Tvorba, červenec-září 1970 (XXXV/26-39)

1970-07-15 / No. 28

Důvěra jako formalita? Seděl proti mně. Dělal dojem nerozhodného člověka a měl v očích otazníky. Zkušenosti s novináři v minulých letech asi na něm zanechaly své. Všichni v závodě mu dali důvěru a dělal jim teď ředitele. Ujal se úlohy, která byla v nedávné době tak odsuzovaná. Dělnický ředitel začal nekompromisně odstraňovat nepořádky v závodě. Měl se o koho opřít. Dostal důvěru strany. Přesto ale došlo k věci, kterou označil za narušování pracovní disciplíny. Toho se také týkala má otázka: »Jak k tomu došlo a jak jste to řešil?« »Předpokládal jsem, že když jsem dostal důvěru já, má ji i ten, koho pověřím nějakým pracovním či jiným úkolem. Ale v tom jsem se mýlil. Uložil jsem podřízenému, aby svolal poradu o neplnění plánu a k odstranění příčin neplnění. Skupina komunistů, kteří se domnívali, že jsou „lepší“ komunisté než ostatní, a dokonce i „lepší“ dělníci, se sešla mimo tuto poradu, respektive souběžně s ní, a řešila tytéž problémy. Formou kritiky ostatních. Zapomněli na to, že neplnění plánu je věcí všech a máme-li přistoupit na jejich terminologii — tedy „horších i lepších“. Jestli ti lepší“ jsou komunisté, tak jejich podíl na neplnění plánu je větší, protože ti by měli jít především příkladem v práci i v kázni. Kritika vedená takovouto formou nepřispěje vůbec k řešení situace, ale právě naopak. Proto jsem je po jejich schůzování zavolal a sdělil jim, že všechny navrhnu ke stranickému potrestání za narušování kázně, pracovní morálky a stranické disciplíny. A to je vše.« Detaily jsem úmyslně vynechal, abych neztěžoval práci stranické organizaci. -oh- Dívejte se jako Kolumbus Než se vypravíte na dovolenou, poučte se. I když je pravděpodobné, že vaším dopravním prostředkem nebude Santa Maria, radím vám číst si o Kolumbovi. Kdyby se vám náhodou vaší cestou podařilo učinit objev rovný objevení Ameriky, nečekejte za to po smrti nějakou mimořádnou přízeň. »Podivuhodný příklad,« jak napsal Johann Wolfgang Goethe, »jak svět usiluje připravit nějakého předka o čest, vidíme v úsilí, které bylo vynaloženo na to, aby byl Kryštof Kolumbus zbaven cti objevitele Nového světa.« Nicméně boj o čest Kolumbova rodáctvi byl úporný a u nás není tak známý, jak nám ho popisuje Josef Janáček v knižnici Portréty a ve svazku věnovaném Kryštofu Kolumbovi. Kdyby měl Kolumbus pocházet odevšad, odkud a kde se k němu jako ke svému rodákovi hlásili, musel by se narodit nejméně stokrát. Dnešní doba je administrativně spořádanější, takže vám nebezpečí těchto sporil nehrozí. Ale ani dnes není vyloučeno riziko zneuznání a závisti, které pronásleduje inyslivé objevitele a které se stalo konečným osudem života Kolumbova. Řekl bych, ze přesto naději má každý, protože — ookud je známo — nejdelší Kolumbova cesta před jeho cestou do »Západní Indie« směřovala všeho všudy do Guinejského zálivu .. . Víte co? Přečtěte si tu dobře psanou knížku. A myslete přitom na názor Humboldtův. Napsal: »Kolumbus se neomezil na sbírání ojedinělých faktů, nýbrž hleděl je navzájem spojit, určit jejich vzájemný vztah, občas se směle povznáší k objevení všeobecných zákonů, které ovládají přírodu. Tato snaha zevšeobecnit výsledky pozorování zaslouží tím větší pozornost, že se žádný podobný pokus, řekl bych téměř před dny pátera Acosty, neprojevil.« Neobjevíte-li na své prázdninové cestě nebo na svém prázdninovém pobytu nový světadíl, přesto můžete dělat právě to, co je podle Humboldta to nejcennější: Sbírat a pozorovat fakta a dopracovat se k všeobecnému poznání. A to se dá dělat všude. Jas- Na okraj rumunsko-sovětské smlouvy Západní agentury a komentátoři si většinou poměrně málo všímají návštěv třebas i vysokých státních osobností v druhých zemích, pokud neslibují něco »zvláštního«. Alexej Kosygin však jel minulý týden do Rumunska, to jest země, která se těší dosti slušné pozornosti buržoázni zahraničně politické publicistiky. Některé akce rumunské zahraniční politiky ve vztahu ke kapitalistickému světu vzbudily až nadměrný zájem a byly rozebírány ze všemožných hledisek, většinou neoprávněně Na Západě se spekulovalo víceméně veřejně o údajných zásadních rozporech Rumunska se společenstvím socialistických států a víceméně v podtextu o možnosti odchýlit rumunskou politiku směrem, který by byl pro Západ žádoucí. Návštěva stranické a vládní delegace vedené A. Kosyginem v Bukurešti, jejímž hlavním cílem bylo po-depsání nové rumunsko-sovětské smlouvy, měla — podle mnoha osvědčených přispívatelů buržoazního tisku — ukázat míru údajných rumunsko-sovětských podstatných rozporů, případně míru údajného sovětského nátlaku na Rumunsko a míru velikosti rumunské »obrany«. Znovu se vyrukovalo s neexistujícími »doktrínami o omezené suverenitě socialistických států« a podobnými pojmy, neuznávanými ani v mezinárodním právu, tím spíše ne v zásadách styků mezi socialistickými státy. Nuže, každý, kdo se seznámil s textem nové rumunsko-sovětské smlouvy, přesvědčil se, že senzace se při rozené nekonala. Rumunsko-sovětská smlouva vytyčuje naopak zásady imperialistické politice velmi nemilé: přátelství, vzájemnou pomoc a spolupráci obou zemí, jejich vůli upevňovat jednotu a semknutost socialistických států, pevně dodržovat povinnosti vyplývající z Varšavské smlouvy a přispívat k posílení míru a bezpečnosti v Evropě. 9. července v tomto smyslu smlouvu vysoce zhodnotil i ústřední výbor Rumunské komunistické strany. Protože tohle je jen poznámka na okraj, nemusíme snad věc rozvíjet dál. Jen ještě poučení pro, buržoázni publicistiku: Nevyplácí se každou odchylku v náhledu na tu či onu otázku vydávat za zásadní rozpor, nevyplácí se činit přání otcem myšlenky. pd V tomto čísle snímky z cest Jana Schrödera. JAK TEN CAS LETÍ, může si postesknout ten, kdo se stačí »zastavit a zavzpomínat«. Jenže komu to dnešek dovolí? Práce má každý dost a zvláště ti, kteří se postavili do čela poctivého usilování o konsolidaci tohoto dneška. Byl by nevděk právě u nich přehlédnout »kulaté výročí«. Abrahámovin neboli padesátin se 19. července 1970 dožije tajemník ŰV KSČ a předseda byra ÜV KSČ prof. ing. Josef Kempný, CSc. I my se připojujeme se svým srdečným přáním zdraví a pracovních úspěchů v dalších letech k těm, kteří přijdou blahopřát. REDAKCE Hra se slovy Slouní magie, kterou dnes na Západě provozují staří i novější utečenci z intelektuálních kruhů, jistě není prací jednoduchou. Ve snaze, aby jim v kapse cinkal alespoň trochu přijatelný obnos, musí zkoušet všelicos. V poslední době se například pokoušejí o přetváření významů českých slov. Třeba pan Peroutka, dnes již prakticky nestor těch, kteří po druhé světové válce odešli za kopečky, stále s oblibou používá ve Jjvobodné Evropě termínů »naše země” »naše republika«, »naše vlast«. Omlouvá ho, že »už nenosí ve vlasech věneček mládí« a tedy zapomíná Možná že si ani neuvědomuje, že naše vlast není jeho zemí. On ji totiž již téměř před čtvrtstoletím úprkem a z vlastní vůle opustil a stejný počet let si hoví v dobře placených službách jejích nepřátel. Al?spoň to by mu měli jeho mladší kamarádi vysvětlit, vždyt pomoc člo věku staršímu by je samé mohla alespoň trochu zušlechtit. Zdá se, že i pro utečence běžně používané označení emigrant bylo zavrženo. Připadalo jim patrně přízemní, všední a snad i trochu zkompromitované. Vědí asi, že u nás doma nemá to slovo právě nejlepší zvuk. A tak se začali nazývat vznešeněji, jsou ted exulanty. Má to historický šmrnc (jen si, ulastenečkové, vzpomeňte na Jana Amose!) a chtějí tím patrně naznačit, že jim nejde o peníze jako kdejakému emigrantovi, ale o duchovno. Jen by neměli zapomenout upozornit na to pokladnu Svobodné Evropu a honorářová oddělení příslušných listů. Tyto ins'ituce se určitě samy nedovtípí. My zatím s napětím očekáváme další změny, které do českého pojmosloví | vnese ryzí a penězi nepodplatitelný | exulantský zápal. -jn- Každodenní boj o dveře Až dosud jsme měli lidi A pražské dopravy spíš v nelásce. Zvláště řidiče autobusů. Dlouho jsem nemohl pochopit, že drobné žerty, jako když autobus ujede před nosem nebo řidič při nastupování stiskne cestujícímu dveřmi hlavu, ochoten vláčet nebohé tělo za sebou po vozovce k další staniči, jsou jen amatérské pokusy o to, co teď z moci úředního výnosu dosáhlo velkorysou ba přímo profesionálně organizovanou podobu. Za několik dnů, co je v platnosti letní jízdní řád, který hustotu dosavadních spojů asi o padesát procent omezil, je ovšem jasné, že jde jen o další výhodu cestující veřejnosti, kterou dopravní podniky nyní poskytují patrně ještě za zvýšení jízdného. Neboť slibované rychlosti a kultury při cestování jsme již víc než syti. Teď se tedy v autobusech můžeme i aktivně bavit! Hrajeme svou roli v originálně vymyšlených situacíchl Dokonce ti řidiči, co neodjeli jednorázově na dovolenou, na to snad mají i podnikové školení, jak nás svědomitěji trápit. Holou skutečností je, že cesta z Pankráce na Václavák, dlouhá šest kilometrů, už netrvá s čekací dobou dvacet minut či půl hodiny, ale Jednou tolik! Úměrně k omezením letního jízdního řádu. A za tu dobu se nastřádá pro beztak přetíženou dopravu i jednou tolik cestujících. Je to banální a otřelé až k pláči. Kdypak ského asi odpovědní činitelé z pražmagistrátu naposledy použili služeb veřejné dopravy? Legendární král Václav, když si chtěl posvítit N na nehodné pekaře, také oblékl hrubou halenu a vydal se mezi lid. — -r- Je to prodej, výprodej nebo . Tak se ptali sami sebe žadatelé o osobní vozy zn. Moskvič, když je letos na jaře Mototechna, n. p., postavila před »výběr« asi z třiceti vozů, jimž chybělo nářadí, stěrače, blikače a z nichž některé měly rozbité reflektory, okna či rezivějící venkovní součásti, je jistě pochopitelné, že z deseti tisíců vozů se jich během dlouhé přepravy přinejmenším třicet poškodí, je však již daleko méně pochopitelné, proč Mototechna, n. p., tyto vozy nabízí svým zákazníkům jako nové, byť za mírně sníženou cenu. Výsledkem této »jarní nabídky« Moskvičů bylo, že zájemci odmítli vozy v tomto stavu převzít. O tom, kolika žadatelům byly poškozené vozy marně »nabízeny«, svědčí skutečnost, že číslo v pořadníku kleslo u zn. Moskvič z 80 000 na 52 000. Odmyslíme-li si, že za více než tři měsíce Mototechna nepodala těmto žadatelům žádnou závaznou informaci, kdy jim hodlá nabídnout nepoškozené vozy (které si Mototechna nechala předem zaplatit!), sotva můžeme přehlédnout skutečnost, že tento podivný způsob prodeje v národním podniku Mototechna má i značný aspekt politický. né Nebo snad nabízí Mototechna i jizahraniční značky týmž bazarovým způsobem jako právě výrobky sovětské? Tuší vůbec náš sovětský obchodní partner, jakou »reklamu« na jaře roku 1970 udělala jeho spolehlivým výrobkům naše Mototechna? To všechno jsou otázky, na něž odpověď dluží přes tři měsíce Mototechna, n. p., nejenom svým nespokojeným zákazníkům, ale veřejnosti vůbec. př Superp'rotelcce záhadného Krautgartnera Vídeňský KRONEN ZEITUNG píše o rozhořčení a nespokojenosti, jež vyvolalo mezi hudebníky zaměstnanými v rakouském rozhlasu a televizi (ORF) angažmá Karla Krautgartnera. Uvádí, že se Krautgärtner loni za »velmi záhadných okolností« stal vedoucím nového rozhlasového tanečního orchestru. Na toto důležité místo nebyl proti zvyklostem vypsán žádný konkurs, nikdo se neobrátil na rovnocenné rakouské umělce, vůbec nemluvě o tom, ie jim místo nebylo nabídnuto. Karel Krautgärtner obdržel smlouvu na neomezenou .dobu jen několik měsíců po svém útěku z ČSSR »z politických důvodů«. »Taková smlouva,« poznamenává KRONEN ZEITUNG (a ono »z politických důvodů« dává do uvozovek) »je v ORF velmi žádaným dokumentem, na nějž čekají mnozí pracovníci rozhlasu již léta.« se List se pozastavuje nad tím, proč Karlu Kraut gart nerovi dává tak zřejmá přednost, a připomíná, že okolnosti, za nichž byl Krautgärtner angažován, zůstávají nadále záhadné. My můžeme vídeňskému deníku jen poradit: což se zeptat pana Pelikána — experta na záhady? -m-NÁHLE ZEMŘEL JIŘÍ FRANĚK, dlouholetý komunistický novinář a politický pracovník. Zpráva o jeho náhlé smrti nás neočekávaně zastihla v pondělí, když jsme právě dokončovali poslední dvě aktuální stránky tohoto čísla. Nejsme proto připraveni psát nekrolog obsahující významná životní data našeho soudruha, a v této první smutné chvíli ani o jeho osobních vlastnostech. Čtenáři — zejména Rudého práva a Zemědělských novin — však Jiřího Fraňka dobře znají. V tomto čísle vychází na čtrnácté straně poslední z fejeton, který pro Tvorbu napsal a něhož je patrno, jak smýšlel a o co usiloval. Příště ještě vyjde Fraňkova dvoustránková reportáž z Polska. Ale ještě dlouho budeme na stránky Tvorby zařazovat Články, které pro náš časopis redigoval. Jiří Franěk patřil k našim nejbližším spolupracovníkům i osobním přátelům. Loučíme se s ním proto s ' pocity opravdového smutku a s lítostí, že nemohl dokončit svou novinářskou a politickou práci, která slibovala přinést straně a společnosti ještě tolik užitku. Knihy žalují REDAKCE Chtěl jsem se kdysi pochlubit přátelům v zahranič! vysokou úrovní české dětské knihy a poslat jim Majakovského verše pro děti, ilustrované Adoifem Hoffmeistrem — jednu z nejhezčích knih, jaká byla u nás vydána. V několika knihkupectvích však nebyla (taky dobře, říkal jsem si, aspoň je mezi dětmi!). Až v posledním mi ochotná vedoucí ‘ slíbila, že zavolá do skladu. Jenže tam jí sdělili, že kniha se špatně prodávala — a byla dána do stoupy! Když jsem se nedávno rozhořčoval nad tímto kulturním barbarstvím •před jedním známým, zaměstnaným v knižním obchodě, »uklidnil« mě příkladem ze svého podniku: Loni na konci roku tam bylo odepsáno a letos zničeno (v jedné prodejně!) knih za osmdesát tisíc korun, z nichž podle velmi střízlivého odhadu alespoň polovina mohla být dána přinejmenším do antikvariátu. Jen namátkou některé tituly: Vančurova Pole orná a válečná, Hrubínova Zlatá reneta, Sovův výbor z Klubu přátel poezie, básně Holanovy, Kischovy reportáže a Langrovy povídky, Hartwigové Apollinaire, Stendhalův Lucien Leuwen, Deset polských novel, tituly edice Kolumbus, Clementisova Nedokončená kronika, Základní otázky íilosofie, Dějiny empirickej filozofie (SAV 1968) . .. Škrtnutím pera se tyto knihy mění v bezcennou makulaturu (»Pardon,« namítne knižní úředníček, »dvacet halířů za kilo!«). A s procesem připomínajícím vraždění neviňátek: kniha se vyrve z desek, vnitřek pěkně důkladně roztrhnout — Vančura, Hrubín, Stendhal, Majakovskij ... Uvažuje se teď hodně o ediční politice. Ovšem z okruhu úvah by neměly vypadnout otázky odbytu knihy — jak z hlediska kulturního, tak i ekonomického, Říká se, že knihy chleba nejedí. Bývalo zvykem a přímo ctí knihkupců, že měli na skladě nebo obstarali knihy, vydané před, lety. Pokud existují v knižním obchodě předpisy o »nadnormativních« zásobách, pak by bylo na čase je prověřit. A když už přenášet zkušenosti a měřítka z ekonomické sféry — tedy volat k zodpovědnosti tam, kde dochází ke zřetelnému ničení hodnot Vražděné knihy žalují! CTIRAD KUČERA F 2 tvorba „PRVNÍ LIDSKÁ TŘÍDA“ Prorocká slova, jak musí vládnout »první lidská třída«, napsal markýz de Sade v osmdesátých letech osmnáctého století, kdy pro šlechtu — první lidskou třídu — bylo pozdě. Chopila se jich však buržoazie a dvě stě let je rozvíjela různými způsoby, aby zůstala »věčnou elitou«, kterou podle potřeb bude jednou chránit církev, pak zase Hitler nebo parta gangsterů, která odstřelila Kennedyho, nebo pouhý americký voják, který v jižním Vietnamu nebo Kambodži používá stejných metod jako esesák v židovském ghettu ve Varšavě. Dokonce podle posledních zpráv z Kambodži zamořil velkou oblast plynem, který je prý velmi otravný, trvanlivý a hořlavý, ničí nejen lidi, ale i rýžoviště a vydrží ná místě i půl roku. Mussoliniho bersaglieři z dob italsko-habešské války jsou se svým yperitem úplná nedochůdčata. Ve vlastních metropolích se ovšem postupuje civilizovaněji, ale poměrně stejně cynicky a urážlivě. Prostému člověku se předhodí strašák komunismu j takže vraždění kambodžských žen a dětí je vlastně v zájmu maloměšťáka, aby v klidu užil své dovolené ve Španělsku). jak jednat »civilizovaněji«, popisuje markýz de Sade ve svém »Saint-Fondovu politickém systému.« Politický model vychází z toho, že je v zájmu všech, kdo řídí nějakou vládu, pěstovat v občanech co největší zkaženost; dokud se poddaný rozkládá a oslabuje v zhýralých slastech, nepociťuje tíhu svých okovů, lze ho jimi zavalit, aniž co zpozoruje. Nejvlastnějším zájmem státu je zestanásobit všechny možné prostředky na zkažení poddaných: mnoho podívaných, velký luxus, obrovské množství hospod a bordelů. Neboť: » ... jestliže se přírodě zlíbilo dát nám narodit se v první lidské třídě, pak tedy proto, abychom po libosti spoutali třídu druhou a despoticky ji přinutili sloužit všem našim vášním a potřebám.« Teoretici nacismu tvrdí totéž: »Přírodou je dáno, aby silnější národ ovládal národy slabé a přinutil je sloužit potřebám národa vůdcovského.« Teoretici »elitní vrstvy« se vyjadřují jemněji, ale tvrdí totéž: rodí se pár jednotlivců, kterým je určeno vládnout. Jen namátkou — noviny nám o tom denně přinášejí dost důkazů — můžeme nahlédnout, že »Saint-F ondův politcký systém«, není utopií; není sice ve volebních programech buržvazních stran, ale uplatňuje se pod rouškou demokracie a občanských práv. Vezměme si drogy. Bojuje se proti nim, ale jak? Nasadí se pár policistů s poměrně nízkým platem proti bohatým pašeráckým tlupám. Zároveň, aby nebylo »ohroženo« soukroj podnikání, vydají se takové předpisy, které umožňují, i školáci se dostanou lehce k drogám a nosí si je do školy jako kdysi francouzské děti lahvičku vína. Na co, prosím vás, mystické ordnérské hrady? Film a televize s působivou dokonalostí, v barevném provedení, dovedou z vražd, války, lásky vykouzlit dojem, že vytékající střeva zavražděného mohou vyvolat »estetický zážitek«. Pornografie zaplavuje novinové stánky. Stovka nahotinek a souložících párů zakryje titulky, že někde se bojuje, umírají lidé, že dnes občan může očekávat devalvaci aid. I volby jsou aranžovány jako »šou«, politik je umělci reklamy aranžován jako Ctnost, Cest — kontrast proti denním podívaným, proti »souloži přímo na jevišti«. Volební podívaná ve všem tom póvlu naplňuje voliče pocitem, že ať zvolí toho nebo onoho, vždy na vládní stolec zasedne Ctihodný, Křesťanský Měšťák. Měl-li by chuť volit komunistu, bude prý volit nebezpečí, že zvolí »petrolejníka«. S chutí je televize při tom, když maoisté zapalují a ničí Latinskou čtvrť, neboť koneckonců »náš svět není ideální, to víme, ale kdybychom proti němu vystoupili, zítra můžeme mít zkaženo zažívání.« Cech prostitutek mimo službu zvaný Maří Magdalena může v rámci svobody projevu protestovat, Armáda spásy může zpívat své songy, ale koneckonců — není pro »první lidskou třídu« lepší, když mládež bude fetovat, skupinově souložit, než demonstrovat a případně ohrožovat Springerův soukromý majetek? V Saint-Fondově politickém systému se bez roznnků říká, že veřejně bude zhanoben hoch nebo dívka, kteří prokáží, že mají milence nebo milenky, nebo že se prošrťtuují. Vše se děje, vše narůstá a jestli buržoazie vlastně byla »druhou lidskou třídou«, snaží se nejen mocí, ale i vnějškově představovat »první lidskou třídu.« Pídí se po šlechtických titulech, kupuje si aspoň tituly »rytířů maltézského kříže«, nakupuje zámky, chce spát a milovat v loži Marie Antoinetty. A maloburžoázii poskytuje bonbónek třeba filmem, jak matka svádí vlastního syna (švédský film), a nezlobí se, když maloměšťák, aby měl zdání pokroku, prohlašuje o sobě, že je »švédský socialista«. Marx je prý starý, Lenin též, ale dvousetletý markýz de Sade je — aktuální. (ga) TVORBA — týdeník pro politiku, vědu a kulturu. Šéfredaktor dr. Jiří Hájek. Zástupce šéfredaktora Vladimír Rašín. Grafická úprava Miloš Vrbata. Adresa redakce: Praha 1, Na poříčí 30, telefon 24 75 51—3; Bratislava, Šmeralova 10, telefon 316 57, 330 00; Ostrava, Puchmajerova 1. Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí: Vydává Rudé právo. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena 2 Kčs. — 15. července 1970. Objednávky a předplatné vyřizují pošty 1 doručovatelé, do zahraničí: PNS, odd. vývozu tisku, Praha 1, Jindřišská 14. Předplatné ná čtvrt roku 26 Kčs.