Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-05-31 / No. 22
Jen slavnost? V křesťanském starověku byla Eucharistie jen obětí a obětní hostinou. Uctíváni proměněné Hostie mimo eucharistickou oběf bylo věcí neznámou. Na začátku krestanského středověku popřel Berengar z Toursu skutečnou přítomnost Kristova těla a krve v Eucharistii. To vyvolalo procítěnou obhajobu této přítomnosti. Svatá Julíána z Lutychu viděla potom církev v podobě zářícího měsíčního kotouče, ale v této záři se černal temný bod. Vysvětlila to tím, že chybí v církvi veřejná úcta Eucharistie. První kroky k zavedení této veřejné úcty udělal biskup v Lutychu (1246) a potom (1317) byla zavedena v celé církvi. Tato veřejná úcta pozůstávala nejdřív ve slavnostní božítělové mši svaté, připisované svátému Tomáši Akvinskému. Božítělové průvody začaly teprve později. Nejdřív v zemích střední Evropy (od 14. a 15. století), potom teprv v Římě (od roku 1600). Myšlenka této veřejné úcty Eucharistie byla: vyznat pevnou víru v ni, poděkovat za ni a podat dostiučinění a smír. Později ovšem byla tato původní myšlenka trochu překryta manifestováním jásavé radosti, že v Kristu • Kristem bylo všechno i zde na aemi posvěceno. Všechny tyto myšlenky plat! nesporně dodnes. A přece mně i prostý Čtenář KN píše: „A což průvody Božího Těla? Domnívám se, že by se z rozumných důvodů neměly konat. Skutečných věřících je pět až deset procent našich občanů. Děláme tedy někomu divadlo a vystavujeme sami sebe 1 Sanctissimum v posměch.“ )istě by se dalo právem namítnout, že právě dnes, kdy tolik lidí nevěří, by bylo namístě vyznat víru v Krista a Eucharistii. Ale něco pravdy i ten prostý čtenář má. Když si v Anglii z lásky k tradici uchovali královnu, • když před jejím palácem slavnostně střídají stráž«, budiž. Je to krásná podívaná a krásná ceremonie. Nevadí, že královna už vlastně nemá žádnou moc, a že je trpěna jen kvůli tradici a té krásné ceremonii. Věříme-li však v Ježíše Krista i v jeho skutečnou přítomnost v Eucharistii a v jeho skutečnou moc nad světem, muselo by nám vadit, kdyby Boží Tělo mělo být jen tradicí a krásnou ceremonií. Proto nové směrnice určují, le božítělový průvod se má konat jen tam, kde jsou pro to příhodné podmínky. F. MIKULÁŠEK Duch svátý, který posvěcuje Boži lid prostřednictvím církevních služeb a svátostí, uděluje také jednotlivým členům církve zvláštní dary „každému, jak sám chce“ (1 Kor 12, 11). Z přijetí těchto charismat, a to- 1 těch prostšícl], vyplývá pro každého věřícího právo a povinnost, aby jich užíval v církvi i ve světě k dobru lidí a k výstavbě církve. A to ve svobodě Ducha Svatého, který „vane. kde chce“ ()an 3, 8), a zároveň ve společertstvi s břatry v Kristu, zvláště s pastýři, Jejichž úkolem je posuzovat pravost a spořádané uplatňování oněch charismat, ne ovšem tak, aby Ducha uhášeli, nýbrž mají vše zkoumat a podržet to, co je dobré (srov. 1 Sol 5, 12, 19, 21) : , , (Dekret o apoštolátě laiků3) c//n r Ročník XXII. PRAHA 31. května 1970 Cena 50 hal. Biskupská konference V pátek 22. května se sešli v Praze biskupové a ordináři Cech a Moravy jako povolaní mluvčí a správci církve u nás ke své další letošní konferenci. Projednávali aktuální otázky našeho církevního života. Večer se rozjeli do svých diecézí, kde mají v této roční době mnoho liturgických funkcí a naléhavých úkolů. Dětem Stále ještě vzpomínáme, co bylo před 25 lety. Před letošním MDD nemůžeme nevzpomenout okružního lištu papeže Pia XII. „O povinnosti zvýšené péče o strádající děti“. Píše v něm mezí jiným: „Mezi utrpeními, která vzešla z kruté války, Žádné jiné tolik nebolí a nezraňuje naše otcovské srdce, jako utrpení velkého množství nevinných dětí. Jsou jich v mnoha zemích celé milióny a jsou zbaveny nejen životních potřeb, jsou nejen vyčerpané zimou, hladem a nemocemi, nýbrž jsou někdy i opuštěny a nechybí jim jen chléb, oděv a přístřeší, nýbrž především láska, které jejich útlý věk tolik potřebuje.“ Papež tehdy vyzval celý svět a nabádal, aby se hledaly nové cesty k akcím ve prospěch dětí. Papež tedy již tehdy upozorňoval na to, co jasně vidíme dnes. Naši psychologové jsou zajedno v tom, že vyrňstá-ii dítě bez dostatečných citových podnětů, bez péče a lásky osoby, která je bezprostředně a bezvýhradně „jeho“, dochází k poruchám, které se pak projevují nedostatkem rozvoje určitých oblastí myšlení, agresivností a především citovou nezralostí, nespokojeností, povrchností v přátelství a vratkostí v manželství. Zkušený lékař MUDr. Vodák proto v knížce „Adoptivní dítě a jeho rodiče“ doporučuje bezdětným rodičům osvojení opuštěných dětí, aby se jim dostalo teplého rodinného prostředí. Domnívám se, že zde je právě cesta, kterou by měl Jít opravdový křestan. Nelze říci, že bý v naší společnosti nebylo postaráno o hmotné potřeby dětí, o Jajlcfi vzděláni ve škole a přípravu pro zaměstnání. Zde tedy zasahovat nemusíme. Musíme si však přiznat, že se množí počet dětí, trpících poruchami zvanými „citovou deprivací“, protože se jim nedostalo dost lásky v nejútlejším věku. Jsou to děti nedbalých, nebo rozvedených rodičů. Naše společnost si tyto skutečnosti uvědomuje a hledá řešení. (I vesničky SOS jsou jedním z nich.) Je tu však i zákon, který umožňuje adoptovat dítě. Snad je to jedna z oněch nových cest, ke kterým vybízí Pius XII. Osvojením se naplňuje Kristovo slovo o přijetí dítěte v jeho jménu. A tak bych chtěl u příležitosti MDD přát všem dětem nejen dost dobrého jídřa a pěkuých šatů, nýbrž hlavně toho nejdůležitějšího: lásky a pocitu jistoty a bezpečí. Aby věděly, že je má někdo rád: Bůh, Ježíš Kristus, tatínek a maminka — a vůbec my všichni, celá společnost. L. VOJKOVSKÝ Víra a svědomí Jedním ze zjevů probíhajících v církvi je někdy nesprávný postoj k autoritě, kterou nelze v církvi jako takovou popírat, i když, jak sám Pavel VI. často zdůraznil, lze kritizovat výkon autority. Papež však 15. dubna považoval za nutné obrátit zvláštní pozornost pojmu učitelské autority ve vztah* k víře, který je často nesprávně chápán, především z hlediska svědomí, které' se zase pojímá často úplně volně. Ve svém projevu vysvětluje napřed zrod církve. Jak vznikla vůbec církev? Z víry jako svého prvního vnitřního principu, bez kterého křest nemůže zaručit obnovující účinek, jímž se víra sama stane nadpřirozenou ctností křesťana. Jak člověk získá víru? Nikoliv jen pouhými náboženskými city, povšechnou znalostí Boha a evangelia, nýbrž souhlasem ducha a srdce se slovem Božím, s pravdou zjevenou a hlásanou Kristem. Svatý Pavel sám říká: „Nuž«, jak budou vzývat! Toho, v koho neuvěřili? Jak však uvěří v Toho, o kom neslyšeli? A jak uslyší o něm bez kazatele? A jak budou kázat, nebudou-li posláni?“ (Řím 10, 14—15). Dále: „Víra je z kázání, kázání pak z rozkazu Kristova.“ Kázání vyžaduje určité pověření, poslání. Církev se rodí z církve učící, nikoliv sama sebou, lépe řečeno, rodí se z Krista, který posílá své apoštoly, vybavené osobní zkušeností, zplnomocněné K misionářskému poslání. Po nich, jako řetěz, následují ti, kteří hlásají totéž svědectví, nikoliv už bezprostředně, nýbrž zprostředkované. Z toho plynou dva rysy hlásání evangelia spásy: pečlivá věrnost tomuto poselství a specifický úkol, uložený apoštolům a jejich nástupcům zachovat je, šířit, hájit, vysvětlovat, jedním slovem učit. Proto církev má hierarchický úřad, který zaručuje správnost původního významu slova Božího. Svatý Pavel, aby zdůraznil tuto učitelskou úlohu, nenazývá, jak měl ve zvyku, své posluchače „bratry“, nýbrž „milovaní synové“ (Gal 4, 19). „Tato autorita se však stala mnohým kamenem úrazu a předmětem kontestací (odporu). Tak vznikla reformace, která vyloučila autoritu, a která připustila přímý styk křesťana „pouze“ s Písmem svaťým, ponechávajíc mu jeho „volný výklad“. Měl Kristus toto v úmyslu? Nevznikne nebezpečí, že pravda Písma svátého ztrácí svůj jednoznačný význam a roztříští se na tisíce odlišných a sobě odporujících výkladů? Co se stane s jednotou víry, která měla činit z křesťanů bratry této jednoty. „Jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh...“ (Ef 4, 5). Bolestné dějiny rozdělení křesťanů, dnes ještě (Pokračování na 2. straně) ( BOŽI TELO, SVATEK EUCHARISTICKÉ"’ KRISTA MEZI NÁMI ZNAMENÁ PŘEDEVŠÍM PŘIJMOUT JE) DO SVÉHO ŽIVOTA, -■> niky n.i tíhu l an ailislav Piucházka. ŠTĚPÁN TROCHTA Kolem biskupa Byl jsem v Římě na pozvání svátého Otce. abych se za náš biskupský sbor podílel na závěrečných pracích stálého poradního sboru ústředního sekretariátu synody biskupů. Slo hlavně o realizaci rozhodnutí posledního mimořádného biskupského synodu z října minulého roku. Poradní výbof se sešel v počtu 19 členů ze všech světadílů. Hlavním úkolem bylo upravit jod nací řád, postarat se o uskutečněni návrhů minulého synodu a připravit řádný biskupský synod pro rok 1971. Zasedání byla každého dne od 9 hodin až do večera. Řeknu vám alespoň něco, o čem jsme Jednali. Byly debaty e kompetencí biskupů, vyplývající z jejich úřadu 1 jeho božského ustanovení, o kompetenci biskupských konferencí, o principu kolegiality a solidarity, o utvrzování jednoty a zachování integrity víry v církvi, o důležitosti jednotné kázně kněží i věřících, o věroučném zdůvodnění a posílení autority všech, kteří jsou odpovědni za Kristovo dílo. V nejbližší době budou vyzvány všechny biskupské sbory, aby předložily své návrhy a jejich zdůvodnění pro příští řádný biskupský synod. Vidíte, že jsem do Ríma nejel na rekreaci, nýbrž za splněním povinnosti, v zájmu celé církve, tedy 1 v zájmu církve u nás. Všeobecně lze říci, že biskupové si uvědomují stále odpovědněji svou povinnost nejen vůči své diecézi, nýbrž 1 vůči celé církvi. Při plném vědomí křesťanské skromnosti cítím ve svém svědomí oprávněn! mluvit ža církev. Příkaz k tomu dal ježíš Kristus slovy: jděte a učte všecky národy, křtěte je a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Na biskupech spočívá právo i tíha odpovědnosti hlásat evangelium a bdít nad zachováváním Božích přikázání. Biskupové mají ve spojení se svátým Otcem povinnost pečovat o celou církev. Kněží a věřící by se měli na starostech svých biskupů podílet a dokonce, 1 když to říkám nerad, by je měli poslouchat. Přikazuje to sám Spasitel: Kdo vás posloucná, poslouchá mne, a kdo vámi pohrdá, pohrdá mnou a tím, který -me poslal. V každé jednotlivé díeézi je podl* apoštolského 1 církevního učeni na prvním místě oso'm biskupova. Jím jsou jednotlivé .rkve napojovány do církve všeobecné. Každé jiné řešení může mít pro jednotlivé diecéze pouze charakter přechodný a krátkodobý. Není to však opatření ani normální, ani plnoprávné. Kolem biskupa se shromažduje Boží lid, on má vést věřící po cestě spásy hlásánfm evangelia, posvěcovat je udělováním svátostí a zajišťovat udržování duchovního života svěcením kněží. Jen biskup je v diecézí z ustanovení Božího legitimním zástupcem božského Pastýře a branou, kterou každý vstupuje do Kris-tova ovčince. Kdo vchází jinudy, ten není, podle Kristových slov, jeho. I když některé důsledky biskupské kolegiality, jako například solidarita a subsidiarita jsou ještě propracovávány teologickou komisí, to co jsem řekl, je již všechno přijatou naukou, zakotvenou od apoštolských dob v dlouholeté církevní tradici. Na zasedání bylo zdůrazněno, že jedinými oprávněnými učiteli víry, obhájci mravního řádu v církvi, kteří k tomu mají zvláštní charisma Ducha svátého, jsou právě biskupové, kteří byli svým svěcením zařazení do kolegia nástupců apoštolů. Svatý Otec již několikrát zdůraznil, vyjasnil a upřesnil tuto nauku. Nikdo není oprávněn přisvojovat si v církvi nějaké poslání, jež narušuje jednotu víry a ohrožuje jednotu a zásady církevní kázně. Kdykoli se projeví v dějinách jiné tendeiícé, ktěré jsou v rozporu s tímto základním učením, je třeba si připomenout slova svátého Pavla: Vím, že po mně přijdou jiní a budou hlásat své nauky a strhovat za sebou své učedníky. Proto bděte a pečujte o stádce, v kterém vás Duch svátý ustanovil pastýři duší. Lze totiž teoreticky mluvit, nebo dokonce horlit o katolické církvi a přitom prakticky otvírat cestu ke skutečnému rozkolu. Pod vlivem právě projednávaných předloh cítím jako biskup stále hlouběji svou odpovědnost za vaši věčnou spásu j osudy církve. Prosím vás, nezapomínejte, že jste živými údy tajemného těla Kristova, že jste lidem Božím! Buďte důslední v plnění svých povinností k Bohu, bližnímu, společnosti i k své vlastní duši. Potom můžete bezpečně spolehnout, že vás Bůh bude doprovázet svým požehnáním. Po skončení porad bylo všech 15 členů rady synodálního sekretariátu přijato ve zvláštní audiencí svátým Otcem. Mne přijal svátý Otec ke krátkému soukromému slyšení už předtím a slíbil, že bude za naši vlast na svátek svátého Jana Nepomuckého obětovat svou mši svátou. Ujistil mne, že na vás pamatuje ve svých modlitbách a posílá vám zvláštní požehnání. Po stopách sázavského .světce CO O NĚM VÍME? O různých cizozemských světcích známe někdy podrobné livotopisy, o našem svátém PROKOPU většinou víme o něco víc než nic. Semtam si ještě tak vzpomeneme, že když oral, zapřahal si do pluhu itábla ... Ostatně — kdy a kde vlastně žil? Letos slavíme TlSlC LET OD ]EHO NAROZENÍ — čili žil ve století, kdy na našem nebi zazářila celá plejáda hvězd světců: Ludmila — Václav — Vojtěch — kdy ještě doznívala slovanská zvěst Cyrila a Metoděje. Narodil se v Chotouni u Českého Brodu — tedy ve středu Čech — a v Čechách strávil celý svůj život. Kdo vstoupí na oltář jako světec, musí progt po smrti ještě jedním a posledním úskalím: nadšeným opěvováním legend. Snad se starým kronikářům zdálo nemožné, aby světec prožíval také někdy zápasy a pochybnosti: „Prokop od dětínstvie svého — by chovánie velmi čstného..." praví veršovaná legenda. A hned se vršila pověst za pověstí: Rodiče marně hledali místo, kde* by zřídili studnu. Sv. Prokop ještě jako dítě navrtal v zemi důlek a vytryskl pramen, který dává vodu dodnes .. jindy chlapec za tuhé zimy chtěl sbírat v lese jahody. Rodiče se mu smáli — ale dítě se navrátilo z lesa s kyiicí jahod... Nebo byl poslán s čeledínem do lesn pro dříví. Na zpáteční cestě jim ďábel zlomil kolo u vozu. Hoch pohlédl k nebi a donutil ďábla, aby nesl nápravu ... Jediná pověst je ovšem zaručeně pravdivá: Hoch toužil po studnici vzdělání. Chtěl docílit i toho, co se zdálo nemožné, stát se knězem. Knězem slovanského obřadu. A to v této době bitev, zmatků a pronásledování bylo možná těžší, než přinést v zimě jahody, nebo vyvést vodu ze suché země ... ik