Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)

1970-10-18 / No. 42

Zakotvení a východisko Založení biskupského stolce nebylo Jen upevněním domácího křesťanství Byl to závazek misijního charakteru. Dát jiným národům christianizaci, znamenalo tvorbu takřka totožnou s obětováním krve. To byla nejvyšší kulturní aktivita vlastního národa, jeho pravá světovost. Evropská rozloha i nejnepatrnější země. Václavova svatovítská rotunda je veliký okruh, do něhož se vpíjí čtvero polokruhových apsid. Vstoupíme-li pod dlažbu nynější katedrály a procháříme-lí mezi kamennými zbytky stavby vyměřené Dědicem země, můžeme vidět jeho srdce. Je to stále prožívaná obecnost, katolicita: kruh objímající všecky národy, všecky země, všecky doby, celé lidstvo. Misijní charakter Václavův napovídá legenda z poloviny 10. století. Má název: Když se šířila víra... Myšlenkové ovzduší svatovítských základů je toto: „Chtěl pak jiti do Ríma, aby ho papež oblékl v šat mnišský a z lásky k Bohu vzdáti se knížectví a postoupiti je bratru svému. Ale nemohl toho učiniti pro uvedený chrám, poněvadž ještě nebyl dokončen." Nelze asi pochybovat o Václavově misijním úmyslu, slyšíme-li poznámku druhé slovanské legendy napsané v závěru 10. století: „Ale jako ten, kdo seče seno za velikého vedra, touží po vodě, tak toužil 1 světec po mučednictví a prolití krve, nikoli však z rukou bratra svého. Řízením pak Boha, štědrého odplatitele a dárce odměn věřícím, dostalo se mu vhodně této odměny, po které toužil v cizích krajinách, v jeho dědičné zemi." Je pravda, že dnešní člověk má způsob cítění a myšlení vzdálený době Václavově. Ale téma tohoto cítění a myšlení je stále aktuální. Legenda z polovice 13. stol., která má název už letnicový, „Když vycházelo slunce“, vyjadřuje to přesněji: „A zatímco stavěl tento hmotný chrám, vznikl v jeho svaté mysli záměr, aby ze sebe Hospodinu dokonalý chrám zbudoval." To je počátek veškerého apoštolátu. Tatáž legenda vystihuje, jak světec prahnoucí po dalekých pohanských zemích, stal se trvalým misionářem své domoviny: „Nevinné ruce a čisté srdce mající a dary nebeské milosti naplněný, jako by první razil cestu, po níž se světlo šířilo...“ Misijní, vpravdě apoštolský charakter sv. Václava je v tom, že oslovil nejen své současníky. Dědic země oslovuje každé století našich dějin až dodnes. Činí tak svou krví, jejíž hlas vždy znovu a nově se dotýká jednotlivých časových údobí a situací. Je to hlas nevyhladitelný. Hlas apoštolů Beránkových. To připomněl staroslovanský kněz, který napsal jeho první životopis. Naznačil, do jakého společenství náš sv. Václav patří: „Uložili jej v kostele sv. Víta po pravé straně oltáře dvanácti apoštolů, kde sám řekl, že postaví chrám.“ JAN LEBEDA OSMÉ VÝROČÍ Jedním z velikých úkolů církve po II. vatikánském končíku je přiblížit náboženství modernímu světu, dokázat mu, že je stále živé a životodárné, že je dechem, kvasem a tvůrčím činitelem duchovní vyspělosti jednotlivce i společnosti. sob Papež Jan XXIII. nazval tento způpředkládat evangelium dnešní společnosti za uvedených podmínek aggiornamento. Aby evangelická zvěst došla ochotného přijetí, círtkev se přizpůsobuje národním zvykům, událostem a směrům, které přináší doba. Vžívá se do duše lidu, získává jeho důvěru, poznává nejtajnějšl záhyby jeho duše s tím jediným úmyslem, aby se lidská srdce otevřela Kristu dokořán. Předchůdci aggiornamenta byli misionáři v Indii a Číně P. Matteo Ricci a Roberto Nobile v 17. a 18. století. Setkali se tam se zvyklostmi, které nebyly v rozporu s kresťanským náboženstvím, ale ke kterým bylo třeba velkého porozumění a ohledu. Na druhé straně některé církevní obřady působily nepříznivě na cit tamních obyvatel. Proto se snažili sladit křesťanské náboženství s tamními poměry a nazývali to akomodacemi. Papež Benedikt XIV. snad z obavy, aby tím nedošlo k odtržení od Ríma, nebo aby to nevedlo k založení národní církve, akomodace zakázal. Dnes je takové jednání Ríma nepochopitelné. Církev po II. vatikánském sněmu si uvědomuje své bohaté zkušenosti a s novými pohledy na člověka, moderními prostředky, obnovou liturgie, zavedením národní řeči na bohoslužby, přizpůsobivostí do krajnosti činí vše, jen aby evangelium bylo hlásáno a všechno a všude pro-SVATÝ OTEC PAVEL VI. vyzval v dopise adresovaném předsedovi Mezinárodní Charity msgre Rodhainovi všechny charitní organizace světa k účinné pomoci trpícím v Jordánsku. Sám na tento účel věnoval 50 tisíc dolarů. SVĚTOVÝ EKUMENICKÝ KONGRES o pomoci rozvojovým zemím se v Římě zabýval především otázkou, jak pomáhat zemím Afriky, Asie a Jižní Ameriky, aby byly brzy schopny své sociální problémy řešit vlastními silami. niklo. Neodsuzuje šmahem všecko staré. Učí se z minulosti pro budoucnost. Pamatuje, že právě tak bude podrobena soudu dějin jako časy, které jsou nyní kritizovány a které snad tehdy pro církev byly mnohem těžší než dnešní. Svatá Stolice poskytuje jednotlivým diecézím více pravomoci, poněvadž svět v důsledku moderních komunikací se stal malým a nezdravé jevy jsou kontrolovatelnější. Ijako vyšší státní orgány se nevměšují do kompetence nižších a zasahují pouze tam, kde to bez jejich opatření nejde, podobně římská kurie odbourává centralismus a dává diecézním biskupům možnost řešit určité problémy samostatně a s ohledem na místní podmínky. Tím se stává církev akceschopnější, pružnější a přitažlivější. Jinak je tomu v zásadních věcech. Tu se nemůže podstatně nic měnit. Lze však mnohé lépe vysvětlovat a vyjadřovat. Proto círtkev každý nový názor a způsob, který přispívá k poznání tajemství Kristova učení, přijímá s otevřenou náručí, avšak nemůže mít jiného základu než Krista, a to Ukřižovaného. Hlubší poznání nemění podstatu věcí ani podstatu víry. Nebe, očistec a peklo jsou pořád 6tejné skutečnosti. Svatost, spravedlnost člověka nepřestává být odleskem nejvýš dokonalé Boží Bytosti. Dobro bude vždycky dobrem a zlo zlem. Co Kristus a Církev po staletí učili, zůstane nedotknutelným pokladem víry. Anděl a dábel nejsou personifikací lidské fantazie, ale opravdové bytosti. Kristovy zázraky jsou viditelným projevem jeho božské všemohoucnosti. Někteří moderní dogmatikové, moralisté a biblisté chápou aggiornamento tak, že vysvětlují tyto neměnné Boží pravdy v nových pojmech a výrazech, doposud neslýchaných. Mnozí mají vynikající nadání, ale musí ho užívat správně, nesmí jim chybět pokorná ochota chtít s milostí Boží uskutečňovat jen zájmy království Kristova. Je naším vroucím přáním a za to se budeme modlit, aby moudrá rozhodnuti 2. vatikánského koncilu byla chápána a horlivě uskutečňována v tom smyslu, Jak byla z vnuknutí Ducha svátého koncilovými Otci v čele s papežem usnesena, aby nás upevňovala k věrnosti k cirkvi v důvěře v její neomylný učitelský úřad a aby obnovená liturgie v národním jazyku, přizpůsobená národním zvyklostem a kulturám, spojila veškeré lidstvo láskou Kristovou v nerozbornou jednotu. PETR FRANTA Ročník XXII. PRAHA 18. října 1970 Cena 50 hal. Říjnové zamyšlení V kapitulní síni bývalého kláštera v Sázavě pokryl neznámý malíř 14. století klenební pole stropu postavami andělů, vznášejících se s gestem modlení na modrém pozadí, posetém hvězdami. Ačkoliv svátek sv. Andělů strážných byl pro celou církev zaveden závazně až r. 1670, přece je úvodem k měsíci říjnu. K nejpřitažlivějším světeckým osobnostem a k největším individualitám církevních dějin náleží postava s v. Františka Serafínského, který při svém šíření radostné zvěsti lásky ke všemu tvorstvu byl také velkým básníkem. Královská dcera Anežka Česká, vzácná ratolest Přemyslova rodu, odkládá knížecí šat, aby následovala Krista v duchu Františkově, již za několik let po Chudáčkově smrti. Kostel sv. Františka je nejstarší částí Anežčina kláštera. V něm poprvé setkaly se naše země s novým slohovým útvarem, gotikou. Sv. Františku Serafínskému byla zasvěcena též jedna z nejpozoruhodnějších církevních staveb v Praze, kostel u Křižovníků, který byl pro svou vzácnou krásu zařazen na přední místo v akci obnovy historických památek. Je dílem a Jana Babt. Matheyho, Francouze rodem Itala uměleckým školením, který se stal osobním architektem pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna. Na místě raně gotického kostela sv. Ducha, jehož zbytky jsou dosud patrny v kryptě dnešního chrámu, byla vztyčena centrální stavba půdorysu rovnoramenného kříže, korunovaná mohutnou kopulí, která se stala neodmyslitelnou součástí pražského panoramatu. V pražské Národní galerii je proslulý obraz Albrechta Diirrera „Růžencová slavnost“, kde před trůnící Madonou, obklopenou světci a anděly, v pokoře klečí císař i papež. Celý měsíc říjen zvlášť uctíváme Královnu posvátného růžence i její požehnané mateřství. Matka Boží s milostným úsměvem pozdvihuje k požehnání své Děťátko. M adonu Vyšebrodská, Madona Zlatokorunská, Madona Vyšehradská, Madona Roudnická, Madona z Veveří. Mistři štětce, dláta, pera i tónů snažili se po staletí vyjádřit její krásu a svatost, Matku a Pannu, Orodovnici a Pomocnici. Jí byl zasvěcen i nejstarší kostelík pražský, K miléniovým oslavám Římskokatolický děkanský úřad u sv. Václava v Praze 9 — Proseku, sděluje, že k miléniovým oslavám svatováclavské baziliky došlo farnosti Praha-Prosek, prostřednictvím Apoštolské administratury v Praze, BLAHOPŘÁNI SV. OTCE PAVLA VI. tohoto znění: „Nejvyšší Velekněz otcovsky vzpomíná duchovních služebníků posvátných tajemství a věřících farnosti Prosek, oslavujících tisíciletí svého trvání. Vyprošuje jim hojnost nebeské pomoci k náplni a oživení křesťanského života, jehož podporou budiž udělené apoštolské požehnáni!“ (Podepsán kardinál Villot.) K závěru církevních miléniových oslav nejstaršího kostela sv. Václava bude v bazilice v neděli 18. října a 2 5. října v 17 hod. jako bohoslužba slova duchovní přednáška nejdp. proděkana CM bohoslovecké fakulty, prof. ThDr. V. Bartůňka: O nejstarších 1 nejnovějších pramenech svatováclavského kultu. V 18. hod. pak je farní mše sv. první Bořivojův chrám v západním traktu Pražského hradu, který stál přímo před hlavni branou do hradiště. Prostá stavba s obdélníkovou lodí a půlkruhovou apsidou. ' K svátým ochráncům naši vlasti bývá někdy řazena i sv. vévodkyně Hedvika, patronka Slezska, příbuzná třetí choti Karla IV., Anny Svídnické. feji úcta šiřila se u nás zejména v době karlovské, kdy vznikla nejen Velké legenda o sv. Hedvice, ale kdy byle také zařazena do českého Passionálu, obsahujícího i životopisy domácích světců Cyrila a Metoděje, Ludmily, Václava a Prokopa. Postava této kněžny byla objevena před několika lety při úpravě malostranského kostela sv. Tomáše na stěně gotické sakristie. S vdovským zavitím kolem hlavy, s drobnou podobou P. Marie s Ježíškem a s dvojici přes ruku přehozených vysokých středověkých bot, které jsou nejtypičtějším atributem slezské světice, která podle zpráv životopisce chodívala 1 v zimě bosa, ale boty nosila vždy při sobě, aby je mohla ihned obout, kdyby to vyžadoval dobrý mrav. D mého psacího stolu visí drobný dřevoryt Arnošta Hrabala, představujíc! s v. Lukáše, malujícího P. Marik Okřídlený býk lísá se k nohám světcovým. Také „milý lékař“ sv. Lnkáš nálež! k světcům měsíce října. Autor třetího evangelia a Skutků apoštolských stal se patronem malířů, ačkoliv tvrzení, že byl malířem, je výplodem fantazie pozdější legendy, Lukášovu autorství byly připisovány i některé zvlášf uctívaná obrazy, např. milostný obraz P. Mario s Ježíškem v římském chrámu Santa Maria Maggiore, jehož mozaiková replika od V. Foerstra je na průčelí kostele P. Marie Sněžné v Praze, slavný obraz Matky Boží Czenstochovské a jiné. Malířské „Bratrstvo sv. Lukáše“ vzniklo u nás již ve 14. století. V levé lodi Týnského chrámu pod umně vyřezávaným baldachýnem od Matyáše Rejska mělo svůj cechovní oltář, na kterém obětovalo každý rok na den sv. Lukáše krásnou svící „dobře malovanou, zlatém a stříbrem pěkně ozdobenou, aby ji mohli poznat mezi jinými“. VR Poslední paprsky podzimu se dotýkají polního kříže. Oroda svezena. Na mezích holé polámané pruty připomínají, že včerejšek už nelze dohonit. Chudá sklizeň v opomenutí dobra, jež mohlo být vykonáno, bolí. Pohled k svítícímu kříží se zjasňuje modlitbou: „Na tobě Pán vykrvácel; květů dej, jež hojí, a tu ránu moji —■ zacelI“ snímek: Jiří Gutwirtl» Budoucnost Teologický časopis CONCILIUM uspořádal v září v Bruselu mezinárodni kongres o budoucnosti církve. Mezí 200 účastníky z celého světa byli význační teologové, jako Schillebeeckx, Rahner, Congar, Kting, Colombo, Tucci aj. Úvodem kongresu hovořil kardinál Suenens, který podtrhl hlavní přání kongresu — nezdůrazňovat to, co rozděluje, nýbrž přivést různé teologické směry ke společné práci na výstavbě církve v dnešním světě. Kardinál nastínil tři problémy, které by současná teologie měla řešit: Objasnění poměru mezi papežem a biskupy a přesné stanovení vztahů mezi univerzální církvi á místními církvemi. Otázka dvou zdrojů »jeveni — Písma a tradice. Oh. tyto póly je třeba uvést do harmonického souladu. Seřazení pravd podle významu, zvlášť s ohleděm na pokračující rozvoj ekumenického hnuti. Svět očekává od teologů, že pomohou lidem odhalovat živého Boha, který je především Bohem dětí, chudých, mystiků a světců. Je úkolem teologů, aby evangelní zvěst překládali tak, aby jí i dnešní lidé mohli rozumět. Druhý vatikánský koncil byl jeti začátkem, řekl závěrem kardinál. Jednoho dne shromáždi ekumenický koncil všechny křesťany světa a zvěstuje viditelnou jednotu všech učedníků ‘ Páně. S poukazem na obraz tří králů, putujících do Betléma, řekl, že jména a tváře dnešních poutníků jsou dobře známy. Jsou to Pavel, Athenagoras a Ramsey. Vydali se na cestu do Betléma jednoty a vše nasvědčuje tomu, že již nejsou příliš vzdáleni. T-" 1 ■ li .... - • « i» Neděle v kamerunském Yaounde v Africe. U oltáře pod širým nebem stojí černý kněz, oděný mešním rouchem, zdobeným domorodými motivy. Věřící za doprovodu tamtamů a balafonu tančí tradiční tance. Tato mešní slavnost je výsledkem intenzivních liturgických snah více neí 20 let. Jednou z vůdčích osobností těchto snah o afrikanizaci liturgie je domorodý jezuita P. M’Veng, kněz a umělec, prozaik i lyrik, malíř i sochař výborné úrovně. P. M’Veng říká, že pro africkou liturgii je vhodný jak domorodý jazyk, tak hudba tradičních lidových nástrojů i tance. V jeho farnosti např. přinášejí obětní dary tančící dívky. Začátky jsou však již v době před 20 lety. Tehdy v semináři odhalili krásy a hloubku domorodých melodií a pokusili se přeložit jednotlivé žalmy a liturgické texty do lidového jazyka a zhudebnit je v domorodých melodiích s použitím tradičních nástrojů. Tehdy ovšem byla nepříznivá situace, nebof většina misionářů zavrhovala lidové umění jako pohanské. P. M’Veng považuje současný experiment za základ nového, zcela samostatného afrického ritu. jiným příkladem podobného experimentu jsou klarisky v Sangmelimě. I ony zavedly ve svém klášteře domorodé tance, zpěvy a lidový jazyk s překvapujícím výsledkem — příliv nových sester se zmnohonásobil. Jejich příkladu následují i jiné řády. Afrika má proti Evropě velikou přednost v tom, že její církev je mla-dá, nespoutaná tisíci tradicemi. Proto může pracovat volněji a může velmi podstatně přispět i k obohacení univerzální církve.