Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)

1970-05-31 / No. 22

Jen slavnost? V křesťanském starověku byla Eucharistie jen obětí a obětní hostinou. Uctíváni proměněné Hostie mimo eucharistickou oběf bylo věcí neznámou. Na začátku krestanského středověku popřel Berengar z Toursu skuteč­nou přítomnost Kristova těla a krve v Eucharistii. To vyvolalo procítěnou obhajobu této přítomnosti. Svatá Julíána z Lutychu viděla potom církev v podobě zářícího měsíčního kotouče, ale v této záři se černal temný bod. Vysvětlila to tím, že chybí v církvi veřejná úcta Eucharistie. První kroky k zavedení této veřejné úcty udělal biskup v Lutychu (1246) a potom (1317) byla zavedena v celé církvi. Tato veřejná úcta pozůstávala nejdřív ve slavnostní božítělové mši svaté, připisované svátému Tomáši Akvinskému. Božítělové průvody začaly teprve později. Nejdřív v zemích střední Evropy (od 14. a 15. století), potom teprv v Římě (od roku 1600). Myšlenka této veřejné úcty Eucharistie byla: vyznat pevnou víru v ni, poděkovat za ni a podat dostiučinění a smír. Později ovšem byla tato pů­vodní myšlenka trochu překryta manifestováním jásavé radosti, že v Kristu • Kristem bylo všechno i zde na aemi posvěceno. Všechny tyto myšlenky plat! nesporně dodnes. A přece mně i prostý Čtenář KN píše: „A což průvody Božího Těla? Domnívám se, že by se z ro­zumných důvodů neměly konat. Skutečných věřících je pět až deset pro­cent našich občanů. Děláme tedy někomu divadlo a vystavujeme sami sebe 1 Sanctissimum v posměch.“ )istě by se dalo právem namítnout, že právě dnes, kdy tolik lidí nevěří, by bylo namístě vyznat víru v Krista a Eucharistii. Ale něco pravdy i ten prostý čtenář má. Když si v Anglii z lásky k tradici uchovali královnu, • když před jejím palácem slavnostně střídají stráž«, budiž. Je to krásná podívaná a krásná ceremonie. Nevadí, že královna už vlastně nemá žád­nou moc, a že je trpěna jen kvůli tradici a té krásné ceremonii. Věříme-li však v Ježíše Krista i v jeho skutečnou přítomnost v Eucharistii a v jeho skutečnou moc nad světem, muselo by nám vadit, kdyby Boží Tělo mělo být jen tradicí a krásnou ceremonií. Proto nové směrnice určují, le božítělový průvod se má konat jen tam, kde jsou pro to příhodné podmínky. F. MIKULÁŠEK Duch svátý, který posvěcuje Boži lid prostřednictvím církevních služeb a svátostí, uděluje také jednotlivým členům církve zvláštní dary „každé­mu, jak sám chce“ (1 Kor 12, 11). Z přijetí těchto charismat, a to- 1 těch prostšícl], vyplývá pro každého věřícího právo a povinnost, aby jich užíval v církvi i ve světě k dobru lidí a k výstavbě církve. A to ve svo­bodě Ducha Svatého, který „vane. kde chce“ ()an 3, 8), a zároveň ve spo­­lečertstvi s břatry v Kristu, zvláště s pastýři, Jejichž úkolem je posuzovat pravost a spořádané uplatňování oněch charismat, ne ovšem tak, aby Du­cha uhášeli, nýbrž mají vše zkoumat a podržet to, co je dobré (srov. 1 Sol 5, 12, 19, 21) : , , (Dekret o apoštolátě laiků3) c//n r Ročník XXII. PRAHA 31. května 1970 Cena 50 hal. Biskupská konference V pátek 22. května se sešli v Pra­ze biskupové a ordináři Cech a Mo­ravy jako povolaní mluvčí a správci církve u nás ke své další letošní konferenci. Projednávali aktuální otázky našeho církevního života. Večer se rozjeli do svých diecézí, kde mají v této roční době mnoho liturgických funkcí a naléhavých úkolů. Dětem Stále ještě vzpomínáme, co bylo před 25 lety. Před letošním MDD ne­můžeme nevzpomenout okružního lištu papeže Pia XII. „O povinnosti zvýšené péče o strádající děti“. Pí­še v něm mezí jiným: „Mezi utrpe­ními, která vzešla z kruté války, Žádné jiné tolik nebolí a nezraňuje naše otcovské srdce, jako utrpení velkého množství nevinných dětí. Jsou jich v mnoha zemích celé mi­lióny a jsou zbaveny nejen životních potřeb, jsou nejen vyčerpané zimou, hladem a nemocemi, nýbrž jsou ně­kdy i opuštěny a nechybí jim jen chléb, oděv a přístřeší, nýbrž pře­devším láska, které jejich útlý věk tolik potřebuje.“ Papež tehdy vyzval celý svět a nabádal, aby se hledaly nové cesty k akcím ve prospěch dětí. Papež tedy již tehdy upozorňoval na to, co jasně vidíme dnes. Naši psychologové jsou zajedno v tom, že vyrňstá-ii dítě bez dostatečných ci­tových podnětů, bez péče a lásky osoby, která je bezprostředně a bez­výhradně „jeho“, dochází k poru­chám, které se pak projevují nedo­statkem rozvoje určitých oblastí myšlení, agresivností a především ci­tovou nezralostí, nespokojeností, po­vrchností v přátelství a vratkostí v manželství. Zkušený lékař MUDr. Vo­dák proto v knížce „Adoptivní dítě a jeho rodiče“ doporučuje bezdět­ným rodičům osvojení opuštěných dětí, aby se jim dostalo teplého ro­dinného prostředí. Domnívám se, že zde je právě ces­ta, kterou by měl Jít opravdový křes­­tan. Nelze říci, že bý v naší spo­lečnosti nebylo postaráno o hmotné potřeby dětí, o Jajlcfi vzděláni ve škole a přípravu pro zaměstnání. Zde tedy zasahovat nemusíme. Mu­síme si však přiznat, že se množí počet dětí, trpících poruchami zva­nými „citovou deprivací“, protože se jim nedostalo dost lásky v nejútlej­ším věku. Jsou to děti nedbalých, nebo rozvedených rodičů. Naše spo­lečnost si tyto skutečnosti uvědo­muje a hledá řešení. (I vesničky SOS jsou jedním z nich.) Je tu však i zá­kon, který umožňuje adoptovat dítě. Snad je to jedna z oněch nových cest, ke kterým vybízí Pius XII. Osvojením se naplňuje Kristovo slo­vo o přijetí dítěte v jeho jménu. A tak bych chtěl u příležitosti MDD přát všem dětem nejen dost dobrého jídřa a pěkuých šatů, nýbrž hlavně toho nejdůležitějšího: lásky a pocitu jistoty a bezpečí. Aby vědě­ly, že je má někdo rád: Bůh, Ježíš Kristus, tatínek a maminka — a vů­bec my všichni, celá společnost. L. VOJKOVSKÝ Víra a svědomí Jedním ze zjevů probíhajících v církvi je někdy nesprávný po­stoj k autoritě, kterou nelze v církvi jako takovou popírat, i když, jak sám Pavel VI. často zdůraznil, lze kritizovat výkon autority. Papež však 15. dubna považoval za nutné obrátit zvláštní pozornost pojmu uči­telské autority ve vztah* k víře, kte­rý je často nesprávně chápán, pře­devším z hlediska svědomí, které' se zase pojímá často úplně volně. Ve svém projevu vysvětluje napřed zrod církve. Jak vznikla vůbec cír­kev? Z víry jako svého prvního vnitř­ního principu, bez kterého křest ne­může zaručit obnovující účinek, jímž se víra sama stane nadpřirozenou ctností křesťana. Jak člověk získá ví­ru? Nikoliv jen pouhými nábožen­skými city, povšechnou znalostí Bo­ha a evangelia, nýbrž souhlasem du­cha a srdce se slovem Božím, s prav­dou zjevenou a hlásanou Kristem. Svatý Pavel sám říká: „Nuž«, jak bu­dou vzývat! Toho, v koho neuvěřili? Jak však uvěří v Toho, o kom ne­slyšeli? A jak uslyší o něm bez ka­zatele? A jak budou kázat, nebu­­dou-li posláni?“ (Řím 10, 14—15). Dá­le: „Víra je z kázání, kázání pak z rozkazu Kristova.“ Kázání vyžaduje určité pověření, poslání. Církev se rodí z církve učící, nikoliv sama se­bou, lépe řečeno, rodí se z Krista, který posílá své apoštoly, vybavené osobní zkušeností, zplnomocněné K misionářskému poslání. Po nich, jako řetěz, následují ti, kteří hlásají totéž svědectví, nikoliv už bezprostředně, nýbrž zprostředkované. Z toho ply­nou dva rysy hlásání evangelia spá­sy: pečlivá věrnost tomuto poselství a specifický úkol, uložený apoštolům a jejich nástupcům zachovat je, šířit, hájit, vysvětlovat, jedním slovem učit. Proto církev má hierarchický úřad, který zaručuje správnost původního významu slova Božího. Svatý Pavel, aby zdůraznil tuto učitelskou úlohu, nenazývá, jak měl ve zvyku, své po­sluchače „bratry“, nýbrž „milovaní synové“ (Gal 4, 19). „Tato autorita se však stala mno­hým kamenem úrazu a předmětem kontestací (odporu). Tak vznikla re­formace, která vyloučila autoritu, a která připustila přímý styk křesťa­na „pouze“ s Písmem svaťým, po­nechávajíc mu jeho „volný výklad“. Měl Kristus toto v úmyslu? Nevznik­ne nebezpečí, že pravda Písma svá­tého ztrácí svůj jednoznačný význam a roztříští se na tisíce odlišných a sobě odporujících výkladů? Co se sta­ne s jednotou víry, která měla činit z křesťanů bratry této jednoty. „Je­den je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh...“ (Ef 4, 5). Bolestné dějiny rozdělení křesťanů, dnes ještě (Pokračování na 2. straně) ( BOŽI TELO, SVATEK EUCHARISTICKÉ"’ KRISTA MEZI NÁMI ZNAMENÁ PŘEDE­VŠÍM PŘIJMOUT JE) DO SVÉHO ŽIVOTA, -■> niky n.i tíhu l an ailislav Piucházka. ŠTĚPÁN TROCHTA Kolem biskupa Byl jsem v Římě na pozvání svátého Otce. abych se za náš biskupský sbor podílel na závěrečných pracích stálého poradního sboru ústředního sekretariátu synody biskupů. Slo hlavně o realizaci rozhodnutí posledního mimořádného biskupského synodu z října minulého roku. Poradní výbof se sešel v počtu 19 členů ze všech světadílů. Hlavním úkolem bylo upravit jod nací řád, postarat se o uskutečněni ná­vrhů minulého synodu a připravit řádný biskupský synod pro rok 1971. Zasedání byla každého dne od 9 hodin až do večera. Řeknu vám alespoň něco, o čem jsme Jednali. Byly debaty e kompetencí biskupů, vyplývající z jejich úřadu 1 jeho bož­ského ustanovení, o kompetenci bis­kupských konferencí, o principu ko­legiality a solidarity, o utvrzování jednoty a zachování integrity víry v církvi, o důležitosti jednotné kázně kněží i věřících, o věroučném zdů­vodnění a posílení autority všech, kte­ří jsou odpovědni za Kristovo dílo. V nejbližší době budou vyzvány vše­chny biskupské sbory, aby předložily své návrhy a jejich zdůvodnění pro příští řádný biskupský synod. Vidíte, že jsem do Ríma nejel na rekreaci, nýbrž za splněním povin­nosti, v zájmu celé církve, tedy 1 v zájmu církve u nás. Všeobecně lze říci, že biskupové si uvědomují stá­le odpovědněji svou povinnost nejen vůči své diecézi, nýbrž 1 vůči celé církvi. Při plném vědomí křesťanské skromnosti cítím ve svém svědomí oprávněn! mluvit ža církev. Příkaz k tomu dal ježíš Kristus slovy: jděte a učte všecky národy, křtěte je a uč­te je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Na biskupech spočívá prá­vo i tíha odpovědnosti hlásat evange­lium a bdít nad zachováváním Božích přikázání. Biskupové mají ve spoje­ní se svátým Otcem povinnost pečo­vat o celou církev. Kněží a věřící by se měli na starostech svých bis­kupů podílet a dokonce, 1 když to říkám nerad, by je měli poslouchat. Přikazuje to sám Spasitel: Kdo vás posloucná, poslouchá mne, a kdo vá­mi pohrdá, pohrdá mnou a tím, který -me poslal. V každé jednotlivé díe­ézi je podl* apoštolského 1 cír­kevního učeni na prvním místě oso­­'m biskupova. Jím jsou jednotlivé .rkve napojovány do církve všeobec­né. Každé jiné řešení může mít pro jednotlivé diecéze pouze charakter přechodný a krátkodobý. Není to však opatření ani normální, ani plno­právné. Kolem biskupa se shromaž­­duje Boží lid, on má vést věřící po cestě spásy hlásánfm evangelia, po­svěcovat je udělováním svátostí a za­jišťovat udržování duchovního života svěcením kněží. Jen biskup je v die­cézí z ustanovení Božího legitimním zástupcem božského Pastýře a bra­nou, kterou každý vstupuje do Kris-tova ovčince. Kdo vchází jinudy, ten není, podle Kristových slov, jeho. I když některé důsledky biskupské kolegiality, jako například solidarita a subsidiarita jsou ještě propracová­vány teologickou komisí, to co jsem řekl, je již všechno přijatou naukou, zakotvenou od apoštolských dob v dlouholeté církevní tradici. Na zasedání bylo zdůrazněno, že jedinými oprávněnými učiteli víry, ob­hájci mravního řádu v církvi, kteří k tomu mají zvláštní charisma Ducha svátého, jsou právě biskupové, kteří byli svým svěcením zařazení do ko­legia nástupců apoštolů. Svatý Otec již několikrát zdůraznil, vyjasnil a upřesnil tuto nauku. Nikdo není oprávněn přisvojovat si v církvi ně­jaké poslání, jež narušuje jednotu víry a ohrožuje jednotu a zásady církevní kázně. Kdykoli se projeví v dějinách jiné tendeiícé, ktěré jsou v rozporu s tímto základním učením, je třeba si připomenout slova sváté­ho Pavla: Vím, že po mně přijdou jiní a budou hlásat své nauky a strhovat za sebou své učedníky. Proto bděte a pečujte o stádce, v kterém vás Duch svátý ustanovil pastýři duší. Lze to­tiž teoreticky mluvit, nebo dokonce horlit o katolické církvi a přitom prakticky otvírat cestu ke skutečné­mu rozkolu. Pod vlivem právě projednávaných předloh cítím jako biskup stále hlou­běji svou odpovědnost za vaši věč­nou spásu j osudy církve. Prosím vás, nezapomínejte, že jste živými údy ta­jemného těla Kristova, že jste lidem Božím! Buďte důslední v plnění svých povinností k Bohu, bližnímu, společ­nosti i k své vlastní duši. Potom mů­žete bezpečně spolehnout, že vás Bůh bude doprovázet svým požehnáním. Po skončení porad bylo všech 15 členů rady synodálního sekretariátu přijato ve zvláštní audiencí svátým Otcem. Mne přijal svátý Otec ke krát­kému soukromému slyšení už před­tím a slíbil, že bude za naši vlast na svátek svátého Jana Nepomucké­­ho obětovat svou mši svátou. Ujistil mne, že na vás pamatuje ve svých modlitbách a posílá vám zvláštní po­žehnání. Po stopách sázavského .světce CO O NĚM VÍME? O různých cizozemských světcích známe někdy podrobné livotopisy, o našem svátém PROKOPU většinou víme o něco víc než nic. Semtam si ještě tak vzpomeneme, že když oral, zapřahal si do pluhu itábla ... Ostatně — kdy a kde vlastně žil? Letos slavíme TlSlC LET OD ]EHO NAROZENÍ — čili žil ve století, kdy na našem nebi zazářila celá plejáda hvězd světců: Ludmila — Václav — Vojtěch — kdy ještě doznívala slo­vanská zvěst Cyrila a Metoděje. Narodil se v Chotouni u Českého Brodu — tedy ve středu Čech — a v Čechách strávil celý svůj život. Kdo vstoupí na oltář jako světec, musí progt po smrti ještě jedním a posledním úskalím: nadšeným opěvo­váním legend. Snad se starým kro­nikářům zdálo nemožné, aby světec prožíval také někdy zápasy a po­chybnosti: „Prokop od dětínstvie své­ho — by chovánie velmi čstného..." praví veršovaná legenda. A hned se vršila pověst za pověstí: Rodiče marně hledali místo, kde* by zřídili studnu. Sv. Prokop ještě jako dítě navrtal v zemi důlek a vy­tryskl pramen, který dává vodu do­dnes .. jindy chlapec za tuhé zimy chtěl sbírat v lese jahody. Rodiče se mu smáli — ale dítě se navrátilo z lesa s kyiicí jahod... Nebo byl po­slán s čeledínem do lesn pro dříví. Na zpáteční cestě jim ďábel zlomil ko­lo u vozu. Hoch pohlédl k nebi a donutil ďábla, aby nesl nápravu ... Jediná pověst je ovšem zaručeně pravdivá: Hoch toužil po studnici vzdělání. Chtěl docílit i toho, co se zdálo ne­možné, stát se knězem. Knězem slo­vanského obřadu. A to v této době bitev, zmatků a pronásledování bylo možná těžší, než přinést v zimě ja­hody, nebo vyvést vodu ze suché ze­mě ... ik

Next