Vlasta, leden-červen 1966 (XX/1-26)

1966-02-23 / No. 8

Tatínek malého Bruce Vrquharta je trenérem lvou­nů v britské zoo. A nejmilejší zába­vou Bruce jsou už odmalička lvouni Foto ČTK (2) Zlepšovák v ra­kouských Alpách: lyžaři mají letos k dispozici takzva­ný sněhový moto­rový válec, který nahrazuje službu sněhového výtahu. Je k dispozici těm lyžařům, kterým nevadí hluk motoru Představitelé vietnamského lidu v Praze dostávají denně desítky telegramu, pro­testů a rezolucí od jednotlivců i ze zá­vodů. V nich naši občané vyslovují své rozhořčení nad pirátskými akcemi ame­rických vetřelců a vyjadřují morální podporu hrdinnému vietnamskému lidu, který za těžkých obětí hájí svoje práva na svobodu a nezávislost Český fond výtvarných umění vypisuje 111. věcnou loterii, která bude slosová­na v první jarní den. První cena je by­tové zařízení v hodnotě 50 000 Kčs. Na obrázku je bytové zařízení navržené arch. Allanem Fuchsem, doplněné ručně vázanými koberci a originály obrazů „PRST Ni RANÁCH. DOSUD NEPŘEDOIELY“ Rolí Hochhuth, dnes pětatřiceti­­letý západoněmecký spisovatel, byl až do napsání svého dramatu „Náměstek“ celkem neznámý autor. Touto obžalobou pasivního postoje papeže Pia XII. k vyvraž­­dování židů v Evropě okupované Hitlerem však důkladně rozbouřil hladinu ve všech západoevrop­ských zemích, kde byla jeho hra uvedena nebo vydána tiskem. Jak je na Západě zvykem, nastudo­valo ji současně několik diva­del v NSR, později ve Francii, Velké Británii a USA. Hra vzbu­dila zejména odpor církevních kruhů, které v řadě měst dosáhly toho, že byla stažena z repertoáru. V „Náměstku“ nejde jen o pape­žovu tolik diskutovanou spoluvinu na smrti miliónů obětí nacistic­kých koncentráků. Hra je obra­zem pekla hitlerovské éry a obža­­lovává univerzálního viníka — svědomí, které se nedá vyburco­vat. Chce být mementem, chce, aby se na onu strašnou dobu ne­zapomínalo a neospravedlňovala se. Síla hry je v její dokumentár­­nosti. Autor v ní postavil na je­viště některé osoby, které skuteč­ně žily a jejichž jednání se opírá o dochované dokumenty. Rolí Hochhuth vznáší svou ob­žalobu nelidskosti z pozic křes­ťanství. Protože se obával, aby jeho hra nebyla doma politicky zneužita, odmítal povolit její pro­vozování v socialistických zemích. Znali jsme ji tedy jen z novino­vých zpráv a z otevřené diskuse Mňačka a Hochhutha, vedené na stránkách Kultúrného života. Tato diskuse byla také zřejmě cestou k dohodě s autorem, který povolil uvedení hry s tou podmínkou, že bude současně vydána i knižně, aby si mohl divák přečíst její úplné znění. Je totiž tak dlouhá, že ji nelze sehrát v jednom ve­čeru, a proto se u nás hraje znač­ně zkrácená. Jen u některých scén trval autor na nezkráceném textu, bohužel na úkor dramatič­­nosti. V těchto dnech se tedy dočkaly „Náměstka“ i země socialistické­ho tábora. 12. února byla pre­miéra současně v Bratislavě a v Budapešti, 18. února v pražském Divadle na Vinohradech, krátce nato v Berlíně, hru studuje Hra­dec Králové atd. Je pravděpo­dobné, že i u nás se uvedení hry neobejde bez diskusí — i když ve zcela jiné poloze než na Západě, neboť se nebude jako tam týkat lidí, kteří se na nacistickém bez­práví aktivně podíleli. Půjde spíš o názorové rozdíly v přístupu k látce a k jejímu jevištnímu ztvárnění. VENDULA PROCHÁZKOVÁ Ctibor Filčík, laureát státní ceny, jako papež Pius XII. ve hře Rolfa Hochhutha Náměs­tek. Jako celostátní premiéru ji uvedla činohra Slovenského národního divadla v Bratislavě v úpravě a nastudování žasl. umělce Jozefa Budského Foto Jozef Vávro • NALEZ ŘÍMSKÉHO PALACE V ANGLII Při vykopávkách v anglickém městě Fishbournu nedaleko Chiches­­teru objevili britští archeologové, kteří zde pracují už od léta, další zachovalé zbytky římského paláce, postaveného asi v roce 75 n. I. Je to rozsáhlá budova se čtyřmi křídly á velkým nádvořím. Část stavby byla objevena už v roce 1960. Pobořené zdi mají bohatou výzdobu v podobě girlánd a propletených stuh. Při průzkumu prostranství dvora se objevily i pozůstatky zahrady, základy pro záhony, zbytky pergol a kameninové potrubí, které patrně dodávalo vodu do fontány a bazénu. Pod východním křídlem byly nalezeny části dřevěných budov ve stylu odpovídajícím Neronově době, pod západním křídlem objevili vědci, s nimiž pracovalo víc než 100 dobrovolníků, zbytky zdivá z doby předflaviovské. Další vykopávky vedly k objevu hradeb a příkopu z doby Neroitovy. Nález umožní učinit si obraz o římské invazi a strategii používané v Británii. Podle Times • OBYDLÍ Z MAMUTÍCH KLO Obydlí z prvobytně - pospolné občiny, jehož základem bylo velké množství mamutích kostí, objevil archeolog V. Budko na břehu řeky Sudost, asi 40 kilometrů od Brjánská. Podobný objev učinil už předloni. V pahorku, který rozkopal, našel stopy obydlí člověka ze starší doby kamenné. Jáma hluboká tři čtvrtě metru byla obložena lebkami jede­nácti obrovských zvířat. Úlomky žeber zasazených do otvorů obratlů ukazují, že nad oválnou jámou byla upevněna jakási ochranná kostra. Podlaha byla vysypána Urstvou kostní moučky. Pod stěnou z lebek byl nalezen mamutí kel dlouhý 4,1 metru. Ten byl nyní instalován v muzeu. Neméně zajímavá byla i samostatná „kuchyň“, jáma, v níž se připra­­vovala potrava zřejmě pro celou občinu. Kromě toho bylo objeveno skladiště opracovaných klů, z nichž se zhotovovaly pracovní nástroje a kultovní předměty. Mezi nálezy jsou šperky z kořenů mamutích zubů, náhrdelník — amulet z vlčích zubů — a hroty kopí. Archeologové mají za to, že sídliště je staré 27 tisíc let. Obydlí posta­vená z mamutích kostí byla zřejmě pro někdejší obyvatele těchto míst typická. Podle TASS Neúprosné zákony vývoj e Svoboda — ta může vykvést jenom ze semene vsazeného při velkém neštěstí. (Langston Hughes) Uplynula tři staletí od doby barbarské­ho obchodu s africkými černochy. Histo­rické prameny odhadují, že otrokářství připravilo Afriku asi o 100 miliónů lidí. Obchod s otroky byl teprve postupně za­kázán na sklonku 18. a začátkem 19, sto­letí, kdy si evropské koloniální mocnosti uvědomily, že je možno exploatovat bo­hatou Afriku jinými způsoby. V roce 1875 patřilo těmto mocnostem jenom deset procent afrického území, v roce 1900 to bylo už přes devadesát procent. Hovoří-li se dnes ve světě stále více o Africe, není marné si připomenout těch­to několik údajů, abychom mohli lépe po­chopit složitý proces vývoje, který prožívá tento kontinent. Prvním signálem k rozmachu národně osvobozeneckých myšlenek, od nichž ne­bylo daleko k bojům, se staly události v Egyptě. Po svržení monarchie a nastole­ní republiky v roce 1953 byli Angličané v roce 1956 donuceni opustit Suezský prů­plav. V následujících letech došlo k osa­mostatnění a vyhlášení nezávislosti řady afrických zemí a dodnes není tento — mnohdy tak krvavý — proces skončen. Poslední baštu bílého kolonialismu starého typu představuje dnes malé Por­tugalsko, které vlastní čtyři africké kolo­nie — Kapverdské ostrovy, Portugalskou Guineu, Mosambik a Angolu — už od 15. a 16. století. Ani čtyřletý houževnatý ozbrojený boj Angolanů, ani rezoluce VS OSN a Rady bezpečnosti, které projedná­valy tuto otázku na svých zasedáních, ne­přinutily Salazarovu vládu k ústupu. Ve­lení portugalských vládních jednotek ne­lítostně nasazuje proti bojujícím domo­rodcům nejmodernějš! zbraně dodávané NATO, používá napalmu a jiných zbraní. Angolané jsou hromadně vyvražďovóni a celé vesnice vypalovány. Když před rokem zahájila komise OSN vyslaná do Angoly průzkum, zjistila, že bylo vyvražděno už na 200 000 Angolanů a 100 000 se jich uchýlilo do sousedního Konga. Ve zprávě, kterou komise vypracovala, se mj. praví: „Mír v Angole nebude moci být nastolen jenom pomocí zbraní a ná­tlakem. Je třeba politických a sociál­ních opatření, která bude muset lisa­bonská vláda učinit. Žel, ale Portu­galsko dodnes neprojevuje žádné snahy, aby Angola mohla vyhlásit ne­závislost. Kolonizátori tam neustále používají vpravdě už přežitých kolo­­nizótorských metod." Tyto „přežité kolonizátorské metody" tkví především v tom, že obyvatelstvo do­dnes pracuje při nucených pracích, které lisabonská vláda opisuje jako „smluvní práce". Minimální plat dostává černoch až po uplynutí šesti měsíců. Výplata ne­bývá ale nikdy úplná. Vždycky se najde důvod, proti němuž není odvolání. Ve všech čtyřech portugalských kotoniích se s domorodci jinak nemluví než s pomocí biče a metly. Obyvatelstvo nemá téměř žádná práva a žádné ochrany. To je jenom několik letmo vybraných příkladů, které příliš připomínají chmurné obrázky z dob hlubokého otroctví, jak jsme je vídávali v knížkách. Ale dřív nebo později padne i posled­ní bašta bílého kolonialismu v Africe po­dle neúprosných zákonů vývoje tohoto nejmladšího kontinentu. VĚRA ZAHALKOVA

Next