Český Bratr, 1959 (XXXV/1-10)
1959-01-01 / No. 1
časopis českobratrské církve evangelické ROČNÍK XXXV LEDEN 1959 ČÍSLO 1 První a poslední VLADIMÍR ČAPEK Neboj se, já jsem ten první i poslední. Zjevení 1, 17 To jsou pravá slova pro přechod roků. Když isme se ohlíželi nazpět po uplynulém období, dobře jsme si uvědomovali: kdykoli Ježíš Kristus byl první, nemusili jsme se bát. Měli jsme snad hodně starostí, lekal nás zítřek — posila byla v tom, že větší než naše největší starost byl on, do našich starostí poslaný. Snad jsme prožili nesnáze nebo oplakali někoho z nejbližších: ve své bolesti jsme se dívali k němu, který pronesl tímto světem bolesti nejlěžší. Na~ dělali jsme mnoho chyb, zabloudili jsme, snad se nám zatmělo před očima z všudypřítomnosti hříchu a přece jsme se vzpamatovali nově pochopenou jistotou: žádná nepravost není větší, než jeho odpuštění. On nám prorážel cestu. Šel napřed. On prve miloval nás a jeho láskou se zaněcovala naše láska. Byly mrtvé a prázdné dny v minulém roce. To byly dny, kdy on nebyl první, protože jsme chtěli být první my. A byly dny bohaté a radostné, protože v nich patřilo jemu první místo. „Já jsem ten první.“ Co bude v novém roce? Co nás čeká na jeho konci? Jaký bude poslední den roku 1959? Tak rádi bychom někdy odhalili závoj, který zakrývá budoucnost. Jako Marie a Hana v Erbenově básni: klečí u prosekaného otvoru v ledě na rybníku, touží zahlédnout, co bude o příštích vánocích. Co je tam? Vytoužený člověk? Štěstí? Radost? Smrt? Není nám dáno proniknout do budoucnosti. Nevíme, čemu jdeme vstříc. Jaké budou příští vánoce. Jaký závěr roku. Netušíme, co bude tím posledním. Avšak jedno ujištění máme: A( tě obejme náruč štěstí nebo budeš sevřen řetězem bolestí, na konci je on. „Já jsem ten poslední.“ 1