Československá Televize, 1970 (No. 1-52)

1970-09-21 / No. 39

se SVATAVOU HRUBCOVOU si zašla Zdena Novotná Zvuk: Svatava Hrubcové — čítáváme v ti­tulcích televizních pořadů už 15 let. A vět­šinou si vůbec neuvědomujeme, jak vzác­nou, doslova a do písmene celoevropskou výjimku naše televize v tomto slovním spo­jení divákům oznamuje. Za strohým obecným pojmem „zvuk-* se skrývá speciální, mladá a náročná tvůrčí profese, v němčině výstižněji charakteri­zovaná slovem „Tonmeister“, česky přelo­ženo „mistr zvuku“ nebo „zvukový mistr“. Titul „mistryně zvuku“ zatím nikde nezdo­­mácněl, protože Svatava Hrubcové je jedi­nou ženou široko daleko na evropském kontinentě, které by mohl náležet. — Jak jsi vůbec přišla ke svému povo­lání? — Zní to nesmyslné, ale nejstručněji ře­čeno — v důsledku úrazu. Chtěla jsem totiž dělat tělocvik — vystudovat na pedagogic­kém institutu jako učitelka tělesné výcho­vy. Krátce před maturitou na gymnasiu jsem však měla ošklivý úraz, který mi na­vždycky znemožnil cvičit na nářadí — a tak jsem najednou zůstala úplně bez cíle. Ni­kdy jsem neuvažovala o žádném jiném po­volání, nedovedla jsem si představit, že bych studovala jakýkoli jiný obor ... Bylo to v roce 1950, kdy se и nás začalo prosa­zovat heslo — ženy na místa mužů — a rozhlas v důsledku toho právě přijímal děvčata jako budoucí techničky. Nastoupila jsem tam, absolvovala speciální běh Fil­mové a rozhlasové techniky při Českém vysokém učení technickém — a po deseti měsících služby и magnetofonů jsem se tedy stala rozhlasovým zvukovým techni­kem. Protože jsem si svou práci zamilo­vala, chtěla jsem ji samozřejmě dělat co nejlépe a nevyhýbala se příležitostem sou­peřit s mužskou konkurencí. Když se ob­jevila televize, začala jsem tu externě pracovat se svými staršími rozhlasovými kolegy a v roce 1956 jsem tu přijala stálé zaměstnání... — Prosadila ses a stala se jedním z prvních zvukových mistrů CT. Ačkoli ve tvém vě­ku se to bez jakéhokoli lichocení vůbec nezdá, patříš tedy už mezi televizní pa­mětníky ... — Je pochopitelné, že člověk, kterému před očima proběhl celý kus vývoje takového podniku, jakým je televize, vzpomíná dost často a rád. Na první pořady, kdy se vše­chno dělalo na koleně, s nedostatkem pro­středků, ale nadbytkem vášnivého zápalu pro věc, i na okamžiky, kdy si najednou při odvysílaném pořadu člověk uvědomil, že právě byl uskutečněn zásadní krok 0 kousek dál. To pak jsou vzpomínky do­slova historické: první televizní opery, jako například Rusalka nebo Hubička, poslední živě vysílaná inscenace Dům na předměstí, nebo trvalý krásný pocit, který mi zůstal po dokončení inscenace Chléb a písně, stejně tak jako po nedávno skon­čené práci na hře Alexander Dumas starší, která se právě vysílá ... — Hodně se za tu dobu změnilo v televizní „zvukařině“? — Moc. Hlavně v technickém vybavení, ale 1 jinak v tom, co odlišuje práci zvukaře te­levizního od rozhlasového. V rozhlase má zimk své absolutní postavení, projev se tu bezvýhradně přizpůsobuje jen mikrofonu, zatímco v televizi je její obrovská přednost — obraz — pro zvukaře vlastně handica­pem. Nebo vzpruhou, jak se to vezme. Ten věčný boj kameramana a zvukaře o pod­mínky realizace stále trvá nejen и nás, ale ve všech televizích na světě. Je vlastně hybnou silou, z níž se rodí specifický mo­ment televizního výrazu — symbióza obra­zu a zvuku ... — V čem, podle tebe, je podstata tvůrčí čin­nosti mistra zvuku, kromě toho laického „že aby to bylo slyšet“? — Já se domnívám, že jde především o cit při skloubení dvou prvků, dvou modulací — například slova a hudby, nebo řeči dvou osob a podobně. V televizi jde zároveň o to, řešit snímání zvuku ve spojitosti s obrazem. — Mohu na tebe prozradit, že máš manžela stejného povolání. Jak se žije v domác­nosti dvou zvukových mistrů? — Především potichu. Ačkoli jsme vyba­veni doma všemi možnými prostředky i výbornou a obsáhlou diskotékou — vůbec si doma nehrajeme. Ale jinak si žádné tabu pro klid domácího krbu neukládáme a vášnivě hodnotíme, co jeden nebo druhý v práci právě udělal — a jak to docela jinak udělat měl. — Můžeš mi prozradit naprosto upřímně, mezi námi děvčaty, proč vlastně je zvuka­­řina stále považována za tak výhradně mužskou záležitost? Vždyf přece dobrý sluch, cit a lásku к hudbě mohou prokázat ženy ve stejné míře jako muži. — Částečně je to jistě stejné jako и jiných tvůrčích nebo uměleckých profesí, ale má to i svůj opravdu tvrdý a reálný důvod, pro který je zvukařina prokazatelně těž­' kým řemeslem náročným na fyzickou kon­dici. Zvukaři se zatím při své práci penze nedožívaji. Už poměrně brzy se и většiny z nich projevují nervové depresivní stavy, pocit tísně až strachu, ztráta rovnováhy. — Tak takhle pesimisticky bych končit náš rozhovor opravdu nechtěla. — Já taky ne, ale proč propadat hned pe­simismu? Podívej; já se letos v říjnu chys­tám oslavit právě 20 let své zvukařské praxe! — A vůbec si myslím, že ženská vy­drží daleko víc, než se zdá. — To tedy srdečně blahopřeji — a jak tě znám. jsem přesvědčena, že dokážeš udělat ještě pořádný kus práce ve svém oboru — nejen na roky počítáno, ale i na ty kroky kupředu, které před sebou problematika zvuku v televizi ještě má. Foto Petr Kysela ■ Vedení České tělovýchovné organizace hod­notilo průběh letošních Tělovýchovných slav­ností, kterými se naše členstvo podílelo na oslavách 25. výročí osvobození ČSSR Sovětskou armádou. V souvislosti s tím jsme s uspokoje­ním konstatovali, že к úspěšné propagaci této významné politicko-společenské události vý­razně přispěla i Československá televize. Uvedla nejen dlouhodobý seriál Cvičím, cvičíš, cvičíme, sloužící náboru členstva i nácviku, ale přinášela pravidelné zpravodajství z pří­prav i vlastního průběhu slavností, uvedla pro­pagační film, přímý přenos z Ostí nad Orlicí i hodinový pořad po skončení všech okresních vystoupení. Je zásluhou pracovníků sportovní redakce a režiséra J. Valcháře, že Tělovýchov­né slavnosti dostaly v televizní publicitě od­povídající místo. Přijměte proto náš dík za úspěšnou práci a žádost o jeho tlumočení i kolektivu sportovní redakce. Přáli bychom si, aby naše vzájemná spolupráce byla i nadále stejně úspěšná ve prospěch naší socialistické společnosti. Se soudružským pozdravem Miroslav Hlaváček, předseda Ústředního výboru České tělovýchovné organizace ■ Dne 26. 7. 1970 byla v Čs. televizi vysílána mezinárodní intervizní branná soutěž Tři ve čtyřech. Podle informací, které jsem získal, měl pořad mimořádný úspěch. Dovolte proto, abych vám poděkoval jménem vedení naší branné organizace Svazu pro spolupráci s armádou za pochopení a podporu této akce. Mohu vás ujistit, že pořad přispěl velkou měrou к pro­pagaci nejen branných a technických sportů, ale i к propagaci Svazu pro spolupráci s ar­mádou, který byl v roce 1968 sdělovacími pro­středky tolik hanoben. Děkuji vám ještě jednou za pochopení, děkuji i všem pracovníkům Čs. televize, kteří se na pořadu podíleli s přáním dalších společných akcí, které pomohou vysvětlovat našim obča­nům, především pok mládeži, brannou politiku naší Komunistické strany Československa. Se soudružským pozdravem plk. inž. Julius Drozd, místopředseda federálního výboru Svazarmu ČSSR KULTURNÍ MAGAZÍN Č. 8 (23. 8.) - MALÍŘ ŠUMAVY ■ Skoda, že medailónek výtvarníka Haise byl na programu tak pozdě a hodně diváků o ten­to hezký kulturní pořad se scenériemi krásné Šumavy přišlo. Bylo to hezké a měli jste to vysílat dříve. Věra Voltrová, Újezd nad Lesy ■ Pořad se nám velice líbil, měli byste to ještě jednou opakovat. Jan Koška, Sum. Hoštice NASE MĚSTEČKO - MLADA VOŽICE (25. 8.) ■ Sledovala jsem váš pořad a byla jsem pře­kvapena, že mohl někdo zničit zámeček na­stěhováním strojového parku. Celá léta se o to vše pečovalo a dnes usedá na tu krásu jen čerň. Nebylo by možné místnost použít jinak? Jihočeský kraj navštěvují tisíce turistů, pře­vážně horníci a hutníci ze severu, lidé, kteří hledají lesy a rybníky, kde by si po celoroční dřině odpočali, a je na nás všech, abychom jim toto prostředí právem zpříjemnili i krásou historických památek. Věřím, že n. p. Koh-i-noor svou výrobou je v současné době větším přínosem pro stát. Nepřehlédly se však hodnoty, které se svou historickou cenou vy­rovnají? Pracuji jako reštaurátorka gobelínů v Jindřichově Hradci. Nyní opravujeme pro ji­hočeské muzeum gobelín tři sta let starý. Pra­cujeme centimetr po centimetru, aby vypadal jako původní. Neděláme to jen jako řemeslo, ale s vědomím, že příštím generacím budou tato historická díla uchována. A na druhé straně se děje opak. Jiřina Kapalová, Jindřichův Hradec ■ Co jste to z té naší Vožice udělali? Na­rodila jsem se tady, ale dalo mi hodně práce poznat, že skutečně jde o „naší Vožici". A ne­jenom mně. Jsem zaměstnána v obchodě a druhý den jsem mohla vyslechnout nespokoje­nost mnoha lidí mladých i „dříve narozených". V celém pořadu chyběl záběr, ve kterém by bylo městečko vidět, ať přijíždíme odkudkoliv. Mimo jiné při rozhovoru s dcerou akademic­kého malíř Oty Bubeníčka, který byl chloubou Mladé Vožice, jsme neviděli ani jeden z jeho obrazů, ač by za záběr jistě stály. I nejkratší pořad by měl být perličkou, aby televize byla tím, čím má být — zpříjemněním i docela obyčejného dne. Zdena Švejdova, Mladá Vožice TAKOVA ŽENSKÁ NA KRKU (26. 8.) ■ Velký obdiv a tisíce díků Zdeně Hadrbol­­cové a Janu Skopečkovi za jejich umění ve hře TAKOVA ŽENSKÁ NA KRKU. Byl to poži­tek. Veselohra měla švih a spád. Zasmáli jsme se a přišli na jiné myšlenky. Děkujeme ČT za prima večer. Mělo by jich být více. Helena a Jindra Pecháčkovi, Kostelec n. Vit. UKRADENÝ EXPRES (II. PROGRAM 27. 8.) ■ Jsem jedna z těch, kteří v tom vlaku jeli. Bylo nás asi 75, co jsme se pak za dva dny přešťastní vraceli domů, a doma nás tak vítali, že nás to dojalo к slzám. Svou vlast jsme tam hájili, a toho bývalého Čecha, který nás při­šel přemlouvat, jsme doslova z kupé vyrazili. Bylo nás v tom oddělení šest cestujících, jak nás náhoda svedla, ale všichni jednoho smýš­lení. Proč vlastně píši? К závěru pořadu se redaktorka ptá tam v Aši na kolejích přísluš­níka bezpečnosti nebo armády (nerozeznala jsem to), zda by se podobný případ mohl opa­kovat. Doslova jsem strnula, když vysvětloval, jak lehce by se dal vlak vykolejit nebo najet na překážku se stejným výsledkem. Nevím, zda ten člověk, který na tento nápad přišel, myslel na ty nevinné, kterých byla většina. Jistě má­me dost chytrých lidí, kteří by přišli na lepší nápad, jak zabránit přejezdu vlaku na hrani­cích. Helena Altmanová, Karlovy Vary PRAŽSKA ROMANCE (28. 8.) ■ Velmi se nám líbila PRAŽSKA ROMANCE. Krásné záběry Prahy a vtipné scénky s W. Matuškou. Děkuji vám všem, že jste nám při­pravili takový pěkný zážitek. M. Karlíková, Praha ■ Chtěla bych vám poděkovat za výborný po­řad. Zazpívat to někdo jiný než W. Matuška, byl by to propagační film pro Čedok, ale s ním to bylo lidské, teplé a optimistické. Mám také ráda Prahu, skutečnou matku měst, a to jsem viděla Řím, Neapol, Palermo, Bar­celonu, Brusel, Amsterodam, ale Praha, to je krása všech staletí. Člověku nezbude, než si přát s W. Matuškou, aby po nás zůstalo něco tak líbezného a nádherného. Nemohli byste pořad někdy reprízovat i dopoledne pro smě­­naře? Eva Pokorná, Hradec Králové CHLAPEC A SRNA (30. 8.) ■ Právě jsem zažil „nervák" při filmu CHLA­PEC A SRNA, označeném jako lyrický. Uzná­vám umělecké pojetí filmu, ale opět je to ono stálé prolévání krve. Jako aktivní důstoj­ník od r. 1916 do 1953 jsem viděl příliš mnoho krve, než abych něco nevydržel. Ale ten zvrat v ději je pro mne jako milovníka zvířat straš­ný. Manželka od televizoru utekla. To nemohlo nikomu z diváků nic kladného a dobrého při­nést. Konec filmu, neočekávané zastřelení srny, již nemohlo nic napravit. Že poroty ta­kové filmy oceňují, není směrodatné. Hledají stále něco nového, náměty, napětí, dějové zvraty. To je přirozené. Zřejmě ale příliš ne­domýšlejí, jak to zapůsobí na obyčejného di­váka. Miloš Staněk, Praha a I. PROGRAM 16.50 Zpravodajství TN 16.55 Malé filmy pro malé diváky z dílny polského animovaného filmu 17.25 Dotyky se životem Životnost 60 tisíc kilometrů Práce a povolání v gumárenském průmyslu (Bratislava) 17.55 Fotbalové ozvěny Pravidelné zamyšlení nad uplynulou fotbalovou nedělí 18.25 Jaké bude počasí 18.35 Oblastni Televizní noviny ■ Na okruhu TS Brno Televizní pásmo ■ Na okruhu TS Ostrava Zpravodajský magazín ■ 19.00 ■ 50 let s Rudým právem Přímý přenos ze slavnostního shromážděni v pražské Lucerně s projevem prvního tajemníka ÚV KSČ dr. Gustava Husáka a bohatým kulturním programem. Účinkují členové Národního divadla, dalš přední umělci a umělecké soubory Na závěr ■ Televizní noviny TTTTTTTTTTTTTTTT MONOSKOP II. PROGRAMU ČT VYSÍLÁ: Praha (24. kanál) pondělí—čtvrtek 8.00—17.00 hod. Brno (35. kanál) pondělí—čtvrtek 9.30—17.30 hod. patek 9.30-15.00 hod. Ostrava (31. kanál) pondělí—pátek 9.30—15.00 hod. Platí od 15. června do odvolání. AAAAAAAAAAAAAAAA ZAHRANIČNÍ HUMOR

Next