Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)
1971-01-14 / No. 2
Kněz, jáhen, kazatel sněm byl prohlášen za permanentní po dobu pěti let. Základní předlohy (Základy víry a Pastýřské směrnice) by měly být schváleny již v prvním zasedání sněmu, ale na ostatních předlohách by mělo být dále trpělivě pracováno za spolupráce všech náboženských obcí. Zvláště práce na novém církevním zřízení musí být dlouhodobá. V závěru jednání komise byl diskutován podnět br. faráře Fr. Bezdičky, aby v Církvi československé bylo konečně učiněno jasno v poslání nositelů církevní služby, jmenovitě té, jejíž reprezentant je označován jako jáhen a kazatel. Komise chce církevní veřejnost informovat o tomto podnětu a očekává zprávy z náboženských obcí. Církevní služby jsou svými kořeny zakotveny v určitých tradicích: a) v tradici biblické, b) v tradicí obecně křesťanské, c) v tradici reformační, d) v tradicí vlastní církve. JÄHEN Všimněme si, jak těmito tradicemi je poznamenán název jáhen. Nejprve v tradici biblické. V pozadí je řecký výraz „diakönos“ služebník. (V evangeliích např. J 2, 5—9; Mt 20, 26 — bez vymezení druhu služby — v epištolách např. II. Kor. 6, 4; 11, 23; Koll 23—25; R. 12, 7). Teprve v I. V polovině prosince se po druhé sešle pastoračně výchovná komise, abv projednala všechny od nábožen ských obcí i od jednotlivců došlé podněty k připravovanému církevnímu sněmu. Přípisů je hodně a potrvá nějaký Cas, než budou sděleny odpovědi. 0 každém pastoračně výchov ném námětu je členy komise disku továno a než bude zařazen do některé předlohy nebo bude odmítnut, předem bude navrhovateli napsáno, co se s návrhem stalo. Schválen byl zatímní řád laické kazatelské služby, vizitační řád a směrnice pro práci v sídlištích. Připravují se pastýřské směrnice k Základům řádu duchovní péče. Šest předloh bylo postoupeno věroučné a liturgické komisi. Byl schválen podnět, aby VI. církevní Tim. 3, 8—12 překládají Kraličtí výraz „diakonos“ jako jáhen. I když tu jsou jáhnové řazeni hned vedle biskupů a jsou kladeny požadavky na zvláštní schopností pro úřad, není zcela zřejmé o jáhenský jaký druh služby jde. Skutky apoštolské 6, 1—6, které mluví o ustanovení sedmí mužů, jimž byla svěřena péče o stolováni (a lze říci 1 sociální péče), výrazu jáhen (diakon) neužívají. Dva z jáhnů, Štěpán a Filip, vykonávali sice rozmanitější služby než později konali jáhnové; lze však soudit, že úkolem jáhnů bylo konat pomocné služby (příprava místností pro shromáždění, rozdílení almužen, podávání vína a chleba při večeři Páně), aby apoštolově a ti, kteří byli pověřeni službou kazatelskou, učitelskou a pastýřskou, nemuseli zanedbávat svoji službu. Vyžadovaly se od nich určité kvality víry i moudrosti a bezúhonnost života. V křesťanské tradicí, jak se formovala od dob novozákonní církve, zvláště po vzniku římskokatolické církve, nabyl úřad jáhna podoby služebníka s nižším kněžským svěcením, jehož posláním se stalo konat pomocné kněžské služby. Naše česká reformace — přesněji řečeno JEDNOTA BRATRSKÄ — přejala úřad jáhna či diakona (užívala ebou výrazů), jako pomocníka kněží. Jáhnové jsou služebníci, kteří se mají připravovat k přijetí kněžského úřadu — a proto jim dává Jednota tyto povinností: hledět sl studia teologie a připravovat se na kněžskou službu, vyučovat na školách i ve sborech katechismu a počátkům křesťanského náboženství, učit se kazatelskému umění a také kázat, z pověření kněze vysluhovat svátost křtu a je-li toho třeba, přisluhovat při Večeři Páně. Tradice Církve československé je poznamenána vznikem církve oddělením z římskokatolické církve. Proto hned ve svých počátcích má Církev československá úřad jáhna. Jáhen je služebník evangelia — nositel církevní služby kazatelské, pastýřské i učitelské (vyučuje náboženství, koná pobožnosti, pečuje o charitativní dílo církve). Jáhen je církví pověřován ke své službě po přípravě udílením jáhenského svěcení (viz Farského „Obřadní příručka“). Ořad jáhna je zakotven v ÚSTAVE CČS, přijaté I. sněmem v r. 1931 a novelizované II. sněmem v r. 1946. Mluví se tu o tom, že „diecézni rada může k žádosti náboženské obce a jejího faráře pověřit způsobilé členy jakožto jáhny konáním některých (není řečeno kterých) VYZNÁNÍ PO DNECH SVÁTEČNÍCH Minul den založení církve. 51 let. Ale neopakuje se to, co se ten krát stalo, zrnová a znova? Není to vlastně den obnovování? Nekladou se snad každý den nové základy círtkve? Nemáme my stále nová představy o církvi a nesvoláváme se k nové práci pro její lepší podobu? Nejde nám všem i dnes o to, abychom postavili církev slavnou, bez poskvrny a vrásky? (Efez. 5; 27). Československá círikev vyšla z touhy po živém obecenství a ze snahy, aby na co už sedal prach, únava, návyk, všednost bylo setřeno a ukázalo se jako nové. Den založení církve je vlastně den nalezení církve nebo den obovení církve Jde o vidění jednoho Pána. Ve které církvi je Pán viděn nejdokonaleji, tam je pro nás náš domov, naše pravda, naše cesta. My jsme pak poznali, že se tak stalo v Církvi československé. B. V. LOHNISKÝ církevních obřadů. Podřízeni jsou faráři. „Ke změně však dochází na III. sněmu v roce 19 50, kdy po usnesení II. sněmu z r. 1947 o zřízení instituce kazatelů (z povolání) se mění příslušný článek ÚSTAVY (Cl. 61) v tom smyslu, že diec. rada může pověřit způsobilé členy církve funkcí kazatelů ke službě v církví podle řádu stanoveného ústřední radou. Zřejmě proto, že tento řád stanovil postupné doplnění teologického vzdělání kazatelů během určitého období (6 let) a přijetí svátostí svěcení kněžstva. Zřízení CČS ani Organizační řád, přijaté V. sněmem v r. 196 1, se již nezmiňují ani o úřadu Jáhenském, ani kazatelském. KAZATEL Po tomto zamyšlení věnujme pozornost úřadu kazatele. V Starém zákoně se výraz kazatel v překladu Kralických vyskytuje jen jednou. Jde o termín „KOHELET“ (v ná(Pokračovánt na str. 2.) Snímek Jiří Kopa K 50. výročí I. valného sjezdu církve Před padesáti lety — 8. a 9. ledna 1921 — konal se v Praze první valný sjezd Československé církve. Otevřen bohoslužbami u sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě, které vykonal tamní prvofarář Karel fanda, měl sjezd své slavnostní zahájení v Národním domě v Praze-Smíchově. Účastnilo se ho 205 delegátů z náboženských obcí, zastupujících téměř 200 000 věřících CČS, které uvítal nejstarší z účastníků br. Pěšina z Prahy-Žižkova. Vedle něho v čestném předsednictvu zasedali dr. K. Farský, B. Zahradník Brodský, Ferdinand Stibor, Matěj Pavlík, Václav Lemberk, Petr Gajdík, Alois Tuháček a další. Po schválení programu a jednacího řádu zvolili si delegáti sjezdu nové pracovní předšed nictvo v čele s Janem Vánkem z Prahy- Nuslí, Albínem Polešovským z Olomouce a, Karlem Vodičkou z Rychvaldu a začali ihned svá jednání. Prvním důležitým úkolem sjezdu CČS bylo přijetí tzv. Statutů církevních o 45 článcích, které měly nahradit nedokonalý Zatímní řád CČS, jímž se nová církev řídila od ledna 1920 a na jehož zá kládě byla v září 1920 uznána státem. Autorem nových statutů byl právník dr J. Svoifka s dr. K. Farským. Byly v nich proti Zatímnímu řádu církve lépe vy mezeny zejména pravomoci rad starších, nově zřizovaných diecézních rad ústřední rady starších CČS. Byla v nich a blíže určena i pravomoc sněmu církve a specifikován rozsah působnosti představitele CČS • patriarchy. Byl v nich předepsán také výběr tzv. církevní daně atd. V dalším jednání sjezdovém ocitlo se v popředí zájmu delegátů tzv. Memo randům ústředního výboru CČS odeslané v září 1920 srbské pravoslavné církvi, jímž zahájila CČS svá jednání s bratr skou církví srbskou v Bělehradě. Byly odtud odeslány též telegramy srbským církevním představitelům. Třetím důležitým bodem jednání I. valného sjezdu CČS bylo přijetí významného dokumentu pro další věroučnou orientaci nové CČS tzv. Ideových směrnic. Jejich hlavním tvůrcem byl Matěj Pavlík a jeho spolupracovníkem Alois Spisa.r, oba tehdy kněží CČS v Kroměříži. Tyto směrnice přišly k projednávání — podle vzpomínek tehdejších účastníků valného sjezdu — až druhý den sněmování 9. ledna 1921 ve shromáždění. které se konalo v sále hotelu Zlatá husa v Praze Novém Městě na Vác lavském náměstí. Směrnice zdůrazňovaly naprostou svobodu vědeckého bádání i v otázkách náboženských a uschopňovaJy CČS pro kritickou revizi křesťanského učení z hlediska vývojového a historie kého nazírání. Hovořily o svobodě svědomí a víry každého příslušníka CČS, otevíraly cestu k poznávání toho, co je v křesťanství podstatné a co je jen projevem křesťanské společnosti určitě doby, a za nejvyžší normu věření a zkoumání náboženského stanovily normu Du cha Kristova. Závěrečnou části jednáni 1, valného sjezdu CČS byly ještě referáty: liturgický, jejž vypracoval prof. AI. Tuháček — výchovný, přednesený učitelem [. Vánkem — finanční, připravený J. R Stejskalem — právni, podávajíc! výklad k Statutům od dr. J. Svojtka, — organizační, od J. Cekla, doplňující některými náměty stávajte) organizační strukturu — tiskový, hovořfcf o významu propagace a časopisu Český zápas od J. Ševčíka. Referát o charitativní činnosti církve nemuhl být pro pokročilou dobu sjezdu již projednán. Teprve po tomto I. valném sjezdu CČS mohlo se přikročit na podkladě Statutů církevních k řádnému schvalování zatím vzniklých a o schválení žádajících náboženských obcí od státních úřadů. Až po tomto sjezdu začala se také rozvíjet věrouka nové CČS otevřená jak moderním poznatkům teologie, tak požadavkům každodenního života, neboť při zna.čně svobodném přístupu k otázkám víry byla současně normou Ducha Křis tova zajišťována proti nebezpečí sekularizace a planého rozumování. Až po I. valném sjezdu církevním mohla CČS rozvinout též své styky s ostatními církvemi, neboť měla vodítka, pro svůj vlastní postoj a jednání. Důležitost tohoto I. valného sjezdu CČS je nesporná, i když archivář CČS V. Růžička právem upozornil v oceňování jeho významu, že spolu s apelem k veliké organizační práci byl I. valný sjezd CČS také počátkem pohnuté, ba nejpohnutější doby CČS, která hned po něm následovala, protože právě zde začal veliký zápas o její orientaci ideovou, někdy — ne zcela právem — nazývaný pravoslavná krize v CČS. Dr. M. K. Počátky rádu a práva v CČS (i) Československá církev vznikala v osobité nábožensko-církevnl atmosféře, kterou se pokoušelo vyjádřit* reformní hnutí katolického duchovenstva na sklonku nrvé světové váLky a v ustavující se demokratické Kepublice československé. Výrazným r sem tohoto snažení byl důraz na s lečenstevní charakter církve. Ob kritika hierarchického principu sta církve zrcadlila se velice zaostřeni v požadavcích nauplatněnílai c-jí kého prvku ve všech oblastec' církevního budování a církevní sprá vy. Společenství, které vznikalo pří „vánoční české mši“ roku 1919, které se ustavovalo z rozhodnutí „pokrokového duchovenstva“ | leden 1920) a které se rozvíjelo nevyváženě v různých oblastech Čech, Moravy a Slezska, mohlo plodit pouze řád ve vývoji. Živelnosť a hledačskou mnohotvárnost, provázenou ovšem 1 ztrátou smyslu pro stálé hodnoty křesťanství, nemohl podchytit a usměrnit ani statut církve československé, přijatý valným sjezdem delegátů v lednu 1921. Laická aktivita vytvářela nadále spontánní instituce. Mezi nimi jsou pozoruhodné především regionální sjezdy. Připomínají poněkud a v jistém smyslu tradiční evangelickou seniorátní soustavu. Osobitě a zcela oprávněně však vyzvedávají tvar církve jako trvalého shromažďování. Vedle toho, od ústřední rady starších až po místní výbory, prosazovala se součinnost laiků pří správě církve (k užitku i ke škodě). Rodící se křesťanské společenství však stálo též před úkolem vyznačit svou souvislost (kontinuitu) s celkovou církvi. Šlo o vyjádření apoštolskosti a katholicity. Projevem takové snahy je zápas o setrvání v apoštolské „posloupnosti“ (svěcení). Úsilí o vybudování biskupského (episkopálního) zřízení projevovalo se mimo jíně jako trvalá snaha o centralizaci církevní správy. Nositelem episkopálních tendencí byla především konsistoř (biskupská rada). Z její iniciativy — po neúspěšných rozbězích na různé strany — hledala se opora u tradiční (a „slovanské“) srbské pravoslavné církve. Tendence presbyterní (laická) episkopální (biskupská) se od počáta ku v Církvi československé stýkaly, prolínaly a ovlivňovaly. Obojí prvky se uplatňovaly již v Ústředním výboru, který byl založen v březnu r. 1920, a od prázdnin téhož roku i v konsistořt, jakož í v organizačním výboru (jehož kompetence zůstává poněkud zahalená). V této fázi nelze ještě mluvit o řádu, neboť chyběla celková koncepce a přijaté normy nebyly s to usměrňovat správní praxi, která v podstatě Improvizovala, ne-li taktizovala. K tomu ještě přistupovaly složité po- Pokračovánt na straně 3. KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA • KAŽDODENNÍ G ENESIS FRANTIŠEK MOC G 21, 10; Ga 4, 28—31; R 4, 20—25; L 24, 49 Ke spáse se jde toliko cestami Božích zaslíbení. DĚKUJEME, že nám Pán Bůh dal skrze svého Syna zaslíbení spolehlivá. KAJEME SE za každý dětinský pokus nahradit spolehlivost Božích slibů za nespolehlivost svého „přispění“ urychlit Boži plán se světem. PROSÍME, aby nám dal dost síly k rozhodnutím mezi božsky jistým a naším při nejmenším problematickým. G 21, 11—12; R 9, 1—9; Et 3, 20—21 Pán Bůh dosahuje svých cílů, i když k nim vedou cesty lidsky neschůdné. DĚKUJEME za každý údiv, který vyvolalo Boží vítězství v boji zdánlivé ztraceném. KAJEME SE, že máme někdy za nemožné to, co je nám nepochopitelné. PROSÍME za dar umění brát vážně a bez výhrad každé Boží promluvení, i když naň svým myšlením nestačíme. G 21, 13; Iz 30, 18; 1 Pt 1, 17—21 Být požehnáním znamená mít Pána Boha na své straně, i když to je z Jeho strany mimořádná shovívavost. DEKUJEME za každé požehnání, jímž Pán Bůh provázel a provází ve své velkomyslnosti naši mnohou malomyslnost. KAJEME SE, že jsme nejednou potřebovali Přímluvce nejvlivnějšího, aby se v marnost neobrátilo naše snažení. PROSÍME o otcovsky Boží pohled na pošetilost nejednotho svého počinu. • G 21, 14—16; R 8, 31; J 11, 49—51 Boží milostivá přízeň dá zoufalé větě Hagařině smysl radostného proroctví. DĚKUJEME, že zoufalství a rezignací Pán Bůh suverénně zvládne v náš prospěch. KAJEME SE, že Jsme kdy jen připustili, aby musil zasáhnout do situaci usvědčujících nás z nevěry. PROSÍME, abychom ani na chvíli nepropadli pochybám, že, Je-U Bůh s námi, nejsme slábi. • G 21, 17—18; 2 K 9, 8—9; 2 35, 17—28 Slyšili a jest milosrdenstvím hnut člověk, oč spíše Bůh, jehož mou překonává všechna očekáváni! DĚKUJEME, že je s námi Bůh, jehož moc je nevýslovná a milosti slM nevypravitelná. •