Československý Architekt, 1972 (XVIII/20-26)

1972-10-24 / No. 20-21

ŽIVOTNI PROSTŘEDÍ NA VESNICI Nedávno projednávala Česká národní rada Návrh koncepce životního prostředí na vesnici, který pod vedením ministerstva výstavby a techniky ČSR vypracoval kolektiv pracovníků pražského Výzkumného ústavu výstavby a architektury. Požádali jsme při té příležitosti o rozhovor vedoucího řešitelského kolektivu, Ing. Aloise SLEPIČKU, CSc. Životni prostředí na vesnici bylo donedávna dosti okrajovou záležitosti. Jaké jsou důvody nynějšího zájmu architektů a vůbec tvůrců životního prostředí o tuto oblast? Dosavadní menší zájem vyplýval z celkové orientace rozvoje naší společnosti zejména na problémy rozvoje průmyslu a měst. Na venkově nedocházelo ke koncentraci výstavby v takovém rozsahu jako ve městě, kde šlo o budování velkých komplexů. Máme tedy za sebou etapu výstavby vysoce industriálni spo-lečnosti. Ale dnes, kdy jsme určitého uspokojivého stavu dosáhli, narůstá problém péče o životní prostředí, a to nejen u nás, ale i v ostatních hospodářsky vyspělých zemích. Nejde jen o jeho umělé složky, ale o rovnováhu umělých a přírodních prvků. Aby nedocházelo rozvojem jedněch k znehodnocování druhých. V evropských podmínkách je tento problém samozřejmě zvlášť akutní, protože jde o kontinent se značnou hustotou obyvatelstva, charakterizovaný vysokým hospodářským rozvojem, nakupením hospodářských činností. To dosud ovlivňuje značný růst znehodnocování přírodního prostředí. Právě proto vstupuje do hry i venkov, protože ten reprezentuje — co do území — určující část rozlohy všech států. Znamená to tedy, že se musíme dostat od jednostranného zájmu o město a jeho nejbližši okolí k širšímu pohledu na venkov... Ano. V komplexním pojetí vystupuje několik klíčových problémů. Jedním z nich je právě vztah přírodních a umělých složek. Co se týče ekonomické úrovně, lze objektivně prokázat, že v Československu bylo dosaženo opravdu výrazného pokroku. Málokterá země v Evropě dosáhla takového ekonomického a nakonec i kulturního růstu venkovského obyvatelstva. Máme i poměrně velmi malé rozdíly mezi jednotlivými oblastmi. A to je jeden z důležitých aspektů. Známe markantní rozdíly v životní úrovni třeba ve Francii, kde jižni část země zaostává za severem, stejně tak v Itálii; v NSR je to třeba Eifel apod. Kardinální otázkou tedy u nás je zachování a racionální využití přírodních zdrojů při celkovém rozvoji společnosti. Nejde o nějaký úzkoprsý a jednostranný ochranářský přístup. Společnost se musí rozvíjet, avšak za předpokladu péče o přírodní zdroje a krajinu. Ovšem venkov k ade na architekty a urbanisty zcela íové a doposud neznámé nároky. Osídlení, výrobu, ale i služby a dopravu nelze řešit konvenčnim — městským přístupem. Jak se bude postupovat? Na tuto otázku známe odpověď zatím jen zčásti. Musíme si ji klást stále znovu a hledat na ni vidy novou a daným podmínkám odpovídající odpověď. Musíme odmítnout pTstup ruralistický — v agrárním smyslu — ale musíme na druhé straně re pektovat specifické zvláštnosti venkova. Chápat rozvoj území jako celku a řešit přitom zvlášť výstavbu na venkově. Zvláštnosti venkova proti městu jsou evidentní: mnohem větší rozptýlenost obyvatelstva, úzké sepětí bydlení s přírodou, velká rozptýlenost pracovišť, a tím i specifický charakter dojížďky do zaměstnání apod. Tc vše se musí promítnout ve všech složkách životního prostředí — v bydlení, občanském vybavení, dopravě a rekreaci. Aplikace extrémního hlediska stírajícího specifikum města a vesnice vede k dnešní situaci, kdy se na venkově dosud často staví obytné domy stejné jako ve městě, bez přihlédnutí k hustotě zástavby, její výšce, celkové struktuře sídel a konečně i reliéfu krajiny. Vesnici je totiž nutno chápat — a to je její důležitá zvláštnost — jako určitou oázu umělých prvků v krajině. Ve městě člověkem vytvořené orvky výrazně převažují. Město je krajinným typem samo o sobě, vesnice je pouze součástí mnohem širšího prostoru. Mezi hraničními přístupy — vesnice bez jakéhokoliv využití městských prvků a schematickou aplikací městských forem v podmínkách vesnice, je třeba najít optimální cestu. Jenže dnes zasahují architekti do výstavby na vesnici velice málo. Většina POKRAČOVÁNI NA STR. 2 Krajina v severních Čechách, snímek Lubomír Štěpán ZAŘÍZENÍ PRO OLYMPIJSKÉ HRY V MNICHOVĚ Areál mnichovské olympiády. Autor urbanistického konceptu arch. G. Benisch a kolektiv Pro tvůrce zařízení her XX. olympiády v Mnichově platilo od začátku heslo: „hry krátkých cest" a „hry v zeleni". Realizace tohoto hesla byla umožněna šťastnou okolností, že uvnitř města, pouhé 4 km od jeho historického centra, byla k dispozici volná plocha 300 ha veliká, která kdysi sloužila jako vojenské cvičiště. Na této ploše byla vybudována hlavní část olympijských zařízení, soustřeďující takové kvantum olympijských soutěží, jaké patrně až dosud na jednom uceleném místě soustředěno nebylo. Tím se naplnila jedna část hesla „hry krátkých cest". Rozloha pozemku, umožňující ponechání velkého kvanta zelených ploch a krajinářské pojetí konceptu řešeného území umožnila realizovat „hry v zeleni". POKRAČOVANÍ na STR. 3 PRAHA 24. 10. 1 972 # CEN A 2,— KČS#ČÍSLO 20-21 TRVALÝ ODKAZ ŘÍJNA Vzpomínáme-li v těchto dnech již padesátého pátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce, uvědomujeme si současně i historický význam této rozhodující kvalitativní přeměny ve struktuře tehdejší společnosti. Revoluční akty, uskutečněné v Rusku, vyústily v ustavení prvního socialistického státu světa, ovlivnily však také výrazným způsobem boj pracujících celého světa proti sociálnímu i národnostnímu útisku. Ideje národního osvobození, sociální spravedlnosti a míru inspirovaly i národně osvobozenecký boj našeho lidu, který vyvrcholil vznikem samostatného československého státu. S myšlenkami velkého Října je nerozlučně spjat i vznik Komunistické strany Československa a její vítězný zápas o socialistickou orientaci naší země, o její trvalé místo ve společenství socialistických států a národů. Pětapadesát let, které uplynuly od vítězného střetnutí ruských pracujících s domácí buržoasií a jejími zahraničními spojenci a padesát let existence Svazu sovětských socialistických republik — tyto časové úseky skýtají nepřeberné množství dějinných faktů, z nichž je možno a nutno čerpat zkušenosti pro dnešek i pro zítřek. V každé oblasti společenské činnosti lze najít významná díla, inspirovaná vítězstvím a uplatněním myšlenek marxismu leninismu. Platí to tím spíše o tak tvůrčí a vyhraněné oblasti, jakou je architektura. Pro tvůrčí činnost architektů se v sovětském Rusku hned po vítězství revoluce a především po porážce zahraničních interventů otevřely vpravdě fantastické, do té doby neslýchané možnosti. Architekti, kteří až dosud mohli svůj um a nápaditost uplatňovat jen na individuálních zakázkách pro úzkou vrstvu majetných, nelezli uplatnění v tvorbě pro celou společnost. Ve dvacátých letech se zrodila slavná tradice sovětské architektury, spojená se jmény bratří Vesninových, Leonidova a dalších, spojená s výstavbou nových továren, přehrad, celých měst. Sovětská architektura šla v té době cestou od někdejší výlučnosti k masovosti, podobně, jako naše architektura po vítězném Únoru v roce 1948. Sovětští architekti se podíleli a podílejí na tvorbě bohatství, jež se stalo vlastnictvím všech. Výsledky tohoto tvůrčího úsilí nalezneme dnes ve všech oblastech sovětské země, v Moskvě a Leningradě stejně jako v pobaltských, zakavkazských a středoasijských republikách či na sovětském Dálném východě. Sovětská architektura, která v sobě spojuje národní tradice s nejlepšími poznatky světového architektonického myšlení, tak v plné míře uplatňuje svoji základní humanistickou úlohu: sloužit lidu. Architekti a architektura mají v socialismu nemalou spoluodpovědnost za plnění ekonomických a kulturně politických úkolů, za vytváření socialistického životního slohu. Tvoří díla, jež mají sloužit této i příštím generacím — díla, odpovídající dosaženému stupni vědeckého, technického a estetického poznání i společenským potřebám. V socialistické společnosti mají k naplnění tohoto poslání všechny možnosti. Cestu k nim jim otevřelo vítězství pravdy — ustavení první dělnickorolnické vlády na šestině světového území, vítězství socialistických ideji v dalších zemích. Využít těchto možností co nejvíce a nejlépe ke službě společnosti — v tom je i příslib a závazek našich architektů, kteří chtějí přispět poctivou prací k trvalému naplnění odkazu Velké říjnové socialistické revoluce. ---------------------1------------------------------ Československý architekt20-21 XI. KONGRES UIA VE VARNĚ Ve dnech 25.—30. září se konal v bulharské Varně jedenáctý kongres Mezinárodní unie architektů, jehož jednání se zúčastnili delegáti a pozorovatelé z 73 zemí pěti kontinentů. Přítomná byla i početná čs. delegace v čele s předsedou Federálního svazu architektů ČSSR prof. Ing. arch. Vladimírem Medunou, rektorem Vysokého učení technického v Brně. Tématem kongresového jednání se stala problematika vztahu architektury a volného času. Zasedání se konalo pod záštitou předsedy Státní rady BLR T. Zivkova, který přednesl pozdravný projev. Vyzvedl v něm úlohu, poslání a odpovědnost architektury při tvorbě a rozvoji životního slohu a poukázal na současné výsledky bulharské architektury, která slouží pracujícímu lidu a má proto plnou podporu socialistické společnosti. Naše delegace se aktivně účastnila všech jednání i podnětné diskuse k jednotlivým referátům. Ke kongresu se podrobněji vrátíme v příštím čísle našeho časopisu.