiéra a generálního tajemníka Křesťanskodemokratické strany Aida Mora. Již krátce po únosu a vraždě se objevovaly náznaky stop, které vedly od teroristické organizace tzv. Brigatte rosse k vyšším místům, a to nejen v Římě. Po těchto stopách se však ohaři italské justice nepustili. Nyní se však tyto stopy opět vynořují. »Náhody« jsou opravdu podivuhodné. Senátor Flamigni upozorňuje například na vymazané pasáže v záznamech telefonických rozhovorů členů tzv. Brigatte rosse, kteří Mora unesli a zavraždili, se sekretariátem někdejšího předsedy vlády, jakož i s knězem Menninim, jehož chtěli teroristé použít jako prostředníka při vyjednávání s policií. Další nepříjemný dotaz zní: »Kam zmizela z vyšetřovacích spisů amatérská fotografie, pořízená několik hodin po atentátu na místě činu, na níž byli už jako „náhodní pozorovatelé“ zachyceni později odhalení teroristé a příslušníci italského podsvětí?« Flamigni rovněž tvrdí, že původní vyšetřování jasně ukázalo, že bezpečnostní služby věděly o místě Morová úkrytu dávno předtím, než se rozhodly k akci. Proč došlo k odkladu? Senátor Flamigni formuluje závěry svých dotazů »taktně« — římská prokuratura se při vyšetřování nřípadu Moro do pustila přinejmenším nepřesností. Zavinila, že i přes vynesení rozsudku nad teroristy nebylo do celého případu ani po osmi letech vzneseno dost světla. Italský ministr spravedlnosti Nino Martinazzoli nařídil pod tlakem Flamigniových prohlášení opětovné prešetrení nevyjasněných okolností vraždy Aida Mora. Ovšem jaký může být výsledek, když stopy jsou již značně vyčichlé či zametené. A stále se vnucuje otázka: »Šlo skutečně o nedbalost a náhody při vyšetřování?« (zk) • CESTA NIKAM Podle odhadů se v letošním roce sníží 0 60—80 procent počet těch movitějších Američanů, kteří odjedou na dovolenou do zahraničí. Není proto divu, že cestovní kanceláře v západní Evropě, na asijském 1 africkém pobřeží Středozemního moře, kam tito Američané tradičně směřovali, bijí na poplach. Nelíbí se snad turistům památky Říma či Milána, neláká je Káhira ani Paříž, pokud si tedy cestu přes Atlantik mohou dovolit? Háček je v něčem jiném — Američané mají strach z antiamerických nálad, které vyvolává politika jejich vlády právě v západní Evropě, severní Africe a na Blízkém východě. V té souvislosti nasměroval týdeník Time pozornost na socialistické země, kde »se může zahraniční turista pohybovat zcela bezpečně a nabídka služeb i jejich kvalita má vysokou úroveň«. Tento názor může být ovšem nevhod Washingtonu, východní Evropu prohlašuje za hnízdiště teroristů. Prostý Američan, pokud se mu poštěstilo pobýt na »starém kontinentu«, však nemůže tyto konstrukce přijmout za své. Mohl totiž vidět, že právě na západ od našich hranic jsou teroristické akce na denním pořádku. A například v Libyi se teroristickým přepadem zaangažovala vláda USA, jež tak proti sobě popudila světové veřejné mínění. Nebrání jí to však »kárat« všechny, kteří se opovažují mít vlastní názory. A nejen kárat... Došlo tak ke zdánlivě paradoxní situaci — nejsilnější stát kapitalistického světa stále častěji sahá po síle vůči jiným zemím. Způsobuje tím napětí a antiamerické nálady. Důsledkem je strach jeho vlastních občanů z cest do »horkých oblastí«, kde nyní turisty střídají američtí po zuby ozbrojení »cestující«. Cli) Reakční síly USA v čele s prezidentem Reaganem prosadily opět svůj požadavek — Sněmovna reprezentantů Kongresu USA odhlasovala novou vojenskou pomoc nikaragujským kontrarevolucionářům ve výši sto miliónů dolarů. Bílý dům stupňuje kampaň proti sandinovské vládě, která je mu trnem v oku pro svou politiku nezávislosti. Nesouhlas s tímto rozhodnutím vyjádřila před velvyslanectvím USA v Managui také skupina amerických občanů Telefoto ČTK • SROVNÁNÍ SE NABÍZÍ! Posledního půl roku hodně jezdím, především na trase Praha—Brno. Občas autobusem, především však vlakem. V žádném případě neriskuji a zajistím si místenku. Autobusem to ani jinak nejde. Po několika jízdách vlakem jsem však zjistila, že ani místenka vystavená na nádraží Praha-střed není zárukou toho, že si sednu. K vlaku jsem přišla pět minut před odjezdem a na mém místě seděl mládenec. Vyhodit se nedal, protože měl právoplatně vystavenou místenku, úplně stejnou jako já. Situace se nezměnila ani po příchodu průvodčí. Tu vůbec nastalá situace nevzrušila — »Já jsem vám ji nevydala«, řekla. Zatmělo se mi před očima a sugestivně'si v duchu opakovala — nebuď hysteřka. Sice s obavami, ale sedla jsem si na zdánlivě volné místo a čekala s napětím, kdy mě kdo zvedne. Nestalo se. Pán, co přišel z jídelního vozu na své místo těsně před Brnem, byl vlídně naladěn. Mávl rukou a postál na chodbičce. Od té doby chodím na vlak podstatně dřív. Kdybych se ve vylíčené situaci ocitla sama, ani by mě nenapadlo o ní psát. Za dobu, co jezdím, jsem však byla svědkem stejného maléru dvakrát, což je zřejmě vzhledem k mé účasti v dopravě a počtu prodaných místenek trošku moc. Nevím, jestli je to náhoda, ale vždycky byla původcem nepříjemnosti pražská místenková pokladna. Proto jsem se stala pozorovatelem. U stejné pokladny si totiž kupují místenky cestující na expres Ostravan, je vždycky beznadějně vyprodán, a také proto je zřejmě využívána možnost objednat si místenku telefonem. Dříve jsem si nevšímala drobných nedorozumění lidí s pokladní Po zvláštních zkušenostech mě však začaly zajímat. Obvykle se týkají nedodržení telefonického slibu. Takový cestující do Ostravy ví, že mu někdo, samozřejmě na jméno, rezervoval místenku, dejme tomu do vagónu číslo osm. Když si ji potom, s jízdenkou v ruce přijde vyzvednout, pokladní o jeho objednávce nic neví a místenky už nejsou. Co takový cestující dělá, nevím, jezdím naštěstí do Brna a tam je zřejmě frekvence vlaků dostačující. Předeslala jsem, že jezdím také autobusem. Připadá mi to trošku nespravedlivé jednu dopravní organizaci hanit a druhou vynášet. Ale v tomto případě mi nic jiného nezbývá. I když vezmu v úvahu, že za vlak zaplatím méně a že provoz Československých státních drah je složitější, nemohu nesrovnávat. Autobusová doprava při prodeji místenek jíž využívá techniku — u vlaků to nejde? (le) • AUTOMATY POD DOHLED Rozřezané a potrhané seznamy, utržená sluchátka, potlučené telefonní přístroje, rozbitá skla, dveře ... To je častý obrázek, se kterým se setkáváme v telefonních budkách v každém městě. Svoji sílu si na nich ověřují vandalové často posilněni alkoholem. Jiní se z nich snaží získat mikrofony nebo také drobné mince, aby si mohli dát další pivo ... Resort spojů vynakládá na údržbu telefonních budek a v nich umístěných automatů každý rok miliónové částky. Docílené výsledky však zatím za vynaloženým úsilím a prostředky značně pokulhávají. Na veřejných prostranstvích, často v ulicích, kde v noci není živáčka, to ani jinak není možné. Určitě by se vyplatilo, kdyby spoje — podobně jako v pražském metru a v některých obchodních domech — více vvužívaly pro umístění veřejných telefonních přístrojů přístupný prostor různých úřadů, institucí a organizací, případně i hlídaných objektů nebo alespoň jejich těsné blízkosti. Dobrý lék by to byl zejména pro nová sídliště, kde většinou není ani dostatek volných telefonních linek. 0008001' by například ocenili, kdyby spojaři namontovali automaty do jednotlivých domů. Částečně by se vyřešily problémy s telefonizací bytů. a určitě by to ani pro spoje nebyl ztrátový podnik. (vs) J edním z nejfrekventovanějších slov je dnes kvalita. Je to prostě ono něco, čím se stává výrobek krásný, funkční, užitečný. Když vidím dokonale esteticky ztvárněnou věc a navíc plně sloužící svému účelu, ať se jedná o kleště, počítač nebo šaty, vždycky mám chuť pohladit všechny, kdo se o tenhle pěkný pocit postarali. Designéra, technika, dělníka ... Mluvíme často o kvalitě výrobků a zapomínáme (nebo nedomýšlíme?), že to je jen a jen kvalita lidí, vlastnost Člověka. Toho, který věc vymyslel nakreslil, udělal. Narubal rudu a vytavil ji v ocel, vydělal kůži a ušil z ní boty, proměnil strom v psací stůl a myšlenku v čin. Podle čeho se pozná kvalita jednotlivce? Lze ji degustovat, ohmatat, vnímat? Jsou smysly schopné zachytit, rozpoznat a zhodnotit ryzost lidské osobnosti? Je rozum připraven analyzovat rozmanitost člověka? Dokonalost neexistuje, ani absolutní poznání. Přesto jsou lidské karáty odhadnutelné a prokazatelné. Ovšem jen všemi smysly a rozumem, dohromady, protože jenom společně tvoří člověka. Lehká odpověď, napadne mnohé, přece podle výsledků práce se pozná pravá jakost. Ale kolik stupňů ryzosti přiřknout takovému pracovníkovi, který plní a překračuje výkonové normy jen z čistě osobních důvodů, aby nasyslil co nejvíc peněz na auto, chatu, dovolenou u moře? Udělat něco zadarmo je pro něj naprosto nepřijatelné. No dobře, asi jsem zvolila příliš průhledný příklad. Vezměme tedy »koumáka«, který vzorně pracuje, ve volném čase chodí občas na brigády a zdobí nástěnku, je ochoten vybírat i odborářské příspěvky a dát deset korun na fond solidarity. Je »skromný«, nikdy se k ničemu nevyjádří a myslí si své. Zato doma, v hospodě, mezi přátelí se nechává slyšet o chybách, nedostatcích, jak se všechno špatně dělá! A při tom ještě někdy nešetří slovy obdi- O čem přemýšlíme Kolik máme karátů vu k »svobodě« na Západě. Je ten tím čtyřl=>dvacet>karátovým? A nebo jiný, normální člověk se zcela běžným inteli genčním kvocientem. Průměrný nebo dobrý student, dělník, řídící pracovník. Umí respektovat příkazy nadřízených, nereptá, pečlivě a snaživě plní všechny své úkoly, je vzorem úzkostlivosti a pilnosti. Ochotně se účastní činnosti různých společenských organizací Národní fronty, nevynechá žádnou schůzi, vede k poctivé práci i své děti. Proplouvá životem jen s občasnými drobnými »průšvihy«, v podstatě se mu vše daří, protože dbá, aby nikde nenarazil, nikoho neurazil, nikomu se nezprotivil. Jen jedno nezvládá. Myslet. Koncepčně, tvořivě, nápaditě a s rozletem. Není schopen popohnat pokrok ani o milimetr vpřed, protože pouze napodobuje a opakuje. Ne, ani tomu nelze připsat nejvíc. Opravdovou jakost musíme tedy přiznat člověku, který, jak se říká, co na srdci, to na jazyku, který pracuje proto, že má radost ze své činnosti a ví, že je prospěšná nejen jemu, ale i ostatním lidem. Nezajímá ho kurs bonu nebo marky a chápe, že stereo a video je prozatím módní hračka. Umí si vážit práce ostatních a neznehodnocuje ji. Myslí stále na to, jak by vše kolem sebe změnil k lepšímu, výkonnějšímu, účelnějšímu a krásnějšímu, a něco pre to dělá. Má své chyby. Proč by je vlastně nemohl mít? Třeba je nepořádník nebo si okusuje nehty. Znehodnocuje to snad jeho kvalitu? Asi, odpoví mnozí, vždyť do jakosti se započítává všechno, i utržený knoflík. Ale pozor! Člověk není přece výrobek, nelze tedy srovnávat jeho obsah s nějakou byť sebedokonalejší věcí. Isou to dva velmi rozdílné pojmy Přesto často nejsme schopni vidět za kvalitou předmětů kvalitu lidí. Mnohé lidi zase »nevidíme« pod nánosem materiálního balastu. A tik je posuzujeme podle počtu kabátů, koberců, televizí atd. Staré přísloví praví, že šaty dělají člověka. Ale co když vlk chodí v beránčím rouše. A nejen šaty mají v mezilidských vztazích významné místo. Co takhle perfektní účes, džentlmenské chování nebo věčně rozzářená tvář? Pro mnohé jsou to nezbytné mimikry, pod nimiž skrývají svou pravou podstatu. Anebo ještě nestoudnější záměna člověka s čímsi, pro co naštěstí ještě není název. Jen si vzpomeňme třeba na pobyt v nemocnici, kdy jsme se stali »případem na šestce« či »zlomeninou bérce na desítce«. Pro řemeslníky se zase můžeme stát »prasklým radiátorem«, pro pojišťováky »promočeným stropem«, pro ředitele »pracovní silou«. Prostě nejsme soudruhem či panem Horáčkem, ale slovním kódem určitého problému. Vůbec nemíním vtipkovat. Tyto pravdy jsou až příliš vážné. Kam se nám v mnohých případech ztrácí lidská bytost? Nezmizí pod ohromnou hromadou »šrotu«, která je nad ní nakupena? Nedovolme to. Protože člověk může všechno. Když chce. A my všichni moc chceme být co nejkvalitnějšími lidmi. Takovými lidmi, které máme chuť pohladit za to, že jsou, nevzdávají se, znamenají pro své okolí »něco«, takovými, jakými bychom chtěli být v nejtajnějších snech a zatím na to bud nemáme, nebo si to nechceme nahlas přiznat. Nemusejí to být vždy jen význační či ocenění pracovníci, mohou to být lidé blízko nás. Rodiče, sourozenci, sousedé. Každý z nás se s nimi potkáváme. Mohla bych jich vyjmenovat celou řadu. Ale zkusme každý sám se zamyslet nad svým známým a přítelem. Posuďme jeho činy. A pak přidělujme karáty. VACLAVA VLADYKQVÄ 2tribuna 26/1986