Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)

1970-09-17 / No. 37

(Pokračování z minulého éísla) to, Přijíždíme do starobylého měs­Shaftesbury. Rozpro­stírá se na úzkém vápenném ostrohu. Aspoň na chvíli zasta­vujeme na jedné z okrajových cest a rozhlíilme se po kraji­ně. fe odtud vidět celé hrab­ství. Pak si jdeme prohlédnout starý chrám na náměstí a v ne­daleké restauraci se posilujeme šálkem kávy. Odpočinek je krátký a hned pokračujeme dá­le do městečka Gillingha­­m u. Dovídám se, Ze tu v r. 1016 byli poraženi Dánoué. Villingham je roztomilé čisté městečko. Můj přítel za.stavuje automobil u velkého závodu s ojetými vozy. Za 200 či 300 li­ber se tu dá zakoupit slušný vůz, „Nechceš si nějaký vy­brat?“ táže se mne. Což o to, vybral byclv- sl, ale to obrov­ské clo doma. A pak ta hrozná rozkopaná Praha. Pro automo­bilistu je teď jízda Prahou utr­pením. Budu raději dál jezdit tramvaji a autobusem. Je to si-! ce zdlouhavé, ale levné a bez­pečnější. — Naše jízda pokra­čuje a velká tabule nám brzy oznamuje, že přijíždíme do hrab­ství Somerset, kde prý se v hojné míře pěstuje obilí, len a konopí. Velmi je tu také prý rozšířeno sadařství. Tož bud pozdravena pro mě nová anglic­ká krajino! Snad uvidím aspoň několik lidí pracujících na po­lích. jednou z proních vesnic, které jsme projeli, byl Bru­tal. Zmiňuji se o ní proto, že má dva líbezné kostelíky: je aen gotický — náležející angli­kánské církvi — a jeden no­vodobý — patřící metodistům. Dalším místem, kterým projíž­díme, je S h e pt o n Mallet, lidově Shepun. Vaří prý tu dobré pivo a jsou zde továrny no hedvábí a aksamit. Odtud projíždíme kopečnatou krajinou a roztomilými vesničkami, kte­ré mají cestu z obou stran roubenou kamenným plotem. Konečně jsme v městě, o kte­rém tolik bájí můj přítel, v městě W e 11 s u, ležícím na jižním úpatí Menriip Hills. Je to staré biskupské sídlo s mo­hutným biskupským palácem a skvostnou katedrálou. Můj pří­tel nelhal. Je to jedinečné dílo gotické architektury. Stavba byla započata v r. 1214 a do­končena v r. 1300. jsem přímo uchvácen erupci pilířů, vzper­ných oblouků a množstvím růz. ných soch, zvláště na západní fasádě. Nelze je ani spočítat. Je prý jich tu více jak 600. Bě­a hám z místa na místo a znova znova fotografuji, abych aspoň na snímcích si domů od­nesl trochu té úchvatné krásy, je všední den, dopoledne, a přece je tu všude plno Udí, nej­více turistů. Zřejmě sem putují z celé Anglie. Procházíme jed­notlivé kaple a v jedné z nich poprvé vidím . na bohoslužeb­ném stole nový překlad anglic­ké bible. Je prý výtečný. Plné dvě hodiny prohlížíme exteriér l interiér chrámu a biskupské­ho paláce. Bylí bychom zde snad ještě déle, kdyby nás hlad nepřinutil k návštěvě res­taurace. Je jich tu mnoho a můj průvodce dlouho vybírá ta­kovou, kde by se podle jeho soudu nejlépe a nejlevnějt oběd­valo. Konečně vstupujeme do útulné hostinské místnosti, kde je všechno červené, včetně ubru­sů a lustrů na stropě. Obávám se, zda jsme nevstoupili do ně­jakého nočního podniku, ale mě obavy se ukázaly zbytečný­mi. Je to slušná restaurace s prvotřídní obsluhou. U každého talíře leží 3 lžíce, 3 vidličky, 2 note a 2 malé lžičky. Jídlo je chutné a výtečně připravené. Výborně jsme si pochutnali a vydáváme se na další cestu, tentokráte již do cíle naší jíz­dy, do Bristolu. V RODINĚ PROFESORA ROSSET! Bristol leží na soutoku řek F r o m e a Avon. Má části: starou> s úzkými a dvě ne­pravidelnými ulicemi, a novou, zcela moderní. V starém Bristo­lu je převážně soustředěn ob­chod. V nové částí jsou pře­krásné novodobé stavby. Pozor­nost každého turisty zvláště za­ujme velký visutý most přes řeku Avon. Je dlouhý 214 metrů a vysoký 75 metrů. Také zbyt­ky hradu a hradeb budí velký zájem návštěvníků města. Bris­tol býval kdysi římskou pev­ností. Ze starých chrámových staveb vyniká chrám St Mary Recliffe. Pochází z patnáctého století. Z modernějších staveb je to katedrála St Mary Bristol. Hlavním zaměstnáním obyva­telstva Bristolu je obchod, jeho rozvoj hlavně umožnily velkolepě zařízené přístavy. Ši­roko daleko jsou též známé bristolské loděnice. V městě je universita a řada vysokých škol. Na jedné z nich působí profe­sor Rosseti. Dlouho však hledá­me ulici Cromevell Rood v níž bydlí. Můj přítel se v Bristolu nevyzná, a tak zastavujeme a vyptáváme se na cestu. Ani místní obyvatelé nedovedou do­­bře poradit. Co bych si počal, kdybych řídil vůz sám? Bloudil bych v tom bristolském baby' lůnu až do večera. Konečně pa půlhodinovém bloudění zastavu« jeme před útulným domem mé­­ha hostitele. Paní domu nás se svou sestrou srdečně viti omlouvá nepřítomnost manžela, a který má ještě povinnost Akademii. Brzy je připraven ča v a malé občerstvení,' po něm se se mnou louči bratr Sackt i sestra Malley Martinová. Mg před sebou dlouhou zpáteč cestu a chtějí být ještě za svť la v Bournemouthu. Vřele i: děkuji za prokázané služ! Snad budu mít možnost ji je aspoň trochu oplatit ve s vlastí, o jejíž historii a kr šách mám v Bristolu več­­přednášet. J Pokračování příště f V KRAJI 6 PAMPELIŠEK Dr. Rudolf Horský. KNIHA KAZATEĽ V MLUVĚ NAŠÍ DOBY 6. kapitola CHVÄLA POCHYBOVANÍ? 1 Snad každý myslící a zároveň vě­řící člověk na světě, který chtěl do­hlédnout za povrch věci a událostí, dospěje ve svém hledání k mrtvému bodu, kdy začne považovat za nevy­řešené i ty problémy, na něž již dří­ve našel dílčí odpověď. 2 Je pravda: nesobeckému člověku nezáleží nějak zvlášť na tom, že výsledky jeho prá­ce, jeho majetek, jmění, snad i váž­nost bude po jeho smrti užívat někdo jiný, kdo s ním byl dříve v určitém vztahu; nic sl člověk nevezme do hro­bu. Až potud je to v pořádku: dva ne­bo více lidí hledajících společně hlu­binu lidské existence se pro sebe do­káží vzájemně obětovat a pomáhat si opravdu až za hrob. Ale co když to bude chtít pro sebe shrábnout někdo zcela cizí, jemuž všechny věcí jsou jen prostředkem k ukojení chtivosti po získávání nových a nových před­mětů? Což to není cosi nesmyslného, co spíše popírá jsoucnost jakéhoko­liv vyššího smyslu existence? 3 Co zá­leží na samém počtu potomků (ani pouhé zplození dítěte není naplněním smyslu života!), na počtu dosažených let věku (ani stáří není opravdovou kvalitou), když zde chybí posvěcení života jeho konečným smyslem a když jediným výsledkem života je to, že člověk nakonec zůstal sám? je to stejné, jako by se vůbec nebyl naro­dil. 4 Cena jeho života je stejná a jeho životní snažení, 5 které mu při­neslo jen trápení, stejně nebylo k ni­čemu. 6 jaký má smysl dva tisíce leť neužitečného života, jehož jediným za­končením a koncem všech příležitostí činit dobré je smrt — a nic víc? 7 A co smysl práce, jejíž místo v ži­votě se zdálo tak jasné? Pracujeme, abychom se najedli — a udělá to pod­statu lidské bytosti lepší nebo horší? 6 A k čemu hodnoty, ideály, dobrá snaha, úsilí po lepších osobních vzta­zích, celé hledání smyslu bytí? Maje­tek a bohatství je pomíjivé, budiž; ale má opravdu smysl skromnost, spoko­jenost s málem a pokoj v mysli i me­zi lidmi? Není to všechno zbytečné? Cožpak toto nejsou závažné důvody k pochybování, k životní skepsí? 9 Je lépe být realistický a nehonit se za představami někdy naprosto nereál­nými — ale cožpak právě nepříjem­ná nebo nesnesitelná realita nevede k pochybování? 10 Člověk, který se dopracoval urči' té životní moudrosti, sí na ní neza­kládá, neboť ví, že ji nezískal svou zásluhou a že cíl jeho života nespo­čívá v něm samém, ale v přiblížení se podivuhodné a zároveň hrozné tvo­řivé síle, která polidšťuje lidské vzta­hy. 11 Ale pouhé řeči o cestě za tou­to osobní silou, snaha postihnout jl mnohými slovy — což to také není absurdní? 12 Co je vlastně dobré, co člověku škodí a co mu slouží? Co je dobré, i když z toho má člověk trá­pení, a co je špatné, 1 když je to člo­věku příjemné? Co je stálé a co zmi­zí ze světa zároveň se smrtí jednot­livce? jak to bude vypadat po nás? Bude budoucnost světa lepší nebo horší než teď? Zmizí ze světa nemo­ci, korupce, bída, války, násilí, ne­spravedlivý společenský řád, špatné vlády? A je vůbec možné, aby to vše jednou zmizelo? Je to reálná před­stava nebo fantazie? Na první pohled to jsou myšlenky nevěřícího člověka nebo otázky, na něž bychom chtěli slyšet okamžitou Jasnou odpověď. Ale neni možné a snad ani správné ani jedno ani dru­hé. I když to jsou námitky, hovořící jakoby proti samému hledání smyslu bytí, a 1 když v samotné otázce je ja­koby vyjádřena ztráta naděje na mož­nost jakékoli odpovědi, jsou to otáz­ky, prozrazující, že člověk přes všech­ny nesmyslnosti mnohých životních situací neztratil se zřetele svou po­vinnost hledat správné odpovědi v pra­xi svého života až do jeho samého konce — neboť jinak je nelze nalézt. Požehnané pak takovéto realistické pochybování, je-li spojeno s neustá­lým a úporným hledáním! Kdyby ne­existovala tma, neznal by člověk svět­lo. Kdybychom neznali pocity pochy­bování o smyslu všeho, nepoznali by­chom ani štěstí z nalezené odpovědi" z nalezeně víry. Až po poznání boles­ti, pochybování a nedůvěry je možno říci rozumné, moudré a poučené „ano“ existenci své i jiných, ..áno\ podložené vědomím hlubšího smyslu této existence. Ovšem nepodložené jeti jeho vědomím, ale i samotnou jeho praktickou zkušeností. VRATISLAV KRATOCHVIL POZDRAVEN! NAŠIM BOHOSLOVCOM Je jisttě zvláštní, když taková malá náboženská obec, jakou je Hostivice, mluví o bohaslovcích jako o „našich“ a k tomu ještě v množném čísle. Avšak až do nedávných dnů bydleli v Hostivicl tří bohoslovci; Jaruška a Jaroslav Pokorných a Jindřiška Cih­lová. Manželé Pokorných odešli do brněnské diecéze, kde našli nový do­mov pro externí studium a věnují se výchově svého synáčka Danielka. Zů­stává nám sestra Jindra, zdejší ro­dačka a velmi pilná studentka. Vzpo­mínáme a myslíme na „naše" boho­slovce právě před/ začátkem nového studijního období a v čase zkoušek. Je také znám vřelý vztah hostivic­­ké náboženské obce k Husově boho­slovecké fakultě a porozumění pro-­­fesorského sboru naší činnosti. Dě­kujeme t všem mladým sestrám a bratřím, kteří nám sloužitl slovem Božím a pomáhali nám v tzv. kaza­telském středisku na Petřinách. Při této příležitosti přejeme všem stu­dentům Husovy fakulty sílu k překo­návání těžkostí, úspěch v dalším stu­diu a vše podle Písma: A snášel jst a trpělivost máš a pro jméno mé prac ovals a neustal (Zj 2, 3). Rst RÜSKÄ PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV ustanovila dosavadního rektora le­ningradské duchovní akademie a se­mináře biskupa Germans novým představitelem církve v Rakousku se sídlem ve Vídni. Biskup German na­stoupil úřad v červenci t. r. Je nej­mladším biskupem (33 let), který reprezentuje ruskou pravoslavnou cir­kev v zahraničí. Dřívější vídeňský biskup Melchisedek se vrátil do SSSR e byl ustanoven ve městě Penze. SKP I POČETNE MALÄ OBEC může prožít velkou radost. Pro mnohé to byly pod beskydskými horami radosti dvou červencových neděl. Ta první byla ze společného shromáždění příslušníků naší církve z Kunčic p. 0. a církve adventistů z Frýdlantu n. Ostr. V pásmu reci­tací, vyprávění o životě M. J. Husa poprvé zazněly ve sboru duchovní písně s doprovodem kytar. 0 týden, později — 12. července — přijeli do Kučic p. 0. bratři faráři, kteří v památném roce 1945 přijali kněžské svěceni a 25 let slouží CČS. Přijeli se svými manželka­mi, aby v tichém zamyšlení uprostřed shromážděné obce poděkovali Pánu za dar síly a vytrvalostí kněž­skému povolání. Bohoslužby vykonal jubilant br. VI. Baud y š, ved. taj. plzenské diecéze, jemu 1 přítomným spolubratřím farářům R. Němcovi, L. Kociánovi, Z. Otís­­kovi a místnímu faráři Švehlovi za 25 let stálé služby v obci poděkoval predseda rady starších. — Všichni děkovali Pánu za chvíle potěšení i chvíle nových na­dějí. (Na obrázku jubilující duchovní s manželkami.) fú C 2 3 Třetí díl „Neposloucháš, jasný pane,“ usmál se opět muž po královicově boku. „jako by ti tam učarovali! Neviděl jsem však jednoho vlchevce!“ Valdemar neodpovídá. „Ovšem, bylo tam krásných panen, že člověk nevěděl, na kterou se podívat dři v,“ dodal si smělosti už potře­tí pan Rieberg. „Slovanské dívky jsou prý od pradáv­na čarodějkami; očima dovedou zavést —“ Když prostořeký dvořan zachytil káravý pohled sta­rého kralevicova služebníka, velmi přísný pohled, mlčky odešel. Nesu si nové knížectví, rozpráví sám v sobě kralevic. Ani jsem se toho nenadál. Opravdu nesu. Přivezl bych si však rád l královnu z tohoto pobřeží; tebe, dívko, kte­rá rovněž nejsi dcerou této zemé. Starý klíčník tiše upozornil svého pána, že od nor­ských břehů počíná vát ostrý, pronikavý severák a pán, že je jen lehce oděn. Princ přijal nabídnutý plášť a se­stoupil mlčky do kajuty. Severák byl vskutku drze do­­těravý. VE VLASTI Zvony všech pražských kostelů vyzváněly hrany kní žeti-blskupu Jindřichu Břetislavovi. Jejich hlas však od­­víval vítr; zvuk kovových srdcí byl dutý, bez ozvěny a na obličejích Pražanů nebylo ani stopy po slzách a zá­rmutku. Třebaže vždy oplakávali každého zesnulého kní­žete, říkajíce: Dej mu Pánbůh věčnou slávu. Byl z duše dobrý, spravedlivý k utiskovaným, na zbojníky přísný a všech svýoh věrných záštita, otec sirotkům, vdov ochránce. Pro dobré zapomínali rádi na lidské slabosti aM 2o 0)=oca za knížete? Mluvte bez rozpaků, ať jsou pro mne vaše slova ohlasem vašich srdcí a duší. Je sice jeden z naší krve mezi námi, ale opravdu nevím. I kdyby se mu podařilo ujmout se knížectví, zůstal by sám... Provi­nění jeho otce je smazáno. Sami však sudte a volte podle svého nejlepšího svědomí!“ Starostové se rozhlíželi po sobě rozpačitě. Už se o této otázce sdostatek napřemýšleli a divný, nevysvět­litelný hlas jim našeptával vždycky jen jednu jedinou odpověď. „Jestliže můžeme mluvit, jasný yojvodo,“ ujal se slo­va starosta Gněvoš, maje pravici na srdcí, „máme-li si volit, tisíckrát raději skloníme svou hlavu před dánským králem, než bychom nabídli vladařství jinému.“ Hleděl přitom bystrým pohledem na Niklota. „Ovšem,“ přisvědčil jelčanský starosta. „Dánové mají na nynějším vítězství svůj značný podíl.“ Niklotovy rty už snad byly zamčeny Moraniným klí­čem. Jen světlo v jeho očích dosud připomíná život, Snad si vzpomněl v tuto chvíli na poslední přání bra­trovo. S dánským panstvím však přestanou i staří bo­hové — Tato představa vrátila v posledním vzepětí život do Niklotova těla. Síly jej však už opustily. „Otcové mne volají... Přijdu zase ... Nikolt neumírá.. Otec Dobrohost se sepjatými rukama se neodvážil slovem přerušit ticho, které stálo nad hlavami všech přítomných. Nad Niklotem se sklání Svantovítova ko­rouhev níž a níž, až zakryla zcela jeho tělo. Nad dvo­rem se rozlehl skřek z hrdel hejna sokolů. Starý raroh klove zobákem do okenního rámce; tuší, kdo dokonal na křesle v průčelí jizby. Ve světnici uložili starého vojvodu na bělostné lůž­ko. Přikryli jej Svantovítovou korouhví. Dánský rytíř přiklekl k loži a tiskl své rty na jeho chladnoucí ruce. Ze dvora náhle dolehl řinkot oceli a lidské hlasy, kroky příchozích, až duněla půda. Za několik okamžiků byla na dvoře hlava vedle hlavy. Ve světnici nastal šum, někteří z mužů tasili ocel. Ozvaly se úzkostlivé hlasy žen a dívek. „Ztište se, prosím,“ ozval se chladný mužský hlas. „Nebojte se ničeho. Přijel dánský kralevič Valdemar!“ Za konejšícími slovy rytíře Estrichsona, přehlušující­mi neklidné hlasy, bylo slyšet jen pražné kroky. Na prahu světnice se zastavil štíhlý jinoch svěžích tváří, jasně modrých očí a zlatých vlasů, spadajících mu až na ramena; byl oděn v lehký lovecký oděv. „Už se mi po tobě stýská, Estrichsone. Jdu ti' na svatbu!“ Princ stiskl vřele rytířovu pravici. OaSaoo oB 84 81

Next