Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)

1970-08-02 / No. 31

Oltář a žně Jsme v době žni. Letos opožděných, a proto s tím větším úsilím je třeba pracovat. Nedělní liturgie na naii práci navazuje. Vypravuje nejdřív o Izraeli­tech na poušti. Vzdychali: Co nám to pomůže, že jsme „vyvolený národ“, když tu hladem mřeme? Měli jsme raději pomřít v Egyptě nad plnými hrnci masa! Potom nám sv. Pavel připomíná první křesťany. Žili uprostřed pohanů. A ti se neměli špatně. Mnozí byli i slušní lidé. Ale Pavel říká křesťanům: S tím se nesmíte spokojit! Musite být jiní, noví! A konečně v evangeliu slyšíme znovu o Eucharistii. Kristus říká lidem, kteří jej hledají jen proto, že se dosyta najedli z jeho zázračně rozmno­ženého chleba, že se tím nesmějí spokojit. Že musejí hledat něco, co by jim zachovalo život ne jen přechodně, nýbrž navždycky. A říká jim, že to­to „něco“ je on sám. Proč nám liturgie toto všechno připomíná? Abychom ztratili elán o žních? Naprosto ne. Vždyť ani na oltář bychom neměli co položit, kdybychom nesklidili! Ale právě tím, že částečku chleba, který sklízíme, poneseme na oltář, dáme své práci o žních a svému úsilí o tento život pravý smysl. Mělo by to cenu živit život jen chvilku? Živit jej jen k smrti? Skrze li­turgii, Eucharistii, skrze Krista udržíme život na věky — a proto má smysl starat se i o tento krátký pozemský život! F. MIKULÁŠEK Církev se dokonale uskuteční teprve v nebeské slávě, až přijde Čas, kdy bude všechno obnoveno. Slíbená obnova světa, kterou očekáváme, už načala v Kristu, pokračuje sesláním Ducha svátého a jeho prostřednictvím postupuje v církvi. Ovšem dokud ještě, není nové nebe a nová země, kde bude sídlit spravedlnost (2 Petr 3, 13), putující církev nese ještě známky tohoto pomíjejícího času ve svých svátostech a zřízeních, která náležejí k období přítomnému. Dogmatická konstituce Světlo národů, 48 VĚŘÍCÍ KNĚŽÍM Byli vysvěceni noví kně- 2 í a přicházejí k nám. Vítáme je. Je na nás, abychom svůj vztah k nim vy­tvořili tak, aby v něm kněz cítil naší podávanou nuku, aby v našem pohle­du vytušil úctu k povolání. Ne, kněz není obyčejný člověk, i když se sám za takového pokládá. Je Bohem vyvolený, posvěce­ný, požehnaný. Přišel k nám, aby nám dával Boha, aby nás k něpru vedl. V evangeliu sv. Jana (v kap. 15, 16) čteme: „Ne vy jste mne vyvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem, abyste šli a přinášeli užitek a užitek váš aby zůstával, aby začkoliv byste prosili Otce ve jménu mém, dal vám.“ Oni to jsou, kteří za nás orodují, nás usmiřují s Bohem a vedou k svatosti. Víme, nejsou andělé, mají své chyby, proto se také my za ně modlíme. Když někoho z nich potkám na ulici, nej­raději bych se uklonila. Zatím však mnohý ani nevnímá, že ho zdravíme. Přestal asi věřit, že si kněze někdo váži. My všichni, jimž se víra stala nejcennějším pokladem, si kněží a du­chovních vážíme. Jde jen o to, aby to oni také pochopili a našli cestu ke všem svým věřícím a našli své místo ve své farní rodině. Je třeba otevřít dveře domů a srdcí, aby jimi prošel Pán, neboť láska je naplněním záko­na. L I, Mrtvá cirkev? Tak prý církev také umřela. Dostali jste parte? Já ne, ale psali o tom, ve „100 + 1“ v době chřipek. Že by tedy 1 ji stihla? Nu, jistě jsou, kdo by to­mu byli rádi. Ale ono neni příjemné být jen tak beze všeho odepsán ze 6eznamu živých. Jsou však 1 dobří lidé, kteří nám vnucuji přesvědčení, že cirkev je mrtvá. V Křesťanské revui 2/70 je ci­tován anglikánský biskup J. A. T. Ro­binson, který si přeje, aby církev v dnešní podobě zemřela a Bůh mohl vzkřísit cirkev novou: „Není kontinui­ty mezi tělem, které umírá, a tělem, ve kterém dojde ke vzkříšeni.“ Zase ten obrazný jazyk jako o smrtí Boha! Ale je tu přece jen rozdíl nemalý. Bůh je zajisté hagios, athanatos, svá­tý a nesmrtelný. Ale možno to říci i o církvi ve stejném smyslu? „Ach, tady vázne to,“ vzdychneme s Hamle­tem. Ale vzdychání nám nepomůže. Je několik věcí, které si musíme ujasnit, a několik, které musíme vy­konat, abychom nestrkali hlavu do žádného písku. Mnozí mluví o církvi jako o nějaké hypostazi, o nějakém zvláštním, samostatném a od nás zce­la odlišném jsoucnu. Je podivné, když katolík např. říká: církev to dělá špatně (nebo výjimečně: církev to dělá dobře). Církev — to jsme my v š i­­chnil Vypadá tak, jako my všichni, i Církev se modlí, obětuje, trpí, je sla­bá nebo silná, když se modlíme my, když my obětujeme, když my trpíme, když my jsme slabí nebo silni. Je třeba, aby církev umřela a te­prve tehdy mohl Bůh vzkřísit církev novou? A není kontinuity mezi církví zemřelou a vzkříšenou? Odmítáme takové obrazy! Tak jako v nás má stále umírat sta­rý člověk a rodit se v milosti člověk nový, tak i v církvi něco stále umírá a něco se stále rodí. V době svého pozemského putováni je církev ne­smrtelná nejen tim, že stále umírá, jako kdosi řekl o Francii, ale tím, že se stále obnovuje. Je pokračováním Krista, který jednou zemřel, ale již neumírá. Není okamžiku, aby v círk­vi nebyl přítomen oslavený Pán. Kdy­by tomu tak nebylo, byla by církev skutečně mrtvá. Anebo kdyby nebyli ti dva nebo tři shromážděni v jeho Jménu. Církev Je dílem Božím, ale také dílem těch, které Kristus nechal ve světě, aby mu svědčili, přinášeli užitek a stále rostli do plnosti Kris­tovy. Proto nemůžeme církev jedno­duše pohřbít a čekat, až Bůh, nebo nějaký reformátor vzkřísí církev no­vou. Ale Robinson má pravdu v tom, že nestačí církev jen modernizovat. Je třeba zvnitřku ji stále obno­vovat. Spíš než „ecclesia est sem­per reformanda“ platí, že je „semper aedificanda“: ne tak církev stále re­formovat, ale tvořit církev stále novou, Kristovu nevěstu svěží a bez vrásek, tvořit v Kristově duchu a pod vedením Ducha svátého. Nejsme a nemůžeme být spokojeni s podobou církve, kterou jsme jí dali. Je to podoba mdlá a nedostatečná. Bylo by osudným omylem dělat si o církvi u nás iluze. Musíme mnoho umírajícího a neplodného nechat piet­­ně, ale rychle umřít. Především však pomáhat rození toho nového. Rozlišit, co je v naší tradici živé a nosné, od toho, co je umírající a bez perspek­tivy, je velikou moudrostí. Pomáhat tomu, co se nově rodí, je známkou živé víry v tajemství církve a Ducha Svatého, který jí oživuje. Církev se děje, řekl na koncilu kardinál Ler­­caro! Všichni musíme pomáhat tomu­to novému rození a plození. Musíme se naučit myslit a jednat v tom množném čísle, které se na­zývá církev. Musíme vědět, že křes­ťanská snaha po dokonalostí je sice osobní, ale zároveň osobu přesahuje. Právě to, co z naší živé osobní víry, naděje a lásky, z naší snahy po osob­ním posvěcení nás samotné přesahuje, právě to tvoří živou církev. JOSEF ZVĚŘINA Ročník XXII. PRAHA 2. srpna 1970 Cena 50 hal. Člověk, který neumí stárnout K 75. NAROZENINÁM PROF. DR. H. C. DOMINIKA PECKY Před rokem byl v Olomouci udělen Cyrilometodějskou bohosloveckou fakul­tou čestný doktorát teologie PROFESO­RU DOMINIKU PECKOVÍ, který se doží­vá letos 4. srpna pětasedmdesáti let. Opravdu, málokomu přísluší titul dok­tor jako jemu. Je skutečně doctus, uče­ný, rozsahem i hloubkou svých vědo­mostí. Ale je především doctor, učící. Není a nechce být jenom skladištěm mrtvých vědomostí, které nasbíral, ale každá pravda, každý poznatek se u ně­ho stává silou, prostředkem, který se obrací k živému člověku, aby hlouběji pronikl do jeho tajemství, aby ho tvárnil, formuloval k větší dokonalosti. Sám to říká ve své promoční řeči: „Teprve v posledních desetiletích, kdy jsem byl mimo činnou službu, mohl jsem se soustředit — ovšem ne bez překážek — na otázky, které po léta hýbaly mou myslí. Zejména jsem si uvě­domoval: máme-li vychovávat člověka, musíme nejprve vědět, co člověk je. „Hodina filosofické antropologie ude­řila,u prohlásil již před lety Nikolaj A. Berdjajev. Jejím předmětem je člověk: bytost složitá a paradoxní, jednotná t podvojná, duchová i hmotná, přírodní i nadpřírodní, rozumová t instinktivní, svobodná i spoutaná, individuální i so­ciální, smrtelná i nesmrtelná, bytost se sebou nespokojená, sobě odporující, sebe převyšující, v šerosvitu nejistoty pozem­ského údělu l nejistoty spásy putující. Ten předmět je nevyčerpatelný a sotva bude napsáno dílo, které by se mohlo honosit názvem Summa anthropologica. Svědectvím pro toto jeho vyznání je jeho dílo. Kolik je to knih, článků a pojednání! Dílo v za­čátcích spíše beletristické, ale stále více se soustřeďující k jednomu bodu, k za­myšlení nad tím, co je člověk a jaké je jeho místo v řádu Božího stvoření, jaký je jeho cíl a smysl. Nikde to není existencionalistická bezvýchodná úzkost, ale vždycky prosvěcuje víra a z ní ply­noucí naděje. Ovšem víra a naděje v křesťanském smyslu. „Křesťan veselý — to je pleonasmus. Křesťan nemůže být jiný než veselý, protože křesťanství je spojení duše s Bohem v Kristu Ježíši. (Z knihy Umě­ní stárnout za školou. — Ach, jaká to nenapodobitelná a neopakova­(Pokračování na 2. straně) svých krajanů vždy věrná stráž, veliká pomoc, mluvčí náš v tom sporu odvěkém o víru, řeč a zem.“ AKTUÁLNOST TĚCHTO SLOV bás­ně Jana Zahradníčka o slávě sázav­ského opata SV. PROKOPA se potvr­dila zvláštním způsobem na letošní miléniové Sázavě. O sobotách a ne­dělích tila a žije letos Sázava živým ruchem modlitby a liturgie. První veliká pout byla v so­botu 20. června, kdy Sázava zněla rytmickými zpěvy, klasickou lido­vou mešní písní i liturgickými zpěvy, jimiž ltd Boží koná liturgii v mateř­ském jazyce. Byla to velká pout z Rokycanska, Příbramska, Prahy i od­jinud, při níž hlavním kladem byly hlasy a sepjaté ruce, ale i hry dětí.... Svátek světcův, 4. července, kdy hlavní miléniové oslavy probí- „Postrachu zpupných v dobách všech, s jakou to slávou zdviháš se mocný v srdci Cech, tam nad Sázavou, »Církev musí být chudá« V jedné ze svých pravidelných au­­diejičaích promluv si Svatý Otec Pavel VI. vzal za základ výrok kon­cilu: „Duch chudoby a lásky je slá­vou a svědectvím církve Kristovy.“ Poslední koncil vzbudil v církvi znovu snahu po pravdě a opravdo­vosti. Církev je ochotna vzdát se všech historických zvyklostí, které jsou neslučitelné s jejím evangeinfm posláním, je nutné historicky, kritic­ky a mravně přehodnocení, aby cir­kev znovu dostala moderní tvář, v níž dnešní generace chce poznat tvář Kristovu. Církev musí být chudá, ba co víc, musí i chudě vystupovat. Okolnosti, pro které církev dnes vypadá boha­tě, je však třeba chápat v historic­kých souvislostech. Moderní člověk právem požaduje, aby se cirkev je­vila taková, jakou musí být, totiž cír­kví, která není hospodářskou moc­ností, která nevystupuje blahobytné, nezabývá se finančními spekulacemi a nepřehlíží bídu lidí, tříd a neroz­vinutých zemí. Svatý Otec dobře ví o tomto poža­davku dnešních lidí a ujišťuje, že již započal s postupnými a nikoliv úzkostnými reformami. Víme dobře, řekl dále, že veřejné mínění uvnitř církve i mimo ni pociťuje jako nut­nost vidět žitou chudobu evangelia, zvláště dnes, kdy vše je zaměřeno na zisk, majetek a požitek z pozemských hodnot. Chce tuto chudobu vidět pře­devším tam, kde se evangelium káže — a řekněme to otevřeně — že v in­­stitucionelní církvi, u Svatého stolce. Jako se již církev vzdala mnoha privilegií a provedla mnohé reformy ve svém úředním stylu, tak bude též Svatý Otec pokračovat ve své snaze překonávat situace, které nejsou v souladu s duchem a prospěchem pra­vé církve. Bude brát při tom ohled na všechny legitimní skutečnosti s dů­věrou, že bude chápán a podporován věřícím lidem. Jako příklad nového stylu ve vy­konávání Petrova úřadu uvedl i své setkání s latinskoamerickou biskup­skou konferencí v Bogotě, s afric­kou v Kampale, i svou novou cestu v listopadu do Asie, Oceánie a Austrá­lie. Po příkladu Ježíšově je třeba, aby­chom všichni milovali chudé i chu­dobu. Reč Svatého Otce vzbudila velkou pozornost 1 u světového tisku a ko­mentáře je možno označit za vše­obecně kladné. Některé časopisy označují řeč za možný úvod k vydá­ní encykliky o chudobě a do­mnívají se, že znamená nový obrat v historii církve. Rada komentátorů se domnívá, že stojíme před novou pozoruhodnou reformou uvnitř círk­ve. ci • • • SVĚTOVÝ LUTERÁNSKÝ SVAZ by měl po příkladu Pavla VI. požádat katolíky za svůj podíl viny na exis­tujícím rozkolu. To navrhuje hambur­ský ekumenijj^ pracovník dr. Mi­chaelis v djáplse předsedovi svazu. LITOMEŘICKÝ BISKUP Dr. Š. TROCHTA SLOUŽÍ KONCELEBROVANOU MSI SV. NA SÁZAVĚ Snímek: B. Kocian Po stopách s^zavskfoo/svétce haly v jeho rodišti, Chotounl, byl na Sázavě ve znamení světcova liturgic­kého jazyka, staroslověnštiny, ve zna­mení hlavně poutníků z Prahy a těch, kteří na Sázavu přijeli z oslav o Chotounl. Slavný den vrcholné sá­zavské miléniové pouti, 5. července, začínal vpravdě svatopro­­kopsky: modlitbou a prací. Bylo o tom něco symbolického: historická zkratka. Brzy ráno mše sv. pro uzouč­ký kroužek ctih. sester, starajících se o poutníky, a pracovníků a pořa­datelů: jak v tom nevidět Prokopovy začátky: malé společenství bratří ko­lem oltáře, připravené rozsévat? Hned poté znělo dosud tiché sázav­ské nádvoří bušením kladiv — mladí lidé stavěli před portálem chrámu, pod pilíři nedostavěné chrámové lodi podium a oltář a instalovali rozhlas — pod zkušeným vedením. Takhle to vypadalo v dobách Prokopových: Sázava pod jeho vedením rostla z modlitby a práce. Pak začali přichá­zet první poutníci. První malé hlouč­ky, které se brzy slily v mohutný proud, téměř bez konce. Už- při prv­ních ranních bojioslužbách přeplněný kostel, kolem obrazu sv. Prokopa hoří věčné lampy. Světlo Prokopova odkazu se rozzářilo... Když v 10 ho­din přijíždí Otec biskup Tomá­šek s lebkou s v. Prokopa, jenž přichází visitovat své dílo, je roz­sáhlé sázavské nádvoří plné téměř do posledního místa. Jen s velkým úsi­lím udrželi pořadatelé před oltářem uličku. Snad 8, snad 10 tisíc lidí je přítomno koncelebrované mši sv. Otce biskupa s 12 kněžími. Po stra­nách zcela nového oltářního stolu jsou umístěny pylóny: na jednom vzácný ostatek lebky světcovy, při­vezený z Prahy od jeho hrobu, na druhém světcova socha. Za nimi zna­ky svatoprokopského tisíciletí. A chrám této liturgie? V průčelí portál dnešního sázavského kostela. A na boku mohutné gotické pilíře a ob louky nedostavěného dómu, který mě’ být snad větší než svatovítská kate­drála, ßko by nesly modré nebe jako klenbu tohoto imposantního chrámu. Hle — Prokopův chrám jakoby po tisíciletí dostavěný — v tom, co mělo být chrámem, koná Boží lid liturgii se svým biskupem a kněžími a tak vytváří chrám nejkrásnější, chrám ne lidskýma rukama zbudovaný, chrám srdcí. Není toto vše nejkrásnějším obra­zem Prokopova díla? Od toho malé­ho společenství kolem oltáře přes bušení kladiv až k téměř eschatolo­gickému obrazu dostavění Prokopovy Sázavy, katedrály českého křesťan­ství? A odpoledne poskytlo sázavské nádvoří nový obrázek: Otec biskup na prosté židli u prostého stolku té­měř dvě hodiny neúnavně podpisoval upomínkové obrázky, obklopen stále rostoucím hloučkem věřících. Tak to zde také kdysi vypadalo, když se k opatu Prokopovi tlačily zástupy a on nikoho neodmítal a nepropouštěl be­ze slova útěchy a povzbuzení. V sobotu 11. července uvítala Sá­zava dalšího z pastýřů této země. Otec btskup T r ocht a přivedl obětavě poutníky ze své diecéze. Z Litoměřic přijeli k Oráči srdcí pro požehnám k práci na zúrodňování četných úhorů, jejich pout, tak jako četné z předcházejících, ze Sázavy směřovala na Pražský hrad do koste­la Všech Svatých, kde v těsném sou­sedství Vladislavského sálu sv. Pro­kop ze svého hrobu bdí nad osudy této země. U hrobu Prokopova byla litoměřická pout vystřídána poutníky z Kolínska, kterým při uctíváni tisí­cileté lebky světcovy zpívali mladí veltrubské farnosti moderní rytmické duchovní písně. A v tom byl vyjá­dřen smysl svatoprokopského milé­nia. obsažený už ve slovech Zahrad­níčkovy básně: „Proto jsi oráč srdcí byl a slovo spásy do nich sil, že dodnes tady zrá pro Krista setba tvá.“ KAREt šimes

Next