Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-07-01 / No. 25
Kristus není pouhý pojem, aby sis mohl o něm utvořit jakýs takýs názor. Kristus není ani jedním z velikánů lidských dějin, jejž třeba zařadit do určité doby a vyložit z určitých společenských poměrů A Kristus není ani pouhá kultická bytost, které třeba stavět svatostánky a zcela ji izolovat od našeho každodenního života. Ježíš Kristus je věčně živý Pán a Spasitel, kterému jsme za svůj život odpovědni. Jsme-li Pánu Ježíši odpovědni za celý svůj život, pak velmi záleží na tom, jaký vztah к němu zaujímáme. A jaký je ve skutečnosti náš postoj ke Kristu, takové je a bude i celé to naše křesťanství- Zdalipak jste si Náš vztah ke Kristu Kol. 3, 1 už všimli toho, jak to naše dnešní křesťanství pomalu nikoho netáhne, nikoho nezajímá? Jak málo se ti moderní křesťané modlí, jak málokdy sáhnou po svých biblích a jak liknavě a neochotně následují Pána Ježíše! Mnohým ' nás už zarostla cesta do sboru. Pán Ježíš už není pro nás tak přitažlivý. Naše víra ;e dnes tak esláblá, že místo statečnosti z nás vyzařuje strach a nejistota. Může potom takové křesťanství někoho přitahovat, hřát a povznášet? A ovšem, ježíš Kristus není někdo, o kom se má kázat a koho třeba modlitebně vzývat, i když o něm kázat přece jen budeme а к němu se modlit také budeme. A Ježíš Kristus rovněž není ně kdo, s kým máme co činit pouze v neděli v kostele a na půdě církevní. To je pravě ten falešný a nesprávný vztah ke Kristu, kterého se musíme co nejdříve zbavil a hledět zaujmout ke svému Spasiteli podobný vztah, jaký к němu zaujímali prvotní křesťané a jejž apoštol Pavel zachytil a vyjádřil slovy: „Kristus, náš život.“ Pavel nám tu podává jedno z účinných svědectví a vyznání mladé církve. Praví doslova: „Kristus, náš ž i-V o t.“ Neříká tedy: Kristus, náš r o z u m.“ Zato my tn někdy říkáme. V tomto rozumářském vztahu Pán Ježíš se nám proměňuje ve vznešený předmět našeho myšlení, našich náboženských ivah, našich theologických pouček. Tím ovšem trpí ten osobni a důvěřivý vztah к živému Kristu, kterým se vyznačovali prvotní křesťané. Zajisté má spasitelná víra i svou rozumovou a poznávací stránku. A každý z nás by měl míť zdravou theologii a měl by postavit svůj rozum do služeb Kristovy pravdy. Jenže takový vztah, vyjádřený slovy: „Kristus, náš rozum“, to by bylo na křesťany přece jen málo. Sama zkušenost nám poívrzuje, že takové křesťanství, které vidí svou hlavní činnost v‘ rozumovém osvojování biblických znalostí a křesťanské nasi uky, je málo působivé. A jako apoštol Pavel v žádné své epištole nenapsal: „Kristus, náš rozum“, tak take nikdy a nikde neřeki: „Kristus, naše ústa.“ Naproti tomu my to říkáme časio. Tn potom na nás prozrazuje, že svůj vztah к Pánu Ježíši chápeme jako něco, co se týká pobožného mluvení a theologických diskusí. A někdy smícháme dohromady to „Kristus, náš rozum“ s tím „Kristus, naše ústa“ a výsledkem pak bývá velmi trapný zjev: totiž křesťanství krásných a naučených slov, které se připravilo jak o úctu, tak i o důvěru miliónů myslících lidí, a to z toho důvodu, že mělo pro skutečný život a bídu člověka jen krásná a útěšná slova. Samozřejmě, tuto upovídavé křesťanství neprospívá. ale škodí. A ovšem, apoštol Pavel také nikde neříká: „Kristus, náš c i t “ V citovém vztahu ke Kristu je všecko budováno na náladách. A ty jsou velmi nestálé. Když nás zaplaví vlna pobožné nálady, jsme • ochotni slíbit Bohu i bližním všecko možné. Jakmile však tato nálada vyprchá, nakonec ani nevíme, co jsme slibovali. Každý, kdo se řídí v oblasti víry toliko svými city a náladami, nutně bývá ve svém křesťanství vrtkavý a nestálý. Podle toho, jakou máme náladu, se rozhodujeme, zda máme či nemáme jít do shromážděni, zda se máme či nemáme angažovat na mimosborová půdě pro Kristovo věc, zda máme či nemáme slouží* potřebným lidem. Když nás uchvátí nadšení víry, chtěli bychum i hory přenášet. Jakmile však toto nadšení opadne, nic se nepozastavujeme nad tím, že se začínáme přizpůsobovat lidem, kteřf o Pána Ježíše vůbec nestojí. Náladové křesťanství je velkým nebezpečím pro naše sbory. A chvilkoví a náladoví křesťané zbavují svou církev Božího požehnání a působí v ní jako zmařená sůl. Jedině správný vztah к Pánu Ježíši vyjadřuje apoštol Pavel, když praví: „Kristus, náš živo t.“ Ano, našemu Pánu a Spasiteli má patřit nejen náš rozum, nejen naše slova a city, nýbrž celý náš život A to nejen náš život osobní, ale i pospolitý. A ovšem, celý náš život, nikoli jen některá jeho část. Běžná praxe nás svádí i nutí к tomu, abychom věnovali svému Sjíasiteli jen tu hodinu v kostele, kdežto ostatní část týdne zasvětili zájmům a cílům svého sobeckého a snběstřednéhu já. Naproti tomu slovo Boží nám připomíná, že Pánu Ježíši má patřit celč naše srdce i celý náš život. A tak to je ten správný a biblický vztah a postoj к Pánu Ježíši Kristu, kdy on je celým naším životem a my mu cele a bezvýhradně náležíme a den co den mu přinášíme do služby všecky svoje hřivny a schopnosti. To musíme mít stále na mysli, protože dnes jsme ohroženi z různých stran nebezpečím odlidštění a den co den jsme vystavováni svodům a náporům nekřesťanských živelních pohledů a postojů. Našeho Pána a Spasitele nikdo nenahradí, nikdo nepřekoná. Je-li on tvým nejvlastnějšim životem, pak nedovol, aby druzí tebou manipulovali a zacůázeli s tebou jako s nějakou věcí. Pamatuj, že jsi člověk, svobodná a odoovědná bytost a navíc Kristův člověk! A proto se vždy zaměřuj k tomu, к čemu tě pobízí slovo Baží. A slovo Boží nám radí dobře a moudře, když nám doporučuje, abychom se ceie oddali a odevzdali Pánu Ježíši Kristu. Nikoli to, co je právě módní a líbivé, nýbrž Ježíš Kristus a jeho pravda by měli udávat tón celému našemu každodennímu životu. Vpravdě moudrým člověkem je teprve ten, kdo Pánu Ježíši zasvětil celý svůj život a kdo vyznává $ básníkem: „Tvůj, Pane, ;sem a Ty mým životem.“ „Jsem cele Tvůj, ó Pane můj.“ A jen ten patří mezi požehnané lidi, kdo smí upřímně a bezelstně říci: „Jsem Kristův, a to ne zpola, ale cele, doopravdy a bezvýhradně.“ Vilém Jelínek Pravý křestan jest ten, kdo všem činí milosrdenství, kdo vůbec žádného bezpráví se nedopouští, kdo cizí bolest pociťuje jako vlastní, jehož stůl žádnému chuďasovi není neznám, kdo před lidmi je pokládán za neslavného, aby před Bohem a anděly oslaven byl, kdo nezná věcí pozemských, aby mohl dosíci nebeských, kdo nestrpí, aby za jeho přítomnosti byl chudý utlačován, kdo pomáhá ubohým, kdo pláčem jiného bývá-pohnut к pláči, což dobře činil Pavel 2. Kor. 11, 29: „Kdož umdlévá, ježto bych já neumdlel?“ Avšak falešný křestan zavrhuje toto přikázání apoštolovo fstůjteí tedy, majíce podpásaná bedra!, přijav jméno Kristovo, obléká se ve zbraně ďáblovy a vede boj antikristův; vyznává, že zná Boha, avšak skutky ho zapírá — jest falešný Kristus a pravý Antikrist. JAN HUS: SYNODNÍ KÁZÁNI JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK Milujte se vespolek, stůjte v jednotě, nedejte se nijakým způsobem mezi sebou rozděliti. Nebot ona jednota, která v pravě víře základ má, Bohu spaseny zachová vás. ]AN HUS: LISTY ROČNÍK LV - CENA 70 HAL PODOBA HUSOVA PODLE VACLAVA BROŽÍKA. Od Husa ke Komenskému Vzpomínáme li letos na Husa, pak v roce 300 let po Komenského smrti. Jak spolu souvisí dílo olinu těchto mužů? Jsou mezníkem mezi počátkem a koncem naší reformace. Mezi Husovým a Komenského narozením uplynulo 222 let, mezi smrtí obou 255 let. Komenský nebyl odříznut od minulosti své církve, od předchozí theologické a církevní práce Jednoty bratrské. Cítil živě spojitost s reformační minulostí a vědomě na ni navazoval. Svět, v němž Komenský končil své dílo a v němž umírala vlastní linie bratrské reformace, aby se objevila vnitřně i vnějšně změněná v Herrnhutu, byl arci po mnohé stránce naprosto jiný než onen, v němž se za Husových dob česká reformace rodila Hus ještě probojovával nové pojetí církve, snažil se obrátit svou pozornost plně к Písmu jako jedinému rozhodujícímu soudci ve věcech víry. Hus vyrůstal ze středověké scholastiky a sdílel její myšlení Musel probojovávat zásadu, že kázání slova Božího je přední povinností církve. Na sklonku života dává souhlas к vysluhování večeře Páně pod obojí způsobou. Smělou novinkou byla u Husa kritika kněžství a papežství. Z Husova úsilí se přímo i nepřímo rodila Jednota bratrská, existující tu po šedesát let jako jediná reformační církev, než došlo к velikému duchovnímu zápasu světové reformace v 16 století. Po stránce politické žije Komenský za jiných předpokladů. Za Husa vládnou Lucembuvkové, později vystřídáni Jiřím Poděbradským, než dosednou na český trůn Jagellovci, po nichž se naše země dostávají pod moc vyhraněně katolickém Habsburkům, za nichž Komenský žil Změnily se poměry hospodářské a společenské, feudalismus trvá, venkovské člověk žije v poddanství. Vzpouru domácí šlechty císař potřes tá konfiskacemi ve prospěch cizí šlechty. Na scéně se objevuje stav městský, rodí se to, čemu říkáme kapitalismus. Hus měl spíše oporu v drobném lidu a drobná šlechtě, Komenský požívá přízně žerotínského rodu, v Uhrách rodu Rákccziovskáho, pak i anglického parlamentu a švédské panovnice. Někdy je to ovšem přízeň užívající a využívající Komenského vědění a průbojných didaktických myšlenek. I poměry církevní byly jiné. Uveďme alespoň to, že od reku 1555 je uplatňována zásada, že panovník určuje vyznání svých poddaných. Dochází к nesnášenlivosti mezi jednotlivými vyznáními, nejen mezi římskokatolickým a evangelickými, nýbrž i mezi různými evangelickými církvemi. Dochází к násilí ve víře, proti němuž Komenský bojoval v duchu toho, co učila dříve jeho Jednota, právě tak iako těžce nesl nesnášenlivost mezi evangelickými konfesemi. Za Komenského byl svět již jiný po stránce myšlenkové. V jeho zbožnosti můžeme zjišťovat mnohem patrněji než jednou u Husa ргг'ку mystické, theosofické, racionalistické a chiliastické. Cit v jeho zbožnosti hraje nemalou roli orává tak jako přirozená poznání Boha smíšené se zjevením Božím v Kristu. V Komenském vzchází již zář osvícenství Komenský reformační minulost prožíval, neregistroval ji pouze. Zde si můžeme povšimnout jen několika zvláště výrazných náznaků. Čtenáře jistě uchvacuje Komenského list psaný 11. října 1618 v Lesně „velkému kancléři říše švédské“ Axelu Oxenstiernovi: „ . . Mějte ohled na národ, na který první mezi evropskými ráčil shtédnouti Kristus tím, že jej vychvacoval z temnot Antikristových, a který samojediný odolal vzteklosti Antikristově po celé století, aby zatím ostatní přijali osvícení.. Komenský nejen že ukazuje na počátek naší reformace, nýbrž ji i theologicky hodnotí, řiká-li, že je Kristovým dílem. Dva roky poté, když mír vestfálský pohřbil všechny naděje na návrat do vlasti, roku 1650, píše Komenský Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Hned prvním kusem tohoto odkazu je „milost (láska) к pravdě boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou mistra Husa našeho ukazovati začal Pán a kterouž on s pomocníkem svým (Jeronýmem) i jinými mnohými věrnými Čechy krví svou zpečetil a od niž Antikrist na onen čas chytrostmi svými na sněmu basilejském, teď pak mocí válečnou ukrutnou tebe byl odvedl, já pak s syny svými, kteří na světle jiti chtěli, posavád se přidrželi hleděla.“ V celém tom dějinném úseku od Husa až po svou dobu vidí Komenský kontinuitu a v ní také sám žije. Když byl odkázal další hodnoty, dodává: „... jakož mně v počátcích mých učinil Pán, že z popela Husova mne a dítky mé vzbudil“ Rozsáhlejší pozornost věnuje Komenský Husově reformaci již v úvodu к Rádu církevnímu Jednoty bratří českých z roku 1632: službou Husovou a Jeronýmovou se dostalo národu českému světla, ale basilejským sněmem byli Čechové zpět uvedeni v poslušenství římské stolice. Z Basileje si přinesli jen možnost užívat kalicha. Světlo bylo postaveno pod kbelec. Toho bylo líto některým osvíceným mužům — což je patrně myšleno na bratra Řehoře —, takže se oddělili od kališniků, které Komenský nazývá pseudohusity. Ale vytvořit Jednotu trvalo mnohá léta. Tato hrstka pobožných lidí „vlastní a praví Husovi učedlníci a následovníci byli“. Jednota je Komenskému vyklíčeným semenem víry, stromem, vyrostlým z půdy Husovy víry. Komenský si výslovně povšiml Husova důrazu na to, „že zákon Kristův dostatečný jest к zpravování církve rytěřující bez přidávání a přimíšení zákonů lidských“. Bratří si umínili na tomto základě stát, a to je vedlo к tomu, aby se nazvali: Bratří zákona Kristova. Komenský se zmiňuje i o tom, že za české reformace Římané a utrakvisté drželi kostely a fary, zatímco Bratří si museli pořizovat vlastní domy к bohoslužbám, a to bez pomoci ramene světského. Zevrubnou pozornost věnuje Komenský Husovi, jeho době a počátkům Jednoty v Historii o těžkých protivenstvích církve české z roku 1632. Kritická historie má jistě výhrady к nejednomu údaji, ale Komenský tu přehlíží půl třetího století, jimiž reformační církev prošla, a vidi mezi svou prítomností a husitskou a bratrskou minulostí souvislý tok víry v Ježíše Krista, která si vyžadovala stále nové a nové oběti. Líčí pohnutky vedoucí Husa к zápasu o krásnou církev, vytýká podobojím vlažnost a sklon ke kompromisům, opět kritizuje basilejský sněm a připomíná husitskou chartu, čtyři pražské artikule. Kritizuje Rokycanu pro ochotu к ústupkům a výsledek zájiasú s římskou církví líčí takto „Těžké to bylo mnohým a zvláště horlivým Táborským, že tak ud šlépěu Husových ndstoupiťi а к společnosti Antikristově se navrátiti má lid český. Ozývali se proti tomu, jak mohli, až i к vojně zase přišlo, kdež Táborští potlačeni a vší vojenské moci zbaveni byvše, ne jináče než mečem Božího slova a trpělivostí brániti se mohli. Stalo se to léta 1434“, čímž má na mysli bitvu u Lipan. Pak mluví o vzniku Jednoty a o tom, jak si ustanovila vlastni kněze. Posléze se modlí: „Probuď se, ó Pane, proč spíš? Prociť a nezamítej nás na věčnost! I pročež tvář svou skrýváš a zapomínáš se na trápení a soužení naše? .. Povstaniž к spomožení našemu, a vykup nás pro své milosrdenství..." Vědomí návaznosti na husitské údobí zůstalo u Komenského až do samého sklonku života Dnes vime, že si ještě 28. května 1670 poznamenal, že francouzský reformovaný kazatel Labadie ho nazval husitou. Říká к tomu doslovně: „Co neměli bychom my, ostatkové Jednoty toho tyfule zjevně se ujiti? Nebo к reformátorům, myslím na Luthera a Kalvína, se hlásit nemůžeme, nec expedit (ani to neprospívá). Podle pravdy nemůžeme, před nimi byvše. Již jsme světu známi, že jsme před nimi byli formata ecclesia (utvořená církev).“ Proti tomuto stanovisku můžeme mít výhrady. Ukazuje však Komenského důslednost. V Komenském vrcholil a končil bohoslovecký vývoj naší reformace Tu třeba pamatovat, že Komenský už žil v době rozkvetlé Orthodoxie, v níž se zase již rodil racionalismus, který prostupuje Komenského díle. A přece mu byla Orthodoxie cizí, protože byla příliš neosobní. Byl citlivým člověkem, a proto o něho slyšíme důraz na osobní zbožnost, napovídající, že se blíží doba pietismu. O Husovi a stará Jednotě bychom takte mluvit nemohli. Theologická a myšlenková problematika se přesunuje u Komenského do oblasti rozumu i citu. i když jsou zachovány všechny složky reformační víry: vyvolení spaseni, hřích, odpuštěni, dílo Kristovo, pojem církve, ospravedlněni z víry Ale nejvíce vyniká důraz na pírkev, takže se nám právem zdá že iu je ohlas Husova boje o církev, o její přetváření, o její ninost, o její smysl a poslání. Bylo by ovšem zajímavé zjišfovat, nakolik je o Komenského patrný vliv Chelčickáho, onoho kritika konstantinovská éry. který tednotu výrazně učil nespoléhat na světskou moc. Možno však říci že i Chelčickáho odkaz poslední senior jednoty převzal a dochoval. A ještě na jednu složku Komenského víry nesmíme zapomenout, totiž na jeho eschatologickou zaměřenost. U Husa nechyběla, ale u Komenského došla bohatého rozvinutí. Vždyť zil ve vím války zmítajicf celou Evroiiou. To ho odnaučilo zabydlenosti. Vnější okolnosti mu podtrhovaly půdu pod nohama a vedly ho dokonce к chiliasmu Komenský žil ve své přítomnosti, mě) kořeny v reformační minulostí byl mužem naděje vyhlížejícím dověrně v budoucnost. J. B. jeschke V