Tvorba, červenec-září 1970 (XXXV/26-39)

1970-09-16 / No. 37

Zrozeno z živelné tužby dělnické třídy po socialistickém uspořádání života v naší zemi, vyrCistajíc na počátku 20 let z bojů proti diktátu kapitalistických vlád Dohody, proti tendencím, které vystupovaly v podo­bě nesčetných protimarxistických a proti­­sovětských, reformistických a jiných léta trvajících kampaní, si Rudé právo vypraco­valo svůj důsledně demokratický, důsledně humanistický charakter. V jeho začínajícím redakčním kolektivu se sešli s jeho politickými redaktory Bohu­mírem Smeralem, Bohuslavem Novotným, Václavem Vackem, Filipem Dobrovolným vy­nikající čeští spisovatelé Ivan Olbracht, Jo­sef Hora, Helena Malířová a Marie Majero­vá, kolem nichž, jakož i kolem Neumanno­va Června, Kmene a Proletkultu se seskupil li s Jiřím Wolkerem, Vítězslavem Nezvalem, Konstantinem Bieblem a Juliem Fučíkem nejvýznamnější představitelé nového básnic­kého a literárního pokolení. Význam Rudého práva pro náš kulturní život je dosud nedoceněn a vysvitá nám dnes, když např. začneme listovat v knižně vydaných literárních pracích, jež v období mezi dvěma válkami vyšly na jeho strán­kách, v pracích Neumannových, Nejedlého, Olbrachtových, Fučíkových, Urxových, Vác­­lavkových, Konrádových, Krejčího (ostatní bude nutno ještě vydat], které před deseti­letími vznikaly na redakčních stolech jako odpovědi na palčivé kulturně politické a umělecko-kritické otázky doby, a zachova­ly si do dneška a i pro budoucnost svůj ži­vý nadčasový smysl, neboť jen to, co vpravdě mluvilo k času, se stává nadčaso­vým. Listujíce dnes v těchto sbornících s podivem zjišťujeme, že tyto texty, přetiš­těné ze stránek Rudého práva, vyznačující se ostatně dobrým, čistým jazykem, zdale­ka nebyly efemérni publicistikou přechodně platných kritických postřehů, ale že v mno­hých těch statích a polemikách z dávno doplálých bojů se setkáváme se soudy a hodnoceními trvalé platnosti. Klasickým do­kladem toho je Fučíkova, Urxova, Konrádo­va a Krejčího publicistická činnost. Za zvláštní zmínku stojí např. Olbrachtova stať podzimu r. 1921 o Haškově knize Osudy brého vojáka Švejka za světové války. Olbracht tehdy na stránkách Rudého práva první zhodnotil toto dílo, a na rozdíl od přezíravého mínění oficiální kritiky té do­by v něm uviděl jednu z nejlepších českých knih, zařadil ji mezi nejproslulejší díla me­zinárodní literatury, jako dílo objevitele nového typu ve světovém písemnictví. Na stránkách Rudého práva jsme četli tehdy, v době rozvinutého působení Neuman­nova Proletkultu, Nejedlého stať o Smetano­vi u příležitosti stého výročí jeho narození. Smetanu nám, mladým, nezasvěceným, Ne­jedlý tehdy ukázal jako pěvce pravé vlasti pravého národa, jemuž myšlenka svrchova­ného svobodného lidství vitézi nad úzkým, rozuměj nacionalistickým separatismem. Ty­to myšlenky pak Nejedlý se zvláštním zaní­cením dále rozvíjel při charakteristice PRAVDA RUDÉHO PRÁVA LADISLAV ŠTOLL Beethovenovy Deváté symfonie, v jejímž skladateli viděl umělee-revoluciondře, jenž nade vše kladl základní smysl života: cítit se součástí ohromného kolektivu mas, jež sluje lidstvo. V závěrečné větě této geniál­ní skladby viděl nejdokonalejší internacio­nálu, jež kdy byla vytvořena. To bylo na rozdíl od sociálně demokra­tického pojetí, namnoze nacionálně nihilis­tického, nové vidění, nové pojetí internacio­nalismu, jakožto domyšleného socialistické­ho humanismu, nové pojetí revolučnosti. V tomto duchu Julius Fučík, autor diskuto­vané stati o komunistickém vlastenectví, v jedné ze svých divadelních recenzí v Ru­dém právu charakterizuje hrdinku Girau­­douxovy Nové Elektry, napsal: »Revolucio­nář bez lásky k lidem není žádný revolu­cionář.« V těchto souvislostech nelze např. nevzpomenout Nejedlého polemiky s Národ­ními listy ve věci skandálu s Bergovým Vojckem v Národním divadle. Tyto základní, kulturně politické, etické a konečně i estetické pojmy a hodnoty, tvo­řící podstatu ducha proletářského interna­cionalismu, se postupně staly úhelnými ka­meny kulturní a umělecko-kritické publi­cistiky Rudého práva a stranického tisku, zejména Tvorby a Davu. V pochopení velké­ho lidského a vpravdě revolučního patosu těchto pojmů společného velkému dílu du­chů, jako byli Gorkij, Majakovský, Rolland, Nejedlý, Neumann, se nám rozchod s ideo­logií »sociáldemokratismu« v kritických letech r. 1920 a 1929 na kulturní frontě pro­jevoval nejpřesvědčivěji, což jsme si zvláště pak ujasnili, když jsme se začali později seznamovat s filosofickým dílem Leninovým a spisy mladého Marxe. To bylo (pokud jde zvlášť o emociální estetickou sféru socialistické převýchovy) to elementární, co jsme prožívali, když jsme v prvé polovině 20. let přicházeli do strany, co nás do ní přivádělo. Rudé právo mělo tehdy malý náklad, kte­rý teprve v 30. letech stoupal v souvislosti s tím, jak v širokých lidových vrstvách se ujímalo poznání, že Komunistická strana Československa jako ručitelka českosloven­­sko-sovětského přátelství — je zároveň tím i ručitelkou naší národní a státní samo­statnosti. Přitom je třeba vidět, že náklad Rudého práva byl po celá léta vědomě umě­le srážen způsobem provádění cenzurní pra­xe, zákazem jeho prodeje v trafikách a ná­dražních novinových Stáncích. Rudé právo nesmělo do rotačky dříve, než byl znám cenzurní nález, a ten mu byl zpravidla oznamován v době, kdy už poslední vlaky rozvážející z Prahy noviny, již dávno opus­tily pražská nádraží, takže RP přicházelo na novinové stánky poté, kdy si už lidé kou­pili jiné noviny. Jako redaktoři Rudého práva, představu­jícího v záplavě buržoazního a reformistic­kého tisku rozsahem a technickými mož­nostmi svého vlivu ostrůvek v moři, žili jsme základním neotřesným přesvědčením, které je i dnes aktuální a které Lenin vy­jádřil slovy: »Pravda se může ocitnout v men­šině, proto však ještě nepřestává být prav­dou.« a JOSEF POMŠENSKÝKomenský málo známý Humanistický myslitel a politický vycho­vatel Komenský je lidem pokročilého 20. století zároveň známý 1 málo známý. Pe­dagogové, filosofové, historikové diskutují o modernosti jeho odkazu a každý vzděla­ný člověk o něm slyšel nebo četl. To ovšem neznamená, že o něm slyšel nebo četl poznatky opravdu platné. V těchto dnech se ostatně v Praze setkává asi stovka od­borníků z pětadvaceti zemí a čtyř konti­nentů, aby si vyměnila názory na život a dílo Jana Amose Komenského. Letos uplyne tři sta let od onoho 15. listopadu 1670, který ukončil jeho životní dráhu. Uplyne také dvacet let od roku 1950, kdy v předmluvě k prvnímu českému vydání Komenského Všenápravy napsal Ota­kar Chlup, že před našimi pedagogickými mysliteli a historiky stojí úkol, aby na zá­kladě historického materialismu analyzo­vali nově objevená a nově vydávaná díla Komenského. Výročí, jak známo, mají smysl tehdy, když vedou co největší počet lidí k zamyšlení nad událostí nebo osobností, které se vzpomíná. Podívejme se z tohoto hlediska aspoň na dva problémy spojené s Komenského životem a dílem, na jeho od­kaz »učitele národů« a na jeho úlohu představitele pobělohorských Čech. Zajisté: není pedagogické encyklopedie, není soustavného výkladu dějin pedagogi­ky, aby v nich nebylo uvedeno jméno Jana Amose Komenského. A ještě více je prací věnovaných problémům současné vědy o výchově, jejichž autoři se odvolávají na autoritu »učitele národů«. A přece lze tvrdit, že pedagogické myšlení Komenského je ve své podstatě málo známé. Nejvíce je totiž Komenský známý jako autor učebnic jazyků a jeho Orbis pictus — Svět v obrazech je vzorem nejedné dětské encyklopedie. Zapomíná se však, že tato učebnicová tvorba Komenského je jenom konkrétním promítnutím jeho teoretických pedagogických názorů. Z těch jsou nej­známější jeho pokyny pro vyučování, které měly žákům ulehčit učení a učitelům vy­učování. Ale i ony jsou jenom součástí vychovatelského myšlení Komenského. Toto myšlení se vytvářelo od Komenské­ho studentských let na základě vlastních zkušeností, domácích tradic i vlivu názorů předchůdců i současníků. Od začátku byla pro ně charakteristická představa, že zna­lost věcí je předpokladem moudrosti, která umožňuje, aby člověk mohl být prospěšný svému okolí, svému národu, celému lidstvu. Nedostatek vzdělání je pro Komenského zdrojem porušení harmonie v lidských vzta­zích — je proto cílem výchovy usilovat o harmonickou výchovu celého člověka a celého lidstva. Tento základní požadavek měl hluboce demokratickí důsledek; všich­ni lidé mají nabýt dobrého vzdělání, všichni lidé mají mít možnost žít životem důstoj­ným člověka. Při výchově nejde tedy jenom o nahromadění poznatků, nýbrž i výchovu charakteru a o to, aby výchova zlepšila po­měry ve společnosti. Požadavek vzdělávat všechny ve všem postavil Komenského tváří v tvář otázce, jak by bylo možno vědění člověka co nejvíce rozšířit, a vedlo ho ke stanovení řady požadavků na vyučování, které si do dneška podržely svoji platnost. Nelze sice tvrdit, že Komenský byl první, kdo je vyslovil. Byl však první, kdo je uvedl do soustavy a kdo jim d?l platnost pro vyučování. Patří k nim požadavek ná­zornosti ve vyučování, postupnosti v získá­vání poznatků, abychom uvedli aspoň pří­klad. Od »České didaktiky« až po »Veškerá díla didaktická« a ústřední část »Obecné porady o nápravě věcí lidských«, »Vševýchovu« táhne se jako červená niť jeho pedagogic­kými spisy snaha zlepšit svět výchovou. Toto základní měření Komenského peda­gogického myšlení bylo ovšem utopické a možnosti výchovy přeceňovalo, bylo však ve svých důsledcích hluboce optimistické a demokratické a jeho utopie byla obrazem projektu, jaký mohl být podle autora usku­tečněn. Požadavek Komenského, že škola a vyučovací svstém musejí odpovídat poža­davkům společnosti, platí do dneška. Komen­ského díla může a mu.! být použito i pro školy našeho, 20. století, a to prostřed­nictvím soudobé pedagogické teorie, která v něm nachází a bude nacházet nesmírnou zásobárnu podnětů. Komenského aktuálnost není tedy v lite­ře, nýbrž v myšlenkovém bohatství auto­rova díla. Jako jiní zakladatelé vědy o vý­chově byl Komenský zároveň filosofem, je­muž šlo o vytvoření vyučovací soustavy, která by zlomila třídní, rasovou, nábožen­skou a národnostní diskriminaci. A proto­že v současném světě je diskriminace do dneška mnoho, působí a bude působit Ko­menského slovo jako vysoce moderní, hu­manistický program. Komenský — soolečenský myslitel je naší i světové veřejnosti dosud málo známý. Jeho cesta k vykosti je n: léně fascinu­jícím příkladem vzestupu myslitele nesmír­né tvůrčí energie a geniálních postřehů. Jeho tragédií, ale také jekj údělem bylo od samého mládí překonávat s větším či men­ším zdarem, ale vždveky neúmorně, proti­klady, na něž byla doba, ve které žil, tak bohatá. Komenský nežil ve vzduchoprázdnu, izo­lován od společnosti třídně rozdělené, zmí­tající se v krizích a válkách. Naopak, je příkladem politicky myslícího a jednající­ho člověka a i po této stránce by mohl mnohým našim současníkům sloužit, za vzor. Nabízí se ovšem zásadní otázka, jak vy­padalo jeho politické krédo a jak se na ně máme dívat. Rozhodně ne tak, že by- Pokraéování na str. 14 Foto MILOŠ PLAČEK tvorba 3 KOMENTÁŘ týdne Dokončení ze str. 1 Tím nejdůležitějším je velmi prostě ře­čeno věrnost myšlence komunismu, dů­slednost a zásadovost v popularizaci a obhajobě třídních a internacionálních principů komunistické politiky. V tomto smyslu bylo Rudé právo a Pravda spolu­­formovateli strany a její politiky, zejmé­na od nástupu Gottwaldova vedení v ro­ce 1929, kdy bojují za její ideologickou jednotu proti všem přežívajícím vlivům sociálreformismu, oportunismu, revizio­­nismu i úzkoprsého sektářství. Stejnou důslednost a zásadovost osvědčilo Rudé právo za nacistické okupace, v době nej­hlubší ilegality, kdy věrnost věci ko­munismu se platila tak často daní krve. Stejně postupovalo v čase zápasů o so­cialistický charakter republiky po roce 1945. Tuto důslednost a zásadovost však ne­ní možno ani na okamžik zaměňovat se sektářskou povýšeností a lhostejností k tomu, jak v dané chvíli smýšlejí a jak cítí masy pracujících. Slavné kapitoly historie Rudého práva a Pravdy nás učí, že citlivě naslouchat masám také v žád­ném případě neznamená přizpůsobovat se jejich momentálně převládajícím ná­ladám; to je jen výchozí předpoklad, abychom na ně vůbec mohli působit, abychom je mohli ovlivňovat a vést. Ru­dé právo a Pravda nebyly jako orgány strany nikdy, ani v dobách třídních zá­pasů, ani v čase prvních reálných vítěz­ství socialismu po roce 1948, oriento­vány takříkajíc jen na přesvědčování přesvědčených. Bojovaly o formování mí­nění rozhodující většiny všech českých a slovenských pracujících. Zápasily od počátku o vymanění určitých vrstev děl­nické třídy z působení sociáldemokra­tismu a národního socialismu, bojovaly o překonání vlivu masarykismu a nej­různějších maloměšťáckých ideologií a iluzí na naši inteligenci. Byly nástro­jem politické výchovy nejširších lido­vých mas. Stejně závažné poučení vyplývá pro Tvorbu a její specifické poslání z kul­turně politické linie Rudého práva a Pravdy. V dobách ofenzivních nástupů, jež patří nikoliv náhodou i k obdobím tvůrčího rozmachu české a slovenské po­krokové kultury, pomáhal získávat stra­nický tisk nejlepšl síly naší kultury pro věc strany a socialismu především zá­važností společenských cílů, o něž stra­na bojovala a které začala realizovat po únorovém vítězství pracujících v ro­ce 1948. Učit se z nejlepších stránek této tradice znamená dnes pro nás být nesmiřitelní k jakémukoliv zneužívání umění jako náhražkové báze revizio­­nistické a antikomunistické diverze. Zna­mená to však pro nás zároveň být ne­únavně vytrvalí a trpěliví v získávání všech talentovaných a čestných sil čes­ké a slovenské kultury pro podporu po­litiky strany, být chápaví a citliví k po­třebám a vývoji všech pozitivních ten­dencí našeho umění. Ani zde, ba zejmé­na zde, však nelze nikdy beztrestně za­měňovat citlivost s kompromisnictvím, ani vydávat za principiálnost sektářskou omezenost. Vzpomínajíce této slavné padesátileté tradice, vzdávajíce čest všem velkým osobnostem české a slovenské politiky, publicistiky, filosofie, vědy a umění, kte­ré tuto tradici vytvořily, posíláme u pří­ležitosti letošního jubilea srdečné sou­­družské pozdravy především těm, kdo ve chvílích nejhlubší krize strany i komu­nistického tisku v dubnu 1969 se zno­vu hrdě přihlásili k revolučnímu odka­zu Rudého práva a Pravdy. Kdo se ne­zalekli sebevětších obtíží a měli odvahu začít znovu, když se vše zdálo být v troskách. Kdo spolu s ostatními ko­munistickými novináři, jejichž pevné jádro poprvé manifestačné vystoupilo na veřejnost se známým prohlášením Slovo do vlastních řad, začali tehdy ještě v ovzduší převládajíc! skepse a nejisto­ty, v atmosféře tolika často velmi neče­kaných selhání, dezercí a zrad překo-. návat důsledky totální ideologické des­­strukce strany, která byla nejtíživějším »dědictvím«, jež novému vedení strany v čele se soudruhem G. Husákem zůsta­vili pravicoví oportunisti a revizionisti. Budiž mi dovoleno, abych blahopřál soudruhům z Rudého práva k velkému jubileu jejich listu i sám za sebe, jako jeden z bývalých redaktorů, který vlast­ně od let ilegálního Rudého práva z konce nacistické okupace se svou »ma­teřskou« redakcí nikdy nepřestal spolu­pracovat. Přál bych si, aby se co nej­dřív vytvořily všechny objektivní pod­mínky k tomu, aby mezi redakcemi Tvorby a Rudého práva, ale i Pravdy, se znovu vytvořily tak úzké spolupra­­covnické svazky, jaké mezi nimi existo­valy v třicátých letech v dobách Tvorby Fučíkovy, Novomeského či Štolla. Jsme uprostřed boje, v němž není čas na honosné oslavování a velká slova. Proto jen zcela prostě: Cest vaší práci, soudruzi! Mnoho úspěchů do dalšího pa­desátiletí! jlRÍ hajek

Next