Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)

1970-05-28 / No. 21

Naše postila S NÁMI JEST A POVŽDY BUDE A a], já s vámi jsem po všecky dny až do skonáni světa. Mat 28, 20 Tvrzení liturgie, uvedené v nadpi­su, může leckomus vyznít velmi se­bevědomě. Patří však zákonitě k se­bevědomí skutečné církve jako Kristovy obce. Opírá se o zaslíbení citovaného textu a podstatně ví o živé přítomnosti svého Pána, který ji zbavuje ustrašenosti a komplexů ze života a dává jí znovu a znovu pravou radost. Úmyslně používám slova sebevě­domí proto, že se nám často ztrácí povědomí účelnosti a užitečnosti vlastního církevního bytí. Pronásle­dují nás obavy z vlastní početní ma­losti, říkáme sí o nedostatku prosto­ru vlastního působení, ohlížíme se po všelijakých podezdívkách vlastní činnosti, vkládáme svoji naději do námi zkonstruovaných plánů o živo­tě církve, abychom podpořili své se­bevědomí. jistě, že sebevědomí roste z pohledu na kvalitu rozsah činnosti, jistě, že se živí i z výsledků a úspěš­nosti, ale není to sebevědomí církve. Ne, že bychom neměli pracovat plá­novitě a vrhnout všechny své síly dovednosti a šikovnosti do služby našemu dílu, ale nedělat to jen ze sebe, ale ze slova Pána. „Na Tvé slo­vo rozprostřu síť,“ říká zkušený ry­bář Simon Ježíši Kristu, před nímž musí nakonec padnout na kolena po dosud nevídaném výsledku. S námi jest a povždy bude, to není Iráze, ale skutečnost nejskutečnější, do které máme být vtaženi ve své všelijak námi ohrožené přítomnosti víry, kterou máme být proměněni k radosti v neradosti, k službě v ne­činnosti, k naději v beznaději, jisto­ta Boží přítomnosti v Kristu se svým lidem je jediným zdrojem naděje, jejíž přítomnou součástí je sebe­vědomí obce jako společenství budoucího věku, kdy vše, co nyní je jen nedokonalé, bude v plné veli­kosti a plnosti. Již Izrael, starozákon­ní církev, vyznává své sebevědomí: Byť Hospodina s námi nebylo . . . teh­­dáž by nás podvrátily byly ty vody vzduté... a novozákonní církev různých obměnách nese a tvrdí tuto v jedinou jistotu svého života služby. Slyš tedy dobře: já s vámi jsem po všecky dny, ano i ve dnech, kte­ré přikrývá mrákota vaší slabosti, ano, i v chladu nezájmu, ano, i v ohrožení na poušti, jsem s vámi. Musíš mě chtít ale, milá církvi, zno­vu vidět, ale ne podle svých před­stav, plánů a předpokladů, ale třeba v té pouhé milosti ostatků kteří zů­stávají a k nimž nečekaným způso­bem Bůh přidává další věrné. S vá­mi jsem a přesto mě nechceš právě tam, kde to není zrovna moc slavné. Diecézni shromáždění olomoucké diecéze je už víc jak měsíc za námi. Konalo se v sobotu 18. dubna t. r. Svým průběhem a obsahem se podo­balo všem minulým shromážděním, jak je známe. Bylo početně navštíve­no — ze 123 delegátů jich bylo pří­tomno 103. Splnilo úkol, který mu ukládají řády církve: projednalo a schválilo zprávu o činnosti diecézni rady za rok 1969 a zprávu bratra bis­kupa, vyslechlo a schválilo výsledky hospodaření diecéze za uplynulý rok i rozpočet diecézni rady na rok 1971. A přece bylo toto shromáždění jiné, než ta minulá. Probíhalo ve zcela zvláštním ovzduší. Tu nezvyklou at­mosféru utvářelo dvojí jubileum, jež v tomto roce prožíváme. Naše církev překročila 50 let svého života a prá­ce, k níž ji její Pán ustanovil. A naše vlast vzpomíná 25. výročí osvobození, jež jí vydobylo vítězství sovětských zbraní nad německým fašismem v ro­ce 1945. V těch chvílích jsme si bylí znovu mocně vědomi té laskavé Boží ruky, která nás jako ruka hrnčířova po 50 roků citlivě hnětla a utvářela stále více k obrazu pravé církve Kri­stovy, a my, nikoliv mimoděk, ale s naprostou jistotou víry jsme si při­pomněli prorocké slovo: „Neboj se, ó Izraeli, neboť vykoupil jsem tě a povolal jsem tě jménem tvým. Můj jsi ty. Když půjdeš přes vody, s tebou budu, pak-li přes řeky, nepřikvačí tě; půjdeš-li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se tebe.“ (Iz. 43, 1—2). Ale také jsme jasně cítili, jak jsme úzce, přímo životně spjati s vlastí. Jejím dechem dýšeme, její sladkou řečí mluvíme, jejími zpěvy zpíváme, z jejího života se živíme. Jí máme sloužit ze všech sil, aby mohla skrze naši službu užívat ovoce lásky, poko­je a slávy Kristova panství ve světě. Rád bych zde zaznamenal čtyři okolnosti, o nichž soudím, že obzvláš­tě přispěly k posvěcení chvil, které jsme zde prožili. První — Boží slovo: Bylo čteno v úvodní pobožnosti z evangelia Ma­toušova 4, 18—20. Verš 19: „Pojďte za mnou a já z vás učiním rybáře lidí“, dal nosnou myšlenku biskupově kázání. Připomněl nám nezářivou sku­tečnost rybářů od Galilejského jezera, z nichž si Pán Ježíš vybral své první apoštoly. Jsou to muži tvrdého života, klopotné práce, zápasící o svou ko­řist s mořem, jehož se sami často stávají kořistí. Na stupnici lidských povolání stojí nejníže. Jsou chudí. Ale oni dovedou být chudí. Jsou trpěliví, Proč mě nechceš vidět uprostřed opovržených a nemocných? Proč mě nehledáš mezi postiženými a bídný­mi a šilháš jen na viditelná místa jakési velikosti? je tedy sebevědomí církve vědo­mím jeho přítomnosti s námi ve slo­vu Božím a příležitostech služby. Vy­znáváme to nejen v liturgii, ale i ve známé písni: Bůh je s námi, Bůh je s námi. Aby to neznělo falešně, měli bychom to bytostněji žít Zůstávej s námi, ježíši, ať stále o tom vím, že ruka má je v ruce Tvé, já navěky chci býti tvým. Amen. KAREL KRÁSNÝ KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ 3E E X IT S KAJEME SE, jestli k oltáři Hospodinovu přistupujeme tak, že se vracíme neotíohaceni do svých domovů a ke svým pracím (Iz 1, 10—18). PROSÍME, aby se k shromážděním naším přiznával (Mt 18, 20]. Ex 21, 1—6; Fm 15—17 Poměr pánů a otroků se v Boží církvi mění až do úplná likvidace panství a otroctví (3M 1 9,13). DEKUJEME, že jsme si v Ježíši Kristu všichni rovní (Ga 3, 28). KAJEME SE za každou podobu přežilých společenských řádů (Ef 2, 13—14). PROSÍME, abychom všichni bez rozdílů úkolů a povinností „jedno byli a v jedno cítili“ (Ef 4, 1—6). Ex 21, 7—11; Rut 3, lnn Duch svátý nahrazuje lidské řády řády království Božího (Mt 20, 25—28). DEKUJEME, že v církvi Boží není dělení na společensky malé a velké (Mt 10, 42). KAJEME SE, trváme-li na tom, co Je v Boží církvi přežitkem (Zj 21, 3—5). PROSÍME, abychom všichni žili v novosti života (Ez 18, 31a). Ex 21, 12—36; Mt 10, 28—31 Pán Bůh má na mysli zdraví naše, náš život i bezpečnost (ITi 4, 10). DEKUJEME, že starostlivost Boží o naše časné býtí Je obrazem jeho starosti o naši věčnost (Jk 5, 24). KAJEME SE, že nemáme svůj život na zřeteli vždy v Jeho celist­vosti (J 10, 10b). ! PROSÍME, abychom měli v uctivosti a péči celý život svůj i svého bližního (Mk 8, 35—37). Tak svěť vaše světlo před lidmi ale v pravý čas dovedou nasadit k práci. Jsou sice jen rybáři, ale co jsou, to jsou dokonale, z celé duše. Tyto vlastnosti hledá Ježíš také u nás a sám je též v nás buduje. I nás vy­bízí, abychom odhodili sítě, jež nás poutají k věcem tohoto světa, a zve nás, abychom s ním vyplouvali na moře života, spolu s ním rozestírali sítě evangelia, nebyli malé víry, ale z celé duše byli těmi, jimiž chce, aby­chom byli, rybáři lidí pro jeho krá­lovství. Druhá — svědectví: Naši církev ve Slezsku v samém jejím úsvitu budo­vala trojice kněží, skutečných „rybá­řů lidí“. Prvním z nich byl „drsný Šlonzák z Řepišť, plnokrevný, prav­divý a udatný až do ztřeštěnosti“, bratr Ferdinand Stibor, radvanický farář a první slezský biskup. Druhým byl bratr Jan Fajkoš, farář ze Slezské Ostravy, rovněž Slezák, z Janovic u Frýdku. A třetím byl bratr Karel Vodička, farář v Rychvaldě. Rodák sice od Klatov, ale s hlubokým poro­zuměním pro citlivou slezskou duši, a slezský lid jej za Slezáka přijal. První dva jsou již na pravdě Boží, třetí z nich, bratr farář Karel Vodič­ka, dnes již 801etý, známý a milý celé církvi, byl naším vzácným hostem. Promluvil k nám na téma 50 let Če­skoslovenské církve. Nebyla to před­náška v běžném slova smyslu. Za pro­stými slovy stála bohatá zkušenost, osvědčené věrnost a stálost ve víře a službě. Bylo to skromně podané svědectví a vyznání vděčnosti a lásky k Bohu, církvi a národu, i výraz neo­chvějného přesvědčení, že hlas Páně, jenž vedl a sílil první budovatele Čes­koslovenské církve, zavazuje k téže službě do mnoha a mnoha dalších let i nás: „Koho pošli? A kdo nám půjde? I řekl jsem: Aj, já, pošli mne.“ (Iz. 6, 8). Třetí — diskuse: Nemám rád to slo­vo. Snad by je lépe nahradilo naše české rozhovor, rozprava, rozmluva. Po přednesených zprávách začala roz­mlouvat shromážděná obec Kristova lidu ústy svých delegátů. Nedovedu ani Bohu dosti vděčně poděkovat za to, že nás tentokrát ušetřil siláckých projevů, které spoléhají víc na sebe, na svůj důvtip, svou šikovnost, své styky, místo aby prosily a očekávaly pomoc shůry. Tentokrát zaznívala z rozmluvy opravdová starost o cír­kev, aby byla skutečně církví. Ozvaly se mnohé Vzpomínky na počátky círk­ve na Hané i jiných místech naší vlasti, o slovo se hlásil skutečný zá­jem o duchovní péči o děti a mládež, 0 oživení chrámového zpěvu, plán duchovní obnovy, o hmotné i duchov­ní potřeby církve. Bratří a sestry de­legáti, vesměs osvědčení církevní pra­covníci, nám potvrdili, že ve službě Bohu musí hořet celý člověk, v zá­palu svátého nadšení musí být srdce 1 duše každého z nás. Celá rozprava vyzněla pak v odhodlání sloužit vě­cem Božím podle apoštolské rady: Paste stádce Boží mezi vámi, ne z do­nucení, ale dobrovolně, ne pro mrzký zisk, ale ochotně, ne jako dědiční páni, ale buďte vzorem stádci. (I. Petr. 5, 2). A čtvrtá — prostředí: Rada star­ších Československé církve v Ostravě- Mar. Horách spolu se svou farářkou byli našimi pozornými a laskavými hostiteli. Hezky nás uvítali a zahrnuli nás svou péčí. Dali nám ochutnat vý­borných koláčů, čaje a kávy. Jejich neokázalá láska otevřela naše srdce k upřímné sdílnosti. A prostředí Hu* sova sboru, v němž jsme zasedali, je skutečně povznášející. Svědčí o zbož­né duši a dobrém vkusu svých bu­dovatelů. Na čelné stěně, nad stolem Páně, je překrásná malba, znázorňu­jící Ježíšovo kázání na hoře. Ježíš jakoby s tohoto obrazu shlížel dolů i na nás a naše starosti a dával nám znát, že je skutečně s námi (Mat. 28, 20). A když jsme své jednání skon­čili a všechno po lidsku uzavřeli a schválili, nemohu se ubránit dojmu, že za námi, opouštějícími to milé prostředí, volal: „Tak ať zasvitne va­še světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mat. 5, 16). Nebývá zvykem, aby zprávu o die­­cézním shromáždění pro Český zápas psal biskup. Zvykem je někoho o tu službu prosit, nebo mu ji uložit. Ne­dbal jsem letos této zvyklosti. Vždyť je mimořádný rok pro naši církev i naši vlast. A užívám této příležito­sti, abych se těmito řádky jménem všech delegátů po kresťanskú pozdra­vil s celou svou diecézí a s celou naší církví, ujistil je, že naše olo­moucká diecéze usiluje s pomocí Boží o svůj rozvoj a rozkvět v pevné sou­náležitosti s celou církví, a poprosit je o jednomyslnost v modlitbě: Dě­kujeme Ti, Bože, za naši církev. Dej, Bože, aby naše církev byla skuteč­nou, živou, pravou částkou Tvé círk­ve. Ať je ratolestí rostoucí a kvetoucí, ať přináší ovoce svatosti, ať je věrna Tvému slovu. Ať dovede uprostřed lidu, s nímž jsme spojeni tělem i du­ší, svítit jasným světlem Tvého evan­gelia! LEO MARCELUCH Kristus soudí činy. Nikoliv činy mimořádného hrdinství, nýbrž malé, drobné skutky všedního života, prokazované úsluhou lidem, kteří jsou člověku nejblíže a kteří jich jsou potřební. Matouš 25, 31-46. Z postil dr. K. Farského O naší liturgii Prof. ALOIS TÚHÄČEK Z REFERÁTU NA VALNÉM SJEZDU CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ 8. A 9. LEDNA 1921 V PRAZE. V pohledu zpět nás sjezd překva­puje organizační a programovou při­praveností. Vždyť jeden rok života církve byla krátká doba. Jednání se konalo v sobotu a v neděli v sále smíchovského Národního domu a v neděli v sále hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí. Bohoslužby by­ly po oba dny o osmé hodině v chrá­mu sv. Mikuláše. Z referátů nejvíce zaujala pozornost studie prof. A. Tu­­háčka O liturgii. Myšlenky Tuháčko­­vy se staly základem pro vývoj bo­hoslužebného života církve českoslo­venské. Je zajímavé, že v té době prof. dr. K. Farský ina sjezdu aktiv­ně nevystupuje, ačkoliv byl členem zvoleného předsednictva. Bohoslužebné formy prvního roku života církve hýly převzaty z římsko­katolické církve, jen řeč byla česká. „Každý z vás myslivýoh hlav, ne­jen duchovních, ale i laiků, je pře­svědčen, že mešní obřad musí se ta­ké od základů zreformovati. Defini­tivní formu nestanovíme dnes ani za rok, nýbrž teprve praxe a vývoj uká­že, v jakém dosahu a rozsahu bude obřad měněn. Proto bych doporučo­val, abychom spíše stanovili směrni­ce, jakými se reforma má bráti... Středem naší liturgie jest a bude mešní oběť.“ Prof. Tuháček uvádí hlasy pro zjed­nodušení obřadů po vzoru helvetské­­ho vyznání, ale zamítá je. „Pravou krásu, krásu ušlechtilou, krásu povznášející, kdo z vás by chtěl z našich obřadů odstranit? Znáte jistě kouzlo krásného zpěvu a jeho zušlech­ťující vliv na duši lidskou? Není krás­ný obraz, není krásné slovo básní­kovo povznášející, zušlechťující lék pro lidskou duši, která touží z pout všednosti vzlétnout k výšinám? Pro­to ta naše snaha, aby bohoslužba na­še byla opravdu dílo nejen ryze nábo­ženské, ale i umělecké, aby byla ne­jen jazykem, ale i duchem česká, aby byla výrazem pravé české zbožnosti.“ Přednášejíc! volá teologické pra­covníky k práci, neboť liturgie musí vycházet z teologie. „Dogmatika a liturgie jsou dvě rod­né sestry, anebo spíše lze říci, že li­turgie jest dogmatikou v praxi, jest dogmatika, vložená do obřadních slov a úkonů. Tak úzce spolu souvisejí, že nelze jich od sebe odděliti.“ „Dogmatika stanoví naše Kréd 5, liturgie klade toto Krédo do obřadů a mezi modlitby a'nejen to, liturgie žádá, aby jeho důsledky byly prove-deny do všech důsledků a podrobnos­tí ve všech obřadech, nevyjímaje ani závěru modliteb, veršů a responsorií, ani lidových duchovních písní.“ Autor očekává rozhodnutí církve o marián­ském kultu, o Trojici, úctě k svá­tým, aby toto rozhodnutí mohlo být vtěleno do liturgie. Sám se pak vy­jadřuje ke kultu mariánskému odmít­nutím římskokatolického učení, odmí­tá Však i stanovisko protestantské ja­ko druhý extrém. „Církev naše si osvojuje úkol vy­­tvořiti kult mariánský jako ušlech­tile lidský kult vznešeného úkolu že­­ny-matky: mateřství. Marie je nám matkou Páně. A v ní ctí církev čes­koslovenská typ veešené rodičky­­trpitelky.“ Z praxe bohoslužeb v Plzni připo­míná některé zkušenosti, jež pak pře­cházejí do liturgie naší církve, vy­tvořené později prof. dr. K. Far­ským právě ve spolupráci s prof. Tuháčkém. Odmítá tiché modlitby kně­ze — „ať mluví kněz nahlas, a ať zpívá“, vyzdvihuje krásu husitského Otčenáše, odmítá kadidlo a umývání rukou — „snad dalo by se nahradit! nařízením o povinném umývání ru­kou před samými bohoslužbami“. „Slova konsekrační, a to již od slov: Jenž den před tím, než trpěl, až do slov — na mou památku to či­nili budete, buďtež pronášena na­hlas, velebně a celá tváří k lidu, aby lid celý úkon viděl a slyšel. A lid přitom aktu povstaň a pozvedna mysl svou, zachovej posvátné ticho. Tak jsme zavedli obřad v Plzni a došel všeobecného souhlasu a mám přímo rozkaz celé obce. tento způsob há­jit!.“ Zajímavý je pohled přednášejícího na Písmo. Obhajuje nebiblická čtení v liturgii, čtení listů Husových, sta­tě ze spisů -Komenského a jiné klade na úroveň statím ze Starého zákona, listům Pavlovým a Skutkům apoštol­ským. Evangelia jsou mu však po­svátná. Zmiňuje se krátce o boho­služebním rouchu, „ale pro pouhý černý talár bych nebyl. Černá barva je ponurá, mračná, neradostná.“ Do­poručuje jednoduchou štolu. Je pro­ti pompéznosti. „Zvedněte úroveň krásného zpěvu a z krásného zpěvu a kázání slova Božího a něco modliteb vytvoříte pře­krásnou liturgii večerní na způsob vesper.“ Na závěr zdůrazňuje důležitost ká­zání, význam kazatelského úřadu. „Nechť naši duchovní horlivě stu­dují, neoživíte-li psané slovo svým vlastním duchem, neprohřejete-li je žárem vlastní duše, pak všechno Je marno, forma zůstane mrtvou for­mou. Střežte se bezduché ledabylos­­ti, neboť kněžství není řemeslo. To je vaším úkolem, jejž opomene-li kdo, prohřešuje se těžce a nenapravitelně na našem díle.“ To je závěr referá­tu prof. A. Tuháčka na sjezdu 9. led­na 192Í. Prof. A. Tuháček zahynul v mra­zivých únorových dnech 1945 v Ham­burku v přeplněné nemocnici vězňů. Pří přepravě z koncentračního tábo­ra Golnow byl s několika spoluvěz­ni vyhozen z jedoucího nákladního auta, utrpěl omrzliny a zranění; da­­tem úmrtí je 16. únor 1945. Místo pohřební není známo. Viděl jsem takové přepravy vězňů i jejich průvod pěšky v té době na silnici Most—Terezín. Několik kilo­metrů silnice přecházelo do oblasti tehdejšího protektorátu, do mé far­nosti solanské Byí to úsek Třebívli­­ce—Chrášťany a potom Třebenice. Všichni byli určeni do plynu v Tere­zíně. Sli pomalým krokem, podpíra­jíce se navzájem, trosky zubožených, v očích horečku, neteční již k ranám kápů. Kolem nich stráže s puškami. Dávali jsme chléb na pokraj cesty v naději, že stráže učiní skutek milo­srdenství. Potom se u Chrášťan ote­vřely hraniční závory, malé branky pro pěší, a nejeden z vězňů byl ude­řen na vyhublá záda. Utíkal jsem před apokalyptickým obrazem hrůzy. Do smrti nezapomenu: „To jsou kteříž přišli z velkého soužení, a umyli roucha svá, a zbílili je v krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem Božím, a slouží jemu dnem i nocí v chrámě iebo; Beránek, kterýž je uprostřed trůnu, pasti je bude, a do­vědět je k ž'vým studnicím vod, a setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.“ Zjevení 7, 15, 17. Dr. V. KADEŘÁVEK Č Z 2 MIMOŇ. — 6. května se naše obec věřících rozloučila se ses. Annou No­vákovou v libereckém krematoriu. Zesnulá zastávala v náboženské obci funkci účetní, výběrčí cirk. daně a sborovnice. Byla dychtivou a pozor­nou účastnicí bohoslužeb a biblic­kých hodin. Řeknete, že jako dů chodkyně měla na církev čas, ale ses. Nováková měla plné ruce prá ce se svým těžce nemocným manže lem, upoutaným tři roky na lůžko Kolikrát jsme se divili, jak to vše­chno zastane a ona odpovídala, že tolik prosí Pána Ježíše, aby jí dal sí­lu. Nebyla naříkavá, ctili jsme ji pro její nepokryteckou víru laska­vost a svědomitost. Netrpěla vědo­mím nenahraditelnosti Když jí síly ubývaly, obstarala za sebe náhradu pro práce sbornické v ses. Butové a br. Kedlesovi. A přece i ses. Nová­kovou obklíčila tíseň nemoci "zkost smrti. Bůh ji však neopustil, a a věrnost odplácel věrností. Měla olem sebe ochotné sestry, které ji •imáhaly, ošetřovaly a těšily. Umíra­­a s vědomím, že láska Kristova vá­že nás. A tak to má být Vybranou částku na pohřební věnec věnovali věřící na jubilejní dar církve. fú a rsf

Next