Vlasta, leden-červen 1971 (XXV/1-26)
1971-01-13 / No. 2
predvoj NOVÉHO života Vznik samostatného československého státu v roce 1918 byla zajisté významná událost. Od nového národního státu dělníci, chudí rolníci, malí průmyslníci a příslušníci pracující inteligence právem očekávali kus chleba, zánik vykořisťování a vybudování spravedlivé společnosti. Uplynula dvě léta a o socialismu se mluvilo stále méně, v dělnických rodinách vládl hlad, noví „demokratičtí" a „republikánští” nebo „vlastenečtí" pánové ukázali, že řemeslo vykořisťování ovládají stejně dobře jako jejich rakouští nebo uherští šlechtičtí předchůdci. Dělníci se bouřili, chudí rolníci posílali žádosti na konsulát USA o povolení vystěhovat se „ze svobodné vlasti" do daleké ciziny za chlebem. A těch žádostí bylo jenom ze Slovenska v letech 1920 a 1921 více než 35000. Buržoasie věděla, že dělnická třída je dost silná, a že po vítězství pracujících v prvním státě dělníků a rolníků na světě — sovětského Ruska nad intervenčními armádami imperialistických mocností stoupne její sebevědomí a bude se silněji domáhat slíbeného socialismu. Dělnickou třídu však nevedli komunisté, ale sociální demokraté, a ti sloužili upevňování kapitalistického vykořisťovatelského státu. Dělnickou třídu vedli v duchu stálých ústupků, pryč od revolučnosti — k třídní smířlivosti, tedy v tom duchu, který nazýváme pravicovým oportunismem. Ale údajně nekrvavá cesta smířliveckého oportunismu stojí vždy více krve, více obětí než důsledně vedený, vítězný revoluční boj. V prosinci 1920 zaútočila buržoasie na dělnickou třídu, aby uskutečnila kontrarevoluční převrat. Na bídu a teror odpovídalo dělnictvo roztrpčeným, širokým stávkovým hnutím. Vyhlášená generální stávka byla nesena silou více než jednoho miliónu lidí a strhla k účasti široké masy. Ale dělnictvo stávku prohrálo a buržoasie uplatňovala ostrý policejní teror. Tisíce a tisíce uvězněných, policejně pronásledovaných, vyhozených ze zaměstnání — to byla škola, ve které si čeští, slovenští, němečtí a maďarští, ukrajinští a polští dělníci republiky uvědomili, že chce-li dělnická třída zvítězit, potřebuje svoji vlastní, revoluční, k boji odhodlanou, morálně čistou politickou stranu, která je v úzkém spojenectví s proletářskými stranami ostatních států a spolu s nimi v duchu mezinárodně chápaného společného třídního boje - čemuž říkáme proletářský nebo socialistický internacionalismus bojuje za společnost bez vykořis— ťování a vykořisťovatelů. Toto veliké poučení — že bez bojové revoluční strany proletariátu nelze zvítězit — padlo na úrodnou půdu. Rok 1921 se stal historickým rokem vzniku Komunistické strany Československa. Neveliká skupina slovenských, maďarských, ukrajinských a německých dělníků, kteří se rozhodli kráčet leninskou cestou, se sešla 16. a 17. ledna 1921, tedy před padesáti léty, v malém slovenském městečku Ľubochňa. Měli v úmyslu založit komunistickou stranu. Účastníci byli prostí lidé, většinou dělníci, kteří o teorii marxismu-leninismu nevěděli mnoho, znali však jedno - že osvobození proletariátu může být dílem proletářů samotných, věděli, že ne cesta buržoasního vlastenčení, nacionalismu, ne cesta sociálnědemokratických ústupků, ale bolševická cesta odvážného boje je sice cesta těžká, vyžadující nesmírné oběti, ale jedině účinná, jedině správná. A tak se stal sjezd revolučních dělníků v Ľubochni historickou událostí nesmírného významu: delegáti se rozhodli založit komunistickou stranu, vstoupit do Leninem založené III. internacionály a tím se zapojit do mezinárodního komunistického hnutí. Souhlasili s 21 body, revolučními podmínkami pro přijetí do tohoto hnutí. V květnu se potom konal celostátní sjezd Komunistické strany Československa v Praze. Doktor Bohumír Šme ral, velký český marxista a významná postava mezinárodního komunistického hnutí, právem prohlásil 0 KSČ: „Jsme víc než politická strana, jsme předvoj nového života. Tvoříce nové poměry, chceme vytvořit také nové lidi." Soudruh Šmeral měl pravdu. V dlouhých bojích a za nesmírných obětí se komunistická strana stala předvojem i budovatelem nového života. Dnes. po vítězství moci pracujících je naším hlavním úkolem v zájmu urychleného dalšího postupu při uskutečňování nejkrásnějších cílů lidstva - vytvořit nové lidi. Máme jich nemálo, ale zdaleka ještě ne tolik, kolik bychom jich potřebovali. Musíme si socialistického člověka vychovat, vychovat doma, ve škole, na pracovišti, v odborech, v ženském 1 mládežnickém hnutí a samozřejmě v naší komunistické straně. Padesáté výročí vzniku naší strany nám dává příležitost zamýšlet se nad touto úlohou každého z nás, nad tím, co jsme v tomto směru udělali a jaké úkoly na nás ještě čekají. JAN MARTIN 3