Zemědělské Noviny, leden 1971 (XXVII/1-25)

1971-01-14 / No. 11

14. LEDNA 1971 P O U C E NI z krízového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ I. Novodobé dějiny českého a slovenského národa byly cha­rakterizovány dvěma základ­ními proudy: bojem za sociál­ní osvobození pracujících a zápasem za existenci našich národů a jejich svobodu. Je­jich třídní a národní, vnitřní a mezinárodní aspekty se na­vzájem prolínaly a ovlivňo­valy. Mnichov a rozbití ČSR pro­kázaly, že vládnoucí česká a s ní spjatá slovenská buržoa­zie zaprodala pro své třídní vykořisťovatelské zájmy i sa­mu existenci československé­ho samostatného státu. Tato tragická zkušenost ši­rokých lidových mas vedla k hluboké změně v jejich vě­domí a politických postojích. Výsledkem toho byl růst auto­rity KSČ, která se v zápase proti fašismu a na obranu re­publiky osvědčila jako jediný důsledný bojovník za třídní, sociální a národní zájmy pra­cujících. Svou principiální po­litikou, heroismem a oběta­vostí komunistů v domácím i zahraničním národně osvo­bozeneckém zápase, na němž se významně podílel náš armádní sbor v SSSR a který vyvrcholil Slovenským národ­ním povstáním a povstáním českého lidu, si KSČ vydoby­la všeobecně uznávané posta­vení vedoucí politické síly. Současně nebývalé rostla auto­rita SSSR a znásobil se tra­diční vřelý vztah našich ná­rodů k sovětskému lidu, kte­rý se osvědčil v kritické době Mnichova jako jediný věrný spojenec Československa, nesl hlavní tíhu druhé světové vál­ky a měl rozhodující podíl na porážce nacistického Němec­ka. Tento vývoj v Českosloven­sku spolu s posunem meziná­rodních třídních sil vlivem sovětských vítězství vytvořil u nás podmínky pro národně demokratickou revoluci. Po osvobození naší vlasti Sovět­skou armádou se otevřela možnost, aby dělnická třída ve svazku s ostatními pracu­jícími dobojovala zápas za so­ciální a národní osvobození československého lidu. Důsledné uskutečňováni cí­lů národně demokratické re­voluce a její postupné pře­růstání v revoluci socialistic­kou vyvolávalo stále větší od­por buržoazie. Rozhodnutí otázky moci, otázky „kdosko­ho“ mezi buržoázni a dělnic­kou třídou, se stalo základní otázkou dalšího vývoje: buď jít k socialismu, nebo zpět k panství buržoazie. Pokus buržoazie uskutečnit otevřený kontrarevoluční puč v únoru 1948 byl součástí široce zalo­ženého plánu mezinárodního imperialismu revidovat vý­sledky druhé světové války a zformovat protikomunistickou a protisovětskou frontu. KSČ však rychle a účinně zorga­nizovala pod svém vedením síly dělnické třídy, rolnictva i ostatních vrstev oracuifcích do protiútoku. Výsledkem ie­­jího postupu, v němž měly významnou úlohu i I, idővé milice, bvlo rozdrcení kontra­­revolučních sil buržoazii Űnorové vítězství bylo vy­vrcholením národní a demo­kratické revoluce, dovršením revolučního zánasu dělnické třídy a definitivní prosazení socialistické cesty. Vnitřním předpokladem byla silná, v bojích zocelená, ideově a or­ganizačně sjednocená komu­nistická strana, v jejímž čele stál Kl. Gottwald. Strana do­kázala principiálně a tvořivě uplatňovat leninskou strategii a taktiku boje o moc v kon­krétních historických podmín­kách naší země. Vněiší před­poklad úspěchu spočíval v tom. že spojenecký svazek se Sovětským svazem znemožnil imperialistickou intervenci. V únoru 1948 se plně uvolnila cesta pro budování socialismu v naší zemi. Základním před­pokladem socialistické výstav­by bylo upevnit moc pracují­cího lidu v čele s dělnickou třídou a komunistickou stra­nou tak, aby nová moc plni­la všechny funkce diktatury proletariátu. To vyžadovalo likvidovat zbytky mocenských pozic buržoazie a vytvářet no­vý typ socialistického státu a nový typ socialistické demo­kracie. Rozhodujícím úkolem strany v etapě diktatury pro­letariátu bylo zabezpečit bu­dování materiálně technické základny socialismu a sou­stavné zvyšování kulturní a životní úrovně lidu; střežit jednotu strany a čistotu její­ho marxisticko-leninského u­­čení; vést nepřetržitý politic­ký a ideový zápas proti vlivu poražené buržoazie, proti kolí­savosti maloburžoazních vrstev a tlaku imperialistického svě­ta; neustále prohlubovat spo­jenectví se Sovětským svazem a ostatními lidově demokra­tickými zeměmi. To byl od­kaz únorového vítězství, kte­rý našel své vyjádření v ge­nerální linii socialistické vý­stavby v Československu, schválené IX. sjezdem KSČ v roce 1949. Generální linie vycházela z obecných zákonitostí výstav­by socialismu, z leninských idejí a zobecněných zkuše­ností KSSS a tvůrčím způso­bem je uplatňovala v kon­krétních podmínkách naší ze­mě. Odpovídala dosaženému stupni rozvoje, podmínkám a potřebám naší společnosti, cí­lům revolučního boje dělnic­ké třídy i zájmům širokých vrstev pracujících. Vyvolala velké revoluční nadšení, po­litickou a pracovní iniciativu širokých mas. Výstavba socialismu v Čes­koslovensku přivedla k histo­rickým přeměnám sociální a ekonomické struktury naší společnosti a přinesla vynika­jící úspěchy v politickém, hospodářském a kulturním životě našeho lidu. Utiskovaná a vykořisťovaná dělnická třída se stala třídou vládnoucí. I v Československu se naplnil odvěký sen pracu­jících — bylo odstraněno vy­kořisťování člověka člověkem. Náš lid pod vedením KSČ se stal uvědomělým tvůrcem své­ho vlastního osudu. V hospodářské oblasti plně zvítězily socialistické výrobní vztahy. Pro jejich upevňování a další rozvoj byla vybudo­vána mohutná materiálně tech­nická základna socialismu. Národní důchod v roce 1969 se proti předválečné úrovni zvýšil o 350 %. Výrazem revolučních pře­měn byl zejména prudký růst průmyslové výroby, který do­sáhl více než šestinásobku předválečné úrovně. Industria­lizace Slovenska přinesla zá­kladní změnu v jeho přeměně z agrární země na průmyslo­vě vyspělou. Odstranila se zaostalost, bída i vystěhova­lectví. Samotné Slovensko dnes vyrábí více než celá předmni­chovská republika. Od základu se změnil obraz a život naší vesnice. I v ze­mědělství zvítězily socialistic­ké výrobní vztahy. Zrodila se nová třída — třída družstev-* ního rolnictva, jejíž materiál­ní postavení, kulturní úroveň i sociální jistota jsou nesrov­natelné s neuspokojivým po­stavením soukromě hospodaří­cího rolníka. Tím byl snlněn jeden z nejtěžších úkolů so­cialistické revoluce. Na základě těchto skuteč­ností se zcela změnily životní podmínky našeho pracujícího lidu i jeho perspektivy. Byla odstraněna nezaměstnanost. Každému občanu země je za­jištěno právo na práci, vše­stranná zdravotní péče a dů­chody ve stáří. V naší socia­listické vlasti byla vytvořena sociální jistota pro pracující lid, která je jedním z hlav­ních předpokladů spokojeného lidského života. Za dobu socialistického zří­zení v naši zemi velmi výraz­ně vzrostla životní úroveň všech tříd a vrstev společ­nosti. Byla zkrácena pracovní doba na pět dnů v týdnu. Vzrostla vzdělanost lidu a vůbec kulturní úroveň našich národů a národností, neboť i u nás se začala naplňovat dávná tužba dělnictva a pra­cujících — zajistit všem prá­vo na vzdělání. Soustavná a velkorysá péče socialistického státu o vědu umožnila rozvi­nout badatelský a aplikovaný výzkum v mnoha oborech na vynikající, často i světové úrovni. Širokým vrstvám pra­cujících byly zpřístupněny nejlepší a nejpokrokovější kul­turní hodnoty. Naše republika svým eko­nomickým potenciálem, růstem výroby, životní úrovní, rozvo­jem kultury, vědy a vzděla­nosti. sociálními vymoženost­mi pro pracující zaujala před­ní místo ve světovém žebříč­ku ekonomicky vyspělých zemí. Lid se stále aktivněji zú­častňuje správy a řízení so­cialistického státu. Bylo dosa­ženo rozhodujících změn a vytvořeny všestranné předpo­klady pro marxisticko-lenin­­ské řešení národnostní otázky. Češi a Slováci se zformovali ve vyspělé socialistické náro­dy a začlenili se do avantgar­dy světového pokroku a mí­ru. Marxismus-leninismus ja­ko nejprogresívnější ideologie současného světa se stal urču­jící ideologií ve společnosti. Výsledky, kterých bylo do­saženo v socialistické výstav­bě, jsou důkazem, že náš pra­cující lid, vedený Komunistic­kou stranou Československa, úspěšně zvládl složitý revo­luční úkol socialistické vý­stavby. Obětavou a houžev­natou prací dělnické třídy, rolnictva a inteligence, pří­slušníků starších i nastupují­cích generací vzniklo dílo. které patří k nejslavnějším činům dějin našich národů. To dává záruku, základnu i východiska dalšího vzestup­ného rozvoje naší socialistické společnosti. Spojenectví a spolupráce se socialistickými zeměmi a pře­devším se Sovětským svazem poskytuje našemu lidu nejen jistotu před hrozbou agrese a vydírání ze strany imperialis­mu. Zabezpečuje našim náro­dům státní a národní jistotu a svrchovanost a vytváří vše­stranné předpoklady pro je­jich politický, hospodářský a kulturní rozvoj. Ochraňuje na­še národní hospodářství od krizových otřesů kapitalistic­kého trhu. Sovětský svaz za­bezpečuje nejen dodávky po­třebných surovin a zařízení, ale i trvalý, jistý odbyt na­šich výrobků, nezištně pomá­há odborníky i zkušenostmi. Bez této spolupráce a pomo­ci by výstavba socialismu v Československu byla neusku­tečnitelná. Zkušenosti, které náš lid pod vedením KSČ při socia­listické výstavbě získal, potvr­dily, že principy socialismu jsou plně platné i pro země, které na socialistickou dráhu vstoupily ve stadiu průmyslo­vě vyspělého hospodářství. I v těchto zemích poskytuje socialismus dělnické třídě a všemu pracu ücímu lidu kva­litativně wšši, jinak nedosa­žitelné možnosti vzestupu. Cesta budování socialismu nebyla lehká, byla provázena překážkami a obtížemi. V prudkém a složitém' vývoji, kterým naše společnost pro­šla a v němž si strana a děl­nická třída teprve osvojovaly umění řídit a vládnout, došlo k chybám i tragickým omy­lům. Vedle obtíží pramenících z novosti a složitosti úkolů byla socialistická výstavba provázena i některými sub­jektivními chybami. Projevo­valy se v sebeuspokojení, v nedůsledném uplatňování le­ninských principů v životě a v práci strany, v nedostateč­ném zobecňování praxe a nashromážděných zkušeností mas, v zanedbávání třídního přístupu ke společenským pro­blémům, v předbíhání vývo­je, v narušování zásad demo­kratického centralismu a vni­trostranické demokracie. Osla­bování politické a ideologické práce způsobilo otupení boje proti buržoazním ideologiím, maloburžoazním tendencím a ideologické diverzi. To mělo zákonitě vliv na oslabování spojení strany s masami pra­cujících. Chyby a nedostatky měly u nás o to vážnější důsledky, nebot v sociální struktuře na­ší společnosti měly velkou vá­hu početné maloburžoazní vrstvy na vesnici i mezi měst­ským obyvatelstvem. Tyto vrstvy představovaly výrazný politický proud s velkou tra­dicí, silnou organizovaností a vyhraněnou maloburžoazní ideologií nacionalismu, masa­­rykismu a sociáldemokratis­­mu, která byla hluboce zako­řeněna a pronikala i do ně­kterých částí dělnické třídy. Na Slovensku značnou úlohu hrály náboženské přežitky vy­užívané luďáctvím. Po celá desetiletí se tyto vrstvy poli­ticky a kulturně orientovaly na Západ. To vše u nás vy­tvářelo živnou nůdu k prosa­kování a uplatňování oportu­­nistirkých a revlzionistických tendencí. Diskuse před XIII. sjezdem ukázala na mnohé nedostatky i chyby, které bylo třeba ře­šit. ale vedení strany se ne­podařilo důsledně zobecnit zkušenosti strany z předchá­zejícího vývoje a přijmout ta­kové politické i kádrové zá­věry. které by umožnily od­stranit tyto nedostatky. Přesto usnesení XIII. sjezdu KSČ v roce 1966 orientovalo stranu vcelku správným směrem. Je­ho závěry dávají široké mož­nosti k důslednému uplatňo­vání vedoucí úlohy strany a leninských metod při řízení strany a společnosti. Usnesení XIII. sjezdu však důkladně nerozpracova­se lo, naopak v mnohých přípa­dech se od něho ustoupilo. Tuto skutečnost využily pra­vicové a revizionistické síly. Zformovaly se v postupně na­růstající proud, vytvářející se již dávno před XIII. sjezdem z maloměšťáckých elementů, z představitelů poražené bur­žoazie. Tyto živly pronikly i do strany, zejména na ideo­logický úsek a do masových sdělovacích prostředků. PřiDO- jili se k nim lidé. kteří ztra­tili hlavu před obtížemi a dů­věru v revoluění persDektivu. různí ..teoretici“, kteří přešli od krajního dogmatismu k re­­vizionismu. Vnitřní nástup pravicových sil je úzce spojen s ideovými centry antikomunismu ve svě­tě. Jejich dlouhodobé působe­ní i metody ideologické diver­­ze a různých psychologických operací byly cílevědomě za­měřeny na postupnou erozi všech základních hodnot so­cialismu v ČSSR a na upev­nění vlivu revizionismu ve vnitřním organismu strany. Tyto centrály uskutečňovaly proti ČSSR společnou taktiku, využívajíce přitom jejího vnitřního oslabení, k němuž dochází v důsledku narůstání některých krizových jevů uvnitř KSČ. Snahou těchto antikomunis­­tiekúch kruhů bylo oživovat zbytky buržoazníeh názorů, vyvolávat iluze o kapitalismu, rozvíjet nacionalismus a anti­­sovětské nálady, zpochybňovat vedoucí úlohu strany í vedou­cí postavení dělnické třídy, třídní pojetí revolučního boje a principy socialismu vůbec. Na tento soustředěný, dobře zorganizovaný, koordinovaný a řízený útok vnitřních i vnějších revizionistických a pravicově oportunistických sil nebyla strana dostatečně při­pravena a vyzbrojena. Nebez­pečí pronikání pravicového oportunismu a revizionismu bylo podceněno, v ideologické práci se projevovala nepří­pustná defenzívnost a shoví­vavost. Slovy se sice často u­­pozorňovalo na hrozbu ideo­logické diverze, ale konkrétní kroky nenásledovaly. Oslabila se výchova členů strany i o­­statních pracujících v duchu marxismu-leninismu. Strana byla postupně ideologicky od­zbrojována. Teoretická práce ve straně byla po léta zaned­bávána a trpěla povrchními formalistickými přístupy k i­­deovému působení na členy strany. Dokonce takové teore­tické instituce strany, jako Ustav dějin KSČ, Vysoká stranická škola. Ustav politic­kých věd, už dávno před ro­kem 1968 byly aktivními no­siteli mnohých revizionistic­kých koncepcí. Na tomto sta­vu mají svůj podíl J. Hen­­drych, V. Koucký, kteří v u­­plynulém období za tento úsek stranické práce odpovídali. Nejvíce škod tu způsobil V. Slavík a C. Císař, kteří pra­vicovému oportunismu ote­vřeli dokořán dveře. Výrazným otevřeným poku­sem k nastolení revizionistic­ké protistranické a protisocia­listické platformy byla vy­stoupení zorganizovaná oravi­rovou skupinou spisovatelů ko­lem A. J. Liehma. P. Kohouta, M. Kundery, K. Koisíka, L. Va­culíka a J. Procházky na IV. sjezdu spisovatelů s cí’em zís­kat pro ni podporu verejnosti. Zdravý marxisticko-laninský proud ve straně si uvědomoval vážnost situace. Měl upřímnou snahu o řešení nedostatků, do­žadoval se nápravy a byl ocho­ten vynaložit pro ni všechny síly. Vyjadřoval názory roz­hodující většiny strany. Ve­dení strany však nepochopilo a nepodpořilo upřímnou sinahu a do čela tohoto proudu se ne­postavilo. Ačkoliv i uvnitř vedení do­cházelo k diferenciaci v ná­zorech, politický kurs byl ur­čován především stanovisky A. Novotného, který neměl vůbec smysl pro koncepční práci, paušálně odmítal kritické hla­sy a nerozlišoval mezi dobře míněnou kritikou a pravicový­mi útoky. Často vystupoval ostřeji proti těm silám, které usilovaly o ozdravení situace ve straně, než proti pravico­vým živlům. Místo toho, aby se postavil do čela marxistic­ko-leninského proudu, objek­tivně brzdil nástup strany za tvůrčí uplatňování závěrů XIII. sjezdu, za ideovou a akční jed­notu a upevnění vedoucí úlo­hy strany. Mnohé závěry ústředního výboru i předsed­nictva byly oslabovány nedů­sledností a jednostranným vý­kladem A. Novotného, čímž je dával v pochybnost, i když s nimi předtím vyslovoval sou­hlas. Chyby A. Novotného pra­menily z některých jeho osob­ních vlastností, z jeho porušo­vání kolektívnosti vedení, do­mýšlivosti, sub.iektivi.smu, veli­kášství a podezírání lidí, a ne­sporný podíl měl na nich také nekritický přístup některých jeho nejbližšíeh spolupracov­níků. Proto se úsilí najít vý­chodisko ze situace a aktivi­zovat stranu koncentrovalo na otázku jeho odchodu z vedou­cí stranické funkce. V průběhu únorového, květ­nového. zářijového a říjnového zasedání ÜV KSČ v roce 1967 se dostaly rozpory, až dosud doutnající pod povrchem, v ote­vřené podobě na ne j vyšší stra­nické fórum. V těchto rozpo­rech se však již mísila opráv­něná kritika stavu a zčásti i jeho příčin s oportunistickými projevy některých členů ŰV proti základním principům strany a socialismu. Významnou etapou se stalo zasedání pléna ŰV KSČ v říj­nu 1967 o postavení a úloze strany. Velkou úlohu v jeho přípravě sehrál široký, repre­zentativní průzkum postojů stranické veřejnosti, v němž se k aktuálním otázkám práce strany vyjádřilo na 600 základ­ních organizací strany. Jeho výsledky obsahovaly vážná upozornění na rozpory mezi vyhlášenými cíli a dosaženými výsledky, na projevy byrokra­­tismu, na potlačování vnitro­stranické demokracie, na níz­kou úroveň disciplíny a ros­toucí pasivitu komunistů, na nedostatečný styk vedoucích orgánů se základními organi­zacemi, na nedůsledné řešení ekonomických otázek. Zároveň odmítaly očerňování historie a práce strany, maloměšťácký negativismus a protisovětské výpady a revizionismus. Byly otevřenou a ostrou kritikou stranického vedehí, ale záro­veň i výrazem vůle a odhodlá­ní strany překonat nakupené potíže. Na říjnovém plénu v roce 1967 se již otevřeně vyjevily rozpory uvnitř ústředního vý­boru v hodnocení situace i vol­bě východisek. A. Novotný svým vystoupením na plénu postavil proti sobě velkou vět­šinu členů ÚV a vyhrotil si­tuaci tak, že změny ve vedení se staly neodkladné. ÜV na­stolil, avšak nedořešil základní otázky politiky strany, činnos­ti ústředního výboru a jeho orgánů. Na prosincovém zasedání vět­ší část členů ÜV vystoupila s kritikou metod práce a způ­sobu řízení A. Novotného a po­žadovala, aby byl proveden kritický a sebekritický rozbor politiky i práce ústředního vý­boru, předsednictva a sekre­tariátu ÜV KSČ. Středem diskuse se stala si­tuace ve straně, nezbytnost zá­sadních opatření proti nedo­statkům při plnění usnesení XIII. sjezdu včetně odchodu A. Novotného z funkce první­ho tajemníka. Úpornost., s jakou A. Novot­ný hájil svou osobní pozici, vedla k tomu, že se síly a po­zornost ústředního - ýboru sou­středily především na vyřešení otázky vedení strany. To mi­mo jiné vedlo k tomu, že plé­num včas neodhalilo platformu těch členů ŰV, kteří v diskusi při posuzování situace a dal­šího postupu strany vycházeli v podstatě z protistranických, revizionistických pozic. (O. Šik, V. Slavík, F. Vodsloň, J. Smr­­kovský aj.) Přerušení jednání prosincové­ho pléna bez konkrétních zá­věrů a jeho odklad na počátek ledna do krajnosti vystupňo­valy napětí nejen v ŰV a stra­nickém aktivu, ale v celé stra­ně a společnosti. Teprve když A. Novotný po­znal, že přes veškeré manévro­vání a pokusy nemůže získat podporu většiny ŰV, po obšír­né, otevřené a často protichůd­né šestidenní diskusi přijal na lednovém plénu navrhované řešení a v souladu se stanova­mi strany byl uvolněn z funk­ce prvního tajemníka ŰV KSČ. Do funkce prvního tajemní­ka byl po dlouhých úvahách a rozporných návrzích jedno­myslně zvolen A. Dubček. Ta­to volba byla kompromisním řešením. Mnohým byly sice známy některé jeho nedostat­ky, avšak jeho výběr byl ovliv­něn tehdejšími vztahy ve ve­dení i snahou vybrat takového kandidáta, při jehož volbě by se dosáhlo jednoty. Návrh na jeho zvolení předložil jménem předsednictva, jm<" an kon­­zultativní skupiny (kterou plé­num vytvořilo ze zástupců krajských organizací, protože předsednictvo se samo nemoh­lo v této otázce dopracovat k zá­věrům) i jménem svým A. No­votný. Ústřední výbor doplnil dále předsednictvo o některé nové členy. Plénum přijalo politickou re­zoluci, která se jednoznačně přihlásila k závěrům XIII. sjezdu a znovu zdůraznila naši příslušnost k světové socialis­tické soustavě a pevnou jedno­tu se Sovětským svazem. Vy­tyčila nezbytnost, prohloubení jednoty strany, odstranění chyb a nedostatků, posílení její ve­doucí úlohy a požadavek do­držování leninských norem, upevnění svazku Čechů a Slo­váků důsledným uplatňováním leninských principů v národ­nostní politice, řešení otázek národního^ hospodářství a dal­ších úkolů v zabezpečení rea­lizace XIII. sjezdu. Na lednovém plénu se však projevily i vážné protichůdné tendence. Síly vycházející z principu marxismu-len in is­mu, opírající se o usnesení XIII. sjezdu a hájící nutnost kontinuity vytyčené linie, se snažily najít odpověď na ak­tuální otázky, odstranit nedo­statky a chyby minulosti, mo­bilizovat celou stranu k aktivi­tě odpovídající nazrálým pro­blémům. Avšak na druhé stra­ně — jak potvrdil další vývoj — se již na lednovém plénu formovala pravicově revizio­­nistická skupina, která pod rouškou nápravy chyb usilova­la o revizi generální linie stra­ny, rozvrácení ideologických a organizačních principů výstav­by strany, rozrušení poiitické struktury socialistické společ­nosti ve prospěch malobur­žoazní živelnosti a o zrněnu za­hraniční orientace ČSSR. Před novým vedením strany stála nesmírně závažná úloha a historická odpovědnost před vlastní stranou, lidem i mezi­národním komunistickým hnu­tím: — podchytit a přeměnit spon­tánní souhlas strany a lidu s řešením lednového pléna k rozvinutí široké aktivity za překonání překážek sto­jících v cestě dalšího roz­voje socialismu v ČSSR; — nepřipustit zneužití úsilí strany o nápravu nedostat­ků a vést ofenzivní ideolo­gický a politický zápas s oportunistickými re vizi o­­nistickými a anti socialistic­kými názory, tendencemi a silami. Tato zásadní orien­tace byla o to naléhavější, protože hrozilo, že překoná­vání vážných nedostatků no­vota ovskéh o vedení — nebu­­de-li provázeno rozhodným bojem proti revizionismu — povede k narůstání pravico­vého nebezpečí, které už o sobě dalo znát v některých vystoupeních na lednovém plénu; — leště více upevnit naše svaz­ky se socialistickými země­mi, zejména se Sovětským svazem, aby Československo bylo pevným a spolehlivým článkem světové socialistic­ké soustavy. Ve svém základním význa­mu byly výsledky lednového nléna výrazem nezbytnosti ře­šit nazrálou krizi v KSČ a od­stranit / činnosti strany, a ze­jména jejího vedení, to, co bylo překážkou, aby se strana a spo­lečnost pozvedly k nové akti­vitě, k novému rozmachu. To se týkalo především důsledné­ho uplatňování leninských principů v řízení strany a spo­lečnosti a nutnosti včas reago­vat na nové jevy ve všech ob­lastech společenského života, Po lednu 1968 se však uká­zalo, že nové vedení strany v čele s A. Dubčekem nebylo pro svou nesourodost, politic­kou nejednotnost a celkovou slabost schopno tuto úlohu splnit. Pozici předsednictva UV KSČ od počátku oslabo­valo, že jeho členy zůstali ně­kteří soudruzi odpovědní za minulé nedostatky a deforma­ce, i to, že do něho byli zvo­leni J. Špaček a J. Borůvka, kteří s# velmi brzy projevili jako exponenti pravice. Roz­hodující však bylo — jak uká­zal další vývoj — že zejména A. Dubček neměl předpoklady pro pochopení složitosti situa­ce a rizik spojených se změ­nou vedení v takových poli­tických a hospodářských pod­mínkách, v jakých se strana a společnost nacházely. Jeho nerozhodnost a váha­vost způsobily, že se vedení neopřelo o důvěru naprosté většiny členů ÜV KSČ a pod­poru většiny komunistů a ne­postavilo se do čela marxistic­­ko-leninským silám, které již léta usilovaly o zlepšení prá­ce strany. Velký potenciální zdroj energie pro rozvoj so­cialismu, který představovala iniciativa a naděje lidí vyvo­laná lednovým plénem, byla promarněna a dokonce zne­užita pravicovými silami. Místo aby se vedení strany ujalo iniciativy a pevného ří­zení vývoje, ponechalo jej od prvních chvil živelnosti a tím umožnilo organizovaný ná­stup pravice. Straně chyběl jasný kurs a jednoznačná direktiva pro další postup v rozhodujících oblastech. Příznačné je, že ve­dení nedalo ani směrnici pro přípravu výročních členských schůzí i okresních konferencí. To postupně vedlo k tomu, že vedoucí orgány strany přesta­ly i v kádrové politice uplat­ňovat zásady demokratického centralismu. Neřídily nižší stranické orgány a aparát strany a připustily naopak uvolnění stranické kázně a celkové organizátorské práce strany a státu. Pravice první týdny po led­novém plénu zkoumala půdu a možnosti, sbírala síly a spo­jence, opatrně postupovala a určovala svou taktiku. Když viděla nerozhodnost vedení a přesvědčila se, že z A. Dubče­ka miže různými tlaky a po­chlebováním učinit svůj štít, začala kolem něho vytvářet atmosféru mesiášství a přešla do široce organizovaného ná­stupu, V únoru a březnu již orgaňižóvala — bez rozhodné­ho odporu a zásahu vedoucích orgánů strany — řadu svých veřejných akcí a snažila se dezorientovat stranu i ostatní pracující zkresleným informo­váním o výsledcích lednového pléna. Přitom využívala ze­jména skutečnosti, že usnese­ní lednového pléna ÚV KSČ nebylo zveřejněno. V této době nej aktivnější představitelé pravice v ÚV KSČ O. Sik, F. Kriegel, J. Špa­ček, V. Slavík, J. Smrkovský, F. Vodsloň, V. Borůvka, V. Prchlík a další začali vystu­povat před veřejností s revi­­zionistickým výkladem smyslu lednového pléna a nasazovat si falešnou aureolu „mužů Ledna“. Tyto projevy, narušu­jící principy demokratického centralismu, byly zároveň pod­nětem k rozpoutání kampaně'1 sdělovacích prostředků. V těch­to prostředcích měla pravice již před lednem významné po­zice, které si v tétp době dále upevnila a učinila ž nich hlav­ni zbraň útoků proti straně a socialistickému státu. Bylo to umožněno mimo jiné tím, že vedení strany a státu se v pod­statě zřeklo jejich řízení a kontroly. Vládou nad rozhodujícími sdělovacími prostředky pravi­ce získala fakticky možnost monopolizovat výklad smyslu a cílů lednového pléna ve svém duchu. Současně tak vtiskla své kampani zdání, jako by šlo o podporu „nové“ politiky strany, jako by šlo o boj za „nový“, „lepší“ socialismus. Tím bylo také možné, že ža tato hesla se seskupilo vedle těch, kteří se socialismem ne­­srostll, vedle zjevných nepřá­tel našeho zřízení i značné množství poctivých občanů. Pravice těžila z , velké ne­oblíbenosti A. Novotného, z to­ho, že nesl hlavní odpověd­nost za chyby minulého obdo­bí. Obratně využívala i sku­tečnosti, že naprostá většina strany a společnosti zásadně odmítala návrat k metodám A Novotného. Jeho pokusy obha­jovat své stanovisko využívala k tomu, aby vytvořila psychó­zu hrozby ze strany „konzerva­tivců“ jako hlavního nebez­pečí pro polednový vývoj. Při­tom za konzervativce označo­vala každého, kdo hájil prin­cipy marxismu-leninismu. Tento vývoj vyvolával stále sílící znepokojení nejen ve straně, ale i v široké veřej­nosti. Velké množství dopisů členů strany a jejich vystou­pení na členských schůzích, ja­kož i rezoluce stranických orgánů a organizací, které byly v té době zasílány ústřed­nímu výboru strany, ukazo­valy, že komunisté, ale i četní nestraníci, nesouhlasí s kam­paní diskreditace strany a se znevažováním dosažených vý­sledků, ani s narůstajícími protisovětskými výpady. Do­máhali se jasného slova i či­nů vedení strany, které by protistranickým a protisocia­listickým vystoupením. K otevřenému měření sil s pravicově oportunistickými silami ve straně došlo na břez­nových okresních konferen­cích. Pokus pravice ovládnout klíčové pozice v okresních výborech strany se pro odpor zdravých sil nepodařil. Pravi­ce však okamžitě zorganizova­la kampaň ve sdělovacích pro­středcích, v níž známkovala, každého oponenta jako „kon­zervativce“ a odpůrce ledno­vého pléna a zesilovala atmo­sféru zastrašování. Pod heslem „novou politiku lze dělat jen % novými lidmi“ byli odstra­ňováni z funkcí poctiví osvědčení funkcionáři a misto a nich byli dosazováni lidé, kte­ří většinou zůstávali stranou budování socialismu. Někteří funkcionáři v předlcdnovém období prokázali neschopnost zvládnout úkoly a měli být oprávněně vyměněni, ale pod tlakem pravice docházelo stále častěji k „odstřelu“ funkcio­nářů jen proto, že se posta­vili na obranu strany a socia­lismu. Kolem frakčního jádra revi­zionistických pravicových sil ve straně se seskupoval opo­ziční proud, který postupně pronikal do stále většího počtu organizací a vytvářel si vlastní politickou platformu a organi­zační strukturu. Pravice si po­stupně na všech stupních ob­sazovala důležité pozice svými lidmi nebo těmi, kdiož se k ní z různých důvodů přidávali a před ní kapitulovali. Obratně používala kombinovaného ná­­- tlaku shora — z vedoucích orgánů strany a státu —a zdo­la prostřednictvím sděilova­­cích prostředků, organizová­ním mítinků, různých rezo­­cí, podpisových akcí atd., kte­ré byly vydávány za stanovis­ko strany a pracujících, i když byly často inspirovány malý­mi skupinami či jednotlivci. Tím, že vedení strany ne­­usměrňovalo stranické orgány, část funkcionářů nerozezná­vala plně záměr pravice a část se stahovala z boje. To umož­nilo, aby v druhé etapě okres­ních konferencí pronikla pra­vice za pomocí hrubého poru­šení stanov do důležitých po­zic v okresním článku strany. Vzhledem k tomu, že síly stra­ny věrné marxismu-leninismu nedostaly podporu vedoucích orgánů strany a až na některé výjimky neměly ani možnost veřejně vyjádřit své názory, dostaly se postupně do defen­zívy a izolace. Protože vedoucí orgány KSČ fakticky přestávaly řídit stra­nu i sdělovací prostředky, směr politického vývoje v ze­mi stále výrazněji určovalo ni­koliv vedení strany, nýbrž pravice. Skutečnost, že útok proti základům socialismu vedli lidé, kteří většinou měli stranickou legitimaci, se ve­řejnosti jevil tak, jako by šlo o střetnutí mezi těmi. kdož jsou pro leden, a těmi, kdo jsou proti němu, mezi „pro­gresivními“ a „konzervativní­mi“ komunisty, mezi těmi, kdo chtěli zlepšit chod společnosti, a těmi. kdo hájili překonané metody. Tento falešný obraz do vědomí lidí nepřetržitě vnášely sdělovací prostředky. To byla příčina, proč se jim postupně podařilo oklamat dosti široký okruh veřejnosti a zastírat, že ve skutečnosti šlo o třídní zápas, o útok na existenci socialismu. Pravico­vé propagandě se tak podařilo pomýlit i početné skupiny čestných pracujících lidí naší vlasti. Značných úspěchů do­sáhla mezi poměrně velkou částí inteligence, zejména v je­jí humanitní části. Logika politického zápasu vedla pravici k tomu* že usi­lovala stále agresivněji vtáh­nout jako svého spojence proti straně politické síly z řad bý­valé maloburžoázie, které až dosud balancovaly na okraji socialistické společnosti, a do­konce i síly otevřeně protiko­munistické. Vytvořil se poli­tický blok pravicově revizio­­nistických a protisocialistic­kých sil. Jeho jednotlivé sou­části se sice lišily ve své ideo­logii a taktice, ale sjednoco­valy se v rozhodujícím boji proti straně a spojenectví se Sovětským svazem. Imperiail ismu se tak na­skytla příležitost uskutečňovat v ČSSR v duchu své globální strategie a taktiky cíle, které dlouhodobě vůči socialistickým zemím rozpracovával. Proto tento blok, pod jehož celko­vým náporem započal postupný rozklad řídící struktury stra­ny, socialistického státu a spo­lečnosti, nalezl všestrannou politickou, morální i materiál­ní podporu imperialistických sil. Československo bylo už od února 1948 objektem široce za­ložené politické a ideologické diverze ze strany imperialis­mu, která však nepřinášela očekávané výrazné výsledky v situaci, kdy strana pevně držela vývoj ve svých rukou. Poté co pravicově oportunis­­tické a protisocialistické síly začaly u nás otevřeně útočit na základní principy strany a socialismu a jejích rozkladné počínání přestalo narážet na aktivní odpor, mohla i vnější imperialistická aktivita přejít k prudkému nástupu. V tom také spočívala podstata ostré­ho třídního zápasu, který zda­leka nevycházel jenom z his­torických zvláštností naší spo­lečnosti. ale byl především vý­razem dlouhodobého zájmu a intenzivního úsilí světové re ' akce o ovládnutí Českosloven­ska. Do této činnosti zapojila se i poúnorová emigrace, sou­středěná kolem známého Pavla Tigrida, v jehož koncepcích, „postupného uvolňování“ va­zeb socialistického systému a dalších „teoriích“ o nutnosti vnitřního rozkládání vedoucí úlohy strany našel blok pra­vicově revizionistických a pro­tisocialistických sil ideovou výzbroj, s níž se ztotožnil a cílevědomě ji uváděl do ži­vota. Na dubnovém zasedání ÜV KSČ v roce 1968 se už ote­vřeně projevila jak slabost a nejednota polednového vede-, ní, tak i mocenský posun ve prospěch pravice. Marxisticko-leninské síly ústředního výboru KSČ v dis­kusi poukázaly na negativní vývoj. Dokázaly prosadit, aby do funkce presidenta byl na­vržen veliký vlastenec, hrdina protifašistického boje a vý­znamný představitel přátel­ství a spojenectví se SSSR Ludvík Svoboda, a nikoliv kandidáti pravice J. Smr­kovský a Č. Císař. Ale při re­konstrukci předsednictva a se­kretariátu ÚV, vlády a jiných státních orgánů byli na roz­hodující mocenské pozice — na místo předsedy vlády, před­sedy Národní fronty a Národ­ního shromáždění — schváleni a navrženi lidé, kteří se po­stupně vyjevili jako exponenti pravice. Rezoluce dubnového pléna sice varovala před nebezpe­čím živelnosti polednového vývoje, avšak základní otázky — jednota a akceschopnost strany, odhalení pravicového nebezpečí, jakož i vyhlášení rozhodného boje proti němu — zůstaly nevyřešeny. Akční pro­gram schválený dubnovým plénem už odrážel vystupňo­vanou rozvratnou činnost pra­vice ve straně. Obsahuje ne­­marxistické formulace o úloze strany a státu i socialistické společnosti, o tzv. partner­ském pojetí Národní fronty, 0 řízení ekonomiky a kultury a další teze oportunistické a revi­zionistické povahy. Je dokumen­tem, který v teoretické, poli­tické a organizační oblasti je značným krokem zpět v po­rovnání s obdobnými stranic­kými dokumenty programové­ho charakteru přijatými stra­nou v minulosti. Ústřední vý­bor proto považuje akční pro­gram za nesprávný a neplatný dokument, z něhož nelze vy­cházet v teoretické činnosti i praktické politice strany. Na dubnovém plénu i na ve­řejnosti se pravice pokusila vyslovit nedůvěru ÚV KSČ. Vznesla současně požadavek na svolání mimořádného, tzv. „kádrového“ sjezdu s cílem zmocnit! se nejvyššího orgánu strany. Velká většina ústřed­ního výboru takovýto požada­vek rozhodně odmítla. Do popředí politického zá­pasu se po dubnovém plénu dostaly krajské konference strany. Předsednictvu ÜV se znovu naskytla možnost zfor­movat na nich síly strany a vzít iniciativu do svých ru­kou. Vinou pravicové skupiny ve vedení však tato příležitost nebyla využita. Bylo typické, že ani pro přípravu krajských konferencí, ani pro vystoupe­ní vedoucích delegací ÜV ne­byla dána jednotná a jasná směrnice. Pravice na nich chtěla získat další pozice a ^osáhnout většinu pro svůj požadavek svolání mimořád­ného sjezdu. Přes všechno její úsilí však požadavek mimo­řádného sjezdu přímo podpo­řily jen městská konference v Praze, kde A. Dubček, O. Černík a Jf Smrkovský ne­účinně vystupovali, nedokáza­li obhájit usnesení pléna ÜV, a krajská konference v Jiho­moravském kraji, kterou Špa­ček podvedl zkresleným vý­kladem stanoviska ÜV. Nej­důrazněji se proti stanovisku pravice vyslovily krajské kon­ference na Slovensku. Pravice proto dále rozšiřo­vala frontu svého náporu na stranické orgány, na rozhodu­jící složky stranického a stát­ního aparátu, na společenské organizace a ideologický život. Opoziční, tzv. druhé centrum ve straně, které se zformovalo na bázi městského výboru KSC v Praze, organizovaně, politicky a ideově koordino­valo a ^sjednocovalo činnost různých opozičních skupin, určovalo jednotnou taktiku a způsob protistranického boje. Představiteli tohoto centra byli anebo se jimi později stali 1 někteří členové předsednic­tva, sekretariátu i pléna ústředního výboru strany, ja­ko například F. Kriege!, J. Smrkovský, J. Špaček, C. Cí­sař, V. Slavík, O. Šik. V. Prch­lík, Z. Mlynař. F. Vodsloň, B. Šimon, J. Borůvka, M. Vacu­lík. Pravicová seskupení vzni­kala i v krajích a okresech. Přitom jejich struktura byla budována tak. aby obsáhla a umožňovala vliv pravice v dů­ležitých orgánech Strany a ve významných složkách jejího aparátu, v rozhodujících stře­discích společenských věd, ve sdělovacích prostředcích, v ob­lasti školství, vědy a kultury a v důležitých článcích státní­ho aparátu. Konečné cíle pravicových a protisocialistických sil na Slo­vensku byly totožné se záměry pravice v českých krajích. ■ Druhou část tohoto ma­teriálu přineseme v zítřejším vydání Zemědělských novin. které nastoloval vývoj. V tom­to duchu přijala výsledky led­nového pléna naprostá většina strany a našeho lidu. II. učinilo přítrž narůstajícím Od dubna 1969 vynaložil ústřední výbor, jeho předsed­nictvo spolu s aktivem strany velké úsilí, aby objasnily stra­ně, dělnické třídě a všem ob­čanům příčiny krize naší spo­lečnosti, která vyvrcholila v roce 1968 v kontrarevoluci. V návaznosti na hodnocení a závěry, které přijal ŰV KSČ zejména po svém zasedání v září 1969 a v lednu 1970, byly' ve stranických orgánech a organizacích vlastní rozbory, vypracovány které spolu s pohovory s jedním a půlmi­liónem členů strany při vý­měně legitimací pomohly dále odhalit působení pravicových a antisocialistických sil ve straně a ve společnosti. Nashromážděné zkušenosti a poznatky nám umožňují, abychom přistoupili k zobec­nění tohoto kolektivního po­znání strany. Ústřední výbor KSČ je přesvědčen, že se ten­to dokument stane poučením pro stranu a přispěje k její­mu dalšímu politickoideovému i organizačnímu sjednocování, k upevnění jejího marxistic­­ko-leninského charakteru, k posílení její vedoucí úlohy a k úspěšnému socialistickému rozvoji celé naší společnosti. 2 Zemědělské noviny

Next