Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)

1971-01-14 / No. 2

Kněz, jáhen, kazatel sněm byl prohlášen za permanentní po dobu pěti let. Základní před­lohy (Základy víry a Pastýřské směr­nice) by měly být schváleny již v prv­ním zasedání sněmu, ale na ostatních předlohách by mělo být dále trpělivě pracováno za spolupráce všech nábo­ženských obcí. Zvláště práce na no­vém církevním zřízení musí být dlouhodobá. V závěru jednání komise byl dis­kutován podnět br. faráře Fr. Bezdič­­ky, aby v Církvi československé bylo konečně učiněno jasno v poslání no­sitelů církevní služby, jmenovitě té, jejíž reprezentant je označován jako jáhen a kazatel. Komise chce církevní veřejnost informovat o tom­to podnětu a očekává zprávy z ná­boženských obcí. Církevní služby jsou svými kořeny zakotveny v určitých tradicích: a) v tradici biblické, b) v tradicí obecně křesťanské, c) v tradici refor­mační, d) v tradicí vlastní církve. JÄHEN Všimněme si, jak těmito tradicemi je poznamenán název jáhen. Nej­prve v tradici biblické. V pozadí je řecký výraz „diakönos“ služebník. (V evangeliích např. J 2, 5—9; Mt 20, 26 — bez vymezení druhu služby — v epištolách např. II. Kor. 6, 4; 11, 23; Koll 23—25; R. 12, 7). Teprve v I. V polovině prosince se po druhé sešle pastoračně výchovná komise, abv projednala všechny od nábožen ských obcí i od jednotlivců došlé podněty k připravovanému církevní­mu sněmu. Přípisů je hodně a potrvá nějaký Cas, než budou sděleny odpo­vědi. 0 každém pastoračně výchov ném námětu je členy komise disku továno a než bude zařazen do někte­ré předlohy nebo bude odmítnut, pře­dem bude navrhovateli napsáno, co se s návrhem stalo. Schválen byl za­tímní řád laické kazatelské služby, vizitační řád a směrnice pro práci v sídlištích. Připravují se pastýřské směrnice k Základům řádu duchovní péče. Šest předloh bylo postoupeno věroučné a liturgické komisi. Byl schválen podnět, aby VI. církevní Tim. 3, 8—12 překládají Kraličtí vý­raz „diakonos“ jako jáhen. I když tu jsou jáhnové řazeni hned vedle biskupů a jsou kladeny požadavky na zvláštní schopností pro úřad, není zcela zřejmé o jáhenský jaký druh služby jde. Skutky apoštolské 6, 1—6, které mluví o ustanovení sedmí mužů, jimž byla svěřena pé­če o stolováni (a lze říci 1 sociální péče), výrazu jáhen (diakon) ne­užívají. Dva z jáhnů, Štěpán a Fi­lip, vykonávali sice rozmanitější služ­by než později konali jáhnové; lze však soudit, že úkolem jáhnů bylo konat pomocné služby (příprava míst­ností pro shromáždění, rozdílení al­mužen, podávání vína a chleba při večeři Páně), aby apoštolově a ti, kteří byli pověřeni službou kazatel­skou, učitelskou a pastýřskou, nemu­seli zanedbávat svoji službu. Vyža­dovaly se od nich určité kvality víry i moudrosti a bezúhonnost života. V křesťanské tradicí, jak se formo­vala od dob novozákonní církve, zvláš­tě po vzniku římskokatolické církve, nabyl úřad jáhna podoby služeb­níka s nižším kněžským svěcením, jehož posláním se sta­lo konat pomocné kněžské služ­by. Naše česká reformace — přesněji řečeno JEDNOTA BRATRSKÄ — přejala úřad jáhna či diako­na (užívala ebou výrazů), jako po­mocníka kněží. Jáhnové jsou slu­žebníci, kteří se mají připravovat k přijetí kněžského úřadu — a proto jim dává Jednota tyto povinností: hle­dět sl studia teologie a připravovat se na kněžskou službu, vyučovat na školách i ve sborech katechismu a počátkům křesťanského náboženství, učit se kazatelskému umění a také kázat, z pověření kněze vysluhovat svátost křtu a je-li toho třeba, při­sluhovat při Večeři Páně. Tradice Církve československé je poznamenána vznikem církve odděle­ním z římskokatolické církve. Proto hned ve svých počátcích má Církev československá úřad jáhna. Jáhen je služebník evangelia — nositel cír­kevní služby kazatelské, pastýřské i učitelské (vyučuje náboženství, koná pobožnosti, pečuje o charitativní dílo církve). Jáhen je církví pověřován ke své službě po přípravě udílením já­henského svěcení (viz Farského „Ob­řadní příručka“). Ořad jáhna je za­kotven v ÚSTAVE CČS, přijaté I. sně­mem v r. 1931 a novelizované II. sně­mem v r. 1946. Mluví se tu o tom, že „diecézni rada může k žádosti nábo­ženské obce a jejího faráře pověřit způsobilé členy jakožto jáhny koná­ním některých (není řečeno kterých) VYZNÁNÍ PO DNECH SVÁTEČNÍCH Minul den založení církve. 51 let. Ale neopakuje se to, co se ten krát stalo, zrnová a znova? Není to vlastně den obnovování? Nekla­dou se snad každý den nové základy círtkve? Nemáme my stále nová představy o církvi a nesvoláváme se k nové práci pro její lepší po­dobu? Nejde nám všem i dnes o to, abychom postavili církev slav­nou, bez poskvrny a vrásky? (Efez. 5; 27). Československá círikev vy­šla z touhy po živém obecenství a ze snahy, aby na co už sedal prach, únava, návyk, všednost bylo setřeno a ukázalo se jako nové. Den za­ložení církve je vlastně den nalezení církve nebo den obovení církve Jde o vidění jednoho Pána. Ve které církvi je Pán viděn nejdokonaleji, tam je pro nás náš domov, naše pravda, naše cesta. My jsme pak po­znali, že se tak stalo v Církvi československé. B. V. LOHNISKÝ církevních obřadů. Podřízeni jsou fa­ráři. „Ke změně však dochází na III. sněmu v roce 19 50, kdy po usnesení II. sněmu z r. 1947 o zří­zení instituce kazatelů (z povolání) se mění příslušný článek ÚSTAVY (Cl. 61) v tom smyslu, že diec. rada může pověřit způsobilé členy církve funkcí kazatelů ke službě v církví podle řádu stanove­ného ústřední radou. Zřejmě proto, že tento řád stanovil postupné dopl­nění teologického vzdělání kazatelů během určitého období (6 let) a při­jetí svátostí svěcení kněžstva. Zříze­ní CČS ani Organizační řád, přijaté V. sněmem v r. 196 1, se již nezmi­ňují ani o úřadu Jáhenském, ani ka­zatelském. KAZATEL Po tomto zamyšlení věnujme pozor­nost úřadu kazatele. V Starém zákoně se výraz kazatel v pře­kladu Kralických vyskytuje jen jed­nou. Jde o termín „KOHELET“ (v ná­­(Pokračovánt na str. 2.) Snímek Jiří Kopa K 50. výročí I. valného sjezdu církve Před padesáti lety — 8. a 9. ledna 1921 — konal se v Praze první valný sjezd Československé církve. Otevřen bohoslužbami u sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě, které vykonal tamní prvofarář Karel fanda, měl sjezd své slavnostní zahájení v Národním domě v Praze-Smíchově. Účastnilo se ho 205 delegátů z náboženských obcí, zastupu­jících téměř 200 000 věřících CČS, které uvítal nejstarší z účastníků br. Pěšina z Prahy-Žižkova. Vedle něho v čestném předsednictvu zasedali dr. K. Farský, B. Zahradník Brodský, Ferdinand Stibor, Matěj Pavlík, Václav Lemberk, Petr Gaj­­dík, Alois Tuháček a další. Po schválení programu a jednacího řádu zvolili si delegáti sjezdu nové pracovní předšed nictvo v čele s Janem Vánkem z Prahy- Nuslí, Albínem Polešovským z Olomouce a, Karlem Vodičkou z Rychvaldu a za­čali ihned svá jednání. Prvním důležitým úkolem sjezdu CČS bylo přijetí tzv. Statutů církevních o 45 článcích, které měly nahradit nedoko­nalý Zatímní řád CČS, jímž se nová cír­kev řídila od ledna 1920 a na jehož zá kládě byla v září 1920 uznána státem. Autorem nových statutů byl právník dr J. Svoifka s dr. K. Farským. Byly v nich proti Zatímnímu řádu církve lépe vy mezeny zejména pravomoci rad starších, nově zřizovaných diecézních rad ústřední rady starších CČS. Byla v nich a blíže určena i pravomoc sněmu církve a specifikován rozsah působnosti před­stavitele CČS • patriarchy. Byl v nich předepsán také výběr tzv. církevní daně atd. V dalším jednání sjezdovém ocitlo se v popředí zájmu delegátů tzv. Memo randům ústředního výboru CČS odeslané v září 1920 srbské pravoslavné církvi, jímž zahájila CČS svá jednání s bratr skou církví srbskou v Bělehradě. Byly odtud odeslány též telegramy srbským církevním představitelům. Třetím důležitým bodem jednání I. valného sjezdu CČS bylo přijetí vý­znamného dokumentu pro další věrouč­nou orientaci nové CČS tzv. Ideových směrnic. Jejich hlavním tvůrcem byl Ma­těj Pavlík a jeho spolupracovníkem Alois Spisa.r, oba tehdy kněží CČS v Kro­měříži. Tyto směrnice přišly k projed­návání — podle vzpomínek tehdejších účastníků valného sjezdu — až druhý den sněmování 9. ledna 1921 ve shro­máždění. které se konalo v sále hotelu Zlatá husa v Praze Novém Městě na Vác lavském náměstí. Směrnice zdůrazňovaly naprostou svobodu vědeckého bádání i v otázkách náboženských a uschopňovaJy CČS pro kritickou revizi křesťanského učení z hlediska vývojového a historie kého nazírání. Hovořily o svobodě svě­domí a víry každého příslušníka CČS, otevíraly cestu k poznávání toho, co je v křesťanství podstatné a co je jen pro­jevem křesťanské společnosti určitě doby, a za nejvyžší normu věření a zkou­mání náboženského stanovily normu Du cha Kristova. Závěrečnou části jednáni 1, valného sjezdu CČS byly ještě referáty: litur­gický, jejž vypracoval prof. AI. Tuháček — výchovný, přednesený učitelem [. Ván­kem — finanční, připravený J. R Stej­skalem — právni, podávajíc! výklad k Statutům od dr. J. Svojtka, — organizační, od J. Cekla, doplňující některými ná­měty stávajte) organizační strukturu — tiskový, hovořfcf o významu propagace a časopisu Český zápas od J. Ševčíka. Referát o charitativní činnosti církve nemuhl být pro pokročilou dobu sjezdu již projednán. Teprve po tomto I. valném sjezdu CČS mohlo se přikročit na podkladě Statutů církevních k řádnému schvalování za­tím vzniklých a o schválení žádajících náboženských obcí od státních úřadů. Až po tomto sjezdu začala se také roz­víjet věrouka nové CČS otevřená jak moderním poznatkům teologie, tak poža­davkům každodenního života, neboť při zna.čně svobodném přístupu k otázkám víry byla současně normou Ducha Křis tova zajišťována proti nebezpečí seku­larizace a planého rozumování. Až po I. valném sjezdu církevním mohla CČS rozvinout též své styky s ostatními círk­vemi, neboť měla vodítka, pro svůj vlast­ní postoj a jednání. Důležitost tohoto I. valného sjezdu CČS je nesporná, i když archivář CČS V. Růžička právem upozornil v oceňování jeho významu, že spolu s apelem k veliké organizační práci byl I. valný sjezd CČS také po­čátkem pohnuté, ba nejpohnutější doby CČS, která hned po něm následovala, protože právě zde začal veliký zápas o její orientaci ideovou, někdy — ne zcela právem — nazývaný pravoslavná krize v CČS. Dr. M. K. Počátky rádu a práva v CČS (i) Československá církev vznikala v osobité nábožensko-církevnl atmo­sféře, kterou se pokoušelo vyjádřit* reformní hnutí katolického duchoven­stva na sklonku nrvé světové váLky a v ustavující se demokratické Ke­­publice československé. Výrazným r sem tohoto snažení byl důraz na s lečenstevní charakter církve. Ob kritika hierarchického principu sta církve zrcadlila se velice zaostřeni v požadavcích nauplatněnílai c-jí kého prvku ve všech oblastec' církevního budování a církevní sprá vy. Společenství, které vznikalo pří „vá­noční české mši“ roku 1919, které se ustavovalo z rozhodnutí „pokrokové­ho duchovenstva“ | leden 1920) a kte­ré se rozvíjelo nevyváženě v různých oblastech Čech, Moravy a Slezska, mohlo plodit pouze řád ve vývoji. Ži­velnosť a hledačskou mnohotvárnost, provázenou ovšem 1 ztrátou smyslu pro stálé hodnoty křesťanství, nemohl podchytit a usměrnit ani statut círk­ve československé, přijatý valným sjezdem delegátů v lednu 1921. Laická aktivita vytvářela nadále spontánní instituce. Mezi nimi jsou pozoruhod­né především regionální sjezdy. Při­pomínají poněkud a v jistém smyslu tradiční evangelickou seniorátní sou­stavu. Osobitě a zcela oprávněně však vyzvedávají tvar církve jako trvalého shromažďování. Vedle toho, od ústřed­ní rady starších až po místní výbory, prosazovala se součinnost laiků pří správě církve (k užitku i ke ško­dě). Rodící se křesťanské společenství však stálo též před úkolem vyznačit svou souvislost (kontinuitu) s celko­vou církvi. Šlo o vyjádření apoštol­­skosti a katholicity. Projevem takové snahy je zápas o setrvání v apoštolské „posloupnosti“ (svěcení). Úsilí o vy­budování biskupského (episkopálního) zřízení projevovalo se mimo jíně jako trvalá snaha o centralizaci cír­kevní správy. Nositelem episkopálních tendencí byla především konsistoř (biskupská rada). Z její iniciativy — po neúspěšných rozbězích na různé strany — hledala se opora u tradič­ní (a „slovanské“) srbské pravoslav­né církve. Tendence presbyterní (laická) episkopální (biskupská) se od počát­a ku v Církvi československé stýkaly, prolínaly a ovlivňovaly. Obojí prvky se uplatňovaly již v Ústředním výbo­ru, který byl založen v březnu r. 1920, a od prázdnin téhož roku i v konsisto­­řt, jakož í v organizačním výboru (je­hož kompetence zůstává poněkud za­halená). V této fázi nelze ještě mlu­vit o řádu, neboť chyběla celková koncepce a přijaté normy nebyly s to usměrňovat správní praxi, která v pod­statě Improvizovala, ne-li taktizovala. K tomu ještě přistupovaly složité po- Pokračovánt na straně 3. KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ G ENESIS FRANTIŠEK MOC G 21, 10; Ga 4, 28—31; R 4, 20—25; L 24, 49 Ke spáse se jde toliko cestami Božích zaslíbení. DĚKUJEME, že nám Pán Bůh dal skrze svého Syna zaslíbení spolehlivá. KAJEME SE za každý dětinský pokus nahradit spolehlivost Božích sli­bů za nespolehlivost svého „přispění“ urychlit Boži plán se světem. PROSÍME, aby nám dal dost síly k rozhodnutím mezi božsky jistým a naším při nejmenším problematickým. G 21, 11—12; R 9, 1—9; Et 3, 20—21 Pán Bůh dosahuje svých cílů, i když k nim vedou cesty lidsky ne­­schůdné. DĚKUJEME za každý údiv, který vyvolalo Boží vítězství v boji zdánlivé ztraceném. KAJEME SE, že máme někdy za nemožné to, co je nám nepochopitelné. PROSÍME za dar umění brát vážně a bez výhrad každé Boží promlu­vení, i když naň svým myšlením nestačíme. G 21, 13; Iz 30, 18; 1 Pt 1, 17—21 Být požehnáním znamená mít Pána Boha na své straně, i když to je z Jeho strany mimořádná shovívavost. DEKUJEME za každé požehnání, jímž Pán Bůh provázel a provází ve své velkomyslnosti naši mnohou malomyslnost. KAJEME SE, že jsme nejednou potřebovali Přímluvce nejvlivnějšího, aby se v marnost neobrátilo naše snažení. PROSÍME o otcovsky Boží pohled na pošetilost nejednotho svého počinu. • G 21, 14—16; R 8, 31; J 11, 49—51 Boží milostivá přízeň dá zoufalé větě Hagařině smysl radostného pro­roctví. DĚKUJEME, že zoufalství a rezignací Pán Bůh suverénně zvládne v náš prospěch. KAJEME SE, že Jsme kdy jen připustili, aby musil zasáhnout do situaci usvědčujících nás z nevěry. PROSÍME, abychom ani na chvíli nepropadli pochybám, že, Je-U Bůh s námi, nejsme slábi. • G 21, 17—18; 2 K 9, 8—9; 2 35, 17—28 Slyšili a jest milosrdenstvím hnut člověk, oč spíše Bůh, jehož mou překonává všechna očekáváni! DĚKUJEME, že je s námi Bůh, jehož moc je nevýslovná a milosti slM nevypravitelná. •

Next