Zábĕr, 1969 (II/1-26)

1969-10-18 / No. 21

Filmový čtrnáctideník Záběr, ročnik druhý, vydává Ostřednl ředitelství Cs. filmu v Praze 1, Jindřišská 34, tel. 22 37 51 až 56. Tisknou Jihočeské tiskárny, závod Tábor. — Šéfredaktor Jiří Hrbas. Zástupce šéfredaktora Josef Stěch. Graf. úprava Dagmar Stehlíková. Sekretářka redakce Libuše Nechvá­­talová. Adresa redakce: Praha 1, Národní třída 28, telefon 22 70 41 až 44. Předplatné na rok 26 Kčs. Jednotlivé čísla 1 Kčs. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Infor­mace o předplatném podá a před­platné přijímá každá pošta a do­ručovatel. Objednávky do zahra­ničí vyřizuje PNS — ústřední ex­pedice tisku, odd. Vývoz tisku, Jindřišská 14, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. NOVOU VERZI filmu Neznámý zpěvák, kterého kdysi ztělesnil Tino Rossi, připravuje francouz­ský režisér Jean-Claude Dague [natočil snímky Tanec rošťáků a Nestrkejte babičku do kaktusů). S natáčením hodlá režisér začít počátkem příštího roku. Pro hlav­ní roli si vybral herce Yvana Reb­­roffa. MLADÁ FRANCOUZSKÁ HERECKÁ Régine Motteová debutuje hned ve dvou nových filmech. — Režisér Eduard Molinaro jí svěřil roli ve filmu Můj strýček Benjamin André Farwagi ve svém snímku a Cas smrti. V prvém filmu bude svádět Jacquese Brela, v druhém se stane sekretářkou Jeana Roche-fořta. Cesta Réginy Motteové k filmu nebyla lehká. Sotvaže byla plnoletá přerušila studia a rozhod­la se věnovat herectví. Aby mohla platit školné v kursech Frangoise Rosayové pracovala střídavě jako učitelka, reštaurátorka obrazů a v létě jako servírka v restauraci. První hereckou příležitost dostala v televizi, kde vystupovala v po­řadu Slečinky ze Suresnes. ITALSKÝ REŽISÉR Carmelo Bene, tvůrce filmu Madona od Turků, změní na chvíli svou profesi a stane se hercem. Ve filmu Colpo Rovente, který chce zachytit úči­nek nadměrného užívání drog na mladé Američany, bude partnerem Ollvle Husseyové (Julie ze Zeffi­­relliho filmové adaptace Shakes­pearova dramatu). Film režíruje proslulý italský architekt a scéno­graf Piero Zuffi, který tak po­prvé zkouší své štěstí ve sféře sedmého umění. ROBERTO ROSSELLINI, který v po­slední době realizuje výhradně te­levizní filmy, chystá se natočit Sokratův život, přičemž váha fil­mu bude spočívat v myšlenkovém světě slavného filosofa; oporou budou autorovi texty neméně pro­slulého antického filosofa Plató­na a dějepisce Xenofonta. Nej­větší kuriozitou tohoto filmu je však obsazení titulní role. Rossel­lini si pro ni vybral známého fran­couzského režiséra Jeana Renoira! BILLY WILDER A SHERLOCK HOLMES. „Každý má nějakou lás­ku — jednu, dvě i víc. Tou mou jsou „Holmesovky“ A. Conana Doyla, „říká v interview pro lon­dýnské Times o svém novém fil­­bu Soukromý život Sherlocka Hol­­mese režisér Billy Wilder. V ptne­­woodských ateliérech vznikají čtyři povídky, které ovšem Doyle nenapsal a o jejichž obsahu ne­chce režisér blíže hovořit. Tře­baže v jedné z nich je scéna, kdy známá ruská primabalerina nabízí proslulému detektivovi, aby se stal otcem jejího dítěte, celý film je podle Wildera „příběhem hluboké­ho přátelství dvou mužů, Holmese a dr. Watsona.“ Také na nejno­vějším díle se — stejně jako na Někdo to rád horké a na filmu Byt — podílí I. A. L. Diamond. O vzájemné spolupráci Wilder ří­ká: „Pracujeme v jedné místností, od devíti ráno jako bankovní ú­­řednícl. Nečekáme, až se dostaví Múza a políbí nás na čelo. Někdy koukáme jeden na druhého celý den, někdy týden i měsíc. Pak přijde šťastná chvilka a napíšeme za den deset nebo 1 dvanáct stran. Z námětu pracně dolujeme kon­strukci příběhu a dialogy, všech­no naráz. Považuji za nesmyslné volit bizarní záběry kamery, pro­tože divák stejně prokoukne, že je za tím třeba velký jeřáb. Nej­důležitější ve filmu je střih — umožní mi dosáhnout toho, aby di­vák viděl to, co chci, aby viděl. MEZINÁRODNI FILMOVÉ FESTI­VALY se prozatím odbývají v Evro­pě, nyní se o pravidelné pořádání uchází 1 nejlidnatější kontinent, Asie. Iniciátory jsou Japonci, kte­ří v příštím roce uspořádají v rám­ci EXPO 70 v Osace mezinárodní nesoutěžní přehlídku filmů. Po­zvání obdržely všechny země, jež se zúčastní Světové výstavy, po­rota japonských odborníků však pro přehlídku (od 1. do 10. dubna 1970) vybere jen 20 filmů. Orga­nizátoři doufají, že se tak podaří prosadit dlouholetý záměr — za­ložit první mezinárodní filmový festival na asijské půdě. Uchaze­čem pro rok 1971 je Indie, Japon­sko by chtělo, jestliže se projekt uskuteční, pořádat asijský MFF každým druhým rokem. SEAN CONNERY — proslavený Ja­mes Bond — který právě dokončil natáčeni v sovětsko-italském fil­mu režiséra Michala Kalatozova Červený stan, prohlásil na nedáv­né tiskové konferenci v Moskvě, že má v úmyslu zanechat své he­recké kariéry. Postava slavného arktického badatele Roalda Amud­­sena z Červeného stanu bude tedy patrně jeho poslední hereckou kreací. Sean Connery by se rád věnoval filmové režii a přitom by chtěl zkusit štěstí 1 na politic­kém kolbišti. V příštích volbách hodlá kandidovat za Skotskou ná­rodní stranu. Pokud jde o jeho filmové plány, připravuje se prý na režii některého ze Shakespea­rových dramat. FILMOVÉ PROMĚNY BRNO HUGO HAASE Znal jsem Brno z kratičkých návštěv, ale bylo to Brno Jiřího Mahena a jiných básníků. A pře­ce můj první rozhovor s Hugo Haa­­sem byl o Brně, o městě, kde se narodil a kde vystudoval konzer­vatoř. Celé toto první setkání i rozhovor — a možno říci i celý večer — vznikly zcela náhodou, jak to bylo tehdy v Praze docela běžné. Seděl jsem s Karlem Poláč­kem v kavárně Mánes a naslou­chal historce ze soudní síně, vy­právěné s neobyčejným vtipem. Do kavárny náhle vešel Hugo Haas, pozdravil se s Karlem Po­láčkem a sedl si k našemu stol­ku. Karel Poláček mne představil a pokračoval ve svém příběhu. Hugo Haas historku vylepšoval a stále více skákal Poláčkovi do ře­či až to Poláčka unavilo a nechal mluvit jenom Hugo Haase. Když vznikla konečně pauza, vyprávěl jsem jen malou epizodu, jíž jsem zažil v Brně na České ulici. Hugo Haas ožil, otočil se více ke mně a řekl s neobyčejným zájmem: „Vy jste Brňák?“ Zklamal jsem ho, když jsem zavrtěl hlavou a při­znal, že jsem křtěný Vltavou. Hu­go Haas se však spokojil aspoň s tím, že znám Brno a začal vy­právět o Biskupské ulici, která je hned vedle Petrova. „Tam jsme bydleli,“ dodal jako mimochodem a potom ze široka vyprávěl, jak touto ulicí chodil biskup, kterému děti líbaly ruce. Hugo patřil k těmto dětem, hrával s nimi společ­né hry, ale biskupovi ruku nelí­bal. „Jak jsem mohl... vypadalo by to přece hloupě, kdyby židov­ské dítě běželo políbit biskupovi ruku. A tak jsem stál opodál a bylo mi to hrozně líto, že nemohu také běžet a ruku políbit.“ Karel Poláček však nádech sentimentu rychle přerušil vyprávěním další historky ze soudní síně. Hugo Haas se však nedal. Dostal se do atmo­sféry Brna a proto se k Brnu opět vrátil. „Víte, kdo nás učil na brněnské konzervatoři fonetiku? Leoš Janáček.“ Karel Poláček měl náladu humornou a ironickou a nechtěl si ji nechat pokrazit. „Jo, fonetika, tu pěstovali Rekové už ve starověku. To mám také jed­nu historku ...“ Ale Hugo Haas měl naopak náladu sentimentální a vzpomínkovou a také si ji ne­mínil nechat znásilnit. Pokračo­val vytrvale ve svém tónu a pro­tože měl ve mně posluchače vytr­valejšího, než byl jeho přítel Ka­rel Poláček, mluvil spíše ke mně. „Víte, Janáček byl geniální učitel. Říkával nám, že se musíme naučit slyšet melodii řeči.“ Karel Polá­ček se ještě dávno nevzdal. „Jo, jo, melodie řeči. To znám jednu domovnici. Ta když se pejsek vy­­čůrá na schodech, tak křičí: Ty potvoro ucouraná, ty mrcho chlu­patá ...“ Hugo Haas se na Po­láčka podíval s hlubokým opovr­žením: „Poslyšte, pane, já si po­řád myslel, že vy jste novinář, fe­jetonista, soudničkář, povídkář, no, jak se říká romanopisec. Ale vy jste vlastně šarže.“ Karel Poláček s naprosto vážnou tváří zavrtěl hlavou: „Tak to prosím ne. Žád­nou vojenskou hodnost neráčim nosit.“ Hugo Haas se ani neusmál, když pokračoval: „To věřím. Ale tady nejde o hodnost, ale o diva­delní slang. Mohl byste na divad­le dobře šaržírovat.“ Karel Polá­ček se zadíval na Hugo Haase s tváří zcela bezelstnou: „A nebudu vám konkurovat?“ Hugo Haas po­zvedl oči ke stropu kavárny: „Na­opak. Sajn vašeho umění nás je­nom povzbudí a inspiruje.“ Karel Poláček řekl uznale: „Já vůbec netušil, že vaše slovní klišé mne tak vzruší.“ Hugo Haas zastavil kolemjdoucího vrchního: „Kdy­bych nevěřil, že tenhle pán je o­­pravdu muž, tak si budu myslet, že je to Seherezáda." Vrchní se laskavě usmál: „Vypravuje pohád­ky?“ Hugo Haas pokýval hlavou: „Myslí si, že tím oddálí svou po­pravu.“ Karel Poláček povstal: „Odcházím čistě ze zdravotních důvodů. A zase se vrátím.“ Hugo Haas ho provázel slovy: „Jděte tam do sebe.“ Karel Poláček odchá­zel, ale ještě řekl: „Budu pře­mýšlet, jak velký herec propadá šabloně.“ Když skutečně odešel, Hugo Haas se za ním díval: „Mám ho moc rád. Je plachý, shovíva­vý, laskavý a roztomilý. A taky hodný. Možná, že jste z nás tro­chu vykulený, ale to my se tak vždycky bavíme.“ A znovu začal o Brnu. Vzpomínal na Špilberk, žlutý kopec, Wilsonův les. „Cho­dil jsem na brněnskou reálku a vů­bec z žádného předmětu jsem ne­prospíval. Byl jsem kárán a na­pomínán nejen z matematiky, des­­kriptivy, ale i ze zeměpisu, příro­dopisu, chemie a francouzštiny.“ A vrátil se také k Janáčkovi: „Ani nevíte, co mne všechno naučil. Byl jedinečný, velký, skromný, bohatý.“ Karel Poláček se vrátil plný rozmaru: „Tam u šatny by­la hezká scéna. Byly tam dvě dá­my. Taková přejemnělá slečna a její malinka. To byl pravý opak dcerušky. Metr! Matinka byla v prudké hádce se šatnářkou, když k pultu šatny přistoupil Eduard Kohout s hlavou závodního koně a hlasem, který připomínal všechny zvony světa. Do prudké hádky za­znělo jeho: Madame, nenechal jsem zde svou roli? Matinka str­nula, že jí někdo přetrhl nit šťav­natých výrazů a vrhla se na Edu­arda Kohouta. Pánové, sledujte, až se vrátí do kavárny, jak bude je­ho ušlechtilá hlava pocuchaná.“ Eduard Kohot se však do kavár­ny už nevrátil a Hugo Haas s vel­kým obdivem řekl Poláčkovi: „Pa­ne, Vy vůbec nejste šarže ani Se­herezáda; vy jste Hiibnerka! Kdy­by vás slyšel Kvapil, máme po ka­riéře.“ Karel Poláček toho veče­ra zvítězil a určil i náladu a atmo­sféru dalšího rozhovoru. Senti­ment ustoupil humoru, ironii a vtipu. Když jsem daleko později, po dlouhých letech, tuto schůzku Hugo Haasovi připomněl, zarazil se: „Chudák Karel. Celý život na něho vzpomínám. Vžíval jsem se do jeho úzkosti, když ho hnali do Terezína a potom na smrt. Jak byl roztomilý a nevinný. Tenkrát jsme byli samá legrace. Kdo mohl tušit? I Brno v sobě nesu celý ži­vot.“ A znovu jsem slyšel, jak Bis­kupskou ulicí každou chvíli cho­dil biskup, jak mu děti líbaly ru­ce... „Stál jsem vždycky opodál, sám ...“ A po těch slovech zmlk­nul a zadíval se někam do dál-ky. „Brno jsem v sobě nosil, když jsem utíkal z Československa. — V Paříži jsem si říkal: Tam jsme bydleli. A Brno bylo tak daleko. Když padla Paříž, utíkal jsem až do Portugalska. Šest měsíců to trvalo, než jsem dostal vízum do USA. A Brno se stále více a více vzdalovalo. Já se však vracel čas­těji a častěji do svého dětství. V USA jsme byli společně s Weri­chem, Voskovcem a Hoffmeistrem. Pracovali jsme v takové instituci, které se říkalo Office of War In­formations. Brno bylo v mlhách, ale Biskupskou ulici jsem stále vi­děl. I Špilberk, Žlutý kopec, Wil­sonův les ...“ Do Brna se však '< Hugo Haas přece po své dlouhé i pouti vrátil. Brno Hugo Haase při­jalo. Jeho návrat provázel mužský sbor Z osudu rukou J. B. Foerstra. „Víte,“ říkal Hugo Haas, „na nic si nemohu stěžovat. Kdybych se zno­vu narodil, chtěl bych, abychom < zase bydleli v Biskupské ulici — chtěl bych zase hrát s Andulou Sedláčkovou, Olgou Scheinpflugo­­vou, Sejbalovou i Stěpničkovou ... i po boku Charlese Laughtona.“ Horoucí Armand Duval, elegantní a efektní partner Anduly Sedláč­kové, nakonec herec plný komic­kých a ironických situací, jehož stín na našem plátně ještě dávno nezmizel, mi jednou řekl: „Každý komik má tragický osud. Vyprá­vějte o něm a nikdo vám neuvě­ří. Kdo bude číst Karla Poláčka, nepochopí, že to byl plachý, ti­chý, hodný člověk, plný úzkostí a že ta jeho ironie byla sebeobra­na.“. Až půjdu v Brně kolem jed­né kavárny — bude-lt tam ještě — budu se dlouho dívat na vel­ká skla a jeden stolek. Byla to umělecká kavárna. I u něho jednou seděl Hugo Haas... a nevěděl, že naposled. (Pokračování příště j JIŘl HRBAS Až z New Yorku přicestovala do Říma mladá americká herečka Ad­rienne La Russa, aby hrála v živo­topisném filmu, věnovaném Beat­­rici Čendové — Rímance, která skončila svůj dobrodružný život v polovině Šestnáctého století na popravišti HUGO HAAS jako dobrodinec chu­dých psů ve filmu Ulička v ráji, kde znovu prokázal své herecké umění HUGO HAAS s VĚROU FERBASO­­VOU ve filmu Mravnost nade vše, kde si zahrál Hugo Haas umrav­­nělého profesora a Věra Ferbaso­­vá jeho nemanželskou dceru. Re­produkce snímků FRANTIŠEK BEDNAŘ HUGO HAAS ve filmu Gustava Machatého Načeradec, král ktbtců v sólovém výstupu u kulečníku

Next