Hlas Revoluce, 1969 (XXII/1-51)

1969-10-10 / No. 40

Procházka kolem novinových stánku po Harald Dieter Budde se vypravil městě a prohlížel novinová stánky. Zajímaly ho ilustrace a reklamy. Pro časopis Die Tat na­psal co vidál: „Otok na Sevasto­pol“. Na obálce této knihy, která vyžla v Mnichove, je zřícenina a za ní míří na bolševiky německý voják, nejlepší voják světa. Krásně vybarvený s revolverem, plynovou maskou, přilbou a zalícenou puš­kou. Na obálce knihy „Panzer und Grenadiere“ důstojník ušlechtilá tváře, který se svými lidmi je ochoten projít každým peklem. „Stuky se blíží“ mají modravou tihá'ku s výraznými světelnými reflexy. Knížka „Welikije Luki” ukazuje německého vojáka ger­mánské mužnosti, jak svírá ruční granát a chystá se jej hodit mezi útočící bolševiky. Sovětští vojáci jsou s oblibou kresleni jako pod­­lidi zamračených a primitivních obličejů. Tu a tam zvedají ruce v zoufalství, když do nich latí dáv­ka z kulometu. Německý voják však umírá vždycky v pinám boji a a úsměvem. Bulvární propagan­distická umění má mnoho tváři. Jsou to knihy a brožury organi­zací odsunutých Němců, vlaste­necká a milostné románky. Jejich obálky se ničím neliší od „zábav­ná“ literatury nacistických dob. Staří sedláci s obličeji jako ze dřeva tesanými, blonďatí lesničtí Synková, germánská děvčata ze statků a v pozadí germánské lou­ky a svahy hor. OBČANÉ Z FILETTÄ V NSR Na pozvání mnichovské organi­zace VVN přijela do Německé spolkové republiky tříčlenná dele­gace z Ftletta. jejími Cleny byli komunistický poslanec Bude Ci­cerone, dále muž, který náhodné přežil masakr Mariano Morelll a Antonio Zentt z kulturního úřadu v Aqulle. Delegace se poklonila památce umučených v Dachau, odevzdala obžalovael spis ital­ských katolíků kardinálu Döpfne­­rovt, účastnila se diskusního veče­ra v Mnichově a na závěr pobytu uspořádala tiskovou konferenci. Dtskusnl večer byl navštíven 500 lidmi; mezt nimi byla početná sku­pina bývalých příslušníků 114. di­vize, z jejichž řad byla sestavena popravčí četa. Tehdejší duch se v nťch zachoval. Ukázaly to vý­křiky: „Nevměšujte se do němec­kých záležitostí,“ „Pravýmt vinní­­ky jsou partyzáni.“ Když jeden z diskutujících odpověděl na otáz­ku, co dělal za války slovy: „Byl jsem v koncentračních táborech a ve vězeních jako odpůrce Hitle­rův,“ dali se bývalí vojáci do smí­chu a křičeli: „Nemáš se čím chlubit.“ Na tiskové konferenci Ci­cerone shrnul své dojmy z pobytu v západním Německu slovy: „Zís­kal jsem přesvědčení, že v Němec­ké spolkové republice je stále leš­tě velmi silný vliv těch sil, které byly odpovědné za masakry po­dobné zločinu ve Filetto.“ Veřejnost v hojí proti neonacismu Odpor proti neonaclstlcké pro­pagandě NPD a požadavek, aby tato pokračovatelka nacistické strany byla rozpuštěna a zakázá­na, vyrostly ve volební kampani v NSR v masové hnutí. Týden od týdne přibývalo lidí, kteří čelili pokusům NPD zamořit za pomoci pravicových živlů v CDU a hlavně CSU politické ovzduší hesly, jimiž NSDAP rozložila Výmarskou repu­bliku. Demonstranti znemožňovali pořádáni volebních zorňovali veřejnost schůzi a upo­na nebezpečí transparenty jako: „Jeden Adolf byl už vlc než dost.“ Antifašisté zabránili pořádáni předvolebního sjezdu NPD, protestovali a mani­festovali v desítkách měst proti pořádáni volebních schůzi, zne­možnili neonacistlckou provokaci v Dachau, vytvářeli občanské vý­bory, v nichž byly zastoupeny od­borové organizace. Nasazením ord­­nerských bojůvek ve Frankfurtu vyvolala NPD odpor ještě širší. Městské úřady odmítaly propůjčo­vat NPD místnosti k volebním schůzím (Frankfurt, Tam, kde se podařilo Mohuč atd.J, NPD přece Jenom sál dostat, shromažďovaly se tisícové davy, aby konáni schů­ze zabránily. Pět tisíc občanů de­monstrovalo například v Düssel­dorf^ Oberhausenu, Hanau, přes tři tisíce v Kolíně, Flensburku, Recklinghausenu, Saarbrückens Offenbachu. Původní reportáž z Frankfurtu n. M. J^dykoliv jedu do Frankfurtu nad Mohanem, vyšetřím si chviličku, abych mohl navštívit Goethův rodný dům. Mám totiž strašně rád toho moudrého pána, který přečníval svou dobu (a nejenom jll) jako vysoko­horská jedle nížinu a jehož se za těch sto třicet let, která uplynula od jeho smrti, pravidelně dovolával té­měř každý německý mocipán. Ovšem­že neprávem, protože mu nerozumě­li. Lhostejno, zda to neuměli nebo nechtěli. Bylo to v podvečer, v nátek, před­cházející neděli západoněmeckých VOLBY JSOU ZA NÁMI voleb. Šel jsem ulicí, kde se na ku­latém vývěsním sloupu svorně usmí­vali Kiesinger vedle Brandta, dva „sil­ní muži“ dosavadní velké koalice, kteří právě svedli nepříliš přívětivý souboj v souvislosti s požadavkem sociálních demokratů svolat ještě před volbami naléhavé zasedání vlá­dy. A vedle nich rovněž usměvavý Strauss, jemuž zřejmě klertkální koalice „děkuje“ za ztrátu desítek mandátů. V posledních týdnech před volbami se totiž proti Straussovl ma­nifestovalo a demonstrovalo za jeho „okřídlená“ slova, že s příslušníky mimoparlamentní opozice (APO) ne­třeba zacházet lidsky, protože to jsou zvířata. Strauss ostatně není autorem pouze tohoto humanistického výroku. Co byste řekli například tomuto? „Národ, který dosáhl takových hospodářských výsledků, má právo nechtít slyšet ani slovo o Osvětimi!” V téže ulici sousedí se striptýzo­vým barem bavorská pivnice. První láká výkladem se světelnými barev­nými fotografiemi všelijak obleče­ných, nebo přesněji, neoblečených paní a dívek, druhý břesknou kutál­­kou. Do baru vcházejí a vycházejí z něj páni oblečení jako ze žurnálu a dámy v stříbrných liškách, učiněná Paříž. Z bavorské pivnice zase tučné dámy v dirndlech a krojích, páni v ko­žených kafatech s padacím mostem a s tyroláckým kloboukem na hlavě. Nevím, ale moc bych za to nedal, že nejeden z elegantních pánů, vy­cházejících právě ze striptýzového baru, vstoupí zítra do bavorské piv­nice v kožených kraťasech ... Tak se tu, jak se na Slovensku říká, „spá­ja“ modernost s tradicf. Co by tomu asi řekl Goethe? Určitě něco moudrého. Jen by byl možná trošičku smutný z těch mla­dičkých dívek, které postávají na každém tmavším nároží a lákají ko­lemjdoucí pány: Komm mit) Ale to jen tak mimochodem. Pak jsem přišel na náměstí, kde se právě konala předvolební schůze, nebo správněji, předvolební diskuse SPD. Přímo venku. Stál tu rozhlasový vůz, stánek s propagační literaturou (zdarma) a něco jako maringotka, kde se vařila předvolební černá káva, kterou roznášely pohledné fräulein. (Také zdarma.) Diskutující postávali v hloučcích, nejčastěji v dvoučlenných a tříčlen­ných skupinkách, vášnivě se přeli a volali za svědka každého, kdo šel kotem. Diskutovalo se o všem mož­ném. O dalším hospodářském vývoji (to především), o vyhlídkách příští koalice (koalice SDP—FDP se pova­žovala za hotovou věc), o stabilitě marky, růstu cen, ale i o mimoparla­­mentní opozici a neonacistické NPD. — a co dál? Přítomní studenti komentovali čer­stvý policejní zásah proti SDS, Svazu německého socialistického student­stva v Mnichově. Hle, co o tom psala frankfurtská Abendpost: „V překvapivé akci prohledala mni­chovská policie v Mnichově ve stře­dečních ranních hodinách byty Ně­meckého studentského socialistického bundu, místnosti nakladatelství SDS „Trikont“, zasedací síň příslušníků SDS a přívrženců mimoparlamentnl opozice (APO) a kancelář Všeobec­ného studentského výboru mnichov­ské university. Mluvčí studentského svazu oznámil, že bylo prohledáno deset soukromých bytů. Policejní orgány odůvodnily svůj zásah tím, že prý hledaly uprch­lé chovance sociálního ústavu. Mni­chovský státní návladní stejně jako policie odmítl jakékoliv bližší in­formace ... Podle mluvčího SDS byly při akci zadrženy tři osoby — k pře­zkoumání personálií...” Nejvášnivější diskuse sváděli pří­slušníci SPD s těmi, kdo hájili CSU. Straussova ostuda totiž nebyla jediná věc těchto dnů. Ve Frankfurter Rund­schau se právě objevila zpráva o po­slanci CSU Herbertu Prochaskovi, který má být souzen pro urážku židů a velebení Adolfa Hitlera. Tento pří­slušník sudeťáckého Wittikobundu a, jak uvádí novinová zpráva, promi­nentní vyhnanecký politik, byl v červ­nu t. r. zadržen v Bonnu policií v značně podroušeném stavu. Posta­vil se na odpor, vynadal policistům sviní a zazpíval přitom následující píseň: Ein Volk, ein Reich, ein Führer — Wir werden immer dürrer. Die Juden immer fetter — Adolf Hitler ist der Retter! Je velmi naivní myslet si, že ve Spolkové republice potkáváte denně revanšisty, kteří by nahlas vykřiko­vali, co si myslí a co chtějí. Stejně naivní je domnívat se, že pouze pří­slušníci NPD reprezentují dnešní ne­bezpečnou západoněmeckou pravici. Snad nejúdernějšf. A ve skutečnosti tvoří připravenou zálohu, kdyby se pravice cítila příliš ohrožena ve svých zájmech. Ale v NSR jsou ještě dnes lidé, pro něž je trnem v oku i pouhá sociální demokracie: dívají se na ni jako na cosi hříšně nedovoleného. Viděl jsem, právě na oné předvolební diskusi na frankfurtském náměstí, babku, která hrozila rukou směrem k volebním plakátům sociálních demokratů, upli­­vovala si a nadávala: Arschloch! Ne­vím, jestli to patřilo konkrétně Schil­­lerovi či Brandtovi, jejichž fotografie byly na plakátech, nebo celé sociál­ní demokracii. Ale vypadalo to spíš na to druhé. Viděl jsem také na několika mís­tech západoněmeckou lidovou tvoři­vost. Pod fotografií Brandtovou byl tužkou psaný nápis: Arbeiterverräter, pod Kiesingerovou Nazis a na jed-nom plakátě dokonce jadrné: Scheis­­se! Ale přesto, vracím-li se k oné předvolební diskusi sociálních demo­kratů, k obrovským antineunacistic­­kým demonstracím v posledních tý­dnech před volbami, měl jsem jedno­značný pocit, a potvrdila mi ho řada lidí, s kterými jsem mluvil, že se konečně i v západním Německu zro­dil zoon politikon, člověk politický. Že se do značné míry konečně poru­šila „tradice“ prušáckého poddan­ství, jejímž tvůrcem byl Bismarck, která se projevovala vždy v tom, že německý občan rád poslouchal, a čas­to přímo slepě, v dobré a pohodlné víře, že ti nahoře mají vždycky prav­du, že to myslí s německým národem nejlépe, že jsou ne'lepšf z nejlepších, a že co čiiii, dobře činí. Jako by pře­ce jen zvolna ustupovala ona zupác­­konábožná úcta k šaržím, funkcím a úřadům. Ani osoba kancléře už není tabu a prostý západoněmecký občan začíná uvažovat, co a jak by se mohlo a dalo dělat lip. Je vždy těžko dělat prognóTM. v NSR je po volbách a jednání o nříoadnou koalici v u'ném nroudu. Vvtvnří-li se koalice SPD—FDP, nebude mít lehko chlebíček. Většina 20 mandátů, lež bude toto spojení mít, není příliš bezpečnou obranou proti klerikální koalici CDU/CSU. A ta v následních dnech dost podezřele mlčela ... Rovněž není vyloučena ä la long ani obnova tzv. velké koalice — to všechno jsou otázky blízkého i vzdá­lenějšího vývoje. Jedno je ovšem jis­té: boj o demokracii, proti neonacis­mu není zdaleka vvboiován ... V po­zadí nepřestala číhat NPD. Že se ne­dostala do parlamentu, je rozhodně úspěch. Ale i tak je počet hlasů, odevzdaný pro tuto stranu, která už se vůbec netají svým neonacistickým charakterem, povážlivý. Těch hlasů pro NPD by však mož­ná bylo daleko víc, nebýt obrovského odporu západoněmecké levice, nebýt masových demonstrací takřka ve všech větších městech Spolkové re­publiky. Ale o tom si povíme v naší příští reportáži. Zdeněk KOŇAK Západoněmecká karikatura těchto dnů. Vyšla ve Frankfurter Allgemeine a byl pod ní tento text: Naši žongléři slov. ,,A to, co jsem vám právě řekl, bude zítra objas­něno mým dementi.“ V jednom západoněmeckém městě se musel von Thadden před antifašistickou ve­řejností „opevnit“ ostnatým drátem. Bez ostnatého drátu a svých ordnerů by nebyl schopen vůbec promluvit. Pozorně, soustředěně a kriticky sledovali předvolební schůze a projevy především mladí lidé i ATHÉNSKÉ GESTAPO V NĚMECKÉ SPOLKOVÉ REPUBLICE V NSR žije 170 000 řeckých dělníků a 2000 studentů. Ihned po vojenském pud v Athénách zřídili diktátoři „Ře­ditelství pro Řeky v cizině“. Do NSR jsou vysíláni jako turisté četničtí a armádní důstojnici, kteří vybudovali kontrolní sít na všech pracovištích, kde jsou Rekové zaměstnáni. Od úno­ra do letošního roku vyvolali řečtí teroristé krvavé srážky v Hamburku, Brémách, Düsseldorfu, Kolíně, Frank­furtu, Dörningheimu, Cáchách, Norim­berku a Mnichově. Fašisté a teroristé se řidl tajným rozkazem ze 14. břez­na 1989, který se týká „opatření pro­ti antinacionálním živlům v západní Evropě“. Řecká ochranná policie a armádní rozvědka v něm prohlašuií, že mají „nevývratné informace, že mezi řeckými dělníky a studenty se připravuje rozsáhlá antinacionální činnost“ a nařizují vojenským atašé v Bonnu, Paříži, Londýně, Římě a ve Vídni, aby již v zárodku potlačili podvratnou činnost, která by mohla řecké vládě způsobit velké těžkosti doma i za hranicemi. „Proti nejnebez­pečnějším osobám použijte Possei­­don.“ Nařizuje se, aby agenti řecké­ho gestapa byli protlačeni do proti­­národních organizací, rozkládán je a za patřičnou odměnu získali spolu­pracovníky mezi dosavadními funk­cionáři. Maji hlásit, komu má být odejmut pas, kdo má být při návště­vě v Řecku zatčen. „Sledujte osoby, které se dopustily protivlasteneckých výroků bez ohledu, jaké mají politic­ké přesvědčeni a hlaste včas, budou­­.11 se chystat domů. Hlaste také čísla automobilů těch zahraničních turis­tů, na nichž lpi sebemenší podezření, že jejich .cesta souvisí s neturistický­mi čili.“ De Gaullův slovník (4000 slov v 6000 sekupeních) je bohatší než slovník Racinův. Ostatním politikům stačí polovina slov. De Gaullovy pro­jevy v rozhlase a televizi byly podro­beny analýze počítacího stroje, cel­kem 62 tisíc slov. Nejoblíbenějším slovem generála je slovo Francie (756krát), následovala Vlast, Repu­blika, Stját, Svět, Pokrok, Mir a Bu­doucnost. O de Gaullovi mluvil de Gaulle třináckrát, o Bohu třikrát a o ďáblu dvakrát. hlas revoluce □

Next