Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)

1970-03-26 / No. 12

A NEVERILI JIM MOJMÍR A. BENEŠ Pročítáme-li podrobně zprávy evan­gelií o smrti a vzkříšeni Páně, ne­ujde pozorností, že vždy je zdůraz­něno, že svědky všech těch událostí byly ženy a nikoliv učedníci. Jen v evangeliu podle Jana je zmínka o „milovaném učedníku“ pod křížem, ale to má svůj zvláštní důvod. Zeny byly svědky jeho smrti na kříži, jeho pohřbu, ale i jeho vzkří­šení. A nejen to, ženy dostávají pří­kaz, aby o tom, že hrob je prázdný a Kristus je živ, podaly svědectví učedníkům a ostatním. Je to myšlenka velmi významná. V křesťanské církvi není mtísto pro vyvýšení jedněch nad druhými. Ano, jsou rozdíly v pověření a úkolech. I my máme duchovní, kteří jsou ustanoveni a pověřeni k vykládání Písem a k vyučování, máme 1 starší, aby pečovali o hmotné potřeby obcí a jiné pracovníky zas k jiným úko­lům. Tak tomu bylo i v apoštolské církví. V lidské společnosti vždy by­lo zapotřebí dělby práce i odpověd­nosti. Snad by tedy — lidsky vidě­no — bylo náležitější, aby přede­vším apoštolům se dostalo cti být prvními svědky. Zřejmě však Bůh má jiná měřítka a volí si přečasto k tomu či onomu úkolu právě ty, od nichž by to nikdo nečekal. Nyní dokonce si vyvolil i ty, jež kdekdo za nic měl. Vždvť to bylo v zemi a v době, kdy ženy byly po­važovány za méněcenné, kdy neměly přístup do shromáždění věřících, anebo pro ně bylo vymezeno jen mís­to někde stranou či nahoře, protože se obecně soudilo, že pravá hlubo­kost života náleží jen mužům. Má proto hluboký význam, dostalo­­li se ženám cti, aby byly prvními svědky o vzkříšení. Tím spíše, že mezi nimi byla i ona hříšná Marie z Magdaly, o níž se na jednom mís­tě praví, že měla sedm démonů. Evan gelium jakoby chtělo nejen podtrh­nout, že Vzkříšený má nejblíž těm, kteří jsou na dně lidské exis k tence, ubozí a hříšní, ale i odstr Cení a trpící, ale že právě od nich žádá. aby o něm, o tom, že je živ, vydávali svědectví. Do sborů a kostelů nejen nyní, ale vždy. chodilo zpravidla více žen než mužů Ženám také především ná leží, aby byly svědky pro Krista a život víry dětem. Zvláště v době pře­sunutých důrazů, kdy vyrůstá gene­race, která: vidí smysl života jen v onom „mít se dobře“. Kdo jiný než žena-matka může už nejmenší děti vést k vědomí o odpovědnosti života a upevňovat jistoty o hodnotě smyslu života, o kráse a lásce a o a potřebě oněch hodnot, jež nelze ni­kde koupit? Vědomí o hlubinných rozměrech života má kořeny už v podvědomí dítěte, v tom jak poznám vá svět, sladkost i hořkost života v náručí matčině. Někdy se nám zdá, že dítě nic neví o světě dospělých, ale učení lidé už dokázali, že to je omyl, že ten nejvlastnější charakter člověka se vytváří už v období jeho dětství do čtyř let, že už čtyřleté dítě má více či' méně pevný cha­rakter, který lze bud upevňovat ane­bo vést na zcestí. Velice mnoho Pán Bůh svěřil ženám-matkám. V evangeliu Lukášově [24, 11) sto­jí, že ženy, podávající apoštolům zprávu o Kristově vzkříšení, měly neúspěch,, že „tato slova připadala učedníkům jako pohádka a nevěřili jim“. Řecký výraz pro slovo „pohád­ka“ je drsnější a značí spíše „žvást“, tedy nesmyslný výrok, něco, čemu rozum se vzpírá uvěřit. Tak to přece bývá vždycky. I učed­níkům byla zvěst o vzkříšení nepo­chopitelná. Až do doby, kdy se sa­mi setkali se Vzkříšeným. Teprve osobní setkání s ním způsobilo zvrat a oni pak na základě onoho set­kání, oné hluboké zkušenosti ze se­tkání s ním, mohli o něm svědčit a v této jistotě i žít a pro ni i umírat. To je velice významná myšlénka. Druhým můžeme o víře svědčit, pře­svědčovat je, ale zřídka s úspěchem. To není tak otázka slov a argumen­tů, ale spíše mimosmyslového pozná­ní, jež člověk přijme uvnitř své by­tosti, prostě — aby se setkal sám s Kristem, aby i jeho přítdmnost ve svém nitru pocítil. S Kristem se pak zpravidla setkáváme prostřednictvím člověka, skrze jeho lásku a oběť a ovšem i v prostředí víry, tedy ve shromáždění lidu kolem Kristova slova. Proto má svou velikou důle­žitost, abychom nejen sami do shro­máždění věřících přicházeli, ale i své tam přivedli. Ne proto, že bychom se odvažovali tvrdit, že pravá víra je chození do kostela, ale že víra v obecenství roste a posiluje se, že tam nabýváme odvahu i ve všedním životě vírou žít. V7 ělikonoce Jsou nejenom nejstarší, ale také nejvýznamnější křesťanské svátky.. Nic na torn nemění skuteč­nost, že pro křesťana našich dnů a našeho prostředí stojí v popředí vá­noce. Stačí, když si skutečnost, že vánoce připomeneme jako svá'ek narození Ježíšova začaly být slaveny ponejprv v Římě a to v 'období mezi r. 325—354. Existují křesťanské ob­lasti, kde vánoce nemají dodnes místo v církevním roce. Evangelia sama neuvádějí vůbec den Ježíšova narození. Jde jim i v tomto bodě víc o faktum než o datum. Velikonoce, na rozdíl od vánočních svátků, jsou však s církví a její existencí spojeny úzce od samého začátku. Co křesťanské velikonoce zname­nají, to si můžeme zřetelně ukázat na dvou významným postavách apoš­tolské doby, na Petrovi a Pavlovi. Petr provází sice Ježíše od počátku jeho veřejné činnosti, ale jeho vlastní představy o mesiáši a spáse chtějí překrývat pojetí, které má jeho Pán. Petr chce mít mesiáše slavného triumfujícího. Miluje Ježíše, ale přál by si, aby Ježíš volil jinou cestu néž cestu kříže. V čase pašijí, v čase Je­žíšova utrpení, začíná Petrova sla­bost, skrytá dosud za siláctvím slov, vystupovat na povrch. Petr je pře­máhán strachem o sebe samého. Uka­zuje se, že jeho sebeláska je větší než láska k Ježíšovi a jeho věci. Sleduje Ježíše jen z povzdálí a když je dota­zován, má-li k němu bližší vztah, za- VELÍ KO NOCE Dr. JINDŘICH MÁNEK pírá. Petr je jiný před velikonocemi Ježíšova utrpení a vzkříšení než po nich. Také na Pavlově životě můžeme pozorovat podobnou zřetelnou a da­tovanou proměnu. Z Ježíšova nepří­tele se stal ieho oddaný služební«, který dřívější moc nad lidmi promě­nil v službu, protože kříž Kristův, který dřív byl pro něho pohoršením, stal se mu silou a mocí. Z pronásle­dovatele Saula se stal pronásledo­vaný Pavel. Co způsobilo tuto proměnu Petra, Pavla a jiných? Mezi jejich dřívějším a pozdějším postojem leží prožitek, který je pro jejich život rozhodující. Nejstarší novozákonní zprávu o tom. co je potkalo, máme na počátku 15. kapitoly 1. listu Korintským, kde apoštol Pavel píše, že vzkříšený Kristus se zjevil Petrovi, pak řadě dalších svědků a nakonec jemu, Pav­lovi. Bylo to setkání s živým, vzkří­šeným Kristem, které Petra a Sau'a proměnilo a dalo zcela nový. směr jejich životu. Čteme-li pozorně novo­zákonní informace, dojdeme k závě­ru, že svědkové vzkříšení nečekali, že prožijí to, co prožili. To, co e potkalo, bylo něco překvapujícího. Nijakým způsobem k setkání se vzkříšeným Kristem nepřispěli. Co je potkalo, zakoušeli proto jako dar Boží, jako Boží akci. Vzkříšený Kris­tus se ukázal jako síla a moc, která mění jejich život. To. co při setkání s živým Pánem začalo, končilo zpra­vidla ve vězení anebo na popravišťT:-----­Setkání svědků vzkříšení s živýip^^ Pánem bylo jiné povahy, než kýlo-— např. setkání pozemského Ježíše s cel­níkem Levim, když ho Ježíš povolal V za učedníka. Proto nebylo snadno popsatelné. Pavel může např. o svém setkání se vzkříšeným Kristem mlu­vit nejenom jako o vidění, jak nám o tom zmíněná již 15. kapitola I. listu Korintským svědčí, ale také jako o něčem, co se podařilo v něm: „Ale Bohu, jenž mé určil již před naroze­ním a povolal svou milostí, se zlíbilo zjevit ve mně svého Syna, abych evangelium o něm hlásal mezi po­hany“ (Gal. 1, 15—16). Křesťanská víra má svá tajemství, k nimž jistě náleží setkání svědků se Vzkříšeným. Pro církev není snadné vyložit vzkří­šení. Je to totiž právě vzkříšení, které vysvětluje a vykládá vznik a existenci církve. Setkání se Vzkříšeným proměnilo učedníky a vedlo je k poznání, že člověk se nemůže sám ze svého blou­dění vymanit, že k tomu potřebuje milost Boží, přicházející v Ježíši Kristu. Dnešní křesťan přijímá tuto pomoc ve víře. Žlje-li ve víře, není již v pokušení a v boji se zlem od­kázán jen na vlastní síly. Ve své sla­bosti je podepřen Kristem, takže jeho vlastní slabost není již nad ním pá­nem. Tak je milostí Boží v Kristu vytvořen nový vztah mezi Bohem a člověkem, který je v Novém zákoně označován slovem Duch. Neznamená to, že by již nebylo třeba našeho úsilí. Ale toto úsilí je postaveno na novou, pevnou základnu. Kristův kříž a vzkříšení leží na přelomu mezi starou a novou exis­tencí člověka Být před nimi zna­mená žít jen z vlastních skrovných sil, podléhat bez posily lidské chatr­nosti. Být za velikonocemi, projít kří­žem a vzkříšením, znamená naopak položení života na pravý základ, při­jetí Boží milosti v Kristu a vydání pak sebe sama za oběť Bohu. Křesťanské velikonoce staví před každého z nás otázku: Jsme před kří­žem a vzkříšením či za nimi? Jsme-ii za nimi, vidíme všecko překvapivě ji­nak než dřív a můžeme se připojit k Pavlovu vyznání: „Všecko, co jsem dříve pokládal za zisk, naučil jsem se pokládat pro Krista za ztrátu“ (Fil. 3, 7). týdeník československé církve ROCnIK 53 26. BŘEZNA 1970 CENA 60 HAL. KRISTUS, DÁRCE POKOJE • Freska Karla Skály ve sboru Tůmy Přeloučského V Přelouči KRISTUS VÍTĚZ q Malostranský relief Františka Bílka -tm Alelujá, alelujá — zněte, zvony, slavně v dáli Alelujá, alelujá — Ježíš Kristus z mrtvých vstal! Aby člověk nebyl Kainem bratru, s nimž se potkává, aby kdo chtěl zvednout kámen, našel slova laskavá. Alelujá, alelujá — zněte, zvony, slavně v dál! Alelujá, alelujá — Ježíš Kristus z mrtvých vstal! O>OHtD Xo < wzw►j X KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA . KAŽDODENNÍ Ex 12, 39; Sk 22, 14—16 Co nám Pán Bůh slibuje v Ježíši Kristu, stojí za to, abychom se pro to rozhodli bez váhání a s pospěchem (G 19, 15—16). DEKUJEME za příklady radikálního pospěchu ke svobodě lidu Božího (Dt 16, 1—3). KAJEME SE za každé omeškání na cestě ke království Božímu (L 9, 60). PROSÍME, abychom se zaslíbení Kristových chopili s chtivostí víry bez rozmýšlení ÍPs 2, 10—13). Ex 12, 40—41; Ga 4, 4—5 Čas navštívení Hospodinova je v úradku Jeho a Jeho moudrosti (Ef l, 7—10). DĚKUJEME, že smíme spoléhat na naplnění zaslíbení Božího ča­sem svým (Da 8, 17). KAJEME SE, nevidouce v Božím prodlévání Jeho dlouhočekání, trpělivost i moudrost (Žd 9, 27—28). PROSÍME, abychom i my bylí trpěliví v očeká'vání svých i ve svých modlitbách (J 7, 6). Ex 12, 42; Ezd 6, 19—22 Hospodina za veliké dílo osvobození ze zajetí hříchu a smrti nelze neoslavovat (Ž 30, 1—5). DĚKUJEME za slavné naplnění vykupitelského díla Božího o Je­žíšových velikonocích posledních (Mt 26, 2). . KAJEME SE, že zapomínáme na toho, kdo na nás nezapomněl a nezapomíná (L 12, 6—7). PROSÍME, abychom proměňovali svůj život v ustavičnou oslavu díla Božího na nás skrze Krista Ježíše (Ž 86, 12—13). Ex 12, 43—49; Ř 9, 24—26 Kdo Pánu Ježíši patří celým srdcem a všemi svými schopnostmi a silami, bude účastníkem i jeho božského hodu (Mt 22, 2nn). DĚKUJEME, smíme-li v Ježíši Kristu doufat ve svoji účast na svatbě Beránkově (Fp 3, 3—4). i

Next