Zábĕr, 1969 (II/1-26)
1969-10-18 / No. 21
Filmový čtrnáctideník Záběr, ročnik druhý, vydává Ostřednl ředitelství Cs. filmu v Praze 1, Jindřišská 34, tel. 22 37 51 až 56. Tisknou Jihočeské tiskárny, závod Tábor. — Šéfredaktor Jiří Hrbas. Zástupce šéfredaktora Josef Stěch. Graf. úprava Dagmar Stehlíková. Sekretářka redakce Libuše Nechvátalová. Adresa redakce: Praha 1, Národní třída 28, telefon 22 70 41 až 44. Předplatné na rok 26 Kčs. Jednotlivé čísla 1 Kčs. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Informace o předplatném podá a předplatné přijímá každá pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS — ústřední expedice tisku, odd. Vývoz tisku, Jindřišská 14, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. NOVOU VERZI filmu Neznámý zpěvák, kterého kdysi ztělesnil Tino Rossi, připravuje francouzský režisér Jean-Claude Dague [natočil snímky Tanec rošťáků a Nestrkejte babičku do kaktusů). S natáčením hodlá režisér začít počátkem příštího roku. Pro hlavní roli si vybral herce Yvana Rebroffa. MLADÁ FRANCOUZSKÁ HERECKÁ Régine Motteová debutuje hned ve dvou nových filmech. — Režisér Eduard Molinaro jí svěřil roli ve filmu Můj strýček Benjamin André Farwagi ve svém snímku a Cas smrti. V prvém filmu bude svádět Jacquese Brela, v druhém se stane sekretářkou Jeana Roche-fořta. Cesta Réginy Motteové k filmu nebyla lehká. Sotvaže byla plnoletá přerušila studia a rozhodla se věnovat herectví. Aby mohla platit školné v kursech Frangoise Rosayové pracovala střídavě jako učitelka, reštaurátorka obrazů a v létě jako servírka v restauraci. První hereckou příležitost dostala v televizi, kde vystupovala v pořadu Slečinky ze Suresnes. ITALSKÝ REŽISÉR Carmelo Bene, tvůrce filmu Madona od Turků, změní na chvíli svou profesi a stane se hercem. Ve filmu Colpo Rovente, který chce zachytit účinek nadměrného užívání drog na mladé Američany, bude partnerem Ollvle Husseyové (Julie ze Zeffirelliho filmové adaptace Shakespearova dramatu). Film režíruje proslulý italský architekt a scénograf Piero Zuffi, který tak poprvé zkouší své štěstí ve sféře sedmého umění. ROBERTO ROSSELLINI, který v poslední době realizuje výhradně televizní filmy, chystá se natočit Sokratův život, přičemž váha filmu bude spočívat v myšlenkovém světě slavného filosofa; oporou budou autorovi texty neméně proslulého antického filosofa Platóna a dějepisce Xenofonta. Největší kuriozitou tohoto filmu je však obsazení titulní role. Rossellini si pro ni vybral známého francouzského režiséra Jeana Renoira! BILLY WILDER A SHERLOCK HOLMES. „Každý má nějakou lásku — jednu, dvě i víc. Tou mou jsou „Holmesovky“ A. Conana Doyla, „říká v interview pro londýnské Times o svém novém filbu Soukromý život Sherlocka Holmese režisér Billy Wilder. V ptnewoodských ateliérech vznikají čtyři povídky, které ovšem Doyle nenapsal a o jejichž obsahu nechce režisér blíže hovořit. Třebaže v jedné z nich je scéna, kdy známá ruská primabalerina nabízí proslulému detektivovi, aby se stal otcem jejího dítěte, celý film je podle Wildera „příběhem hlubokého přátelství dvou mužů, Holmese a dr. Watsona.“ Také na nejnovějším díle se — stejně jako na Někdo to rád horké a na filmu Byt — podílí I. A. L. Diamond. O vzájemné spolupráci Wilder říká: „Pracujeme v jedné místností, od devíti ráno jako bankovní úřednícl. Nečekáme, až se dostaví Múza a políbí nás na čelo. Někdy koukáme jeden na druhého celý den, někdy týden i měsíc. Pak přijde šťastná chvilka a napíšeme za den deset nebo 1 dvanáct stran. Z námětu pracně dolujeme konstrukci příběhu a dialogy, všechno naráz. Považuji za nesmyslné volit bizarní záběry kamery, protože divák stejně prokoukne, že je za tím třeba velký jeřáb. Nejdůležitější ve filmu je střih — umožní mi dosáhnout toho, aby divák viděl to, co chci, aby viděl. MEZINÁRODNI FILMOVÉ FESTIVALY se prozatím odbývají v Evropě, nyní se o pravidelné pořádání uchází 1 nejlidnatější kontinent, Asie. Iniciátory jsou Japonci, kteří v příštím roce uspořádají v rámci EXPO 70 v Osace mezinárodní nesoutěžní přehlídku filmů. Pozvání obdržely všechny země, jež se zúčastní Světové výstavy, porota japonských odborníků však pro přehlídku (od 1. do 10. dubna 1970) vybere jen 20 filmů. Organizátoři doufají, že se tak podaří prosadit dlouholetý záměr — založit první mezinárodní filmový festival na asijské půdě. Uchazečem pro rok 1971 je Indie, Japonsko by chtělo, jestliže se projekt uskuteční, pořádat asijský MFF každým druhým rokem. SEAN CONNERY — proslavený James Bond — který právě dokončil natáčeni v sovětsko-italském filmu režiséra Michala Kalatozova Červený stan, prohlásil na nedávné tiskové konferenci v Moskvě, že má v úmyslu zanechat své herecké kariéry. Postava slavného arktického badatele Roalda Amudsena z Červeného stanu bude tedy patrně jeho poslední hereckou kreací. Sean Connery by se rád věnoval filmové režii a přitom by chtěl zkusit štěstí 1 na politickém kolbišti. V příštích volbách hodlá kandidovat za Skotskou národní stranu. Pokud jde o jeho filmové plány, připravuje se prý na režii některého ze Shakespearových dramat. FILMOVÉ PROMĚNY BRNO HUGO HAASE Znal jsem Brno z kratičkých návštěv, ale bylo to Brno Jiřího Mahena a jiných básníků. A přece můj první rozhovor s Hugo Haasem byl o Brně, o městě, kde se narodil a kde vystudoval konzervatoř. Celé toto první setkání i rozhovor — a možno říci i celý večer — vznikly zcela náhodou, jak to bylo tehdy v Praze docela běžné. Seděl jsem s Karlem Poláčkem v kavárně Mánes a naslouchal historce ze soudní síně, vyprávěné s neobyčejným vtipem. Do kavárny náhle vešel Hugo Haas, pozdravil se s Karlem Poláčkem a sedl si k našemu stolku. Karel Poláček mne představil a pokračoval ve svém příběhu. Hugo Haas historku vylepšoval a stále více skákal Poláčkovi do řeči až to Poláčka unavilo a nechal mluvit jenom Hugo Haase. Když vznikla konečně pauza, vyprávěl jsem jen malou epizodu, jíž jsem zažil v Brně na České ulici. Hugo Haas ožil, otočil se více ke mně a řekl s neobyčejným zájmem: „Vy jste Brňák?“ Zklamal jsem ho, když jsem zavrtěl hlavou a přiznal, že jsem křtěný Vltavou. Hugo Haas se však spokojil aspoň s tím, že znám Brno a začal vyprávět o Biskupské ulici, která je hned vedle Petrova. „Tam jsme bydleli,“ dodal jako mimochodem a potom ze široka vyprávěl, jak touto ulicí chodil biskup, kterému děti líbaly ruce. Hugo patřil k těmto dětem, hrával s nimi společné hry, ale biskupovi ruku nelíbal. „Jak jsem mohl... vypadalo by to přece hloupě, kdyby židovské dítě běželo políbit biskupovi ruku. A tak jsem stál opodál a bylo mi to hrozně líto, že nemohu také běžet a ruku políbit.“ Karel Poláček však nádech sentimentu rychle přerušil vyprávěním další historky ze soudní síně. Hugo Haas se však nedal. Dostal se do atmosféry Brna a proto se k Brnu opět vrátil. „Víte, kdo nás učil na brněnské konzervatoři fonetiku? Leoš Janáček.“ Karel Poláček měl náladu humornou a ironickou a nechtěl si ji nechat pokrazit. „Jo, fonetika, tu pěstovali Rekové už ve starověku. To mám také jednu historku ...“ Ale Hugo Haas měl naopak náladu sentimentální a vzpomínkovou a také si ji nemínil nechat znásilnit. Pokračoval vytrvale ve svém tónu a protože měl ve mně posluchače vytrvalejšího, než byl jeho přítel Karel Poláček, mluvil spíše ke mně. „Víte, Janáček byl geniální učitel. Říkával nám, že se musíme naučit slyšet melodii řeči.“ Karel Poláček se ještě dávno nevzdal. „Jo, jo, melodie řeči. To znám jednu domovnici. Ta když se pejsek vyčůrá na schodech, tak křičí: Ty potvoro ucouraná, ty mrcho chlupatá ...“ Hugo Haas se na Poláčka podíval s hlubokým opovržením: „Poslyšte, pane, já si pořád myslel, že vy jste novinář, fejetonista, soudničkář, povídkář, no, jak se říká romanopisec. Ale vy jste vlastně šarže.“ Karel Poláček s naprosto vážnou tváří zavrtěl hlavou: „Tak to prosím ne. Žádnou vojenskou hodnost neráčim nosit.“ Hugo Haas se ani neusmál, když pokračoval: „To věřím. Ale tady nejde o hodnost, ale o divadelní slang. Mohl byste na divadle dobře šaržírovat.“ Karel Poláček se zadíval na Hugo Haase s tváří zcela bezelstnou: „A nebudu vám konkurovat?“ Hugo Haas pozvedl oči ke stropu kavárny: „Naopak. Sajn vašeho umění nás jenom povzbudí a inspiruje.“ Karel Poláček řekl uznale: „Já vůbec netušil, že vaše slovní klišé mne tak vzruší.“ Hugo Haas zastavil kolemjdoucího vrchního: „Kdybych nevěřil, že tenhle pán je opravdu muž, tak si budu myslet, že je to Seherezáda." Vrchní se laskavě usmál: „Vypravuje pohádky?“ Hugo Haas pokýval hlavou: „Myslí si, že tím oddálí svou popravu.“ Karel Poláček povstal: „Odcházím čistě ze zdravotních důvodů. A zase se vrátím.“ Hugo Haas ho provázel slovy: „Jděte tam do sebe.“ Karel Poláček odcházel, ale ještě řekl: „Budu přemýšlet, jak velký herec propadá šabloně.“ Když skutečně odešel, Hugo Haas se za ním díval: „Mám ho moc rád. Je plachý, shovívavý, laskavý a roztomilý. A taky hodný. Možná, že jste z nás trochu vykulený, ale to my se tak vždycky bavíme.“ A znovu začal o Brnu. Vzpomínal na Špilberk, žlutý kopec, Wilsonův les. „Chodil jsem na brněnskou reálku a vůbec z žádného předmětu jsem neprospíval. Byl jsem kárán a napomínán nejen z matematiky, deskriptivy, ale i ze zeměpisu, přírodopisu, chemie a francouzštiny.“ A vrátil se také k Janáčkovi: „Ani nevíte, co mne všechno naučil. Byl jedinečný, velký, skromný, bohatý.“ Karel Poláček se vrátil plný rozmaru: „Tam u šatny byla hezká scéna. Byly tam dvě dámy. Taková přejemnělá slečna a její malinka. To byl pravý opak dcerušky. Metr! Matinka byla v prudké hádce se šatnářkou, když k pultu šatny přistoupil Eduard Kohout s hlavou závodního koně a hlasem, který připomínal všechny zvony světa. Do prudké hádky zaznělo jeho: Madame, nenechal jsem zde svou roli? Matinka strnula, že jí někdo přetrhl nit šťavnatých výrazů a vrhla se na Eduarda Kohouta. Pánové, sledujte, až se vrátí do kavárny, jak bude jeho ušlechtilá hlava pocuchaná.“ Eduard Kohot se však do kavárny už nevrátil a Hugo Haas s velkým obdivem řekl Poláčkovi: „Pane, Vy vůbec nejste šarže ani Seherezáda; vy jste Hiibnerka! Kdyby vás slyšel Kvapil, máme po kariéře.“ Karel Poláček toho večera zvítězil a určil i náladu a atmosféru dalšího rozhovoru. Sentiment ustoupil humoru, ironii a vtipu. Když jsem daleko později, po dlouhých letech, tuto schůzku Hugo Haasovi připomněl, zarazil se: „Chudák Karel. Celý život na něho vzpomínám. Vžíval jsem se do jeho úzkosti, když ho hnali do Terezína a potom na smrt. Jak byl roztomilý a nevinný. Tenkrát jsme byli samá legrace. Kdo mohl tušit? I Brno v sobě nesu celý život.“ A znovu jsem slyšel, jak Biskupskou ulicí každou chvíli chodil biskup, jak mu děti líbaly ruce... „Stál jsem vždycky opodál, sám ...“ A po těch slovech zmlknul a zadíval se někam do dál-ky. „Brno jsem v sobě nosil, když jsem utíkal z Československa. — V Paříži jsem si říkal: Tam jsme bydleli. A Brno bylo tak daleko. Když padla Paříž, utíkal jsem až do Portugalska. Šest měsíců to trvalo, než jsem dostal vízum do USA. A Brno se stále více a více vzdalovalo. Já se však vracel častěji a častěji do svého dětství. V USA jsme byli společně s Werichem, Voskovcem a Hoffmeistrem. Pracovali jsme v takové instituci, které se říkalo Office of War Informations. Brno bylo v mlhách, ale Biskupskou ulici jsem stále viděl. I Špilberk, Žlutý kopec, Wilsonův les ...“ Do Brna se však '< Hugo Haas přece po své dlouhé i pouti vrátil. Brno Hugo Haase přijalo. Jeho návrat provázel mužský sbor Z osudu rukou J. B. Foerstra. „Víte,“ říkal Hugo Haas, „na nic si nemohu stěžovat. Kdybych se znovu narodil, chtěl bych, abychom < zase bydleli v Biskupské ulici — chtěl bych zase hrát s Andulou Sedláčkovou, Olgou Scheinpflugovou, Sejbalovou i Stěpničkovou ... i po boku Charlese Laughtona.“ Horoucí Armand Duval, elegantní a efektní partner Anduly Sedláčkové, nakonec herec plný komických a ironických situací, jehož stín na našem plátně ještě dávno nezmizel, mi jednou řekl: „Každý komik má tragický osud. Vyprávějte o něm a nikdo vám neuvěří. Kdo bude číst Karla Poláčka, nepochopí, že to byl plachý, tichý, hodný člověk, plný úzkostí a že ta jeho ironie byla sebeobrana.“. Až půjdu v Brně kolem jedné kavárny — bude-lt tam ještě — budu se dlouho dívat na velká skla a jeden stolek. Byla to umělecká kavárna. I u něho jednou seděl Hugo Haas... a nevěděl, že naposled. (Pokračování příště j JIŘl HRBAS Až z New Yorku přicestovala do Říma mladá americká herečka Adrienne La Russa, aby hrála v životopisném filmu, věnovaném Beatrici Čendové — Rímance, která skončila svůj dobrodružný život v polovině Šestnáctého století na popravišti HUGO HAAS jako dobrodinec chudých psů ve filmu Ulička v ráji, kde znovu prokázal své herecké umění HUGO HAAS s VĚROU FERBASOVOU ve filmu Mravnost nade vše, kde si zahrál Hugo Haas umravnělého profesora a Věra Ferbasová jeho nemanželskou dceru. Reprodukce snímků FRANTIŠEK BEDNAŘ HUGO HAAS ve filmu Gustava Machatého Načeradec, král ktbtců v sólovém výstupu u kulečníku