Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-05-28 / No. 21
Naše postila S NÁMI JEST A POVŽDY BUDE A a], já s vámi jsem po všecky dny až do skonáni světa. Mat 28, 20 Tvrzení liturgie, uvedené v nadpisu, může leckomus vyznít velmi sebevědomě. Patří však zákonitě k sebevědomí skutečné církve jako Kristovy obce. Opírá se o zaslíbení citovaného textu a podstatně ví o živé přítomnosti svého Pána, který ji zbavuje ustrašenosti a komplexů ze života a dává jí znovu a znovu pravou radost. Úmyslně používám slova sebevědomí proto, že se nám často ztrácí povědomí účelnosti a užitečnosti vlastního církevního bytí. Pronásledují nás obavy z vlastní početní malosti, říkáme sí o nedostatku prostoru vlastního působení, ohlížíme se po všelijakých podezdívkách vlastní činnosti, vkládáme svoji naději do námi zkonstruovaných plánů o životě církve, abychom podpořili své sebevědomí. jistě, že sebevědomí roste z pohledu na kvalitu rozsah činnosti, jistě, že se živí i z výsledků a úspěšnosti, ale není to sebevědomí církve. Ne, že bychom neměli pracovat plánovitě a vrhnout všechny své síly dovednosti a šikovnosti do služby našemu dílu, ale nedělat to jen ze sebe, ale ze slova Pána. „Na Tvé slovo rozprostřu síť,“ říká zkušený rybář Simon Ježíši Kristu, před nímž musí nakonec padnout na kolena po dosud nevídaném výsledku. S námi jest a povždy bude, to není Iráze, ale skutečnost nejskutečnější, do které máme být vtaženi ve své všelijak námi ohrožené přítomnosti víry, kterou máme být proměněni k radosti v neradosti, k službě v nečinnosti, k naději v beznaději, jistota Boží přítomnosti v Kristu se svým lidem je jediným zdrojem naděje, jejíž přítomnou součástí je sebevědomí obce jako společenství budoucího věku, kdy vše, co nyní je jen nedokonalé, bude v plné velikosti a plnosti. Již Izrael, starozákonní církev, vyznává své sebevědomí: Byť Hospodina s námi nebylo . . . tehdáž by nás podvrátily byly ty vody vzduté... a novozákonní církev různých obměnách nese a tvrdí tuto v jedinou jistotu svého života služby. Slyš tedy dobře: já s vámi jsem po všecky dny, ano i ve dnech, které přikrývá mrákota vaší slabosti, ano, i v chladu nezájmu, ano, i v ohrožení na poušti, jsem s vámi. Musíš mě chtít ale, milá církvi, znovu vidět, ale ne podle svých představ, plánů a předpokladů, ale třeba v té pouhé milosti ostatků kteří zůstávají a k nimž nečekaným způsobem Bůh přidává další věrné. S vámi jsem a přesto mě nechceš právě tam, kde to není zrovna moc slavné. Diecézni shromáždění olomoucké diecéze je už víc jak měsíc za námi. Konalo se v sobotu 18. dubna t. r. Svým průběhem a obsahem se podobalo všem minulým shromážděním, jak je známe. Bylo početně navštíveno — ze 123 delegátů jich bylo přítomno 103. Splnilo úkol, který mu ukládají řády církve: projednalo a schválilo zprávu o činnosti diecézni rady za rok 1969 a zprávu bratra biskupa, vyslechlo a schválilo výsledky hospodaření diecéze za uplynulý rok i rozpočet diecézni rady na rok 1971. A přece bylo toto shromáždění jiné, než ta minulá. Probíhalo ve zcela zvláštním ovzduší. Tu nezvyklou atmosféru utvářelo dvojí jubileum, jež v tomto roce prožíváme. Naše církev překročila 50 let svého života a práce, k níž ji její Pán ustanovil. A naše vlast vzpomíná 25. výročí osvobození, jež jí vydobylo vítězství sovětských zbraní nad německým fašismem v roce 1945. V těch chvílích jsme si bylí znovu mocně vědomi té laskavé Boží ruky, která nás jako ruka hrnčířova po 50 roků citlivě hnětla a utvářela stále více k obrazu pravé církve Kristovy, a my, nikoliv mimoděk, ale s naprostou jistotou víry jsme si připomněli prorocké slovo: „Neboj se, ó Izraeli, neboť vykoupil jsem tě a povolal jsem tě jménem tvým. Můj jsi ty. Když půjdeš přes vody, s tebou budu, pak-li přes řeky, nepřikvačí tě; půjdeš-li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se tebe.“ (Iz. 43, 1—2). Ale také jsme jasně cítili, jak jsme úzce, přímo životně spjati s vlastí. Jejím dechem dýšeme, její sladkou řečí mluvíme, jejími zpěvy zpíváme, z jejího života se živíme. Jí máme sloužit ze všech sil, aby mohla skrze naši službu užívat ovoce lásky, pokoje a slávy Kristova panství ve světě. Rád bych zde zaznamenal čtyři okolnosti, o nichž soudím, že obzvláště přispěly k posvěcení chvil, které jsme zde prožili. První — Boží slovo: Bylo čteno v úvodní pobožnosti z evangelia Matoušova 4, 18—20. Verš 19: „Pojďte za mnou a já z vás učiním rybáře lidí“, dal nosnou myšlenku biskupově kázání. Připomněl nám nezářivou skutečnost rybářů od Galilejského jezera, z nichž si Pán Ježíš vybral své první apoštoly. Jsou to muži tvrdého života, klopotné práce, zápasící o svou kořist s mořem, jehož se sami často stávají kořistí. Na stupnici lidských povolání stojí nejníže. Jsou chudí. Ale oni dovedou být chudí. Jsou trpěliví, Proč mě nechceš vidět uprostřed opovržených a nemocných? Proč mě nehledáš mezi postiženými a bídnými a šilháš jen na viditelná místa jakési velikosti? je tedy sebevědomí církve vědomím jeho přítomnosti s námi ve slovu Božím a příležitostech služby. Vyznáváme to nejen v liturgii, ale i ve známé písni: Bůh je s námi, Bůh je s námi. Aby to neznělo falešně, měli bychom to bytostněji žít Zůstávej s námi, ježíši, ať stále o tom vím, že ruka má je v ruce Tvé, já navěky chci býti tvým. Amen. KAREL KRÁSNÝ KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ 3E E X IT S KAJEME SE, jestli k oltáři Hospodinovu přistupujeme tak, že se vracíme neotíohaceni do svých domovů a ke svým pracím (Iz 1, 10—18). PROSÍME, aby se k shromážděním naším přiznával (Mt 18, 20]. Ex 21, 1—6; Fm 15—17 Poměr pánů a otroků se v Boží církvi mění až do úplná likvidace panství a otroctví (3M 1 9,13). DEKUJEME, že jsme si v Ježíši Kristu všichni rovní (Ga 3, 28). KAJEME SE za každou podobu přežilých společenských řádů (Ef 2, 13—14). PROSÍME, abychom všichni bez rozdílů úkolů a povinností „jedno byli a v jedno cítili“ (Ef 4, 1—6). Ex 21, 7—11; Rut 3, lnn Duch svátý nahrazuje lidské řády řády království Božího (Mt 20, 25—28). DEKUJEME, že v církvi Boží není dělení na společensky malé a velké (Mt 10, 42). KAJEME SE, trváme-li na tom, co Je v Boží církvi přežitkem (Zj 21, 3—5). PROSÍME, abychom všichni žili v novosti života (Ez 18, 31a). Ex 21, 12—36; Mt 10, 28—31 Pán Bůh má na mysli zdraví naše, náš život i bezpečnost (ITi 4, 10). DEKUJEME, že starostlivost Boží o naše časné býtí Je obrazem jeho starosti o naši věčnost (Jk 5, 24). KAJEME SE, že nemáme svůj život na zřeteli vždy v Jeho celistvosti (J 10, 10b). ! PROSÍME, abychom měli v uctivosti a péči celý život svůj i svého bližního (Mk 8, 35—37). Tak svěť vaše světlo před lidmi ale v pravý čas dovedou nasadit k práci. Jsou sice jen rybáři, ale co jsou, to jsou dokonale, z celé duše. Tyto vlastnosti hledá Ježíš také u nás a sám je též v nás buduje. I nás vybízí, abychom odhodili sítě, jež nás poutají k věcem tohoto světa, a zve nás, abychom s ním vyplouvali na moře života, spolu s ním rozestírali sítě evangelia, nebyli malé víry, ale z celé duše byli těmi, jimiž chce, abychom byli, rybáři lidí pro jeho království. Druhá — svědectví: Naši církev ve Slezsku v samém jejím úsvitu budovala trojice kněží, skutečných „rybářů lidí“. Prvním z nich byl „drsný Šlonzák z Řepišť, plnokrevný, pravdivý a udatný až do ztřeštěnosti“, bratr Ferdinand Stibor, radvanický farář a první slezský biskup. Druhým byl bratr Jan Fajkoš, farář ze Slezské Ostravy, rovněž Slezák, z Janovic u Frýdku. A třetím byl bratr Karel Vodička, farář v Rychvaldě. Rodák sice od Klatov, ale s hlubokým porozuměním pro citlivou slezskou duši, a slezský lid jej za Slezáka přijal. První dva jsou již na pravdě Boží, třetí z nich, bratr farář Karel Vodička, dnes již 801etý, známý a milý celé církvi, byl naším vzácným hostem. Promluvil k nám na téma 50 let Československé církve. Nebyla to přednáška v běžném slova smyslu. Za prostými slovy stála bohatá zkušenost, osvědčené věrnost a stálost ve víře a službě. Bylo to skromně podané svědectví a vyznání vděčnosti a lásky k Bohu, církvi a národu, i výraz neochvějného přesvědčení, že hlas Páně, jenž vedl a sílil první budovatele Československé církve, zavazuje k téže službě do mnoha a mnoha dalších let i nás: „Koho pošli? A kdo nám půjde? I řekl jsem: Aj, já, pošli mne.“ (Iz. 6, 8). Třetí — diskuse: Nemám rád to slovo. Snad by je lépe nahradilo naše české rozhovor, rozprava, rozmluva. Po přednesených zprávách začala rozmlouvat shromážděná obec Kristova lidu ústy svých delegátů. Nedovedu ani Bohu dosti vděčně poděkovat za to, že nás tentokrát ušetřil siláckých projevů, které spoléhají víc na sebe, na svůj důvtip, svou šikovnost, své styky, místo aby prosily a očekávaly pomoc shůry. Tentokrát zaznívala z rozmluvy opravdová starost o církev, aby byla skutečně církví. Ozvaly se mnohé Vzpomínky na počátky církve na Hané i jiných místech naší vlasti, o slovo se hlásil skutečný zájem o duchovní péči o děti a mládež, 0 oživení chrámového zpěvu, plán duchovní obnovy, o hmotné i duchovní potřeby církve. Bratří a sestry delegáti, vesměs osvědčení církevní pracovníci, nám potvrdili, že ve službě Bohu musí hořet celý člověk, v zápalu svátého nadšení musí být srdce 1 duše každého z nás. Celá rozprava vyzněla pak v odhodlání sloužit věcem Božím podle apoštolské rady: Paste stádce Boží mezi vámi, ne z donucení, ale dobrovolně, ne pro mrzký zisk, ale ochotně, ne jako dědiční páni, ale buďte vzorem stádci. (I. Petr. 5, 2). A čtvrtá — prostředí: Rada starších Československé církve v Ostravě- Mar. Horách spolu se svou farářkou byli našimi pozornými a laskavými hostiteli. Hezky nás uvítali a zahrnuli nás svou péčí. Dali nám ochutnat výborných koláčů, čaje a kávy. Jejich neokázalá láska otevřela naše srdce k upřímné sdílnosti. A prostředí Hu* sova sboru, v němž jsme zasedali, je skutečně povznášející. Svědčí o zbožné duši a dobrém vkusu svých budovatelů. Na čelné stěně, nad stolem Páně, je překrásná malba, znázorňující Ježíšovo kázání na hoře. Ježíš jakoby s tohoto obrazu shlížel dolů i na nás a naše starosti a dával nám znát, že je skutečně s námi (Mat. 28, 20). A když jsme své jednání skončili a všechno po lidsku uzavřeli a schválili, nemohu se ubránit dojmu, že za námi, opouštějícími to milé prostředí, volal: „Tak ať zasvitne vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mat. 5, 16). Nebývá zvykem, aby zprávu o diecézním shromáždění pro Český zápas psal biskup. Zvykem je někoho o tu službu prosit, nebo mu ji uložit. Nedbal jsem letos této zvyklosti. Vždyť je mimořádný rok pro naši církev i naši vlast. A užívám této příležitosti, abych se těmito řádky jménem všech delegátů po kresťanskú pozdravil s celou svou diecézí a s celou naší církví, ujistil je, že naše olomoucká diecéze usiluje s pomocí Boží o svůj rozvoj a rozkvět v pevné sounáležitosti s celou církví, a poprosit je o jednomyslnost v modlitbě: Děkujeme Ti, Bože, za naši církev. Dej, Bože, aby naše církev byla skutečnou, živou, pravou částkou Tvé církve. Ať je ratolestí rostoucí a kvetoucí, ať přináší ovoce svatosti, ať je věrna Tvému slovu. Ať dovede uprostřed lidu, s nímž jsme spojeni tělem i duší, svítit jasným světlem Tvého evangelia! LEO MARCELUCH Kristus soudí činy. Nikoliv činy mimořádného hrdinství, nýbrž malé, drobné skutky všedního života, prokazované úsluhou lidem, kteří jsou člověku nejblíže a kteří jich jsou potřební. Matouš 25, 31-46. Z postil dr. K. Farského O naší liturgii Prof. ALOIS TÚHÄČEK Z REFERÁTU NA VALNÉM SJEZDU CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ 8. A 9. LEDNA 1921 V PRAZE. V pohledu zpět nás sjezd překvapuje organizační a programovou připraveností. Vždyť jeden rok života církve byla krátká doba. Jednání se konalo v sobotu a v neděli v sále smíchovského Národního domu a v neděli v sále hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí. Bohoslužby byly po oba dny o osmé hodině v chrámu sv. Mikuláše. Z referátů nejvíce zaujala pozornost studie prof. A. Tuháčka O liturgii. Myšlenky Tuháčkovy se staly základem pro vývoj bohoslužebného života církve československé. Je zajímavé, že v té době prof. dr. K. Farský ina sjezdu aktivně nevystupuje, ačkoliv byl členem zvoleného předsednictva. Bohoslužebné formy prvního roku života církve hýly převzaty z římskokatolické církve, jen řeč byla česká. „Každý z vás myslivýoh hlav, nejen duchovních, ale i laiků, je přesvědčen, že mešní obřad musí se také od základů zreformovati. Definitivní formu nestanovíme dnes ani za rok, nýbrž teprve praxe a vývoj ukáže, v jakém dosahu a rozsahu bude obřad měněn. Proto bych doporučoval, abychom spíše stanovili směrnice, jakými se reforma má bráti... Středem naší liturgie jest a bude mešní oběť.“ Prof. Tuháček uvádí hlasy pro zjednodušení obřadů po vzoru helvetského vyznání, ale zamítá je. „Pravou krásu, krásu ušlechtilou, krásu povznášející, kdo z vás by chtěl z našich obřadů odstranit? Znáte jistě kouzlo krásného zpěvu a jeho zušlechťující vliv na duši lidskou? Není krásný obraz, není krásné slovo básníkovo povznášející, zušlechťující lék pro lidskou duši, která touží z pout všednosti vzlétnout k výšinám? Proto ta naše snaha, aby bohoslužba naše byla opravdu dílo nejen ryze náboženské, ale i umělecké, aby byla nejen jazykem, ale i duchem česká, aby byla výrazem pravé české zbožnosti.“ Přednášejíc! volá teologické pracovníky k práci, neboť liturgie musí vycházet z teologie. „Dogmatika a liturgie jsou dvě rodné sestry, anebo spíše lze říci, že liturgie jest dogmatikou v praxi, jest dogmatika, vložená do obřadních slov a úkonů. Tak úzce spolu souvisejí, že nelze jich od sebe odděliti.“ „Dogmatika stanoví naše Kréd 5, liturgie klade toto Krédo do obřadů a mezi modlitby a'nejen to, liturgie žádá, aby jeho důsledky byly prove-deny do všech důsledků a podrobností ve všech obřadech, nevyjímaje ani závěru modliteb, veršů a responsorií, ani lidových duchovních písní.“ Autor očekává rozhodnutí církve o mariánském kultu, o Trojici, úctě k svátým, aby toto rozhodnutí mohlo být vtěleno do liturgie. Sám se pak vyjadřuje ke kultu mariánskému odmítnutím římskokatolického učení, odmítá Však i stanovisko protestantské jako druhý extrém. „Církev naše si osvojuje úkol vytvořiti kult mariánský jako ušlechtile lidský kult vznešeného úkolu ženy-matky: mateřství. Marie je nám matkou Páně. A v ní ctí církev československá typ veešené rodičkytrpitelky.“ Z praxe bohoslužeb v Plzni připomíná některé zkušenosti, jež pak přecházejí do liturgie naší církve, vytvořené později prof. dr. K. Farským právě ve spolupráci s prof. Tuháčkém. Odmítá tiché modlitby kněze — „ať mluví kněz nahlas, a ať zpívá“, vyzdvihuje krásu husitského Otčenáše, odmítá kadidlo a umývání rukou — „snad dalo by se nahradit! nařízením o povinném umývání rukou před samými bohoslužbami“. „Slova konsekrační, a to již od slov: Jenž den před tím, než trpěl, až do slov — na mou památku to činili budete, buďtež pronášena nahlas, velebně a celá tváří k lidu, aby lid celý úkon viděl a slyšel. A lid přitom aktu povstaň a pozvedna mysl svou, zachovej posvátné ticho. Tak jsme zavedli obřad v Plzni a došel všeobecného souhlasu a mám přímo rozkaz celé obce. tento způsob hájit!.“ Zajímavý je pohled přednášejícího na Písmo. Obhajuje nebiblická čtení v liturgii, čtení listů Husových, statě ze spisů -Komenského a jiné klade na úroveň statím ze Starého zákona, listům Pavlovým a Skutkům apoštolským. Evangelia jsou mu však posvátná. Zmiňuje se krátce o bohoslužebním rouchu, „ale pro pouhý černý talár bych nebyl. Černá barva je ponurá, mračná, neradostná.“ Doporučuje jednoduchou štolu. Je proti pompéznosti. „Zvedněte úroveň krásného zpěvu a z krásného zpěvu a kázání slova Božího a něco modliteb vytvoříte překrásnou liturgii večerní na způsob vesper.“ Na závěr zdůrazňuje důležitost kázání, význam kazatelského úřadu. „Nechť naši duchovní horlivě studují, neoživíte-li psané slovo svým vlastním duchem, neprohřejete-li je žárem vlastní duše, pak všechno Je marno, forma zůstane mrtvou formou. Střežte se bezduché ledabylosti, neboť kněžství není řemeslo. To je vaším úkolem, jejž opomene-li kdo, prohřešuje se těžce a nenapravitelně na našem díle.“ To je závěr referátu prof. A. Tuháčka na sjezdu 9. ledna 192Í. Prof. A. Tuháček zahynul v mrazivých únorových dnech 1945 v Hamburku v přeplněné nemocnici vězňů. Pří přepravě z koncentračního tábora Golnow byl s několika spoluvězni vyhozen z jedoucího nákladního auta, utrpěl omrzliny a zranění; datem úmrtí je 16. únor 1945. Místo pohřební není známo. Viděl jsem takové přepravy vězňů i jejich průvod pěšky v té době na silnici Most—Terezín. Několik kilometrů silnice přecházelo do oblasti tehdejšího protektorátu, do mé farnosti solanské Byí to úsek Třebívlice—Chrášťany a potom Třebenice. Všichni byli určeni do plynu v Terezíně. Sli pomalým krokem, podpírajíce se navzájem, trosky zubožených, v očích horečku, neteční již k ranám kápů. Kolem nich stráže s puškami. Dávali jsme chléb na pokraj cesty v naději, že stráže učiní skutek milosrdenství. Potom se u Chrášťan otevřely hraniční závory, malé branky pro pěší, a nejeden z vězňů byl udeřen na vyhublá záda. Utíkal jsem před apokalyptickým obrazem hrůzy. Do smrti nezapomenu: „To jsou kteříž přišli z velkého soužení, a umyli roucha svá, a zbílili je v krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem Božím, a slouží jemu dnem i nocí v chrámě iebo; Beránek, kterýž je uprostřed trůnu, pasti je bude, a dovědět je k ž'vým studnicím vod, a setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.“ Zjevení 7, 15, 17. Dr. V. KADEŘÁVEK Č Z 2 MIMOŇ. — 6. května se naše obec věřících rozloučila se ses. Annou Novákovou v libereckém krematoriu. Zesnulá zastávala v náboženské obci funkci účetní, výběrčí cirk. daně a sborovnice. Byla dychtivou a pozornou účastnicí bohoslužeb a biblických hodin. Řeknete, že jako dů chodkyně měla na církev čas, ale ses. Nováková měla plné ruce prá ce se svým těžce nemocným manže lem, upoutaným tři roky na lůžko Kolikrát jsme se divili, jak to všechno zastane a ona odpovídala, že tolik prosí Pána Ježíše, aby jí dal sílu. Nebyla naříkavá, ctili jsme ji pro její nepokryteckou víru laskavost a svědomitost. Netrpěla vědomím nenahraditelnosti Když jí síly ubývaly, obstarala za sebe náhradu pro práce sbornické v ses. Butové a br. Kedlesovi. A přece i ses. Novákovou obklíčila tíseň nemoci "zkost smrti. Bůh ji však neopustil, a a věrnost odplácel věrností. Měla olem sebe ochotné sestry, které ji •imáhaly, ošetřovaly a těšily. Umíraa s vědomím, že láska Kristova váže nás. A tak to má být Vybranou částku na pohřební věnec věnovali věřící na jubilejní dar církve. fú a rsf