Učitelské Noviny, leden-červen 1965 (XV/1-26)
1965-01-06 / No. 1
hsvoří vyznamenaní ítélteié Před časem jsme v Učitelských novinách (č. 48J psali o aktivu, na němž předsedové stranických organizací a další funkcionáři odborových a mládežnických organizací ze škol projednávali závěry z říjnového pléna ÜV KSČ. Dnes otiskujeme zprávu, v níž se dočtete, jak okresní výbor strany v Děčíne dál pečuje o rozvinutí co největší aktivity učitelstva v okrese. Mezi opatřeními, která přijalo předsednictvo okresního výboru KSČ, bylo také rozhodnutí poradit se s těmi, kteří dosahují nejlepších výsledků. Pozvali jsme proto ke společné besedě vyznamenané učitele a školské pracovníky, jichž je v okrese víc než třicet. Besedy se zúčastnili také přední funkcionáři strany v čele s vedoucím tajemníkem OV KSČ, představitelé okresního národního výboru a okresního výboru odborového svazu. Úvodem vyjádřil tajemník ONV soudruh PROFELD mimořádnou odpovědnost učitelů srovnáním s mladým lékařem: zatímco začínající lékař nemůže operovat složité případy, mladý učitel bývá postaven hned do situace, kdv musí řešit i nejsložitější výchovné a vzdělávací problémy. Proto'společnost na učiteli požaduje, aby se na svou práci vážně připravoval, opíral svá rozhodování a jednání o solidní znalosti psychologie a pedagogiky, podával žákům poznatky vědecky podepřené. Chceme mít co nejvíce takových učitelů, jsme jim však ještě mnoho dlužni, Ředitel střední všeobecně vzdělávací školy v České Kamenici soudruh I.ADÝŘ, jeden z těch, kteří neustále hledají a studnjí, adresoval naší pedagogické vědě oprávněný požadavek: „Ústřední výbor přijal usnesení, ale pedagogická věda je nepřipravena. Nemáme ani dost seriozní výzkum o efektivnosti hromadného vyučování. Do popředí se však už správně dostává otázka samostatné práce, skupinového vyučování, diferenciace. jde o mnoho nevyjasněných teoretických otázek, které' se zatím víceméně pokoušejí řešit odvážnější učitelé sami. Nelze negovat všechno, co se v minulosti osvědčilo, ale je třeba dát učitelům co nejvíce tvůrčí svobody pro nové, co vzniká, a rychleji pomoci pedagogické teorii.“ K samostatná práci žáků hovořil soudruh inž. HONIG ze střední ekonomické školy v Děčíně. Vidí u svých žáků nechuť k samostatné práci, raději prostě odpovídají na otázky. Příčinu vidí s. Honig ve vnitřní náplni školy, která někdy zaostává za rozvojem národního hospodářství. Spojení školy se životem je nutno zásadně uskutečňovat, v říjnovém usnesení vidí dokument, který dává předpoklady obratu k lepším výsledkům. Několik soudruhů vyjádřilo své názory k otázkám autority školy a učitele. Ředitel venkovské devítiletky Dolním Podluží, s. PAVEL, rozebíral v příčiny poklesu autority školy a učitele. Škcla se v minulých létech stala institucí, která dostávala úkoly ze všech stran. Měla často řešit i to, co jí nepatřilo a do čeho se druhým nechtělo. Také časté změny vyvolávaly u některých lidí názor,, že školu není nutno brát vážně. Zcela nedostačující jsou dosavadní prostředky kázeňské. I když následující příklad není typický, přece jen se vyskytl: Žák. X. (uvádí jméno) se 1. 9. 1S03 „rozhodl“, že už nepůjde do školy, a dodnes se ani Veřejné bezpečnosti nepodařilo dokázat, aby dochodil školu, kterou opustil před dokončením povinné školní docházky. Vinu na tom však nelze hledat vždycky jen mimo učitele, z části prohospodařují důvěru veřejnosti někteří učitelé sami. Málo zveřejňujeme svou dobrou práci, sami nečiníme dost konkrétní závěry u těch učitelů, kteří by jimi být neměli. Dost odpovědně se neprovádí ani výběr žáků pro studium na fakultách, který je do značné míry v rukou učitelů. Je proto správné, že se všechny devítiletky v okrese budou snažit vybrat každý rok alespoň jednoho schopného ch*lapce na učitelství. Soudruh Pavel pak uvedl řadu dokladů ze své školy, jak si soudruzi vytvářejí autoritu v obci: ze 17 učitelů je 16 plně kvalifikovaných (dálkově studovali), všichni dobře bydlí, ač ie to jinde problémem, proto, že mají nejtěsnější spojení s lidmi, všichni jsou veřejně činní, sám ředitel byl do minulého reku předsedou MNV. Ač jde o školu blízko hranic, většina učitelů je na vsi už 10—15 let. K práci učitelů vyslovil svůj názor i předseda OVOS soudruh HLAVNlC' KA. Vzpomínal, co se např. v posledních dvou letech udělalo pro učitele českého jazyka: mnoho organizovaných hospitací, desítky pojednání v odborných časopisech, konference v Písku, řada rozborů. A výsledek? Mnoho soudruhů češtinářů se po tom všem vyjadřuje, že se „nic nového nedozvěděli“, pracují dále postaru, což by ovšem nebvlo tak zlé, kdyby to staré bylo vždycky dobré. Ze své praxe ředitele charakterizoval přibližně tři skupiny učitelů. Jedni čekají, „co udělají oni“ (patrně ústřední orgány), druhá skupina je zvědavá, „co udělá ředitel , a teprve třetí si formuje otázku „co uděláme“. Uveďme ještě jeden názor o učiteli, vyslovený vzornou učitelkou soudružkou JAKEŠOVOU: Ve své práci jsem byla k dětem vždy taktní, každému dítěti jsem věřila a ony mi oplácely Mvěrou a svěřovaly se mi často'i matky dětí. Není dítěte, které by se nedaio na nečem kiadnám vést. Takový vztah k dělem nesmíme potlačit, jak je často slyšet, přemírou práce ve výuce. A stejný vztah je třeba mít i k začínajícím učitelům.“ V besedě přišla na pořad i otázka feminizace v učitelství. Soudruh ZEMAN reagoval na tento problém slovy: „Na jednu misku vah je třeba položit odpovědnost, tu nelze sejmout ani z vdané soudružky učitelky, na druhou pak zvýšení rodinného příjmu. Obojí je třeba dát do správné rovnováhy.“ „Důsledněji musíme přistupovat k otázce stabilizace kádr ü.“ připomíná ředitel lidové školy uměni seif3ruh TUREK a soudružka CIBULKOVÁ z České Kamenice. Jeden příklad za všechny: Absolventi pedagogické fakulty z Prahy cítí povinnost učit v pohraničí splněnou za tři roky, pak je nikdo v pohraničí neudrží. A zatímco na lidové škole' umění v Děčíně bojujeme o každého kvalifikovaného učitele, abs9lvent Akademie múzických umění raději jezdí v Praze jako průvodčí v tramvaji, než aby nastoupil místo v pohraničí.“ K zamyšlení vede jistě i otázka, kterou vyslovil zasloužilý učitel a ředitel zvláštní školy v Děčíně soudruh BRANDL, zda je správné, že jsme téměř vyloučili, aby slabý žák opakoval 1. ročník, a tak zejména u mnohých rodičů vytvořili názor, že musí projít stůj co stůj. Oprávněně soudruh kritizoval i velmi vžitý názor, že dítě cikánského původu, byť bylo zcela schopné normální výuky, je posíláno do zvláštní školy. Beseda ukázala, jaké pomocníky má škola v důchodcích. Že chtějí škole i nadále pomáhat, to za mnohé vyjádřil i prakticky dokazuje bývalý ředitel devítiletky v Děčíně soudruh NOVOTNÝ. Je nadšeným přírodovědcem. Pro 15 škol zhotovil překrásné herbáře, s dětmi (a také s družinou mládeže) chodí na vycházky a učí je poznávat a chránit vzácné rostliny na Děčínsku. Dal se do budování botanické zahrady při své bývalé škole a shromažďuje zde zástupce děčínské květeny. To však není všechno. Je i důvěrníkem orgánu péče o mládež při ONV. Od doby, kdy před pěti lety odešel do důchodu, strávil již 4 OCQ hodin u soudního jednání s mladistvými. „Na jednu hodinu stání * jsem spotřeboval 10—15 hodin šetřenj v rodinách,“ říká a dodává: „Počet důchodců roste, nenechávejte nás nepovšimnuté.“ Beseda splnila očekávání, ccž konstatoval závěrem i vedoucí tajemník okresního výboru strany s. KVASNIČKA. který řekl: „Škola není horší, než bývala, ale potřeby jsou stále složitější. Autoritu učitelů budeme muset více podporovat. Také rodiče musí škole více a soustavně pomáhat,“ V závěru žádal tajemník okresního výboru KSČ soudruh KUČÍREK, aby přítomní soudruzi dávali své zkušenosti k dispozici méně zkušeným. Chceme podporovat všechno nové, iniciativní. Učitelům plně důvěřujeme, ale nemůžeme upírat právo správné kritiky ani veřejnosti. Učitelé musí sami mezi sebou vidět dobré, opírat se o ne ve své práci a stejně tak odkrývat spalné konkrétní a včasnou kritikou. A. GRUND, pracovník OV KSC v Děčíně. Učitelů ä vedoucí pracovníky svých zařízení. Uvážíme-li, že máme na mateřských dovolených průměrné denně více než 35 učitelek, je snadné pochopit při nedostatku učitelů v okrese, že okresní školní inspektoři tráví asi čtvrtinu svého pracovního času jen obstaráváním náhrad za mateřské dovolené a dlouhodobá onemocnění učitelů. Odbor pracovních sil ONV nám v naprosté většině případů nemůže poskytnout pomoc pro celkový nedostatek pracovních sil na okrese. Starost o získání správních zaměstnanců přenášíme na ředitele zařízení a místní národní výbory, které to chápou podle našich zkušenosti spíš jako právo než povinnost a chtěly by často uplatňovat rozhodující vliv nejen při přijímání a propouštění správních zaměstnanců škol, ale i učitelů. Domníváme se, že tato praxe je nejenom správná, ale také jedině možná, protože jinak by se aparát školského odboru ONV musil nutně rozšířit o skupinu „náborčjků“, kteří by obstarávali všem školám školníky, topiče, uklízečky a kuchařky. A je třeba říci, že i když to není bez obtíží, má celkem všech 253 škol v okrese potřebné správní zaměstnance, až na dvě výjimky v Dolní Rožlnce a ve Zdáře n/S. — Velké náměstí. Jde o školy, které jsou v centru oblasti, kde je nedostatek pracovních 'il na jedné straně a velmi dobré výdělkové možnosti na straně druhé, ovšem mimo obor školství. V Dolní Rožínce zhoršuje situacl i okolnost, že zde není školnic-' ký byt. Z dopisu s. Mihla vysvítá, že bylo vyvinuto značné úsilí, aby byl získán topič. Nakonec se to podařilo v osobě mladého muže, který byl před půl rokem propuštěn z nápravného zařízení, když byl již šestkrát souzen většinou pro krádeže, mravnostní delikty atd. Věřte, že nám bylo těžko při rozhodování, zda přijmout či nikoliv, zda dodržet zákon, který požaduje pro státní zaměstnance podmínku bezúhonnosti a státní spolehlivosti, když jsme věděli, že záporným stanoviskem znovu prodloužíme neudržitelný stav, že ředitel školy dělá školníka 1 topiče; jsme vša-k přesvědčeni, že rozhodnuti nepřijmout bylo správné. Není těžko si představit, jaké důsledky pro výchovnou činnost školy by mohla mít přítomnost takového zaměstnance. Zbývá ovšem otázka, co dál. Po uveřejnění dopisu v UN jsme znovu jednali s odborem pracovnich sil ONV 1 s místním národ-« ním výborem v Dolní Rožínce. Pochopením ředitelství státního statku v Dolní Rožínce se podařilo získat topiče, ovšem pouze na tři měsíce. Po této době bude problém otevřen znovu. Kdybychom měli možnost nabldnout zaměstnanci alespoň 1 500,— Kčs základního platu, věříme, že bychom i pro Dolní Rožínku získali topiče jako trvalého zaměstnance. Nepodaří-li se nám začátkem dubna příštího roku získat náhradu, zbudou nám jen dvě možnosti: bud! převést žáky 6.-9. ročníku do 4 km vzdáleného Stražku, nebo zajistit školnické a topičské práce v Dolní Rožínce mužskými pracovníky školského odboru ONV ve Ždáře n/S, ledaže by nám poradila redakce Učitelských novin, což naprosto nemyslíme ironicky. JAROMÍR MRKOS, zástupce vedoucího odboru školství a kultury ONV ve Ždáře nad Sázavou Fi zn. redakce: Otázka v dopise ředitele v Dőlni Rožlnce zněla: „Kdo ja povinen získat pro školu školníka topiče?" a je opravdu mužni jen jedini odpověď: osobní úřad, ať už se to soudruhům v osobním úřadě líbí nebo nelibí. Od téln povinnosti a z toho plynoucí odvědnostl je nikdo a nic nemůže osvobodit, i když objektivní podmínky jsou sebetěžši. Pracovnici OŠK ONV v dopisech vyslovují další otázku: jak to dělat, aby odbor škols'ví a kultury plnil správně úkol osobního úřadu? }e celkem potěšující, že soudruzi ve Žďáře tt vědomí své odpovědnosti nacházejí cestu, jak i tuto otázku řešit a že si uvědomuji význam spolupráce s různými činiteli. Přejeme jim v jednáni úspěch, aby — jak pišf — opravdu nemusili jit do Rožínky topit sami. Žďár odpovídá V Učitelských novinách ze dne 16. 12. 1964 jste otiskli jako Dopis týdne dotaz s. Karla Mihla, ředitele základní devítileté školy v Dolní Rožínce, kdo ]e povinen získat pro školu školnlka-topiče. Vaše redakce odpověděla velmi jednoduše a jednoznačně, že osobní úřad, v našem případě odbor školství a kultury ONV ve Zdáře nad Sázavou. Uznáváme, že toto stanovisko je z úzce právního hlediska správné, 1 když je v rozporu s praxí, s denním životem. Náš odbor je osobním úřadem 1892 zaměstnanců, z čehož je 1140 učitelů a výchovných pracovníků a 752 správních zaměstnanců. Naprostou většinu správních zaměstnanců tvoří školníci, uklizečky, kuchařky a pracovníci kin, které nelze získat umístěnkovým řízením, ale pouze z volného náboru. Školský odbor ONV sotva stačí zajistit„ potřebu 1112 I KONKRÉTNÍ PŘÍSPĚVEK DO DISKUSE 0 MLADÝCH UČITELÍCH jací jscu... Rozjeli jsme se do šumperského a přerovského okresu za našimi absolventy třetího ročníku, Kteří jsou na jednoroční řízené praxi na různých devítiletkách. Vedle připa-. dů průměrného pracovního výkonu jsme byli potěšeni několika příklady nad očekávání dobré práce. O některých z těchto soudružek — jde většinou o učitelky — bych se chtěl aspoň stručně zmínit a ukázat, že naši mladí chtějí i umějí dobře pracovat. Uvádím část z hodnocení ředitele devítiletky ve Vidavě na Šumpersku, který hodnotí soudružku Alenu Dráčkovou, budoucí učitelku ruského jazyka a výtvarné výchovy. Ředitel píše: „Její příchod na naši školu znamená překvapující příznivou změnu ve vyučování výtvarné výchově. Děti o ni mají najednou značný zájem, do nově založeného sochařského kroužku se jich přihlásilo více, než bylo možno technicky zvládnout. Soudružka bohatě využívá rozmanitých technik, každý týden připraví výstavku žákovských prací. Přitom pracuje na náročné diplomové práci...“ Podobně si vede soudružka Pavlína {háčková, s kombinací matematiká a výtvarná výchova na praxi v Oseku nad Bečvou. I ona vede výtvarný kroužek a ujala se CSM v 9. třídách. Dětem se líbí, že dovede hrát na housle, na klavír, na kytaru i na harmoniku. V kreslení pracuje se žáky současně na tabuli, takže žáci mohou sledovat, jak kresba vzniká. Líbí se jim to mnohem víc než práce podle vzorového výkresu na tabuli, jak se to často ještě v hodinách praktikuje. Soudružku Věru Štenclovou hodnotí ředitel devítiletky v Hranicích takto: „Soudružka se nám jeví i za poměrně krátkou dobu tří měsíců Jako nadaná a obětavá učitelka, jako třídní v 6. ročníku dostala třídu značně živou, ale ví si s ní rady. Přestože nemá aprobaci z tělesné výchovy, pomáhá při nácviku spartakiády a zorganizovala běh žáků školy. Přes polovinu diplomové práce má již hotovou.“ Eva Kleiblová z devítiletky v Bé. lotíně u Hranic má kombinaci matematika-zeměpis. Ve škole o ní říkají, že si vede jako rozená učitelka. Má dobrou kázeň, odborně je dobře připravena. Pracuje s pionýry a vede kroužek házené. Ü soudružky Ludmily Slcžilové oceňuje ředitel zvláště to, jak se svědomitě připravuje na vyučování, jak dovede aktivizovat žáky a jak pýesně plní své povinnosti. Kromě školy pracuje v tělesné výchově ve Spartaku v Lipníku. Celkem lze říci, že soudružky učí většinou předmětům své aprobace a vedení škol i vedoucí učitelé a ostatní členové sborů se věnují na. šim absolventům obětavě a odpovědně. I když jsme si vědomi, že tři měsíce jsou krátká doba, dosavadní výsledky naznačuji, že mezi našimi mladými je hodně svědomitých a nadšených jednotlivců, kteří rádi učí i na zastrčených vzdálených místech okresů. F. Mikeš. pedagogická fakulta UP v Olomouci už pomalu do školy. Znovu jsme N se tedy obrátili na MNV v Adamově; dozvěděli jsme se, že sice prozatím byty nemá, ale na jaře snad bude moci naši žádost vyřídit, at získá byty z tovární státní výstavby. Žili jsme tedy v naději, že ještě jedtfu zimu nějak překlepeme. Khidý večer sice byl problém, jak uložit pět dospělých a jedno dítě a jak najit ještě místo, kde by se sestra; studentka z průmyslovky, mohla rozložit se svými rysy a knihami. Naděje na byt nám pomohla řešit i situace zdánlivě neřešitelné. Přišlo však jaro 1964 a naše naděje zhasly. MNV nám sdělil, že původně slíbené byty ze státní výstavby nedostane, a navrhl nám, abychom si našli aspoň dočasný podnájem. Ty dny, kdy jsme chodili po domech a hledali podnájem, patří k nejčernějším v mém životě. Připadali jsme si velice uboze a poníženě, když nás všude odmítali. Kdepak vzít do podnájmu rodinu s dítětem! Po čase zase svitla naděje: továrna uvolnila pro MNV dva byty. Jeden však dostal příslušník veřejné bezpečnosti, druhý člen hospodářské správy. Syn rostl, byt byl stále menši. Stále častěji docházelo a dochází ke konfliktům, jsme všichni v jedné místnosti, sestra se nemá kde učit, rýsuje na malém stolku, dítě na všechno sahá, je stále okřikováno, musí si hrát na zemi, kde tolik nepřekáži ... A znovu tu je zima a s ní definitivní rozhodnutí: další tovární byty stofí a MNV nedostal ani jediný. Tajemník MNV, nám sdělil, že ani na rok 1965-66 nepočítají s radikálnějším zlepšením. Jsme tedy tam, kde jsme byli. Bez trošky soukromí, unaveni věčným sháněním, rodiče roztrpčeni... Zní to možná přehnaně, ale je to tak. Přála bych každému, kdo nevěří, aby u nás strávil dva tři dny. MNV vše chápe, zná situaci ale to nám bohužel nepomůže. Řekněte mi, prosím Vás, proč se nestavějí u škol byty pro učitele, když MNV byty nemají? VLADKA DRÁČKOVA, Adamov u Brna Pozn. redakce: Doplňujeme otázku s. Dráčkové jinou, reálnější, ale tím naléhavější,, o níž jsme už nejednou psali: Když snad školy s byty pro učitele jsóú zatím utopií, proč není mladým učitelům přednostně umožněna aspoň zvýhodněná družstevní výstavba v obcích, které učitele potřebují? V mnoha případech by se tím vyřešil i problém stabilizace. ■ ■ Vlil ...a jak Po dlouhém uvažování a v situaci, z níž nemohu najít východiska, obracím se k Vám do redakce novin, které přinášejí podněty pro mou práci. Učím čtvrtý rok a mám ročního synka. Manžel pochází z. Opavy, já učím v Adamově u Brna. Když jsme se před třemi roky rozhodli, že se vezmeme, svolili moji rodiče, že můžeme pro první dobu bydlet u nich jv IV2 pokojovém bytě/. Když se nám narodilo děcko, začali jsme naléhavě hledat byt. MNV v Adamově byty neměl, sháněli jsme tedy družstevní výstavbu, i když jsme věděli, že si na ní budeme muset vypůjčit. S pomocí maminky jsme ji sice sehnali, ne u nás, nýbrž v Blansku, ale nakonec jsme ji musili odříct pro velmi vzdálený termín — 1968-70. To by náš syn šel sbohem, pane profesore! Vzkazuji Vám, soudruzi, smutnou zprávu, ■že už nebudeme v plzeňských ulicích potkávat vzpřímeného a laskavého Josefa Bánovského, zasloužilého učitele, skladatele a umělce. Na škole jsme se s ním rozloučili v březnu r. 1941, kdy byl poslán předčasně do penze. Sešli isme se tehdy v hudební síni, abychom mu zazpívali naposledy jeho skladbu na slova Vítězslava Hálka, Myšlenku krásnou. Ještě dnes bych dokázal zazpívat svůj part, aniž bych jedenkrát pohlédl do notového zápisu. A co víc: stejně by se mi přitom chvěl hlas. Pak k nám promluvil; snad Jen jednou předtím jsme ho poznali tak dojatého — 15. března 19X. Dodnes slyším: Přestaneme se potkávat jako učitel a žáci, ale budeme nadále přáteli. A pak jsme mu jeden po druhém stiskli ruku, to už jsme se zbavili smutku a snad i sentimentálnosti a rozloučení se zdálo lehčí. Bartovskýi nebyl jenom vzácný člověk a znamenitý pedagog; bul především um.ělec a skladatel. Necítím se povolán k tomu, abych hod. notil jeho dílo, přešlo však myslím, že mu Plzeň dosud zůstala mnoho dlužna. Jeho skladatelská tvorba obsahuje erst sto třicet děl, oper, symfonických básní, baletů, kantát, děl většinou z oboru hudby programul v osobité impresionistické notě. K tomu pak připočtěme jeho nesmírné organizátorské zásluhy o hudební život Plzeňska. Proto jsme všichni hýli potěšeni, že mu byl u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin udělen čestný titul Zasloužilý učitel. Nám, žákům, 'odkázal vzácné tajemství pedagogického úspěchu — krásný a bezprostřední vztah k těm, které mágie vychovávat a vést. Sbohem, pane profesore'. JIŘÍ PELIKÁN, Poběžovice