České Listy, 1964 (V/1-22)

1964-01-15 / No. 1

strana 2 ČESKÉ LISTY Na přelomu roku Pokouším se zde načrtnout zletma důležité změny politického dění končícího roku a vyhlídky pro nastávající rok, jak se jeví v perspektivě našeho exilu. Z důvodu stručnosti označím jednotlivé body krátkými hesly, jež mají jen charakterisovat, ni­koliv vysvětlovat. S Benešem či bez Beneše. Našinci v za­hraničí poprvé zapátrali v příčinách obou minulých katastrof s větší či menší upřím­ností, podle stupně dobré vůle dopracovat se praktických výsledků pro posouzení, jak se zachovat v budoucnosti. Mnozí komen­tátoři vyslovili obavu, že přísná analysa činnosti vedoucích osobností by mohla uškodit dobrému jménu bývalé republiky. Většina však dávala přednost přísnému rozboru osudných událostí jak se vyvíjely ze zdánlivě menších politických přehmatů a krátkozrakosti až do tragických důsled­ků. Poměr к Německu a sudetským Němcům. Díky hlasu rozumu části exilu vyvstala tato otázka s veškerou vážností. Problém doposud ututlávaný vystoupil zcela impe­rativně, vystupňován úpadkem komuni­stického hospodářství doma. Skon generála Prchaly, jenž byl původcem hnutí podpo­rujícího sblížení s bývalými německými krajany, nemohl zastavit snažení jeho pří­vrženců jakož i šířící se vystřízlivění v řa­dách exulantů. Požadavky tvořící se nové Evropy počaly převládat nad přežitým škodlivým nacionalismem a úzkoprsou ne­vraživostí. Přelud koexistence s komunismem. Část exilu propadla této vidině, jež slibovala la­ciné řešení světového chaosu neschopným či nezkušeným vládním činitelům Západu a jejich politikům, za podpory vysoké fi­nance. Změny ve vládě ČSSR a heslo „de­­stalinisace“ připadalo některým tiskovým i radiovým komentátorům co čarovná for­mule řešící mnohaletou tragickou situaci. Počali slibovat publiku postupnou „evolu­ci“ či „liberalisaci“ s možnostmi návratu domů. Byť i vystřízlivění na sebe nedalo dlouho čekat, nedostatek kritičnosti nej­­hlasitějších krajanských medií za sebou zanechal vlnu skepticismu v jejich účin­nost a spolehlivost. Změny vedení v metropolích Západu. Nastalo vystřídání stráží v Anglii, v Ka­nadě, v Německu a v Itálii, Účinky pro budoucnost a boj proti komunismu nelze ještě zhodnotit. Snaha nové anglické vlá­dy o „usmíření“ s komunismem vzbuzuje obavy. Doba Mnichova patrně již vybledla v paměti britských činitelů. Obchodní sty­ky s komunistickými státy se zdají být hlavním cílem v řešení komunistické otáz­ky. Kanada, bez ohledu na možné zhoubné politické důsledky, se se zápalem vrhla na obchodování obilím s komunistickými ze­měmi. Chronický politický zmatek v hla­vách jejich vůdců nemohl zplodit nic uži­tečnějšího. A Spojené státy ... Krátké údobí snahy o zlepšení vztahů к Rusku nevyvolávalo přílišné obavy vzhledem к osobnosti presi­denta Kennedyho. Činorodá energie tohoto nevšedního muže by byla nesporně vedla v pravý čas к změně názoru, vyvolaného pod vlivem špatných poradců. Tragický útok zástance právě té nepřátelské ideolo­gie, s níž president Kennedy se hleděl vy­rovnat, ukončil slibný život. Politický pro­gram jeho následníka, presidenta Johnso­­na, rýsuje pouze pokračování v humanisti­ckých snahách Kennedyho, vymýceni hladu, nemocí a kolonialismu ve světě, bo­hužel nikde jsme nezaslechli slovo „komu­nismus“. Na oběti nejkrutějšího kolonia­lismu nový president nevzpomněl. Upo­mene ho na ně v nějaké drastické formě jich kolonisátor samotný? O tom nelze po­chybovat. Není však možno zahnat určité pochybnosti co do směru politiky vůči ko­munismu, kterým se bude ubírat diploma­cie Spojených států v předvolebním údobí. Zdá se, že bude nutno vyzbrojit se další železnou trpělivostí. Společnost pro vědy a umění. Činnost této vrcholné kulturní krajanské organisa­­ce vzbuzuje naděje všech těch, kterým zá­leží na udržení dobrého jména exilní du­chovní elity. Zvláště potěšující jest snaha představenstva SVU zainteresovat všechny kulturní pracovníky ve svobodném světě, bez ohledu na jejich bývalou politickou příslušnost a nynějši světový názor. Tak se stane tato společnost pojítkem veškeré zahraniční inteligence, čímž se snadno pře­­klednou bývalé neshody a nedoruzumění. Valerie Bila, Toronto leden 1964 Psali nám US senátor PETER H. DOMINICK: „Děkuji Vám velmi za Váš dopis z 29. listopadu s číslem Českých listů. Oceňuji Vaši laskavost, že jste mi je poslali a jsem potěšen, že jste uveřejnili mé vývody ve Vašich novinách. Jak víte, mám velmi vyhraněné před­stavy o tomto předmětu a doufám, že nový režim, spolu s naléháním některých z nás v senátě, zaujme realističtější postoj k prob­lémům, vůči nimž se my všichni nalézáme v tomto zápase s mezinárodním komunismem. Nejlepší pozdravy upřímně Peter H. Dominick“. A „Jiráskovo temno"sklánělo se zas nad zemí Po válce, 16. července 1946, snažil se Edouard Daladier, předválečný min. predseda Francie, ospravedlniti svůj předmnichovský postup. Pronesl řeč v pařížském Assembléc Nationale, kterou uveřejnil se záhlavím „Réponse aux Chefs Communists“ (viz. C.T.P. 13, rue LafayetteJ. Zde vytknul francouzským členům této strany nedostatek sou­držnosti s národem: Přisluhovali na úkor vlasti Kremlu podle mezinárodní situace v dobe, kdy platila ještě smlouva sjednaná v Rapallo r . 1922 mezi Německem a Ru­skem po 1. svět. válce, a když došlo r. 1939 k paktu Ribbentrop-Molotov, jenž umož­nil světovou válku druhou. O ČSR tvrdil, že Stalin až do roku 1935 choval krajní nedůvěru vůči naší repub­lice. Poukázal rovněž, jak Manuilský při V. kongresu Internationály nabádal naše ko­munisty, aby všemi prostředky podporovali odstřeďovací snahy našich menšin, nájmě Němců, až do odtržení pohraničních pásem. Skutečně reagoval tehd. posl. Klement Gott­wald 21. prosince 1929 v pražské sněmov­ně, kde otevřeně přiznal, že „si chodí pro instrukce do Moskvy jak zakroutit krkem našim nekomunistům a jak zničit tento ka­pitalistický stáť'. Neváhal dodat, že ve svém úsilí bude pokračovat až do úplného rozkladu republiky. Později odjel do Mos­kvy. Připomeňme si, jak se naše styky s Ru­skem postupně vyvíjely během posledního století, jak jsme se zklamali a byli klamáni. Od dávných časů byla u nás upřímná, ale jednostranná náklonnost к ruským bratřím na pokladě příbuzenstva; nebylo tu hranič­ních sporů, jež by byly ovlinily podobný sklon. V době odvislosti od Rakouska vy­pravili se v květnu 1867 přední naši poli­tikové za vedení Palackého a dr. Riegra na národopisnou výstavu do Moskvy a byli velmi vlídně přijati i v Petrohradě carem Alexandrem II. Leč, ani on, ani později, když vypukla 1. svět. válka, poslední Ro­manov car Mikuláš II. nedali se pohnouti, aby podporoval naše snahy o autonomii, ač v témže roce obdrželi takovou, v rámci habsburské monarchie, Maďaři. Během vál­ky Češi odmítali bojovat a hromadně pře­bíhali к Rusům. Carská kamarila ale odmít­la utvoření legií a teprve za Kerenského byla jejich vojenská součinnost uvítána. Jim se přičítá, že Brusilov mohl zvítězit u Zbo­rová v červenci 1917. Tehdy byl nalezen za revoluce v carském archivu zápis s da­­tem У října 1916, když bylo tehdy opět na­léháno Masarykem na ruské činitele, aby si osvojili naše úsilí. Tam čteme: „Kdyby do­šlo k ustavení ČSR, Masaryk by se okam­žite objevil na scéně s programem, který by ale pro nás mohl být osudný. Jest jasné, že by Masaryk podstatně přispěl k rozvíření západního volnomyšslenkářství . . .“ Masaryk původně předpokládal, že, když Rakousko, podle ruského programu se roz­padne, připadne Podkarpatská Rus patrně Rusku, kde modernisační myšlenky se začly projevovati již při nastoupení cara Alexan­dra II. na trůn dne 14. prosince 1825. Teh­dy t. k v. „dekabristi“ — mužové z pro­since — požadovali ústavu podle vzoru Anglie. Byli to většinou odbojníci ze vzdě­laných tříd a i členové ruské šlechny. Pa mětliv toho, Masaryk původně ve svém memorandu z října 1914 propagoval my­šlenku, aby znovu se rodící ČSR sousedilo po válce s vítězným Ruskem, o které by se mohlo v prvních letech opříti. Vzpomeňme si, že tutéž myšlenku si osvojil r. 1939 i dr. Beneš, když se během léta vracel z exilu z Chicaga do Londýna, kde v témže smyslu se vyjádřil vůči sov. velvyslanci Majskému, dne 19. září 1939, jak uvédl ve svých Pa­mětech (str. 207). Neměl ovšem tehdy ještě žádné vedoucí postavení v novém odboji. Leč měl snad Masaryk už takové roku 1914? Leč, i pro Mikuláše byla demokracie stá­le jen „terra ignota“. Ze zápisu jeho gene­rála Kuropatkina víme, jaké dobyvačné plány tento car sám choval i bez vědomí svého zahraničního ministra. Měl namíře­no na tehd. Persii, na Tibet a Koreu, a ja­ko každý z jeho předchůdců, na Dardanel­­ly a Bosporus. Situace se podstatně změni­la r. 1915, kdy to Rusko dostalo přislíbe­no i písemně v březnu, na výslovné své přání, od Anglie a Francie. Již dříve ope­rovali carové hesly mesianismus, když šlo o souvěrce v Palestýně, nebo panslavismus, když se chystali „osvobodit“ Bulhary z tu­recké nadvlády. Na berlínském kongrese r. 1878 však car věc neprosadil. Po pádu ca­­rismu ujali se bolševici úkolu sjednotiti me­zinárodní dělnictvo. Používali к tomu he­sla soc. demokracie vysloveného r. 1847 v manifestu Marx-Engelsově, jak bylo roku 1882 přijato do „inaugurační adresy“: „Proletáři všech zemí spojte se. Zbavte se okovů, jimiž Vás zaměstnávatelé přidržují ku práci a vykořisťují Vás. Přidružte se k nám a budete v ráji dělnictva“. Výkřik takto lákavý pro polovzdělaný lid. Mnoho jich sedlo na lep a mělo těžkosti se dostati z něho bez úhony zase do svobodného svě­ta. Masaryk, když osobně sledoval počínání Leninovo varoval své krajany doma: „Ne­ní tu žádný diktatoriát proletariátu, ale dik­­tatoriát malé menšiny uchvátitelů moci nad proletariátem. Od takového nemůžeme ni­kdy očekávat svobodu svého národa“ (čti: „O bolševictví“, T. G. Masaryk, Praha, 1922). Proto bylo sov. Rusko vlivem Clé­­menceau-a, během prvních pěti let, isolová­no „sanitním kordonem“ od svobodného světa. Historie prvních uznávacích aktů jest historie mimořádných zápasů, které sov. re­žim musil podstoupiti ve svých počátcích. Holá statistika prvních smluv, které ruské soc. fed. sov. republiky sjednaly, ilustruje výmluvně tyto první bídné začátky nové ruské vlády na poli mezinárodním. Podle rady Masaryka měly naše legie opustit Rusko během revoluce Lenina. Po­litický komisař dal к tomu úřední souhlas. Jeho jméno bylo Stalin. Ale němečtí gene­rálové Hoffmann a Ludendorff protestova­li proti odsunu našeho vojska na franc, frontu. Podle původního ujednání měly le­gie být „likvidovány“. Co to znamenalo víme ze zkušeností Poláků, které Stalin po­zději též dal „likvidovat“. Generál Anders se o tom šíří v časopise „Orzel Bialy“ (č. 15, 1962, Londýn): „Na jaře 1940 bylo v lesíku katynském zavražděno 10.000 pol­ských důstojníků a poddůstojníků, a to v době, kdy sov. Rusko ještě nebylo ve vál­ce“. Na Sibiři se legionářské transporty ocitly oproti sov. voj. oddílům, jež je měly pod­le nového rozkazu Stalina zadržeti a od­­zbrojiti. Došlo к vážným šarvátkám, jejichž výsledkem bylo, že legionáři odzbrojili bol­ševiky a probojovali si volný průjezd až do Vladivostoku. To byla první zkušenost se Stalinem s naší strany. Formální naše styky s SSSR byly zahá­jeny 3. června 1922, kdy mezi oběma vlá­dami byla sjednána obch. smlouva. Téhož dne byla podepsána obdobná úprava mezi vládou ukrajiské sov. soc. republiky, která, jako ostatní republiky, byla ještě sa- Pokračování na str. 4 Sovětský svaz předložil na počátku t. r. západním vládám návrhy na řešení mezi­národních politických problémů. Podle ná­zorů komunistů by Československo mělo připadnout definitivně do sféry světového komunismu. Pro nás Čechy musí býti zásadou, že současný stav v Československu je nede­mokratický a nepřijatelný, jelikož obnove­ní Československa v roce 1945 nebylo za­kotveno na principech demokracie, neboť byly zakázány některé demokratické stra­ny a druhé vehnány zásluhou českosloven­­sko-sovětské smlouvy a t. zv. Košického vládního programu do Národní fronty s komunisty. Tím byly ovlivněny volby z roku 1946, které potvrdily komunistům no­vé nebo již zaujaté kliěové posice. Žádné činy provedené na území Če­skoslovenska po dubnu 1945 nezavazují če­ský národ. Má-li dojiti к uklidnění v Ev­ropě a světě vůbec, je nutné, aby podobné chyby, jako v Československu, byly na­praveny. Naším přesvědčením je, aby v Českoslo­vensku byly provedeny svobodné volby za dohledu mezinárodní komise, ke kterým by byly připuštěny demokratické a státo­tvorné strany z roku 1938, které by se moh­ly opět svobodně ustavit a zúčastnit se vo­lební kampaně zvyklé v zemích demokra­tického světa. Právo na volby by měli všichni občané, kteří počátkem září 1938 vlastnili čs. občanství a kteří by o toto právo projevili zájem. Český Národní Výbor v Londýně V prípisu p. R. Kopeckého z Londýna v prosincovém čísle došlo к záměně letopočtu 1962. Správně se jedná o rok 1952. — Č. L. EVROPSKÉ POZNÁMKY Spolkový kancléř prof. dr. Ludwig Erhard navštívil koncem prosince 1963 presidenta Johnsona na jeho ranči v Te­xasu к delším rozhovorům, jichž se zúčast­nili částečně i ministři Rusk a dr. Gerhard Schröder. Komuniké, vydané po skončení rozhovorů, prohlašuje, že se má dále po­kračovat v pokusech o uvolnění a že nemá být uzavřena žádná dohoda, která by zvěč­nila rozdělení Německa. Bývalý spolkový kancléř dr. Konrad Adenauer slavil dne 5. ledna 1964 svoje osmaosmdesáté narozeniny. Jubileum za­stihlo dr. Adenauera v naprosté tělesné i duševní svěžesti, zdraví a plné síle. Dr. Adenauer je předsedou strany Křesťan­ských demokratů a strana mu uspořádala velkou slavnost v Redutě v Bad Godesber­­gu, jíž se zúčastnila celá německá vláda v čele s kancléřem Erhardem. Slavnosti se zúčastnily všechny vynikající osobnosti politického, hospodářského a kulturního života Západního Německa a celá velká Adenauerova rodina. Četná blahopřání po­slali jubilantovi vedoucí státníci svobodné­ho světa. Na tříkrálovém zasedání strany svobod­ných demokratů FDP ve Stuttgarts pro­mluvil předseda strany, vicekancléř a mi­nistr pro celoněmecké otázky, dr. Erich Mende. Řekl, že možnost návštěvy Východ­ního Berlína pro obyvatele Západního Ber­lína musí být v jednáních prodloužena, že má být zvýšen všeobecný styk mezi Zápa­dem a Východem především pro umělce, vědce, obchodníky a duchovní osoby a že i Východním Berlíňanům mají být dovo-Pokračování na str. 3

Next