Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1971 (XXI/26-46)

1971-07-01 / No. 26

VZPOMÍNÁME TOMÁŠE KUCHTÍKA Vladimír Novák 2. Července je tomu 20 let, cn nejen malá obec Babice u Moravských Budějovic a její okolí, aie celá republika byla ve znamení hrůz­né vraždy, kterou spáchali teroristé na před­stavitelích národního výboru a místní organi­zace komunistické strany Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru NetoličkGvi a Josefu Roupcovi. Ten­to čin byl právem odsuzován všemi občany naší vlasti. Stovky občaníi vyjádřily tehdy do­pisy i telegramy upřímnou soustrast pozůsta­lým a všem soudruhům z Babic. Gstřední, kraj­ský i okresní výbory komunistické strany ob­držely fadu rezolucí ze závodů, škol i prv­ních jednotných zemědělských družstev, ve kte­rých bylo vyjadřováno odhodlání ještě usi­lovněji pracovat ve prospěch socialismu, proti těm, kteří nám chtějí rozvracet republiku a neštíti se přitom ani vražd. Vražda v Babicích se jistě silně dotkla citů rodičů, manželek a dětí soudruhů Kuchtíka, Netoličky a Roupce, dotkla se citů všech těch, kteří je znali. Tato vražda však nebyla izolo­vaným jevem, ale součástí tažení reakčních sil proti naší republice, a proto se setkala i s jed­nohlasným odsouzením všemi těmi, kteří měli tuto republiku rádi a kteří dávali své ruce, svou mysl a své nadšení pro to, abychom vy­budovali republiku zbavenou kapitalistického vykořisťování, republiku, ve které bude lid sám svým pánem. Vzpomeňme na začátek padesátých let, jak tehdy imperialisté ze Spojených států i zá­padoevropských zemí rozpoutávali studenou válku, jak útočili proti Sovětskému svazu i nám, jak usilovali o podvracení naší republiky ze­vnitř. Ünorové události roku 1948 ukázaly, že naprostá většina'českého .a slovenského lidu je jednotná a rozhodnutá budovat socialis­mus. Buržoazie se však přesto nevzdala naději na zvrat v Československu. Imperialisté začali usilovně, daleko usilovněji než před Gnorem, sázet na teroristické bandy. Z řad emigrant­ských kruhů získávali dobrodruhy nenávidící socialistické zřízení, školili je a vysílali k nám, aby sabotovali budování republiky. Někteří z těchto agentů se objevili i v okolí Morav­ských Budějovic a Třebíče. Stačí, když si při­pomeneme obce Heraltice, Cidlinu, Horní Ojezd a některé další, abychom pochopili, že Babice měly svou předehru. Proč přepadávali bandité, placení penězi ze Západu, funkcionáře strany a národních vý­borů — soudruha Kováře, Píšu a další, proč zahalovali stodoly, proč psali výhružné letá­ky proti těm. kdo tehdy zakládali jednotná ze­mědělská družstva, proč stříleli po našich po­kojných občanech, proč uskutečnili ohavný zlo­­čii. v Babicích a proč chtěli zavraždit komu­nismy a členy národního výboru v Šebkovicích, proč chtěli uskutečnit další záškodnické akce? Proto, že tím vším chtěli zabrzdit nebo za­stavit proces združstevňování vesnice, zastrašit poctivé lidi, dosáhnout toho, aby lidé měli strach, aby nepracovali v národních výborech, abv se komunisté vzdávali svých funkcí. Tero­ristické bandy půscbily v desítkách míst repu­bliky, škodilv stejně v zemědělství jako v prů­myslu, sabotovaly úsilí v dopravě i na jiných úsecích rozvíjejícího se národního hospodář­ství. Babice byly součástí daleko rozsáhlejšího spiknutí proti naší republice, spiknutí, ve kte­rém se spojili západní imperialisté s přežíva­jícími zbytky buržoazie v Československu za společným cílem — zvrátit pokojné budování socialismu u nás a vrátit se zpět. obnovit nad­vládu velkokapitálu a statkářů, obnovit vyko* řistovatelský řád, což by samozřejmě známe nalo konec spolupráce a přátelstvi naši země s ostatními socialistickými zeměmi, kunec přá­telství s naším osvoboditelem Sovětským sva­zem. Československo, které již tehdy bylo pev­nou hrází proti západunémeckému revanšismu a obnovujícímu se militarismu, proti imperia­listickému světu, se mělo naopak stát úderným klínem sil studené války proti socialismu. Tomáš Kuchtík, Bohumír Netolička a Jusef Roupec nebyli obětí osobní msty agenta Ma­lého a jeho zločinných pomahačů z nedaleké­ho okuli, ale byli obětmi útoku mezinárodního imperialismu proti naší republice, proti naše­mu pracujícímu lidu. Babické události jsou pro nás v jistém smys­lu symbolem, byť tragickým. Rukou vrahů ztratili svůj život tři občané, čtvrtý byl těžce zraněn, kteří patřili k různým společenským vrstvám — příslušník inteligence stejně jako dělníci a rolníci, lidé, kteří svor­ně stáli v řadách strany v čele obce. Byl zavražděn předseda místní organizace KSČ a předseda národního výboru v Babicích, učitel, který celý svůj život zasvětil výchově mládeže, spolu s ním byli přepadeni jeho sou­druzi dělníci, spojení s rodnou půdou. Tak jako útok mezinárodního imperialismu smě­řoval proti naší dělnické třídě jako vedoucí síle budování socialismu, jako se snažili impe­rialisté narušit jednotu dělnictva s ostatními složkami pracujícího lidu — s rolnictvem a pra­cující inteligencí, tak zde v Babicích ruka vra­hů zasáhla i dělníky Netoličku a Roupce. V Babicích si dobře pamatují na soudruhy, kteří podlehli zákeřnému útoku nepřítele. Mno­zí chodili do školy, kde byl učitelem Tumáš Kuchtík, a děkuji právě jemu za první začátky svého vzdělání. Znají jeho laskavost, jeho lás­ku k dětem a ke všem spoluobčanům, jeho obě­tavost a poctivost v práci. Vždyť soudruh Kuch­tík prožil zde v Babicích plných devatenáct let svého života. Sám rodák z nedalekých Blížko­­vic nastoupil po absolvování učitelského ústavu první učitelské místo v sousedních Šebkovicích a potom v Hostími u Znojma. Babicím, kam při­šel v roce 1932, již zůstal věrný až do tragické smrti. Zápisy z obecní a především ze školní kroni­ky i přátelé a pamětníci vyprávějí o jeho plod­ném životě. O přednáškách, které míval ve škole i v obci u příležitosti památných dnů, o jeho práci v národním výboru, o jeho peda­gogické a odborářské činnosti i o tom, jak jako člen a později předseda místní organizace ko­munistické strany velmi uvážlivě přistupoval například k prvním akcím, jejichž vyústěním mělo být i založení jednotného zemědělského družstva v Babicích. je proto záslužné, že Český odborový svaz pracovníků školství a vědy věnuje takovou péči zachování památky Tomáše Kuchtíka, že vy­zdvihuje soudruha jako příklad všem učitelům; z podnětu odborového svazu bude v Babicích v těchto dnech položen základní kámen po­mníku Tomáše Kuchtíka a jeho druhů. Práce vesnického učitele není nijak lehká. Zdeněk Nejedlý řekl na učitelském sjezdu, že „hluboce smeká před každým učitelem málo­­třídky, protože vychovat dobře vzdělanou mlá­dež na malých školách, to chce opravdu znač­ný kus trpělivosti, lásky k učitelskému povo­lání. dobré osvojení si metod práce značně od­lišných od běžných škol městských tříd, na­vštěvovaných dětmi stejného věku“. A takovým učitelem málotřídky byl Tomáš Kuchtík. I to, že Tomáš Kuchtík byl současně jako ří­dící učitel předsedou národního výboru, svěd­­• čí o jeho spojení s životem obce. Proto i zde si dnes učitelé berou oprávněně příklad ze soudruha Kuchtíka a široká akce mezi učiteli pod názvem „Po vzoru Tomáše Kuchtíka mladí učitelé do národních výborů“ prokazuje, že nejde jen o příklad formální. Stejně jako hovoříme o poctivé práci sou­druha Kuchtíka pro rodnou obec, pro stranu, pro mládež, můžeme hovořit i o poctivé práci dalších padlých soudruhů, Bohumíra Netolič­ky a josefa Roupce. Do mysli se nám vryla slo­va otce soudruha Netoličky, která řekl v oka­mžiku, kdy jeho syn umíral: „já jsem zaklá­dal stranu v Babicích a můj syn padl v jejích prvních řadách.“ Dvacet let uplynulo od babické tragédie. Na­še republika v těchto letech zesílila, socialis­mus se stal skutečností. Rozvinulo se naše ná­rodní hospodářství, vynikajících úspěchů jsme dosáhli v průmyslové výstavbě, byly vybudo­vány stovky nových závodů, naše vesnice — to již nejsou soukromě hospodařící rolníci s níz­kou produktivitou práce, ale vyspělé vesnice s družstevní velkovýrobou. Vysoké úrovně do­sáhlo školství, věda, kultura. Značný kus vpřed [Dokončení na str. 3.) Pěkné prázdniny všem čtenářům! Snímek J. švába Improvizace MATEŘÍDOUŠKOU ruce mi voní; ležel jsem na zemi, naslouchal skřivanu, zda je to pták, či zda srdce to zvoní mně po ránu. Procitlá země, nadechlý sen, slibovala mi rozkošný den. A JAHODAMI ruce mi voní, mám krev jejich na rukou, na retech. Přišel jsem do seče, plazil se po ní, na slunci poledním vřel její dech; padl jsem hluboko do trávy v den jásavý. A BOREM ruce mi voní. Po stráni dolů běžel jsem bořinou, kmenů se chytal, těchže jak loni, sklouzal jsem, klopýtal za srnčí rodinou. Opilý lesy, divoký, nevinný stanul jšem nad domky dědiny. !ESTE něčím ruce mi voní: o/ou milenku našei jsem pod jabloní. Z „KNIHY LESŮ, VOD A STRÁNI“ od Sicnislava K. Neumanna.

Next