Dikobraz, 1970 (Anul 26, nr. 1-51)
1970-09-17 / nr. 38
2 ZDRAVICE K PADESÁTINÁM Jen pokračovat na své cestě směle! Kdo říká pravdu, má i nepřátele. Kdo oblibu si získává jen lhaním, hloupí i mazaní jsou v jednom šiku za ním. Ten čas je za námi. A mnoho práce čeká. Je jenom jedna cesta pro člověka. Ta cesta Marxova a cesta Leninova. Ať v činy promění se všechna jejich slova! Od časů nedávných té neslýchané zrady už mnozí prohlédli a zpevňují se řady Do dalších roků tedy šťastný odraz! To přejeme Ti všichni za Dikobraz. S edíme u kávy a vyprávíme si o všeličems, hlavně o tom, jak šel život. Soudruh Dubský má od hlavy k patě šedesát devět let. „Zkoušku dospělosti“ skládá na gymnasiu v Chrudimi a v Praze, jako novo pečený student právnické fakulty, vstupuje do Komunistické strany Československa, to všechno v roce 1921. Dialog se nám nenápadně mění — my se ptáme a Pepík Dubský odpovídá. „O tobě je známo, že jsi byl prvním vedoucím redaktorem Trnu, satirického a humoristického časopisu KSČ. Ale nějak nám nesouhlasí roky, někdo tvrdí, že Trn začal vycházet v roce 1921, druzí zas říkají, že až v roce 1924.“ Soudruh Dubský se %>od vousy usmívá, přesně tak, jak ho vystihl ve své kresbě Dušan Motyčka, a říká: „Obojí je v podstatě správné. Ale než ti to vysvětlím — jak na tebe koukám, tak jsi v té době ještě nebyl — musím tě uvést do situace. Bydleli jsme ve studentské koleji na Hradčanech. Ta byla založena v roce 1919 z půlky donucovací pracovny a z půlky kapucínského kláštera pod Loretou. A tam se vydával Trn jen rozmnožovaný, abych tak řekl — pouze pro vnitřní potřebu. Takže „lze mít za prokázáno“, že Trn začal vycházet v roce 1921.“ „A jak je to s tím rokem 1924?" „Jako studenti-komunisté jsme byli členy hradčanské stranické organizace na Novém Světě. Strana vznikala hlavně v místech bydliště. Prvním předsedou naší organizace byl kameník Petříček. To byl dobrý chlap. Pro studenty bylo neocenitelné, že byli stranicky vychováváni v dělnických organizacích. Ale měli jsme spojení i se stranickou inteligencí. Přispívali jsme do Rudého práva, které čas od času tisklo studentskou rubriku. Tenkrát byl šéfredaktorem Filip Dobrovolný a jeho zástupcem Ivan Olbracht, který měl na starosti vnitropolitickou rubriku. A právě za ním jsme se koncem roku 1923 přišli s Karlem Konrádem poradit, jak to udělat, aby Trn vycházel v tištěné formě pro veřejnost. Olbracht s takovým lítostivým úsměvem se na mne obrátil a povídá: „Co dělá tvůj táta?“ Odpovídám, že už tatínka nemám. Olbracht na to řekl: „Tak mu už nepřiděláš vrásky — dej se do toho." Vyžádali jsme si souhlas Ústředního výboru strany a počátkem roku 1924 vyšel Trn poprvé tiskem jako satirický a humoristický časopis studentů. Takže i ta druhá verze není nepravdivá.“ S Josefem Dubským hovořil Jindřich Bešta, Verše KARLA BRADÁČE Pokračování v č. 39 STAROVĚK Kultura krétská „Ježišmarjá, Karlíku, ještě tolik chlastáš!?" NOVOVĚK Kultura americká Jaroslav Pop „Pavliha" — Jugoslávie „Eulenspiegel“ — NDR Ludvík Báča myslely na budoucno SMRŽOVÁ Zasadil dědek řepu. Řepa vyrostla veliká, převeliká, ale nebylo třeba volat babičku, vnučku, pejska, kočičku, o myšce nemluvě, protože řepu sklidil kombajn. Úroda byla pěkná a děda bral při dobírce hodně na jednotku. Sám to utratit nemohl, a tak si vzal na pomoc babičku. Za nějaký čas zavolala babička vnučku z města. Vnučka Monička přijela na pionýru, u dveří nakopla pejska a kočičku, a vřítila se k babičce. „Ahoj, babi, tak tady mě máš!" objala starou pani a cuchala jí šedivý drdůlek. Po přivítání vzala babička vnučku za ruku, spiklenecky na ni mrkla a odvedla ji do parádní světnice. Otevřela objemnou skříň, přejela rukou štůčky látek a slavnostně pronesla: „To všechno je tvoje výbava, Moničko! Podívej se, véba, jackardský damašek, grádl, brokátový kanafas, egyptská sypkovina ... co jsem se jen na to nastálo ve frontě! A tady máš ledničku, peřiny, pračku ... Tvoje máma by ti to nekoupila, to víš, ta myslí jen na parádu," neodpustila si babička poznámku proti nemilované snaše. „Ale, babi, vždyť je mi teprve šestnáct pryč, to mám přece na vdavky moře času." „Šestnáct! Holka, v těch letech já už měla dědečka obtočenýho kolem prstu! Jestlipak máš vůbec nějakou známost? Doufám, že si nemyslíš na toho hitparádnika, co jsem tě s nim viděla posledně?! Takovej gentlemánička vlasatej. Vojnu před sebou! Takovi máji v hlavě akorát zábavu a ten bit-býk. Ty musíš přece pomejšlet na budoucno!" Vnučka Monička se zamyslela a pak povídá: „Babi, prosím tě, máte na tohle všechno účty?" „Načpak chceš účty? Snad bys mi to, děvenko, nechtěla jednou splácet?" zeptala se dojatě babička a zdvihla k očím cíp zástěry. „No to né, ale účty jsou potřeba jako doklad, že to bylo moje. Přece až se jednou budu rozvádět!" Neprakta - námět M. Švandrlik „Jak to, že jsi sama? Já jsem k vůli tobě nechal uletět letadlo... I"