Týdeník Aktualit, červenec-prosinec 1970 (III/27-52)
1970-08-07 / No. 32
ZákM pwnltlné Evrtpy 2. srpna 1945 hlavy spojeneckých mocnosti protlhltlerovské koalice — SSSR, USA a Velké Británie — podepsaly Postuplmské dohody. Tento významný dokument byl povolán shrnout výsledky druhé světové války rozpoutané německým fašismem, která přinesla národům Evropy bezpočet strádání. Základní smysl dohod Je v tom, aby byly vytvořeny nezbytné podmínky a Německo nikdy víc neohrožovalo své sousedy a byl zachován mír na celém světě. Postuplmské dohody předpokládaly demilitarlzacl a demokratizaci Německa, gcož mělo vytvořit dobrý základ ro mírové právní dspořádánl v vropě. Avšak Západní mocnosti, které se řídily slepým antikomunIsmem velmi brzy odešly od dohodnuté politiky antihltlerovské koalice a otevřeně vstoupily na cestu porušeni Postuplmských dohod Nakonec vsadily na vyzbrojení Západního Německa, aby Je využily ve svém boji proti silám demokracie a socialismu. V Německé spolkové republice, která se stala součástí agresivního bloku NATO, znovu zdvihly hlavy militaristické a neonaclstlcké síly, které zahájily přípravu k revanšistickému »pochodu na Východ«. Avšak rostoucí síla Sovětského svazu a zemi socialistického společenství zahradila cestu silám agrese a války. Důsledná mírumilovná politika tábora socialismu našla široký ohlas mezi národy západní Evropy, které podporuji hnutí o vytvořeni pevné soustavy kolektivní bezpečnosti na kontinentu, Jejíž základy byly položeny v PostúpimL Hlavní prvky a zásady Postuplmských dohod z roku 1945 tímto způsobem ani dnes neztratily Svou aktuálnost. Předseda Rady ministrů SSSR A. N. Kosygin ve svém poselství zaslaném presidentu USA, presidentu Francie a předsedovi vlády Velké Britanie u příležitosti 25. výročí Postuplmských dohod Zdůraznil, že uskutečněni jejich základních zásad v současné době znamená přiznat nedotknutelnost nynějších evropských hranic, politických realit vzniklých v důsledku druhé světové války a poválečného rozvoje a zabezpečit spolehlivou bezpečnost na evropském kontinentě. Bylo to před 25 lety. Uplynulo jen něco málo přes dva měsíce od doby, kdy sovětští,, vojáci vztyčili nad Reichstagem prapor vítězství, který zvěstoval lidstvu, že fašistický »Reich« Je poražen. Téměř celá Evropa ležela v rozvalinách a zdálo se, že se z nich Ještě kouří jako z ohromného popeliště po sotva uhašeném požáru. Mnohé země byly opravdu jakoby vyhořelé, lidé počítali zahynulé a s úžasem hleděli na zničená města 1 vesnice, na rozrušené hospodářství. K velké radosti z vítězství se mísilo hoře ze ztrát a z obrovských těžkostí, které se rýsovaly na cestě uspořádání poválečného života. Nejsvětějším přáním lidí v oné době bylo, aby v budoucnosti byl v Evropě ustanoven takový pořádek, který by vylučoval možnost obnovy militarismu a rozpoutání nové války. Viníkem vzniku dvou světových válek bylo militaristické Německo. Proto hlavním požadavkem národů bylo vyloučit možnost obnovy německého militarismu. Hlavy tří vítězných států, SSSR, USA a Anglie považovaly za nezbytné sejít se v tento okamžik a určit základní rysy a základní zásady poválečného uspořádáni v Evropě. Místem setkání se stala země, kde byl poražen hitlerovský fašismus. Tak 17. července 1945 do sálu zámku Cecilienhof, který byl postaven v staroněmeckém stylu v Postuplmském předměstí, současně ze tří dveří vyšil šéfové tří vlád a zasedli za kulatý jednací stůl. Besedy a rozhovory byly, velmi úporné a spletité, ale výsledkem bylo dosažení rozhodnutí, které s uspokojením přivítaly národy Evropy i druhých kontinentů. To bylo završení hrdinského a obětavého boje národů, které přinesly svůj vklad k rozbití německého fašismu. 2. srpna 1945 byl podepsán dokument, který byl výsledkem jednání. Historická nepomíjející hodnota Postuplmských dohod tkví především v tom, že Je v nich dokumentálná právně zakotvena vůle všech vítězných zemí a všech národů, které zakusily těžké strasti 'od hitlerovského vpádu. Vůle navždy zničit kořeny německého militarismu a nacismu a naprosto vyloučit možnost opakování nových válečných otřesů. V přijatém dokumentu se říká, že německý militarismus a nacismus budou vykořeněny a spojenci v dohodě Jeden s druhým nyní 1 v budoucnosti přijmou 1 Jiná opatření nezbybiá k tomu, aby Německo nikdy víc neohrožovalo své sousedy a k zachovávní míru na celém světě. Jsou to krásná a správná slova! Nelze docenit skutečnost, že přísluší hlavám velmocí, že jsou zapsány v základním dokumentu a stvrzeny podpisy a pečetěmi. Uvedená ceremonie se podobala přísaze jménem desítek miliónů zahynulých i stovek miliónů živých. Dnes po 25 letech je zákonité postavit otázku, zda všechny vítězné země přesně plní závazky, které na sebe vzaly? Na tuto otázku již dávno byla dána záporná odpověď. Západní země porušily i duch i slova Postupimských dohod. Napomohly obnovit v NSR německý militarismus, přispěly k zformování bundeswehru, k narůstání jeho síly a konečně přispěli k tomu, že jeho velení zaujalo vedoucí místa v NATO. Postuplmské dohody stanovily, že mají být plně zničeny všechny zbytky nacistické strany a Jejích odnoží a všech Jejích ilegálních odvětví. Avšak nacistické nebezpečí v NSR nejen, že nebylo vykořeněno, ale naopak stále a stále ostřeji se projevuje v politickém životě. Postuplmské dohody byly uvedeny ve skutečnost v Německé demokratické republice, prvním německém dělnickém a v rolnickém státě v dějinách, který se navždy rozešel s militarismem a nacismem, s koncerny a junkery. Všechny národy evropského kontinentu se nyní starají, aby byla vytvořena spolehlivá soustava evropské bezpečnosti. Sovětský svaz, evropské socialistické země i široké kruhy západoevropských zemí Jsou pro svolání celoevropské porady a pracují k tomu, aby byly vytvořeny všechny podmínky k její úspěšné činnosti. V této souvislosti není zbytečné připomenout, že hlavní zásady Postuplmských dohod zůstávají základem poválečného rozvoje v Evropě. Být věrný závazkům přijatým v Postupimi znamená bezpodmínečně uznat realitu vzniklou v důsledku druhé světové války. To znamená uznat nedotknutelnost současných státních hranic, fakt existence dvou suverénních německých států a existenci samostatné politické jednotky na mapě Evropy — Západního Berlína. Postupimská konference ukázala, že i nejsložitější mezinárodni problémy mohou být řešeny v duchu vzájemného pochopení a spolupráce. To Je dobrý příklad pro současnost 1 budoucnost. JevgeniJ PRALNIKOV 7. srpna 1970 POD BIČEM MIMOŘÁDNÝCH ZÁKONŮ Současná vnitropolitická situace v Izraeli se charakterizuje zostřením třídního boje. To je nevyhnutelný důsledek agresivní politiky vládnoucích kruhů, jejich snahy svalit břímě vojenských výdajů na hlavy pracujících, a také zesilující se ekonomické závislosti země na zahraničním monopolním kapitálu. Ještě zcela nedávno ekonomické postaveni Izraele se zdálo být stabilní. Ale to byl jen klamný blahobyt: vycházel z růstu investovaného kapitálu do výroby zbraní, z budování válečných opevnění, z loupeže okupovaných arabských území. To nemohlo pokračovat do nekonečna. Horečné zbrojeni, které sl vyžádalo téměř 20% národního důchodu, nutí vládu zvyšovat daně. Reservy tvrdé valuty, nehledě na miliónové oběti sionistických »dobrodinců« ze zahraničí poprvé v dějinách Izraele klesly pod kritický bod na 500 miliónů dolarů. Denní výdaje rostou den ze dne. Pouze během posledních měsíců 1969 ceny na potraviny a zboží denní spotřeby se zvýšily o 12%. Současně s tím vláda dává návrh na zmrazení mezd. Při zvyšováni dani a zvyšování cen to prakticky znamená další snížení reálné mzdy, což zaručuje zahraničním vkladatelům investic, především miliónářům židovského původu vysoké zisky. Stránky izraelských novin jsou zaplněny ekonomickými analýzami a prognózami. Dopisovatelé předpovídají zemi těžkou krizi, masovou nezaměstnatnost. Vládnoucí kruhy chápou, že jejich politika vede k zostření třídního boje a připravili se na to pá svém, V roce 1968 byl přijat »mimořádný zákon o práci«, který dává právo ministru práce a ministru obrany v případě mimořádné situace mobilizovat dělníky a úředníky a násilím »je připoutat« na jejich pracovní místa. Loňského léta se objevil druhý zákon — o zřízení zvláštních »pracovních soudů«. Prakticky tento zákon zakazuje stávky a předává vyřešení pracovních konfliktů státním soudům. \ První z těchto zákonů už byl několikrát vládou použit. Pracovníci energetické společnosti, techničtí úředníci a inženýři státních úřadů a dokaři když vyhlásili stávku byli přinuceni podřídit se příkazu o mobilizaci a vrátit se do práce. Kdyby se tomuto příkazu protivili, hrozilo by jim mnoho let vězení a nucených prací. Přes všechna opatření třeba listonoši navzdory mobilizační povinnosti a policejním represáliim dosáhli splnění svých požadavků. Na konci minulého roku po několik týdnů stávkovali rentgenologové a technici klinik a nemocnic. Požadovali zlepšení pracovních podmínek, zvýšit mzdu vzhledem ke škodlivým podmínkám práce, zrušit zkrácení každoroční dovolené. Vládnoucí kruhy se snažily rychle se vypořádat se stávkou tím, že prohlásily stávkující za zmobilizované. Potom proti nim použili »pracovní zákon« z roku 1969 a předaly věc k soudnímu projednávání. Ale stávkující neustupovali od svých požadavků a tak advokácie byla nucena odložit proces »do budoucna, až budou známy další ukazatele«. ŰV KS Izraele podal protest proti vměšování soudu do pracovního konfliktu a žádal okamžité zastavení soudního řízení. Současně ŰV vyzval pracující, aby vystoupili proti činnosti vládnoucích kruhů a tím vyjádřili solidaritu se stávkujícími. V prvních dnech po červencové agresi roku 1967 se vládnoucím kruhům Izraele podařilo na čas utišit třídní boj pracujících. V současné době stále více lidí v zemi přichází k závěru, že existuje přímá souvislost mezi jejich osudem, narůstáním jejich životních těžkost! a politickým kursem vlády namířeným na pokračování okupace arabských území, na kladeni odporu při řešení konfliktu na Blízkém Východě v duchu rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Pracující Izraele nutně udělají odpovídající závěry a zesílí boj za svá práva proti politice »děla místo másla«. G. LEBRECHT, izraelský novinář O TAZKA: Soudruhu Kroužile, vy jste přijel ve své nové funkci ústředního tajemníka OV Svazu československo-sovětského přátelství do Sovětského svazu poprvé. Je přirozené, že čtenáře »Týdeníku aktualit« bude zajímat s jakým cílem Jste se k této prvé návštěvě v SSSR připravoval. .. Odpověď: Měli jsme před sebou tři hlavní úkoly. Za prvé upevnit pracovní styky s pracovníky Společnosti sovětsko-československého přátelství. Za druhé v průběhu rozhovorů projednat a schválit předběžný plán práce SCSP na rok 1971. A nakonec navštívit Litevskou socialistickou republiku, která ve dnech naší náštěvy slaví třicetileté výročí připojení k Sovětskému svazu a znovuobnovení sovětské moci. .. Otázka: Byli jste s pobytem v SSSR spokojeni? Odpověď: Ano, zúčastnili Jsme se jubilejního zasedání Nejvyššího sovětu Lltevské SSR, na němž jsme se ze zprávy prvního tajemníka ÜV Komunistické strany Litvy Sněčkise seznámili s úspěchy, kterých dosáhl litevský lid za třicet let, ze kterých dobrých deset let, jak je známo, zabrala válka a poválečná obnova. Ale nejenom, že jsme to slyšeli, my Jsme to viděli při návštěvě litevských měst a vesnic. Znovu a znovu Jsme se o tom přesvědčovali při besedách a rozhovorech s dělníky, kolchozníky, učiteli á studenty. Sovětská Litva v rodině socialistických národů učinila ohromný krolf vpřed, který svým rozmachem předčí vše. čeho dosáhla předtím. Zářným důkazem toho je svou formou národní ale obsahem socialistická kultura Litvy. Zvláště mne překvapila slavnost »Písně«, na které Jsem viděl nejmohutnější chór na světě, ve kterém účinkovalo kolem 30 000 lidí, vybraných prakticky z každého okresu, každé vesnice republiky. To byl skutečně svátek celého národa, jehož kultura dosáhla nejvyššího rozkvětu. . . Otázka: Jaké pracovní návštěvy Jste v Moskvě vykonal? Odpověď: Jednou z nejzajímavějších byl upřímný, přátelský pohovor s předsedou Společnosti sovětsko-československého přátelství Michaílem Zimjanínem. O roblémech výměny turistů jsme ovořlli s představiteli Inturistu. Seznámili jsme se též s různorodou činností Tiskové agentury Novosti, která vydává časopis »Týdeník aktualit«, posílá materiály československým tiskovým orgánům a vydává knihy v českém a slovenském jazyce. S ministryní kultury SSSR Jekatěrinou Furcevovou jsme projednali otázky kulturní spolupráce. V ministerstvu pro vyšší a střední odborné vzdělání SSSR jsme jednali o zvýšení výměny studentů. Styky na všech Rozhovor s Antonínem Kroužilem, ústředním tajemníkem SCSP P řed několika lety jsem zavítal do jedné hornické rodiny, která přijela do Československa na návštěvu z Donbasu. Přijeli, aby vyhledali hrob mladšího bratra matky — příbuzné poručíka Vladimíra Vitika, který padl, jak bylo uvedeno v pečlivě schovaném dopise z vojenské jednotky, v dubnu 1945 v bojích za osvobození jižní Moravy, jediným ukazatelem nám byl dopis, o kterém se již výše mluvilo, kde bylo napsáno všechno: Datum, název vesničky i to, že poručík Vitik padl při dobývání vesničky a byl zde pochován na místním hřbitově. A přece celý den jsme bloudili kolem dokola po vesnických cestách — prošla léta, názvy se změnily — než jsme našli onu vísku. Na návsi Hučely buldozery, těžký válec válcoval drobný štěrk, v kotlích se vařil asfalt. Zeptali jsme se, zda také náhodou nesplanýrovali při zvelebování vesnice starý vojenský hrob? Silniční dělníci jednohlasně nás začali přesvědčovat že ne, že nic takového neudělali. Jeden dokonce tvrdil, že se ve vesnici vůbec nebojovalo. Vždyť on je domorodec, po válce se zde narodil, vše tu zná. Tu se vmísil do rozhovoru starši člověk, který mu odporoval: Boj byl krátký, vesnice byla osvobozena při nastupování fronty, fašisté odtud utikali. Padl pouze jeden člověk — poručik který velel sovětským vojskům. Také byl tehdy na návsi pochován. Potom asi za pět nebo sedm let v Ořechovce založili velký hřbitov, kam také převezli ostatky poručíka. Hluboká úcta k památce hrdinů vedla ty, kdož stavěli památník sovětským vojínům, vysazovali kolem růže a pečovali o hroby. Vždyť pod žulovými deskami leži půl .druhého tisíce sovětských vojáků a důstojníků, kteří padli ve zdejším obvodě. Každého z nich někdo vyprovázel do boje, na každého kdosi marně čekal — matka, žena, děti, příbuzní a blízcí. Léta plynou, míjí desetiletí a oni čekají, píší, táží se, chtějí se dozvědět: »Kde padl můj bratr?«, »Kde je pohřben můj otec?« »Sdělte ml tol«, »Odpovězte!«. P řed několika lety jeden takový dopis se dostal do rukou brněnského učitele Jana Jaška. Na školu, kde vyučoval se obrátila s prosbou vyhledat hrob poručíka Borise lijíce Mišenkova jeho žena a syn. Hymna Spolu se svými žáky Jan Jaška prohledal městské archívy. Brzy nato žácLS. B poslali to Magnitogorska dopis: »Na Ústředním hřbitově v Brně je místo kam přinášíme květiny a kde hoří věčný oheň přátelství mezi našimi a vašimi národy. Tam odpočívá váš muž a otec. Vy jste nás prosili vyhledat jeho hrob a položit naň květy. Vaše přání jsme splnili.« Kopii tohoto dopisu schovává Jan Jaška ve svém skromném učitelském bytě v domě č. 76 ve Francouzské ulici v Brně. Uchovává ji společně s kopií odpovědi matky sovětského kapitána Klemenťjeva, jehož hrob také našel na brněnském hřbitově. Uchovává ji spolu s ostatními dopisy a doklady, v nichž jsou uvedena jména a příjmení, adresa a rodinný stav mnoha z těch 2.800 neznámých sovětských vojínů, kteří padli v boji za osobozeni Brna. Na 600 příjmení obsahuje v současné době tento zvláštní archiv. 600 jmen, nalezených ve starých hřbitovních knihách a nemocničních seznamech 25leté minulosti. 600 jmen, která se vracejí do lidské paměti. Co nutí učitele Jana Jašku po tak