Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1971 (XXI/26-46)
1971-07-01 / No. 26
VZPOMÍNÁME TOMÁŠE KUCHTÍKA Vladimír Novák 2. Července je tomu 20 let, cn nejen malá obec Babice u Moravských Budějovic a její okolí, aie celá republika byla ve znamení hrůzné vraždy, kterou spáchali teroristé na představitelích národního výboru a místní organizace komunistické strany Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru NetoličkGvi a Josefu Roupcovi. Tento čin byl právem odsuzován všemi občany naší vlasti. Stovky občaníi vyjádřily tehdy dopisy i telegramy upřímnou soustrast pozůstalým a všem soudruhům z Babic. Gstřední, krajský i okresní výbory komunistické strany obdržely fadu rezolucí ze závodů, škol i prvních jednotných zemědělských družstev, ve kterých bylo vyjadřováno odhodlání ještě usilovněji pracovat ve prospěch socialismu, proti těm, kteří nám chtějí rozvracet republiku a neštíti se přitom ani vražd. Vražda v Babicích se jistě silně dotkla citů rodičů, manželek a dětí soudruhů Kuchtíka, Netoličky a Roupce, dotkla se citů všech těch, kteří je znali. Tato vražda však nebyla izolovaným jevem, ale součástí tažení reakčních sil proti naší republice, a proto se setkala i s jednohlasným odsouzením všemi těmi, kteří měli tuto republiku rádi a kteří dávali své ruce, svou mysl a své nadšení pro to, abychom vybudovali republiku zbavenou kapitalistického vykořisťování, republiku, ve které bude lid sám svým pánem. Vzpomeňme na začátek padesátých let, jak tehdy imperialisté ze Spojených států i západoevropských zemí rozpoutávali studenou válku, jak útočili proti Sovětskému svazu i nám, jak usilovali o podvracení naší republiky zevnitř. Ünorové události roku 1948 ukázaly, že naprostá většina'českého .a slovenského lidu je jednotná a rozhodnutá budovat socialismus. Buržoazie se však přesto nevzdala naději na zvrat v Československu. Imperialisté začali usilovně, daleko usilovněji než před Gnorem, sázet na teroristické bandy. Z řad emigrantských kruhů získávali dobrodruhy nenávidící socialistické zřízení, školili je a vysílali k nám, aby sabotovali budování republiky. Někteří z těchto agentů se objevili i v okolí Moravských Budějovic a Třebíče. Stačí, když si připomeneme obce Heraltice, Cidlinu, Horní Ojezd a některé další, abychom pochopili, že Babice měly svou předehru. Proč přepadávali bandité, placení penězi ze Západu, funkcionáře strany a národních výborů — soudruha Kováře, Píšu a další, proč zahalovali stodoly, proč psali výhružné letáky proti těm. kdo tehdy zakládali jednotná zemědělská družstva, proč stříleli po našich pokojných občanech, proč uskutečnili ohavný zločii. v Babicích a proč chtěli zavraždit komunismy a členy národního výboru v Šebkovicích, proč chtěli uskutečnit další záškodnické akce? Proto, že tím vším chtěli zabrzdit nebo zastavit proces združstevňování vesnice, zastrašit poctivé lidi, dosáhnout toho, aby lidé měli strach, aby nepracovali v národních výborech, abv se komunisté vzdávali svých funkcí. Teroristické bandy půscbily v desítkách míst republiky, škodilv stejně v zemědělství jako v průmyslu, sabotovaly úsilí v dopravě i na jiných úsecích rozvíjejícího se národního hospodářství. Babice byly součástí daleko rozsáhlejšího spiknutí proti naší republice, spiknutí, ve kterém se spojili západní imperialisté s přežívajícími zbytky buržoazie v Československu za společným cílem — zvrátit pokojné budování socialismu u nás a vrátit se zpět. obnovit nadvládu velkokapitálu a statkářů, obnovit vyko* řistovatelský řád, což by samozřejmě známe nalo konec spolupráce a přátelstvi naši země s ostatními socialistickými zeměmi, kunec přátelství s naším osvoboditelem Sovětským svazem. Československo, které již tehdy bylo pevnou hrází proti západunémeckému revanšismu a obnovujícímu se militarismu, proti imperialistickému světu, se mělo naopak stát úderným klínem sil studené války proti socialismu. Tomáš Kuchtík, Bohumír Netolička a Jusef Roupec nebyli obětí osobní msty agenta Malého a jeho zločinných pomahačů z nedalekého okuli, ale byli obětmi útoku mezinárodního imperialismu proti naší republice, proti našemu pracujícímu lidu. Babické události jsou pro nás v jistém smyslu symbolem, byť tragickým. Rukou vrahů ztratili svůj život tři občané, čtvrtý byl těžce zraněn, kteří patřili k různým společenským vrstvám — příslušník inteligence stejně jako dělníci a rolníci, lidé, kteří svorně stáli v řadách strany v čele obce. Byl zavražděn předseda místní organizace KSČ a předseda národního výboru v Babicích, učitel, který celý svůj život zasvětil výchově mládeže, spolu s ním byli přepadeni jeho soudruzi dělníci, spojení s rodnou půdou. Tak jako útok mezinárodního imperialismu směřoval proti naší dělnické třídě jako vedoucí síle budování socialismu, jako se snažili imperialisté narušit jednotu dělnictva s ostatními složkami pracujícího lidu — s rolnictvem a pracující inteligencí, tak zde v Babicích ruka vrahů zasáhla i dělníky Netoličku a Roupce. V Babicích si dobře pamatují na soudruhy, kteří podlehli zákeřnému útoku nepřítele. Mnozí chodili do školy, kde byl učitelem Tumáš Kuchtík, a děkuji právě jemu za první začátky svého vzdělání. Znají jeho laskavost, jeho lásku k dětem a ke všem spoluobčanům, jeho obětavost a poctivost v práci. Vždyť soudruh Kuchtík prožil zde v Babicích plných devatenáct let svého života. Sám rodák z nedalekých Blížkovic nastoupil po absolvování učitelského ústavu první učitelské místo v sousedních Šebkovicích a potom v Hostími u Znojma. Babicím, kam přišel v roce 1932, již zůstal věrný až do tragické smrti. Zápisy z obecní a především ze školní kroniky i přátelé a pamětníci vyprávějí o jeho plodném životě. O přednáškách, které míval ve škole i v obci u příležitosti památných dnů, o jeho práci v národním výboru, o jeho pedagogické a odborářské činnosti i o tom, jak jako člen a později předseda místní organizace komunistické strany velmi uvážlivě přistupoval například k prvním akcím, jejichž vyústěním mělo být i založení jednotného zemědělského družstva v Babicích. je proto záslužné, že Český odborový svaz pracovníků školství a vědy věnuje takovou péči zachování památky Tomáše Kuchtíka, že vyzdvihuje soudruha jako příklad všem učitelům; z podnětu odborového svazu bude v Babicích v těchto dnech položen základní kámen pomníku Tomáše Kuchtíka a jeho druhů. Práce vesnického učitele není nijak lehká. Zdeněk Nejedlý řekl na učitelském sjezdu, že „hluboce smeká před každým učitelem málotřídky, protože vychovat dobře vzdělanou mládež na malých školách, to chce opravdu značný kus trpělivosti, lásky k učitelskému povolání. dobré osvojení si metod práce značně odlišných od běžných škol městských tříd, navštěvovaných dětmi stejného věku“. A takovým učitelem málotřídky byl Tomáš Kuchtík. I to, že Tomáš Kuchtík byl současně jako řídící učitel předsedou národního výboru, svěd• čí o jeho spojení s životem obce. Proto i zde si dnes učitelé berou oprávněně příklad ze soudruha Kuchtíka a široká akce mezi učiteli pod názvem „Po vzoru Tomáše Kuchtíka mladí učitelé do národních výborů“ prokazuje, že nejde jen o příklad formální. Stejně jako hovoříme o poctivé práci soudruha Kuchtíka pro rodnou obec, pro stranu, pro mládež, můžeme hovořit i o poctivé práci dalších padlých soudruhů, Bohumíra Netoličky a josefa Roupce. Do mysli se nám vryla slova otce soudruha Netoličky, která řekl v okamžiku, kdy jeho syn umíral: „já jsem zakládal stranu v Babicích a můj syn padl v jejích prvních řadách.“ Dvacet let uplynulo od babické tragédie. Naše republika v těchto letech zesílila, socialismus se stal skutečností. Rozvinulo se naše národní hospodářství, vynikajících úspěchů jsme dosáhli v průmyslové výstavbě, byly vybudovány stovky nových závodů, naše vesnice — to již nejsou soukromě hospodařící rolníci s nízkou produktivitou práce, ale vyspělé vesnice s družstevní velkovýrobou. Vysoké úrovně dosáhlo školství, věda, kultura. Značný kus vpřed [Dokončení na str. 3.) Pěkné prázdniny všem čtenářům! Snímek J. švába Improvizace MATEŘÍDOUŠKOU ruce mi voní; ležel jsem na zemi, naslouchal skřivanu, zda je to pták, či zda srdce to zvoní mně po ránu. Procitlá země, nadechlý sen, slibovala mi rozkošný den. A JAHODAMI ruce mi voní, mám krev jejich na rukou, na retech. Přišel jsem do seče, plazil se po ní, na slunci poledním vřel její dech; padl jsem hluboko do trávy v den jásavý. A BOREM ruce mi voní. Po stráni dolů běžel jsem bořinou, kmenů se chytal, těchže jak loni, sklouzal jsem, klopýtal za srnčí rodinou. Opilý lesy, divoký, nevinný stanul jšem nad domky dědiny. !ESTE něčím ruce mi voní: o/ou milenku našei jsem pod jabloní. Z „KNIHY LESŮ, VOD A STRÁNI“ od Sicnislava K. Neumanna.