Týdeník Aktualit, červenec-prosinec 1970 (III/27-52)

1970-08-07 / No. 32

ZákM pwnltlné Evrtpy 2. srpna 1945 hlavy spoje­neckých mocnosti protlhltlerovské koalice — SSSR, USA a Velké Británie — podepsaly Postu­­plmské dohody. Tento významný dokument byl povolán shrnout výsledky druhé světové války rozpoutané německým fašismem, která přinesla národům Evropy bezpočet strádání. Základní smysl dohod Je v tom, aby byly vytvo­řeny nezbytné podmínky a Ně­mecko nikdy víc neohrožovalo své sousedy a byl zachován mír na celém světě. Postuplmské dohody předpokládaly demilita­­rlzacl a demokratizaci Německa, gcož mělo vytvořit dobrý základ ro mírové právní dspořádánl v vropě. Avšak Západní mocnosti, které se řídily slepým antikomu­­nIsmem velmi brzy odešly od dohodnuté politiky antihltle­­rovské koalice a otevřeně vstou­pily na cestu porušeni Postu­­plmských dohod Nakonec vsadily na vyzbrojení Západního Ně­mecka, aby Je využily ve svém boji proti silám demokracie a so­cialismu. V Německé spolkové republice, která se stala součástí agresivního bloku NATO, znovu zdvihly hlavy militaristické a neo­­naclstlcké síly, které zahájily pří­pravu k revanšistickému »pocho­du na Východ«. Avšak rostoucí síla Sovětského svazu a zemi so­cialistického společenství zahra­dila cestu silám agrese a války. Důsledná mírumilovná politika tábora socialismu našla široký ohlas mezi národy západní Evro­py, které podporuji hnutí o vytvo­řeni pevné soustavy kolektivní bezpečnosti na kontinentu, Jejíž základy byly položeny v Postúpi­­mL Hlavní prvky a zásady Postu­­plmských dohod z roku 1945 tím­to způsobem ani dnes neztratily Svou aktuálnost. Předseda Rady ministrů SSSR A. N. Kosygin ve svém poselství zaslaném presidentu USA, presi­dentu Francie a předsedovi vlády Velké Britanie u příležitosti 25. výročí Postuplmských dohod Zdůraznil, že uskutečněni jejich základních zásad v současné době znamená přiznat nedotknu­telnost nynějších evropských hranic, politických realit vznik­lých v důsledku druhé světové války a poválečného rozvoje a zabezpečit spolehlivou bezpečnost na evropském kontinentě. Bylo to před 25 lety. Uplynulo jen něco málo přes dva měsíce od doby, kdy sovětští,, vojáci vztyčili nad Reichstagem prapor vítězství, který zvěstoval lidstvu, že fašistický »Reich« Je poražen. Téměř celá Evropa ležela v roz­valinách a zdálo se, že se z nich Ještě kouří jako z ohromného po­­peliště po sotva uhašeném požáru. Mnohé země byly opravdu jakoby vyhořelé, lidé počítali zahynulé a s úžasem hleděli na zničená města 1 vesnice, na rozrušené hospodářství. K velké radosti z vítězství se mísilo hoře ze ztrát a z obrovských těžkostí, které se rýsovaly na cestě uspořádání po­válečného života. Nejsvětějším přáním lidí v oné době bylo, aby v budoucnosti byl v Evropě usta­noven takový pořádek, který by vylučoval možnost obnovy mili­tarismu a rozpoutání nové války. Viníkem vzniku dvou světových válek bylo militaristické Ně­mecko. Proto hlavním požadav­kem národů bylo vyloučit mož­nost obnovy německého milita­rismu. Hlavy tří vítězných států, SSSR, USA a Anglie považovaly za nezbytné sejít se v tento okam­žik a určit základní rysy a základ­ní zásady poválečného uspořádáni v Evropě. Místem setkání se sta­la země, kde byl poražen hitlerov­ský fašismus. Tak 17. července 1945 do sálu zámku Cecilienhof, který byl po­staven v staroněmeckém stylu v Postuplmském předměstí, součas­ně ze tří dveří vyšil šéfové tří vlád a zasedli za kulatý jednací stůl. Besedy a rozhovory byly, velmi úporné a spletité, ale výs­ledkem bylo dosažení rozhodnutí, které s uspokojením přivítaly národy Evropy i druhých konti­nentů. To bylo završení hrdins­kého a obětavého boje národů, které přinesly svůj vklad k roz­bití německého fašismu. 2. srpna 1945 byl podepsán dokument, který byl výsledkem jednání. Historická nepomíjející hodnota Postuplmských dohod tkví především v tom, že Je v nich dokumentálná právně zakot­vena vůle všech vítězných zemí a všech národů, které zakusily těžké strasti 'od hitlerovského vpádu. Vůle navždy zničit koře­ny německého militarismu a na­cismu a naprosto vyloučit mož­nost opakování nových válečných otřesů. V přijatém dokumentu se říká, že německý militarismus a nacismus budou vykořeněny a spojenci v dohodě Jeden s druhým nyní 1 v budoucnosti přijmou 1 Ji­ná opatření nezbybiá k tomu, aby Německo nikdy víc neohrožovalo své sousedy a k zachovávní míru na celém světě. Jsou to krásná a správná slo­va! Nelze docenit skutečnost, že přísluší hlavám velmocí, že jsou zapsány v základním dokumentu a stvrzeny podpisy a pečetěmi. Uvedená ceremonie se podobala přísaze jménem desítek miliónů zahynulých i stovek miliónů ži­vých. Dnes po 25 letech je zákonité postavit otázku, zda všechny ví­tězné země přesně plní závazky, které na sebe vzaly? Na tuto otázku již dávno byla dána záporná odpověď. Západní země porušily i duch i slova Pos­­tupimských dohod. Napomohly obnovit v NSR německý milita­rismus, přispěly k zformování bundeswehru, k narůstání jeho síly a konečně přispěli k tomu, že jeho velení zaujalo vedoucí místa v NATO. Postuplmské dohody stanovily, že mají být plně zničeny všechny zbytky nacistické strany a Jejích odnoží a všech Jejích ilegálních odvětví. Avšak nacistické nebez­pečí v NSR nejen, že nebylo vy­kořeněno, ale naopak stále a stá­le ostřeji se projevuje v politic­kém životě. Postuplmské dohody byly uve­deny ve skutečnost v Německé demokratické republice, prvním německém dělnickém a v rolnickém státě v dějinách, kte­rý se navždy rozešel s militaris­mem a nacismem, s koncerny a junkery. Všechny národy evropského kontinentu se nyní starají, aby byla vytvořena spolehlivá sousta­va evropské bezpečnosti. Sověts­ký svaz, evropské socialistické země i široké kruhy západoevrop­ských zemí Jsou pro svolání ce­loevropské porady a pracují k tomu, aby byly vytvořeny všech­ny podmínky k její úspěšné čin­nosti. V této souvislosti není zbyteč­né připomenout, že hlavní zásady Postuplmských dohod zůstávají základem poválečného rozvoje v Evropě. Být věrný závazkům přijatým v Postupimi znamená bezpodmínečně uznat realitu vzniklou v důsledku druhé světo­vé války. To znamená uznat ne­dotknutelnost současných státních hranic, fakt existence dvou suve­rénních německých států a exi­stenci samostatné politické jed­notky na mapě Evropy — Zá­padního Berlína. Postupimská konference uká­zala, že i nejsložitější mezináro­dni problémy mohou být řešeny v duchu vzájemného pochopení a spolupráce. To Je dobrý příklad pro současnost 1 budoucnost. JevgeniJ PRALNIKOV 7. srpna 1970 POD BIČEM MIMOŘÁDNÝCH ZÁKONŮ Současná vnitropolitická situace v Izraeli se charakterizuje zostřením třídního boje. To je nevyhnutelný důsledek agresivní politiky vládnou­cích kruhů, jejich snahy svalit břímě vojenských výdajů na hlavy pracují­cích, a také zesilující se ekonomic­ké závislosti země na zahraničním monopolním kapitálu. Ještě zcela nedávno ekonomické postaveni Izraele se zdálo být sta­bilní. Ale to byl jen klamný blaho­byt: vycházel z růstu investovaného kapitálu do výroby zbraní, z budo­vání válečných opevnění, z loupeže okupovaných arabských území. To nemohlo pokračovat do nekonečna. Horečné zbrojeni, které sl vyžádalo téměř 20% národního důchodu, nutí vládu zvyšovat daně. Reservy tvrdé valuty, nehledě na miliónové oběti sionistických »dobrodinců« ze zahra­ničí poprvé v dějinách Izraele klesly pod kritický bod na 500 miliónů dolarů. Denní výdaje rostou den ze dne. Pouze během posledních měsí­ců 1969 ceny na potraviny a zboží denní spotřeby se zvýšily o 12%. Současně s tím vláda dává návrh na zmrazení mezd. Při zvyšo­váni dani a zvyšování cen to prak­ticky znamená další snížení reálné mzdy, což zaručuje zahraničním vkladatelům investic, především mi­­liónářům židovského původu vysoké zisky. Stránky izraelských novin jsou zaplněny ekonomickými analýzami a prognózami. Dopisovatelé předpoví­dají zemi těžkou krizi, masovou ne­­zaměstnatnost. Vládnoucí kruhy chápou, že jejich politika vede k zostření třídního boje a připravili se na to pá svém, V roce 1968 byl přijat »mimořádný zákon o práci«, který dává právo ministru práce a ministru obrany v případě mimořádné situace mobilizo­vat dělníky a úředníky a násilím »je připoutat« na jejich pracovní místa. Loňského léta se objevil druhý zákon — o zřízení zvláštních »pra­covních soudů«. Prakticky tento zákon zakazuje stávky a předává vyřešení pracovních konfliktů státním soudům. \ První z těchto zákonů už byl několikrát vládou použit. Pracovníci energetické společnosti, techničtí úředníci a inženýři státních úřadů a dokaři když vyhlásili stávku byli přinuceni podřídit se příkazu o mo­bilizaci a vrátit se do práce. Kdyby se tomuto příkazu protivili, hrozilo by jim mnoho let vězení a nucených prací. Přes všechna opatření třeba listonoši navzdory mobilizační povin­nosti a policejním represáliim dosáhli splnění svých požadavků. Na konci minulého roku po něko­lik týdnů stávkovali rentgenologové a technici klinik a nemocnic. Poža­dovali zlepšení pracovních podmí­nek, zvýšit mzdu vzhledem ke škod­livým podmínkám práce, zrušit zkrá­cení každoroční dovolené. Vládnoucí kruhy se snažily rychle se vypořádat se stávkou tím, že prohlásily stáv­kující za zmobilizované. Potom proti nim použili »pracovní zákon« z roku 1969 a předaly věc k soudnímu projednávání. Ale stávkující neustu­povali od svých požadavků a tak ad­vokácie byla nucena odložit proces »do budoucna, až budou známy další ukazatele«. ŰV KS Izraele podal protest proti vměšování soudu do pracovního konfliktu a žádal okamžité zastavení soudního řízení. Současně ŰV vyzval pracující, aby vystoupili proti čin­nosti vládnoucích kruhů a tím vyjád­řili solidaritu se stávkujícími. V prvních dnech po červencové agresi roku 1967 se vládnoucím kruhům Izraele podařilo na čas utišit třídní boj pracujících. V sou­časné době stále více lidí v zemi přichází k závěru, že existuje přímá souvislost mezi jejich osudem, na­růstáním jejich životních těžkost! a politickým kursem vlády namíře­ným na pokračování okupace arabských území, na kladeni odporu při řešení konfliktu na Blízkém Východě v duchu rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Pracující Izraele nutně udělají odpovídající závěry a zesílí boj za svá práva proti politice »děla místo másla«. G. LEBRECHT, izraelský novinář O TAZKA: Soudruhu Krou­­žile, vy jste přijel ve své nové funkci ústřed­ního tajemníka OV Svazu československo-sovětského přátel­ství do Sovětského svazu popr­vé. Je přirozené, že čtenáře »Týdeníku aktualit« bude zají­mat s jakým cílem Jste se k této prvé návštěvě v SSSR připravo­val. .. Odpověď: Měli jsme před se­bou tři hlavní úkoly. Za prvé upevnit pracovní styky s pracov­níky Společnosti sovětsko-česko­­slovenského přátelství. Za druhé v průběhu rozhovorů projednat a schválit předběžný plán práce SCSP na rok 1971. A nakonec navštívit Litevskou socialistickou republiku, která ve dnech naší náštěvy slaví třicetileté výročí připojení k Sovětskému svazu a znovuobnovení sovětské moci. .. Otázka: Byli jste s pobytem v SSSR spokojeni? Odpověď: Ano, zúčastnili Jsme se jubilejního zasedání Nej­­vyššího sovětu Lltevské SSR, na němž jsme se ze zprávy prvního tajemníka ÜV Komunistické stra­ny Litvy Sněčkise seznámili s úspěchy, kterých dosáhl litevský lid za třicet let, ze kterých dob­rých deset let, jak je známo, za­brala válka a poválečná obnova. Ale nejenom, že jsme to slyše­li, my Jsme to viděli při návště­vě litevských měst a vesnic. Znovu a znovu Jsme se o tom přesvědčovali při besedách a roz­hovorech s dělníky, kolchozníky, učiteli á studenty. Sovětská Litva v rodině socia­listických národů učinila ohrom­ný krolf vpřed, který svým roz­machem předčí vše. čeho dosáhla předtím. Zářným důkazem toho je svou formou národní ale obsahem so­cialistická kultura Litvy. Zvláště mne překvapila slavnost »Písně«, na které Jsem viděl nejmohutněj­ší chór na světě, ve kterém účinkovalo kolem 30 000 lidí, vybraných prakticky z každého okresu, každé vesnice republiky. To byl skutečně svátek celého národa, jehož kultura dosáhla nejvyššího rozkvětu. . . Otázka: Jaké pracovní návště­vy Jste v Moskvě vykonal? Odpověď: Jednou z nejzajíma­vějších byl upřímný, přátelský pohovor s předsedou Společnosti sovětsko-československého přátel­ství Michaílem Zimjanínem. O roblémech výměny turistů jsme ovořlli s představiteli Inturistu. Seznámili jsme se též s různoro­dou činností Tiskové agentury Novosti, která vydává časopis »Týdeník aktualit«, posílá mate­riály československým tiskovým orgánům a vydává knihy v če­ském a slovenském jazyce. S mi­nistryní kultury SSSR Jekatěri­­nou Furcevovou jsme projednali otázky kulturní spolupráce. V ministerstvu pro vyšší a střední odborné vzdělání SSSR jsme jed­nali o zvýšení výměny studentů. Styky na všech Rozhovor s Antonínem Krouži­­lem, ústředním tajemníkem SCSP P řed několika lety jsem zaví­tal do jedné hornické rodiny, která přijela do Českoslo­venska na návštěvu z Don­basu. Přijeli, aby vyhledali hrob mladšího bratra matky — příbuzné poručíka Vladi­míra Vitika, který padl, jak bylo uvedeno v pečlivě schovaném do­pise z vojenské jednotky, v dubnu 1945 v bojích za osvobození jižní Moravy, jediným ukazatelem nám byl dopis, o kterém se již výše mlu­vilo, kde bylo napsáno všechno: Datum, název vesničky i to, že po­ručík Vitik padl při dobývání ves­ničky a byl zde pochován na míst­ním hřbitově. A přece celý den jsme bloudili kolem dokola po vesnických cestách — prošla léta, názvy se změnily — než jsme našli onu vísku. Na návsi Hučely buldozery, těžký válec válcoval drobný štěrk, v kot­lích se vařil asfalt. Zeptali jsme se, zda také náhodou nesplanýrovali při zvelebování vesnice starý vojenský hrob? Silniční dělníci jednohlasně nás začali přesvědčovat že ne, že nic takového neudělali. Jeden do­konce tvrdil, že se ve vesnici vůbec nebojovalo. Vždyť on je domoro­dec, po válce se zde narodil, vše tu zná. Tu se vmísil do rozhovoru starši člověk, který mu odporoval: Boj byl krátký, vesnice byla osvobo­zena při nastupování fronty, fašisté odtud utikali. Padl pouze jeden člo­věk — poručik který velel sovětským vojskům. Také byl tehdy na návsi pochován. Potom asi za pět nebo sedm let v Ořechovce založili velký hřbitov, kam také převezli ostatky poručíka. Hluboká úcta k památce hrdinů vedla ty, kdož stavěli památník so­větským vojínům, vysazovali kolem růže a pečovali o hroby. Vždyť pod žulovými deskami leži půl .druhého tisíce sovětských vojáků a důstojní­ků, kteří padli ve zdejším obvodě. Každého z nich někdo vyprovázel do boje, na každého kdosi marně čekal — matka, žena, děti, příbuzní a blízcí. Léta plynou, míjí desetiletí a oni čekají, píší, táží se, chtějí se dozvědět: »Kde padl můj bratr?«, »Kde je pohřben můj otec?« »Sdělte ml tol«, »Odpovězte!«. P řed několika lety jeden ta­kový dopis se dostal do rukou brněnského učitele Jana Jaška. Na školu, kde vyučoval se obrátila s prosbou vyhledat hrob poručíka Borise lijíce Mišenkova jeho žena a syn. Hymna Spolu se svými žáky Jan Jaška prohledal městské archívy. Brzy nato žácLS. B poslali to Magnitogorska dopis: »Na Ústředním hřbitově v Brně je místo kam přinášíme kvě­tiny a kde hoří věčný oheň přátelství mezi našimi a vašimi národy. Tam odpočívá váš muž a otec. Vy jste nás prosili vyhledat jeho hrob a po­ložit naň květy. Vaše přání jsme splnili.« Kopii tohoto dopisu schovává Jan Jaška ve svém skromném učitelském bytě v domě č. 76 ve Francouzské ulici v Brně. Uchovává ji společně s kopií odpovědi matky sovětského kapitána Klemenťjeva, jehož hrob také našel na brněnském hřbitově. Uchovává ji spolu s ostatními dopisy a doklady, v nichž jsou uvedena jména a příjmení, adresa a rodinný stav mnoha z těch 2.800 neznámých sovětských vojínů, kteří padli v boji za osobozeni Brna. Na 600 příjmení obsahuje v sou­časné době tento zvláštní archiv. 600 jmen, nalezených ve starých hřbitovních knihách a nemocničních seznamech 25leté minulosti. 600 jmen, která se vracejí do lidské paměti. Co nutí učitele Jana Jašku po tak

Next