Vlasta, červenec-prosinec 1970 (XXIV/26-52)
1970-09-16 / No. 37
r w GUSTA FUČÍKOVA KOMUNISTICKY NOVINÁR Vzpomínáme 50. výročí založení Rudého práva a komunistického tisku vůbec. Bylo již v těchto dnech mnoho psáno o tom. co znamenal v půlstoleté své existenci pro členy strany, jakým bojovníkem za práva pracujících byl a že vytrval i v nejtěžších dobách fašistické okupace. Podněcoval k boji, dodával síly a odvahy tak, jak se sluší na tisk Komunistické strany Československa. (Jedinou smutnou stránkou v jeho historii je rok 1968, kdy se na jeho stránky dostávaly myšlenky cizí marxisticko-leninskému duchu komunistické strany. Je to především zásluha nového vedení KSČ v čele se soudruhem Husákem, že komunistický tisk je opět komunistickým tiskem.) Znám dost dobře práci komunistických novinářů za buržoasní republiky jednak zásluhou Julia Fučíka a jednak proto, že jsem od roku 1937 pracovala v redakci Rudého práva jako překladatelka. Jejich novinářská činnost za buržoasní republiky nepřinášela ani finanční zisk, ani bulvární slávu. Byla to práce na revoluční bojové frontě, v neustálém zápasu s buržoasní cenzurou a pravidelným „honorářem" byly několikaměsíční tresty vězení. Proto komunistickými novináři se nestávali lidé pachtící se za módní, elitářskou slávou nebo za snobskou výlučností. Byli to vzdělaní, obětaví soudruzi, komunisté za redakčním stolem i ve stávkových bojích dělníků za práci a chleba a v protifašistických demonstracích. Většina z nich nezakolísala ani v nejtěžší době nacistického teroru. Patří jim úcta i láska. Jedním z takových novinářů byl i Julius Fučík. Strana rozhodla, aby se od 1. ledna 1932 stal vedoucím redaktorem Rudého večerníku. Podřídil se, ačkoli Tvorba mu byla mnohem bližší pro své kulturně politické poslání. Ale po nerudovsku „vším byl rád". S chutí se ujal práce na Rudém večerníku, kde byla žurnalistická práce odlišná od týdeníku. Na čtyřstránkovém rozsahu, kde ještě ke všemu nemalou část zabíraly inzeráty, nebylo skoro místa pro otázky kultury. Doby, kdy jim Rudý večerník věnovával jednou týdně celou stranu, byly tytam. První změna, kterou v Rudém večerníku Jula provedl, byla, že mu dal hlavičku z nového písma. Verzálky starého nedosti výrazného charakteru nahradil tučnou kurzívou a celý titul udělal z malých písmen. Tak Rudý večerník dostal novou tvář. Také jednotlivé stránky změnily zjev. Zavedl kurzívou tištěné krátké úvodníčky na první straně, věnované vždy jedinému politickému problému. Zařazoval je nahoře v pravém nebo v levém rohu. Mnohé z nich psal sám. Tehdy už byl zkušeným redaktorem. Bylo mu 29 let. S typografy v tiskárně si rozuměl, i když se s ním hodně nazlobili. Kolikrát jim „zkazil" už hotové dílo, když na poslední zlomek vteřiny přiběhl s novou, čerstvou zprávou, důležitou, a proto ji chtěl stůj co stůj do hotového již čísla dostat. Kdyby ji Rudý večerník nepřinesl, považoval by to takřka za zločin. Když ředitel tiskárny soudruh Oliva nebo soudruh Trousil protestovali, že to už není možné, že se zpozdí číslo na cenzuru, nestihnou se vlaky, které číslo měly rozvézt, Jula vynakládal všechnu svou výmluvnost a s humorem a vtipem tak často dosáhl toho, že ovzduší ostrých slov a rozčilení se proměnilo ve smích, napětí v uvolnění, porozumění, ústup. Bylo to o to snadnější, že Jula po krátkém zamyšlení uměl takovou poslední zprávu nadiktovat sazeči, většinou soudruhu Malinovi, přímo do sázecího stroje. Tiskaři i přes všelijaké překážky s Julou rádi pracovali. Při vší té neklidné novinářské práci byl Jula klidný, dal si poradit, když mu některý ze sazečů navrhl, aby typ písma, který si Jula předepsal pro titulek, vyměnil, že víc vynikne. Julův rukopis sazeči také docela ochotně sázeli. Ač byl psán drobným písmem, přec byl zřetelný a čitelný. Někteří redaktoři, jako např. František Křížek, měli rukopis tak velký, že na článek přibližně stejný jako Julův spotřebovali pětkrát víc papíru než Jula. Jeden čas František Křížek a Jula seděli v redakční místnosti naproti sobě. Františkův obor byly sociálně politické otázky. Oba, František i Jula, byli pracovití, oba se rádi zasmáli a jejich místnost často sršela vtipy, stejně jako redakční porady komentovali vtipnými poznámkami. Ale vnějškem se oba od sebe nápadně odlišovali. František přicházel do redakce upraven a oblečen jako ze žurnálu. Vlasy na straně rozdělené pě-, šinkou měl vždy pečlivě uhlazené, denně se holil. Julovy vlasy byly rozevláté, občas se mu nepokojná vlna svezla do čela nebo si lehla tak, jak by neměla, a stále byl jako neoholený. Co to bylo pro jeho tvrdé vousy smět se oholit nejvýš dvakrát týdně, a víckrát to nešlo, jeho příliš jemná pleť to neměla ráda. Ale i když byl opravdu oholen, jeho tvář měla na místech, kde rostly vousy, temně modrý nádech. František Křížek, třeba veselá kopa, byl v porovnání s Julou usedlý redaktor. Julovi mladá léta nedovolovala zpomalovat krok, do tváří ani do těla se ještě nevepsala usedlost. Ani dokonce ta, která by měla odpovídat jeho věku. Redakční stůl opouštěl František Křížek, když odcházel, vždy čistý joko po generálním úklidu. Ani smitko bys na něm nenašel, natož papírek. Jako kdyby tam býval nikdo neseděl. Všecky rukopisy i časopisy měl pečlivě uloženy a složeny v zásuvkách. Františkův stůl byl jako úpravná, dokončená stavba, kdežto Julův stůl, to bylo staveniště. Co tu nashromáždil novin a časopisů českých, německých, ruských, francouzských, a fotografii! Mnohé z nich přinášel znamenitý fotoreportér komunistického tisku soudruh Kohn, který za okupace zahynul v Osvětimi. Byly tu břevnovské jeskynní byty nezaměstnaných, hladové matky s plačícími dětmi na rukou, vychrtlé děti žebrající před návěštími restaurací nabízejících lákavé lahůdky i chutné laciné obědy pro ty žebravé děti tak nedosažitelné, staří manželé, ubožáci, hledající v hromadách odpadků kousek zdravé brambory nebo alespoň sousto, nezkažené sousto, jímž by na chvilku zahnali pocit dotěrného hladu. Byly tu ostré Bidlový karikatury, jimiž nemilosrdně kritizoval maloměšťáctví, kterému propadli mnozí vysocí funkcionáři českosocialističti a sociálně demokratičtí'. Byly tady přímo stohy fotografií ze Sovětského svazu, z výstavby měst a závodů, krásné typy národů kavkazských a středoasijských, výstřižky z novin, divadelní' programy, korespondence. To všecko dohromady byl Julův redakční stůl. Zbýval na něm jen nepatrný kousek volného místa. Smávali jsme se mu, že proto asi musí psát na takových malých lístcích a tak drobně. Zdálo by se, že ty hory papírů, ta změť navršená na stole, že to je nepřehledný chaos, v němž nikdo, ani sám majitel toho psacího stolu, není s to se vyznat. Ale chyba lávky. Bylo zajímavé pozorovat Julu, když měl v tom zdánlivém zmatku najít určitý obrázek, určitý rukopis, určitou karikaturu. Přehlédl situaci na stole a pak podle toho, o co šlo, sáhl buď uprostřed, dospodu nebo docela nahoru některé hromady — a vytáhl, co potřeboval. Okamžitě poznal, jestliže někdo v jeho nepřítomnosti s „pořádkem" na stole hnul. Obzor roku 1932 byl zatažen temnotou těžké hospodářské krize. Měli jsme u nás již tři čtvrti miliónu úředně hlášených nezaměstnaných a z nich jen asi třetina dostávala podporu v nezaměstnanosti. Co dělalo půl miliónu lidí, kteří neměli práci ani podporu, a přece žili, správněji živořili, o tom psali v komunistickém tisku Laco Novomeský, Jula, Jiří Síla, Vašek Káno, o tom psal ve svých básních Vítězslav Nezval a jiní a jiní. (Z připravované knihy ŽIVOT S JULIEM FUČÍKEM) Jsme komunisty! NaSe cesta a náš cíl. Rckfšt soutfruvw Betumtn * s I a, pwiImir! v iciKI es ijnái Mtsejf, Zt>. DčinícI, dčlnlce, všichni praděd! Kezamčsňianl a dflnlcl v závodech a na siavbáchl 1 opravené ¥»—wlL *Mb « Mm M ItlU RUDÉ PMVOl ftSTfeHt Hill CUIOUIIEIUIÍ STŮM IIHIHISTICRt ~ I l*IT Julius Fučík r udu Večerník ITifr— • ttaMKM hiM l«K>. tilbiiti II — t.WI.. iiMh m(„i I4.MI í. 111-0. — l«—UX—« Ol*. — V«tiH »i**l hJ: « - M**Wat • M. — Mo«alk l — «■-!■—» » n<wml VUKu-i MM. — Mjiiltil N» |M«I» *•»•. - N.*l> Nikl M.rtM M Nkl HhrnM M4Í- imi-Clttl - 1l.ll |M. IhllMNIIIlW. 3