Výtvarná Práce, 1968 (XVI/1-26)
1968-08-02 / No. 14
kapitola o létaní HISTORIE S TRASOU P A M É T A SVEDOMÍ Y V E S KLEIN V PRAZE VLÁKNO A PROSTOR Španělsko dnes Organ Svazu československých, výtvarných umelcu Ročník XVI Praha 2. srpna Cena 1 Kčs Yues Klein,. ANT 63, 1963 (z výstavy v Národní galérii v instalaci moderního umöníl \ Otevřený dopis ministru kultury a infor maci. Vážený pane ministře! V akčním programu Komunistické strany Československa, v oblasti kultury, je mezi nejnaléhavějšími úkoly uvedeno i zlepšení péče o umělecké památky. Od vzniku naší novodobé památkové péče v r. 1945—48 sé poprvé v programovém dokumentu závažných úkolů vedoucí politické strany našeho státu objevuje i tato důležitá kulturní oblast. " Potěší to jistě všechny, kdo dlouhá léta varovně a beznadějně poukazují na žalostný stav našich památek i na neutěšený stav péče o ně, alet potěší to i množství ctitelů kulturních hodnot minulosti. ]de přece nejen o hmotné doklady historického vývoje společnosti, jejího umění, řemesel, technické vyspělosti, ale i o hodnoty spoluvytvářející životní prostředí a naplňující krásou představu domova a vlasti. Jde i o objekty ekonomického zájmu, sloužící dodnes celospolečenským potřebám. 'V naprostém rozporu s tímto hodnocením byl a je názor politických a veřejných činitelů o smyslu a poslání památkové péče v soudobé společnosti. Vývoj po r. 1948 uplatňoval i v záchově kulturních hodnot minulosti škodlivé názory a odsunul tyto úkoly až na okraj budovatelských prací jako činnost trpěnou, jako něco, co se rovná téměř státnímu luxusu. V souladu s těmito názory byli hodnoceni i památkoví pracovníci jako zpátečníci a jako brzda budovatelského úsilí. Zkreslený pohled se odrážel i v praktických důsledcích: v nevhodném využívání parpátek, v přidělování nízkých, nebo žádných finančních prostředků a výrobních kapacit na zajišťování oprav a v mnoha jiných nežádoucích jevech. Množství ojedinělých památek sloužících církev ním účelům bylo svévolně a beztrestně zničeno a znehodnoceno pod vlivem frázovité ho hesla „proticírkevního boje“. Obdobná fráze „vyrovnat rozdíl města a vesnice“ lik vidovala bezmyšlenkovitě svébytnou, lido vou architekturu a nahrazovala jí zástav bou nekvalitních typů městské periférie. K necitlivým zásahům docházelo nejednou i od samých zhotovitelů suchopárného, typizovaného stavebnictví, zejména v městských památkových reservacích. Všechny tyto rušivé okolnosti vyústily v bludný názor, že památková péče je činností převážně osvětovou. Dle toho byly uskutečňovány podivuhodné závěry: výjconná moc byla převedena až na okresní národní výbory a přičleněna k péči o cikány, kolotoče a lunaparky. Obdoba byla provedena na krajských národních výborech a výjimka nebyla učiněna ani na ministerstvu, kde tato péče byla připojena k odboru „kulturně vý chovné práce“. Odborné útvary, krajsjcá střediska památkové péče a ochrany přírody i státní ústav památkové péče a ochrany přírody živoří poloodborností, stavem zbytečně komplikovaným přičleněním zcela rozdílné činnosti, ochrany přírody, převažujícím, nežádoucím vlivem a počtem historiků a historiků umění v neprospěch architek tů, techniků i tvůrčích a jiných pracovníků. Neduživost odborných útvarů je dovršena téměř plným počtem diletantských vedoucích pracovníků, kryjících se za odborníky jenom v případech, pokud nevystupují suverénně jako příslušní plniči politických příkazů a přání,^mnohdy v naprostém rozporu s odbornými hledisky. 1 když existovaly negativní vnější vlivy narušující výkon novodobé památkové péče, i když je nutné uvést i mnoho kladných výsledků v této činnosti, je třeba upřímně a kriticky přiznat, že tíha viny za žalostný stav našich památek spočívá na řídícím ministerstvu a jeho ústřední odborné složce, státním ústavu památkové péče a ochrany přírody. Prvotní chybou bylo, že se nepřihlédlo k nové, rozdílné náplni novodobé památkové péče. Převzetím nejvýznačnějších parná tek státem stala se někdejší trpná, poradenská „ochrana“ památek skutečnou „pé čí“ o ně. Rozrostla se v rozsáhlou činnost vědeckou, tvůrčí, výrobně technickou, hospodářskou aj. Nepřihlédlo se ani k tomu, že jádrem činnosti je konečné tvůrčí a těch nické zajištění památky a že všechno ostatmí má a musí sloužit tomuto záměru, k jeh' : uskutečnění bylo ovšem nutné vytvořit veškeré náležitosti teoretické, praktické, Dokončení na strJ 2 Technická civilizace a kultura Na otázce vztahu technické civilizace a kultury je důležité už to, že se zde silně prosazují motivy, proč a jak si problém klademe. Zabývá-li se např. někdo speciálně tematikou životního stylu, vidí vztah technické civilizace a kultury poněkud jinak: počítá s ním jako se vztahem velmi důležitým, ne však ve své důležitosti jediným. Namítá dokonce, že sám pojem kultura je příliš abstraktní a nevyhraněný. 0 povaze těchto připomínek je možné diskutovat, jedno je však nepochybné: naše téma je specifické svou naléhavostí, kte■rá je vyvolána starostmi jinými než jen ryze vědeckými: ve hře je tu totiž osud člověka vůbec. Tak např. jedna z možných odpovědí zní, že čím více si lidstvo klade za pomoci techniky cíle mimolidské, tím se jeho vlastní život stává nelidštější. Na této odpovědi je patrna specifická motivika obavy z budoucnosti, nemůžeme však říci, že je nepravdivá, spíše je možno tvrdit, že její pravda by měla být naší prací vyvrácena. Další zajímavostí otázky je to, že se jí zabývá tolik různých profesí (techniků, umělců, filosofů, atd.), že se tito lidé začínají vzájemně vyhledávat, a že se pokoušejí nalézt místa, kde sl mohou rozumět, a to nejen ve smyslu mechanicky pojaté spolupráce, ale právě spolupráce specificky kvalitativní. Nejde přitom jen o to, kde technika může přerůst v útvar s výraznými kulturními prvky (např. estetickými či uměleckými), ale o to, posoudit technickou civilizaci pokud možno objektivně a zvážit, jakou’představuje či může představovat kulturní hodnotu. Jak patrno, hledá se pro techniku kritérium Cověka a pokud tomu rozumím, filosofové usilují o to, nabídnout ostatním partnerům v tomto smyslu možné styčné body. A tak se zdá, že universalisuje-li technika procesy kdysi individuální, vyžaduje i přístup k ní metodické sjednocení , různých pracovníků. Složitost tohoto sjednocení vidím mimo jiné v tom, jakou kvalitu mu přisoudíme, resp. na jaké bázi budeme stát. (Nebot přeženu-li věc, sentimentální apologetika všeho přírodního ani nemilosrdná obrana všeho technického tu nepomohou nic, leda poslouží poznání mezí možností). Myslím, že hledání této báze je dnes , právě tak důležité jako pionýrsky formulované odpovědi jednotlivců, motivované osobními postoji. ]e dokonce možné, že je to úkol důležitější. Jedním z předpokladů nalezení této báze je jistě poznání toho, co vlastně máme technickou civilizací a ovšem i kulturou rozumět. Není za prvé zajímavé už to, že mluvíme právě o technické a žádné jiné civilizaci? Není pro současnost a budoucnost jiné možnosti než být právě touto civilizací? Nemluvme tedy o civilizaci vůbec a na druhé straně nemluvíme už jen o technice, resp. technika nemá vlastnost být jen technikou, ale vytváří zvláštní civilizační útvar. Máme se touto formulací spokojit, dá se naše civilizace beze zbytku označit jako technická, nebo je to jedna z možností současné civilizace či civilizací? To, že o technické civilizaci mluvíme v tak totalitním smyslu, je ovšem dáno jejím charakterem. Neboť jednou ze základních vlastností techniky je to, že je nenasytná, že pohlcuje stále větší a větší oblasti skutečnosti, které pozměňuje často zásadně, což se dokonce týká i skutečnosti přírodní (např. krajinné). Usurpace touto technikou postihuje i člověka a jeho rozum. Stále více lidí a stále více jednotlivých rozumů je zachváceno technikou, stává se nástrojem technických výkonů, stává se součástí technické civilizace Jaká je tedy šíře technické civilizace? Postihuje např i naši psychiku a vztahy mezi lidmi? Je tomu tak i'není. Je tomu tak v případě totálního ztotožnění člověka a techniky jak tomu bývá v některých vy-Pokračování na str. 3