Katolické Noviny, 1969 (XXI/1-52)
1969-10-19 / No. 42
Nehotová idyla „S nebeským královstvím je to jako • králem, který chtil provést vyúčtování,“ začíná dneiní evangelium. A v nás už se to zvedá. Zase král a vyúčtování, to json samé protivné váci, na to nás už nenachytá, jenže ono nejde ■ni o krále, ani o vyúčtování. Jde o odpouitění. Ostatní je jen kulisa, obraz a pomůcka — jde však jedině o to, že nám Bůh odpouští tolik, a proto — abychom i my odpouštěli. Kdy a komu a za jakých podmínek? Vždycky a každému a bezpodmínečně. 2a je to nemožné a nesprávné a jak bychom vypadali? Tak si to trochu představme: Ráno vstaneme, trochu pozdě, jako obyčejně, a rychle se oblékáme. Ale vždyf nám man* lelka nepřipravila čistou košili a jinou kravatu, ačkoli jsme ji na to včera upozornili. Ale my nevybuchneme, požádáme o ni a pak pěkně poděkujeme. Manželka se na nás také neutrhne, že víme, kde to je, nýbrž ochotně ■ám poslouží. Potom běžíme k elektrice. První nám samozřejmě ajede, ale my nenadáváme, víme, že i ti, kdo jsou v ní, spěchají. Do druhé skočíme a někdo nám šlápne na nohu. My nevybuchneme, nýbrž se usmějeme a řekneme: „Není divu, je nás tu tolik.“ A dál nie — žádné stížnosti na dopravní podniky, víme přece, že dělají, co mohou. Přijdeme do práce a přehlédneme, že není pořádně uklizeno — třeba spěchala uklízečka k nemocnému dítěti. Když nás někdo vyruší v práci, nevybuchneme, vždyť víme, že to nedělá ze zlé vůle. Z práce přijdeme unaveni a proto pochopíme, že i manželka je unavená a odpustíme jí, ža to nebo ono není hned připraveno. Děti přiběhnou s kamarády a s křikem, ala vzpomeneme si, jak jsme to sami dělávali v jejich věku a dovedeme odpustit a pochopit. Říkáte idyla? Tak krásná, že by byla až nudná a smutná? Nebojte se. Vždyf my to tak hned nedovedeme. Alespoň ne do puntíku. Ale pokusit bychom se o to mohli a měli, ne? Myslím, že alespoň taková nehotová idyla by nebyla nijak nudná. í. F. MIKULÁŠEK Odpověď na naše práni Svatý Otec děkuje otci Mikuláškovi a jeho spolupracovníkům v redakci Katolických novin za jejich synovské přání, které mu vyjádřili v den jeho narozenin a milerád jim uděluje své apoštolské požehnání. Ve Vatikáné 3. 10. 69. Kardinál Villot Pape* Pavel ve svýoh týdenních projevech se stále znovu vrací k téže tematice, k postoji věřícího v dnešní 1 pro Církev převratné době. Nic nezkrašluje, nezamlčuje, ele taká pevně důvěřuje. Tak 24. záři zdůraznil, co Církev v dnešní — pro věřící, nikoliv pro sebe — kritická době svého vývoje potřebuje. Především věrnost k tradici: „Víme, že úcta k tradici není v módě a v četných případech není ani správná ani rozumná. Dnešní život se měn! tak radikálním způsobem, že není možné se přidržovat forem včerejška. A je to správné: nemůžeme, nesmíme být nadále vázáni na minulost, naopak je naši povinnosti přijmout každou dobrou věc, kterou . nám nabízí nová doba, a sami musíme podporovat pokrok na každé úrovni a urychlit vývoj... To však nás neopravňuje, abychom se odchylovali od správné cesty, kterou nám naznačila minulá tradice. V tradici je něco, čemu máme zůstat věrni. Zjistit ono „něco“ je jedním z nejchoulosttvějšlch a složitých problémů ▼ obnovném procesu dnešní církve, jde o dvojí problém: co zachovat ze starého a co zavést z nového." Dále je nám třeba věrnosti k Církvi, zakládající se Staré a nové na oprávněném a odpovědném hodnoceni všech prvků konstitučulch 1 historických, jak v oblasti církevního zřízení, tak i nauky. „Toto hodnoceni nemůže být uspěchané ani libovolné. Člověk nemůže vynalézt novou Církev podle vlastního úsudku, nebo osobního vkusu. Jsou dnes dobří lidé, 1 věřící, zvláště mladí, kteří se domnívají, že mohou beze všeho odepsat celou historickou minulost Církve, zvláště potridentskou, kterou pokládají za nepůvodní, překonanou a dnes už neplatnou pro naši dobu." Mluv! se nepřesně o konstantinovském, předkoncilovém, právnickém, autoritativním obdob! Církve a naopak o takzvané svobodné, dospělé, prorocké Církvi. Papež pak poukazuje v této souvislosti na nebezpečí, které plyne z pokušení chtít obnovovat Církev radikálními zásahy, nebo drastickými, převratnými metodami. Týká se to hlavně domýšlivé, záporné kritiky, která nepřihlíží k celkovému pohledu na skutečnosti. Druhým nebezpečím je sklon k prorokováni. Mno*í tvrdl, že jsou Inspirováni prorockým duchem a tvrdl odvážné věci, dovolávajíce se Ducha svátého, jakoby Duch svátý byl ve všech případech Jen k jejich službám, se skrytým úmyslem uvolnit se od učitelského úřadu, který má přece také podporu Ducha svátého. Charismata Ducha svátého patři celému Božímu lidu 1 prostému věřícímu. Chtít povýšit osobni úsudek na směrné méřítko pro každou religiozitu, svedlo by tolik schopných a dobře smýšlejících duší na scestí. Ale nade vše je třeba věrnosti lásky. Nejde o pasivní přilnutí k Církvi, která svědčí jen o duchovní lhostejnosti, nebo lenosti. „Láska neskrývá nedoatetky a potřeby, které může věřící se synovskou oddanosti nalézt v Matce Církvi, naopak člm více je nalézá a pozoruje, tím víc trpí a tím vlc myslí na aSpravu. Ale Je to vždy postoj jasný, prýštící z lásky, který má na mysli jen dobro Církve.“ „Není nic dobrého v Církvi? Není tolik věcí v Církvi, které obdivuji naši odloučení bratří?“ — „Kritika a reformy jsou možné a užitečné s tou podmínkou, že je diktuje láska.“ (w) Třetímu světu Mail misionáři json nejexponovanějšími československými pracovníky v roxvojových zemích, protols práci pro rozvoj tamního lidu věnují nejen několik raků své práce, ale většinou c e lý svůj život, a to bez diet a nároků na potřebné pohodlí. Vedle svého povoláni sloužit svátostmi a duchovně vést svěřenou farnost provozují komplexní osvětovou činnost a v leckterých zaadlých krajích světa je jméno eskoelovenska spojováno se vzpomfnkou ns obětavého misionáře ať již ze Sloveneka nebo a českých zemi. Problém rozvoje třetího z v ě t a není jenom otázkou techniky a finančních prostředků, ale součazně, ne II větší měrou, problémem výchovy. Důležité je, aby národy třetího světa uměly ovládat techniku, budovat a hospodařit, a aby jejich představitelé dovedli pro své země obětav* pracovat a nejen toužit po osobním blahobytu po vzorn bývalých koloniiitorů. K tomu vede předevšfm obětavá ělnnozt osvětových pracovníků domácích i zahraničních. Mezi nimi mají misionáři Baetně místo. Výsledky jejich pré- N aohývafl vMšt, ala json to ■ ty nejleplí základy k rozvoji národů. Misionáři pomáhají ve školství, jsou současné ošetřovateli e lékaři, buduji nemocnice, pomáhají při výstavbě obecních zařízeni, radí při organizováni svépomocných družstev, vedou k správnému poméru k práci, učí řemeslům a vychovávají sl spolupracovníky, V Zambii bratr Gajdoš S. I. řídil mnoho let řemeslnickou lkain. P. V o j a n š 1 a k z Indonésie připomíná, že jejich misijní čtyřletá řemeslnická ikola ne západním Floresn je velkým přínosem pro celý kraj. Po absolvováni školy dostane každý vyučený všechny nástroje, která json potřebné k jeho řemeslu. V Indonésii latstvo a prádlo, které misionářům posílají přátelé z vlasti, krajané z Ameriky a ostatní dobrodinci, nedávají zadarmo, nýbrž za práci na obecních podnicích. Tyto práce organizují ve spolupráci z obecními radami (jakási obdoba našich národních výborfi). Tak sa pomáhá potřebným, vytváří se společensky užitečné dílo, poznává ze prospěšnost práce a hodnota osobního a společného majetku, utužuje se drnžnost a solidarita a zároveň se tlm bojnje proti kořenům žebroty. Je jasné, že se nezapomíná na postižené a potřebně, kteří pracovat nemohou. Tímto přístupem k řešeni společen• koiociálnlcb problémů a za podpory dobrodinců se na územ! Manggarai na ostrově Floras podařilo vybudovat nejen celou řadu kostelíků, škol a veřejných budov, ale též opravit cesty a postavit vodovody a měnil přehradu, která r. 1967 zavodňovala na 400 ha orné půdy. Za zvon nbětavon prácí va prospěch národů rozvojových zemi a aa šířeni dobrého jména naši vlasti xaalnhovali by aail misionáři aanáaf. JAK JANOUŠEK MISIJNÍ NEDELE Co v nás chce vyvolat misijní neděle? Soucit e „ubohými černoušky“, kteří jsou bez své vlny dosud pohany, a proto přijdou všichni do pekla? Nebo na nás chce vylákat náš poslední peníz, aby si církev za ně mohla dobývat nové země e nové kontinenty? Jenže už nejsou „ubozí černouicl“. Celá Afrika — až na portugalskou kolonii Angolu — Je kontinentem svobodných a suverénních států. ]e pravda, že v Rhodesii a v Jižní Africe černoši za svá práva teprve bojuji, ale 1 tam sl je Jistě vybojuji. A všude jdou vášnivě a cílevědomě vpřed. 2e jsou ještě pohany? Ani to už není pravda. Právě nedávná papežova cesta zdůraznila, že v Africe je už domorodá katolická církev, která má budoucnost. Že je ještě malá, a že většina Afričanů Je dosud pohanská? I na to již se umíme lépe dívat. Předně to nejsou pohani v tom smyslu, že by v Boha vůbec nevěřili. A za druhé vime, že 1 oni mohou být spaseni, íljí-li podle svého svědomí. Kromě Afriky jsou tu ovšem i Jiné „misijní zeni ě“. Asie s přelidněnou Indií a Ctnou a průmyslovým Japonskem především. Ani na tyto země se dnes už nemůžeme dívat jako na „ubohé pohanské země“. Mají přece své prastaré kultury — starší než naše — a mají svá náboženství. Jsme evšem přesvědčeni, že 1 Jim má naše křesťanství co řlcl a co dát — ovšem nemůžeme jim Je nabízet Jako chudáčkům, nebo dokonce jako „ubohým pohanům“. V tom už nám dávno dali příklad staří jezuité Nobile a Rlcct. Jaký smysl tedy může mít dnešní misijní neděle? Žádný jiný než ten, abychom sl uvědomili, že poklad víry, který máme — a kterého se nám dostalo zčásti bez naší zásluhy — je určen všem a má obohatit všachny. Čím vlc ho tedy mám« a čím víc nám dal,, tím víc Jsme zavázání, abychom Je] nezakopávali, nýbrž abychom sa opravdu starali, aby se ho dostalo 1 všem ostatním — ať už je to v Africe, Asii — nebo v našem pohraničí — nebo v našem činžáku — nebo v naší vlastní rodině, nebo našem příbuzenstvu. Všude tam je, anebo může být opravdové misijní území. FM MYSLÍME NĚKDY I NA NE?, NAŠE POMOC Násilf, hlad, války, bída, nemoci, nezaměstnanost, negramotnost, opuštěnost, útisk a ponižování lidí nejsou záležitostí jenom států, ale celé lidské společnosti, každého z nás. Pokud chceme plnit prosbu našeho Spasitele, měli bychom trochu přehlížet ty své starosti a obtíže a vidět, že můj bližní trpí, že je sužován hladem, že mu umírají děti, protože není lékaře, nebo peněz na něj, že je zabíjen třeba jen proto, že někdo má strach o své zisky, o svůj vliv, a přiložit pomocnou ruku všude tam, kde se jedná o pomoc člověku. Mnozí z vás by to učinili rádi, ale nemají k tomu prostředků ani sily. Ani tito nejsou z tohoto díla vyloučeni. Což v našem společenství nic neznamená modlitba a cena utrpení a obětí? A on 1 leckterý bližní vedle nás potřebuje naléhavě pomoc, potěšit, n&lézt své místo v lidském společenství. Nikdy při tom nemůžeme říci, že Jsme v této věci již dosti vykonali a Kristova slova „Co jste tak učinili Jednomu z nejmenšlch těchto mých bratři, mně jste učinili* (Mat 25,40), jsou nám povzbuzením v uskutečňováni těchto cílů. Na tomto díle rádi spolupracujeme se všemi, kterým není lhostejná bída a utrpení lidí ať jíž kolem nás, čl ve světě. Příkladem této ipolupráce Je pomoc trpícím v Biafře, která byla uskutečněna společně s českobratrskou církvi evangelickou a s Československým červeným křížem. Červený kříž též zaslal do Indie oftalmoskop a zubolékařské chirurgické nástroje. Byl to dar vašeho pochopení a obětavosti. Desítky balíků s pomocí potřebným, hladovějícím a malomocným, které jste zaslali především do Indie a Indonésie svědčí o tom, že československým věřícím nejsou lhostejné nejpalčivějšl problémy třetího světa. Ani na naše misionáře, kteří jsou též našimi předními pracovníky a průkopníky rozvoje v tomto světě, jste nezapomínali. Jejich jménem vám děkujeme za všechnu pomoc, kterou Jste jim poslali, za Katolické noviny a Jiné časopisy 1 za každou knížku v rodné řečí, která byla pro ně velkým potěšením. Při této příležitosti sdělujeme, že se nám podařilo navázat styk pouze s části našich misionářů. Na mnohé stále ještě nemáme adresu. Proto vás znovu žádáme o zaslání jejich adres. Radost učiníte všem, kteří ještě nedostávají Katolické noviny, objednáte-lt Jim Je prostřednictvím PNS - vývoz tisku Praha 1, Jindřišská 14 (pro slovenské KN a časopisy PNS v Bratislavě). A každá česká a slovenská kniha, zaslaná k vánocům, potěší a přiblíží domov. REDAKČNÍ SKUPINA PRO POMOC OBYVATEĽOM ROZVOJOVÝCH ZEMI Myšlenky koncilu (5) Jednotliví biskupové, postavení v čelo Jednotlivých církví, vykonávají svůj pastýřský úřad nad onou částí Božího lidu, která jim byla svěřena, ne nad jinými církvemi, nebo nad všeobecnou církví. Ale protože jsou členy biskupského sboru - a zákonitými nástupci apoštolů, jsou z přikázání a ustanovení Kristova všichni zavázáni k tomu, aby měli péči též o všeobecnou církev. Tato péče sice není vykonávána formou pravomoci, přispívá však velmi k prospěchu všeobecné církve. Všichni biskupové totiž musí podporovat a chránit jednotu víry a kázeň společnou celé církvi, vyučovat věřící lásce k celému tajemnému tělu Kristovu, hlavně k chudým a trpícím a těm, kteří jsou pronásledovémi pro spravedlnost, a podporovat také každou společnou činnost církve, zvláště aby vzrůstala víra a světlo plné pravdy zazářilo všem lidem... Podle úctyhodného příkladu z minulosti biskupové mají též ochotně poskytovat jiným církvím, hlavně sousedním a chudým, bratrskou podporu ve všeobecném společenství lásky. (Z věroučné konstituce o církví 23/ PROJEKT BUDOUCNOSTI Drážďanský dvorní chrám je dost*ženičkám mnoha cizinců, obdivujících krásy města zvláště o sobotách a nedělích. Tentokrát však jíž od pátku všichni zájemci — včetně Čechů — byli zklamáni a ohrám (lm neotevřel své dveře k prohlídce. Katedrála (drážďanský proboštský kostel jo totiž současně druhou katedrálou míšeňské dle céze) plnila svou nejvlastnější funkci srdce diecéze a hostila ve své postranní kapli 2. zasedání míšeňské diecézni synody. Toto zasedání bylo zahájeno v pátek 10. října ráno koncelebrací míšeňského biskupa Dr. Sptllbecka se čtyřmi kněžíml — symodály. Jednoduchá, ale opravdu prožitá liturgie, při níž zvlášť vyniklo postavení biskupa Jako otce, ne jako vzne šeného panovníka. V promluvě se biskup Spíllbeck rozhovořil k problémům okolo synody a dů razně odmítl některé námitky. Někteří říkají, řekl biskup, že jsme nalili příliš mladé víno do nových sudů, takže šumí a přetéká. To však !e omyl. jde stále o totéž učení Ježíše Krista, jde však také o to, abychom toto Kristovo víno n°uzavírall, nýbrž ]e podávali dál, ale tak, aby Bvlo přijatelné dnešním lidem, aby jím zachutnalo. Pluralita dnešní církve sa jasně projevila zvláště ve chvíli společného přijímání. To už nebyla uniformita. Jedni stálí, druzí klečeli. Jedni dali přednost podání Těla Kristova do úst, jiní n* ruku, jak to komu nejlépe vyhovovalo. A přec« nikdo pro tyto vnější znaky neposuzoval toho druhého jako úchylkáře, zpátečník* H progresistu. Vlastni práce synody, které se zúčastnilo 140 synodálů (kněží 1 laiků), 4 pozorovatelé nekatolických církví a 12 hostí, byla zahájen* zkrácenou modlitbou, známou z koncilu. První derí práce bylo po některých úpravách definitivně přijato základní schéma s názvem „Cíle a úkoly obnovy míšeňského biskupství po 2. vatikánském koncilu“ a předáno diecéznímu biskupovi ke schválení. Po společném obědě přistoupila synoda k projednáváni statutu farních, děkamátníoh a díecéznlch rad. jak obtížná, ale pečlivá práce to byla, vyplývá jasně z to* ho, že k osmistránkovému schématu bylo předloženo na 60 stran připomínek a že za tříhodinové odpolední zasedání bylo schváleno pouze prvních devět řádek. Ano, přes všechnu skepsí některých demokracie v církvi funguje, 1 když namáhavě a někdy to 1 pořádně zaskřípe. Diskuse však byla naprosto otevřená a věcná. Kněží i laici sl navzájem do očí říkali názory, kleré nebyly vždy příjemné ani pochvalné. I biskup ledacos vyslechl, ale stejně jako o prvním zasedání ani teď nepromluvil, aby ani v nejmenším práci synody ne< ovlivnil. Markantními osobnostmi synody bylí například farář Rosner, čl mladá synodálka sl. Kliegelová. Při jejich diskusních příspěvcích sršely jiskry, ale byly vykřesané z lásky. To se ukázalo 1 při krizi, která hrozila vypuknout v pátek odpoledne. Byla však zažehnána vtipným předsed(Pokračování na I. straně!