Tvorba, červenec-září 1970 (XXXV/26-39)
1970-09-16 / No. 37
Zrozeno z živelné tužby dělnické třídy po socialistickém uspořádání života v naší zemi, vyrCistajíc na počátku 20 let z bojů proti diktátu kapitalistických vlád Dohody, proti tendencím, které vystupovaly v podobě nesčetných protimarxistických a protisovětských, reformistických a jiných léta trvajících kampaní, si Rudé právo vypracovalo svůj důsledně demokratický, důsledně humanistický charakter. V jeho začínajícím redakčním kolektivu se sešli s jeho politickými redaktory Bohumírem Smeralem, Bohuslavem Novotným, Václavem Vackem, Filipem Dobrovolným vynikající čeští spisovatelé Ivan Olbracht, Josef Hora, Helena Malířová a Marie Majerová, kolem nichž, jakož i kolem Neumannova Června, Kmene a Proletkultu se seskupil li s Jiřím Wolkerem, Vítězslavem Nezvalem, Konstantinem Bieblem a Juliem Fučíkem nejvýznamnější představitelé nového básnického a literárního pokolení. Význam Rudého práva pro náš kulturní život je dosud nedoceněn a vysvitá nám dnes, když např. začneme listovat v knižně vydaných literárních pracích, jež v období mezi dvěma válkami vyšly na jeho stránkách, v pracích Neumannových, Nejedlého, Olbrachtových, Fučíkových, Urxových, Václavkových, Konrádových, Krejčího (ostatní bude nutno ještě vydat], které před desetiletími vznikaly na redakčních stolech jako odpovědi na palčivé kulturně politické a umělecko-kritické otázky doby, a zachovaly si do dneška a i pro budoucnost svůj živý nadčasový smysl, neboť jen to, co vpravdě mluvilo k času, se stává nadčasovým. Listujíce dnes v těchto sbornících s podivem zjišťujeme, že tyto texty, přetištěné ze stránek Rudého práva, vyznačující se ostatně dobrým, čistým jazykem, zdaleka nebyly efemérni publicistikou přechodně platných kritických postřehů, ale že v mnohých těch statích a polemikách z dávno doplálých bojů se setkáváme se soudy a hodnoceními trvalé platnosti. Klasickým dokladem toho je Fučíkova, Urxova, Konrádova a Krejčího publicistická činnost. Za zvláštní zmínku stojí např. Olbrachtova stať podzimu r. 1921 o Haškově knize Osudy brého vojáka Švejka za světové války. Olbracht tehdy na stránkách Rudého práva první zhodnotil toto dílo, a na rozdíl od přezíravého mínění oficiální kritiky té doby v něm uviděl jednu z nejlepších českých knih, zařadil ji mezi nejproslulejší díla mezinárodní literatury, jako dílo objevitele nového typu ve světovém písemnictví. Na stránkách Rudého práva jsme četli tehdy, v době rozvinutého působení Neumannova Proletkultu, Nejedlého stať o Smetanovi u příležitosti stého výročí jeho narození. Smetanu nám, mladým, nezasvěceným, Nejedlý tehdy ukázal jako pěvce pravé vlasti pravého národa, jemuž myšlenka svrchovaného svobodného lidství vitézi nad úzkým, rozuměj nacionalistickým separatismem. Tyto myšlenky pak Nejedlý se zvláštním zanícením dále rozvíjel při charakteristice PRAVDA RUDÉHO PRÁVA LADISLAV ŠTOLL Beethovenovy Deváté symfonie, v jejímž skladateli viděl umělee-revoluciondře, jenž nade vše kladl základní smysl života: cítit se součástí ohromného kolektivu mas, jež sluje lidstvo. V závěrečné větě této geniální skladby viděl nejdokonalejší internacionálu, jež kdy byla vytvořena. To bylo na rozdíl od sociálně demokratického pojetí, namnoze nacionálně nihilistického, nové vidění, nové pojetí internacionalismu, jakožto domyšleného socialistického humanismu, nové pojetí revolučnosti. V tomto duchu Julius Fučík, autor diskutované stati o komunistickém vlastenectví, v jedné ze svých divadelních recenzí v Rudém právu charakterizuje hrdinku Giraudouxovy Nové Elektry, napsal: »Revolucionář bez lásky k lidem není žádný revolucionář.« V těchto souvislostech nelze např. nevzpomenout Nejedlého polemiky s Národními listy ve věci skandálu s Bergovým Vojckem v Národním divadle. Tyto základní, kulturně politické, etické a konečně i estetické pojmy a hodnoty, tvořící podstatu ducha proletářského internacionalismu, se postupně staly úhelnými kameny kulturní a umělecko-kritické publicistiky Rudého práva a stranického tisku, zejména Tvorby a Davu. V pochopení velkého lidského a vpravdě revolučního patosu těchto pojmů společného velkému dílu duchů, jako byli Gorkij, Majakovský, Rolland, Nejedlý, Neumann, se nám rozchod s ideologií »sociáldemokratismu« v kritických letech r. 1920 a 1929 na kulturní frontě projevoval nejpřesvědčivěji, což jsme si zvláště pak ujasnili, když jsme se začali později seznamovat s filosofickým dílem Leninovým a spisy mladého Marxe. To bylo (pokud jde zvlášť o emociální estetickou sféru socialistické převýchovy) to elementární, co jsme prožívali, když jsme v prvé polovině 20. let přicházeli do strany, co nás do ní přivádělo. Rudé právo mělo tehdy malý náklad, který teprve v 30. letech stoupal v souvislosti s tím, jak v širokých lidových vrstvách se ujímalo poznání, že Komunistická strana Československa jako ručitelka československo-sovětského přátelství — je zároveň tím i ručitelkou naší národní a státní samostatnosti. Přitom je třeba vidět, že náklad Rudého práva byl po celá léta vědomě uměle srážen způsobem provádění cenzurní praxe, zákazem jeho prodeje v trafikách a nádražních novinových Stáncích. Rudé právo nesmělo do rotačky dříve, než byl znám cenzurní nález, a ten mu byl zpravidla oznamován v době, kdy už poslední vlaky rozvážející z Prahy noviny, již dávno opustily pražská nádraží, takže RP přicházelo na novinové stánky poté, kdy si už lidé koupili jiné noviny. Jako redaktoři Rudého práva, představujícího v záplavě buržoazního a reformistického tisku rozsahem a technickými možnostmi svého vlivu ostrůvek v moři, žili jsme základním neotřesným přesvědčením, které je i dnes aktuální a které Lenin vyjádřil slovy: »Pravda se může ocitnout v menšině, proto však ještě nepřestává být pravdou.« a JOSEF POMŠENSKÝKomenský málo známý Humanistický myslitel a politický vychovatel Komenský je lidem pokročilého 20. století zároveň známý 1 málo známý. Pedagogové, filosofové, historikové diskutují o modernosti jeho odkazu a každý vzdělaný člověk o něm slyšel nebo četl. To ovšem neznamená, že o něm slyšel nebo četl poznatky opravdu platné. V těchto dnech se ostatně v Praze setkává asi stovka odborníků z pětadvaceti zemí a čtyř kontinentů, aby si vyměnila názory na život a dílo Jana Amose Komenského. Letos uplyne tři sta let od onoho 15. listopadu 1670, který ukončil jeho životní dráhu. Uplyne také dvacet let od roku 1950, kdy v předmluvě k prvnímu českému vydání Komenského Všenápravy napsal Otakar Chlup, že před našimi pedagogickými mysliteli a historiky stojí úkol, aby na základě historického materialismu analyzovali nově objevená a nově vydávaná díla Komenského. Výročí, jak známo, mají smysl tehdy, když vedou co největší počet lidí k zamyšlení nad událostí nebo osobností, které se vzpomíná. Podívejme se z tohoto hlediska aspoň na dva problémy spojené s Komenského životem a dílem, na jeho odkaz »učitele národů« a na jeho úlohu představitele pobělohorských Čech. Zajisté: není pedagogické encyklopedie, není soustavného výkladu dějin pedagogiky, aby v nich nebylo uvedeno jméno Jana Amose Komenského. A ještě více je prací věnovaných problémům současné vědy o výchově, jejichž autoři se odvolávají na autoritu »učitele národů«. A přece lze tvrdit, že pedagogické myšlení Komenského je ve své podstatě málo známé. Nejvíce je totiž Komenský známý jako autor učebnic jazyků a jeho Orbis pictus — Svět v obrazech je vzorem nejedné dětské encyklopedie. Zapomíná se však, že tato učebnicová tvorba Komenského je jenom konkrétním promítnutím jeho teoretických pedagogických názorů. Z těch jsou nejznámější jeho pokyny pro vyučování, které měly žákům ulehčit učení a učitelům vyučování. Ale i ony jsou jenom součástí vychovatelského myšlení Komenského. Toto myšlení se vytvářelo od Komenského studentských let na základě vlastních zkušeností, domácích tradic i vlivu názorů předchůdců i současníků. Od začátku byla pro ně charakteristická představa, že znalost věcí je předpokladem moudrosti, která umožňuje, aby člověk mohl být prospěšný svému okolí, svému národu, celému lidstvu. Nedostatek vzdělání je pro Komenského zdrojem porušení harmonie v lidských vztazích — je proto cílem výchovy usilovat o harmonickou výchovu celého člověka a celého lidstva. Tento základní požadavek měl hluboce demokratickí důsledek; všichni lidé mají nabýt dobrého vzdělání, všichni lidé mají mít možnost žít životem důstojným člověka. Při výchově nejde tedy jenom o nahromadění poznatků, nýbrž i výchovu charakteru a o to, aby výchova zlepšila poměry ve společnosti. Požadavek vzdělávat všechny ve všem postavil Komenského tváří v tvář otázce, jak by bylo možno vědění člověka co nejvíce rozšířit, a vedlo ho ke stanovení řady požadavků na vyučování, které si do dneška podržely svoji platnost. Nelze sice tvrdit, že Komenský byl první, kdo je vyslovil. Byl však první, kdo je uvedl do soustavy a kdo jim d?l platnost pro vyučování. Patří k nim požadavek názornosti ve vyučování, postupnosti v získávání poznatků, abychom uvedli aspoň příklad. Od »České didaktiky« až po »Veškerá díla didaktická« a ústřední část »Obecné porady o nápravě věcí lidských«, »Vševýchovu« táhne se jako červená niť jeho pedagogickými spisy snaha zlepšit svět výchovou. Toto základní měření Komenského pedagogického myšlení bylo ovšem utopické a možnosti výchovy přeceňovalo, bylo však ve svých důsledcích hluboce optimistické a demokratické a jeho utopie byla obrazem projektu, jaký mohl být podle autora uskutečněn. Požadavek Komenského, že škola a vyučovací svstém musejí odpovídat požadavkům společnosti, platí do dneška. Komenského díla může a mu.! být použito i pro školy našeho, 20. století, a to prostřednictvím soudobé pedagogické teorie, která v něm nachází a bude nacházet nesmírnou zásobárnu podnětů. Komenského aktuálnost není tedy v liteře, nýbrž v myšlenkovém bohatství autorova díla. Jako jiní zakladatelé vědy o výchově byl Komenský zároveň filosofem, jemuž šlo o vytvoření vyučovací soustavy, která by zlomila třídní, rasovou, náboženskou a národnostní diskriminaci. A protože v současném světě je diskriminace do dneška mnoho, působí a bude působit Komenského slovo jako vysoce moderní, humanistický program. Komenský — soolečenský myslitel je naší i světové veřejnosti dosud málo známý. Jeho cesta k vykosti je n: léně fascinujícím příkladem vzestupu myslitele nesmírné tvůrčí energie a geniálních postřehů. Jeho tragédií, ale také jekj údělem bylo od samého mládí překonávat s větším či menším zdarem, ale vždveky neúmorně, protiklady, na něž byla doba, ve které žil, tak bohatá. Komenský nežil ve vzduchoprázdnu, izolován od společnosti třídně rozdělené, zmítající se v krizích a válkách. Naopak, je příkladem politicky myslícího a jednajícího člověka a i po této stránce by mohl mnohým našim současníkům sloužit, za vzor. Nabízí se ovšem zásadní otázka, jak vypadalo jeho politické krédo a jak se na ně máme dívat. Rozhodně ne tak, že by- Pokraéování na str. 14 Foto MILOŠ PLAČEK tvorba 3 KOMENTÁŘ týdne Dokončení ze str. 1 Tím nejdůležitějším je velmi prostě řečeno věrnost myšlence komunismu, důslednost a zásadovost v popularizaci a obhajobě třídních a internacionálních principů komunistické politiky. V tomto smyslu bylo Rudé právo a Pravda spoluformovateli strany a její politiky, zejména od nástupu Gottwaldova vedení v roce 1929, kdy bojují za její ideologickou jednotu proti všem přežívajícím vlivům sociálreformismu, oportunismu, revizionismu i úzkoprsého sektářství. Stejnou důslednost a zásadovost osvědčilo Rudé právo za nacistické okupace, v době nejhlubší ilegality, kdy věrnost věci komunismu se platila tak často daní krve. Stejně postupovalo v čase zápasů o socialistický charakter republiky po roce 1945. Tuto důslednost a zásadovost však není možno ani na okamžik zaměňovat se sektářskou povýšeností a lhostejností k tomu, jak v dané chvíli smýšlejí a jak cítí masy pracujících. Slavné kapitoly historie Rudého práva a Pravdy nás učí, že citlivě naslouchat masám také v žádném případě neznamená přizpůsobovat se jejich momentálně převládajícím náladám; to je jen výchozí předpoklad, abychom na ně vůbec mohli působit, abychom je mohli ovlivňovat a vést. Rudé právo a Pravda nebyly jako orgány strany nikdy, ani v dobách třídních zápasů, ani v čase prvních reálných vítězství socialismu po roce 1948, orientovány takříkajíc jen na přesvědčování přesvědčených. Bojovaly o formování mínění rozhodující většiny všech českých a slovenských pracujících. Zápasily od počátku o vymanění určitých vrstev dělnické třídy z působení sociáldemokratismu a národního socialismu, bojovaly o překonání vlivu masarykismu a nejrůznějších maloměšťáckých ideologií a iluzí na naši inteligenci. Byly nástrojem politické výchovy nejširších lidových mas. Stejně závažné poučení vyplývá pro Tvorbu a její specifické poslání z kulturně politické linie Rudého práva a Pravdy. V dobách ofenzivních nástupů, jež patří nikoliv náhodou i k obdobím tvůrčího rozmachu české a slovenské pokrokové kultury, pomáhal získávat stranický tisk nejlepšl síly naší kultury pro věc strany a socialismu především závažností společenských cílů, o něž strana bojovala a které začala realizovat po únorovém vítězství pracujících v roce 1948. Učit se z nejlepších stránek této tradice znamená dnes pro nás být nesmiřitelní k jakémukoliv zneužívání umění jako náhražkové báze revizionistické a antikomunistické diverze. Znamená to však pro nás zároveň být neúnavně vytrvalí a trpěliví v získávání všech talentovaných a čestných sil české a slovenské kultury pro podporu politiky strany, být chápaví a citliví k potřebám a vývoji všech pozitivních tendencí našeho umění. Ani zde, ba zejména zde, však nelze nikdy beztrestně zaměňovat citlivost s kompromisnictvím, ani vydávat za principiálnost sektářskou omezenost. Vzpomínajíce této slavné padesátileté tradice, vzdávajíce čest všem velkým osobnostem české a slovenské politiky, publicistiky, filosofie, vědy a umění, které tuto tradici vytvořily, posíláme u příležitosti letošního jubilea srdečné soudružské pozdravy především těm, kdo ve chvílích nejhlubší krize strany i komunistického tisku v dubnu 1969 se znovu hrdě přihlásili k revolučnímu odkazu Rudého práva a Pravdy. Kdo se nezalekli sebevětších obtíží a měli odvahu začít znovu, když se vše zdálo být v troskách. Kdo spolu s ostatními komunistickými novináři, jejichž pevné jádro poprvé manifestačné vystoupilo na veřejnost se známým prohlášením Slovo do vlastních řad, začali tehdy ještě v ovzduší převládajíc! skepse a nejistoty, v atmosféře tolika často velmi nečekaných selhání, dezercí a zrad překo-. návat důsledky totální ideologické desstrukce strany, která byla nejtíživějším »dědictvím«, jež novému vedení strany v čele se soudruhem G. Husákem zůstavili pravicoví oportunisti a revizionisti. Budiž mi dovoleno, abych blahopřál soudruhům z Rudého práva k velkému jubileu jejich listu i sám za sebe, jako jeden z bývalých redaktorů, který vlastně od let ilegálního Rudého práva z konce nacistické okupace se svou »mateřskou« redakcí nikdy nepřestal spolupracovat. Přál bych si, aby se co nejdřív vytvořily všechny objektivní podmínky k tomu, aby mezi redakcemi Tvorby a Rudého práva, ale i Pravdy, se znovu vytvořily tak úzké spolupracovnické svazky, jaké mezi nimi existovaly v třicátých letech v dobách Tvorby Fučíkovy, Novomeského či Štolla. Jsme uprostřed boje, v němž není čas na honosné oslavování a velká slova. Proto jen zcela prostě: Cest vaší práci, soudruzi! Mnoho úspěchů do dalšího padesátiletí! jlRÍ hajek