Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-05-28 / No. 21
TÝDENÍK ČESKOSLOVENSKÉ CÍRKVE ROČNlK S3 28. května 1970 CENA 60 HAL. ■ %M. Í0' - Co stojí embéčko Není sporu o tom, že život křesťana je už dlouho poznamenán velmi nepříznivě službou dvěma pánům. Pánu Bohu a mamonu. K Pánu Bohu nemáme dost důvěry a proto, co jemu náleží, ve'mi často přinášíme jinam. Nevěříme že bychom byli živi, kdybychom ze dne Páně věnovali jednu bohoslužebnou neděli svému nebeskému Pánu, jemuž skutečně náleží. Nevěříme, že by se nám opravdu vyplatilo, kdybychom část svého volného večera věnovali slovu Božímu. Máme za to, že by to byla taková časová ztráta, kterou bychom stěží nahrazovali. Proto jsme už vynechali také ranní i večerní modlitbu, 1 modlitbu před jídlem nebo po něm. Nemáme kdy. Volá-li mamon, Pán Bůh musí počkat. Jenomže přitom nelze neslyšet: „Marto, Marto, staráš se a znepokojuješ o mnoho věcí; jest potřebí jen málo, jen jednoho... 1“ Záměnou pána za Pána jsme znevážili, ba zesměšnili prosbu Otčenáše: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“ Spíš než na vyslyšení prosby spoléháme na svou pracovní schopnost, dovednôst, zdatnost a šikovnost. Jak by také ne, když.si těmito prostředky přece vyděláme daleko víc než pouhd vezdejší chléb! Jenomže tím se z radostných pracovníků, kteří svou prací slouží, stávají uchvátaní a uštvaní dříči, jimž ani ta nejdelší pracovní doba není postačitelně dlouhá. Protože nám pak síly nestačí, odešly i naše ženy od dětí, aby nám pomohly. Ne vždycky proto, aby k našemu příjmu svou prací něco přidaly na přilepšenou. Zhusta však proto, abychom tak společným, chvatným a bezoddyšným úsilím dohonili souseda, který už jezdí embéčkem, nebo kamarádku, která má nevím co na sebe. Ale víte, co stojí vůz toho, jehož normální příjmy se nijak nevychylují z obecného průměru? K peněžitému nákladu, který spotřebuje největší část výdělku a všecky úspory, je třeba do té potřebné částky zakalkulovat i všechen ten shon, ustavičný neklid a rozčilení i následky toho všeho: nešťastné děti nešťastných rodičů a permanentně přeplněné čekárny ústavů národního zdraví. A to je jistě hodně trpká pomazánka krajíce chleba vezdejšího, který nám suchý nechutná. Ticho skromné, spokojené domácnosti se tu pak proměnilo v trvale nespokojený křik, jímž se častují členové rodiny, když se náhodou doma sejdou. Nebudeme-li se bát přiznat, že tomu tak je, pak snad také kajícně doznáme, že jsme v zájmu embéčka nedovoleně změnili pořadí svých tužeb. Království Boží jsme odsunuli do pozadí, do popředí jsme postavili to, co by nám bylo přidáno, kdybychom hledali nejprve Boží vládu a jeho spravedlnost, jak to Pán Ježiš v Horském kázání doporučuje. Pořadí: nejdřív já a potom teprve někdy Pán Bůh je pořadí nekřesťanské a proto nesprávné, ošidné, nebezpečné, ba smrtelné. Dnes přece nemůže být sporu o tom, jak velmi těžce doplácíme na své požitkářské blaho štěstí. Skutečné' blaho a štěstí nám a totiž uniká: blaho skromných, k bolestem bratří nelhostejných, tichých, toužících po spravedlnosti, milosrdných, čistých, pokojných i ochotně pro pravdu trpících. Chceme-li však ujít bědám bohatých, přesycených, lhostejně rozesmátých a spokojených v nespravedlnosti, je třeba zvolit podíl Mariin u nohou Pána. On, budeme-li mít kdy a půjdeme mu otevřít, nám může dát právě to, co nejvíc potřebujeme, vejde-li k nám s pozdravem: „Pokoj vámi“ FM Neučiníš sobě žádného podobenství čebokoliv, aby ses tomu klaněl! Já jsem Hospodin, Bůh tvůj! Foto Vlček Zasedalo plénum Ideové rady Čs. církve Dr. RUDOLF MEDEK V pátek a v sobotu 15. a 16. května t. r. konalo se v Praze zasedání jednotlivých komisí a pak i celého pléna Ideové rady CČS. Ideová rada je podle svého statutu poradním orgánem ústřední rady v otázkách církevního učení a církevních řádů a skládá se z Komise věroučné, sociálně-etické, liturgické a pastoračněvýchovné, které dohromady tvoří plénum Ideové rady. Předsedou Ideové rady- je bratr patriarcha, na uprázdněnou funkci místopředsedy (po bratru prof. dr. Rutrlovi) byl zvolen br. prof. dr. Jindřich Mánek. Pro některé z komisí ’ Ideové rady bylo toto zasedání schůzí ustavující, protože nebyly do sud řádně konstituovány. Hlavní náplní zasedání byla pří prava sněmovních materiálů a roz hodnutí o členství Československé Církve v mezinárodní organizaci pro svobodu náboženství IARF. Ze sněmovních materiálů bylo předloženo k projednání několik dokumentů: Návrh na doplnění dosavadního názvu naší církve označením „husitská“, který vyšel z literárně-historického odboru při pražské diecézni radě, a návrh věroučné komise Ideové rady na předložení Základů víry církve Československé z roku 1958 k sněmovnímu přijetí. K oběma těmto návrhům byly přiloženy důvodové zprávy, které z pověření věroučné komise připravili br, ThDr. Rudolf Medek pro označení „husitská“ a br. ThDr. Zdeněk Kučera pro „Základy víry“. Oba návrhy byly projednány již v předchozím zasedání věroučné komise a proto byly předmětem podrobpého jednání už jenom důvodové zprávy. Věroučná komise je probrala odstavec za odstavcem a po ’Skterých úpravách je předložila i oběma sněmovními návrhy plénu (Dokončeni na str. 3) Po druhé světové válce pokoušela se Československá církev vypovídat o sobě vyznavačsky. Dokladem toho je mimo jiné Rezoluce věroučného výboru II. řádného sněmu z roku 1946 (10. leden): „Jsme a chceme být církví, tj. svoláním Božím skrze- Ježíše Krista. To znamená, že alfou a omegou, základní realitou a jistotou naší existence s našeho poslání je živý osobní Bůh, Stvořitel a Pán, Vykupitel, Spasitel i Dokonatel každého člověka k jeho pravému životu a k jeho nejvyšší dokonalosti.“ ve Základy řádu duchovní péče církčeskoslovenské, sřijaté tímtéž sněmem (4. května 1947) vyjadřují uvědomění, že smysl existence církve „tkví ve funkci orgánu k r á 1 o vství Božího, které přišlo na svět v osobnosti a díle Ježíše Krista“. Chce tedy církev ve všem svém počínání následovat vůdce k životu — Ježíše (Sk 3, 15) jako svého Pána a umožňovat člověku, aby svou zkušeností se s ním setkával ve svědectví Písma, v živých osobnostech svědků víry, ve společenství bratrstva Páně. Po letošním církevním zastupitelstvu Církevní zastupitelstvo, správní orgán církve v době nejvyšší mezi sněmy, se sešlo k dvoudennímu jednání ve dnech 23. a 24. května t. r. v ústřední budově církve v Praze- Dejvicích. Jednání, které řídil br. patriarcha dr. M. Novák, mělo šťastný úvod ve vystoupení příslušníků zakladatelské církve — bratří duchovních Fr. Valeše z Plzně, K. Vodičky z Prahy a laika br. ředitele Fr. Plechatého z Prahy-Nuslí. Jejich osobní vzpomínky na počátky církve poznamenaly i jednání — od vzpomínek vedly k nadějeplnému výhledu do církevní budoucnosti. Vedle každoročních hospodářských starostí církevního zastupitelstva, jako jsou rozpočty a závěry hospodaření ústřední rady a dalších hospodářských jed-notek církve, bylo nikoli na okraji jednání uvažování o duchovních základech a předpokladech budoucnosti církve: duchovenský sbor, v nikterak příjemném věkovém průměru, otázka laických kazatelů z povolání, každoroční rozbor situace církve, formy její práce, ale i zamyšlení nad hospodářskou situací duchovních, podmiňující do jisté míry celou jejich práci atd. Církevní zastupitelstvo pozdravilo ve svých dopisech některé církevní osobnosti i instituce. Jeho jubilejní zasedání, dvojnásobné (50 let .církve a 35 let církevního zastupitelstva), uzavřelo své jednání poručením církve do moci jejího Pána s prosbou o dary jeho Ducha, které jediné mohou umocnit lidské snažení. re Základna církve Dr. MILAN SALAJKA (2) Sjednocení s Bohem má se dosahovat v modlitbě, v společném slyšení Božího slova i ve skutcích lásky v církvi a v celém životě, posilovat se v něm slavností večeře Páně, svátostmi a vzájemnou bratrskou službou a pomocí. Tomuto praktickému úkolu slouží též teologická práce, učitelské výchovné úsilí a služby i péče duchovní a pastorační. Za svůj praktický úkol vyhlašuje CČS budování sebe samé v církev ducha Kristova v církevních řádech i v praxi, v pomoci člověku a světu v jeho potřebách, aby životní podmínky politické, hospodářské a sociální umožňovaly rozvoj života v duchu Kristově. „Také chce církev českosloven-*t:S hlásať evangelium Kristovo celým svým bytím, naukou 1 praktickým životem, v harmonii smýšlení i činů, víry i skutků.“ Tento řád zavázal církev, aby se ve všech svých funkcích budovala na základě, jímž je Ježíš Kristus (1K 3, lln). III. řádný sněm církve v roce 1950 dotkl se mimo jiné 1. článku Ústavy, aby zde v samostatném bodu vyhlásil za úkol církve též sledování sociálních poměrů v oblastech její působnosti a aby ji zavázal k výkonu sociální práce ve smyslu sociálních důsledků Kristova evangelia. Tim se jednak' podtrhovala přirozená a faktická náklonnost mladého společenství k sociální otázce, jednak se zde ozývá ohlas sociálně politické přeměny, k níž došlo ve státě (r. 1948 — nástup socialismu). Teologický proces, jímž církev zvláště od čtyřicátých let procházela v oblasti naukové práce, kazatelstvi, i duchovní péče („biblická“ teologie) obrazil se i v její orientaci eklesiologické a v řádech. Úvod k novele Ústavy CCS, vzešlé ze IV. řádného sněmu roku 1956 vyznává, „že církev československá vznikla z Bož! vůle a milosti, aby skrze ni do jediné, svaté a obecné církve Boží byli přivedeni mnozí kteří by jinak zůstali ztracení v nevíře a beznaději“. Úsilí o čistotu a věrnost Pánu a Dárci církve chápe netoliko jako svůj úkol, nýbrž též jako soud. Odsud její důraz na nejvyšší autoritu Ducha Kristova a na uplatňování Boží vůle ve všech oblastech života. Vs svém Zřízení, které usnesl V. řádný sněm církve československé v říjnu 1961, prohlašuje se církev opětovně za svobodně křesťanskou, charakterizovanou těmito znaky: a) Pramenem její víry, zvěsti, nauky a jejího poslání je Slovo Boží, dosvědčené Písmem a křesťanskou tradicí, zvláště starokřesťanskou, cyrilometodějskou, husitskou, bratrskou a vůbec reformační, kriticky vykládanou podle řádů československé církve b) Nejvyšší normou jest jí Duch Kristův, jemuž podléhá církev i její věřící ve víře, v životě a úsilí, v hlásání evangelia, v učení a v teologické tvorbě. c) Její zásada svobody svědomí záleží v poslušnosti Ducha Kristova, k němuž poukazují řády církve. d) Její články víry nejsou neměnitelnými dogmaty a nejsou předmětem, nýbrž vyjádřením a ukazatelem směru viry, kterou cirkev žije a vyznává. e) Její bohoslovecká činnost je vedena zásadou úcty k výsledkům vědeckého bádání. f) Do zájmu církve patří všechny otázky lidského života, individuálního i sociálního, zejména úsilí o mír a pokoj mezi lidmi. g) Zřízení církve spočívá na zásadách presbyterních, ft nimž jsou přidruženy prvky episkopální. Jedinou zákonodárnou institucí CCS je sněm. Úkoly celocírkevní povahy, pokud nejsou vyhrazeny církevnímu sněmu, zejména pak úkoly správní a dozorčí, plní církev těmito orgány: církevním zastupitelstvem ústřední radou a ústředním finančním výborem. IR Dr. ZDENEK SÁZAVA Před časem se ml dostala do ruky knížka hamburského teologa H. Schmidta, zabývající se z křesťanského hlediska otázkami míru a války. Na počátku čtenáře zaujme zajímavé zjištění. Hovoří se tu o výsledcích výstavy dětských kreseb na námět Válka a mír. Velmi názorně bylo u všech tam vystavujících dětských malířů zobrazení toho, co si představují pod pojmem válka. Divák tu spatřil desítky bombardovacích letadel, rozbitá města, mrtvé a raněné. Co znamená mír a pokoj — to už se dětem nepodařilo vyjádřit dost určitě a' plasticky. Na kresbách se objevil pár vojáků, střežících hraniční čáru, dále pozorovatelny, střelecká postavení a podobně, tedy stav pohotovosti a obrana proti útoku. leden kreslíř načrtl holubici, vznášející se nad rozbořeným mostem. Celkově byl však mír pochopen jako druhá strana války, totiž jako stav bezválečný, nic pozitivního tu zaznamenáno nebylo. Rozhodl jsem se při probírání biblického místa, v němž ježíš Kristus blahoslaví tvůrce pokoje, dát dětem podobný úkol, totiž kresebně vyjádřit, co jim říkají slova mír a válka. Dopadl jsem o poznání lépe než výše zmíněná výstava, i kdvž to přece jen ještě „nebylo ono“. Rovněž zde byly námětově bohatší a provedením určitější kresby s válečnou tematikou, avšak i to druhé téma bylo lépe provedeno. Dvakrát byly nakresleni vojáci-v helmách, podávající si ruce. Jednou totéž na obrázku činí dva bojovníci z kovbojek. Jedna dívenka nakreslila děvčátko s kyticí květů, dva žáci průvod, nesoucí standarty s mírovými hesly, jednou se objevili na obrázku tančící a veselící se lidé a pak též staveniště, na němž rostou nové domy pro obyvatelstvo. Jinde se objevily kresby mírové holubice. Byl to mikroprůzkum, těžko opravňující k závěrům, ale přece alespoň něco napovídající. Ukazuje se, že válka poznamenala lidstvo v myslích i srdcích, do nichž vryla u mnohých nesmazatelné stopy prožitým strádáním a utrpením i hrůzou, kterou přinesla. To, že nebezpečí světového válečného konfliktu není dosud zažehnáno, že se mnohdy ve světě bojuje, ovlivňuje i mysl a představivost našich dětí. I zde některé kreslily vojáky na stráži. Víme přece všichni o nutnosti být připraveni k obraně. Radostnějším paprskem je v našich kresbách povědomí o míru jako nezbytné podmínce pro budování nových domovů a obydlí, kulturních zařízení apod. Kde je mír, tam je místo i na tanec a zpěv, zatímco uprostřed války múzy mlčí — jak praví staré přísloví. S mírem a pokojem je ovšem v našem pojetí spjata i láska mezi lidmi, jejich vnitřně bohatší a radostný život v ovzduší přátelství a tvořivé spolupráce. Vždyť o to prosí již po pět desetiletí jedna z tužeb Farského liturgie. Tento obsah slova mír vyjádřit kresbou je jistě nad síly malých dětí. Ono je otázkou, zda to svedou dospělí kreslíři. A konečně: nejde přece o to, mír malovat a kreslit, nýbrž jej spolutvořit! Je zapotřebí, aby mírová tvář světa i přes všechny složitosti vzájemných vztahů mezi státy nabývala vrchu a docela konkrétní, stále více hmatatelné podoby. Každý pro to můžeme mnohé učinit na tom místě, kde žijeme a pracujeme — poctivá a dobrá práce je tu velkým přínosem! Pro to tedy pracujme a za to se modleme, aby se svět dočkával nových a nových projevů toho, že mír a pokoj je na postupu a jeho tvář nabývá stále zřetelnějších obrysů. KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA KAŽDODENNÍ FRÁNI 1ŠEK MOC Ex 20, 16; Ef 4, 25 Kdo je z Pravdy, slyší Kristův hlas a také jiného hlasu, než pravdivého nevydává (Mt 5, 33—37; Jk 5, 12). DĚKUJEME, že máme v Ježíši Kristu příklad živé pravdy (Mk 12, 14a). KAJEME SE za každé slovo, které bylo klamem nebo urážkou nebo podceněním (Př. 12, 19). PROSÍME, aby pravdivost řečí našich 1 života našeho byla z poznávacích znamení údů církve (Za 8, 16—17). Ex 20, 17; Ga 6, 7a Lidi snad ošálíme svou korektností a společenským taktem, ale to, co je hotovo v našem srdci, vidí Bůh (lSa 16, 7). DĚKUJEME za upozornění, že i neviditelný hřích je hříchem (Mt 5, 28). KAJEME SE, že 1 my musíme být varováni před podobnostmi s hroby obílenými (Mt 23, 27—28). PROslME, aDy nás zbavil každé hříšné chtivosti a obdařil láskyplnou přejícností (1J 2, 16—17). Ex 20, 18—20; Fp 2, 12 Svatá bázeň patří ke skutečné a pravé víře (Př. 14, 26—27). DĚKUJEME, že v poslušné bázni smíme trávit dny svého života (lPt 1, 17). KAJEME SEL je-li který den náš bez rozechvění nad vznešenou Boží přítomností (Ž 2, 11). PROSÍME o dar svaté bázně (Ka 8, 12—13). Ex 20, 21—26; ZJ 15, 3—4 Velebnost Hospodinova přesahuje místní určeni zlatých p stříbrných model; je rozprostřena do světa i do vesmíru (Iz 42, 17). DĚKUJEME, že neodcházíme od oltáře Hospodinova bez požehnání (Ž 133, 1—3).