České Listy, 1964 (V/1-22)

1964-01-15 / No. 1

Щ C 6 SKé listí W nm \ňk \ ickechUche. JBiMteh о Сйеск %е [UNK]б­ ­jfC^ ^ Si (?£AiÁdictí- Gheco- o 9i фМтЛл Geccha. o oCe Qj&uMoí Jeheque о У C?T# _^У List exulantů a starousedlíků \jvV«CK>’ Adresa: München 9, Scharfreiterplatz 12. Tel.: 48 36 88 __________________________________________________________________________________________В 20392 E Roč. V. číslo 1 (43) Cena 50 pf. Mnichov, 15. ledna (Januar) 1964 Verlagsort: München SSSR a Československo Komunistická propaganda opakuje již po léta, že československá kapitulace za Mni­chova byla zbytečná, protože Sovětský svaz byl prý ochoten Československu pomoci i kdyby byla Francie Československo opustila. Byli to prý českoslovenští reakcioná­ři, kteří ze strachu z komunismu, z obav o vlastní majetky a ze sympatií s Hitlerem odmítli nabízenou pomocnou ruku. Tato propaganda nemohla být v Česko­slovensku v důsledku poválečných událo­stí kriticky zhodnocena. Zdá se, že má úspěch i v zahraničí a to i mezi exilními činiteli. Ovšem, dr. Hubert Ripka napsal již před válkou v Paříži pod pseudonymem Pierre Buck knížku, v níž na Rudolfa Be­rana svaluje vinu z kapitulace, protože Beran prý dával přednost vlastní kapse a Hitlerovi, před záchranou republiky za po­moci Stalinovy. Za to patrně byl vězněn nacisty a za pobyt v koncetráku pak věz­něn komunisty. Ale od dob Huberta Ripky kolují pověsti o Stalinově vzkazu dr. Be­nešovi. Jednou ten vzkaz tlumočil sovětský vyslanec v Praze Alexandrov, po druhé jej oznámil do Prahy československý vysla­nec v Moskvě Fierlinger. Překvapuje poněkud, že horliví šiřitelé těchto pověstí nemohou nám sdělit ani da­tum těch vzkazů, ani jejich přesný obsah. Ani v oficiální sbírce dokumentů, vydané společně ministerstvem věcí zahraničních ČSR a ministerstvem zahraničí SSSR pod názvem „Nové dokumenty к Mnichovu“ (Orbis, Praha 1958) nic o tom nenalezne­me. A přece nic by tak neprospívalo úče­lům komunistické propagandy jako důkaz, třeba hodně chatrný, že sovětská ochota pomoci Československu nebyla fikcí, ale skutečností. Ve zmíněné publikaci, jež vyšla česky, rusky, anglicky a patrně i v jiných řečech, nalezneme naproti tomu patřičné doklady o tom, že Sovětský svaz se nehrnul do pomoci Československu a že nebyl ochoten něco podniknout pokud by nedošlo к inter­venci francouzské a pokud možná i britské. Soustavné sovětské zdůrazňování, že SSSR dostojí svým smluvnim závazkům je zde ustavičně provázeno vysvětlováním, jaké ty smluvní závazky ve skutečnosti jsou. Jak si Sovětský svaz vykládál smlouvu československo-sovětskou vysvítá nejlépe z proslovu předsedy Nejvyššího sovětu M. I. Kalinina na zasedání, konaném 26. dubna 1938. Kalinin zde prohlásil: „Smlou­va, kterou jsme uzavřeli s Československou republikou se (od smlouvy s Francií) liší jen tím, že jak je uvedeno v protokolu, podpisem při uzavírání sovětsko-českoslo­­venské smlouvy obě vlády společně uzná­vají, že záruky vzájemné pomoci budou platné jen za podmínek stanovených touto smlouvou a to, že oběti útoku poskytne po­moc Francie. Jinými slovy, smlouva, kte­rou jsme uzavřeli s Československem, je obdobná jako francouzská smlouva. Je tu však doplněk, že pomůžeme Českosloven­sku jen tehdy, pomůže-li mu Francie a na­opak, že Československo nám poskytne po­moc jen v případě, bude-li nám pomáhat Francie“. Kalininova interpretace československo­­sovětské smlouvy nebyla jeho osobním ná­zorem, ale oficiálním stanoviskem vlády Sovětského svazu. Dokazuje to na příklad záznam sovětského ministerstva zahraničí o rozhovoru náměstka lidového komisaře zahraničních věcí V. Potomkina s čs. vy­slancem Fierlingerem dne 15. března 1938. Praví se tu: „Uvedl jsem vyslanci, že roz­hodující význam v otázce, položené Cou­­londerem (franc, velvyslancem v Moskvě, který se ptal má-li ČSR jistotu, že mu SSSR přijde na pomoc, kdyby došlo к ně­meckému útoku) má stanovisko Francie samé. Jestliže Francie se pod tou nebo onou záminkou nevyhne splnění svých smluvních závazků, jestliže se postaví pro­ti německému útočníkovi přímo a oprav­dově na odpor, chtíc nechtíc bude i Anglie nucena jiti konec konců týmž směrem. A pokud jde o Sovětský svaz, nikdo a nikdy mu nemohl ještě vyčítat, že by se byl vy­hnul plněni mezinárodních závazků, které na sebe vzal“. Lidový komisař věcí zahraničních Litví­nov telegrafoval 2. září 1938 sovětskému vyslanci v Praze: „Připomněl jsem Payar­­tovi (franc, chargé d’affaires v Moskvě), že Francie je povinna pomáhat Českosloven­sku nezávisle na naší pomoci, kdežto naše pomoc je podmíněna pomocí Francie a pro­to máme větší právo zajimat se o pomoc Francie. К tomu jsem dodal, že poskytne­­li pomoc Francie jsme plně rozhodnuti plnit všechny své závazky podle sovětsko-československého paktu a využijeme při tom všech nám dostupných možností“. Záznam sovětského ministerstva zahra­ničí z 11. září 1938 o rozhovoru Litvinova s Payartem praví, že Litvinov odpověděl na dotaz, co by se stalo, kdyby Polsko na­padlo Československo, těmito slovy: „Ví­me, že Francie je povinna podle smlouvy poskytnout pomoc proti každému agreso­rovi. Pokud jde o Sovětský svaz, není podle formálních podmínek smlouvy sovětsko­­československé povinen poskytnout Česko­slovensku pomoc v případě jeho přepadení se strany Polska. Je ovšem samozřejmé, že si Sovětský svaz, aniž by se v této věci formálně zavazoval, ponechává právo přij­mout v tomto případě podle svého uvážení to či ono rozhodnutí“. Dne 20. září 1938 telegrafuje Poťomkin sovětskému vyslanci v Praze: „Na Bene­šovu otázku, zda Sovětský svaz podle smlouvy poskytne Československu okamži­tou a účinnou pomoc, jestliže Francie zů­stane věrna a rovněž poskytne pomoc, mů­žete dáti jménem vlády Sovětského svazu kladnou odpověď“. V tomto smyslu také Alexandrovsky v Praze informoval. Nikde není záznam, že by byl slíbil více, než byl zmocněn přislíbit. Také Fierlinger byl o tom téhož dne v Moskvě zpraven a v témže smyslu do Prahy referoval. Litvinov precisoval 21. září 1938 sovět­ské stanovisko na plenárním zasedání Spo­lečnosti národů. Prohlásil, že informoval francouzskou vládu o stanovisku vlády so­větské takto: „Máme v úmyslu splnit své závazky vyplývající ze smlouvy a společ­ně s Francií poskytnout Československu veškerou pomoc“. Na tomto stanovisku se ani později nic nezměnilo. Sovětské výhrady a odvolání se na francouzskou pomoc byly kritisová­­ny ve Společnosti národů a Litvinov podal proto 23. září v Politickém výboru SN nový výklad, v němž praví: „ ... Československá vláda trvala při tom (t. j. při sjednávání smlouvy) aby sovětsko-československá po­moc byla podmíněna pomocí Francie, což bylo pojato do příslušné smlouvy. Zaujme­­li tedy Francie nezúčastněný postoj к úto­ku na Československo, bude sovětská vlá­da zproštěna jakýchkoliv závazků vůči ně­mu“. To je mluva víc než jasná, tím spíše, že jako všechny předchozí citáty i tento je ze sbírky dokumentů, vydané společně česko­slovenským i sovětským ministerstvem za­hraničí. Nelze tedy mít pochyby o tom, že Sovětský svaz byl ochoten přijití Českoslo­vensku na pomoc jen tehdy, kdyby do vál­ky šla i Francie a s ní pak Británie. So­větský svaz neměl zájem o osud Českoslo­venska, ale o vytvoření úspěšné válečné koalice, jež by napomohla uskutečnění je­ho některých výbojných cílů. Nakonec ještě otázka, zda Fierlinger re­feroval správně a pravdivě a nemystifiko­­val Prahu sdělením, že sovětská pomoc je jistá i kdyby Francie nepomohla. Je zná­mo, že Fierlinger nakonec přilnul více к Sovětskému svazu než к zemi, jíž zastu­poval, ale referát, o němž se tak často mlu­ví, není obsažen v žádném záznamu česko­slovenské nebo sovětské vlády, ač by měl nezměrnou cenu pro propagandu. Naopak, je zde jeho referát z 29. září 1939, v němž praví docela jasně: „Je pochopitelné, že sovětská vláda váhala a váhá jiti do kon­fliktu bez západních mocností, což také nikdy jsme od ní nežádali. Je tu vážná obava, že by z československé otázky vznikl při tak jednostranné intervenci So­větů problém jako ve Španělsku se všemi strašnými politickými důsledky pro celou Evropu a zejména pro Československo“. Fierlinger, který tedy zřejmě v onu dobu nevěděl o nějakém fiktivním sovětském úmyslu pomoci Československu i bez Fran­cie a který ani pro něco takového tehdy nehoroval, jak je patrno z jeho slov, do­dává к tomu, že by Sovětský svaz šel do konfliktu na usnesení Společnosti národů, tedy za pomoci morální i aktivní většiny světa. Tyto citáty jasně osvětlují stanovisko Sovětského svazu к pomoci Českosloven­sku za mnichovské krise. S hlediska for­málně právního Sovětský svaz smlouvu neporušil, protože „důvtipná“ stylisace smlouvy mu umožnila vyhnout se všemu risiku, aniž by porušil závazky, jako to učinila Francie. Sovětský svaz však ani na chvilku nemínil převzít risiko bez Francie. A tak tyto citáty dokazují také, že česko­­slovensko-sovětská spojenecká smlouva, jež vzbudila Československu tolik mocných nepřátel, byla stejně bezcenná, jako spo­jenecká smlouva Malé dohody. R. Kopecký, Londýn Vzpomínka na slova před léty (27. XII.) zemřelého Prof. dr. F. Mareše „Nad zmatky zbloudilé doby vystupuje mravní osoba, dr. K. Kramář, jenž svým životem ukázal příklad věrné služby náro­du, i když byla rušen nepřízní času. Jeho mysl je čistě česká, se všemi přednostmi i slabostmi: NENÍ V Ní NENÁVISTI A MSTIVOSTI, není v ní CHTIVOSTI PO MOCI, ani utajené záludnosti, nic neskrý­vá, nemusí se báti vyzrazení, řekne vše upřímně a zcela otevřeně. A tak jej od vlá­dy našich věcí mohli odstrčit — CHYT­ŘEJŠÍ. Ale zmatky budí toužení po moud­řejších. Český národ má málo osob národních, s kterými se ztotožňuje. Měl málo vůdců, kteří by s ním splynuli až к sebeobětová­ní. MNOZÍ MU VLÁDLI, ALE NEMI­LOVALI JEJ: užívali jen sil ke svým úče­lům. Dr. Kramář je z těch, jimiž národ žije: nikdy nezapomeneme Palackého, Havlíčka, Riegra, nezapomeneme Kramáře. Jiní náro­dové uznávají ho za představitele národa, přes jiné jeho zástupce. Zosobňoval snahy českého národa, v něm byl žalářován a souzen národ. PROŠEL TAKÉ NÁROD­NÍM OČISTCEM, smyl své viny, zvláště tu, že v rozhodné chvíli neužil politické moci, kterou mu národ svěřil, odevzdal ji jiným a nechal se odstrčit. Neužil ji ani pro sebe ani pro své spolupracovníky, kte­ří měli nejúčinnější podíl na dějinném pře­vratu. Žádný Aristides neujde ostrakismu, není z tohoto světa. Dr. Kramář v Rakousku dělal politiku к zesílení posice českého národa. Vymáhal všeobecné a rovné volební právo к zesílení posice dělnictva, jehož rub se ukázal v obnoveném státu. Za války bojoval s dra­kem v jeho jeskyni, dával mu moudré ra­dy, jejichž nedbáním drak pošel. Básník jako soudce zhodnotil jeho počin vysoko. V rozhodné době měl dr. Kramář ve svých rukou všechnu politickou moc. Rána smek­la se sice po jeho prsou, ALE PŘECE RA­NILA SRDCE. V hluboké úctě zachová Karla Kramáře český národ, moc ponechal v rukou chy­třejších, se vší světskou ctí a slávou — к brzkému zapomenutí. Hledá-li osoby pro další budoucnost podle jeho vzoru, MAR­NÉ SE OHLÍŽÍ . . . Veliké dílo vysoké mravní hodnoty vy­konal dr. Karel Kramář za svůj dlouhý ži­vot!“ Věříme na „tání” V „New Statesman“ v Londýně píše John Morgan pod titulem „Pozdní tání“ o tom, jak v Československu vládne hospo­dářská kříse a nedostatek. Drastická reorga­­nisace československé vlády, píše Morgan, dává ale lidem více naděje na více svobo­dy a blahobytu a musí být viděna v sou­vislosti s návštěvami britského a americké­ho ministra obchodu v Praze. Mnoho „znalců“ komunismu — tak zva­ní kremlologové — již dlouhou dobu mlu­ví o liberalisaci a o tání. Vidí správně. Mý­lí se jen v jedné „maličkosti“. I my věříme s nimi, že „taje“, jenže netaje komunismus na Východě, nýbrž taje, a to velmi pod­statně, svobodný svět. České Listy Za majorom V. Pavlíkom Bolestne dotýka sa mňa zpráva z New Yorku, že majora-delostrelectva Vladimíra PAVLÍKA, niet viac medzi živými. Poznal som ho. Ztravili sme niekoľko prvých me­siacov emigratského života v lágri vo SCHWÄBISCH GMÜND. Bol členom náš­ho lágrového komitétu, čo ale hlavne bol dobrým človekom a dobrým vojakom. Ked sme mu v roku 1948 na sviatok patronky delostrelcov Sv. Barbory (4. decembra), prišli gratulovat, on voják od dojatosti roz­­plákal sa nad ztratenou vlasťou a kládol nám na srdcia aj v emigrácii nezanedbával tieto spoločenské zvyky — lebo oni sú zá­kladom ľudského vzťahu človeka k člove­kovi. Oslávil Sv. Barbory v exile aj po šest­násty krát a dva dni na to — 6. decembra zomrel, — vo veku 52. rokov. Majore Pav­líku: Opustil ste nás navždy. Odišiel ste do armády, která vzrásta stále viac i na­šimi emigrantskými priateľmi. Kladiem v duchu kytičku kvetov na Váš hrob. Bol ste nám Vaším životným príkladom aj ked ma­lou, ale žiarivou hviezdou. Vaša čest — vo­­jáka-dostojníka, Váš ľudský pomer, budú nám vzorom v ťažkých chvíľach boja o slo­bodu vlasti, storej ste sa Vy už nedožil. Budiž Vám Majore PAVLÍKU, zem — slo­bodnej Ameriky ľahká. 3. Dolinský

Next