Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-11-22 / No. 47
Realizátor snu Není vík snadné podat nultou s pozdravením pokoje, aby to nebyla pouhá společenská formalita. Proti• se tomat učime u oltářního stolu. Děje se tak v oblasti společné víry. stejné životní orientace. Tím nesnadnější jest podávat nuku vzdáleným, vnášet pozdraveni pokoje do světa. K tomu je třeba „šíře srdce“: velkorysosti, jejímž ohniskem je nadpřirozená láska. Vždyf nuce jsou jako plameny, Které tryskají ze srdce. Připomněli jsme si, že tento oheň — obejmout všecky národy — se projevil v misijním cíleni sv. Václava. V tom je příklad katolicity česikého prvokřesíanství. V duchu obecného snažení celocirkevního se u nás připravuje příchod muže, jenž v zahraničí ednou i snad i záhy dovrší Václavovo mučednické toužení: aby česká krev se vpita do pohanské půdy v cizině a tím zpečetila v pojímání románské heroické doby i své tvořivé křesfanství í kulturní přínos daný z Cech celému světu. Misijní myšlenka patří k podstatě církevních zájmů. Proto se na koncilu stala předmětem tak živých a průbojných diskusí Ale podstata je stejná, jak jl chápali naši prvokřesfané před tisíciletím. Sv. VoUěch věděl: nejen sebe, ale 1 svou rodnou zemi přivedai k světovosti a k apoštolské plnosti, když zvěstováním evangelia za vyšší způsob života posvětím cizí pohanský kraj a v něm vštípím křesťanskou kulturu svou sebeobětí. Svatovojtěšské pojetí misijní služby jakoby ožívalo v kondin! aule hlasem: „Misionářská církev je účastna kříže svého Mistra, tato myšlenka zahání jakýkoliv neodůvodněný optimismus.“ Nebo jiný h'n> žádá připomínku: „Církev stále prochází těžkostmi, protože prožívá ta ľ' u«tv( kříže.“ jedině v tomto pojetí lze se vyvarovat omylu, že misijní dílo je cosi světsky dobyvatelsiké, nebo že stačí zájem o ně projevovat leckdy povýšeneckým postojem finanční pomocí. Také ono je tajemstvím. Druhý pražský biskup Vojtěch stal se naším prvním misionářem Poměry jeho doby u nás 1 cílení nejlepších osobností evropských mu otevřely výhled k národům dosud zaostalým, nevyvinutým. Vojtěch k nim přichází, protože je má rád pro Krista: nese jim svou krev. V pojmu krve z naší strany lze vidět bytostný zájem o šíření (ežíšova poselství. Tak sv. Vojtěch realizoval za svích dnů koocilní připomínku, která zazněla nad hrobem sv. Petra: „Celý Boží lid pod vedením oiskupů je nosíteiem misijní činnosti.“ ý a n lebeda Vnn Le Port píše, jak manželka Pont'8 Pilá*a poslala svo" komornou Praxodu k Pilátovi, aby neměl nic se Spravedlivým — Kristem! Praxedes sděluje své paní dojem, když uviděla Krista Pána: „Zmučený, ale nejúch-.atnějši na něm byla ta donrota, odpuštění, které nesl před sehou celému světu!“ — Každý člověk činí něčím nejhlubší dniem. Nejšťastnější bude jistě ten, kd-i působí dojmem největší dobroty. SvMem se šíří ideál, jakým žil a pů xobil Charles de Foucauld, misionář trapista, umučený od mohamedáoů (1918!. „Všem hez rozdílu dobře činit a dál se nestarat, co druhý činí. To již bude věcí Boží.“ Dr. JOSEF HLOUCH, „MINUTENKA' Ročník XXil. PRAHA . 22. listopadu 1970 Cena 50 hal. Mladé společenství Švýcarský misionář P. Michael Traber, bývalý šéfredaktor katolického afrického časopisu Moto, vypovězený před nedávném z Rhodésie pro svůj odpor proti rasistickým zákonům vlády jana Smitha, hovořil o círjcvi v Africe, která — podle jeho názoru — bude ještě dlouho potřebovat materiální i personální pomoci misionářů ze zahraničí. Nikde na světě není tak mladé, expanzivní a nadšené společenství, jako je obec Boži v Africe. Je však třeba změnit vzájemné vztahy při poskytování pomoci africké církvi. Nejhorším důsledkem evropsko-afrtckých vztahů posledního století je totiž přesvědčení mnoha Afričanů, že běloši je považují za méněcenné. Odpovědí na tento dojem je nynější africký nacionalismus. Církev Afriky žádá od bílých, aby odložili svoji nadřazenost, aby uznali, co Afričané již vykonali a aby byli opravdu solidární s utlačenými. K tomu náleží i duch ekumeny, který se nemá projevovat jen v bratrském postoji k ostatním církvím, nýbrž i v tom, že se jim pomáhá, jestliže toho potřebují, je třeba učinit vše, aby se zabránilo dalšímu vyhrocení poměru mezi bílými a černými a aby se dosáhlo skutečného usmíření mezi rasami. PftED DEVÍTI STALETÍMI BYLA ZALOŽENA NA VYŠEHRADSKÉ SKÁLE KOLEGIÁTNÍ KAPITULA Dnešní pohřebiště významných osobnosti našeho národního života má zde popelcové předznamenání poslední Přemyslovnou, která zde zesnula právě na den sv. Václava Chrámy a stavby vyšehradské podlehly zkáze právě v prvních dvou listopadových dnech. Ale nad tím, co bylo, se vznáší stále živoucí génius loci, je wládřen postavami našeho mýtického dávnověku, které se staly symbolem nárudní síly a vítězného výhledu do budoucna. Snímek Svatopluk Družen K svátku Krista Krále Nejen v dějinách světa, ale především v dějinách lidského svědomí, vždy zůstane zapsán veřejný snudní proces s Kristem u Piláta. Mimo jiné Pilát se obraci ke Kristu a táze se ho: „Ty jsi král?“ A Kristus na to odpovídá: „A n o, já jsem Král. Ale mé království není z tohoto svit a.“ Na tento víjev vzpomínáme zvláště dnes ve svátek Krista Krále. Co znamenají Kristova slova: „Mé království není z tohoto světa?“ Mnohý dnešní čluvěk tomu nerozumí. Naopak hrdě prohlašuje: „Mé království je z tohoto světa." Ale led se zase tážeme my tohoto člověka: „Co je toto tvé království, co je tento svět?“ Odpovídá: „Ano, svět to je jediná skutečnost, která má pro člověka smysl.“ Ale vzápětí mu odporuje jiný vyznavač světa, který říká: „Ne, svět nemá smysl. Je absurdní!“ Přes všechnu poezii a nadšenou sekularizaci vidíme v něm přece také mnoho tmy a zla. Války, studené nebo horké, hlad většiny lidstva a k tomu Ještě jiná utrpení. Známe je. A jednoho dne to všechno může být sežehnuto pod atomovým hřibem. Kde je jistota světa? A "c tomu vzpomeňme, jak mnoho je těch, dokonce i mladých, ikteří jsou poznamenání nikotinem, alkoholem, drogami a sexuálním konsumem. K tomu přistupují rozvrácená manželství a takové formy tvrdého sobectví, že se vtírá myšlenka: člověk člověku je vlkem. A navíc musíme doznat, že není málo těch, kteří prodělávají krizi své víry, nebo jsou zcela bez víry. A kde není víra, není ani naděje. Ano, tím je poznamenán dnešní svět. Nelze se proto ani divit, že v takové atmosféře stoupá 1 počet sebevražd. Tyto skutečnosti nemůžeme popírat nebn hrát lehkovážně. Ale přesto přece věříme, že svět je dílem Božím, že je vykoupen Kristem a posvěcován Duchem svátým. Království Kristovo, ač není z tohoto světa, přece bylo založeno na tomto světě. Zde jsme u jádra věci. Kristus je králem pro tento svět, k tomu se na-rodil a k tornu přišel, aby vydal svědectví pravdě. Seslal svého Ducha, aby dále působil a dokonával dilo spásy a posvěceni tohoto světa. Tak otevřel Kristus světu naději, že je sám naději světa. Bez něho svět má jen málo naději a pokud jsou, hasnou stále více. Buďme si vědomi toho, že my jako věřfcí máme velké poslání dávat naději tomuto světu. Bolesti tohoto světa jsou našimi bolestmi. Musíme nést spolu všechnu úzkost, tíhu e nejistotu svých lidských bratří a sester. Jsme bok po boku v tomto jednom světě. Odpovídáme za něj jalko lidé a ještě více jalko křesťané, a to všichni: biskup, kněz, osoba řeholní, řadový věřící, ať mladý čl věku znalého. Když se takto ve své lidské nouzi sjednotíme, pak ožije radostná zvěst o'naději. V tom smyslu začíná koncilu! dekret o Církví v dnešním světě slovy: „Naděje a radost.“ Naší nadějí a radostí je Kristus. Tak se stane naděje naším velkým poselstvím dnešnímu světu. Mnozí odmítli naší naději, protože měli dojem, že svou naději přenášíme jednostranně jen na onen svět. Ano, my přenášíme svou naději na onen svět. Ne však výlučně. (Naše naděje má veliké poslání i v tomto světě. V tom je základní smysl Ikoncilního dekretu „Církev v dnešním světě“. V tom je komplexní smysl křesťanské naděje. Co je křesťanská naděje? Naděje je především základni postoj celého křesťanstva. Celý náš život Je založen na naději: „Otec našeho Pána Ježíše Krista ... je tak nesmírně milosrdný, daroval nám nový život, takže máme skutečnou nadějí, když Ježiš Kristus už vstat z mrtvých“ (Petr 1, 3). Celý život a celým životem doufáme v Boha. Bůh naši důvěru nezklame. Zavázal se k tomu svým slovem, že kdo v něho doufá, nebude zahanben! (Srv. Z 30 n; 24 n.) Nikdy nesmime připustit, aby naše důvěra v Boha, naše naděje byla ochablá. Byla by to zrada na našem poslání. Co očekáváme od své křesťanské naděje? Především všecko, co slíbil Bůh skrze proroky a nakonec skrze svého Syna: odpuštění hříchů, potřebnou Boží nmoet, duenovní dary, druhý příchod našeho Pána, vzkříšení našeho těla, věčný život a naplnění dějin. Zdá se vám to málo? Čl je to příliš nadpozemské? Pro tento život nemá Bůh pro nás nic? Avšak Kristovo království už začalo zde, na tomto světě. V tom, že Syn Boží se stal člověkem, stal se naši reálnou nadějí, dal nejvyšší záruku Boží lásky a věrnosti, zahájil již zde začátek svého budoucího království. Od Boha očekáváme 1 náš chléb vezdejší, Boží pomoc v denním životě. Z jeho dobroty přijímáme všechny hodnoty. Ne tak, že bychom je dostali bez-své práce, ale jako od toho, kdo nám dal potřebné schopnosti, kdo nám pomáhá a působí dobro i v našich činech. — Nepřikládejme však pozemským darům více hodnot než Bůh, který je za mnoho nepokládá, nebot dává je svým přátelům i nepřátelům. Jsou hodnoty mnohem vyššt, hodnoty duchovni, věčné. Ve své naději musíme zrát, neboť je 1 ctností. Musíme být plni důvěry, plni ochoty čekat a plní síly ve vytrvalosti. Bůh se na nás stále obrací s výzvou, abychom vyšlí z otroctví hříchu jako Izrael z Egypta a jako Kristus z hrobu. Musíme svou naději zdokonalovat v Duchu svátém. To se jeví naší velkodušností, radosti a pokojem. Naděje je všem nutná jako vzduch pro naše plíce a jako světlo pro naši životní cestu. Slíbený Duch svátý nám dává jistotu a vede naši naději k dokonání ve věčoé Boží lásce (srv. 1 Kor 13, 13). To je naše zamyšlení ke svátku Krista Krále. Chceme mu zasvětit nejen sebe, ale i celý svět. Ten tápající, bloudící svět, který však Bůh tak miloval, že poslal svého jediného Syna, aby jej spasil. A ten mu dal novou krásu, větší, než v které byl stvořen, krásu pravdy, světla, naděje a lásky. Neodcházejte z našich shromážděni jako nedůvěřiví a bezradní. Naši naději zde posiluje Pán svým slovem a nejsvětější Eucharistií, která je zárukou budoucího života. Jsme tu sjednocená s Kristem a v Kristu. Tak se naději posilujme a vzájemně si ji sdělujme. Tuto naději nesme do denního života. Naši naději potřebuje svět, naši naději potřebuje celá Cirkev, naši naději potřebuje i Církev u nás. Tuto naději potřebujeme všichni, abychom žili a pracovali pro království Kristovo, „království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje“. FRANTIŠEK TOMÁŠEK SVATÝ OTEC PAVEL VI. se důrazně vyslovil za prodloužení přiměř! na Blízkém východě e vyzval věřící k modlitbám za pozitivní výsledky úsilí OSN v této záležitosti. Xejdelsí cesta Svatého Otce Nejvýzuamnější událostí příštích čtrnácti dní je nesporné cesta Svatého Otce Pavla VI. na Dálný východ. Program cesty, který byl uveřejněn oficiálně ve Vatikáné koncem října, je značně obsáhlý a jistě velmi namáhavý. Pokud bude v našich možnostech, vynasnažíme se přinášet zprávy o cestě Svatého Otce co nejdříve. Dnes podáváme přehled a časový rozvrh celé cesty. Čtvrtek 26. listopadu: Dopeledna odletí Svaíý öten z římského letiště, po poledni přistane ke krátkému pobytu v Teheránu. Pátek 27. listopadu: V dopoled nich hodinách přiletí letadlo se Svatým Otcem do Manily na Filipínách V katedrále bude Pavel VI. sloužit mši, odpoledne navštíví presidenta filipínské repu bliky, setká se s vládními představiteli a s diplomatickým sborem. Sobota 28. listopadu: Na uni versitě sv. Tomáše setká se papež se studenty různých filipínských vysokých škol, poté se zúčastní zasedání biskupů jihovýchodní Asie. Odpoledne bude slou žit mši v Luneta Parku, při níž udělí kněžské svěcení jáhnům z různých asijských zemí. Večer se pak setká s papežskými zástupci v zemích jihovýchodní Asie. Neděle 29. listopadu: Po mešií liturgii, celebrované v Quezon Circle navštíví Pavel VI. rozhlasovou stanici Radio Veritas a na závěrečném zasedání symposia biskupů pronese poselství k národům Asie. Odpoledne je plánováno ekumenické setkání s představiteli jiných církví a návštěva manilského předměstí. Poté Svatý Otec opustí svým letadlem Filipíny. ké Pondělí 30. listopadu: Po krátzastávce v Pago Pago na ostrově Samoa bude letadlo se Svatým Otcem pokračovat v cestě na Západní Samou, kde bude mít Svatý Otec bohoslužbu; po ní se vrátí zpět do Pago Pago a odtud odletí do Sydney v Austrálii. V tamní katedrále bude celebrovat a pak navštíví radnici. Oterý 1. prosince: Dopoledne se Pavel VI. zúčastní biskupské konference australských a oceánských biskupů, odpoledne navštíví generálního guvernéra Austrálie, setká se s diplomatickým sborem a s představiteli katolických organizací. Večer pak přinese mešní oběť v Randwick Racecourse. Středa 2. prosince: Ráno navštíví Sv. Otec různá pomocná díla, pak bude mít mši pro mládež. Po ní se odebere do sídla vlády Nového Jižního Walesu. kde se setká s vládními představiteli a zástupci tisku, přijme reprezentanty různých přistěhovaleckých skupin a jiné osobnosti. Večer se na radnici zúčastní ekumenické slavnosti. Čtvrtek 3. prosince: Při ranní bohoslužbě v katedrále udělí Pavel VI. biskupské svěcení novému světícímu biskupu v Port Moresby Msgre Vangekovi a ihned poté odletí ze Sydney do Djakarty v Indonézii. Zde se v katedrále setká s kněžími a řeholníky, pak navštíví presidenta republiky a na stadionu bude sloužit mši. Pátek 4. prosince: Svatý Otec odletí dopoledne z Djakarty do Hongkongu, kde bude mít odpoledne bohoslužbu na místním stadiónu. Po ní odletí do Colomba na Cejlónu, kde se setká s presidentem a s předsedkyní vlády, v kostele poblíž letiště bude celebrovat a pak odletí do Rima, kam se vrátí v noci ze 4. na 5. prosince. Na této cestě, která bude nejdelší ze všech dosavadních papežových cest, budou Pavla VI. provázet kardinálové Eugěne Tisserant a Agnelo Rossi, arcibiskupové Benelli, Casaroli a Pignedoli, jakož i nrefekt papežského dvora Msgre Martin. Svatá Cecílie PAUL CLAUDEL — PRELOŽIL O. F. BABLER Svátek svaté CeeiUe do měsíce listopadu spadá, a Jako ovoce pozdního podzimku, které, by dozrálo, do světnice se skládá, tak vidíme v tom řase u bran našich kostelů, Jak skládají s plných vozíků kotle, trumpety, basy, pulty a Jiné nádoby na všelikou muziku, by jimi byl hlas čtyř set zpěváků ve sboru podepřen. Tot celý zvuk země t člověka, váiný i zralý, v tento Bohu zasvěcený den. Ale v Jaru pronásledování, ve větvičkách, jet pučí, Cecílie je přede všemi květy první pták, jenž zpívat se učí. Dovede jenom tři noty, slyš: Končí už zima, hrozná zima pohanská, smrt a hniloba, z níž smutek jímá. Panna, jež neučinila nic zlého, dítě, jež radostně říká vše, co ví, kate, marně se po třikrát pokoušíš zahubit to stvoření! Fí, nepříteli radostí, ty nemůžeš svou velikou zbraní železnou v tom hrdle přerušit bezděčnou stupnici líbeznou! Kdykoli celou svou vahou dolehneš, bys zardousil ten hlas, jeho nápěv všemohoucí pozdvihne, sraženou hlavu zas! Když tedy je konec s učitelem, jenž rozvažuje a na námitky odpovědi mívá, pakli Církev už nemůže mluvit, slyš jl, jak zpívá! Roucho Cecillino je rudé a krev tryská při každé ráně lež ji drtí! Slyš, Jak každé ráně jasněji zní hlas vítězné smrti AŽ pak, úplně odděleno od dítěte, jež už jen nemůže udržet u sebe, jásavé Aleluja se vznáší do neuhasitelné modři, do nebe!