Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1963 (XIII/27-48)
1963-07-19 / No. 27-28
Pod ústředním heslem Za komunistickou výchovu mládeže se uskutečnily v týdnu od 4. do 11. července VI. uherskobrodské dni Komenského. Hlavní referát přednesl dr. Miroslav Cipro, pracovník ÜV Komunistické strany Československa. Teoretickým rozborem a na praktických příkladech se zabýval především dialektikou vztahu mezi výukou a výchovou a zdůraznil komplexnost výchovného procesu, který je dlouhodobéjší a složitější, nož proces výuky. Podrobně pak rozvedl podmínky a prostředky výchovy plně rozvinutého člověka a ukázal, jak je třeba ve škole přistupovat k uplatňování a rozvíjení některých idejí, které mají pro komunistickou výchovu klíčový význam. Z této části referátu otiskujeme podstatnou část dvou kapitol. O výchově k pravdě a k dobru Dr. MIROSLAV CIPRO Zastavme se nejdříve u prvního úkolu komunistické výchovy, vychovávat k vědeckému světovému názoru, tj. k pravdě, neboť jedině na pravdě se zakládá skutečně vědecký světový názor, světový názor marxisticko-ienínský, komunistický. Není ovšem možné vykládat dětem na devítiletce, ba ani na střední škole, celý systém marxistické gnoseologie, protože by to bylo mládeži tohoto věku málo pochopitelné. Avšak sám pojem pravdy je už malému školákovi aspoň natolik jasný z jeho každodenní praxe, že právě z něho můžeme učinit jedno z nejspolehlivějších východisek světonázorové výchovy. Už předškolní dítě začíná rozlišovat mezi pravdou a nepravdou, protože takřka na každém kroku je nuceno tvořit soudy, byť neuvědomělé a často i nevyslovované, vlastními zkušenostmi jejích platnost potvrzovat nebo vyvracet, dovídat se tak pravdu a rozšiřovat stále více a více své poznání. Tak se vytváří u dítěte v procesu jeho každodenní zkušenosti velmi silný smysl pro pravdu. Dospělí, , kteří mu pomáhají zpočátku zcela neomylně tuto pravdu rozpoznávat (neomylně proto, že jde o pravdy velmi elementární), získávají tím v očích dítěte ohromnou autoritu a není proto divu, že nejmenší školáci bývají zpravidla nejhorlivějšími obhájci pravdy a upřímně vyzrazují na své malé spolužáky různé kompromitující tajnosti, jako třeba, že Věra se o přestávce prala nebo že Petr udělal kaňku do sešitu, protože ho soused strčil, atd. Méně zkušení učitelé v tom vidí někdy žalobnictví a nedostatek solidarity, ačkoli to je ve skutečnosti jen projev primitivní dětské upřímnosti a nesmiřitelnosti ke každé nepravdě. Tato horlivost v hájení pravdy však ochabne dříve nebo později v tom okamžiku, kdy dítě pídící se po pravdě pozná posléze Jednu z nejsmutnějších pravd, totiž tu, že pravda se dá zamlčet nebo dokonce překroutit. A tu teprve vlastně začíná pro vychovatele úkol nejobtížnější, přivést dítě k pravdě ještě hlubší, totiž k poznání a přesvědčení, že pravdu je sice možno zatajit nebo dokonce překroutit, ale že za prvé takové počínání je ohavné, a za druhé, že nepravdou a lží je možno oklamat jen dočasně, že trvalé potlačení pravdy je nemožné, neboť pravda se konec konců vždycky musí projevit. Aby mladý člověk, otřesený poznáním, že i mnohá tvrzeni vydávaná za pravdu ve skutečnosti pravdou nejsou, byl opět přiveden k přesvědčení kdysi živelnému a nyní uvědomělému, že pravda je přece jen nejjistější, a nejspolehlivější hvězda, podle které se člověk a společnost může bezpečně orientovat ve složitostech života, je třeba ukázat mu jasně zdroje a příčiny, z kterých pramení její opak, nepravda a lež. První z nich je prostě neznalost nebo neúplná znalost skutečnosti. Idealistická noetika tradičně ráda zdůrazňuje, že smysly, jejichž prostřednictvím člověk vnímá realitu, vlastně člověka klamou a že teprve rozum jako něco na objektivní realitě nezávislého koriguje a uvádí na pravou míru jejich klamné údaje, poukazuje například na to, že oko vidí hůl ponořenou do vody jako zalomenou, ačkoli je ve skutečnosti rovná, a na další běžné tzv. smyslové klamy. Avšak pravdou je pravý opak. Ne smysly, ale nesprávná interpretace jejich údajů, nedokonalá analýza a syntéza smyslových vněmů je příčinou mnohých omylů. Oko, které vnímá hůl z poloviny ponořenou ve vodě jinak než hůl, která je z vody vytažena, má zcela pravdu, možno-lt to tak říci, neboť zcela správně signalizuje, že světelné paprsky procházejí vodou pod jiným úhlem než vzduchem. Kdo se mýlí, není oko, ale primitivní rozoumek malého děcka, které je ochotno zprvu uvěřit, že se hůl ponořením do vody zlomí a po vytažení opět narovná. Empirie dítě brzy přivede k poznání, že zlomení hole ve vouc je jenom zdánlivé, Tak si postupně začne na základě obdobných zkušeností a poznatků uvědomovat, že cesta od nevědění k vědění je cestou od pravdy neúplné k pravdě stále plnější, což je pro osvojení vědeckého světového názoru nesmírně důležité, neboť vědomí této skutečnosti vyzbrojuje mladého člověka jak proti dogmatickému myšlení, které má sklon každou jednou objevenou pravdu navěky mumifikovat, tak proti gnoseologickému agnosticismu, který vůbec nevěří v možnost pravdivého poznání skutečnosti. Vezměme konkrétní příklad: Z elementární íyziky je dobře známa a ve školách tradována poučka, že látka se vyskytuje ve skupenství tuhém, kapalném a plynném. To je vědecká pravda, potvrzená nesčetnými zkušenostmi, avšak přesto to není pravda úplná, neboť výzkúmy známého světového fyzika Landaua, laureáta Nobelovy ceny, který je více znám — bohužel — jako oběť automobilové nehody než jako geniální badatel, objevily, že vedle tří známých skupenství existuje ještě čtvrté skupenství — skupenství superkapalné, v němž látky projevují zcela' nové, dosud neznámé vlastnosti. Znamená to, že dosavadní tvrzení o trojím skupenství látek je nepravdivé? Bylo by nepravdivé, kdybychom tvrdili, že látky mohou mít jen trojí skupenství a kdybychom vylučovali možnost jakéhokoli doplnění této teze. To by byl dogmatismus, který se vždy dříve nebo později začíná rozcházet se skutečností. Jestliže však učitel dosud učil, že známe trojí skupenství látek, ale vyhýbal se ukvapenému a dogmatickému pokračování na sír. 3.J Dva týdny v Hluboké V Iniciativa. Potkávali jsme ji na letošním pionýrském setkáí v Hluboké nad Vltavou na aždém kroku. Celý bohatý čtrnáctidenní (program s ní počítal. Především bychom s ní však měli počítat všude v pionýrských skupinách... Tento důležitý rys v práci pionýrů vyzvedl ve svém projevu i soudruh president A. Novotný: „Chci, soudruzi pionýři, zdůraznit, že si velmi vážíme činnosti pionýrské organizace, která dobře pracuje a která se podle svých sil snaží pomáhat i na hospodářském úseku. Máme mnoho dobrých příkladů vaší iniciativy při sběru surovin, máme dobré příklady i v zemědělské činnosti, kde mičurinské kroužky mají dobré výsledky. Tak bych mohl hovořit i o řadě dalších věcí.“ Lepší pionýrská činnost však předpokládá i větší znalosti, více zkušeností. A těch si účastníci odvážejí ze setkání opravdu bohaté. Ať už z tematických výletů za minulostí a současností Jihočeského kraje či z exkursí na závody, do JZD, besed s umělci, z veřejně proz spěšné práce v lese nebo z večerní vycházky s lesníkem na čekanou. Užitečné byly hlavně Dny pionýra-instruktora, které obohatily pionýry praktickými dovednostmi a znalostmi podle jejich zájmu o kterých mohou využít v práci oddílů, skupin i na táborech. Součástí programu byla také pionýrská olympiáda, která ukázala značně rozdílnou úroveň jednotlivých krajských delegací. Nejúspěšněji si vedla západoslovenská delegace. Její členka Marta Krásná zde překonala výkonem 151 cm svůj vlastní rekord ve skoku vysokém. Zlaté medaile si odnesli západoslovenští chlapci a děvčata mnoha disciplín lehké atletiky, z z plování a ze střelby. Vyvrcholením se staly poslední dva dny pobytu, 6. a 7. čerz vence, kdy se nejlepší pionýři celé republiky setkali se stranickou a vládní delegací. Předvedli soudruhům pestrý kulturní a sportovní program. O svých problémech pak velmi otevřeně hovořili na besedách s představiteli strany a vlády. Někteří si stěžovali na nezájem pionýrských vedoucích něstovat s ni i turistiku v neděli a o svátcích, na příliš krátkou dobu povolenou na školní výlety. Jiní — mezi nimi pionýrka J. Honsová z Černovic u Tábora — zase dokumentovali na pěkném příkladu turistické činnosti své školy ochotnou ponioc některých učitelů. Iniciativa pionýrů — pomoc dospělých. Velmi mnoha fakty by bylo možno toto téma doložit. Tedy alespoň několik postřehů z vlastního setkání. Obsahovalo mnoho zajímavostí, byl více než jiná léta kladen důraz právě na vlastní iniciativa pionýrů. Přesto se však ještě projevily (pře*- dobrý úmysl) i některé rysy for ^álnosti. Hlavně tan>, kde v projevech pronášených dětmi při pionýrském karnevalu „Z národ" ač jsme různých“ přímo bila do očí stylizace dospělých. I tam, kde se snaze ukázat maximum ze všech nejlepších vystoupení podřídila možnost dětské trpělivosti. Jinak byla pionýrská revue „Jsme všude“ (scénář J. l^uer, režie S. Strnad, výprava N? Nesvadba, hudební spolupráce L. Fišer) výborná. Vtipně rozebírala příčiny unuděnnsti některých pionýrských oddílů, ukazovala možnosti nápravy. Zvláště upoutal svou interpretací Všudybuda, druha svazáckého Všudybyla, člen činohry Národního divadla v Praze Miloš Nesvadhr. Závěrem malé přání, aby na příštím setkání měl satirik už co nejméně příležitostí... -Ma- V posledním červnovém týdnu patřila Moskva ženám. Ani trochu nepochybuji o tom, že-J&oskvané by snad mohli přijímat půldruhého~UsičT~déTegáíek ze 113 zemí méně srdečně než přijímali, ale přece jen si myslím, že ještě před zahájením Světového kongresu žen nám dobyla Moskvu Valja Těreškovová. Její kosmický let silným akordem předznamenal toto světové shromáždění žen a prolínal celé jeho jednání jako charakteristický motiv. Delegátka z Keni z řečnické tribuny prohlásila, že Valentinin let navždy dokázal převahu socialismu nad kapitalismem. A naše delegátka, astronomka dr. Lída Pajdušáková, vyslovila v interviewu kategorický názor, že po Valjině činu není už důstojno žen, aby dokazovaly svou rovnoprávnost s muži. Valja a její let — to bylo zářivé světlo kongresu. Ale kongres také odhalil děsivé stíny,'které dosud pokrývají velké plochy země. Nám z Československa se někdy zdálo, že snad už není větší utrpení a bída, než o kterých vyprávěly delegátky z Jižní Rhodesie, Angoly a jiných dosud utlačovaných zemí, když líčily hlad, nemoci a nevědomost svých dětí, když uváděly závratně vysoká čísla jejich úmrtnosti. Ale vystoupila paní Ma-tchi-Cu z jižního Vietnamu a mluvila o americké politice „spálené země'1, o 100.000 ženách a 8.000 dětech, které jsou v jihovietnamských žalá■ rich, a celý sál se zachvěl hrůzou a hněvem. A vystoupila Tamina Adilová, vdova po zavražděném generálním tajemníkovi Irácké komunistické strany; mluvila o krutém mučení, které předcházelo smrt jejího muže, o surovém vraždění čestných vlastenců a pokro- Kongres jednoty a naděje f S kových lidí, vyprávěla o dětech, které musí z oken. domů přihlížet, jak fašisté týrají jejich matky, a její bolest naplnila srdce všech přítomných žen. Ta strašlivá svědectví o světu nelidskosti však zároveň burcovala k aktivnímu odporu proti němu, proti sílám reakce a zla. Symbolem tohoto odporu byla na kongresu Dolores Ibárruri. Setkání s touto velkou osobností — to byl ytnůj nejsilnější ■ zážitek z kongresu. A myslím, že ne pouze můj. Nadšené přijetí, kterého se Dolores v průběhu celého kongresu dostávalo, svědčí o tom, že tato španělská komunistka je pro milióny žen živým ztělesněním jejich úsilí, velikým vzorem ženy-bojovníka. Když zdůrazňovala, že se ženy musí spojit v tom, co je sjednocuje, a hledat cestu k sobě ne silnými slovy a frázemi, ale teplým přátelským porozuměním, byla v jejím hlase mnohaletá moudrost a zkušenost politického vůdce. Před jejím hlasem není možné zavřít uši, pronikne všude a ke všem, zatřese člověkem a nutí ho k přemýšlení, k jednání. Tak také působilo její vystoupení na delegátky kongresu. Bezesporu její obrovská autorita byla činitelem, který velmi blahodárně pomáhal překlenout různé nejasnosti, ne. dorozumění a ‘pochyby a spojit snahy žen, které vycházejí někdy z různých ideologických pozic a máji na některé otázky rozdílné názory, v jedno společné úsilí: v boj za obranu míru a práva národů na svobodu a nezávislost, v boj za sociální pokrok a spravedlnost, proti silám války a smrti. Dolores Ibárruri má svým osobním vystoupením záslužný podíl na tom, že kongres tohoto sjednocení dosáhl. O míru a cestách k jeho dosažení se mluvilo na kongresu v jazycích všech kontinentů. Hovořily o něm ženy černé i bílé, žluté i hnědé, ženy vysoce vzdělané i prosté vesničanky, ale přece jen nejsrozumitelněji vyjádřil to, oč nám všem v každé minutě musí jít, jeden neznámý leningradský školák. Když měl v hodině kreslení ukázat, jak si představuje mír, namaloval na čtvrtku výkresu žluté slunce, modré nebe, pod nimi maminku a sebe. Kolem dokola napsal velkým školáckým písmem: „Pust vsjegda budět solnce, pust vsjegda bűdet něbo, pust vsjegda budět mama, pust vsjegda budu ja.“ Tahle dětsky upřímná slova inspirovala básníka L. Olšanina a skladatele A. Ostrovského k písni, v níž přání leningradského chlapce zaznívá jako refrén. písní nás Moskva vítala, tato Touto píseň záhy zaznívala z autokarů delegátek, ze sjezdové haly i zasedací síně, rozezvučela hotely a ulice Moskvy. Desku s ní si odvezly všechny delegátky do svých domovů, aby jim křehký chlapecký hlásek navždy připomínal touhy dětí a matek celého světa: „At je vždycky slunce, at je vždycky nebe, ať je vždycky máma, at jsem vždycky ját “ líbu Se hákov SETKÁNI V KRAJI KOMENSKÉHO Foto R. Vejvod#