Český Zápas, 1969 (LII/1-52)
1969-09-11 / No. 37
Naše postila TVŮJ VĚRNÝ OCHRÁNCE Ž 46, 2—3 V tragických nebo beznadějných situacích i člověk velice soběstačný hledá oporu, jistotu, které by se mohl přidržet. Hledá někoho, kdo je silnější než on, aby na něho mohl vložit svůj strach, svoji bezradnost nebo své zoufalství. Dítě se v takových okamžicích obvykle uchyluje do maminčiny nebo tatínkovy náruče, protože je přesvědčeno, že tam ho nemůže potkat nic zlého. V rukou rodičů se cítí zcela bezpečno. Kde však má tak bezpečnou oporu najít dospělý člověk? Teoreticky bychom se na to ani neměli ptát. Každý z nás to přece ví a mnohokrát už jsme to slyšeli z úst svých farářů a snad t četli v bibli. Slyšeli jsme a četli, že ať jsme v jakémkoliv neštěstí a trápení, jediným skutečným a jistým útočištěm pro nás je Bůh. Snadno a lehce nám tato slova plynou z úst, když je v našem životě z lidského hlediska všechno v pořádku, když všechno běžf hladce a bez komplikaci. Neprožíváme však jen dny plné slunce a pohody. Přijdou také chvíle zkoušek a někdy i chvile takových bolestí a tragédií, že pozbýváme víry a připadáme si ubozf a bezmocní. Pod tíhou neštěstí si uvědomujeme, jak nepatrné jsou naše síly a jak falešné je naše spoléháni na sebe sama. Drníme i v takových situacích vyznat, že „Bůh je naše útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová?“ Nehledáme právě v tak bolestných dnech oporu a útočiště někde jinde? Možná, že nám Bůh připadá příliš daleko, příliš nedosažitelný a neviditelný. A my toužíme po teplém stisku ruky, po tom, aby někdo pohladil naši bolavou hlavu a zchladil rozpálené čelo. Chceme se opřít o něco viditelného, o něco hmatatelného. Jenže všechny ty lidské opory, na které si můžeme sáhnout, jsou velmi nejisté a vratké. Ruka, která nás hladila a utěšovala, může najednou uhodit a člověk, o kterého se opíráme, nás může opustit a nechat padnout. Ten, který nikdy nezradí, který padlé pozvedává, trpící potěšuje a raněné obvazuje, je opravdu jen Bůh — Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův. V žalmu čtyřicátém šestém vyznávají všichni obyvatelé Jeruzaléma svou nesmírnou víru a důvěru v pomoc Hospodinovu v každé době. Jak velikou jistotu našel v Hospodinu lid Izraelský, když se nebojí ani těch největších hrůz, které jsou v žalmu popisovány v podobě přírodních katastrof! Ať se podvrátí základy země, ať padnou hory do moře a vody vystoupí z břehů, nic nemůže vytrhnout vyvolený lid z Božích rukou a zbavit jej Jeho ochrany. Jak získali Izraelité toto nezvratné přesvědčení? Pro ně nebyl Bůh nikdy daleko. Rozmlouvali s Ním a radili se s Ním ve všem, co chtěli podniknout a On je chránil jako Otec své děti. V Jeho blízkosti jim bylo dobře a nebáli se žádného nebezpečí, protože je držela ruka Boži. A čím je pro ně Hospodin, to si zvláště uvědomovali ve chvílích, kdy se jim nechtělo poslouchat a sami od Něho utíkali. Pak propadali otroctví, zajetí a smrti. Po všech těchto bohatých zkušenostech může žalmista radostně a jednoznačně vyznat, že jedinou oporou, která nikdy nepadá je jen Bůh — Bůh, který Svůj lid vždycky vytrhne z rukou nepřátel a ochrání ve dnech zlých. I my usilujeme o to, abychom patřili k tomu zvláštnímu Božímu lidu. Každý z nás může mít ochránce, který ještě nikým mocného nebyl přemožen. Jen musíme chtít. A chtít znamená obrátit se k Němu a volat k Němu bez únavy tak dlouho, až budeme vyslyšeni. ŠÁRKA MATYÁŠOVA Č 2 2 Pondělí • úterý • středa • čtvrtek * patek • sobota • neděle • pondělí Verš týdne: Kdo je v Kristu, je nové stvoření (2K. 5, 17). Píseň týdne: č. 258, 260. Odpověď č. 10: Život křesťana je zde připodobněn pouti do domova Otcova. 2K. 5, 15: jsme přesvědčeni, že jeden umřel za všecky, proto všichni zemřeli; a za všecky umřel proto, aby ti, kteři jsou živi, nebyli živi již sami sobě, ale tomu, jenž za ně zemřel a z mrtvých vstal. Pavla a všechny opravdové křesťany pohání v životní službě bližním láska Kristova. A v životní jistotě drží ho i nás jediná skutečnost, že jeden zemřel za všecky. V Pánu Ježíši jsme tedy všichni zemřeli starému životu. Proto On zemřel, abychom, kdož jsme ještě živi, nežili sami sobě, ale Kristu, jeho tělu-církvi, bratřím a sestrám. Pán Ježíš nás svou smrtí a vzkříšením zasadil do nové skutečnosti, do nového, věčného života, který zde na zemi začíná životem v těle Páně, v obecenství lidu Božího a má svou plnost u Otce, v Jeho domově. 2K. 5, 18: A tak my od nynějška neznáme nikoho po stránce tělesné; kdysi jsme znali také Krista po stránce tělesné, ale nyní již ho tak neznáme. Vztah mezi křesťany se zásadně změnil smrtí a vzkříšením Kristovým. To už není společenství jednotlivců, kteří končí život faktem smrti, ale obecenstvím, tělem Páně, které sice prochází tělesnou smrtí, ale v ní nekončí. Smrt nad nimi již nepanuje. Je to obecenství s Kristem a bratřími, které nerozruší ani smrt. Tedy to podstatné na člověku není už jeho tělesná existence, ale jeho zakotvení v tělu Páně. To rozhoduje o věčném životě. 2K. 5, 17: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Všecko staré pominulo, hle, stalu se novým. Nejde však jen o vítězství nad smrtí. Když je člověk vkořeněn vírou, láskou a nadějí v obecenství s Kristem, v Jeho tělo, pak je už i v tomto životě novým stvořením, novou sku- ; tečností. Nový je vztah člověka k Bohu, nový je také jeho vztah k druhému člověku. Vyhořela jednou u nás chalupa, do základů. Majitel však do roka na témže místě vystavěl stejnou, se vším všudy. Nic se na pohled nezměnilo, ale přece jen bylo vše nové, od základů až po krov. Tak je to 1 s námi. V žáru víry starý člověk zhyne a v Kristu stává se novým stvořením. Víra — to je Boží tvůrčí čin. Před očima se nic na první pohled nemění, ale přece je tu vše nové. Později však ta novost je k poznání i očima a někdy překvapivě náhle a nápadně. 2K. 5, 18. Všecko pak pochází z Boha, jenž nás s sebou smířil skrze Krista a nám svěřil službu, zvěstovati to smíření. Nová existence, nové stvoření člověka skrze víru a život v Kristu, není naší zásluhou. Je to vše dílo Boha samého, Boha-Tvůrce, který pracuje až posavád. On sám nás se sebou smířil, poslav Syna svého, který se postavil na naše místo, strpěl za nás smrt a byl Bohem vzkříšen k novému životu. Vzkříšení je vrcholným činem Božího tvoření. Vše, co bylo stvořeno a hříchem porušeno, dostává vzkříšením pravou podobu, nezrušitelnou. Nám pak, křesťanům, je dáno zvěstovat světu, že život může začít znovu. Ne už po stáru, ale na nové rovině, zcela nově. 2K. 5, 19: Neboť Bůh to byl, jenž Kristem smiřoval svět s sebou a nepočítal lidem jejich přestupky a v nás vložil slovo smíření. Dílo Ježíše Krista — to je smíření člověka s Bohem, to je návrat marnotratného syna do Otcova domu. V Něm se všichni vracíme k Otci. Ježíš Kristus — tot Imanuel — Bůh s námi, v Něm přichází Bůh sám za námi, aby nás uvedl na místo, odkud jsme se vzdálili, opět Každý den do Boží blízkosti. Pán Bůh sám to učinil, z lásky k člověku, k svému dítku, nečekal na naše zachraňování, nevyčítal a nevyčítá. Vše nám připravil a praví: Vezměte! To je evangelium! My však co činíme? Zvěstujeme Boži smíření nebo mravní pokrok lidstva podníce* ný prorokem z Nazaréta? 2K. 5, 20: jsme tedy posly pro Krista, jako by vás Bůh skrze nás napomínal; pro Krista prosíme: smiřte se s Bohem. Pavel stupňuje naléhavost svého poslání a svého napomenutí do Korintu. Pavel je v moci a síle Ducha Božího. Ať tedy každý ví, že ne Pavel z Tarsu, ale Bůh sám svým Duchem v, něm napomíná neposlušné křesťany v Korintu i na celém světě. Napomíná 1 prosí: Vezměte nabízené smíření v Pánu Ježíši, uvěřte Mu! Odmrštíme nabízenou ruku k smíru, ruku milostivého Otce? 2K. 5, 21: Toho, který nepoznal hříchu, za nás učinil hříchem, abychom se my stali Boží spravedlností v něm. Bůh byl v Kristu — zní tenor zvěsti evangelní. To učinil Bůh sám. Poslal Syna svého, nám ve všem podobného krom hříchu (proto mohl vžiti hříchy naše na sebe) vytrpěl za nás smrt, byl vzkříšen k pravému životu v plném pokoji, v Boží spravedlnosti. To vše učinil pro nás, abychom i my měli ten pravý život v plném pokoji, v Boží spravedlnosti. To neučinil pro vlastní usmíření, ale pro naši záchranu. A jako Otec přijal marnotratného syna bez výčitek, přijímá i nás a prosí svým Duchem: smiřte se! Jak nejvýš dobrého máme Otce! Sláva a dík Jemu na věky! Otázka č. 11: Nová skutečnost vykoupených je obsahem vidění víry ve Zjeveni Janově. Najděte si tam místo o novém nebi a zemi, o nebeském Jeruzalému. Která je to kapitola? V. MIKULECK? s Pánem Slovo v našem životě Kdo by z nás neznal ty tiché venkovské hřbitůvky na návrších u dědin. Kolem břízy a lípy a potom pole všude dokola. Na jednom z nich jsme nedávno pohřbívali jednoho našeho bratra. Krásný, upravený hřbitov. A uprostřed pěkný kostelík. A v něm veliká vzácnost: křížová cesta od známého malíře slováckého folklóru Joži Úprky. Vyslovil jsem nřání podívat se do kostela. Lidé kolem však říkali, že klíčník již odešel a že by mě tak jak tak dovnitř nepustil, abych jako cizí duchovní místo neznesvětil. Pomyslil jsem sl, že místní duchovní správce by mě jistě pustil, vždyť mnozí naši duchovní si se svými katolickými kolegy tykají a byli v husitském taláru v katolickém kostele při nejednom společném shromáždění, aniž by se kostel znesvětil. Místní kostelník však má ovšem jiný názor. Zřejmě zaspal dobu a Vatikánský koncil. Možná, že 1 mnohý z čtenářů se pohorší a pomyslí sí něco o pozůstatcích středověké zbožnosti. Leč do našeho rozhořčení, trochu unáhleného, vkrádá se však myšlenka: a co kdyby však pustil? Co fcdyž slova informátorů nejsou tak docela pravdivá? Co když křivdíme člověku dobrému, protože jsme byli lživě informováni těmi, co „chybovali slovem,“ jak se vyjadřuje pisatel Jakubovy epištoly o těch, kteří buď vědomě nebo nevědomě zkreslují skutečnost a vnášejí mezí lidi zmatek. Jak je nutné mít svůj jazyk na uzdě a snažit se říkat jen pravdu pravdoucí, ne domněnky, které snad byly opodstatněné před deseti, dvare ti lety, ale dnes jsou falešné, protože všechno jde dopředu, I náš život Slovo má v našem životě velký význam. Jím se dá stavět, ,t bořit, léčit i zraňovat. Křísit, i zabíjet. Dar řeči je velký Boží dar, jehož velikost snad může docenit jen ten, kdo jej ztratil nebo vůbec nedostal. Jak by se náhle celý svět pro nás změnil, kdybychom oněměli, ztratili schopnost domluvit se s lidmi kolem nás, nikomu ne mohli říci, že ho máme rádi. Vzpomeň me jen, jak za naši mateřskou řeč bojovali a trpěli naši buditelé, učitelé, kněží, spisovatelé. A jak nás to bolí, když naše řeč je hyzděna všelijakým! škaredými a zlými slovy, která dnes zaznívají často z úst naší mládeže, ale i našich dětí. A co ještě horšího: řeč, již nás učila naše maminka je často zneužívána k pomluvám, lží, k rozdmýchávání vášní a nepřátelství Lidské slovo je v našem století tak zneváženo, že neúcta k němu je téměř obecná. A přece naše lidské siovo by mělo být tak pravdivé, že by mělo být zároveň činem. Činem dobra Je totiž možno jazykem dělat 1 zlo. V Jakubově epištole čteme, že jazyk je jajto oheň, který může zapálit velký les. Jazyk že nikdo z lidí nedovede zkrotit, že je to neovladatelné zlo, že je pln smrtonosného jedu. Jím blahoslavíme Pána, jím proklínáme lidi, stvořené k obrazu Božímu. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání, Hosana i Ukřižuj. Co na tuto smutnou lidskou zkušenost říká Jakub? Jakub říká: „Moji bratří, tak nemá být“ a uvádí příklad z přírody, že pramen z téhož zřídla nemůže chrlit sladkou s i hořkou vodu V přírodě se prostě takovou zvráceností nesetkáme V životě lidí ano. Proto je pro nás tak vážné Kristovo varování, že za každé neužitečné slovo, které lidé promluví, budou odpovídat v soudný den, neboť podle svých slov budeš, člověče, osvobozen a podle svých slov budeš odsouzen. DOBROMII MALÍ Účastníci letošního laického kursu v Dejvicích • Foto O. Vit Tak Bůh čeká na nás Daleko na severu žila jedna vdova, která vynaložila všechno svá úsili na to, aby její jediný syn se v životě něčím stal. Její touha se splnila. Syn se dostal do hlavního města, nakonec se bohatě oženil, ale na matku zapomněl. Jednoho dne však ho to táhne domů a tak se rozjede za matkou. Šťastné shledání, den tichého znovunabvtého štěstí ve starém domově. K večeru se chystá syn odejít, aby včas dorazí) do místa, kde chtěl přenocovat. Rodný domek byl malý a chudý. Matka jej však zdržuje na noc. Syn odmítá, že přece není zařízena na návštěvy. Tu mu otevřela dveře do malé komůrky a ukázala na čerstvě ustlanou postel. Syn se divil, že přece nevěděla, že k ní přijede. Matka odvětila: „Milý chlapče, po všechny ty roky každý den isem na Tebe čekala.“ Jaký přiléhavý obraz na Boží trpělivost a Boží čekání na nás, marnotratné syny a dceryl d. m. Xový v tot § Ježíšem Kristem Alsaský farář H. Ochsenbelm působil dlouhá léta mezi vězni, odsouzenými na doživotí. Setkal se s jedním, který našel v Kristu svého Pána a byl později pro vzorné chování omilostněn a poslán do dolů. Po několika letech jej chtěl vedoucí podniku zaměstnat jako svého vrátného, ale bývalý vězeft si vyžádal čas na rozmýšlení a teprve po půl roce práce pod zemí, kdy nabyl jistoty, že Bůh mu svoluje přejít na lehčí zaměstnání, přijal nabízené místo a stal se vrátným v domě svého zaměstnavatele. Když jej později navštívil farář Ochsenbein, našel jej v jeho světničce v kruhu lidí nad Písmem. Mezi nimi byl také vedoucí podniku se svou ženou. Svou tichou věrnou službou stal se během několika roků bývalý trestanec rádcem a spolubratrem svého představeného. Jak podivné jsou epsty života, poznamenaného poznáním Kristova evangelia, jež osvobozuje každého k službě jeho království . . d. m. Mistr Jan Hus — kazatel věrný — kterému kazatelna byla trůnem nad trůny, rozpoznavač pravých mincí od falešných, přítel družiček, které nezapomněly na oheň v lampách, když se přibližoval ženich, uchovatel dobrého kvasu v hnilobě své doby, navrácený syn do domu Otce, pomazaný Páně, vědomý si toho, že kdo byl Jednou pomazán nemá už jiné cesty na vybranou, kněz, který měl úctu v životě i v hodině smrti... Český myslitel a sochař František Bílek, protože od dětství o Husovi slyšel (a co lid chová ve své mysli Je vždycky hlas Boží/ domýšlel smysl Husova vystoupení i Jeho mučedntckě smrti. Mluvil o tom ve svém díle a my Jsme to slovo s vděčností přijali a stále přijímáme. František Bílek viděl Husa v různých podobách. Na kazatelně Jak říká: Běda Vám —, Jak káže pod lipou, v Žaláři — Já sluha Boží v okovech — na hranici a vždycky lej vidí opírajícího se o bibli. To Je láska k církvi — říkal František Bílek — kdo rodné zemi přináší nebeské poselství. Tomu Je vlast drahá, kdo Ji zasnubuje s pravdou, třeba to stálo i život. V bouřích země svítit Jasem s nebe Čeští sochaři si Jana Husa rádi připomínali, protože Husova cesta Je umělcům velmi blízká. Husův den s Františkem Bílkem U Fr. Bílka Je to Ještě provázeno světlem modlitby. To Je pro Bílkovo dílo příznačně, že Je v něm všechno zalito světlem hledání Boha. Všechno se děje ve velkém jménu, které do Husova života přišlo. Je to Jméno Ježíše Krista a Bílek třeba kreslí neho teše Husovu postavu, kleká před tímto Kristovým světlem. Hus mu ie cestou k Ježíši Kristu, k Jeho spasitelnému dílu Plamen hranice Je ohněm Jeho milování, lásky, které by se Člověk nevzdal mi za cenu návratu do tmavých cest tohoto života. Silnější než smrt je přece milování... Bílkovo připomínání Jana Husa zůstane navždy velkou podporou naši cesty zá Ježíšem Krtstem B. V. LOHN 1 SK?.