České Listy, 1969 (X/1-12)
1969-01-01 / No. 1-2
Ш česKé listy /"VW ш С rdob" JAckeckUcke Stätte*. o Gtoech Oieuu л глР* (РеЛйШса Qheca o Ol fy&male deccíusгл ° «Се Qeuknal Jdieque. o V fní \jS/ ТУ List exulantů a starousedlíků Adresa: 8 München 90, Auerfeldstrasse 2 Roč. X. číslo 1-2 (103-104) Cena 1.50 DM Mnichov, ledenůnov (Januar-Februar 1969 Verlagsort: München Zvolení Nixona novou nadějí pro náš národ doma Dr. h. c. KAREL F. SXEKR, místopředseda „Americans of Czechoslovak Descent for Nixon-Agnew“, New York Snad jen březen 1939, datum nacistické okupace našich zemí, a komunistický puč v únoru 1948 mohou ilustrovat hloubku dnešního utrpení našeho národa. Celá země je znovu násilně obsazena cizáckými vojsky, do úřadů dosazeni sovětští poradci, sovětská tajná policie prosakuje životním procesem národa a přikročuje к zajištění mladé generace intelektuálů, jež se vzepřela svým liberalismem stalinskému otrokářství, pro který Moskva je určila к vyhlazení. Sovětská invase Československa, s výjimkou vlád sovětských satelitů, na ní se podílejíchch, otřásla svědomím civilisovaného světa. Byla s rozhořčeným protestem odsouzena jako vyložené brutální násilí. Vládami svobodných zemí, představiteli kulturní lidské společnosti, včetně ruské, hodnostáři církevními, dokonce nesovětskými komunisty samotnými; celým civilisovaným lidstvem. Avšak viník — Sovětský svaz — svým vetem resoluce Bezpečnostní rady Spojených národů pro okamžité odvolání okupačních vojsk cynicky zničil jakoukoli další naději našeho nově zotročeného národa na navrácení základních lidských práv a suverenity sebevlády. A při tom zůstalo. Chladná skutečnost teroru stalinismu, uváděného znovu v našich zemích v pohyb, činí všechny tyto sympatie slušného světa vybledlými a chabou neproduktívni substitucí za přiměřený rázný zákrok proti bolševickému násilí v a této fázi jeho expanse. Otázkou je, z čeho prýští fakt tohoto hrubého cynismu sovětských „Nepozvolam“, jež anulují každý zákrok Spojených národů proti sovětské agresi do stavu mrtvé nečinnosti, a jejich přímým důsledkem je právě toto naše nové národní neštěstí. Vyplývá z bludné doktríny „koexistence’“ západních demokracií s bolševismem, najmě posledních vlád Spojených států. Kultivování této koexistence administrací na str. 3 Stará a mm emigrace Po třicet let již směřuje do svobodného světa proud emigrace z Československa. Někdy je tak mocný, jako v době pornnichovské a německé okupace, událostí z února 1948, či nynější sovětské invase, jindy je jen drobný, ale vždy je stálý a nekončící. Rozdíly v hromadnosti způsobily, že občas mluvíme o dvou nebo třech emigracích. Ale to je omyl. Emigrace je jen jedna, protože její příčina je jen jedna: potlačení občanských svobod. Nezáleží na tom, páše-li to hnědý či rudý fašismus. Ti, kteří odcházeli hromadně z vlasti 1938-39, 1948, či v bolestném loňském roce, stejně jako ti, kteří v malých skupinkách nebo jednotlivě odešli v mezidobí velkých krisí, všichni byli prodchnuti jednou touhou a snahou: žiti v bezpečí a svobodně a zajistit nějakým způsobem, aby všechen lid český a slovenský se těšil stejnému štěstí. Není rozdílu v základních příčinách a tužbách. Proto by také nemělo býti rozdílu v časově od :;be oddělených vrstvách emigrace. Emigrace, jež odešla před loňskými událostmi, již pro délku svého pobytu ve svobodném světě vyřešila již dávno 'svou právní i hospodářskou posici v zahraničí. Nezávisí již na shovívavosti úřadů zemí, jež jí poskytly pohostinství a skoro bezvýhradně nezávisí ani na veřejné dobročinnosti. Nalezla půdu pod nohama. Emigrace posrpnová tohoto zajištění nemá a nutně potřebuje pomoci těch, kteří již sami prošli touto bolestnou zkouškou. Všechno nasvědčuje, že stará emigrace je si plně vědoma své lidské a národní povinnosti. Všude byla novým příchozím nabídnuta pomocná ruka. Jistě se nestalo všechno, čeho bylo potřebí, ale nelze tvrdit, že je to vinou emigrace dosavadní. Roztroušena po světě, těžko se může sjednotit к velkorysé hospodářské akci. aby čelila náhle vzniklé obrovské potřebě. Bylo by to stejně nad její síly, protože okolnost, že nalezla hospodářskou základnu neznamená, že by většinou žila v nadbytku. Je-li po této stránce mezi nově příchozími jakési rozčarování, budiž připomenuto, že, ač jejich osud je těžký a tvrdý, je mnohem snazší než těch, kteří prchali před ní. Pro ni není špína, bída a nejistota uprchlických táborů v předválečném Polsku, poválečném Německu a jinde. Každý z nás, kdo. odcházel dříve, je ze srdce rád, že nově příchozí jsou ušetřeni toho, co postihlo tak mnohé z nás. Není pochyby, že mnozí z nově příchozích jsou zklamáni ve svém očekávání. Bylo tomu ostatně stejně i u mnohých z těch, kteří šli do světa před nimi v přesvědčení, že svět nemyslí na nic, než na ně. A tu je na čase říci našim nově přibyvším krajanům, pro něž chceme vykonat vše, co je v našich silách a pro něž chceme získávati s(ympatie našeho jinonárodního okolí, aby se neoddávali ilusím. Pomoci, jíž se jim dostane, ať již v míře štědřejší či skromnější, musí použiti к tomu, aby se co nejrychleji postavili na vlastní nohy. Odchodem do zahraničí neprokázali službu nikomu. V zahraničí jsou, aby teprve prokázali službu svému národu, těm kteří nemohli odejiti. Být v emigraci není zásluhou, ale závazkem k službe. Emigrant si nemůže pomoci, aby na čas nebyl přítěží hostitelské zemi. Musí se snažit, aby jí přestal býti co možná nejrychleji, již proto, aby se mohl věnovat skutečnému poslání emigranta, totiž službě svému národu a své vlasti. Musí mluvit za národ, hanebným násilím umlčený, musí být zastáncem jeho práv na svobodu. Aby tak mohl činit, musí přestat být závislým na veřejné dobročinnosti, jíž dnes potřebuje, ale jíž se musí zhostit v zájmu své osobní důstojnosti. To není rada sytého hladovým. Každý z nás musel projít obdobím hladu, všichni jsme museli na trvalo slevit z toho, na co jsme byli doma zvyklí. Všichni jsme museli začínat znova, docela zdola. Nemá smyslu truchlit nad tím, čím jsme byli doma a čím jsme se doufali stát. Co bylo, není. Je na nás, aby to zase bylo. Emigrace, která přišla po srpnových událostech, si musí najít hospodářskou základnu, ať je jakákoliv. Musí však najít také duševní rozvahu, překonat duchovní isolaci, do níž se dostala naše vlast od neblahých mnichovských dnů. A musí se proto zapojit do celkové emigrace. Tato emigrace jistě nedokázala vytvořit totalitní organisační jednotu, jaká panovala a panuje v naší zemi. Dosud jsou v ní rozpory politické a ideové, ale ač nesvornost není programem, vždy je lepší, než bezduché sjednocení se v houfu nemyslících ovcí, jdoucích za stejně nemyslícím beranem. Přes všechny rozdíly v názorech se drtivá většina emigrace duchovně sjednotila v tužbě po obnovení svobody, demokracie, snášelivosti a osvícenosti jež jsou tradicí našeho národa, jak to znova dokázal ruch loňského roku ve vlasti. V této tužbě a snaze se musí nově příchozí sjednotit s těmi, kdož jsou ve svobodném světě již od dřívějška. Posílí tak snahy dosavadní emigrace, omladí ji a poskytnou jí novou průbojnost, jíž potřebuje. na str. 2 RTJDOLF KOPECKÝ, Londýn Na přelomu roků A. D. 1968 byl rokem velkých tužeb, ale ještě většího zklamání. Národ, jenž se spontánně zvedl ve společném úsilí, aby se konečně zbavil stalinských okovů, byl sražen s výše zářných revolučních ideálů do šedivého života konservativního komunistického světa. Byl nucen se poddati nepřátelským protichůdným silám jichž moc nezdolal. Musel se podříditi krutým podmínkám cizí pol. doktrínou spoutaného celku, jehož součástí se nepřirozeným poválečným vývojem stal. Poznal, že v přítomné době musí dále vegetovati v oblasti, kde duševní život jest ještě ovlivněn předsudky a vzory středověku a mravně jest dosud na úrovní doby kamenné. Násilná okupace naší vlasti se odrazila nepříznivě na západě i na východě. Vyvolala revisi obranných opatření proti sovětské rozpínavosti v Evropě, znatelné ochlazení styků s východem a trvalé pochyby o upřímnosti- sov. bloku v politice pokojně, přátelské koexistence. Komunistický svět byl brannou intervencí v Československu otřesen více, než svého času paktem Ribentropp-M olotov, nebo brutálním potlačením madarské revoluce. Moskva strhla masku, kterou kryla překvapující renesanci stalinismu, proti kterému byl Chruščovův režim liberálním rájem. Protismyslně Sovětský svaz, který vznikl krvavou revolucí, jaké v moderních dějinách není rovno, byl pojat strachem z nenásilného, humanistického reformního hnutí и nás. Spáchanou agresí byl o mnoho let zpožděn stěžejní cíl SSSR, aby se vymanil z politické isolace dříve, než se z Číny stane další nepřátelská světová velmoc, kterou až dosud mohl, více méně, opomíjet. Vývoj doma lze charakterisovat jako pozdvižení národa, zaměřeného proti methodám neostalinského režjmu, za jeho humanisaci, demokratiraci a za rekonstrukci strohého marxistického hospodářství. Nebyl to přímočarý proces k nápravě. Neurčitě definovaných reformních tendencí užila pohotová komunistická oposice k tomu, aby dostala stranu z propasti beznaděje, do které byla dvacetiletým řáděním konservativců uvržena. Zachránila tím její ideovou a početní existenci a využila bezpříkladné jednoty a nadšení lidu k utvrzení politického vlivu a moci ve světě. Humanisace byla snadnější částí akce a zůstala jediným, positivním — i když nezaručeným přínosem. O demokratisaci v záp. smyslu se však nedá ani mluvit. Komunistická menšina nadále ovládá život národa. Názory na reformy sociálního a hospodářského uspořádání kolísaly mezi trockistickými a titoistickými směry; liberální intelektuálové (pozbuzování urč. kruhy na západě) inteligence a umírnění socialisté viděli spásu i v minulosti neúspěšné, t. zv. benešovské lidové demokracii. Výkvašení všech proudů vývoje a upřesnění programu vyžadovalo čas a pochopení „spojenců“, kterých se jim však nedostalo. Události projevily, že pouhý materialismus civilisovanému lidu nestačí že potřebuje v hojné míře též svobodu přesvědčení a slova, bez nichž politický a kulturní vzrůst národa není možný. Prokázaly, že komunismus se, za daných peměrů (ne-li vůbec) demokratisovat nedá a že marxismus, jako výlučný základ hospodářství, není samospasitelný; není schopen soutěže a vede nutně k úpadku. Sovětofilství, osvobozovacím legendám a všeslovanskému bratrství dal lid navždy „vale“! Násilný zásah komunistického bloku do vnitřních záležitostí ČSSR byl dodatečně „legalisován“ vyhlášením nové politické doktríny t. zv. Socialistického společenství (Sovětské impérium) a práva Sovětského svazu a členů společenství aby zasáhli kdykoliv do záležitostí členských států. Podle soudobého posudku Pekingu jest ČSSR „hospodářsky vyssávaným otrokem socialistického imperialismu“. Historicky lze liberalisační snahy v Československu, to jest raženi ref. myšlének na str. 2