Výtvarná Práce, 1967 (XV/1-26)
1967-02-23 / No. 4
výtvarná práce orgán Svazu Československých výtvarných umělců Ročník XV Praha 23. února 1967 Cena 1 Kčs w r w Panz ve znamení Picassa Katalog naší secese Jak žijí v Brně Chalupeckého „Umění dnes** Cestování do Japonska V Je české umění světové? MIROSLAV LAMAČ čas od času někdo tvrdí, že Jel Rádi to posloucháme, dělá nám to dobře. Co se však vlastně míní tím světové? ]e české umění světové, ale svět o tom neví a musíme ho přesvědčit, nebo Je prostě světové a basta. Však se to svět Jednou dozví. Tyto dva protikladné přístupy vlastně souvisí s dvojím pojetím toho, co české umění má dělat. Otevírat okna do světa, nebo sl nechat slámu v botách. Nechci se však zabývat otázkou světovosti z tohoto hlediska. Nechci zkoumat naši potenciální světovost (naše právo na světovost), ale jak české moderní umění bylo nebo nebylo, vzato na vědomí a hlavně: co Jsme pro to udělali, co jsme neudělali, co bychom měli udělat. Chei začít případem, který mne velice pálí. Nejen proto, že Jsem v něm byl osobně angažován, ale především proto, že Jím naše Indolence překročila všechny meze. Loňského roku na jaře byla, jak známo, v Paříži uspořádána výstava Paris-Prague, konfrontující českou kubistickou školu s francouzskými kubisty z našich sbírek. Jistě se všichni shodneme, že právě toto období vývoje českého moderního umění patří do historie světového kubismu, a tudíž i do každých dějin moderního umění. Jenže v žádných z těchto dějin není o českém kubismu ani slovo. Výstava Paris-Prague měla značný a velmi pozitivní ohlas. Objevila se také ve velmi výhodných souvislostech. Měli Jsme štěstí, že těsně před ní byla otevřena výstava Muchova a o něco málo později velká výstava Kupkova, že se v Paříží promítaly s úspěchem české filmy atd. Raymond Cogniat napsal dokonce do Figara článek, Jehož titul zněl: Československá sezóna v Paříži. Hovořil v něm velmi vlídně a uznale o umělcích české kubistické školy, ale kupodivu nepadlo v něm ani jednou jméno Gutfreund. Naproti tomu Claude Roger-Marx napsal ve Figaro Liťtéraire, že Gutfreund předešel Duchampa-Vlllona, Laurense, Zadkina. Totéž konstatoval í Carol Cutler v New York Herald Tribune. To jsme chtěli slyšet. A myslím, že máme plné právo to chtít slyšet. Z ostatních francouzských recenzentů se našli jen dva, kteří přiznali, byt poněkud opatrněji, Gutfreundovi tuto úlohu. Ostatní tento závažný fakt, jejž poprvé před světovou veřejností dokumentovala výstava Paris-Prague, všelijak obešli. Pro Jednoho byl Gutfreund expresionista, pro Jiného vynikající sochař a dalšímu se zdálo za vhodné podotknout už jen to, že výtečně rozuměl bronzu. Neuvádím to zde z malichernosti, ale Jako typický příklad reakce Jedné části francouzské kritiky. Gutfreund totiž narušil onu v Paříži tak příjemně znějící tezi, že největší ohlas nalezl francouzský kubismus v Praze. Bylo třeba říci, že kubismus v Praze nejen nalezl ohlas, ale že se tam i rodil. Někteří to řekli, Jiní ne, i když to nikomu nemohlo uniknout Nebyla to jediná stinná stránka reakce francouzských kritiků. Přečteme-li si dnes s odstupem jejich články s jistou náročností, Jsme až překvapeni, kolik Je tu povrchností, Jak málo podstatného bylo vlastně řečeno. A to ani nechci mluvit o těch strašných zkomoleninách Jmen českých umělců. K výstavě, byl vydán katalog, podávající obsáhlé a přesné informace, nabízející určitou interpretaci. S výjimkou Jediného kritika, Géralda Gassiota-Talabota v Les Annales, nikdo na tento katalog nereagoval, dokonce ho nevyužil ani k tomu, aby si podle něho opravil věcné nesmysly vytřepané z rukávu. Pro každého, kdo zná jen trochu pařížské poměry, není toto všechno jistě nijak překvapující. Vozit kubismus do Paříže byl podnik stejně odvážný Jako importovat sovy do Atén. Nazíráno z tohoto hlediska výstava si vynutila až překvapivě velkou pozornost a uznání, což se nepodařilo například výstavě německého expresionismu, která Paris-Prague těsně předcházela. Byl to tedy velmi dobrý začátek, a k tomu ještě na půdě nejobtížnějšl. Totiž loni na jaře Jsme mysleli, že to Je začátek. Ted už , víme, že to byl i konec Výstava měla konkrétní možnosti Jít do Kunsthalle ve Stuttgartu, do Kunsthausu v Curychu, do Stedelijk Museum v Amsterodamu a Jistě i jinam, kam bychom byli chtěli. Jedno bylo totiž Jednoznačné i v Paříži, že Paris-Prague Je výborná, zajímavá a ob Jevná výstava. Nešla nikam! Proč? Pro všelijaké osobní zájmy, 'chuti a nechuti. Ředitel Národní galerie dr. Jan Krofta již vloni v Paříži řekl, že nepočítá s replikami této výstavy. Že obrazy by byly příliš dlouho vzdáleny z Prahy atd. Že bude výstava českého umění v Londýně s víceméně stejnými Jmény, ale udělaná »poněkud Jinak«. Že tady byla už výstava připravená, vyzkoušená, že měla hotový katalog — to nevadí. Necháme ten slibný začátek pěkně uležet, až se na něj zapomene, a pak zkusíme zas něco Jiného. A žádná z příslušných institucí nadřízených Národní galerií nebyla natolik prozíravá, aby si uvědomila, jak nevhodný, dokonce škodlivý je tento postup. Nikdo si neuvědomil, že tím vlastně sabotujeme své vlastní úsilí o světovost českého umění. Neboť v Německu, Holandsku, Švýcarsku nebo i v Anglii se mohlo počítat ještě s pronikavějším úspěchem a myslím i s pozornějším, objektivnějším hodnocením. Svědčí pro to například fakt, že několik měsíců po výstavě vyšel v londýnské literární revuí The Jewish Quarterly obšírný článek Charlese S. Spencera, který se zabývá Gutfreundovým dílem. Nečetl jsem tento článek, ale cituji informaci o něm, otištěnou v Ll- Pokračování na 7. straně HOMMAGE A PICASSO JAROSLAV ŠEBESTA Pocta Picassovi — to Je dar města Paříže k umělcovu životnímu jubileu. Města, Jehož klima dalo vyrůst osudovému umění mladého Španěla. A zároveň poctp adoptivní vlasti Francie — a nejen Francie — tomu nesmírně zvláštnímu člověku s nelidskou neúnavností a neopotřebovatelnou fantazií. »Všichni lidé mají stejný potenciál energie Průměrný Člověk promrhá tu svou v tuctu maličkostí. Já promrhám svou na jedinou věc: mé malování. Všechno je Jí obětováno — ty i každý ostatní — včetně mne sama« — to Jsou Picassova slova k Jedné z jeho žen. Slova, která si připomeneme, vystoupíme-li v některém z těchto pařížských podvečerů z metra před slavnostně osvětlenou fasádou Grand Palais a vstoupíme na grandiózní přehlídku pouhé části Picassovy malířské tvorby. Obrazy svezené ze všech končin světa: New York, Boston, Chicago, Philadelphia, Londýn, Basilej, Hamburk, Moskva, Amsterodam, Oslo, Barcelona, Paříž, Praha a další města otevřela své pokladnice galerií a soukromých sbírek. Od dvou slavných olejů namalovaných čtrnáctiletým zázračným dítětem vede strmá cesta zabírající ve svých překvapivých zvratech všechny fáze moderního umění až k současné malířově produkci. Historické milníky této cesty defilují před námi v originálech jinak nedostupných: podobizny a kompozice modrého období, portrét Gertrudy Steinové, Avignonské slečny — obraz nad pomyšlení jasný a zářivý — portrét Sagotův a Vollardův, Tři muzikanti, Panovy píšťaly, Tanec, Žena před zrcadlem, figury žen z let před válkou a z okupace, Noční lov v Antibes, Márnice, První kroky, variace na Detacroixe, Velásqueze, Manetovu Snídani v trávě. Obrazy strhující nereprodukovatelnou silou originálu, Jeho fakturou, stopami štětce, strukturou plátna, materiály barev, způsobem jejich kladení a zpracování, svou vůní, svou »pletí«, svým tajemným životem. Překvapují a bourají naše vžité představy o barevnosti i formátech, jež nám léta imputovaly jejich reprodukce. Znovu nám ověří starou estetickou pravdu, že monumentalita nemá co činit s velikostí. Je málo tak monumentálních děl, Jako je téměř mlniaturistická kompozice Koupajících se žen z r. 1918, nebo malý kvaš Žen běžících po mořském břehu z r. 1922. Pokraáovánl na 31 straně Pablo Picasso, Keramická, váza, 1960 Pablo Picasso, Hlava, pomalovaný plech, 1965