Tvorba, leden-březen 1970 (XXXV/1-12)
1970-02-25 / No. 8
25. února 1970 cena -2 Kčs týdeník pro politiku, vědu a kulturu Z OBSAHU: Příloha Tvorby: Dny, které otřásly zemí — Neznámé dokumenty z února 1948 ■ F. Ouředník: Únor a jeho kritikové ■ V. Cách: Devět z pomezí ■ J. Hájek: O užitečnosti zbytečných polemik ■ V. Kučera: Agenti v kultuře ■ J. Diblík: Spory o tiskový zákon MILAN MATOUŠ OSOBNI VYZNANÍ Vědci odhadují, že jen od počátku našeho letopočtu žilo na zemi nejméně 60 miliard lidí. Z mnohatisícileté tvořivé lidské práce vyrostlo veškeré bohatství kultury. Nejsme zastánci anarchistických teorií o aktivních hrdinech a pasivním davu. Nepokládáme za oprávněné teorie elit, které aktivní dějinnou úlohu připisují jen úzkému okruhu zvlášť disponovaných lidí. fT Jjdé se nedělí na dva druhy — vyvolené, určené, kteří mají vlastní iniciativu a mohou rozhodovat o osudech společnosti, a ty ostatní, trpné a pasivní figurky na šachovnici velikých hráčů. Lidé jsou si v mnohém podobni jako vejce vejci, a přece se v mnoha ohledech navzájem liší a představují nekonečné stupnice mnoha kvalit. Žádný člověk není ta"k nicotný, tak bezvýznamný, aby jeho život neměl jistý vliv na vývoj společnosti, jsou, pravda, lidé, kteří dokáží napáchat mnoho zla. Naše generace poznala řádění německého fašismu. Sledujeme americkou imperialistickou politiku ve světě. A ani naše vlastní společnost není prosta politicky reakčních a asociálních živlů. Ale poctivý, pracovitý člověk nejen ve vědecké laboratoři a v průmyslové výrobě, ale každou společensky užitečnou činností přikládá svůj kámen k nesmírné stavbě lidské kultury a civilizace. Jsou však lidé, jejichž jména pro velikost a nesmrtelnost jejich zásluh vešla do dějin a zná je celý svět. Nejsou to ani tak příslušníci panovnických dynastií jako spíš bojovníci za lidská práva a přední mužové vědy a uměni, kteří kladli úhelné kameny k progresivní cestě lidstva. Hodnotíme-li největší postavy dosat vtjdpích dějin, pak mezí prvními a patrně vůna předním mistě stojí Vladimír iljič Le- Din; Žil v dramatickém období, těhotném revolučním činem. Naplnil to, po žádala jeho doba, co umožňovala situace v Rusku. Ale je tím řečeno vše o jeho úloze? Stal se jen průsečíkem objektivních nutností a nebýt jeho, splnil tuto roli někdo jiný? Nevěřím v lakovou fatální teorii, která příliš připomíná mohamedánský korán. Vše je předem psáno v knize osudu Historie ukazuje příklady mnohých národů, tříd a politických sil, které propásly svoji dějinnou příležitost. Nejen objektivní podmínky rozhodují o osudech společnosti. Lidé nejsou skřápky ve větru na vodní hladině. Proč chodit pro příklady daleko. Osud naší vlasti a naší Komunistické strany Československa nám v uplynulé i zcela nedávné době velíce názorně a hořce ukázal, co to je mít anebo nemít v čele moudré, teoreticky vzdělané, tvořivé, energické a organizačně důsledné politiky. Dějiny, to nejsou předem v průsečíku silokřivek vycházející lidské role, do kterých osoby vstupují jako jejich personifikace, lhostejné, jakého jsou jména. Marx to vyjádřil obrazně, že člověk je sice hercem života — rodí se do jisté role — ale je zároveň i režisérem, a to nejen svým, ale více či méně i pro druhé. A Lenin nejen sehrál svojí osobní roli vítězně, ale zároveň se stal největším režisérem dosavadních lidských dějin. Řídil onen dramatický obrat, kdy — jak to předpověděl opět Marx — lidstvo poprvé vykročilo od své prehistorie do autentických lidských dějin. Stal se vůdcem, hlavním teoretikem, organizátorem příprav, průběhu a zabezpečení vítězství první úspěšné socialistické revoluce. Jméno Lenin je navždy spojeno s touto největší křižovatkou lidstva. Vztah k Leninovi je přirozeně přímo úměrný vztahu k marxistickému socialismu a komunismu. Není divu, že antikomunistické síly nenáviděly a nenávidí Lenina. Kromě pohádek, první příběh, který nám četla paní učitelka ve škole, se jmenoval Rozvědčík Fedka. Námět byl z bojů čs. legií proti socialistické revoluci v Rusku. První film, na který jsme ve škole šli — byl to můj první film v životě — nesl název Jízdní hlídka. Ná- Pokračování na sir. 4 sněžná báseň Slzy v očích. Ale to je vlastně jen groš vichru, který útočí PAVOL HOROV do zákoutí váhající básně, VICHR v poli osiřelém kvílí. Ani slunce srdce nehřeje. Jací slabí jsme tu včera byli. Sněžné závěje. Ani stopy po bezcíli kroků, tápajících ve tmách zakletých! Vskutku jsem tu beznadějně mokl? Sníh a sníh a sníh. jako do očí, abys dneska bezpečněji viděl to, co z hrud se chystá proniknout: rozmach křídel jara, které přijde jako dravý proud, které bude košatět a vonět jako ženy v pradávných snech mých. Už si nové básně chystám pro ně, krásné jako sníh. 1948 Přeložil Jan Pilař Setkání přátel: Jeden z okamžiků zcela neoficiálních rozhovorů T. Žiakova s O. HusüKem. SNÍMEK V. ŽITNÉHO I