Tvorba, leden-březen 1970 (XXXV/1-12)
1970-01-14 / No. 2
JINAK NA SIOVENSKU lů Výbor Svazu slovenských spisovateprojednal na svém prosincovém zasedáni, jak uvedla PRAVDA 18. prosince 1963, výzvu ministra kultury Miroslava Válka ke spolupráci při uskutečňování zásad kulturní politiky a při podpoře současného úsilí stranického a státního vedení. V přijatém stanovisku zdůraznil výbor Svazu slovenských spisovatelů, že celý svaz prošel v uplynulých dvou letech podobně jako celý národ složitým vývojem. Hluboká krize se projevila zvlášť v některých článcích v Kultúrném životě a ve vystoupeních a usneseních aktivu slovenských spisoi vatelů z prosince 1968. Od těchto postojů se výbor Svazu slovenských spisovatelů plně distancuje. Už červnový národní sjezd slovenských spisovatelů v loňském roce změnil mnohé a od základu přehodnotil orientaci z předchozího období, takže vedení dnes plně a jednoznačně podporuje politiku strany. »Máme upřímný, čestný zájem zachovat si nynější kladné vztahy k vedení ÚV KSS, slovenské vládě a ministerstvu kultury«, praví se v usnesení. }ako příklad je nváděna rezoluce výboru Svazu slovenských spisovatelů, uveřejněná k příležitosti 100. výročí narozeni V. I. Lenina. V další části odpovědi ministru kultury se výbor Svazu slovenských spisovatelů zabýval činností tzv. Koordinačního výboru uměleckých svazů a vyloučením těch členů, kteří odešli po srpnu 1968 do zahraničí. Přitom je zdůrazňována rozvaha ■ diferencovaný přístup ke každému jednotlivému případu zvlášť, takže hlavním a rozhodujícím kritériem při posuzování člena se stává jeho skutečná činnost v cizině. Tak na základě věcných informací, byli vyloučeni z řad organizace např. E. B. Štefan, Ladislav Mňačko a překladatel dr. Ervín Mikula, neboť jejich činnost se dostala do rozporu se stanovami Svazu slovenských spisovatelů a ctí slovenského spisovatele. Svaz slovenských spisovatelů začal jako prvý tvůrčí svaz podporovat úsilí politických představitelů o normalizaci vztahů se socialistickými zeměmi. Už v prosinci roku 1968 zahájil jednání se Svazem maďarských spisovatelů a v únoru 1969 byla uzavřena vzájemná dohoda o spolupráci, jejíž všechny body se v průběhu loňského roku fádně plnily. Ačkoliv se sovětskými spisovateli podobné dohody uzavřeny nebyly, přijal Svaz slovenských spisovatelů pozvání k oslavám výročí Puškina a překladatelé se zúčastnili mezinárodního kong;esu v Moskvě a v Leningradě. Po rozhovorech při těchto příležitostech byla nakonec v Moskvě se sovětskou stranou uzavřena 30. června 1969 obdobná doho- JINAK V ČECHÁCH? Bude i na občanech, aby sami přispěli k tomu, že bytový fond bude sloužit svému účelu a že opuštěné byty budou v krátké době obsazeny. Mohou k tomu přispět tím, že budou národním výborům oznamovat, v kterých bytech nikdo nebydlí, a tím vyvolat řízení ke zrušení užívacího práva. JUDr. JAN NĚMEC, ministr spravedlnosti ČSR Povzbuzení da jako s Maďary a už na oslavy Národního povstání přijela na Slovensko velká delegace sovětských spisovatelů v čele s Borisem Polevým. Články o tom přinesla jak Litěraturnaja gazeta, tak moskevská Pravda. Také v tomto případě se dohoda průběžně plnila. Ať už to byly večery slovenské poezie v Moskvě. Leningradě a Volgogradě, nebo oslavy výročí Ivana Kotliarského, Tumaniana v Jereváné, či Dny československé kultury v Kyjevě. Například redakce Vsesvit a Revue svetové literatúry si vyměnily redaktory, takže i to je dokladem úplné obnovy předchozích styků. Obdobně se normalizovaly styky i se spisovatelskými organizacemi v ostatních socialistických zemích. S Bulhary 28. října 1989, s Rumuny v Praze 20. března 1969, s Poláky byla zahájena jednání v Gdaňsku 17.—19. listopadu 1969, u příležitosti večera slovenské literatury, výstav a přednášek, pořádaných Československým kulturním střediskem ve Varšavě. I zde je otázka uzavření řádné dohody záležitostí nejbližší budoucnosti, stejně tak ve styku s NDR. V závěru se zdůrazňuje, že je životním zájmem slovenských spisovatelů a celé literatury dovršit společenskou konsolidaci. K tomu přispěje jak vydavatelství Slovenský spisovatel, které zůstalo nejkonsolidovanější organizací v kritické době, a také časopis Kultúrny život, na jehož znovuvydáváni se pomýšlí. Čekali jsme více než tři týdny, jaké stanovisko zaujme k tomuto čestnému, jednoznačnému postoji slovenských kolegů Svaz českých spisovatelů. Nedočkali jsme se jediného slova. Prohlášení předsednictva ČNF ze 7. ledna konstatuje proto plným právem, že Svaz českých spisovatelů i ostatní české umělecké svazy měly už opravdu dost času, aby uvážily svou pozici uvnitř Národní fronty a vyvodily základní nezbytné sebekritické závěry ze situace, do níž se dostaly pod vlivem pravicově oportunistických a antisocialistických sil ve vedoucích orgánech Svazu. Prohlášení ČNF formuluje jasná kritéria, podmiňující členství v NF pro všechny její složky bez výjimky a vyslovuje plnou podporu akcím českého ministra kultury. Svým usnesením o vy- f loučení Svazu filmových a televizních / umělci Z CNF zároveň velmi srozu ' smutek emigrantu mitelně dává na vědomí, že má dost politické důslednosti a autority, aby ze současného neudržitelného vyvodil i v ostatních případech stavu nezbytné závěry. Nepochybujeme o tom, že to budou závěry ve prospěch dalšího rozvoje české literatury a umění, podpory jeho aktivních, socialistických sil. vrhk Bereš telefon: Umřeš, jako Eamíra!. .. Rádoby démonický, suverénní, pythický, ale rozhodně nenávistný hlas zbavený jména a také vzdálený pubertální recesi. Vynoří se prosté a mizí. Nenávist jako program? Proč ne? Nenávist zvedala a stále ještě mnohde ve světě zvedá celé společenské skupiny k aktivitě, k zápasu, protestu, k ozdravujícímu pohybu. 1 hozená rukavice mule mít program. Dokonce to býval akt rytířský. Tento způsob však, zavánějící nejpřlzemnějším hyentsmem a hulvátstvím, které se nezastaví ani před smrtí odpůrcovou, manýra morální spodiny, přesvědčuje toliko o jednom: /sou tu, ti trapní anonymové, jsou to oni, co zpoza bučku štěkají, chlístajt špínu, ba i zpronevěřují státní peníze — ti, co se vysmívají, že by u nás kdy mohla působit konträr evoluce. Tady je. Zastřená, temná, zlověstná, potlačená a tím divější a zároveň zbabělejší v otevřeném, přímém střetu s argumenty. A jestli jsi někdy pochyboval, jestli tě tvůj český humanismus utvářený z písmáckých tradic předků uváděl dělej co dělej, do pochybností — tím ostřejši je procitnutí po takovém jedovatém šlehu! Jaké procitnuti z iluzí! Ano, ano, jsou tady, nechtějí se vzdát, vyhledávají kdelaký, t ten nejpofouchlejšl prostředek, jsou škodolibí, zlí, úskoční a schopní neirůznějších převleků. Naplňuje je mentalita čachrářů, kteří ztratili své pozice, čachrářů, kteří se neostýchají se vlichocovat a zároveň pomýšlet na pomstu, kdyby ... Ano — kdyby! A tak takový anonym, který ještě posedává o závětří, vykonává nakonec činnost i užitečnou, aniž sl to sám uvědomuje. Pohrávaje sl surově s lidskými city, kolísavé venkoncem napravuje, pochybovače zoceluje a nerozhodné bezděky směruje na tu stranu fronty, kterou st už dávno zvolila většina zdravě a poctivě smýšlejících. VOJTECH CÁCH 2 tvorům Odpověď na interpelaci K článku Josefa Hotmara nazvanému »Několik otázek i mimo kom petenci ministru spravedlnosti ČSR JUDr. fanu Němcovi« a uveřejněnému v rubrice »Interpelace« v č. 14 vašeho týdeníku ze dne 3. 12. 1969 bych chtěl uvést následující: Otázky uvolňování bytů osob zdržujících se protiprávně v cizině vláda CSR soustavně sleduje a již usnesením z 16. srpna 1969 Č. 158 uložila příslušným orgánům národních výborů, aby všemi právními prostředky po ruce jsoucími působily k uvolnění těchto bytů pro uspokojování bytových potřeb poctivých občanů. Také minislerstvo vnitra jakožto státní orgán, do jehož působnosti patří hospodaření * byty a řízení národních výborů na tomto úseku, vydalo již metodické pokyny pro národní výbory k zajištění jednotného a správného postupu v těchto věcech. Jde zejména o to, aby národní výbory — zjišťovaly takovéto byty a působily na organizace spravující bytový majetek anebo na domů, aby podávali soudům vlastníky návrhy na zrušení užívacího práva k těmto bytům, popř. aby ve smyslu ustanovení § 32 o. s. ř takové návrhy samy soudům podávaly: — nedávaly souhlas ke spekulativním výměnám těchto bytů; — v případech, kde sice se souhlasem uživatele bytu dlícího v cizině, ale jinak bez právního důvodu užívají byt třetí osoby, podávaly k soudu návrh na vyklizení; — zrušovaly užívací právo k byt" pro nadměrnost způsobenou tím, že někteří příslušníci domácnosti uživatel-! bytu se bez povolení zdržují v cizině. Uvedený postup orgánů národních výborů se týká jak bytů vystavených ve státní bytové výtavbě, tak bytů v domech v soukromém vlastnictví o v rodinných domcích v osobním vlastnictví užívaných jinými osobami než vlastníkem. Pokud jde o družstevní byty, jejichž uživatelé — členové stavebních bytových družstev — se zdržují bez povolení v cizině, je na představen-stvech družstev, aby neprodleně podle či. 19 stanov zahájila řízení o vyloučeni těchto členů družstev podle jednotlivých případů buď proto, že dali svůj byt bez souhlasu představenstva do užívání jiné osobě, neplatí úhradu za užívání, nebo přes výstrahu užívají družstevního majetku tak, že družstvu vzniká značná škoda, nebo trpí, aby se majetku družstva tak užívalo. Vyloučením z družstva pak zaniká podle čl. 25 písm. c) stanov právo užívat byt. Také Český svaz bytových družstev vydal v tomto směru pro SBD podrobné pokyny ze dne 30. října 1969. Právní řád má dostatek prostředků umožňujících, aby se byt občana, který protiprávně odešel do ciziny, dostal do rukou těch, kteří jej potřebují. Záleží jen na tom, aby národní výbory, popř. organizace spravující bytový majetek a představenstva stavebních bytových družstev řešení těchto záležitostí v naznačených směrech neodkládaly a potřebné kroky k zahájení soudního či správního řízení činily se vším možným urychlením. Pokud jde o soudy, za jejichž činnost ústavně odpovídám, jsou podle § 184 písm. dl obč. zák. povolány k tomu, aby zrušily právo užívat byt, popř. rozhodovaly o žalobách na vyklizení ve shora zmíněných případech; mohu ujistit, že se postarám 0 to, aby v těchto věcech nedocházelo u nich k nežádoucím průtahům. Shora naznačený postup nelze volit u bytů v osobním vlastnictví a u bytů v rodinných domcích obývaných jejich vlastníky, kteří právo užívat byt odvozují od práva vlastnického. Neznamená to však, že 1 v této oblasti neexistují právní prostředky, které by neumožnily tyto neobsazené byty užívat. Každý občan, který bez povolení opustí území republiky nebo bez povolení zůstane v cizině, se dopouští trestného činu opuštění republiky podle § 109 trestního zákona Za tento trestný čin bude trestně stíhán a prokurátorem postaven před soud, který může kromě trestu odnětí svobody na 3 léta až 10 let uložit též trest propadnutí majetku anebo tento trest samotný. Je nepochybné, že pachatelům těchto trestných činů bude v případech, kde to zákon stanoví, ukládán trest propadnutí majetku. Majetek propadne ve prospěch státu a národní výbor bude mít možnost byt nebo rodinný domek obsa dlt.\ \ Rádlo Svobodná Evropa se pokusilo na začátku roku 1970 předpovídat naše budoucí osudy. Jeho trvalá pozornost vývoji v Československu byla korunována honosnou anketou na téma: Vidíte nějakou perspektivu pro Československo osmdesátých let? Odpovídali rádoby kulturní a publicistické osobnosti, které v domnění, že budou svému národu více platní v cizině, posílají už delší dobu rady a prognózy éterem. Z ankety čiší publicistický chlad, nedostatek viry ve vlastni osudové rozhodnutí a hlavně smutek vyvržených. Ani umělý halas slov nemůže zakrýt přízračný nedostatek jistoty, zda jejich život je dosud spjat nějakým citovým poutem s vlastí, která si 1 bez nich jde zcela vlastni cestou. Mnozí respondenti hovoří ve velkých frázích, které odpovídají nezávaznému Jazyku západních politiků v podobných konvenčních okamžicích. Oslňuji postuláty o humanitních demokratických ideálech, jejichž naa plněni vidí ve světových měřítcích a v historicky dlouhých údobích budoucích. To jsou slova ředitele československé stanice Svobodná Evropa, kdysi zdatného úředníka ústředního sekretariátu předúnorové lidové strany. To je 1 tón řeči Julia Firta, kdysi všeho schopného ředitele Melantrichu. Mladší generace dotazovaných Je pragmatická a útočná. Ideály už dávno ztratila a na rozdíl od svých starších chlebodárců sl vydělává zuřivým štvaním proti danému a trvalému u nás: proti přátelství se Sovětským svazem, proti současnému vedení země a konečně proti úloze komunistické strany. To jsou sumárně řečeno hesla vyslovená z úst Pavla Kohna, kdysi nepříliš úspěšného redaktora Studenta. Tak promlouvá nepovedeným jazykem humoristy i Karel Fridrich, do roku 1968 nedoceněný redaktor jednoho pražského nakladatelského domu. Do této kategorie patři 1 návodová a vybraně propagandistická odpověd Slávy Volného, který se před časem vycvičil v ovládáni slova v Československém rozhlase. Zvláštní skupinu odpovídajících sestavili členové Svazu českých spisovatelů (dosudl) Ivan Diviš a Josef Jedlička. Perspektivu nevidí, ale zato věří. jejich optimismus je založen na absurdní skutečnosti, že přes své angažované zaměstnání v rozhlase americké zpravodajské instituce CIA mohou být členy pražské organizace, která je důležitým údem Národní fronty (dosudl). Mimo rámec ankety se přenesla jen Vvonna Přenosilová, ještě včera dosti známá pražská zpěvačka. Odpověď opřela o tvrzeni astrologa, že rozhodnutí padne na podzim 1970. Z dvaadvaceti odpovědí je pouze její nesporně přesná a přesvědčivá. Anketa Rádia Svobodná Evropa se podobá Jako vejce vejci proslulým anketám Literárních novin a Literárních listů, jenže z nich přes všechno zašifrované nepřátelství k socialismu život čišel, kdežto z téhle pouze zebe. i zeue. a "/ Vzpomínka na bojovníka Odchodem soudruha Emanuela Famíry jako by se před námi náhle uzavíral rozhodující úsek z dějin Komunistické strany Československa, neboť jeho život a dílo byly téměř po půl století neoddělitelně spjaty s historií našeho dělnického hnutí. na Soudruh Famíra bojoval za ideály několika frontách. Nejprve jako dělník, brzy nato už také jako výtvarník, tanečník, režisér, ale vždy jako uvědomělý zastánce práv proletariátu. Jeho životní osudy a dramatické zvraty jsou tak dynamické a rozsáhlé, že v tomto smutném vzpomínkovém zamyšlení je můžeme jen nepatrně připomenout. Jedno však bude navždy jasné. Politika a umění i umění a politika jsou v životě soudruha Emanuela Famíry spojeny zcela přirozeně. Ne každý však ví, že to bylo možné jen za cenu velkých osobních obětí. Osmnáctiletý nožířský dělník odchází v roce 1918 pln iluzí k dobrovolnickému pluku na Slovensko, brzy však poznává reakční podstatu tohoto vojenského tažení a slovenské bojiště demonstrativně opouští. Jako řemeslník je nesmírně zručný a nebylo mu ještě ani dvacet let, Jcdyž se stal mistrem v továrně na lékařské nástroje. Zde se účastní stávky a sám, opět na protest, výhodné místo opouští. Jeho stálým snem je malířství. Ale jak se ke kýženému cíli dostat? Proto se snaží získat večerní zaměstnání, aby během dne mohl malovat. Emanuel Famíra rád a dobře tančil. Snad by teny stačilo, aby mohl v rodné proletářské Libni vést taneční hodiny a pak už by snad zbyl čas na malování. V roce 1922 si jde nesměle do Národního divadla v Praze pro skromné potvrzení, že umí trochu tancovat. Místo toho je však zakrátko přijat do baletu Národního divadla a za několik let se tam stává sólistou. Famíra byl totiž nesmírně všestranný talent. Konečně může malovat. Neutěšené poměry baletního souboru mu však nedopřávají klidu. Stává se odborovým důvěrníkem baletu, protestuje, bojuje, píše do Rudého práva. Buržoázni vedení Národního divadla čeká jen na vhodný okamžik, jak se Famíry zbavit. Dočkalo se, když za inscenaci Pařížské komuny na vysočanské amatérské Proletscéně byl policej: 5 a soudně stíhán a později odsouzen. V roce 1933 je z divadla propuštěn a zbaven i všech penzijních nároků. A tak musí znovu začít jako nožíř, který snad někdy občas bude moci malovat. Koloběh revolučního života se neustále opakuje. Odpůrci Famírovy výtvarné tvorby rádi připomínali, že je to vlastně tvorba přechodná, neposvěcená vysvědčením z akademie. Zde připomeňme jen to, že již v roce 1927 na 100. jubilejní výstavu spolku Mánes byly přijaty jeho dva obrazy. A v Mánesu mohli tenkrát vystavovat jen opravdu přední malíři. V roce 1930 vstupuje Emanuel Famíra do KSČ. Ani perzekuce z roku 1933, ani soudní rozsudek roku 1934 (6 měsíců těžkého žaláře) ho nezviklaly, dále organizuje proletářské divadelníky a jako umělec a politický pracovník se účastní všech velkých akcí strany. V té době je také pozván předním tvůrcem moderního proletárskeho divadla Erwinem Piscatorem do Moskvy, aby zde mohl studovat u Majerchoida. Famírova žádost o pas do SSSR byla zamítnuta a pokus o ilegální přechod hranic skončil na Pankráci. Dál už vypočítávat jistě není třeba. Šlo to tak i po celý další život. na Okupace, několikaměsíční výslechy gestapu, malířství, další ilegální práce, organizace květnového povstání v Libni, politické funkce, stranické propagační výstavy, rozsáhlá vlastní malířská tvorba, dočasná organizace nožířského průmyslu, ředitelství na výtvarné škole, výstavy doma i v zahraničí — tak probíhal dál život Emanuela Famíry. Jak buržoazie soudruha E. Famíru nenáviděla, je přímo klasicky vidět z toho, že ještě v roce 1947 zamítl zemský soud obnovu procesu týkajícího se představení Pařížské komuny, za něž byl v roce 1933 Famíra odsouzen. Tedy nic nového pod sluncem. — Vstoupíme-li do doby nedávné, znovu jsme svědky, jak česká buržoazie a její vědomí i nevědomí pohrobci organizují v posledních dvou letech proti soudruhu Famírovi neslýchaňé štvanice jen za to, že se otevřeně vyslovil proti křiklavým, nekomunistickým deformacím polednového období, a zvláště pak za to, že tak jako po celý život, se celým svým srdcem a přesvědčením stavěl za spolupráci a přátelství se Sovětským svazem. Takovým byl umělec a komunista Emanuel Famíra až do po.c *í vteřiny svého života. VLADIMÍR PROCHÁZKA TVORBA PŘED 40 LETY »... Andrejevský sál není jen střízlivý nový svět. Kolem hoří barvy Asie a Ruska, vášnivé a prudké barvy evropské exotiky. Je třináctého listopadu, a do sálu, jenž dupe nadšením, vstupuje Lenin. Odpovídá kamarádsky na pozdravy. Prostě, bez jakéhokoliv gesta se vyhoupne na pódium. „Slovo soudruhu Leninovi.“ Lenin má slovo. Slova Leninova jsou vysoká a těžká jako tovární komín. To proto, že Lenin mluví německy. Lenin umí německy dobře, ale lépe zná vysoká teoretická slova, málo zná obyčejné spojky. Ale Lenin chce mluvit prostá slova také. Za Leninem sedí taková obyčejná ruská komunistická dívka. A tehdy, když Leninovi schází slovo, obyčejné, nějaké jako „nämlich“, obrací se k dívce. Dívka hodí ono nutné, potřebné slovo a Lenin mluví dále. jeho řeč, vrhaná aby bila a přesvědčovala, narýsovaná jako grafická linie, ., běží a běží kupředu. Lenin mluví o Rusku a ruské revoluci. Stojí, ruce v kapsách, a na tváři mu hraje úsměv. Lenin mluví o ruském národním hospodářství. Mluví o chybách a omylech, o těžkých letech rozvratu průmyslu, o dobách hladu a bídy. A nyní tvrdý a přísný tón. Ten tón patří západoevropské buržoazii. Je výsměšný, přechází ve veselý, a proto onen úsměv. (...) Okolo Kremlu letí moskevská ulice. Letí v tanci a zpěvu, letí vesele kupředu, není to pohyb, jedině let. (...) Slovo, jež jako by hořelo v miliónech žárovek celé sovětské republiky od Moskvy do Čity a od Archangelska k Símferopolu. Slovo a člověk, jenž několik hodin předtím řekl, zdálo by se, několik prostých slov. Nebyla to však slova, nýbrž směr, k němuž bylo obráceno kormidlo. A nyní, když se Lenin vrací do Gorek, aby tam opět ulehl, letí již sovětská loď bezpečným směrem. Není třeba mít obav. Revoluce pokračuje. (P. S. Vzpomínka byla napsána r. 1922 v Moskvě. Třináctého listopadu bezprostředně po pádu Vladivostoku mluvil Lenin na kongresu Komunistické Internacionály. Byla to předposlední řeč Leninova před smrtí.)« Jiří Weil: Lenin — rok 1922 (Vzpomínka, zapsaná do bloku). Tvorba, 16. ledna 1930 TVORBA — týdeník pro politiku, vědu a kulturu. Šéfredaktor dr. |iří Hájek. Zástupce šéfredaktora Vladimír Rašín. Grafická úprava Miloš Vrbata. Adresa redakce: Praha 1, Na poříčí 30, telefon 24 75 51—3; Bratislava, Smeralova 10, telefon 315 57. 330 00; Ostrava, Puchmalerova 1. Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. Vydává Rudé právo, vydavatelství OV KSC. Tiskne Rudé právo tiskařské závodv Praha. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena 2 Kčs. — 14. ledna 1970. Objednávky a předplatné vyřizuji pošty I doručovatelé, do zahraničí: PNS, odd vývozu tisku, Praha 1, jindřišská 14. Předplatné na čtvrt roku 2B Kčs.