Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)

1970-09-17 / No. 37

Naše postila VELMI VELIKÁ HODNOTA Mt 13, 44—6 Schovávat peníze a cennosti na poli bylo celkem obvyklé v Palestině, pro­tože válečné události se v této malič­ké zemi střídaly častěji, nežli je zdrá­vo. A tehdy neexistovaly banky a spo­řitelny v našem dnešním slova smys­lu. Šťastný nálezce z Ježíšova podo­benství neváhá prodat vše, co má, aby koupil pole, v němž byl drahocený poklad ukryt. 1 my, když jsme věrni svému poslání, na každý den objevu­jeme nové a velké hodnoty očima své víry. V Rudém a Středozemním moři se po staletí lidé ponořovali, riskujíce své životy, aby vynesli z hlubin perly. Starověk si perly vysoce cenil. Biblic­ký kupec, objevil drahocennou perlu. Neváhá okamžik a naplněn radostí, prodá všechny ostatní perly, jen aby měl tu jednu jedinou, nezměrné ceny. Totéž se přesně přihodilo dvěma že­nám, které Ježíš velice miloval: Martě a Marii. Marie rozpoznala Slovo ne­změrné hodnoty a proto usedla u je­ho nohou. Marta se lopotila zatím s tím, co nemělo tuto cenu. Jak často i my se staráme o věci pomíjivé, na nichž zdaleka tak nezáleží, a zane­dbáváme věci podstatné, které náleží k našemu míru a pokoji! Co já, černý kazatel, chci tímto vším říci? V mé vlasti lidé si velice považují vzdělání. Beze všech pochyb vzdělání má vysokou cenu a je život­ní důležitostí v Keni. Ale pozor! Mnozí, volíce vzdělání, vidí v něm cíl, ne prostředek k službě. Zapomí­nají na cosi nezměrné ceny, co jediné můžeme najít v Ježíši Kristu. Ježíš, jak si pamatujeme, kázal: „Čiňte po­kání, přiblížilo se království Boží“ JMk 1, 15c— b). Možná ještě dvě další ilustrace nám pomohou k porozumění. Království Boží je jako mladý hoch, kráčející pražskými ulicemi. Jakmile mne spat­řil, přestal pohvizdovat a žádal mne 0 nějaký odznak či minci. Když jsem mu ty věci dal, začalo jeho srdce po­skakovat radostí, byl nelíčené šťasten. A tak je tomu s chlapcem či dívkou, kteří se setkají s Ježíšem. Jejich srd­ce se zaraduje, nebot se setkali s ně­čím, co má nezměrnou cenu. Rovněž váš oltárni obraz j Setkání Spasitele s králem Jiřím z Poděbrad j je znamenitá ilustrace. Ukazuje nám zřetelně, že vláda Hospodinova je nad vladařením světa. Vláda Boží je nad naším městem, nad naší vlastí, nad všemi slávami, které nám jen svět mů­že poskytnout. To NĚCO veliké ceny můžeme naleznout v evangeliu Ježíše Krista. Nikde jinde. Všichni víme, že mnozí si kladou nahlas čí tiše otázky, týkající se Ježí­še. Právě tak, jako Jan Křtitel ve vě­zení: „Ty-lt jsi ten, kterýž přijití má, čili jiného čekali máme?“ (Lk 7, 20). 1 nám dnes Spasitel přikazuje jako '(Dokončení ze strany II) díle, projevuje se mu a stajví mu před oči, jak o něj pečuje. Bere jej do svých rukou a obrací jeho po­hled k životu, aby pochopil, že ži­vot není jen ono vnější, co jej třeba tlačí a tiskne, ale že pravý život je hluboko v jeiho lidství. Pravda, tehdy tomuto dni říkali „sobota“, ale v hebrejštině je velice podobný výraz pro číslovku „sedm“. Pro to však křesťanská církev ne­přešla od soboty ke dni „po sobo­tě“. Věřila, že Bůh sám „sobotu“ zrušil, když Krista nevzkřísil v „so­­b-:-tu“, ale „v den po sobotě“. Apoš­tolově vyrostli v židovství, tedy v starozákonní víře a bylo jim samo­zřejmostí zachovávat sobotu. Proto ani jim nebylo snadné přesunout vše, co spojovali se sobotou, na den následující, tím spíše, že k tomu ani přímý příkaz Ježíšův neměli. Vzkří­šení Kristovo „v den po sobotě“ bylo však tak mocným činem Boží milos­ti, že jej nemohli pominout. Vždyť i všechna ostatní setkání se Vzkří­tehdy Janovým učedníkům: „Jdouce, povězte Janovi, co jste viděli a slyšeli, že slepí vidí, kulhaví chodí, malomoc­ní očistění přijímají, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávaií, chudým se zvěstu­je evangelium JLk 7, 22). A tak ne různé naše lidské nálezky, ale nei větší hodnotou je to, zda ti, kteří žijí kolem nás a s námi, a jsou v nouzi, obdrží naši pomoc, či my budeme nadále slepí a hluší k jejich potře­bám. Ježíš z Nazaretu byl člověk, po­slaný Bohem a naplněný Duchem svá­tým a mocí. Zvítězil nad všemi poku­šeními. Trpěl za nás, muže a ženy ce­lého světa bez rozdílu barvy a rasy. Pro naši spásu. Šel tímto světem, či­nil dobro a uzdravoval všechny, kteří byli ovládáni zlem a Zlým, nebot Bůh byl s Ním. Až budeme opouštět tento sbor, kéž víme, že Bůh je s námi a že nás posí­lá konat dobro a hledat něco, co má nezměrnou cenu: vládu Boží v našich srdcích. Pán Bůh žehnej všem oprav­dovým křesťanům, kteří usilujete sloužit člověku ve jménu Ježíše Kris­ta v této vaší překrásné vlasti! Neset­­káme-li se více na této zemi, kéž se setkáme jednou v nebeském domově! Amen. • Tímto kázáním ve Sboru krále Jiří­ho z Poděbrad posloužil v neděli 13. září 1970 Rev. George Ernst Wanjou, farář u sv. Ondřeje v Nairobi v Keni, který se zúčastnil zasedání pracovní komise Světové rady Církví pro víru a řád, rokující o problémech křtu, biřmování a sv. Večeře Páně. Patří k presbyterní církvi, je stár 38 let, má čtyři syny, ve své farnosti 550 dospělých duší, průměrná účast na bohoslužbách 500—600 dospělých a prům. 1000 dětí v Nedělní škole. Milu­je svou rodnou chudou zemi, mluví překrásnou angličtinou, má malý plat a v Poděbradech kromě kázání vyslu­hoval sv. Večeři Páně všem přítom­ným věřícím: radě starších, faráři i pražskému biskupovi dr. J. Kupkovi s rodinou, který je v lázních právě na léčení. LFB KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ f. E IV E S I Š DĚKUJEME, že nás Pán Bůh angažuje na proměně světa v ráj (Mk3, 14—15). KAJEME SE z mnohé své pasivity v tomto ohledu (2T4,1—5). PROSÍME, abychom nebyli podobni synovi, jenž jít na viniei pouze slíbil. G 2, 16—17; J 8, 32; J 16, 13 Člověk je králem jen v respektu Boha-Krále; jen On rozhoduje o dob­rém a zlém. DĚKUJEME, že smíme spoléhat na královskou Boží moudrost (J 18, 37). KAJEME SE z časté záměny vůle Boží za vůli svou vlastní (L 22, 42). PROSÍME o ducha rady, síly, umění a svaté bázně (Mal. 1, 8). G 2, 18—20; 1 Pt 3, 1—6 Svůj protějšek nenalezne člověk jinde než ve své manželce (Ef 5, 33). DĚKUJEME za možnost vzájemné pomoci v manželství (Ga 6, 2). KAJEME SE z nevážnosti k tomuto Božímu ustanovení (J 14, 23). PROSÍME za Boží zahojení manželství rozdvojeného (Ž 40, 2). G 2, 21; Žd 13, 4; Jk 1, 17 Žena je muži Božím darováním. DĚKUJEME, že nás Pán Bůh nenechal s našimi úkoly a nesnázemi sa­motné. KAJEME SE z nevděčnosti, v níž jsme za lásku odpovídali neláskou. PROSÍME, aby Pán zachoval nás jednoho pro druhého až do konce. Den duchovni posily šením jsou situována na „den po sobotě“. Dokonce i seslání Ducha Svatého. Proto se jim nutně „den po sobotě“ stal „dnem vzkříšení Páně“, ale i dnem, v němž očekávali jeho konečný příchod k soudu nad svě­tem. A ovšem i dnem, kdy se posilo­vali v naději na vzkříšení věrných a tedy i dnem, který jim připomínal „blažené odpočinutí u Boha“. Vlastně celý Starý a Nový zákon zdůrazňují, že sedmý den není oby­čejný, ale velice významný den. Věr­ná církev pak vždy dbala, aby tento den byl zachováván. Nebyl-lí zacho­váván, pak to bylo znamením du­chovního úpadku. Vždyť i ti, kdo re­formovali církev, Mistr Jan Hus, Bratří, ale i Luther, Kalvín a Zwing­li velice dbali o to, aby den Páně byl v ryzosti držen. Mnohé staré obyčeje opustili, ale den Páně vyzve­dali a zdůrazňovali, že šest dnů má člověk věrně a celým srdcem stát při svém díle, ale pak se zastavit, pozvednout, zamyslet se nad tim, k čemu zde na světě je, jaký je jeho vztah k ženě, dětem, k lidem kolem, prostě jak a čím žije. Všichni refor­mátoři pak velice zdůrazňovali, že ten, kdo tento den promarní nebo činí něco, co mu zbraňuje dosíci oné duchovni obnovy, jen se ochuzuje. Dnes je ovšem náš život složitěj­ší než byl za časů našich otců a dě­dů a naše povolání či obecný pro­spěch nám nejednou promění „ne­děli“ v pracovní den. To však ne­znamená, že bys měl odhodit onu týdenní obnovu svého lidství. Kde­koliv a kdykoliv můžeš pohlédnout na sebe a na svůj život a načerpat posilu a radost. Jestliže tedy při vzniku nové círk­ve její zakladatelé a budovatelé ve­lice obětavě usilovali o to, aby číř­kev měla pěkné a důstojné stánky, v nichž by se věřící lid shromaždo­­val k tomuto duchovnímu obnovení — moudře činili. Ovšem pravé svěcení „dne Páně“ není jen tam, kde se chodí do kos­tela, do sboru či modlitebny, kde se zpívá a modlí, ale tam, kde se člo­věk staví pod moc Ducha a je jím obnovován k životu lásky a služby. Ve staré církvi nejít do kostela by­lo hříchem. V Česk os loven ské cirky i jsme tuto hrozbu odmítli. Není to hřích proti Bohu, ale hřích proti so­bě samému, je to ochuzení života. Kdo tento den jen promarní, kdo jej považuje jen za „den nicnedělání“ či za den obnovy jen tělesných sil, velíce se ochuzuje. Je třeba i du­chovní obnovy. Přicházejme v tento den věrně do svých krásných sborů a neochiuzujme se o vzácnou příle­žitost k setkání s Kristem, o skuteč­nou duchovní radost. MOJMÍR A. BENEŠ Č Z 2 „Velice jsem po tobě íeskliv, bral re můj...” Stojiš čestnou stráž u rakve bratra Václava Janoty. Toho, kdo ti byl po léta biskupem, rádcem, přítelem, člověkem. Vzdáváš svému veliteli poslední poctu. V ztichlém přeplněném brněnském Hu­sově sboru na Botanické profesor To­­maštík tichounce preluduje, aby poté dal vyznít pěveckému sboru i sólistovi ope­ry Antonínu Juíínkovi. Církev v lásce, vděčnosti a úctě důstojně propoušti své­ho vozataje. Káže bratr patriarcha, svěd­čí děkan Husovy fakulty, loučí se spo­lužák, kroměřížský bratr farář Martinec, děkuje místopředseda diecézni rady tlumočí soustrast senior čbr. ev. církve.a V předních lavicích zástupci státních úřadů, všude pak církev a církev, jejíž společný zpěv písně „Když slunce zář“ je mohutným hymnem nadějné posluš­nosti. V krematoriu pak dlouholetý farář z Botanické, pak vedoucí tajemuík a ny­ní správce diecéze bratr Karel Pudich v rodinném ztišení uzavírá kru' loučení. Přede všemi vyznává mrtvému, co za ži­va mu nikdy neřekl. 2e ho měl rád. Dě­kuje i sestře biskupové za její osobní oběf, která umožnila, aby se bratr bis­kup po dvacet let mohl cele věnovat své diecézi. A otevírá ji domov sester bratří, kteří věrně ponesou břímě boles­a ti s ní. H Srdcem jdou nezbytné vzpomínky na dřívější setkání. To první v září 1949 v pražském bytě tehdy plukovníka duchov­ní služby Václava Mana. Pacov, má prv­ní fara, měl připadnout při novám roz­dělení církve do brněnské diecéze. Tou­žil jsem do Prahy, kde se v Hloubětíně zřizovala nová náboženská obec. Být do­ma, mezi svými, kde jsem vyrůstal v jed­notě mládeže a každého znal. Sestra Ma­nová ml slíbila přímluvu a já čekal a hrál si s malým tehdy Vašíkem. Pak za­duněly kroky, rozezvučel se sytý muLský bas, rozletěly se dveře pokoje a zatmě­lo se v nich. Ano, jako když hospodář vchází do světnice, trošinku nachýlí hla­vu a tím více vynikne šíře ramen. Jako doběla vydrhnutý selský stůl. Vašík ode­šel, já se představil. „Tak tos ty ten de­zertér, oo hází flintu do žita a ještě se přidržuje ženských sukní na protekci. Tak se poojilub, cos za ten měsíc v Pa­­cově udělal a proč chceš jít pryč.“ Za­čal jsem cosi o svých jazykových zna­lostech, zahraničních cestách, teologické kvalifikaci. Že by mi jaksi ta Praha lé­pe slušela a víc bych pro církev učinil, než na takové zapadlé štaci. Bratr bis­kup trpělivě naslouchal. Pak to zaduně­lo: „Tak oni tam v tom Papově jsou ně­jací horší lidé? A církev je jen v Praze a nikde jinde? Já jsem z jižních Cech. Má babička říkávala: Kdyby hloupost kvetla, byl bys samý květ. A ty, bratře, máš hlavu jako kytku (tenkrát jsem měl opravdu ještě kštici přenáramnou).“ Kapituloval jsem bezpodmínečně, proto­že i moji rodiče pocházejí z jižních Cech a jadrná pořekadla babiček znám doko­nale. „Jdi, moc nemluv, pracuj, měj lidi rád. Nepřesvědčuj je, tys možná chytrý, ale oni moudří. Nesnaž se je utlouct teo­logickými obraty, ale snaž se jim poro­zumět. A neboj se venkova. V katolic­ké církvi — a ta má nějaké zkušenosti — novokněz i z vysoké šlechty musel jít na venkovskou faru na tři roky za kap­lana. A pak byl třeba kardinál. Přijď za tři roky a uvidíme.“ Kdo by se divil, že toto první setkání mne nenadchlo a já se stal horlivý anti­­eplskopalián. Také jsem hrdinně na prv­ním dtecézním shromážděni bratra Jano­­tu za biskupa nevolil a s několika ostat­ními stál v opozici. Jenže hned na prv­ním setkáni duchovních celé diecéze bratr Janota již jako biskup sdělil, že mu byly nabídnuty informace, kdo je proti němu a kdo ho nevolil. On tyto denunciace odmítl. Sám se bude s námi seznamovat, kvalifikovat každé­ho bude ne podle řečí, ale práce v ná­boženské obci. A napříště podobné in­formátory veřejně oznámí, aby ducho­venský sbor si to sám s nimi vypořádal. Bratr biskup se nezaštiťoval žádnými osobními komisemi. I nejchoulostivější případy rozhodoval vždy sám mezi čtyř­ma očima, beze svědků. Ledy začaly tát. ■ Bratr biskup byl náročný a přísný ne­jen vůči druhým, ale především sám na sebe. Brněnská diecéze byla diasporovi­­tá. Stanovil normu, aby každý farář ko­nal za neděli nejméně dvoje bohosluž­by. Sám jako první bratr šel příkladem vstříc. Při oficiální dvoudenní návštěvě v Pacově sloužil nejen v Betlémské kap il, ale i ve všech střediscích: Peřin, Vy­­klantice, Košetice, Křešin. A jeho voza­taj, Toníček |ulíuků, kočíroval tudorka a všude zpíval. Svou diecézi poznával z vlastní zkuše­nosti. Učím jako každé úterý odpoledne ve Vyklanticích, asi 15 km od Pacova (má nejbllžšf škola). Ozve se rázné za­klepání, rozletí se dveře a vstupuje bratr biskup s panem řídícím. Usedli vzadu a já musil pokračovat v Gedeonovi. jak jsem byl vděčen bratra katechetovi Zdeňku Bartlovi, k němuž do Lupáčovy na Zižkově jako bohoslovec jsem chodil na náslechyí Děti Gedeona a jeho noční zápas totiž hrály. Ozbrojeny pravítky a koši, se plížily třídou husím pochodem, aby nakonec vítězně volaly: Meč Hospo­dinův a Gedeonův! A kde byli Madiánští. Pak teprve mi bratr biskup podal ruku, rozloučil se s panem řídícím, naložil do tudorka, jejž si sám šoféroval a jeli jsme na faru. Teprve příští úterý jsem se do­zvěděl na čaji (tenkrát ještě nás neměl kávový mor v zajetí) u paní řídící, že bratr biskup než vešel do třídy na in­spekci náboženství, již důkladně hovořil nejen s panem řídícím, ale i s naší dů­věrnicí, sestrou Holerovou z vyklantické Jednoty, jak chodím učit a sloužit bo­hoslužby. ■ Neměl rád oficiálnosti, i když jejich nutnost uznával. Sám byl neformální, prostý, lidský. A především nemiloval kulisy a nátěry nedostatků, jedné nedě­le měl udílet v Betlémské kapli biřmo­vání. Byl čtvrtek, na faře se drhla podla­ha, myla okna, praly a vypínaly záclo­ny. V největším ruchu (to sestry fará­řové a sestry farářky předobře znají) se ozve známé zaklepání, dveře letí: biskup vchází do dveří: „Benešovi, já chci vi­dět, jak to vypadá na pacovské faře, když se nikdo nečeká.“ Jindy opět přijel znenadání na vizitaci (náboženství a schůze rady starších) s bratrem Jaroslavem Vyskočilem, obno­vitelem jihlavského chrámu sv. Kříže a předsedou okrsku. U prostřeného stolu: „Ve všední den a taková báječná svíč­ková! Benešovi, jak to děláte, kde bere­te lístky na maso?“ Bratr Vyskočil, poe­ta iaureatus přečistého srdce a velký fajnšmekr, prosil o přídavek. Jen děde­ček Vévodů, když se podávaly ještě ko­­láčky z ovesných vloček, poznamenal su­še v kuchyni: „Ještě seno a je mináž komplet“. Poznal, že svíčková byla z koň­ského masa, které bylo tehdy i laciné I na čtvrtinu lístků. Ty nízké farářské platy nás naučily přemýšlet nad každou korunou. A tak se kupovalo výborné koň­ské maso, nad nímž mnozí z neznalosti a předsudku ohrnovali nos. To bylo to tajemství kuchyně pacovské fary. ■ Někteří z neznalosti podceňovali osob­nost bratra biskupa: co může obyčejný farář a nota bene bývalý feldkurát do­kázat, když nemá žádný teologický grád a v teologii se nevyzná. Ano, bratr bis­kup držel nesmlouvavě linii Učení z ro­ku 1931, ale svým duchovním dával plnou svobodu, aby šli svou cestou. Žádal však nekompromisně věrnou službu v nábo­ženské obci. Neměl frázisty a lenochy rád, zvláště když své nicnedělání omlou­vali tím, že musí studovat. Diskutoval rád. celým srdcem a měl dobré znalosti. Sedíme na faře již v talárech, bylo ráno Hodu Božího velikonočního. Zvony jíž dávno dozněly, my u plných, ale vy-ohladlých hrnečků s čajem. Problém: jak to bylo se vzkříšením? Bratr biskup držel pevně stanovisko linie Spisarovy, jeho pacovský farář vykládal teologii později zvanou biblickou. Oba dva svorně zapo­mněli na čaj, na zvony, na Betlémskou kapli, na celý svět. „Bratře biskupe, ne­stalo se nic? Vždyť už čekáme deset mi­nutí“ volá do okna bratr Jelínek. „Tak vidíš, Luďku, to jsme my. Biskup a fa­rář, oba zapomenou pro teologii na cír­kev, která čeká ne na naše nápady, ala na Boží slovo.“ Padesátá léta nebyla právě snadná. Snad každý, i farář v Pacově, měl své přátele i nepřátele. V nejtěžší chvíli (znáte to, když se známí odvracejí ěl přecházejí na druhou stranu, aby se s vámi nezkompromitovali byť pozdra­vem) činil bratr biskup hloubkovou vi­zitaci náboženské obce. V závěru byly bohoslužby v Betlémské kapli, kde by jablíčko nepropadlo. Očekávalo se bis­kupské slovo, verdikt nad farářem. Bratr biskup oznámil svůj nález, plně se po­stavil za svého faráře, objal jej a políbil. Když jsem zmizel v náručí biskupově, poznal jsem, co to znamená, když biskup položil na mne svou ruku, generál na svého poručíčka. ■ Skromnost bratra biskupa byla oprav­dová, nehraná. Kde se vzaly, tu se vzaly, na diecézi byly pojednuu dva vozy: do­savadní tudor, k němuž se přidružil tatra­plán. První pro tajemníka, druhý pro biskupa. Bylo zle, protože bratr biskup o ničem nevěděl. „Věřící nám dávají své těžce vydřené korunky a věří nám, že budeme s nimi slušně hospodařit." Když bratr tajemník vysvětloval, že je nutno reprezentovat církev, bratr biskup kategoricky prohlásil, že se v. církvi slou­ží a nereprezentuje. Na další připomín­ky řekl velice laskavě i pevně: „Jarouš­ku, víš, tak jako na vojně: tenkrát kapi­tán poslouchal plukovníka a nyní tajem­ník poslechne biskupa. Zítra len krám tady nechci vidět!“ Dva roky vojenské služby v Košicích, přes 800 km od své rodiny, od své fary. A přec v žádné odcizenosti a osamoce­ní. Biskupské epištoly přicházely pravi­delně, stručné, ale zvučné. I zásilky Čes­kého zápasu a všech tiskovin, vydávaných Blahoslaveni. Bratr biskup nezapomínal na svého faráře. A bděl i nad jeho vzdá­lenou rodinou. ■ Po návratu z vojny se hlásím na brněnské divizi (přestal jsem říkat die­céze). Bratr biskup mne otcovsky při­vítal. Sestra Drahuška Malingerová, ta dobrá duše diecézni kanceláře, musila ihned i uvařit kávu i napsat na KNV do Jihlavy oznámení o mém okamžitém nástupu do duchovenské služby s tím, aby mi ihned byla zaslána finanční zá­loha. „jíst se musil“ Pak mi bratr biskup otevřeně řekl o situaci v Pacově, i to, že počítá během několika měsíců s mým přeložením. Měl jsem přijít do Kyjova, abychom se nakonec ocitli v milovaných Poděbradech. Po šesti letech služby v brněnské diecézi, z níž jsem nejdříve utíkal, abych nakonec s těžkým srdcem odcházel. Střídání čestné stráže, poslední němé pohlazení skromné černé rakve, klopýt­nutí pro clonu slzy. S Davidem tichoun­ce vyznávám: „Byl jsi mi příjemný ná­ramně.“ (II. Sam 1, 25—26) L. F. BENES PŘEROV NA MORAVĚ: Jubilejní vzpomínky na počátky Českosloven­ské církve jsou vzpomínkami na oso­by a události. Každá obec má svou historii a své vlastní osoby toho po­hnutého 1 radostného děje, který provázel vznik i vývoj náboženské obce. V Přerově patří nerozlučně k dosavadnímu dílu církve ' osobnost sestry Bohumily Mikulcpvé, která se 16. t. m. dožila devadesáti let. Dnes čestná místopředsedkyně rady star­ších, byla dlouhá léta jednou z nej­obětavějších a nejagilnějších laic­kých pracovníků náboženské obce na půdě duchovní péče i v hospo­dářském životě. Dnes, kdy pro stáří a nemoc nemůže být účastna ani shromáždění ani práce církve, zůstá­vá alespoň prostřednictvím církevní­ho tisku a návštěv členů náboženské obce a faráře v živém styku s dí­lem církve a projevuje neutuchající zájem o všechno její současné sna­žení. K jejímu významnému životní­miu Jubileu jí vyslovuje vroucí podě­kování řade starších jménem celé pábo ženské obce. Je to poděkování za neúnavnou práci, obětavost a křesťanskou službu, kterou prokazo­vala naší církvi jjo několik desítile­tí. Kdo by dnes spočítal ty stovky a tisípe nemocných a opuštěných lidí, které sestra Míkulcová navštívila v nemocnici a v Domovech důchodců a potěšila je slovem 1 darem? Kdo by spočítal všechny ty sbírky a akce, které k prospěchu náboženské obce sestra Míkulcová organizovala? Kdo jen spočítá tu řadu dětí, jimž sestra Míkulcová — sama bezdětná — byla kmotrou při křtu a zůstává jí všem dosud? Je dlouhá řada těch, kteří jí proto posílají k jejím devadesáti­nám upřímné poděkování a přání, aby ji Pán Bůh i nadále opatroval. Pro ten příklad lásky služebné a dě­lající jí patří poděkování celé círk­ve. FÚ, RS

Next