Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-09-17 / No. 37
(Pokračování z minulého éísla) to, Přijíždíme do starobylého měsShaftesbury. Rozprostírá se na úzkém vápenném ostrohu. Aspoň na chvíli zastavujeme na jedné z okrajových cest a rozhlíilme se po krajině. fe odtud vidět celé hrabství. Pak si jdeme prohlédnout starý chrám na náměstí a v nedaleké restauraci se posilujeme šálkem kávy. Odpočinek je krátký a hned pokračujeme dále do městečka Gillingham u. Dovídám se, Ze tu v r. 1016 byli poraženi Dánoué. Villingham je roztomilé čisté městečko. Můj přítel za.stavuje automobil u velkého závodu s ojetými vozy. Za 200 či 300 liber se tu dá zakoupit slušný vůz, „Nechceš si nějaký vybrat?“ táže se mne. Což o to, vybral byclv- sl, ale to obrovské clo doma. A pak ta hrozná rozkopaná Praha. Pro automobilistu je teď jízda Prahou utrpením. Budu raději dál jezdit tramvaji a autobusem. Je to si-! ce zdlouhavé, ale levné a bezpečnější. — Naše jízda pokračuje a velká tabule nám brzy oznamuje, že přijíždíme do hrabství Somerset, kde prý se v hojné míře pěstuje obilí, len a konopí. Velmi je tu také prý rozšířeno sadařství. Tož bud pozdravena pro mě nová anglická krajino! Snad uvidím aspoň několik lidí pracujících na polích. jednou z proních vesnic, které jsme projeli, byl Brutal. Zmiňuji se o ní proto, že má dva líbezné kostelíky: je aen gotický — náležející anglikánské církvi — a jeden novodobý — patřící metodistům. Dalším místem, kterým projíždíme, je S h e pt o n Mallet, lidově Shepun. Vaří prý tu dobré pivo a jsou zde továrny no hedvábí a aksamit. Odtud projíždíme kopečnatou krajinou a roztomilými vesničkami, které mají cestu z obou stran roubenou kamenným plotem. Konečně jsme v městě, o kterém tolik bájí můj přítel, v městě W e 11 s u, ležícím na jižním úpatí Menriip Hills. Je to staré biskupské sídlo s mohutným biskupským palácem a skvostnou katedrálou. Můj přítel nelhal. Je to jedinečné dílo gotické architektury. Stavba byla započata v r. 1214 a dokončena v r. 1300. jsem přímo uchvácen erupci pilířů, vzperných oblouků a množstvím růz. ných soch, zvláště na západní fasádě. Nelze je ani spočítat. Je prý jich tu více jak 600. Běa hám z místa na místo a znova znova fotografuji, abych aspoň na snímcích si domů odnesl trochu té úchvatné krásy, je všední den, dopoledne, a přece je tu všude plno Udí, nejvíce turistů. Zřejmě sem putují z celé Anglie. Procházíme jednotlivé kaple a v jedné z nich poprvé vidím . na bohoslužebném stole nový překlad anglické bible. Je prý výtečný. Plné dvě hodiny prohlížíme exteriér l interiér chrámu a biskupského paláce. Bylí bychom zde snad ještě déle, kdyby nás hlad nepřinutil k návštěvě restaurace. Je jich tu mnoho a můj průvodce dlouho vybírá takovou, kde by se podle jeho soudu nejlépe a nejlevnějt obědvalo. Konečně vstupujeme do útulné hostinské místnosti, kde je všechno červené, včetně ubrusů a lustrů na stropě. Obávám se, zda jsme nevstoupili do nějakého nočního podniku, ale mě obavy se ukázaly zbytečnými. Je to slušná restaurace s prvotřídní obsluhou. U každého talíře leží 3 lžíce, 3 vidličky, 2 note a 2 malé lžičky. Jídlo je chutné a výtečně připravené. Výborně jsme si pochutnali a vydáváme se na další cestu, tentokráte již do cíle naší jízdy, do Bristolu. V RODINĚ PROFESORA ROSSET! Bristol leží na soutoku řek F r o m e a Avon. Má části: starou> s úzkými a dvě nepravidelnými ulicemi, a novou, zcela moderní. V starém Bristolu je převážně soustředěn obchod. V nové částí jsou překrásné novodobé stavby. Pozornost každého turisty zvláště zaujme velký visutý most přes řeku Avon. Je dlouhý 214 metrů a vysoký 75 metrů. Také zbytky hradu a hradeb budí velký zájem návštěvníků města. Bristol býval kdysi římskou pevností. Ze starých chrámových staveb vyniká chrám St Mary Recliffe. Pochází z patnáctého století. Z modernějších staveb je to katedrála St Mary Bristol. Hlavním zaměstnáním obyvatelstva Bristolu je obchod, jeho rozvoj hlavně umožnily velkolepě zařízené přístavy. Široko daleko jsou též známé bristolské loděnice. V městě je universita a řada vysokých škol. Na jedné z nich působí profesor Rosseti. Dlouho však hledáme ulici Cromevell Rood v níž bydlí. Můj přítel se v Bristolu nevyzná, a tak zastavujeme a vyptáváme se na cestu. Ani místní obyvatelé nedovedou dobře poradit. Co bych si počal, kdybych řídil vůz sám? Bloudil bych v tom bristolském baby' lůnu až do večera. Konečně pa půlhodinovém bloudění zastavu« jeme před útulným domem méha hostitele. Paní domu nás se svou sestrou srdečně viti omlouvá nepřítomnost manžela, a který má ještě povinnost Akademii. Brzy je připraven ča v a malé občerstvení,' po něm se se mnou louči bratr Sackt i sestra Malley Martinová. Mg před sebou dlouhou zpáteč cestu a chtějí být ještě za svť la v Bournemouthu. Vřele i: děkuji za prokázané služ! Snad budu mít možnost ji je aspoň trochu oplatit ve s vlastí, o jejíž historii a kr šách mám v Bristolu večpřednášet. J Pokračování příště f V KRAJI 6 PAMPELIŠEK Dr. Rudolf Horský. KNIHA KAZATEĽ V MLUVĚ NAŠÍ DOBY 6. kapitola CHVÄLA POCHYBOVANÍ? 1 Snad každý myslící a zároveň věřící člověk na světě, který chtěl dohlédnout za povrch věci a událostí, dospěje ve svém hledání k mrtvému bodu, kdy začne považovat za nevyřešené i ty problémy, na něž již dříve našel dílčí odpověď. 2 Je pravda: nesobeckému člověku nezáleží nějak zvlášť na tom, že výsledky jeho práce, jeho majetek, jmění, snad i vážnost bude po jeho smrti užívat někdo jiný, kdo s ním byl dříve v určitém vztahu; nic sl člověk nevezme do hrobu. Až potud je to v pořádku: dva nebo více lidí hledajících společně hlubinu lidské existence se pro sebe dokáží vzájemně obětovat a pomáhat si opravdu až za hrob. Ale co když to bude chtít pro sebe shrábnout někdo zcela cizí, jemuž všechny věcí jsou jen prostředkem k ukojení chtivosti po získávání nových a nových předmětů? Což to není cosi nesmyslného, co spíše popírá jsoucnost jakéhokoliv vyššího smyslu existence? 3 Co záleží na samém počtu potomků (ani pouhé zplození dítěte není naplněním smyslu života!), na počtu dosažených let věku (ani stáří není opravdovou kvalitou), když zde chybí posvěcení života jeho konečným smyslem a když jediným výsledkem života je to, že člověk nakonec zůstal sám? je to stejné, jako by se vůbec nebyl narodil. 4 Cena jeho života je stejná a jeho životní snažení, 5 které mu přineslo jen trápení, stejně nebylo k ničemu. 6 jaký má smysl dva tisíce leť neužitečného života, jehož jediným zakončením a koncem všech příležitostí činit dobré je smrt — a nic víc? 7 A co smysl práce, jejíž místo v životě se zdálo tak jasné? Pracujeme, abychom se najedli — a udělá to podstatu lidské bytosti lepší nebo horší? 6 A k čemu hodnoty, ideály, dobrá snaha, úsilí po lepších osobních vztazích, celé hledání smyslu bytí? Majetek a bohatství je pomíjivé, budiž; ale má opravdu smysl skromnost, spokojenost s málem a pokoj v mysli i mezi lidmi? Není to všechno zbytečné? Cožpak toto nejsou závažné důvody k pochybování, k životní skepsí? 9 Je lépe být realistický a nehonit se za představami někdy naprosto nereálnými — ale cožpak právě nepříjemná nebo nesnesitelná realita nevede k pochybování? 10 Člověk, který se dopracoval urči' té životní moudrosti, sí na ní nezakládá, neboť ví, že ji nezískal svou zásluhou a že cíl jeho života nespočívá v něm samém, ale v přiblížení se podivuhodné a zároveň hrozné tvořivé síle, která polidšťuje lidské vztahy. 11 Ale pouhé řeči o cestě za touto osobní silou, snaha postihnout jl mnohými slovy — což to také není absurdní? 12 Co je vlastně dobré, co člověku škodí a co mu slouží? Co je dobré, i když z toho má člověk trápení, a co je špatné, 1 když je to člověku příjemné? Co je stálé a co zmizí ze světa zároveň se smrtí jednotlivce? jak to bude vypadat po nás? Bude budoucnost světa lepší nebo horší než teď? Zmizí ze světa nemoci, korupce, bída, války, násilí, nespravedlivý společenský řád, špatné vlády? A je vůbec možné, aby to vše jednou zmizelo? Je to reálná představa nebo fantazie? Na první pohled to jsou myšlenky nevěřícího člověka nebo otázky, na něž bychom chtěli slyšet okamžitou Jasnou odpověď. Ale neni možné a snad ani správné ani jedno ani druhé. I když to jsou námitky, hovořící jakoby proti samému hledání smyslu bytí, a 1 když v samotné otázce je jakoby vyjádřena ztráta naděje na možnost jakékoli odpovědi, jsou to otázky, prozrazující, že člověk přes všechny nesmyslnosti mnohých životních situací neztratil se zřetele svou povinnost hledat správné odpovědi v praxi svého života až do jeho samého konce — neboť jinak je nelze nalézt. Požehnané pak takovéto realistické pochybování, je-li spojeno s neustálým a úporným hledáním! Kdyby neexistovala tma, neznal by člověk světlo. Kdybychom neznali pocity pochybování o smyslu všeho, nepoznali bychom ani štěstí z nalezené odpovědi" z nalezeně víry. Až po poznání bolesti, pochybování a nedůvěry je možno říci rozumné, moudré a poučené „ano“ existenci své i jiných, ..áno\ podložené vědomím hlubšího smyslu této existence. Ovšem nepodložené jeti jeho vědomím, ale i samotnou jeho praktickou zkušeností. VRATISLAV KRATOCHVIL POZDRAVEN! NAŠIM BOHOSLOVCOM Je jisttě zvláštní, když taková malá náboženská obec, jakou je Hostivice, mluví o bohaslovcích jako o „našich“ a k tomu ještě v množném čísle. Avšak až do nedávných dnů bydleli v Hostivicl tří bohoslovci; Jaruška a Jaroslav Pokorných a Jindřiška Cihlová. Manželé Pokorných odešli do brněnské diecéze, kde našli nový domov pro externí studium a věnují se výchově svého synáčka Danielka. Zůstává nám sestra Jindra, zdejší rodačka a velmi pilná studentka. Vzpomínáme a myslíme na „naše" bohoslovce právě před/ začátkem nového studijního období a v čase zkoušek. Je také znám vřelý vztah hostivické náboženské obce k Husově bohoslovecké fakultě a porozumění pro-fesorského sboru naší činnosti. Děkujeme t všem mladým sestrám a bratřím, kteří nám sloužitl slovem Božím a pomáhali nám v tzv. kazatelském středisku na Petřinách. Při této příležitosti přejeme všem studentům Husovy fakulty sílu k překonávání těžkostí, úspěch v dalším studiu a vše podle Písma: A snášel jst a trpělivost máš a pro jméno mé prac ovals a neustal (Zj 2, 3). Rst RÜSKÄ PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV ustanovila dosavadního rektora leningradské duchovní akademie a semináře biskupa Germans novým představitelem církve v Rakousku se sídlem ve Vídni. Biskup German nastoupil úřad v červenci t. r. Je nejmladším biskupem (33 let), který reprezentuje ruskou pravoslavnou cirkev v zahraničí. Dřívější vídeňský biskup Melchisedek se vrátil do SSSR e byl ustanoven ve městě Penze. SKP I POČETNE MALÄ OBEC může prožít velkou radost. Pro mnohé to byly pod beskydskými horami radosti dvou červencových neděl. Ta první byla ze společného shromáždění příslušníků naší církve z Kunčic p. 0. a církve adventistů z Frýdlantu n. Ostr. V pásmu recitací, vyprávění o životě M. J. Husa poprvé zazněly ve sboru duchovní písně s doprovodem kytar. 0 týden, později — 12. července — přijeli do Kučic p. 0. bratři faráři, kteří v památném roce 1945 přijali kněžské svěceni a 25 let slouží CČS. Přijeli se svými manželkami, aby v tichém zamyšlení uprostřed shromážděné obce poděkovali Pánu za dar síly a vytrvalostí kněžskému povolání. Bohoslužby vykonal jubilant br. VI. Baud y š, ved. taj. plzenské diecéze, jemu 1 přítomným spolubratřím farářům R. Němcovi, L. Kociánovi, Z. Otískovi a místnímu faráři Švehlovi za 25 let stálé služby v obci poděkoval predseda rady starších. — Všichni děkovali Pánu za chvíle potěšení i chvíle nových nadějí. (Na obrázku jubilující duchovní s manželkami.) fú C 2 3 Třetí díl „Neposloucháš, jasný pane,“ usmál se opět muž po královicově boku. „jako by ti tam učarovali! Neviděl jsem však jednoho vlchevce!“ Valdemar neodpovídá. „Ovšem, bylo tam krásných panen, že člověk nevěděl, na kterou se podívat dři v,“ dodal si smělosti už potřetí pan Rieberg. „Slovanské dívky jsou prý od pradávna čarodějkami; očima dovedou zavést —“ Když prostořeký dvořan zachytil káravý pohled starého kralevicova služebníka, velmi přísný pohled, mlčky odešel. Nesu si nové knížectví, rozpráví sám v sobě kralevic. Ani jsem se toho nenadál. Opravdu nesu. Přivezl bych si však rád l královnu z tohoto pobřeží; tebe, dívko, která rovněž nejsi dcerou této zemé. Starý klíčník tiše upozornil svého pána, že od norských břehů počíná vát ostrý, pronikavý severák a pán, že je jen lehce oděn. Princ přijal nabídnutý plášť a sestoupil mlčky do kajuty. Severák byl vskutku drze dotěravý. VE VLASTI Zvony všech pražských kostelů vyzváněly hrany kní žeti-blskupu Jindřichu Břetislavovi. Jejich hlas však odvíval vítr; zvuk kovových srdcí byl dutý, bez ozvěny a na obličejích Pražanů nebylo ani stopy po slzách a zármutku. Třebaže vždy oplakávali každého zesnulého knížete, říkajíce: Dej mu Pánbůh věčnou slávu. Byl z duše dobrý, spravedlivý k utiskovaným, na zbojníky přísný a všech svýoh věrných záštita, otec sirotkům, vdov ochránce. Pro dobré zapomínali rádi na lidské slabosti aM 2o 0)=oca za knížete? Mluvte bez rozpaků, ať jsou pro mne vaše slova ohlasem vašich srdcí a duší. Je sice jeden z naší krve mezi námi, ale opravdu nevím. I kdyby se mu podařilo ujmout se knížectví, zůstal by sám... Provinění jeho otce je smazáno. Sami však sudte a volte podle svého nejlepšího svědomí!“ Starostové se rozhlíželi po sobě rozpačitě. Už se o této otázce sdostatek napřemýšleli a divný, nevysvětlitelný hlas jim našeptával vždycky jen jednu jedinou odpověď. „Jestliže můžeme mluvit, jasný yojvodo,“ ujal se slova starosta Gněvoš, maje pravici na srdcí, „máme-li si volit, tisíckrát raději skloníme svou hlavu před dánským králem, než bychom nabídli vladařství jinému.“ Hleděl přitom bystrým pohledem na Niklota. „Ovšem,“ přisvědčil jelčanský starosta. „Dánové mají na nynějším vítězství svůj značný podíl.“ Niklotovy rty už snad byly zamčeny Moraniným klíčem. Jen světlo v jeho očích dosud připomíná život, Snad si vzpomněl v tuto chvíli na poslední přání bratrovo. S dánským panstvím však přestanou i staří bohové — Tato představa vrátila v posledním vzepětí život do Niklotova těla. Síly jej však už opustily. „Otcové mne volají... Přijdu zase ... Nikolt neumírá.. Otec Dobrohost se sepjatými rukama se neodvážil slovem přerušit ticho, které stálo nad hlavami všech přítomných. Nad Niklotem se sklání Svantovítova korouhev níž a níž, až zakryla zcela jeho tělo. Nad dvorem se rozlehl skřek z hrdel hejna sokolů. Starý raroh klove zobákem do okenního rámce; tuší, kdo dokonal na křesle v průčelí jizby. Ve světnici uložili starého vojvodu na bělostné lůžko. Přikryli jej Svantovítovou korouhví. Dánský rytíř přiklekl k loži a tiskl své rty na jeho chladnoucí ruce. Ze dvora náhle dolehl řinkot oceli a lidské hlasy, kroky příchozích, až duněla půda. Za několik okamžiků byla na dvoře hlava vedle hlavy. Ve světnici nastal šum, někteří z mužů tasili ocel. Ozvaly se úzkostlivé hlasy žen a dívek. „Ztište se, prosím,“ ozval se chladný mužský hlas. „Nebojte se ničeho. Přijel dánský kralevič Valdemar!“ Za konejšícími slovy rytíře Estrichsona, přehlušujícími neklidné hlasy, bylo slyšet jen pražné kroky. Na prahu světnice se zastavil štíhlý jinoch svěžích tváří, jasně modrých očí a zlatých vlasů, spadajících mu až na ramena; byl oděn v lehký lovecký oděv. „Už se mi po tobě stýská, Estrichsone. Jdu ti' na svatbu!“ Princ stiskl vřele rytířovu pravici. OaSaoo oB 84 81