Vlasta, červenec-prosinec 1963 (XVII/27-52)

1963-07-03 / No. 27

PRVNÍ KROKY Ještě první i druhá dubnová schůze místní komise lidové kontroly v Olo- ' moučí bylo jen oťukáváním neznámé půdy. Přes všechny úvodníky a články v novinách si nebyli členové jisti, jak na to. Budou jen dalším kontrolním orgánem přifařeným k těm před nimi nebo budou něčím vic, čeho je opravdu třeba ? Nebylo času no úvahy. Jarní práce začínaly, bylo třeba prověřit práci v JZD černavir a Chvalkovice. Ale bylo nutné i podívat se do obchodní sítě Pramenů, a aby se zima neptala zby­tečně, co se dělalo v létě, pak bylo už led nutné podívat se do Uhelných skladů; ale také do kotelen činžáků, na jejich údržbu a lidi kolem nich. A protože lidé přejímají nové byty, bylo třeba zjistit, v jakém stavu jsou odevzdávány. A novic ještě dostali za úkol sledovat úklid města, které pod heslem „Za Olomouc krásnější" chce chránit pěkné prostředí. Úkolů dost. Rozdělili si je a dali se do práce. A pak již každých dalších čtrnáct dní hodno­tili výsledky. Nebyly optimistické. Vždyť v obou JZD nestačili s počtem členů no jednocení řepy ani na sena, navíc ani potřebné nářadí nebylo docela v pořádku. V kotelnách se zase ukázalo, že lidé, kteří je obsluhují, nemají potřebné odborné znalosti, že nové byty, které nebyly v zimě dosta­tečně vytápěny, napadá plíseň. A nej­­tisnivějši bylo zjištění, že lidé, kteří za to odpovídají, nevěří v nápravu. Vždyť kontrola, kterou zde prováděli členové místní lidové komise, nebyla v pořadí první a výsledky těch, které prováděli lidé před nimi, se rovnaly nule. Lidé přestávali věřit v možnost nápravy a zdálo se jim, že je to jenom bitva s větrnými mlýny. Může komise lidové kontroly skutečně pomoci ? Vždyť lidé v ni jsou plně zaměstnáni, zatíženi funkcemi a měli by se také starat o rodinu. I na členy komise padala tíseň zbytečnosti podnikáni, a řeknu-li, že pomoc ukázalo školeni a rada těch, kteří už dříve pracovali v revizní komisi národního výboru na okrese, není to fráze ani lež. Bylo třeba se učit, že členovďmistni komise lidové kontroly nemohou vše­chno oběhnout sami, že se musí umět opřít o odpovědné pracovníky a umět je také vést k odpovědnosti. Jenom tak se mohlo podařit místní lidově kontrole ve Šternberku zamezit nepořádkům v podnicích Restauraci a jídelen. Stejně tak pomohla důkladná kontrola v půj­čovně průmyslového zboží, kde už dnes je opravdu pořádek. Za pomoci okresní komise lidové kontroly v Olomouci se zase podařilo místní komisi zajistit brigádníky pro JZD Černovír i Chvalko­vice a v závodě Moravských železáren v Olomouci už dnes nezahálí filtrační stanice, která po dobu tři let stála nevyužita, zatímco olej bylo nutné k filtraci vozit do Dluhonic. Na zásah členů lidové komise v Troubelicich byla oseta všechna nevyužitá půda, která až dosud ležela ladem. Stejné úspěchy hlásí další komise, kterých je na olomouckém okrese sedm, z nich čtyři na závodech v Moravských železárnách, Sigmě Lutin, Moravii a Uničovských strojírnách a tři místní v Olomouci, Šternberku a Troubelicich. Brzy k nim přibudou další, až ty první překonají dětské nemoci růstu. F. KOUTNÁ OCEM BY HOVOŘILY... ýbor československých žen vydává pro naše přátele v zahraničí časopis „Česko­slovenská žena" v pěti jazycích - rusky, německy, anglicky, Španělsky a francouzáky. Posláním tohoto časopisu je informovat ženy v zahranič! o životě a práci československých žen a jejich rodin a tím je ziskávat pro myšlenku socialismu, přátelství a míru. Časopis vypsal pro své čtenáře soutěž pod názvem „O čem bych hovořila, kdybych byla zvolena delegátkou Světového kongresu žen". Z nej různějších koutů světa přišly dopisy, obsahující vřelá slova, jimiž si ženy přály oslovit V. světový kongres. Zalistujte i vy s námi v některých z těchto dopisů: Pan Rajenda Prasad z Indie například napsal: „Dnes žije celé lidstvo pod strašným břemenem strachu z nukleární války. Mnoho lidí rezignovalo před - jak se domnívají -nevyhnutelným osudem. Já si však jsem jist, že Světový kongres žen bude mít vliv na vá­lečné štváče. Žena vede nejen ženy, ale také muže. Je na ní, aby naučila lidstvo lásce a míru. Svět je malý a nedá se rozdělit, stejně jako se nedá rozdělit světový mir. Mír může zabezpečit pouze všeobecné a úplné odzbro­jeni Dnes je možné zničit zásoby zbraní a bomb a převést obrovské prostředky, dosud používané k ničení, na užitečné budováni Toho všeho se dá dosáhnout, stane-li se myšlenka světa bez války, světa bez bomby akčním programem pro každého.“ Z jiného hlediska, a přece o stejné věci piše anglická žena, pani Hilda Robertsová, členka labouristické strany: „Je velmi těžké si jen představit, že v tomto 20. století jsou na světě lidé, kteří trpí nedostatkem a hla­dem a jejichž životní podminky jsou hrůzné. Kdyby se jen malá část peněz, kterých se používá ke zdokonaleni válečných strojů, věnovala na pomoc těmto trpícím lidem, odstranilo by se okamžitě jejich strádáni. A mohly by se jim dovézt stroje, aby se mohli sami o sebe postarat." Německá matka, pani Erna Knoppová z NDR, by ve svém diskusním vystoupeni řekla delegátkám z celého světa: ..Byla to právě německá země, která přinesla ženám na světě velké utrpení. Zavinili jsme moře bolesti a slz. Aby se to již nikdy neopakovalo, musíme se my ženy z celého světa semknout a všemi silami se zasadit o všeobecné a úplné odzbrojeni, za to, aby byly zničeny všechny atomové bomby a západoněmečti revanšisté a militaristé zbaveni moci. Ženy a matky, připojte se k rudému praporu internaciona­lismu a bojujte společně s námi za nej­humánnější cil lidstva - za trvalý mír!" Paní R. Nikielewskiová ze Švýcarska na­psala: „My ženy nejsme slabé, s|>ojeny jsme silné a znamenáme velkou moc. Žena jako dárkyně života má povinnost tento život udržovat. A proto, ženy celého světa, spojme se, nedopusťme, aby hrstka neodpovědných lidi, vydělávajících na válce, zničila životy, které my jsme přivedly na svět!" Soudružka lljinová, sovětská inženýrka, se rovněž zúčastnila ankety Československé ženy: „Vychovávám ve svých dětech úctu k lidem jiných národností a zvláště k poro­beným národům. Jak se mi to daři, posuďte sami z tohoto příběhu: Má dcera se dově­děla, že její školu navštiv! několik delegátek kongresu. Přišla domů a svěřila se mi se svými starostmi: .Mámo, asi nás navštiv! jen běloši. Naše město není tak významné, ab/ k nám přijeli Afričané nebo Čiňani.‘ “ jiná sovětská žena, invalida z Velké vlaste­necké války, soudružka Marie Topolnickaja, píše ve svém dlouhém dopise: „Viděla jsem na vlastni oči takové hrůzy války, že se o nich ani nedá hovořit, protože v lidské řeči není slov, kterými by se dalo vylíčit všechno, co znamená válka. Viděla jsem svýma očima, jak nacisté zapálili na Volze u města-hrdiny Volgogradu parníky a vlečné lodi, na nichž jeli stáři lidé, děti, matky s kojenci v náru­čí .. . Viděla jsem, jak zdivočelí fašisté ostře­lovali tyto lodě z břehu kulomety a jak na ně vrhali z letadel zápalné bomby, aby se ti ne­šťastní nevinni lidé nemohlizachránit. Přesto­že už uplynuly dvě desítky let, stále mi v uších zní bolestný nářek dětí, žen a raněných, kteří hynuli na hořících lodích. Sjednoťme své řady a promluvme tak hlasitě, aby to slyšel celý svět: Nechceme válku, chceme žít a pra­covat v mini a přátelství!“ Skotka, pani Jessie Gillespiová, by řekla z tribuny sjezdu toto: „Má rada k vám všem, které jste se zde shromáždily, je tato: obraťte se ke svým sousedkám a seznamte se navzájem. Pani Schwarzová z Německa určitě zjistí, že má mnoho společného s paní O-ki Ling z Vietnamu a že mají shodný názor na řešení četných problémů. Společně - a jen společně - pak můžeme najit cestu k vyře­šení těchto problémů." Nigérijská učitelka pani E. Oladunniová ve svém dopise redakci Československé ženy píše: „V mé vlasti se musi udělat ještě hodně práce, aby se ženy spojily v nějaké organi­zaci. je to hlavně proto, že ještě velká část žen je negramotná. V některých oblastech Nigérie jsou ženy stále ještě považovány za podřadné tvory. V jednom kraji nemají ženy ještě volební právo. Proto bude prvním cílem každé ženské organizace vychovávat ženy k tomu, aby znaly svá práva a své po­vinnosti jako občanky své země a aby si vůbec uvědomily, že jsou pro svou vlast stejně důležité jako muži.“ Z dalekého Peru přišel „diskusní příspě­vek" od pani Berthy L. de Torreros: „Vět­šina žen v mé vlasti žije v bezmocnosti, smf řeni se svým osudem'. Postrádají vzděláni. Neexistuji zákony, které by chránily mateř­ství a stálost rodiny. Vlády latinsko-ameri­­ckých zemí umlčuji požadavky dělníků a rol­níků kulomety a bajonety, nezastaví se ani před ženami a dětmi. Žaláře jsou plny těch, jejichž jediným zločinem bylo, že žádali chléb, vzdělání a zlepšení nelidských podmí­nek zaviněných dolarovým vazalstvím. V sou­časné době se naše země probouzejí. Vytváří se uvědomění v myslich matek a ony vycho­vávají své děti tak, aby následovaly přiklad hrdinného kubánského lidu." Paní Nieves Gonzáles de Morales z Tene­rife na Kanárských ostrovech říká: „Jednání o všeobecném a úplném odzbrojeni - není to, bohužel, největší fraška XX. století? A přitom všichni víme, že odzbrojeni by bylo balzámem na rány světa. Kdo dal pánům ve vládě právo, aby na úkor lidu prosazo­vali svou válečnickou politiku? - Soudružky! Tento kongres mne naplňuje hrdostí - pro­tože jdeme bez rasové diskriminace vstříc svobodě a spravedlnosti. Jsme přesvědčeny že lidstvo může žít a prosperovat jedin v podmínkách mírového soužití." Portugalská medička Beatrice Martinsová, která emigrovala a nyní pracuje v alžírském Oránu, by kongresu žen řekla: „V Portugal­sku se nikdo nezajímá o výchovu žen a o jejich práva. Nemáme právo na vlastni organizaci, nemáme právo cokoli požadovat. Portugal­ská žena je otrokyni kapitalistické vlády, je obětována společnosti, která chce od ní vše­chno, ale nedává ji nic. Na vesnicích nejsou ošetřovatelky ani porodní asistentky. Ne­existuje ani žádná výchovná nebo osvětová organizace. Potraty, infekce, chronické cho­roby, žádný lékař, žádná pomoc, žádná na­děje ... Neexistuje sociálni zabezpečení. Moje babička pracovala padesát let v textilce. Dnes, když je stará, žije z toho, co jí dají děti, protože její penze činí asi 1 frank denně. Moje matka, švadlena, pracuje rovněž do úpadu, ale přesto ví, že ve stáří ji budou musit živit děti. Nejhorší je, že většinou si lidé východisko z této hrozné situace neuvědomují. Ženy jsou naučené modlit se a přizpůsobovat se . .. Chtěla bych upoutat vaši pozornost na vše­chno, co můžete učinit ve prospěch svých portugalských sester. Bylo by třeba, abýste nezapomněly na tuto zemi, která pro svůj lid nedělá vůbec nic a vede koloniální válku, v níž marní živdty lidí a peníze.“ Pro účastnice Světového kongresu žen při­pravily dárky také tádžické ženy. Na snímku jsou nejlepší lidové vyšivačky speciální to­várny v Dušanbe Finské ženy navlékly pro účastnice kongresu tisíce dřevěných korálků Členky anglické delegace žen, které se účastnily připrav kongresu FOTO TASS 2

Next