České Listy, 1964 (V/1-22)
1964-01-15 / No. 1
Щ C 6 SKé listí W nm \ňk \ ickechUche. JBiMteh о Сйеск %е [UNK]б jfC^ ^ Si (?£AiÁdictí- Gheco- o 9i фМтЛл Geccha. o oCe Qj&uMoí Jeheque о У C?T# _^У List exulantů a starousedlíků \jvV«CK>’ Adresa: München 9, Scharfreiterplatz 12. Tel.: 48 36 88 __________________________________________________________________________________________В 20392 E Roč. V. číslo 1 (43) Cena 50 pf. Mnichov, 15. ledna (Januar) 1964 Verlagsort: München SSSR a Československo Komunistická propaganda opakuje již po léta, že československá kapitulace za Mnichova byla zbytečná, protože Sovětský svaz byl prý ochoten Československu pomoci i kdyby byla Francie Československo opustila. Byli to prý českoslovenští reakcionáři, kteří ze strachu z komunismu, z obav o vlastní majetky a ze sympatií s Hitlerem odmítli nabízenou pomocnou ruku. Tato propaganda nemohla být v Československu v důsledku poválečných událostí kriticky zhodnocena. Zdá se, že má úspěch i v zahraničí a to i mezi exilními činiteli. Ovšem, dr. Hubert Ripka napsal již před válkou v Paříži pod pseudonymem Pierre Buck knížku, v níž na Rudolfa Berana svaluje vinu z kapitulace, protože Beran prý dával přednost vlastní kapse a Hitlerovi, před záchranou republiky za pomoci Stalinovy. Za to patrně byl vězněn nacisty a za pobyt v koncetráku pak vězněn komunisty. Ale od dob Huberta Ripky kolují pověsti o Stalinově vzkazu dr. Benešovi. Jednou ten vzkaz tlumočil sovětský vyslanec v Praze Alexandrov, po druhé jej oznámil do Prahy československý vyslanec v Moskvě Fierlinger. Překvapuje poněkud, že horliví šiřitelé těchto pověstí nemohou nám sdělit ani datum těch vzkazů, ani jejich přesný obsah. Ani v oficiální sbírce dokumentů, vydané společně ministerstvem věcí zahraničních ČSR a ministerstvem zahraničí SSSR pod názvem „Nové dokumenty к Mnichovu“ (Orbis, Praha 1958) nic o tom nenalezneme. A přece nic by tak neprospívalo účelům komunistické propagandy jako důkaz, třeba hodně chatrný, že sovětská ochota pomoci Československu nebyla fikcí, ale skutečností. Ve zmíněné publikaci, jež vyšla česky, rusky, anglicky a patrně i v jiných řečech, nalezneme naproti tomu patřičné doklady o tom, že Sovětský svaz se nehrnul do pomoci Československu a že nebyl ochoten něco podniknout pokud by nedošlo к intervenci francouzské a pokud možná i britské. Soustavné sovětské zdůrazňování, že SSSR dostojí svým smluvnim závazkům je zde ustavičně provázeno vysvětlováním, jaké ty smluvní závazky ve skutečnosti jsou. Jak si Sovětský svaz vykládál smlouvu československo-sovětskou vysvítá nejlépe z proslovu předsedy Nejvyššího sovětu M. I. Kalinina na zasedání, konaném 26. dubna 1938. Kalinin zde prohlásil: „Smlouva, kterou jsme uzavřeli s Československou republikou se (od smlouvy s Francií) liší jen tím, že jak je uvedeno v protokolu, podpisem při uzavírání sovětsko-československé smlouvy obě vlády společně uznávají, že záruky vzájemné pomoci budou platné jen za podmínek stanovených touto smlouvou a to, že oběti útoku poskytne pomoc Francie. Jinými slovy, smlouva, kterou jsme uzavřeli s Československem, je obdobná jako francouzská smlouva. Je tu však doplněk, že pomůžeme Československu jen tehdy, pomůže-li mu Francie a naopak, že Československo nám poskytne pomoc jen v případě, bude-li nám pomáhat Francie“. Kalininova interpretace československosovětské smlouvy nebyla jeho osobním názorem, ale oficiálním stanoviskem vlády Sovětského svazu. Dokazuje to na příklad záznam sovětského ministerstva zahraničí o rozhovoru náměstka lidového komisaře zahraničních věcí V. Potomkina s čs. vyslancem Fierlingerem dne 15. března 1938. Praví se tu: „Uvedl jsem vyslanci, že rozhodující význam v otázce, položené Coulonderem (franc, velvyslancem v Moskvě, který se ptal má-li ČSR jistotu, že mu SSSR přijde na pomoc, kdyby došlo к německému útoku) má stanovisko Francie samé. Jestliže Francie se pod tou nebo onou záminkou nevyhne splnění svých smluvních závazků, jestliže se postaví proti německému útočníkovi přímo a opravdově na odpor, chtíc nechtíc bude i Anglie nucena jiti konec konců týmž směrem. A pokud jde o Sovětský svaz, nikdo a nikdy mu nemohl ještě vyčítat, že by se byl vyhnul plněni mezinárodních závazků, které na sebe vzal“. Lidový komisař věcí zahraničních Litvínov telegrafoval 2. září 1938 sovětskému vyslanci v Praze: „Připomněl jsem Payartovi (franc, chargé d’affaires v Moskvě), že Francie je povinna pomáhat Československu nezávisle na naší pomoci, kdežto naše pomoc je podmíněna pomocí Francie a proto máme větší právo zajimat se o pomoc Francie. К tomu jsem dodal, že poskytneli pomoc Francie jsme plně rozhodnuti plnit všechny své závazky podle sovětsko-československého paktu a využijeme při tom všech nám dostupných možností“. Záznam sovětského ministerstva zahraničí z 11. září 1938 o rozhovoru Litvinova s Payartem praví, že Litvinov odpověděl na dotaz, co by se stalo, kdyby Polsko napadlo Československo, těmito slovy: „Víme, že Francie je povinna podle smlouvy poskytnout pomoc proti každému agresorovi. Pokud jde o Sovětský svaz, není podle formálních podmínek smlouvy sovětskočeskoslovenské povinen poskytnout Československu pomoc v případě jeho přepadení se strany Polska. Je ovšem samozřejmé, že si Sovětský svaz, aniž by se v této věci formálně zavazoval, ponechává právo přijmout v tomto případě podle svého uvážení to či ono rozhodnutí“. Dne 20. září 1938 telegrafuje Poťomkin sovětskému vyslanci v Praze: „Na Benešovu otázku, zda Sovětský svaz podle smlouvy poskytne Československu okamžitou a účinnou pomoc, jestliže Francie zůstane věrna a rovněž poskytne pomoc, můžete dáti jménem vlády Sovětského svazu kladnou odpověď“. V tomto smyslu také Alexandrovsky v Praze informoval. Nikde není záznam, že by byl slíbil více, než byl zmocněn přislíbit. Také Fierlinger byl o tom téhož dne v Moskvě zpraven a v témže smyslu do Prahy referoval. Litvinov precisoval 21. září 1938 sovětské stanovisko na plenárním zasedání Společnosti národů. Prohlásil, že informoval francouzskou vládu o stanovisku vlády sovětské takto: „Máme v úmyslu splnit své závazky vyplývající ze smlouvy a společně s Francií poskytnout Československu veškerou pomoc“. Na tomto stanovisku se ani později nic nezměnilo. Sovětské výhrady a odvolání se na francouzskou pomoc byly kritisovány ve Společnosti národů a Litvinov podal proto 23. září v Politickém výboru SN nový výklad, v němž praví: „ ... Československá vláda trvala při tom (t. j. při sjednávání smlouvy) aby sovětsko-československá pomoc byla podmíněna pomocí Francie, což bylo pojato do příslušné smlouvy. Zaujmeli tedy Francie nezúčastněný postoj к útoku na Československo, bude sovětská vláda zproštěna jakýchkoliv závazků vůči němu“. To je mluva víc než jasná, tím spíše, že jako všechny předchozí citáty i tento je ze sbírky dokumentů, vydané společně československým i sovětským ministerstvem zahraničí. Nelze tedy mít pochyby o tom, že Sovětský svaz byl ochoten přijití Československu na pomoc jen tehdy, kdyby do války šla i Francie a s ní pak Británie. Sovětský svaz neměl zájem o osud Československa, ale o vytvoření úspěšné válečné koalice, jež by napomohla uskutečnění jeho některých výbojných cílů. Nakonec ještě otázka, zda Fierlinger referoval správně a pravdivě a nemystifikoval Prahu sdělením, že sovětská pomoc je jistá i kdyby Francie nepomohla. Je známo, že Fierlinger nakonec přilnul více к Sovětskému svazu než к zemi, jíž zastupoval, ale referát, o němž se tak často mluví, není obsažen v žádném záznamu československé nebo sovětské vlády, ač by měl nezměrnou cenu pro propagandu. Naopak, je zde jeho referát z 29. září 1939, v němž praví docela jasně: „Je pochopitelné, že sovětská vláda váhala a váhá jiti do konfliktu bez západních mocností, což také nikdy jsme od ní nežádali. Je tu vážná obava, že by z československé otázky vznikl při tak jednostranné intervenci Sovětů problém jako ve Španělsku se všemi strašnými politickými důsledky pro celou Evropu a zejména pro Československo“. Fierlinger, který tedy zřejmě v onu dobu nevěděl o nějakém fiktivním sovětském úmyslu pomoci Československu i bez Francie a který ani pro něco takového tehdy nehoroval, jak je patrno z jeho slov, dodává к tomu, že by Sovětský svaz šel do konfliktu na usnesení Společnosti národů, tedy za pomoci morální i aktivní většiny světa. Tyto citáty jasně osvětlují stanovisko Sovětského svazu к pomoci Československu za mnichovské krise. S hlediska formálně právního Sovětský svaz smlouvu neporušil, protože „důvtipná“ stylisace smlouvy mu umožnila vyhnout se všemu risiku, aniž by porušil závazky, jako to učinila Francie. Sovětský svaz však ani na chvilku nemínil převzít risiko bez Francie. A tak tyto citáty dokazují také, že československo-sovětská spojenecká smlouva, jež vzbudila Československu tolik mocných nepřátel, byla stejně bezcenná, jako spojenecká smlouva Malé dohody. R. Kopecký, Londýn Vzpomínka na slova před léty (27. XII.) zemřelého Prof. dr. F. Mareše „Nad zmatky zbloudilé doby vystupuje mravní osoba, dr. K. Kramář, jenž svým životem ukázal příklad věrné služby národu, i když byla rušen nepřízní času. Jeho mysl je čistě česká, se všemi přednostmi i slabostmi: NENÍ V Ní NENÁVISTI A MSTIVOSTI, není v ní CHTIVOSTI PO MOCI, ani utajené záludnosti, nic neskrývá, nemusí se báti vyzrazení, řekne vše upřímně a zcela otevřeně. A tak jej od vlády našich věcí mohli odstrčit — CHYTŘEJŠÍ. Ale zmatky budí toužení po moudřejších. Český národ má málo osob národních, s kterými se ztotožňuje. Měl málo vůdců, kteří by s ním splynuli až к sebeobětování. MNOZÍ MU VLÁDLI, ALE NEMILOVALI JEJ: užívali jen sil ke svým účelům. Dr. Kramář je z těch, jimiž národ žije: nikdy nezapomeneme Palackého, Havlíčka, Riegra, nezapomeneme Kramáře. Jiní národové uznávají ho za představitele národa, přes jiné jeho zástupce. Zosobňoval snahy českého národa, v něm byl žalářován a souzen národ. PROŠEL TAKÉ NÁRODNÍM OČISTCEM, smyl své viny, zvláště tu, že v rozhodné chvíli neužil politické moci, kterou mu národ svěřil, odevzdal ji jiným a nechal se odstrčit. Neužil ji ani pro sebe ani pro své spolupracovníky, kteří měli nejúčinnější podíl na dějinném převratu. Žádný Aristides neujde ostrakismu, není z tohoto světa. Dr. Kramář v Rakousku dělal politiku к zesílení posice českého národa. Vymáhal všeobecné a rovné volební právo к zesílení posice dělnictva, jehož rub se ukázal v obnoveném státu. Za války bojoval s drakem v jeho jeskyni, dával mu moudré rady, jejichž nedbáním drak pošel. Básník jako soudce zhodnotil jeho počin vysoko. V rozhodné době měl dr. Kramář ve svých rukou všechnu politickou moc. Rána smekla se sice po jeho prsou, ALE PŘECE RANILA SRDCE. V hluboké úctě zachová Karla Kramáře český národ, moc ponechal v rukou chytřejších, se vší světskou ctí a slávou — к brzkému zapomenutí. Hledá-li osoby pro další budoucnost podle jeho vzoru, MARNÉ SE OHLÍŽÍ . . . Veliké dílo vysoké mravní hodnoty vykonal dr. Karel Kramář za svůj dlouhý život!“ Věříme na „tání” V „New Statesman“ v Londýně píše John Morgan pod titulem „Pozdní tání“ o tom, jak v Československu vládne hospodářská kříse a nedostatek. Drastická reorganisace československé vlády, píše Morgan, dává ale lidem více naděje na více svobody a blahobytu a musí být viděna v souvislosti s návštěvami britského a amerického ministra obchodu v Praze. Mnoho „znalců“ komunismu — tak zvaní kremlologové — již dlouhou dobu mluví o liberalisaci a o tání. Vidí správně. Mýlí se jen v jedné „maličkosti“. I my věříme s nimi, že „taje“, jenže netaje komunismus na Východě, nýbrž taje, a to velmi podstatně, svobodný svět. České Listy Za majorom V. Pavlíkom Bolestne dotýka sa mňa zpráva z New Yorku, že majora-delostrelectva Vladimíra PAVLÍKA, niet viac medzi živými. Poznal som ho. Ztravili sme niekoľko prvých mesiacov emigratského života v lágri vo SCHWÄBISCH GMÜND. Bol členom nášho lágrového komitétu, čo ale hlavne bol dobrým človekom a dobrým vojakom. Ked sme mu v roku 1948 na sviatok patronky delostrelcov Sv. Barbory (4. decembra), prišli gratulovat, on voják od dojatosti rozplákal sa nad ztratenou vlasťou a kládol nám na srdcia aj v emigrácii nezanedbával tieto spoločenské zvyky — lebo oni sú základom ľudského vzťahu človeka k človekovi. Oslávil Sv. Barbory v exile aj po šestnásty krát a dva dni na to — 6. decembra zomrel, — vo veku 52. rokov. Majore Pavlíku: Opustil ste nás navždy. Odišiel ste do armády, která vzrásta stále viac i našimi emigrantskými priateľmi. Kladiem v duchu kytičku kvetov na Váš hrob. Bol ste nám Vaším životným príkladom aj ked malou, ale žiarivou hviezdou. Vaša čest — vojáka-dostojníka, Váš ľudský pomer, budú nám vzorom v ťažkých chvíľach boja o slobodu vlasti, storej ste sa Vy už nedožil. Budiž Vám Majore PAVLÍKU, zem — slobodnej Ameriky ľahká. 3. Dolinský