Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-09-17 / No. 37
Naše postila VELMI VELIKÁ HODNOTA Mt 13, 44—6 Schovávat peníze a cennosti na poli bylo celkem obvyklé v Palestině, protože válečné události se v této maličké zemi střídaly častěji, nežli je zdrávo. A tehdy neexistovaly banky a spořitelny v našem dnešním slova smyslu. Šťastný nálezce z Ježíšova podobenství neváhá prodat vše, co má, aby koupil pole, v němž byl drahocený poklad ukryt. 1 my, když jsme věrni svému poslání, na každý den objevujeme nové a velké hodnoty očima své víry. V Rudém a Středozemním moři se po staletí lidé ponořovali, riskujíce své životy, aby vynesli z hlubin perly. Starověk si perly vysoce cenil. Biblický kupec, objevil drahocennou perlu. Neváhá okamžik a naplněn radostí, prodá všechny ostatní perly, jen aby měl tu jednu jedinou, nezměrné ceny. Totéž se přesně přihodilo dvěma ženám, které Ježíš velice miloval: Martě a Marii. Marie rozpoznala Slovo nezměrné hodnoty a proto usedla u jeho nohou. Marta se lopotila zatím s tím, co nemělo tuto cenu. Jak často i my se staráme o věci pomíjivé, na nichž zdaleka tak nezáleží, a zanedbáváme věci podstatné, které náleží k našemu míru a pokoji! Co já, černý kazatel, chci tímto vším říci? V mé vlasti lidé si velice považují vzdělání. Beze všech pochyb vzdělání má vysokou cenu a je životní důležitostí v Keni. Ale pozor! Mnozí, volíce vzdělání, vidí v něm cíl, ne prostředek k službě. Zapomínají na cosi nezměrné ceny, co jediné můžeme najít v Ježíši Kristu. Ježíš, jak si pamatujeme, kázal: „Čiňte pokání, přiblížilo se království Boží“ JMk 1, 15c— b). Možná ještě dvě další ilustrace nám pomohou k porozumění. Království Boží je jako mladý hoch, kráčející pražskými ulicemi. Jakmile mne spatřil, přestal pohvizdovat a žádal mne 0 nějaký odznak či minci. Když jsem mu ty věci dal, začalo jeho srdce poskakovat radostí, byl nelíčené šťasten. A tak je tomu s chlapcem či dívkou, kteří se setkají s Ježíšem. Jejich srdce se zaraduje, nebot se setkali s něčím, co má nezměrnou cenu. Rovněž váš oltárni obraz j Setkání Spasitele s králem Jiřím z Poděbrad j je znamenitá ilustrace. Ukazuje nám zřetelně, že vláda Hospodinova je nad vladařením světa. Vláda Boží je nad naším městem, nad naší vlastí, nad všemi slávami, které nám jen svět může poskytnout. To NĚCO veliké ceny můžeme naleznout v evangeliu Ježíše Krista. Nikde jinde. Všichni víme, že mnozí si kladou nahlas čí tiše otázky, týkající se Ježíše. Právě tak, jako Jan Křtitel ve vězení: „Ty-lt jsi ten, kterýž přijití má, čili jiného čekali máme?“ (Lk 7, 20). 1 nám dnes Spasitel přikazuje jako '(Dokončení ze strany II) díle, projevuje se mu a stajví mu před oči, jak o něj pečuje. Bere jej do svých rukou a obrací jeho pohled k životu, aby pochopil, že život není jen ono vnější, co jej třeba tlačí a tiskne, ale že pravý život je hluboko v jeiho lidství. Pravda, tehdy tomuto dni říkali „sobota“, ale v hebrejštině je velice podobný výraz pro číslovku „sedm“. Pro to však křesťanská církev nepřešla od soboty ke dni „po sobotě“. Věřila, že Bůh sám „sobotu“ zrušil, když Krista nevzkřísil v „sob-:-tu“, ale „v den po sobotě“. Apoštolově vyrostli v židovství, tedy v starozákonní víře a bylo jim samozřejmostí zachovávat sobotu. Proto ani jim nebylo snadné přesunout vše, co spojovali se sobotou, na den následující, tím spíše, že k tomu ani přímý příkaz Ježíšův neměli. Vzkříšení Kristovo „v den po sobotě“ bylo však tak mocným činem Boží milosti, že jej nemohli pominout. Vždyť i všechna ostatní setkání se Vzkřítehdy Janovým učedníkům: „Jdouce, povězte Janovi, co jste viděli a slyšeli, že slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní očistění přijímají, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávaií, chudým se zvěstuje evangelium JLk 7, 22). A tak ne různé naše lidské nálezky, ale nei větší hodnotou je to, zda ti, kteří žijí kolem nás a s námi, a jsou v nouzi, obdrží naši pomoc, či my budeme nadále slepí a hluší k jejich potřebám. Ježíš z Nazaretu byl člověk, poslaný Bohem a naplněný Duchem svátým a mocí. Zvítězil nad všemi pokušeními. Trpěl za nás, muže a ženy celého světa bez rozdílu barvy a rasy. Pro naši spásu. Šel tímto světem, činil dobro a uzdravoval všechny, kteří byli ovládáni zlem a Zlým, nebot Bůh byl s Ním. Až budeme opouštět tento sbor, kéž víme, že Bůh je s námi a že nás posílá konat dobro a hledat něco, co má nezměrnou cenu: vládu Boží v našich srdcích. Pán Bůh žehnej všem opravdovým křesťanům, kteří usilujete sloužit člověku ve jménu Ježíše Krista v této vaší překrásné vlasti! Nesetkáme-li se více na této zemi, kéž se setkáme jednou v nebeském domově! Amen. • Tímto kázáním ve Sboru krále Jiřího z Poděbrad posloužil v neděli 13. září 1970 Rev. George Ernst Wanjou, farář u sv. Ondřeje v Nairobi v Keni, který se zúčastnil zasedání pracovní komise Světové rady Církví pro víru a řád, rokující o problémech křtu, biřmování a sv. Večeře Páně. Patří k presbyterní církvi, je stár 38 let, má čtyři syny, ve své farnosti 550 dospělých duší, průměrná účast na bohoslužbách 500—600 dospělých a prům. 1000 dětí v Nedělní škole. Miluje svou rodnou chudou zemi, mluví překrásnou angličtinou, má malý plat a v Poděbradech kromě kázání vysluhoval sv. Večeři Páně všem přítomným věřícím: radě starších, faráři i pražskému biskupovi dr. J. Kupkovi s rodinou, který je v lázních právě na léčení. LFB KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ f. E IV E S I Š DĚKUJEME, že nás Pán Bůh angažuje na proměně světa v ráj (Mk3, 14—15). KAJEME SE z mnohé své pasivity v tomto ohledu (2T4,1—5). PROSÍME, abychom nebyli podobni synovi, jenž jít na viniei pouze slíbil. G 2, 16—17; J 8, 32; J 16, 13 Člověk je králem jen v respektu Boha-Krále; jen On rozhoduje o dobrém a zlém. DĚKUJEME, že smíme spoléhat na královskou Boží moudrost (J 18, 37). KAJEME SE z časté záměny vůle Boží za vůli svou vlastní (L 22, 42). PROSÍME o ducha rady, síly, umění a svaté bázně (Mal. 1, 8). G 2, 18—20; 1 Pt 3, 1—6 Svůj protějšek nenalezne člověk jinde než ve své manželce (Ef 5, 33). DĚKUJEME za možnost vzájemné pomoci v manželství (Ga 6, 2). KAJEME SE z nevážnosti k tomuto Božímu ustanovení (J 14, 23). PROSÍME za Boží zahojení manželství rozdvojeného (Ž 40, 2). G 2, 21; Žd 13, 4; Jk 1, 17 Žena je muži Božím darováním. DĚKUJEME, že nás Pán Bůh nenechal s našimi úkoly a nesnázemi samotné. KAJEME SE z nevděčnosti, v níž jsme za lásku odpovídali neláskou. PROSÍME, aby Pán zachoval nás jednoho pro druhého až do konce. Den duchovni posily šením jsou situována na „den po sobotě“. Dokonce i seslání Ducha Svatého. Proto se jim nutně „den po sobotě“ stal „dnem vzkříšení Páně“, ale i dnem, v němž očekávali jeho konečný příchod k soudu nad světem. A ovšem i dnem, kdy se posilovali v naději na vzkříšení věrných a tedy i dnem, který jim připomínal „blažené odpočinutí u Boha“. Vlastně celý Starý a Nový zákon zdůrazňují, že sedmý den není obyčejný, ale velice významný den. Věrná církev pak vždy dbala, aby tento den byl zachováván. Nebyl-lí zachováván, pak to bylo znamením duchovního úpadku. Vždyť i ti, kdo reformovali církev, Mistr Jan Hus, Bratří, ale i Luther, Kalvín a Zwingli velice dbali o to, aby den Páně byl v ryzosti držen. Mnohé staré obyčeje opustili, ale den Páně vyzvedali a zdůrazňovali, že šest dnů má člověk věrně a celým srdcem stát při svém díle, ale pak se zastavit, pozvednout, zamyslet se nad tim, k čemu zde na světě je, jaký je jeho vztah k ženě, dětem, k lidem kolem, prostě jak a čím žije. Všichni reformátoři pak velice zdůrazňovali, že ten, kdo tento den promarní nebo činí něco, co mu zbraňuje dosíci oné duchovni obnovy, jen se ochuzuje. Dnes je ovšem náš život složitější než byl za časů našich otců a dědů a naše povolání či obecný prospěch nám nejednou promění „neděli“ v pracovní den. To však neznamená, že bys měl odhodit onu týdenní obnovu svého lidství. Kdekoliv a kdykoliv můžeš pohlédnout na sebe a na svůj život a načerpat posilu a radost. Jestliže tedy při vzniku nové církve její zakladatelé a budovatelé velice obětavě usilovali o to, aby čířkev měla pěkné a důstojné stánky, v nichž by se věřící lid shromaždoval k tomuto duchovnímu obnovení — moudře činili. Ovšem pravé svěcení „dne Páně“ není jen tam, kde se chodí do kostela, do sboru či modlitebny, kde se zpívá a modlí, ale tam, kde se člověk staví pod moc Ducha a je jím obnovován k životu lásky a služby. Ve staré církvi nejít do kostela bylo hříchem. V Česk os loven ské cirky i jsme tuto hrozbu odmítli. Není to hřích proti Bohu, ale hřích proti sobě samému, je to ochuzení života. Kdo tento den jen promarní, kdo jej považuje jen za „den nicnedělání“ či za den obnovy jen tělesných sil, velíce se ochuzuje. Je třeba i duchovní obnovy. Přicházejme v tento den věrně do svých krásných sborů a neochiuzujme se o vzácnou příležitost k setkání s Kristem, o skutečnou duchovní radost. MOJMÍR A. BENEŠ Č Z 2 „Velice jsem po tobě íeskliv, bral re můj...” Stojiš čestnou stráž u rakve bratra Václava Janoty. Toho, kdo ti byl po léta biskupem, rádcem, přítelem, člověkem. Vzdáváš svému veliteli poslední poctu. V ztichlém přeplněném brněnském Husově sboru na Botanické profesor Tomaštík tichounce preluduje, aby poté dal vyznít pěveckému sboru i sólistovi opery Antonínu Juíínkovi. Církev v lásce, vděčnosti a úctě důstojně propoušti svého vozataje. Káže bratr patriarcha, svědčí děkan Husovy fakulty, loučí se spolužák, kroměřížský bratr farář Martinec, děkuje místopředseda diecézni rady tlumočí soustrast senior čbr. ev. církve.a V předních lavicích zástupci státních úřadů, všude pak církev a církev, jejíž společný zpěv písně „Když slunce zář“ je mohutným hymnem nadějné poslušnosti. V krematoriu pak dlouholetý farář z Botanické, pak vedoucí tajemuík a nyní správce diecéze bratr Karel Pudich v rodinném ztišení uzavírá kru' loučení. Přede všemi vyznává mrtvému, co za živa mu nikdy neřekl. 2e ho měl rád. Děkuje i sestře biskupové za její osobní oběf, která umožnila, aby se bratr biskup po dvacet let mohl cele věnovat své diecézi. A otevírá ji domov sester bratří, kteří věrně ponesou břímě bolesa ti s ní. H Srdcem jdou nezbytné vzpomínky na dřívější setkání. To první v září 1949 v pražském bytě tehdy plukovníka duchovní služby Václava Mana. Pacov, má první fara, měl připadnout při novám rozdělení církve do brněnské diecéze. Toužil jsem do Prahy, kde se v Hloubětíně zřizovala nová náboženská obec. Být doma, mezi svými, kde jsem vyrůstal v jednotě mládeže a každého znal. Sestra Manová ml slíbila přímluvu a já čekal a hrál si s malým tehdy Vašíkem. Pak zaduněly kroky, rozezvučel se sytý muLský bas, rozletěly se dveře pokoje a zatmělo se v nich. Ano, jako když hospodář vchází do světnice, trošinku nachýlí hlavu a tím více vynikne šíře ramen. Jako doběla vydrhnutý selský stůl. Vašík odešel, já se představil. „Tak tos ty ten dezertér, oo hází flintu do žita a ještě se přidržuje ženských sukní na protekci. Tak se poojilub, cos za ten měsíc v Pacově udělal a proč chceš jít pryč.“ Začal jsem cosi o svých jazykových znalostech, zahraničních cestách, teologické kvalifikaci. Že by mi jaksi ta Praha lépe slušela a víc bych pro církev učinil, než na takové zapadlé štaci. Bratr biskup trpělivě naslouchal. Pak to zadunělo: „Tak oni tam v tom Papově jsou nějací horší lidé? A církev je jen v Praze a nikde jinde? Já jsem z jižních Cech. Má babička říkávala: Kdyby hloupost kvetla, byl bys samý květ. A ty, bratře, máš hlavu jako kytku (tenkrát jsem měl opravdu ještě kštici přenáramnou).“ Kapituloval jsem bezpodmínečně, protože i moji rodiče pocházejí z jižních Cech a jadrná pořekadla babiček znám dokonale. „Jdi, moc nemluv, pracuj, měj lidi rád. Nepřesvědčuj je, tys možná chytrý, ale oni moudří. Nesnaž se je utlouct teologickými obraty, ale snaž se jim porozumět. A neboj se venkova. V katolické církvi — a ta má nějaké zkušenosti — novokněz i z vysoké šlechty musel jít na venkovskou faru na tři roky za kaplana. A pak byl třeba kardinál. Přijď za tři roky a uvidíme.“ Kdo by se divil, že toto první setkání mne nenadchlo a já se stal horlivý antieplskopalián. Také jsem hrdinně na prvním dtecézním shromážděni bratra Janotu za biskupa nevolil a s několika ostatními stál v opozici. Jenže hned na prvním setkáni duchovních celé diecéze bratr Janota již jako biskup sdělil, že mu byly nabídnuty informace, kdo je proti němu a kdo ho nevolil. On tyto denunciace odmítl. Sám se bude s námi seznamovat, kvalifikovat každého bude ne podle řečí, ale práce v náboženské obci. A napříště podobné informátory veřejně oznámí, aby duchovenský sbor si to sám s nimi vypořádal. Bratr biskup se nezaštiťoval žádnými osobními komisemi. I nejchoulostivější případy rozhodoval vždy sám mezi čtyřma očima, beze svědků. Ledy začaly tát. ■ Bratr biskup byl náročný a přísný nejen vůči druhým, ale především sám na sebe. Brněnská diecéze byla diasporovitá. Stanovil normu, aby každý farář konal za neděli nejméně dvoje bohoslužby. Sám jako první bratr šel příkladem vstříc. Při oficiální dvoudenní návštěvě v Pacově sloužil nejen v Betlémské kap il, ale i ve všech střediscích: Peřin, Vyklantice, Košetice, Křešin. A jeho vozataj, Toníček |ulíuků, kočíroval tudorka a všude zpíval. Svou diecézi poznával z vlastní zkušenosti. Učím jako každé úterý odpoledne ve Vyklanticích, asi 15 km od Pacova (má nejbllžšf škola). Ozve se rázné zaklepání, rozletí se dveře a vstupuje bratr biskup s panem řídícím. Usedli vzadu a já musil pokračovat v Gedeonovi. jak jsem byl vděčen bratra katechetovi Zdeňku Bartlovi, k němuž do Lupáčovy na Zižkově jako bohoslovec jsem chodil na náslechyí Děti Gedeona a jeho noční zápas totiž hrály. Ozbrojeny pravítky a koši, se plížily třídou husím pochodem, aby nakonec vítězně volaly: Meč Hospodinův a Gedeonův! A kde byli Madiánští. Pak teprve mi bratr biskup podal ruku, rozloučil se s panem řídícím, naložil do tudorka, jejž si sám šoféroval a jeli jsme na faru. Teprve příští úterý jsem se dozvěděl na čaji (tenkrát ještě nás neměl kávový mor v zajetí) u paní řídící, že bratr biskup než vešel do třídy na inspekci náboženství, již důkladně hovořil nejen s panem řídícím, ale i s naší důvěrnicí, sestrou Holerovou z vyklantické Jednoty, jak chodím učit a sloužit bohoslužby. ■ Neměl rád oficiálnosti, i když jejich nutnost uznával. Sám byl neformální, prostý, lidský. A především nemiloval kulisy a nátěry nedostatků, jedné neděle měl udílet v Betlémské kapli biřmování. Byl čtvrtek, na faře se drhla podlaha, myla okna, praly a vypínaly záclony. V největším ruchu (to sestry farářové a sestry farářky předobře znají) se ozve známé zaklepání, dveře letí: biskup vchází do dveří: „Benešovi, já chci vidět, jak to vypadá na pacovské faře, když se nikdo nečeká.“ Jindy opět přijel znenadání na vizitaci (náboženství a schůze rady starších) s bratrem Jaroslavem Vyskočilem, obnovitelem jihlavského chrámu sv. Kříže a předsedou okrsku. U prostřeného stolu: „Ve všední den a taková báječná svíčková! Benešovi, jak to děláte, kde berete lístky na maso?“ Bratr Vyskočil, poeta iaureatus přečistého srdce a velký fajnšmekr, prosil o přídavek. Jen dědeček Vévodů, když se podávaly ještě koláčky z ovesných vloček, poznamenal suše v kuchyni: „Ještě seno a je mináž komplet“. Poznal, že svíčková byla z koňského masa, které bylo tehdy i laciné I na čtvrtinu lístků. Ty nízké farářské platy nás naučily přemýšlet nad každou korunou. A tak se kupovalo výborné koňské maso, nad nímž mnozí z neznalosti a předsudku ohrnovali nos. To bylo to tajemství kuchyně pacovské fary. ■ Někteří z neznalosti podceňovali osobnost bratra biskupa: co může obyčejný farář a nota bene bývalý feldkurát dokázat, když nemá žádný teologický grád a v teologii se nevyzná. Ano, bratr biskup držel nesmlouvavě linii Učení z roku 1931, ale svým duchovním dával plnou svobodu, aby šli svou cestou. Žádal však nekompromisně věrnou službu v náboženské obci. Neměl frázisty a lenochy rád, zvláště když své nicnedělání omlouvali tím, že musí studovat. Diskutoval rád. celým srdcem a měl dobré znalosti. Sedíme na faře již v talárech, bylo ráno Hodu Božího velikonočního. Zvony jíž dávno dozněly, my u plných, ale vy-ohladlých hrnečků s čajem. Problém: jak to bylo se vzkříšením? Bratr biskup držel pevně stanovisko linie Spisarovy, jeho pacovský farář vykládal teologii později zvanou biblickou. Oba dva svorně zapomněli na čaj, na zvony, na Betlémskou kapli, na celý svět. „Bratře biskupe, nestalo se nic? Vždyť už čekáme deset minutí“ volá do okna bratr Jelínek. „Tak vidíš, Luďku, to jsme my. Biskup a farář, oba zapomenou pro teologii na církev, která čeká ne na naše nápady, ala na Boží slovo.“ Padesátá léta nebyla právě snadná. Snad každý, i farář v Pacově, měl své přátele i nepřátele. V nejtěžší chvíli (znáte to, když se známí odvracejí ěl přecházejí na druhou stranu, aby se s vámi nezkompromitovali byť pozdravem) činil bratr biskup hloubkovou vizitaci náboženské obce. V závěru byly bohoslužby v Betlémské kapli, kde by jablíčko nepropadlo. Očekávalo se biskupské slovo, verdikt nad farářem. Bratr biskup oznámil svůj nález, plně se postavil za svého faráře, objal jej a políbil. Když jsem zmizel v náručí biskupově, poznal jsem, co to znamená, když biskup položil na mne svou ruku, generál na svého poručíčka. ■ Skromnost bratra biskupa byla opravdová, nehraná. Kde se vzaly, tu se vzaly, na diecézi byly pojednuu dva vozy: dosavadní tudor, k němuž se přidružil tatraplán. První pro tajemníka, druhý pro biskupa. Bylo zle, protože bratr biskup o ničem nevěděl. „Věřící nám dávají své těžce vydřené korunky a věří nám, že budeme s nimi slušně hospodařit." Když bratr tajemník vysvětloval, že je nutno reprezentovat církev, bratr biskup kategoricky prohlásil, že se v. církvi slouží a nereprezentuje. Na další připomínky řekl velice laskavě i pevně: „Jaroušku, víš, tak jako na vojně: tenkrát kapitán poslouchal plukovníka a nyní tajemník poslechne biskupa. Zítra len krám tady nechci vidět!“ Dva roky vojenské služby v Košicích, přes 800 km od své rodiny, od své fary. A přec v žádné odcizenosti a osamocení. Biskupské epištoly přicházely pravidelně, stručné, ale zvučné. I zásilky Českého zápasu a všech tiskovin, vydávaných Blahoslaveni. Bratr biskup nezapomínal na svého faráře. A bděl i nad jeho vzdálenou rodinou. ■ Po návratu z vojny se hlásím na brněnské divizi (přestal jsem říkat diecéze). Bratr biskup mne otcovsky přivítal. Sestra Drahuška Malingerová, ta dobrá duše diecézni kanceláře, musila ihned i uvařit kávu i napsat na KNV do Jihlavy oznámení o mém okamžitém nástupu do duchovenské služby s tím, aby mi ihned byla zaslána finanční záloha. „jíst se musil“ Pak mi bratr biskup otevřeně řekl o situaci v Pacově, i to, že počítá během několika měsíců s mým přeložením. Měl jsem přijít do Kyjova, abychom se nakonec ocitli v milovaných Poděbradech. Po šesti letech služby v brněnské diecézi, z níž jsem nejdříve utíkal, abych nakonec s těžkým srdcem odcházel. Střídání čestné stráže, poslední němé pohlazení skromné černé rakve, klopýtnutí pro clonu slzy. S Davidem tichounce vyznávám: „Byl jsi mi příjemný náramně.“ (II. Sam 1, 25—26) L. F. BENES PŘEROV NA MORAVĚ: Jubilejní vzpomínky na počátky Československé církve jsou vzpomínkami na osoby a události. Každá obec má svou historii a své vlastní osoby toho pohnutého 1 radostného děje, který provázel vznik i vývoj náboženské obce. V Přerově patří nerozlučně k dosavadnímu dílu církve ' osobnost sestry Bohumily Mikulcpvé, která se 16. t. m. dožila devadesáti let. Dnes čestná místopředsedkyně rady starších, byla dlouhá léta jednou z nejobětavějších a nejagilnějších laických pracovníků náboženské obce na půdě duchovní péče i v hospodářském životě. Dnes, kdy pro stáří a nemoc nemůže být účastna ani shromáždění ani práce církve, zůstává alespoň prostřednictvím církevního tisku a návštěv členů náboženské obce a faráře v živém styku s dílem církve a projevuje neutuchající zájem o všechno její současné snažení. K jejímu významnému životnímiu Jubileu jí vyslovuje vroucí poděkování řade starších jménem celé pábo ženské obce. Je to poděkování za neúnavnou práci, obětavost a křesťanskou službu, kterou prokazovala naší církvi jjo několik desítiletí. Kdo by dnes spočítal ty stovky a tisípe nemocných a opuštěných lidí, které sestra Míkulcová navštívila v nemocnici a v Domovech důchodců a potěšila je slovem 1 darem? Kdo by spočítal všechny ty sbírky a akce, které k prospěchu náboženské obce sestra Míkulcová organizovala? Kdo jen spočítá tu řadu dětí, jimž sestra Míkulcová — sama bezdětná — byla kmotrou při křtu a zůstává jí všem dosud? Je dlouhá řada těch, kteří jí proto posílají k jejím devadesátinám upřímné poděkování a přání, aby ji Pán Bůh i nadále opatroval. Pro ten příklad lásky služebné a dělající jí patří poděkování celé církve. FÚ, RS