Učitelské Noviny, leden-červen 1956 (VI/2-26)

1956-01-12 / No. 2

r/L $ 13,11-, ýfyc­ 3^-ÄŽ. ROČNÍK VI. ^ Čis.2 VT D Á V Á MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ Ä ROH - SVAZ ZAMĚSTNANCŮ ŠKOLSTVÍ 12.1.195-6 PNS 431V K; Subrt: Pád politiky síly ve Francii. — G. Kymin: V západním Německu oživují fašistic­kou výchovu. — Odboráři v krajích do druhé pětiletky. — Dr H. Sychrová: Učebnice a zá­kladni učivo. — Ľudovít Stúr jako vychova­tel. — Blíží se pololetí, uvažujeme o kla­v sifikaci, — Jaké bude rozmisťováni učitelů příštím školním roce. — VI. Sacha: Pionýři jsou ted radostí ždárských učitelů. — V. Medonos: Které pedagogické knihy vyjdou V tomto roce? — 60 let sběratelem, — Naše satira. ^Výstavba škol .by se méla stát vécí TŠeeb občanu Ing. arch. Miroslav Hučko, náměstek ministra školství Nástup do období druhého pětiletého plánu je chvílí, kdy je vhodné si ujasnit, co jsme na úseku školské investiční výstavby vykonali, a rozvážit výhledy do příštích let. Výstavba škol a školských zařízení trpěla v uplynulých letech mnoha nedostatky, a to ponejvíce těmi, pro které zaostávala Všechna investiční výstavba. Od roku 1952 zaznamenáváme nepře­tržité neplnění plánu investiční výstavby a pociťujeme neplnění plánu výstavby bezprostředně na vlastní kůži jako nedostatek bytů pro sebe a nedostatek učeben pro své děti. Nedostatek uče­ben jsme měli již před válkou, za války se situace rychle zhor šovala a po osvobození se setkáváme s důsledky nedostačující výstavby. Ačkoli celková životní úroveň jen za poslední dvě léta stoupla o 20 procent, posíláme stále ještě děti do učeben provi­sorně upravených, do zchátralých budov, přeplňujeme třídy, vy­učujeme na směny, školní provoz trpí závadami ve vytápění, v hygienických zařízeních atd. Investiční výstavba se stává .vážnou brzdou rozvoje našeho školství. Zivelnost a neorganisovanost školské výstavby zejména z let 1946—1948 vytvářely velkou rozestavěnost ve výstavbě škol, kte­rá se v dalších letech nezmenšovala. V roce 1955 dostoupila roze­stavěnost počtu ■ několika set staveb a povážlivě vázne jejich odevzdávání clo provozu. V rozestavěných budovách nám uvázly obrovské materiální a finanční prostředky a je. nebezpečí, že v nich zamrznou na nebezpečně dlouhou dobu, neučiníme-li bez odkladu rázná opatření. V posledních letech jsme odevzdali do provozu větší počet no­vých školních budov, na př. desítky nových středních, národních a mateřských škol, odevzdali jsme do provozu různá jiná škol­ská zařízení, jejichž celkový objem je úctyhodný. Přes všechny tyto úspěchy nemůžeme být spokojeni a musíme se ještě vyrov­návat s některými nevyřešenými otázkami, mezi nimi především b nadměrnou rozestavěností. Do nové pětiletky vstupujeme se značným dluhem vůči pracujícím, kteří mají zvládnout veliké budovatelské úkoly. JŠkolská výstavba stejně jako výstavba bytová má vliv na zís­kávání a stabilisaci pracovních sil v základních odvětvích na­šeho hospodářství. To platí jak při budování velkých průmyslo­vých středisek, tak při dosídlování odlehlých obcí v pohraničí. Zaostávání školské výstavby není proto jen brzdou školského rozvoje, ale ztěžuje zároveň organisaci zemědělské a průmyslové/ výroby a tím i plnění jejich výrobních úkolů. Nebude-li plněn plán školské investiční výstavby, vzniknou zároveň nepříznivé podmínky pro splnění státního plánu rozvoje národního hospo­dářství i na jiných úsecích. Před obtížemi ve výstavbě neustu­pujeme. V druhém pětiletém plánu se počítá se zvýšením objemu veškeré investiční výstavby o 75 procent ve srovnání s obdobím prvého pětiletého plánu. Zároveň byla dána směrnice o dodr­­iovárí zásady něfoyll: Ú3>o iwj&ti :. -efektivnosti. Je «.-..niizfíej* me, že se zásada nej vyšší úspornosti a efektivnosti vztahuje i na školskou výstavbu, kde by každá nehospodárnost, nadměr­­nost a zbytečnost ochuzovala naše žáky o vyučovací prostor, který tak naléhavě potřebujeme. Se zásadou úspornosti a efektivnosti ve stavebnictví souvisí jeho zprůmyslnění, které především pomůže zvýšit produkti­vitu stavební výroby a plánované zvýšení objemu o 75 procent. Do druhého pětiletého plánu zařazujeme také postupné řešení otázky, jak využít některých nehospodárne rozestavěných staveb z let 1946—1948, které byly později zastaveny pro nadměrnost, nevhodný projekt nebo menší naléhavóst a v nichž nám na ně­kolik let veliké hodnoty uvázly nevyužity. Jsou to na př. stav­by škol v Týništi n. Ö., Humpolci, Ořechově, Bučovicích, Babi­cích, Zašové a Vřesovicích. Velká rozestavěnost je příčinou zdlouhavého tempa na škol­ních stavbách, které se ješté zpomaluje nedostatečným plněním plánu. Jsme odhodláni odstranit tyto nepříznivé zjevy ve druhé pětiletce. Naši občané jsou mnohde nepříjemně překvapeni zjiš­těním, že v r. 1956 nebude ještě zahájena stavba jejich školy. Namítají, že naléhavá stavba se u nich rok od roku odkládá, a projevují i rozhořčení. Těmto občanům je třeba opakovat slova předsedy vlády, že vláda je si vědoma naléhavosti a oprávně­nosti jejich požadavků a plně chápe jejich důležitost pro výchovu naší nové generace. Je odhodlána vyřešit tento palčivý problém, avšak zařazením dalších staveb škol do plánu na r. 1956 by se věc nevyřešila vzhledem k dosavadní obrovské rozestavěnosti, kterou je nutno nejdříve likvidovat. Uvážíme-li, že v roce 1955 .bylo na území našeho státu rozestavěno několik set škol, pocho­píme, že nebylo možno uspokojit požadavky některých krajů a okresů na výstavbu škol v r. 1956. Plánované zrychlení tempa výstavby si vyžádá zvýšení její organisační, technické a technologické úrovně. Na stavbách se ještě setkáváme se zbytky nedokonalého technického zařízení i s organisačními nedostatky, které připomínají pracovní metody obvyklé před staletími v dávno překonaných společenských for­macích. Také výstavba škol musí opouštět staré tradiční metody. Ještě ve druhé pětiletce vyzkoušíme výstavbu z bloků a montování škol­ních budov z panelů. Než bude možno využít nové technologie panelové výstavby, musí ještě naši technici a výzkumníci vyko­nat značný kus práce. Přece však doufáme, že nejpozději v roce 1957 vyzkoušíme montáž školní budovy z panelů. Dalším stup­něm vývoje školské výstavby, který má být uskutečněn ještě ve druhé pětiletce, je příprava výzkumného projektu školy nového typu s uplatněním různých vymožeností, jako na př. dvou­stranného rozptýleného osvětlení, klimatisace vzduchu místo vy­tápění a pod. Podle takto připravené dokumentace zahájíme vý­stavbu dvou škol ještě v roce 1956 a 1957 jako vývojových typů. Panelová výstavba škol nemůže být zavedena ve větším měřít­ku ihned a bude zaváděna jen postupně. Musí být napřed při­pravena a organisována výroba panelů a jejich montáž. Zatím budeme dosahovat zhospoďárnění školské výstavby používáním osvědčených typů. V r. 1956 bude schváleno několik typů škol v českých i slovenských krajích a v dalším roce již dojde k vý­stavbě škol podle typových podkladů. Uvážíme-li tuto perspektivu, nemůžeme připustit, aby byly v r. 1956 projektovány stavby, s jejichž výstavbou se počítá až za několik let. Projekty vypracované do zásoby rychle zastarají a stávají se neupotřebitelnými. Takové plýtvání kapacitou pro­jektových organisaci by bylo trestuhodné a musíme umět vy světlit občanům, kteří vymáhají předčasné vyhotovení projektu, že projekty nesnášejí uskladnění. V roce 1956 a v dalších pomůže školské výstavbě zřízení samo­statných atelierů pro přípravu dokumentace škol v Praze a v Bratislavě, které se budou zabývat převážně projektováním od­borných a vysokých škol, internátů a vysokoškolských kolejí. (Pokračování na str. 5) POMÁHÁME STAVĚT ŠKOLU Martin je město, které se očividně mění. Budují se závody, sídliště, tři nové školy a v okrese se budují tři jezy na Váhu. Není tedy divu, že je nouze o pracující ve stavebnictví. Na naší škole na příklad počet pracují­cích nepřekročil 60 procent plánované­ho stavu. Museli jsme se proto postarat o brigádnickou pomoc. Začali jsme s náležitou propagační kampaní, při které jsme spolupracovali se školskou skupinou ČSM. Potom jsme se pustili do práce, jejímž výsledkem je, že žáci a učitelé odpracovali v roce 1955 do 1. prosince 11.910 hodin. Brigády na pomocné práce vysíláme denně a výsled­ky zhodnocujeme týdně. Ni lepším sku­linám .-c. aulcr: , na exkursích. Při výstavbě pomáhají i rodiče žáků. Na aktivu sdružení rodičů a přátel ško­ly v září přijali rodiče závazek odpra­covat po osmi hodinách do konce tohoto školního roku. Závazek doposud splnilo 64 rodičů, kteří odpracovali 623 hodin. Pomoc školy při výstavbě není tím dosud vyčerpána. Přijali jsme výzvu PŠS v Dubnici n. V. k soutěži o zabez­pečení podmínek pro nerušený postup stavby a soutěžní podmínky plníme. Pomáháme zabezpečovat pravidelný pří­sun materiálu. Odborníci ze školy ora­­eují na technologickém projektu dílen. Nyní bojujeme za úplné splnění plánu stavby v roce 1955. Když něco vázne, vysíláme proto deputace složené ze zá­stupců školy, SEPŠ a patronáťního zá­vodu, aby pomohly odstranit překážky, a dosavadní zákroky jsou úspěšné. Máme tedy dost starostí, ale máme i radost, když se nám daří krok za kro­kem odstraňovat těžkosti. Všichni víme, že se nám bude v nové škole pracovat lepe a ze budeme moci dosanovat lep­ších výchovných i vyučovacích výsled­ků. A aby to bylo co nejdříve, pomáhá­me při stavbě naší nové školy podle svých nejlepších sil. ING. E. PH1LADELPHY, ředitel průmyslové školy strojnické v Martině Druhá pětiletka znamená velký krok i ve výstavbě školních budov. Mnoho žáků a učitelů bude pracovat ve světlých učebnách i speciálních třídách a nezbytných tělo­cvičnách. Na obrázku vidíme projekt jedenáctiletky v Mohelnici v Olomouckém kraji, která bude mit 23 tříd. "N J MLADÍ ZAHRANIČNÍ DOPISOVATELÉ MĚLI KONFERENCI U nás, kde se tak dobře rozvinulo dopi­­sovám do ciziny, jsme si řekli, že je třeba’ ukázat toto mezinárodní přátelství veřej­nosti a vůbec zdůraznit jeho význam. Okresní výbor Svazu Československo-sovět­­kého přátelství a naše osmiletka uspořá­daly proto okresní konferenci dětských do­pisovatelů do zahraničí. Pionýrská skuoina Emila Zátopka z naší školy pak s učiteli připravila v klubovně výstavku dopisů. Sto dětí, delegátů z 13 osmiletek, se sjelo db Litoměřic. Začátek konference ohlásily fan­fáry trubačského sboru a zpěv souboru L osmiletky „Čajka”. Soudruh Brož pak vy­právěl dětem o své cestě do SSSR na ze­mědělskou výstavu v Moskvě. Pak vyprá­věly zase děti o tom, jak získaly adresy přátel v cizině, o čem si píší, jak poznávají život a práci dělí v Sovětském svazu a v lidově demokratických státech. Uváděly jména svých přátel, jako by to byli nej­­bližší kamarádi, znaly jejich zájmy a ra­dovaly se, když byly stejné s jejich zájmy. Pyšnily se i dárky, které jsou jim velmi drahé. Dorozumívacím jazykem ve všem do­pisování je ruština a děti hovořily o tom, že jim dopisování pomáhá zdokonalovat se v ruském jazyce. Starší žáci, kteří se u&e ruštině již několik let, hovořili v diskn-si rusky. Mezi hosty byla také jedna sovět­ská občanka, která pak dětem řekla, jak je potěšena touto besedou. Po diskusi jsme prohlíželi výstavu více než 1500 dopisů a lístků. Pionýři 1. osmi­­letky dostali pozdrav od dědy Mráze v po­době krásného maňáskového divadélka. A tak se rozhrnula opona a maňásci před­vedli dětem scénku o dopisování, kterm připravily soudružky učitelky. Dětská konference měla i „sladkou dohru”, děli si pochutnaly na kakau a sladkých zákus­cích. Naši první dopisovatelskou besedu navštívili i zástupci okresního, krajského i ústředního výboru strany, přišel před­nosta školského odboru, osvětový inspektor, a funkcionáři SČSP i někteří učitelé rušti­ny. Konference byla první, ale nebude po­slední! Příště ukážeme úsüí škol ve výchově, i' ůa, iiit&'lé ; t**'! ô,.lu js-Sl*. širší veřejnosti. V době velkého úsilí o soužití národů ukazují i naši nejmladší ob­čané, jak v naší vlasti mezinárodní přátel­ství opravdově chápeme i uskutečňujeme, JARMILA KAVANOVÁ, učitelka ruštiny I, osmiletky v Litoměřicích Než vyjedeme s mládeži na hory Školní zájezdy mládeže na hory, jichž se zúčastní letos asi 40.000 žáků, se v posled­ních letech velmi vžily, takže je právem pokládáme za součást vyučování a těžko bychóm si již představili školní život bez nich. Školy by nejraději vyjely do hor se všemi žáky. Zatím počítáme s tím, aby -e každý žák během své školní docházky aspoň jednou účastnil výchovně výcviko­vého lyžařského zájezdu na hory. Úroveň zájezdů se rok od roku zlepšu­je, ale přece jenom není na škodu znovu si ujasnit poslání této významné akce a hlavně pohovořit o ní se žáky, s učiteli a především s rodiči, kteří se od letošního roku stávají zvláště důležitým, hospodář­ským činitelem zájezdů. Vždyť stále je co zlepšovat a učit se ze zkušeností předchá­zejících let. Zatím co na příklad na jedné škole ředitel, tělocvikář a zástupce rodičov­ského sdružení pečlivě váží schopnosti ve­doucích s hlediska poslání zájezdu a starost­livě rozhodují, jak zajistit i bezpečnost dětí v nezvyklém, v některých okamžicích i nebezpečném horském prostředí, setkává­me se jinde s podceňováním akce. Není to­tiž výjimkou, že některé školy dosud po­kládají výchovně výcvikový zájezd za pou­hý rekreační výlet, který je často neodpo­vědně připraven i s hlediska bezpečnosti dětí. Nezřídka k tomu dává podnět samo ředitelství školy, když užije na př. tohoto receptu: Hlavním vedoucím bude tělocvi­kář, jak to požaduje Věstník MŠ. S ním pojede, samozřejmě, třídní učitel žáků, dále češtinářka, poněvadž plni uspokojivě bri­gády, matematik, protože ještě letos nikde nebyl, a ruštinářka, ježto umí stát na ly­žích. Nechci tím nikterak parodovat roz­hodnutí některých ředitelů školy, ale vši­chni si můžeme lehko domyslet, že zájezd, kde často jediným lyžařem je hlavní ve­doucí, nemůže zdaleka splnit své výchovně výcvikové poslání. Je možné, ba dokonce správné přihlížet při výběru vedoucích i k jejich celoroční práci, ale rozhodující musí být nakonec to, jaké schopnosti a zkuše­nosti mají pro úkoly výchovně výcvikového zájezdu. Otázka kvality vedoucích a odpovědnost ředitele souvisí úzce s obesíláním krajských lyžařských kursů. Každoročně jsou znač­ným nákladem pořádány téměř ve- všech krajích výcvikové kursy pro lyžařské ve­doucí a cvičitele školních zájezdů. A kdo navštěvuje tyto kursy? Většinou stále ti­tíž učitelé tělesné výchovy, kteří sem jezdí z titulu hlavních vedoucích, což je nespráv­né. Školy mají umožnit návštěvu kursů po­stupně dalším členům sboru a vytvářet si tak záměrně lyžařský cvičitelský sbor ve vlastních řadách. Bez viny na této nehos­­podárné praxi nejsou ani krajští školní in­spektoři tělesné výchovy, kteří mají mož­nost i po této stránce kursy kontrolovat a usměrňovat. A máme, bohužel, i v Praze ještě školy, které každoročně vyjíždějí na státní příspěvek na. hory, a to obyčejně ve složení tělocvikář plus „pěší" pedagogický dozor, ale o krajských kursech jako by nevěděly. O neuspokojivém výsledku ta­kového zájezdu pak ovšem není pochyby. Těžiště práce při zájezdu je rozhodně v části výcvikové. Žák musí cítit, že nejede na hory za pouhou rekreací, ale za vážným úkolem zvládnout základy lyžařské tech­niky, jež mu umožní bezpečně se pohybo­vat v zimním horském terénu. Je to zpra­vidla i jeho požadavek osobní, požadavek školy a státu, neboť účinně přispívá ke zvý­šení branné zdatnosti naší mládeže. S přiměřeným lyžařským výcvikem se současně plní další neméně důležitý úkol ozdravný a výchovný. Chceme-li žáka na horách úspěšně vychovávat, pak s ním mu­síme tam, kde prožívá nejsi! nější dojmy a zážitky, neboť tam je výchovnému půso­bení nejpřístupnější. To je především ven­ku, při základním výcviku, na ture, při branné vycházce za mrazu, v nepohodě i za slunného počasí, zkrátka pří soustavném absolvování lyžařského programu. Výchov­ně vedení v zimní přírodě ovšem předpo­kládá přiměřenou, fysickou zdatnost, hlavně lyžařskou. To by si měli znovu uvědomit všichni, kdo organisv.jí vlastní zájezdy na hory, neboť tělesná nepřipravenost vedou­cích budí u mládeže nevážnost k celé akci. Myslím, že lyžování budeme počítat za součást svého učitelského vzdělání. Peda­gogické školy pro vzdělání učitelů národ­ních i mateřských škol již tuto cestu na­stoupily. Poutavým doplňkem denního výcviku jé večerní zaměstnání v chatě. Zde opět při­měřenost a zajímavost programu může nej­lépe vystihnout ten, kdo se účastnil den­ního výcviku s žáky. Neosvědčuje se tedy způsob: já vedl výcvik, ty začni kulturně vychovávat. Kulturní besedy mají být pří­jemným a přiměřeným zdrojem zábavy a poučení. Nebylo by správné přetěžovat žá­ky náročným a dlouhým programem a od­vádět je tak od hlavního poslání zájezdu„• Krátké poučení, citové zapůsobení, ušlech­tilé pobavení, ' jsou způsoby, kterými končíme každý pracovní den. I veselý pro­gram ukončíme vždy vážnějším závěrem, aby se účastníci rozcházeli do ložnic uklid­něni. Nezapomínejme, že mimořádné fysic­ké vypětí vyžaduje ze zdravotních důvodů patřičný odpočinek. Kolektivní způsob života na horách dává mnoho příležitostí k záměrnému výchovné­mu působení a k vytváření správných pra­covních i společenských návyků. Musíme ovšem tyto příležitosti znát a umět se na ně i dobře připravit, neboť jen tak se nám podaří využít jich také správně výchovně, ať už je to při vyučování na sněhu nebo v chatě při stolováni, při konání denní služby nebo udržování pořádku na světni­cích, při večerní besedě nebo při organí­­sovaném volnu. . Jsme hrdi na to, že stát projevuje po­chopení a poskytuje prostředky na takové formy výchovy a vzdělání školní mládeže. V tom nenalézáme obdoby nikde v zahra­ničí. Je nyní na nás, na učitelích, abychom střežili úroveň a dobrou oověst této 'velko­lepé akce především tím, že výchovně vý­cvikovým zájezdům budeme věnovat po »SSífe stránky, zaslouženou pozornost! Dr KAREL MEJSNAR- Žáci 35, osmiletky v Pl azé na lyžařském zájezdu v Krkonoších.

Next