Tvorba, říjen-prosinec 1969 (XXXIV/5-18)
1969-12-03 / nr. 14
Krátce po skončení lednového pléna ÚV KSČ vznikla situace, kdy se většina pražských komunistů začala domáhat hlubšího objasnění závěrů lednového pléna ŰV KSČ a zevrubnější informace o jeho průběhu. A právě v této chvíli se začínají v některých stranických organizacích v Praze prosazovat 'hlasy, 'které tyto požadavky po hlubší informaci obracejí určitým politickým směrem. Tak již na aktivu vysokoškolských stranických funkcionářů k výsledkům lednového pléna ÚV KSČ vystupuje člen vysokoškolského výboru KSČ v Praze docent František Šamalík se stanoviskem ve 'kterém v podstatě říká: Závěry lednového pléna jsou sice pokrokem proti předcházejícímu stavu, zejména v tom, že znamenají odstranění A. Novotného z funkce prvního tajemníka ÜV KSČ a tím, že otevírají možnosti pro prosazováni dalších požadavků. Současně jsou však kompromisem mezi progresivní a konzervativní částí pléna ÚV KSČ. Kompromisní je zejména pozitivní hodnocení uplynulého období a akcent na 'kritiku práce metod strany, místo kritiky »celého systému«. Docent Fr. Šamalík ve svém vystoupení dokazoval, že chybné nejsou jen metody práce strany, ale chybný je především »celý systém«. Nejde a nemůže tedy jít o nahrazení chybných metod metodami správnými, ale musí jít o nahrazení »celého systému novým systémem«. Podobné myšlenky zazněly v té době i na dalších stranických schůzích a shromážděních. Například na schůzi 'komunistů ve Svazu spisovatelů, v některých společenskovědních ústavech ČSAV, ve stranických organizacích, ve sdělovacích prostředcích, v Ústavu dějin socialismu, na Vysoké škole politické ÚV KSČ i jinde. V souvis'osti s tím byl často vznášen i požadavek na úplnou informaci o obsahu vystoupení jednotlivých členů ÚV KSČ na předchozích jednáních ÚV KSČ. Požadavek byl odůvodňován zájmem, aby »ve straně byla zavedena skutečná vnitrostranická demokracie, až dosud potlačovaná přebujelým centralismem«. K tomu prý je třeba znát, jak vystupují a postupují jednotliví členové ÚV KSČ a podle toho jim dát či nedat důvěru. Tato vystoupení z doby krátce po lednovém plénu 1968 signalizují v pražské stranické organizaci existenci a nástup sil, které začínají uplatňovat odlišné a v podstatě opoziční stanovisko k závěrům lednového pléna ÚV KSČ. Podobný smysl má v této situaci i široce založený pokus o likvidaci závěrů zářijového pléna ÚV KSČ z roku 1967 ke sjezdu spisovatelů a snaha o demagogické zneužití tzv. strahovských události z konce téhož roku. je zajímavé, že stranický aktiv závodů obvodu Praha 9, ale i v jiných obvodech, správně rozpoznal smysl tehdejších vystoupeni profesora Eduarda Goldstůckera, Pavla Kohouta a dalších, usilujících o revizi závěrů zářijového pléna 1967. Dožadoval se však marně jasného stanoviska vedeni strany, marně žádal odpověcf, zda vedeni stojí či nestojí za závěry tohoto pléna a závěry XIII. siezdu strany. I v těchto otázkách vedení strany nejdříve ustupovalo tlaku, kolísalo a pak kapitulovalo. Tyto tendence a tlak na revizi linie strany pochopitelně nevznikly až po lednu 1968. Naopak, pouze se silněji projevily a otevřeně vystoupily na povrch. Stačí znovu poukázat na IV. sjezd spisovatelů v červnu 1967 nebo na diskusi na vysokých školách při posuzování strahovských událostí. Analýza zrodu a vývoje těchto tendenci odhalí jejích kořeny a vznik zřejmě ještě mnohem hlouběji před rokem 1967, než jak se dosud domníváme. Charakteristickým rysem těchto přístupů, jak začaly k-átce po lednu 1968 vystupovat a otevřeně se prosazovat, byl zejména negativistický postoj k celému uplynulému vývoji od roku 1948. Celý poúnorový vývoj byl v podstatě hodnocen ^ko ekonomicky neúspěšný a zejména protidemokratický. Zvlášť bylo zdůrazňováno údajné absolutní podcenění politické úlohy Intel.gence. Mimořádně ostrá kritická kampaň byla rozpoutána proti stranickému aparátu, jehož jedinou funkcí v minulosti bylo údajně to, že byl nositelem byrokratických a protidemokratických metod ve straně. Byl nastolen požadavek revize politických procesů z první poloviny padesátých let a heslo očisty bezpečnostního aparátu Začala rozsáhlá kampaň za diskreditaci vedoucích kádrů ve státních orgánech a společenských organizacích a současně prosazováno jejich rozdělování na tzv. konzervativce a progresivisty, a tím tlačeno na jejich postupné rozkládání. Ostatně se brzy ukázalo, že uvedené názory a kampaně nejsou vyslovovány a vedeny ani náhodně, ani bez záměrů a určitého cíle. V Praze vypukl v průběhu února a března 1968 ostrý boj o vedení pražské stranické organizace, boj o městský a obvodní výbory strany a důležité, klíčové stranické organizace. V tomto boji vystoupila velká skupina, reprezentovaná jako mluvčím členem předsednictva vysokoškolského výboru KSČ Pavlem Machoninem, již s velmi ucelenou ideovou a politickou platformou Po dohodě s tehdejším vedoucím tajemníkem MV KSČ v Praze Martinem Vaculíkem a na základě nátlaku a řady zákulisních machinací se jí zdařilo fakticky vyřadit předsednictvo a plénum městského výboru strany i špičkový stranický aktiv z vlivu na přípravu pražské stranické konference. Podíl dosavadního MV KSČ byl omezen prakticky pouze na přípravu zprávy o činnosti MV KSČ za uplynulé funkční období. Pokud jde o linii další činnosti městské organizace strany bylo prosazeno že konferenci bude předložen návrh Programového prohlášení, který za pomoci řady dalších institucí zpracovala a připravila skupina kolem Pavla Machonina. Současně byl ještě před konáním konference vyvinut prostřednictvím některých stranických organizací a funkcionářů zejména z okruhu VV KSČ, okresních výborů v Praze 1, 2 a 6, oblastní stranické školy, části redakce Večerní Prahy apod., kde představitelé pravicového proudu získali významné pozice ve stranických orgánech, intenzívní tlak na vytvoření situace, ve které by přijetí tohoto programového politického dokumentu bylo předem zajištěno a předem paralyzován možný odpor zdravých sil strany. Programové prohlášení bylo také předloženo městské konferenci a stalo se základem a osou jejího jednám Vedle některých pozitivních podnětů v ekonomické oblasti obsahovalo již daleko vyhraněnější podobu revizionistických východisek programu pravicově oportunistických sil v městská organizaci strany, než jakou jsme mohli zaznamenat ve vystoupeních bezprostředně po lednu 1968. Prohlášení shrnovalo určitou dosavadní tříšť pravicových názorů v již značné ucelenou platformu tzv. demokratického socialismu. Mluví se v něm sice o úloze dělnické třídy v obrodném procesu, dokonce se zde »lituje« dělnická třída, která »nese důsledky« předchozího vývoje, ale prohlášení se vyhýbá jasné formulaci stanoviska k principw vedoucí úlohy dělnické třídy v naší společnosti. Další dokumenty ukazují, že tu nejde 0 opomenutí nebo malou zřetelnost formulací, ale že se tu vědomě otevírá cesta revizi samého principu Podle Prohlášení byla vedoucí úloha dělnické třídy v minulosti jen slovní proklamací V této souvislosti se zdůrazňuje, že to byla inteligence, která »na své kůži pocítila, jak pod záminkou neustálého zdůrazňování vedoucí úiohy dělnické třídy nekvalifikovaní byrokrati zatlačovali tvůrčí pracovníky z jejich přirozeného místa ve společenské dělbě práce a procesech rozhodování a řízení«. Konstatuje se, že proto to byla část této inteligence, která nejjasněji ze všech sociálních skupin »podrobila kritice strnulé, rovnostářsko-byrokratické pojetí socialismu a vytyčila požadavek moderního, dynamického a humanistického pojet' socialismu«. Z další argumentace Programového prohlášení plyne, že v moderním socmlismu se nadále nedá s vedoucí úlohou dělnicKé třídy počítat, a dokonce že 1 celý předchozí vývoj ukázal v podstatě nesprávnost samého tohoto principu. V citovaném dokumentu je rovněž podniknut pokus o zdůvodnění revize dalšího základního principu poUtiky Komunistické strany Československa — in'ernacionálního vztahu k socialistickým zemím v čele se Sovětským svazem. Jak jinak lze toťž v celém kontextu Programového prohlášení chápat požadavek, aby KSČ vystoupila jakc »důsledná obhájkyně samostatné, socialistické, československé mezinárodní politiky«, která má zajistit bezpečnost a trvalou prosperitu ve spolupráci se Sovětským svazem a socialistickými zeměmi, a současně vytvořit »dostatečný prostor pro samostatnou a specifickým podmínkám naší vlasti odpovídající vnitřní politiku«. Ostatně další vývoj pravicového oportunismu ukázal cenu a skutečný obsah těchto politických frází Prohlášení. V Programovém prohlášení byl podniknut i pokus o revizi jiného nosného principu socialistické společnosti — pojetí vedoucí úlohy strany. Vznesené argumenty mají především opatřit důkaz pro tvrzení, že celá dosavadní činnost vedení strany byla nekultúrni, sektářská a omezená. Kritizovalo se, že dosud se jednalo o takové uplatnění vedoucí úlohy strany, ve kterém KSČ usilovala stát se »universálním správcem společnosti«. Autoři Prohlášení docházejí k závěru, že pražské politické vedení v minulosti podporovalo tuto sektářskou politiku centra, a proto se také po Lednu nepostavilo do čela obrodného procesu, nepochopilo jeho podstatu a naopak »brzdilo svými prohlášeními a svou pasivitou celý demokratizační proces«. Z neobjektivní, paušální a nehistorické kritiky byly pak vyvozeny závěry pro novou podobu uplatňování vedoucí úlohy strany i novou podobu uspořádání strany samotné. Postavení a vnitřní struktura strany měly napříště odpovídat »podmínkám socialistické demokracie« a její principy měly být důsledně uplatněny především v uspořádání vnitrostranických vztahů. Čertovo kopýtko těchto obecných tezí vystoupilo v okamžiku, kdy Prohlášení přešlo ke konkrétnější charakteristice podoby onoho projektu strany a její úlohy ve společnosti. Je charakteristické, že právě zde se autoři pečlivě, a sotva se tak stalo náhodou, vyhnuli jakékoliv zmínce o leninských principech výstavby strany, zejména o demokratickém centralismu Najdeme zde naznačeny všechny základní myšlenky, se kterými se o něco později shledáváme v návrhu nových stanov strany, který již přinesl základní revizi samých leninských principů výstavby strany. Kampaň před městskou konferencí KSČ a zpracování a předložení Programového prohlášení byly úvodním aktem bezprostředního zápasu o ovládnutí městské pražské organizace KSČ. Pravicové síly vedly tento zápas u vědomí toho, že bez ovládnutí MV KSC a zmanipulování pražské stranické organizace nebudou s to realizovat další své cíle nejen v Praze, ale i v celé republice. KAREL BERÁNEK BOÍ 0 PRAŽSKOU ORGANIZACI po lednovém plénu ŰV KSČ v roce 1968 Článek je pokusem ukázat v hrubých rysech vývoj formování platformy skupiny pravicových oportunistu v MV KSČ v Praze, v organizaci, která má v našich politických poměrech svým způsobem klíčový politický význam. Činnost pravicově oportunisíických sil v srpnových dnech roku 1968, zvláště na tzv. vysočanském sjezdu, měla svou předehru i posrpnové pokračování. Takzvaný vysočanský sjezd byl jen vyvrcholením celé předsrpnové činnosti těchto sil. Vedle kritiky protistranických metod práce, porušování stanov strany a frakční činnosti pravicově oportunisíických sil, je nutné ukázat i na základní rysy jejich ideové platformy, je to nezbytné zejména proto, že vlivu těchto sil podlehla na určitou dobu i značná část pražských komunistů a bezpartijních občanů. Okltd ' •' '-'■-‘••■I V, V SNÍMEK LUBOMÍRA STEPÁNA Kariéra boxera Jaroslava Když v raném mládí neúprosný soupeř v ringu poznamenal Jaroslavovu tvář, netušil, jakou lavinu právě strhl do údolí. Byla to však slavná rána. Vždyf jak se čas naplnil, vstoupila do análů nejen naší kultury, ale i velkého aparátu. Jaroslavův nos je totiž pojem, který i Pavel Tigrid ve Svědectví zaznamenal a ocenil jako dějinný přínos. Nevím, kde to začalo a či to byl smělý kádrový tah, který Jaroslava pozvedl do velkého aparátu. Je to už dávno, co se to stalo, že málokdo se pamatuje. Ovšem Jaroslav pamatuje všechno. I třináct vedoucích ze šestnácti a šest tajemníků z devíti, kteří vůbec byli. Dá se říci, že mimo výtah v domě není větší památník. Ptej se člověče, jak to dokázal? Jaroslav je totiž rozený úředník. Mimo nosu, za který nemůže, uctivý výraz ve tváři. Neopakovatelný úsměv. Denně vyřízená a nevyříditelná agenda. Na každé poradě včas. Vždy a ke všemu při ruce několik nezávazných připomínek, které díky abstraktnosti formulací jsou vždy na úrovni. Universálně použitelná referentská kvalifikace. Co si víc přát? Takhle proplouval bouřemi doby. Pamatuje kruté zimy a horká léta. I jedno radostné jaro. Když bylo nejhůř, šel na studia. Všichni vedoucí jej tam rádi posílali, takže vystudoval mnohé University. Horší to bylo, když jej zase referentováním pověřovali. Nakonec referentem byl i před tím. Proč ne potom? Až jednou uznali, že rozumu pobral na doktora, a poslali mu diplom. Svět se divil, ale Jaroslav vypnul prsa nadšením Co radosti neudělá list papíru? Přišla slavná a zároveň trpká doba, kdy Jaroslav referentoval přes múzu Thálii s pravomocí po vlastech českých i slovenských. Thálie přitom úpěla, ale dramatičtí umělci se jen potutelně usmívali. Život šel přece dál, i když někdo chtěl zreferentovat rozkvět umění. Nestačil. Abstraktní rady nikdo nemohl použít. A co měli diváci uvidět, to také všechno nestihl zakázat. 1 když nedoporučené dlouhý seznam tvoří. Tenkrát už to však nebyla klidná léta úřadování. Magnetické pole moci a umění s ním smýkalo. i jeden soud si vysloužil. Dodnes se užírá obavou, jak to jen dopadne? Pak osud málem zle udeřil. Usměvavý diplomat se stal tajemníkem a veřejně prohlásil, že skončila éra boxerů v kultuře. Jaroslavův úsměv se ztratil. Prožil strašné dny. Trýzeň života se mu zapsala do tváře. Co dělat? Naštěstí tajemníkovi někdo včas do ucha pošeptal, že Jaroslav je zdatný úředník. Že mnoho pamatuje a zároveň umí zapomínat. A ejhle, co se nestalo? Úředníka a boxera — tedy dvojjedinou osobnost politiky a kultury — povýšili. Správněji řečeno, usměvavý tajemník jej povýšil. Dostal lepší kancelář, měkké křeslo a vlastní sekretářku. Také mamince nosil o tisíc korun více. Jaroslav se za to jen dobrým tajemníkovi odvděčil. Sloužil do roztrháni těla. Historie si zapsala jeho manipulátor ský vklad v bojt za socialismus s lidskou tváří. Byl u všeho na kulturní frontě, o všem spolurozhodoval a dokonce přestal být abstraktní. Snad, kdyby mu dali čas, pozbyl by i úřednické neduhy. A trochu povyrostl, jak mu to kázala nomenklatura. I když o tomhle mnozí pochybuji. A já se jim moc nedivím. Usměvavého tajemníka dlouho nepřežil Navíc přišla doba, která má ve znaku, že nechce jednooké a jednoruké úředníky. U Jaroslava to i stihla ve skutek proměnit. Dlužno přiznat, že Jaroslav si po všem zachoval tvář. Kabát nepřevlékl, jako mnozí jeho druzi ve zbrani. Nemám ho rád, ale proč to nepřiznat? Jaký byl, takový byl. Dnes ve vzdoru vytrval. Není to lepší protivník? KRAMERIUS tvorba 3