Učitelské Noviny, říjen-prosinec 1952 (II/44-50)
1952-10-22 / No. 44
Doklad kulturního rozmachu Po deset říjnových dní nesly se z Moskvy velkolepé referáty sovětských státníků do celého světa. A miliony naslouchaly. Miliony těch, kteří jsou už zplna účastni nového života, i miliony takových, kteři o nový řád bojuji, pro něj trpí a padají, ale kterým už zítra bude také skutečností. My, kteří patříme k Stalinovým »úderným brigádám«, kteří bydlíme v novém slunečném světadíle na prostorách od čínských moří až k Šumavě, poslouchali jsme zvlášť radostně. Po deset dní zněla slova Leninovy a Stalinovy pravdy — ale jak dlouho z nich budeme žít, na nich budovat, přetvářet je do stále mohutnější a lepší skutečnosti! Mezi nejsilnější moskevské projevy patři jistě i referát soudruha L. P. Beriji, který byl prosloven již třetí sjezdový den. Dotýkal se hluboce nás, Cechů a Slováků, kteří jsme po staletí trpě. li útlakem, protože znovu osvětlil význam sovětské národnostní politiky. Vynořilo se nám stalinské slovo z roku 1912 o nutnosti našeho osvobození z rakouského jha, poděkovali jsme znovu za definitivní národní i společenské osvobození roku 1945 a zabezpečení naší samostatnosti na věčné časy. V některých částech dotýkal se Berijův projev zvláště nás, školských pracovníků, protože tak výrazně ukázal na důsledky národní svéprávnosti, na rozvoj kultury a školství v Sovětském svazu jako celku a zvláště ve státech dříve zaostalých. »V sovětském mnohonárodním státě žije a pracuje přes 60 národů,« pravil L. P. Berija. »Po smrti velikého Lenina zaměřoval soudruh Stalin veškerou práci strany na vytváření bratrské spolupráce národů naší země, na upevňováni syazu republik a na rozvoj hospodářství i kultury našich národů.« Tato národnostní politika sprovodila se světa hanebné dědictví carské minulosti nejen v centrálních zemích Ruska, ale i bezprávné živoření nejutlačenějších národů. Těmto zemím byla dána svoboda, vrácena mateřština, rozsvíceno světlo komunismu — a národy »změnily od základů svoji tvářnost a vyvinuly se ve vyspělé moderní národy.« Bez obvyklého vývoje, přeskočivše staletí, dostaly rysy, které formuluje J. V. Stalin v učení o socialistických národech. I,. 0. Papija zdůrazňuje zvláště rozmach středoasijských zemí, trčících do Říjnové revoluce ve feudalismu, na vzestup Ukrajiny, dvakrát zdeptané cizáckými vpády, na rozvoj pobaltských republik, které za sovětského zřízení předhánějí takové státy, jako je Norsko, Holandsko, Belgie. »Aby bylo možno vytvořit v sovětských národních republikách vyspělé socialistické hospodářství, bylo třeba skoncovat s kulturní zaostalostí většiny republik, plně rozvinout kulturní výstavbu, vybudovat rozsáhlou síť základních a středních škol s mateřským vyučovacím ’j.izykem, nově organisovat systém vysokoškolského vzdělání,« pravil L. P. Berija. My, učitelé, třeba jen jako čtenáři knihy »Zil jsem na Čukotce« anebo nejnovějšího překrásného dila »Naryn«, si připomeneme, jak jsme ustrnuli nad obrazem předrevolučního stavu těchto krajů a přímo žasli nad změnami, které sem vnesla leninská idea a stalinský čin. Zotročená, ubohá území, o nichž jsme dříve sotva věděli, vyvstávají před námi jako krásné země, plné životního kvasu. Obrazy, knihy, filmy nám ukazují lid a krajiny podivuhodných podob a dříve neznámých, dnes hrdě znějících jmen: sovětská republika Azerbajdžanská, Uzbecká, Kazašská, Kirgizská, Turkmenská, Tadžická. L. P. Berija pak celému světu sděluje, kolik tisíc traktorů pracuje v těch místech, kde dříve sotva znali rádlo, kolik universit vyvstalo k nebi, kde se dříve krčily chatrče. A nám učitelům se vrývá do mysli: »V sovětských středoasijských republikách je na vysokých školách 194.000, v zakavkazských republikách 80.000, v pobaltských sovětských republikách 37.000 posluchačů.« Zatím co v Iránu připadají na 10.000 obyvatel 3 posluchači vysokých škol, ve Švédsku 12, ve Francii 36, »v Tadžické SSR připadá na 10.000 obyvatel 58 posluchačů vysokých škol, v Turkmenské 60, v Kirgizské 64. v Uzbecké 71, v Azerbajdžanské 93.« Jak se prohlubuje naše politické přesvědčeni, když čteme Berijovu zprávu o tom novém, nádherném životě, který se rozvíjí tak prudce za dané svobody a hlavně působením leninských idejí! Čísla z Berijova výkladu budou naši početnicí i pro mládež v učebnách našich škol. Politickou učebnicí o socialismu s nejpřesvědčivějšími důkazy, zvláště ve srovnání s hospodářským, politickým a kulturním stavem v kapitalistických státech. Přispějeme k socialistické výchově naší mládeže, jestliže jí ukážeme, co znamená družba národů v Sovětském svazu. Jestliže procítí celým srdcem, co znamená i naše příslušnost k společenství takových zemí, kde naplno kvete nejkrásnější lidství. Jestliže uvidí, jak Komunistická strana Sovětského svazu šla od počátku čestně podle svých vpravdě humanitních ideji a je schopna dalšího rozvíjení a uskutečňováni geniálních směrnic. Jestliže mládež na těchto faktech poučíme o tóm, že v leninskostalinské politice minulosti, přítomnosti a hlavně budoucnosti leží příslib bratrství národů. Zdrá v^bTÍ^Stalin e ! Ó, pýcho vítězů, žij! K odstrašení podmanitelů, žij! Ty řekneš: ,!Nechť!“ a vznikne cesta v horách. Ty řekneš: „Necht!“ a hory se sesují v prach! Reka se zrodí, řekneš-li: „Buď!“ Zahradíme jí cestu, řekneš-li: „Stůj!“ Nebýt Tebe, vláčeli bychom okovy, nezarosili bychom své stepi my, bez Tebe by se zkrátil náš věk nebýt Tebe, čím by byl Uzbek? Tak buď zdráv, Staline, a sto let žij, záři jak slunce, pro vítězství žij! (Z uzbecké lidové poesie). (Reprodukce portrétu J. V. Stalina od B. Karpova.) Soudruzi! Dovolte, abych jménem našeho sjezdu vyjádřil dík všem bratrským stranám a skupinám, jejichž představitelé poctili náš sjezd svou přítomnosti nebo které poslaly sjezdu pozdravná poselství — za přátelské pozdravy, za přání úspěchů, za důvěru. (Bouřlivý, dlouho trvající potlesk, přecházející v ovace.)' 'V Ns Pro nás je zejména cenná tato důvěra, která svědčí o odhodlání podporovat naši stranu v jejím boji za s-Hlr budcniernipst národů v jejím boji proti válce, v jejím boji za zachování nťru, (Bouřlivý, dlouho trvající potlesk.) Bylo by chybné se domnívat, žě naše strana, která se stala mohutnou silou, nepotřebuje už podporu. To není pravda. Naše strana a naše země vždy potřebovaly a budou potřebovat důvěru, sympatie a podporu bratrských národů za hranicemi. Zvláštnost této podpory tkví v tom, že jakákoli podpora, kterou poskytuje mírovému úsilí naší strany kterákoli bratrská strana, znamená zároveň podporu jejího vlastního lidu*v jeho boji za zachování míru. Když angličtí dělníci v letech 1918-19, v době ozbrojeného útoku anglické buržoasie na Sovětský svaz, organisovalj boj proti válce pod heslem »Ruce pryč od Ruska«, byla to podpora, podpora především boje vlastního lidu za mír, a potom i podpora Sovětského svazu. Když soudruh Thorez nebo soudruh Togliatti prohlašují, že jejich národy nebudou bojovat proti národům Sovětského svazu (bouřlivý potlesk), je to podpora, především podpora francouzských a italských dělníků a rolníků, bojujících za mír, a potom i podpora mírového úsilí Sovětského svazu. Tato zvláštnost vzájemné podpory se vysvětluje tím, že zájmy naši strany nejen nejsou v rozporu se zájmy mírumilovných národů, nýbrž s nimi naopak splývají. (Bouřlivý potlesk.) A pokud jde o Sovětský svaz, jsou jeho zájmy vůbec neoddělitelné od věci míru na celém světě. Je pochopitelné, že naše strana nemůže zůstávat dlužna, bratrským stranám, i ona sama musí poskytovat podporu jim a rovněž jejich národům v boji za osvobození, v jejich boji za zachování míru. A jak známo, ona právě tak jedná. (Bouřlivý potlesk.) Když naše strana v roce 1917 dobyla moci a když podnikla reálná opatření k likvidaci kapitalistického a statkářského útlaku, dali jí příslušníci bratrských stran, nadšeni odvahou a úspěchy naší strany, čestný název »úderné brigády« světového revolučního a dělnického hnutí. Tím vyjadřovali naději, že úspěchy »úderné brigády« ulehčí postavení národům trpícím pod útlakem kapitalismu. Myslím, že naše strana splnila tyto naděje, zejména v období druhé světové války, kdy Sovětský svaz, rozdrtiv německou a japonskou fašistickou tyranii, zbavil národy Evropy a Asie hrozby fašistického otroctví. (Bouřlivý potlesk.) Bylo ovšem velmi těžké plnit tuto čestnou úlohu, dokud »úderná brigáda« byla jedna jediná, a dokud musela plnit tuto pokrokovou úlohu téměř osamocena. Ale to bylo. Nyní je to docela jiné. Nyní, kdy se od Číny a Koreje až po Československo a Maďarsko objevily nové »úderné brigády« v podobě lidově demokratických zemí, nyní se naší straně snáze bojuje, i práce je veseleší. (Bouřlivý, dlouho trvající potlesk.) Zvláštní pozornosti zasluhují ty komunistické, demokratické nebo dělnicko-rolinické strany, které dosud nejsou u moci a které stále ještě pracují pod patou drakonických buržoasních zákonů. Těm se ovšem pracuje tíže. Nepracuje se jim však tak těžko, jak bylo těžko nám, ruským komunistům, v obdobi carismu, kdy sebemenší pohyb dopředu byl prohlašován za nejtěžší zločin. Avšak ruští komunisté vytrvali, nezalekli se těžkosti a dosáhli vítězství. A stejně tak to bude s těmito stranami. Proč se však těmto stranám přece jen nebude pracovat tak těžko jako ruským komunistům v carském období? Předně proto, že máji před očima •ukové příklady boje a úspěchů, jaké jsou v Sovětském svazu a v lidově demokratických zemica. Mohou se tedy učit z chyb a z úspěchů těchto zemi a tím si usnadnit práci. Za druhé proto, že sama buržoasie — hlavní nepřítel osvobozeneckého hnut: — je nyní jiná, podstatně se změnila, stala se reabčnější, ztratila spojení s lidem a tím se oslabila. Je pochopitelné, že tato okolnost musí rovněž usnadnit práci revolučních a demokratických stran. (Bouřlivý potlesk.) Dříve si buržasie dovolovala liberálničit, hájila buržoasně demokratické svobody, a tím si vytvářela popularitu mezi lidem. Nyní nezůstalo po liberalismu ani stopy. Není už tak zvané »svobody osobnosti« — práva osobnosti se nyní přiznávají jedině těm, kdo mají kapitál, kdežto všichni ostatní občané jsou považováni za lidský surový materiál, hodící se pouze k vykořisťování. Byla rozšlapána zásada rovnoprávnosti lidí a národů a nahrazena zásadou nlnoprávnostj vykořisťovatelské menšiny a bezprávnosti vykořisťované většiny občanů. Prapor buržoasně demokratických svobod byl hozen přes palubu. Myslím, že tento prapor budete musit pozvednout vy, příslušníci komunistických a demokratických stran, a vykročit s ním vpřed, jestliže chcete shromáždit kolem sebe většinu lidu. Nikdo jiný jej nemůže pozvednout, (Bouřlivý potlesk.) Dříve se buržoasie považovala za hlavu národa, hájila práva a nezávislost národa, stavějíc je »nade vše«. Nyní nezůstalo ani stopy po národních zásadách«. Nyní prodává buržoasie práva a nezávislost národa za dolary. Prapor národní nezávislosti a národní svrchovanosti byl hozen přes palubu. Není pochyby, že tento prapor budete musit pozvednout vy, příslušníci komunistických » demokratických stran, a vykročit s ním vpřed, jestliže chcete být vlastenci své země, jestliže se chcete stát vedoucí silou národa. Nikdo jiný iej pozvednout nemůže. (Bouřlivý potlesk.) Taková' je nyní situace. Je pochopitelné, že všechny tyto okolnosti nutně usnadní práci komunistických a demokratických stran, které dosud nejsou u moci. Jsou tedy všechny důvody počítat s úspěchy a vítězstvím bratrských stran v zemích, kde vládne kapitál. (Bouřlivý potlesk.) Ať žijí naše bratrské strany! (Dlouho trvající potlesk.) Ať žijí, nechť jsou zdrávi vůdcové bratrských stran! (Dlouho trvající potlesk.) Ať žije mír mezi národy! (Dlouho trvající potlesk.) Pryč s podněcovateli války! (Všichni vstávají. Bouřlivý, neutuchající potlesk, přecházející v ovace. Volání: »At žije soudruh Stalin!«, »Soudruhu Stalinovi hurá!«, »At žije veliký vůdce pracujících celého světa soudruh Stalin!«, »Velikému Stalinovi hurá!«, »At žije mír mezi národy!«; volání: »Hurá!«:) PROJEV J. V. STALINA na závěrečném zasedání XIX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu