Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)
1971-01-14 / No. 2
Píše nám farár UCHOVAT DOBRÉ VÍNO AŽ DO POSLEDNÍ CHVÍLE 2. několik dOvodo k radosti Uplynulý rok přinesl řadu změn v náboženských obcích. Některé byly radostné, jiné zarmucující. O těch neradostných okolnostech obyčejně velmt často mluvíme. Patři k nim úmrtí nejvěrnějších členů a členek církve ze zakladatelské generace, různé pracovní nezdary, organizační a finanční starosti, které souvisejí zejména s pohledem na starší církevní budovy, na nicht zřetelně zahlodal zub času atd. Vím i o malé aktivitě mno hých rad starších a málo důrazném svědectví věřících ve slovu i životě. Neměli bychom však zapomínat na ty radostné stránky a výsledky minulého roku v církvi. Kdyby jich nebylo, zda bychom vůbec mohli hovořit o křesťanském obecenství, které je přece životem v radosti z víry? V každé náboženské obci se díky Bohu nalezly důvody k radosti: zvýšení obětavosti při jubilejním daru díkůvzdání: ochotné ruce, které opravily sbor; noví členové a návštěvníci bohoslužeb atd. ]e dobré a povzbuzující, abychom i o těchto výsledcích hovořili a z nich se společně radovali. Proto vám chci sdělit, z čeho mám radost. Obvykle se říká, že nejsme církev modlitebníků či přesněji, že málo členů církve se pravidelně, z niterné potřeby a pokorně modlí. Bude na tom hodně pravdy, a proto mám velikou radost vždy tehdy, když se setkám v náboženské obci s někým novým, pro něhož modlitba přemnoho znamená. I letos jsem prožil chvíle velikého duchovního obohacení, když jsem mohl alespoň zběžně nahlédnout do deníků, které si psala po dlouhá léta jedna prostá, věrná členka církve. Na oněch stránkách jsem s radostným překvapením objevil přemnoho hlubokých křesťanských myšlenek a zejména modliteb. Byly to modlitby neopsané, neobvyklé, samorostlé a procítěné, reagující na život v rodině a ve světě, děkující Bohu za všechny dary, prosící za konkrétního nemocného člověka atd. Nad nimi jsem sl mimo jiné uvědomil, jak liché jsou všechny výmluvy jako: já to neumím, to je jen pro faráře. Ony modlitby, které jsem četl, byly prostlnké, v běžné řeči, kterou každá a každý z nás ovládáme. Tak to má být. Jde přece o rozhovor dítěte s Otcem, ne o slovní exhibici. Dále jsem prožil velmi radostné chvíle vždy tehdy, když se bohoslužebné shromážděni „vydařilo“,. Nemyslím ani tak na počet a hudební efekty, jako na hluboký prožitek všech účastníků, pozornost, prožívání liturgie. Podobnou radost jsem měl i v biblické hodině, přt níž bratří svědecky ukázali na souvislost mezi biblickým cpelem a životem. Třetí radost mám z toho, že v naší farnosti začal „řádit“ anonym. Nepíše nepodepsané dopisy, nýbrž nepoznán dává dary na různé akutní církevní potřeby. S církví žije, je se vším obeznámen, ale zřejmě nechce být chválen. Možná jsou již dva. Mám i toho radost. Viďte, že i u vás je proč se radovat? Dr. Z. SÁZAVA Jan 2,1-12. Překročili jsme práh nového občanského roku. Ať jakkoli světské a povrchní, přece je vždy zastaveni na tomto prahu zamyšlením nad minulostí i pozvednutím důvěry v nové možnosti života osobního i ve společnosti. Hned za tímto mezníkem pospíchá datum, které nám připomíná výročí vzniku naší církve a stále znovu klade otázku, kterou nepřímo klade i dnešní evangelium: kdeže kdo z nás osobně stojí nebo sedí nejen na hostině života, ale co dělá na oné hostině, pro niž obrazem hodu Božího království je svatba v Káni Galilejské. V tu chvíli ještě vlastně ani nedozněly struny vánočního evangelia o příchodu Toho, v němž se vždy člověk i se svým zmetkuplným světem může nadít záchrany, a který také je na oné hostině proměniteiem vody v dobrý, životodárný nápoj. Ano, narodil se ten, který je očekáván uprostřed bídy a tmy. Nejprve zasvitla první adventní svíce, aby lid, „chodě v temnotách, uzřel světlo“ (Iz. 9,2). Druhá rozsvítila naděje, že „údolí budou naplněna, hory a pahrbky sníženy a všechny věci napraveny“ (Iz. 40,4). Třetí svíce rozžehla naději velice konkrétní, že „lidé se nebudou učit boji“, že „své meče skují v motyky a oštěpy v srpy“ (Iz. 2, 4). Čtvrtá burcovala: „Připravujte cestu Páně“ a „čiňte pokání“, ale zároveň přislibovala, že „všeliké tělo uzři spasení“, že všechno pusté bude vzděláno a zpustošená města budou obnovena (Iz. 61), že Hospodin dá lidstvu „za sůl a národům za světlo“ takovou bytost, která bude otevírat oči slepým, vězně vyvede ze žalářů, bude vynášet soud pravdy, dokud soud na zemi nevykoná a přitom bude tak křehká, že ani nalomenou třtinu nedolomí a kouřící len neuhasí (Iz. 42). Tato zaslíbení se stala tělem v Ježíši Nazaretském. Ale znovu nastal boj víry. Je více pravdou, že jeho vlastní ho nepřijali (Jan 1,11) a že nebylo se samozřejmostí přijímáno evangelium lásky, odpuštění, smíření a oběti, nebo se může uvěřit legendě, utkané z přání uvěřivších, že už v jeslích byl tento Spasitel poznán, že jeho davidovský původ postavy králů a mudrců u jeho ko< lébky spolu s kosmickým potvrzením betlémské hvězdy dosvědčují objektivitu jeho spasitelského a vladařského poslání? Za první vánoční radostí se dokonce hned objevuje první sráz víry a šok naděje, když první mučedník Štěpán upomíná, že i tak tichého, ale přece jen mocného Proměnitele života přijmout za Spasitele je riskantní věc a že učedník Ježíšův nemusí projít nejistotami zápasu o dobro, spravedlnost a pokoj jako vítěz, nýbrž také jako mučedník. Církev nemá snadnou úlohu, chce-Il toto drama záchrany člověku přiblížit i dnes věrně a přitom konkrétně, jak to konkrétní lidský život vyžaduje. Co roztodivných a neočekávaných tvarů vzala na sebe ona citovaná tma, nerovnost nížin a pahorků, ostrost hrotů mezilidských vztahů! Jaké nové převlečení na sebe brala nespravedlnost, boje a sváry lidstva, neláska, strach a sobectví za ty dva tisíce let trvání křesťanství! Staré nepravosti byly čas od času poráženy, ale nové dračí hlavy lidských slabostí a hříchů, lidské hlouposti, slepoty i zločinnosti znovu a znovu se stavěly do cesty a bránily lidskému úsilí, aby člověk se stal sku- Našs postila tečně člověkem a tedy Božím obrazem. Cirkev by často musela bojovat sama proti sobě, kdyby měla pomoci některé tyto hlavy zutinat. A musíme snad dojít i k tak rozpornému závěru, že má-li církev dosvědčit evangelium o zrodu a podobě Ježiše Krista, bude muset začit bojovat i proti svým „vánocům“. Co se z nich jen stalo? Hřejivá opojná legenda a formální krásný obřad, plný poezie, nezavádí tolik, jako moderní vánoce konzumního člověka, plného dychtění po věcech, z nichž nakonec neumí mít radost. Co říci k povrchní maškarádě shonu, předstírané jednorázové lásky, iluzornfho tepla formálních stisků rukou k přánim a při výměně dárkových balíčků, aby po všem tom mumraji, kdy nemá ani čas se zastavit nad velikostí chvfle, řekl unaveně: „Dobře, že už je konečně po těch hrozných svátcích!“ Evangelnl obraz o jednom z prvních zázračných činů Ježíšových, o proměně vody v dobré víno v pozdním čase hostiny při svatbě v Káni Galilejské, je teologicky rozšifrován jako svědectví o tom, v jakém poměru je evangelium a křesťanství k vyprchalému, vyprázdněnému židovství. Mezi oběma naznačuje onu velkou proměnu Janův křest vodou na znamení pokání a obratu života. Ježíš na hostině, představující obraz Boží obce, podává lepší víno, než se dostalo Izraeli ve staré smlouvě a podává je až do konce hostiny. Jak je to však s dnešnf církví? Nedošlo jí už to dobré víno? Nedolévá často planou vodou, mluvě přitom a zázraku Ježíšově, aniž dala takovou proměnu zakusit současnému člověku a dnešnímu světu? Mluví o nejlepšim víně evangelia Ježíšova a sama často nabízí na žízeň a touhu člověka jen zředěnou břečku, a to jak ve svých slovech, tak ve svém životním svědectví, mezi nimiž zeje jako propast její skutečná nedověra, nevěrnost, slabost, hříšnost. Každý nový útvar na těle křesťanské církve vznikl proto, že Ježíš chce znovu svým duchem zastavit nalévání zředěného vína a chce znovu podávat lidstvu jen dobrý pramen pravdy, spravedlnosti a sionžicí lásky. Ani svou církev nevidíme v proudu času jinak, rež jako úsilí o to, aby v procesu stálé reformace, očisty a sehenápravy byla schopna dolévat vyprázdněné nádoby novým, dobrým vínem svědectví a pravdy. Proto každé náš čas. zvláště dnes na rozhráni, kdy jubilejní rok církve uplynul. an>ž isme příliš postnunili v zamýšlené obnově, a kdy vcházíme do roku sněmovního, tedy do doby rozhodování o budoucnosti církve. je časem hlubokého zamyšlení a pokání. Sloužíme u stolu Ježíšova společenství tak, aby žíznícím a hladovějícím se dnstávalo toho nejlepšiho, co nám ježíš jako své církvi svěřil? Pracujeme tak, aby jeho nesmlouvavá pravda osvětlovala celý náš život a otvírala naději v budoucnost? Věřfme a přijímáme toto dobré silné vino evangelia tak, aby se stalo věrohodným i pro hledající a bloudící? jen pohlédněme, kde kdo z nás stoji! Pro staršf se připozdívá a oni to často vědí a čiti, aniž zahiédnjí uskutečněné hodnoty, v něž doufali a jimž i časem někdv sloužili. Pro ty, kdož jsou na vrcholku svých sil, sa urychluje čas a žene je — některé liknavě pobíhající, jiné bezradně v rezig-I naci a lhostejnosti se zastavující k cíli, jemuž neunikne žádný lidský život. Mládí tápavě dorůstá k zralosti a nic je nezadržf, aby bylo jiné než jejich rodiče a učitelé, aniž si uvědomuje, že už teď tvoří svou budoucnost, v níž zase nové mládí vystoupí se svým protestem a se svou jinakostí. Mnozí, které jsme znalí a s nimiž jsme ještě včera seděli u stolu a pili z pramene života, odešli. A byli různého věku. Odešli i mnozí z těch, s nimiž jsme ještě včera zasedali u díla církve a jako Ježišovi učednici pomáhali naplňovat na jeho rozkaz nádoby vodou, aby on ji mohl proměnit v dobrý životodárný zdroj svědectví, díla, služby a lásky v cirkvi a ve společnosti, je nám po nich smutno. Musíme se často obtížně učit zvednout těžké vědro svého úkolu lidského, církevního i občanského s novými lidmi. Nesvf, s neočekávaným společníkem a nezvyklým spolupracovníkem se často ocitáme u vědra s životodárným nápojem Boži pravdy a máme spolu s ním přinést břfmě ke stolu. Vadí nám, že nejsme všichni stejnými nosiči, že neseme vědro každý jiným krokem, že jeden při té námaze sténá nebo reptá, druhý si šeptá modlitbu a jiný si píská veselou písničku, jeden má ruce kratší a druhému překážejí dlouhé údy. Nádoba společného díla se při nerovné spolupráci nakláni, mnohé z obsahu se vylije, jeden obviňuje druhého. Někdy oba společnici, jeden druhého podezřívaje, upustí nádobu a zanechají úkol osudu. Někteří odběhnou a jiní po příkazu Ježíšově opět své břímě zvednou. Někteří možná nalévají štědře, až proudem teče nápoj na zem a Jiní skoupě nedolávajf okraj sklenic. Úkolem cirkve však je, aby všem lidem sloužila pravým a dobrým evangeliem až do konce času, až do chvíle, kdy Bůh sám se ujme své obce k dovršení všeho bytí na této zemi. Proto každý náš čas, zvláště tento náš čas na rozhraní, je nejen časem zamýšlení a pokání, ale i časem obratu, rozhodnutí, Činu. Dr. ANEŽKA EBERTOVÄ KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ G 1|l 3\ i: s is VJEME SE za každou bolest, o niž jsme se domnívali, Že je jen naši ležitostí. tOSlME, abychom své starosti neponechávali k vyřešení jenom svéu dobrému zdáni. 21, 19—20; Mt 4, 16; J 7, 37—40 le je Bůh, tam je život. SKUJEME, že nám Pán Bůh ukazuje na možnosti života 1 tam, kde ámliivě nic jiného nehrozí než smrt. VJEME SE, že se nedíváme tím směrem, kterým nám On ukazuje. tOSlME, aby pramen vody živé neunikal naší pozornosti. 21, 20; 1 K 10, 23—33; Jer 17, 13—17 ůh starostlivým pohledem obzírá i daleké okolí svého chrámu. ÉKUJEME za zjevení Boha, kterému nic není tajného ani skrytého ani ostejného. , AJEME SE, že vyschlé studnice pouští nedovedeme vždy dost rychle rměnit za živé prameny země, oplývající bohatstvím Božího života. ROSÍME, aby otevřel naše oči pro skutečnosti nečekané a nepochotelné • 21, 21; Abk 3, 3; Z 139, 1—17 enf místa na světě, kam by nemohlo proniknout Boží požehnání. EKUJEME za všepronikající sílu Božího spasitelského zájmu o každou uši živou. AJEME SE, že se s tímto Božím zájmem ani apoštolsky ani svědecky íztotožňujeme. VOSlME, aby slova „hic sunt leones nebyla výmluvou pro naši pastoičnl nepřítomnost a váhavost. • 21, 22; 2 Te 1, 11—12, Ko 3, 17 existenci a moci Boha pravého nepřesvědčujeme logickými, ba ani b teologickými důkazy, ale činy mimořádné kvality, vzešlými z víry milosti. ÉKUJEME, smíme-li ve věcech víiy provést na sobě důkaz pravdy. AJEME SE, že jsme spíš spoléhali na svou bohosloveckou výmluvnost ež na svůj životni styl. „ . . ROSÍME, abychom uměli vlče žít z milosti Boži a méně ze svých dorých předsevzetí. Kněz, jáhen, kazatel IDokončení ze strany 1) zvu stejnojmenné starozákonní knihy). Jedná se tu o tom, kdo mluví v kultickém shromáždění. Ostatní výrazy (aramejský a hebrejský) mají podobný význam: oznamovat poselství Hospodinovo, mluvit ve jménu Hospodinově. Jde tedy o tlumočení, rozhlašování Hospodinova poselství člověku. V Novém zákoně je výrazu kazatel (KÉRYX) užito pouze čtyřikrát (I. Tím. 2, 7; II. Tim. 1, 11; II. Tím. 4, 5; 2 Petrova 2, 5). V jeho pozadí je sloveso „keryssein“, které znamená vyhlašování určité události, poselství Božího, které činí služebník zmocněný k tomu mocí Vzkříšeného Krista, události, jež žádá po člověku rozhodnutí ve vztahu ke Kristu. Kazatelská činnost v novozákonní církvi náležela nositelům církevní služby, i když nebyla samostatným úřadem. Na této linii pokračuje i obecně křesťanská i reformační tradice. V reformaci ovšem na kazatelskou službu je položen zvláštní důraz a v mnohých církvích se název kazatel dosud užívá k označení osob pověřených duchovenskou službou. V Církvi československé se výrazu kazatel užívá jako označení určitých církví pověřených osob až po II. a III. sněmu, k službě kazatelské, učitelské a pastýřské s určitým omezením. Ustanovuje je k službě diec. rada a předpokládá se, podobně jako u jáhnů v Jednotě bratrské, že se budou dále vzdělávat a připravovat se na přijeti duchovenského posláni ve svátosti svěcení kněžstva DOBROVOLNÝ LAICKÝ KAZATEL Vedle toho se vžilo v tradici posledních let v naší církvi označení „dobrovolný laický kazatel“ pro laiky, kteří vedle svého občanského zaměstnání na základě církevního pověření po určitém vzdělání v kursech p om á h a j í v náboženských obcích ve vedeijí laických pobožností, kázáním, prací v duchovní péči, pomocí v biblických hodinách i jinými službami. Tuto službu si přímo vynucuje situace církve s řadou administiovainých náboženských obcí. Do budoucnosti je třeba, aby se naše církev rozhodla pro jednu ze tří možností: 1. Přidržet se dosavadní praxe, jak ji určuje Zřízení a Organizační řád spolu se Základy řádu duchovní péče, kdy nositeli církevní služby jsou: a) duchovní, kteří po splnění podmínek stanovených Zřízením jsou svátostí svěcení kněžstva oddělováni pro kazatelskou, pastýřskou a učitelskou službu ab) kazatelé, kteří Jako kvalifikovaní laici, po splnění požadavku Základů řádu duchovní péče, Jsou pověřováni podle církevních řádů pomoci v určitých úkolech duchovní správy. 2. Navázat na tradici, Jak se vyvíjela v prvních letech života Církve československé a byla uváděna v život „Obřadní příručkou Karla Farského". Znamenalo by to církevní služby svěřovat: a) duchovním;- b) jáhnům (diákonům — což je vhodnější název už proto, že k této službě budou užívány i ženy). Diakoni by podobně jako po II. a lil. sněmu byli ordinováni a pověřováni určitými službami, vedením bohoslužeb, zvláště Kalousovou večerní pobožností, kázáním, vyučováním, vysluhováním určitých svátostí (křtu) a konáním různých obřadů (pohřbu). Předpokládalo by se, že se dalším studiem budou připravovat k přijetí svátosti svěcení kněžstva. 3. S přihlédnutím ke všem dosavadním tradicím bude Církev československá svěřovat své služby: a) duchovním; b] diákonům (jáhnům), kteří by byli ordinováni po předběžném vzdělání a splnění požadavků stanovených církevním řádem a odděleni pro , p o m o c duchovenské službě. Mohli by být ustanovováni 1 na samostatná místa farářská s povinností předsedy okrsku (lépe vikáře) péčí o ně. Předpokládalo by se, že se budou dalším vzděláváním připravovat k přijetí svátosti svěcení kněžstva; c) s ohledem na situaci církve 1 v duchu tradice prvních let Církve československé bude církev pověřovat laiky, splňující určité kvalifikační požadavky (kursy) a předpoklady křesťanského životního stylu službou kazatele (laického kazatele), který by při svém vlastním civilním zaměstnání dobrovolně, bez nároku na plat, za vedení faráře (nebo administrujícího faráře) převzal výpomoc při kazatelské službě (čtená kázání) a pomáhal v uskutečňování služeb církve pastorační péčí, řízením biblických večerů, modlitebních shromáždění, pobožností, duchovni péče o děti a o mládež, případně 1 službou při pohřebních obřadech, svátostí křtu, nebo i Jinými službami, jež by stanovil příslušný řád. Většina členů pastoračně výchovné komise se přiklání k tomuto třetímu návrhu, neboť vědomě navazuje na dosavadní tradice Církve československé a bere zřetel na potřeby církve v dnešní době. Proto také jak komise, tak 1 ústřední rada, schválily řád laické kazatelské služby v Církvi československé a po schválení úřady státními tento řád bude v dohledné době v církví vyhlášen. Dr. R. HORSKÝ ZPRÁVA O USTAVENÍ EKUMENICKÉ RADY CÍRKVÍ V CSR, kterou jsme uveřejnili v posledním čísle loňského ročníku ČZ, vzbudila hlubší zájem v naší čtenářské obci. Tak bratr Z. P. z Přerova na Mor. se ptá, které církve jsou členy ERC. Domnívámě se, že odpověd může zajímat 1 další čtenáře. Nuže, členy tohoto společenství jsou tyto církve, působící ra území CSR: Bratrská Jednota babtistů, Církev bratrská, Církev československá, Církev starokatolická, Českobratrská církev evang., Evangelická církev metodistická, Jednota bratrská, Pravoslavná církev a Slezská cirkev a. v. Na nejbiižšt dvě léta byl zvolen předsedou ERC v ČSR farář Vilém Schneeberger, superintendent Evangelické církve metodistické, místopředsedou Dorotě], metropolita pražský a celého Československa (Pravoslavné církev), za členy Rady byli zvoleni kazatel Václav Tomeš, předseda Bratrské jednoty baptistů, dr. Bohuslav Beneš, předseda Církve bratrské, dr. Miroslav Novák, patriarcha CIrtkve československé, dr. Augustin Podolák, biskup Církve starokatolické, dr. Václav Kejř, synodní senior Českobratrské církve evangelické, Adolf Ulrich, biskup Jednoty bratrské a Jiří Cymorek, biskup Slezské církve evangelické a. v. Tajemntkem byl zvolen dr. Milan Salajka, docent Husovy československé bohoslovecké fakulty. Sídlo ERC (její sekretariát) je v Jungmannově ul. 9 v Praze 1. w • LUTERSKÁ CÍRKEV v Maďarsku, která Je nepříliš početná, vydržuje 15 sociálních ústavů, v nichž pečuje o 430 přestárlých nebo invalidních osob. — Ruská pravoslavná církev věnovala milión drachem na opravu památného kláštera sv. Pantělejmona, který dvakrát vyhořel. SKP. REGIONÁLNÍ SKUPINA KMK v NSR konala ve Frankfurtu n. Moh. zasedáni, jež rozhodlo svolat regionální konferenci. Přítomní přivítali iniciativu KMK ke svoláni křesťanské konference v otázce evropské bezpečnosti. — Vedení KMK pozdravilo 5. valné shromáždění světového iu.terského svazu, jež se konalo ve Francii, 12. kongres světové aliance baptistů v Tokiu a valné shromážděni světového reformovaného svazu v Nairobi v Keni. SKP, řVC Z 2