České Listy, 1964 (V/1-22)
1964-01-15 / No. 1
strana 2 ČESKÉ LISTY Na přelomu roku Pokouším se zde načrtnout zletma důležité změny politického dění končícího roku a vyhlídky pro nastávající rok, jak se jeví v perspektivě našeho exilu. Z důvodu stručnosti označím jednotlivé body krátkými hesly, jež mají jen charakterisovat, nikoliv vysvětlovat. S Benešem či bez Beneše. Našinci v zahraničí poprvé zapátrali v příčinách obou minulých katastrof s větší či menší upřímností, podle stupně dobré vůle dopracovat se praktických výsledků pro posouzení, jak se zachovat v budoucnosti. Mnozí komentátoři vyslovili obavu, že přísná analysa činnosti vedoucích osobností by mohla uškodit dobrému jménu bývalé republiky. Většina však dávala přednost přísnému rozboru osudných událostí jak se vyvíjely ze zdánlivě menších politických přehmatů a krátkozrakosti až do tragických důsledků. Poměr к Německu a sudetským Němcům. Díky hlasu rozumu části exilu vyvstala tato otázka s veškerou vážností. Problém doposud ututlávaný vystoupil zcela imperativně, vystupňován úpadkem komunistického hospodářství doma. Skon generála Prchaly, jenž byl původcem hnutí podporujícího sblížení s bývalými německými krajany, nemohl zastavit snažení jeho přívrženců jakož i šířící se vystřízlivění v řadách exulantů. Požadavky tvořící se nové Evropy počaly převládat nad přežitým škodlivým nacionalismem a úzkoprsou nevraživostí. Přelud koexistence s komunismem. Část exilu propadla této vidině, jež slibovala laciné řešení světového chaosu neschopným či nezkušeným vládním činitelům Západu a jejich politikům, za podpory vysoké finance. Změny ve vládě ČSSR a heslo „destalinisace“ připadalo některým tiskovým i radiovým komentátorům co čarovná formule řešící mnohaletou tragickou situaci. Počali slibovat publiku postupnou „evoluci“ či „liberalisaci“ s možnostmi návratu domů. Byť i vystřízlivění na sebe nedalo dlouho čekat, nedostatek kritičnosti nejhlasitějších krajanských medií za sebou zanechal vlnu skepticismu v jejich účinnost a spolehlivost. Změny vedení v metropolích Západu. Nastalo vystřídání stráží v Anglii, v Kanadě, v Německu a v Itálii, Účinky pro budoucnost a boj proti komunismu nelze ještě zhodnotit. Snaha nové anglické vlády o „usmíření“ s komunismem vzbuzuje obavy. Doba Mnichova patrně již vybledla v paměti britských činitelů. Obchodní styky s komunistickými státy se zdají být hlavním cílem v řešení komunistické otázky. Kanada, bez ohledu na možné zhoubné politické důsledky, se se zápalem vrhla na obchodování obilím s komunistickými zeměmi. Chronický politický zmatek v hlavách jejich vůdců nemohl zplodit nic užitečnějšího. A Spojené státy ... Krátké údobí snahy o zlepšení vztahů к Rusku nevyvolávalo přílišné obavy vzhledem к osobnosti presidenta Kennedyho. Činorodá energie tohoto nevšedního muže by byla nesporně vedla v pravý čas к změně názoru, vyvolaného pod vlivem špatných poradců. Tragický útok zástance právě té nepřátelské ideologie, s níž president Kennedy se hleděl vyrovnat, ukončil slibný život. Politický program jeho následníka, presidenta Johnsona, rýsuje pouze pokračování v humanistických snahách Kennedyho, vymýceni hladu, nemocí a kolonialismu ve světě, bohužel nikde jsme nezaslechli slovo „komunismus“. Na oběti nejkrutějšího kolonialismu nový president nevzpomněl. Upomene ho na ně v nějaké drastické formě jich kolonisátor samotný? O tom nelze pochybovat. Není však možno zahnat určité pochybnosti co do směru politiky vůči komunismu, kterým se bude ubírat diplomacie Spojených států v předvolebním údobí. Zdá se, že bude nutno vyzbrojit se další železnou trpělivostí. Společnost pro vědy a umění. Činnost této vrcholné kulturní krajanské organisace vzbuzuje naděje všech těch, kterým záleží na udržení dobrého jména exilní duchovní elity. Zvláště potěšující jest snaha představenstva SVU zainteresovat všechny kulturní pracovníky ve svobodném světě, bez ohledu na jejich bývalou politickou příslušnost a nynějši světový názor. Tak se stane tato společnost pojítkem veškeré zahraniční inteligence, čímž se snadno překlednou bývalé neshody a nedoruzumění. Valerie Bila, Toronto leden 1964 Psali nám US senátor PETER H. DOMINICK: „Děkuji Vám velmi za Váš dopis z 29. listopadu s číslem Českých listů. Oceňuji Vaši laskavost, že jste mi je poslali a jsem potěšen, že jste uveřejnili mé vývody ve Vašich novinách. Jak víte, mám velmi vyhraněné představy o tomto předmětu a doufám, že nový režim, spolu s naléháním některých z nás v senátě, zaujme realističtější postoj k problémům, vůči nimž se my všichni nalézáme v tomto zápase s mezinárodním komunismem. Nejlepší pozdravy upřímně Peter H. Dominick“. A „Jiráskovo temno"sklánělo se zas nad zemí Po válce, 16. července 1946, snažil se Edouard Daladier, předválečný min. predseda Francie, ospravedlniti svůj předmnichovský postup. Pronesl řeč v pařížském Assembléc Nationale, kterou uveřejnil se záhlavím „Réponse aux Chefs Communists“ (viz. C.T.P. 13, rue LafayetteJ. Zde vytknul francouzským členům této strany nedostatek soudržnosti s národem: Přisluhovali na úkor vlasti Kremlu podle mezinárodní situace v dobe, kdy platila ještě smlouva sjednaná v Rapallo r . 1922 mezi Německem a Ruskem po 1. svět. válce, a když došlo r. 1939 k paktu Ribbentrop-Molotov, jenž umožnil světovou válku druhou. O ČSR tvrdil, že Stalin až do roku 1935 choval krajní nedůvěru vůči naší republice. Poukázal rovněž, jak Manuilský při V. kongresu Internationály nabádal naše komunisty, aby všemi prostředky podporovali odstřeďovací snahy našich menšin, nájmě Němců, až do odtržení pohraničních pásem. Skutečně reagoval tehd. posl. Klement Gottwald 21. prosince 1929 v pražské sněmovně, kde otevřeně přiznal, že „si chodí pro instrukce do Moskvy jak zakroutit krkem našim nekomunistům a jak zničit tento kapitalistický stáť'. Neváhal dodat, že ve svém úsilí bude pokračovat až do úplného rozkladu republiky. Později odjel do Moskvy. Připomeňme si, jak se naše styky s Ruskem postupně vyvíjely během posledního století, jak jsme se zklamali a byli klamáni. Od dávných časů byla u nás upřímná, ale jednostranná náklonnost к ruským bratřím na pokladě příbuzenstva; nebylo tu hraničních sporů, jež by byly ovlinily podobný sklon. V době odvislosti od Rakouska vypravili se v květnu 1867 přední naši politikové za vedení Palackého a dr. Riegra na národopisnou výstavu do Moskvy a byli velmi vlídně přijati i v Petrohradě carem Alexandrem II. Leč, ani on, ani později, když vypukla 1. svět. válka, poslední Romanov car Mikuláš II. nedali se pohnouti, aby podporoval naše snahy o autonomii, ač v témže roce obdrželi takovou, v rámci habsburské monarchie, Maďaři. Během války Češi odmítali bojovat a hromadně přebíhali к Rusům. Carská kamarila ale odmítla utvoření legií a teprve za Kerenského byla jejich vojenská součinnost uvítána. Jim se přičítá, že Brusilov mohl zvítězit u Zborová v červenci 1917. Tehdy byl nalezen za revoluce v carském archivu zápis s datem У října 1916, když bylo tehdy opět naléháno Masarykem na ruské činitele, aby si osvojili naše úsilí. Tam čteme: „Kdyby došlo k ustavení ČSR, Masaryk by se okamžite objevil na scéně s programem, který by ale pro nás mohl být osudný. Jest jasné, že by Masaryk podstatně přispěl k rozvíření západního volnomyšslenkářství . . .“ Masaryk původně předpokládal, že, když Rakousko, podle ruského programu se rozpadne, připadne Podkarpatská Rus patrně Rusku, kde modernisační myšlenky se začly projevovati již při nastoupení cara Alexandra II. na trůn dne 14. prosince 1825. Tehdy t. k v. „dekabristi“ — mužové z prosince — požadovali ústavu podle vzoru Anglie. Byli to většinou odbojníci ze vzdělaných tříd a i členové ruské šlechny. Pa mětliv toho, Masaryk původně ve svém memorandu z října 1914 propagoval myšlenku, aby znovu se rodící ČSR sousedilo po válce s vítězným Ruskem, o které by se mohlo v prvních letech opříti. Vzpomeňme si, že tutéž myšlenku si osvojil r. 1939 i dr. Beneš, když se během léta vracel z exilu z Chicaga do Londýna, kde v témže smyslu se vyjádřil vůči sov. velvyslanci Majskému, dne 19. září 1939, jak uvédl ve svých Pamětech (str. 207). Neměl ovšem tehdy ještě žádné vedoucí postavení v novém odboji. Leč měl snad Masaryk už takové roku 1914? Leč, i pro Mikuláše byla demokracie stále jen „terra ignota“. Ze zápisu jeho generála Kuropatkina víme, jaké dobyvačné plány tento car sám choval i bez vědomí svého zahraničního ministra. Měl namířeno na tehd. Persii, na Tibet a Koreu, a jako každý z jeho předchůdců, na Dardanelly a Bosporus. Situace se podstatně změnila r. 1915, kdy to Rusko dostalo přislíbeno i písemně v březnu, na výslovné své přání, od Anglie a Francie. Již dříve operovali carové hesly mesianismus, když šlo o souvěrce v Palestýně, nebo panslavismus, když se chystali „osvobodit“ Bulhary z turecké nadvlády. Na berlínském kongrese r. 1878 však car věc neprosadil. Po pádu carismu ujali se bolševici úkolu sjednotiti mezinárodní dělnictvo. Používali к tomu hesla soc. demokracie vysloveného r. 1847 v manifestu Marx-Engelsově, jak bylo roku 1882 přijato do „inaugurační adresy“: „Proletáři všech zemí spojte se. Zbavte se okovů, jimiž Vás zaměstnávatelé přidržují ku práci a vykořisťují Vás. Přidružte se k nám a budete v ráji dělnictva“. Výkřik takto lákavý pro polovzdělaný lid. Mnoho jich sedlo na lep a mělo těžkosti se dostati z něho bez úhony zase do svobodného světa. Masaryk, když osobně sledoval počínání Leninovo varoval své krajany doma: „Není tu žádný diktatoriát proletariátu, ale diktatoriát malé menšiny uchvátitelů moci nad proletariátem. Od takového nemůžeme nikdy očekávat svobodu svého národa“ (čti: „O bolševictví“, T. G. Masaryk, Praha, 1922). Proto bylo sov. Rusko vlivem Clémenceau-a, během prvních pěti let, isolováno „sanitním kordonem“ od svobodného světa. Historie prvních uznávacích aktů jest historie mimořádných zápasů, které sov. režim musil podstoupiti ve svých počátcích. Holá statistika prvních smluv, které ruské soc. fed. sov. republiky sjednaly, ilustruje výmluvně tyto první bídné začátky nové ruské vlády na poli mezinárodním. Podle rady Masaryka měly naše legie opustit Rusko během revoluce Lenina. Politický komisař dal к tomu úřední souhlas. Jeho jméno bylo Stalin. Ale němečtí generálové Hoffmann a Ludendorff protestovali proti odsunu našeho vojska na franc, frontu. Podle původního ujednání měly legie být „likvidovány“. Co to znamenalo víme ze zkušeností Poláků, které Stalin později též dal „likvidovat“. Generál Anders se o tom šíří v časopise „Orzel Bialy“ (č. 15, 1962, Londýn): „Na jaře 1940 bylo v lesíku katynském zavražděno 10.000 polských důstojníků a poddůstojníků, a to v době, kdy sov. Rusko ještě nebylo ve válce“. Na Sibiři se legionářské transporty ocitly oproti sov. voj. oddílům, jež je měly podle nového rozkazu Stalina zadržeti a odzbrojiti. Došlo к vážným šarvátkám, jejichž výsledkem bylo, že legionáři odzbrojili bolševiky a probojovali si volný průjezd až do Vladivostoku. To byla první zkušenost se Stalinem s naší strany. Formální naše styky s SSSR byly zahájeny 3. června 1922, kdy mezi oběma vládami byla sjednána obch. smlouva. Téhož dne byla podepsána obdobná úprava mezi vládou ukrajiské sov. soc. republiky, která, jako ostatní republiky, byla ještě sa- Pokračování na str. 4 Sovětský svaz předložil na počátku t. r. západním vládám návrhy na řešení mezinárodních politických problémů. Podle názorů komunistů by Československo mělo připadnout definitivně do sféry světového komunismu. Pro nás Čechy musí býti zásadou, že současný stav v Československu je nedemokratický a nepřijatelný, jelikož obnovení Československa v roce 1945 nebylo zakotveno na principech demokracie, neboť byly zakázány některé demokratické strany a druhé vehnány zásluhou československo-sovětské smlouvy a t. zv. Košického vládního programu do Národní fronty s komunisty. Tím byly ovlivněny volby z roku 1946, které potvrdily komunistům nové nebo již zaujaté kliěové posice. Žádné činy provedené na území Československa po dubnu 1945 nezavazují český národ. Má-li dojiti к uklidnění v Evropě a světě vůbec, je nutné, aby podobné chyby, jako v Československu, byly napraveny. Naším přesvědčením je, aby v Československu byly provedeny svobodné volby za dohledu mezinárodní komise, ke kterým by byly připuštěny demokratické a státotvorné strany z roku 1938, které by se mohly opět svobodně ustavit a zúčastnit se volební kampaně zvyklé v zemích demokratického světa. Právo na volby by měli všichni občané, kteří počátkem září 1938 vlastnili čs. občanství a kteří by o toto právo projevili zájem. Český Národní Výbor v Londýně V prípisu p. R. Kopeckého z Londýna v prosincovém čísle došlo к záměně letopočtu 1962. Správně se jedná o rok 1952. — Č. L. EVROPSKÉ POZNÁMKY Spolkový kancléř prof. dr. Ludwig Erhard navštívil koncem prosince 1963 presidenta Johnsona na jeho ranči v Texasu к delším rozhovorům, jichž se zúčastnili částečně i ministři Rusk a dr. Gerhard Schröder. Komuniké, vydané po skončení rozhovorů, prohlašuje, že se má dále pokračovat v pokusech o uvolnění a že nemá být uzavřena žádná dohoda, která by zvěčnila rozdělení Německa. Bývalý spolkový kancléř dr. Konrad Adenauer slavil dne 5. ledna 1964 svoje osmaosmdesáté narozeniny. Jubileum zastihlo dr. Adenauera v naprosté tělesné i duševní svěžesti, zdraví a plné síle. Dr. Adenauer je předsedou strany Křesťanských demokratů a strana mu uspořádala velkou slavnost v Redutě v Bad Godesbergu, jíž se zúčastnila celá německá vláda v čele s kancléřem Erhardem. Slavnosti se zúčastnily všechny vynikající osobnosti politického, hospodářského a kulturního života Západního Německa a celá velká Adenauerova rodina. Četná blahopřání poslali jubilantovi vedoucí státníci svobodného světa. Na tříkrálovém zasedání strany svobodných demokratů FDP ve Stuttgarts promluvil předseda strany, vicekancléř a ministr pro celoněmecké otázky, dr. Erich Mende. Řekl, že možnost návštěvy Východního Berlína pro obyvatele Západního Berlína musí být v jednáních prodloužena, že má být zvýšen všeobecný styk mezi Západem a Východem především pro umělce, vědce, obchodníky a duchovní osoby a že i Východním Berlíňanům mají být dovo-Pokračování na str. 3