Československý Svět, červenec-prosinec 1969 (XXIV/13-26)
1969-09-11 / No. 17
Herbert O. Hajek (Nemecká spolková republika) — lil. ročník Sochy piešťanských parkov Sochy piešťanských l»a chov' Predvlani sa po šiestich rokoch improvizácií dostali výstavy plastík v piešťanských parkoch na skutočne Seriózny základ. Okrem nového názvu „Sochy piešťanských parkov“ dostali seriózny výstavný štatút, ktorý každý tretí rok dovolí usporiadať trienále slovenského sochárstva a medzi reprezentačnými výstavami slovenskej sochy zoznamovať s? českým a zahraničným umením. Po vlaňajšej výstave českeho sochárstva patrí III. ročník výstavy Sochy piešťanských parkov cudzine. Známy bratislavký výtvarný teoretik dr. Ľubor Kára si dal úlohu zoznámiť verejnosť so súčasnými tendenciami v umení v západnej Európe. Kladne na jeho pozvanie odpovedalo tridsaťštyri sochárov z ôsmich krajín. Medzi vyše päťdesiatimi sochami je najviac zastúpené Francúzsko, NSR a Taliansko. V druhej polovici výstavy, ktorá potrvá do septembra, udelí medzinárodná porota Verkú cenu výstavy a dve ďalšie odmeny. Budúci rok v piešťanských parkoch nainštalujú II. trienále slovenského sochárstva. (jb) Olga Jančič (Juhoslávia) Vzácná památka české národní kultury Kronika trojánská vytištěna roku 1468 v Plzni i S velkým pohnutím jsem držel v rukou vzácný výtisk české tištěné knihy, která byla jako kronika Trojánská vytištěna roku 1468 v Plzni. Jako prostý člověk byl jsem při spatření starobylé knihy jat nadšením nad tím, jaké je to skvostné dílo, zdařilé, vyrobené českým tiskařem. Nezazlívám historikům, kteří často poukazovali na to, že kronika Trojánská nebyla snad vytištěna původním českým písmem. Typ použitého písma nazývají bastardou, což právě nezní příliš lichotivě. Bez ohledu na cokoliv, pokládám kroniku Trojánskou za vynikající dílo, a neubráním se obdivu, nad skvělým dílem nám dodnes neznámého plzeňského tiskaře, který tímto dokázal, že je možno vytvořit v Cechách zcela osobité, vynikající dílo, za které by bylo možno i dnes udělit mistrovský titul. Přestože kronika Trojánská vznikla před 400 léty, je dnes pro nás živým a názorným dokladem toho, že kromě vysoké řemeslné zručnosti byla vytvořena z horoucího nadšení a nesmírného zájmu člověka, který i v tehdejší době pro své dílo opravdu žil, a který takto potom podle svého zájmu a zanícení své dílo i tvořil. Dnes jen stěží můžeme říci, kolik kromě vlastní píle, do díla vložil i svých vlastních finančních prostředků, které jistě velmi těžko získával. V tehdejší době byl tisk knih značně nákladnou záležitosti, na kterou možná neznámý plzeňský tiskař věnoval celé svoje dlouholeté úspory. Nebylo možno se divit, že tisk knih byl značně nákladnou záležitostí. Bylo tomu z mnoha důvodů. Jednak byla drahá písmovina, tj. kov, ze kterého tiskař písmo odléval. Značně drahý byl též papír, který se vyráběl pouze nákladným, ručním způsobem. Nabízí se i další pravděpodobná domněnka: možná, že plzeňský tiskař nebyl nikterak zámožný a byl nucen si předem peníze vypůjčit, neboť mnozí z tehdejších tiskařů nikterak zámožní nebyli. Snad i ten náš neznámý plzeňský tiskař byl opravdu jedním z poctivých, ale chudých řemeslníků, kteří i při značně těžkých podmínkách dovedli vytvořit díla kvalit opravdu vynikajících. Tím je kronika Trojánská ještě více než obdivuhodná, neboť kromě jiného dokazuje: vtip i fantasii venkovského tiskaře, který měl, jak se říká „zlaté ruce“ pro řemeslo. JOSEF HORCIC Knihtiskárna z roku 1568 Snímky Památník Národního písemnictví DĚTI ALŠOVI ZEMĚ Letos již potřetí byla uspořádána celostátní soutěž dětského výtvarného projevu pod charakteristickým názvem „Alšova země 1969“. Soutěž je přehlídkou výtvarné tvořivosti dětí ze všech koutů republiky a má ukázat, co a jak děti našich dnů malují, tedy zároveň být i obrazem toho, čím se zabývají, co poutá jejich zájem. V dětských kresbách a malbách, ale také v. keramických a jiných pracích, se prolíná i- vliv rodiny a školy a soudobých událostí. Je to vždy moc pěkná názorná promluva o dětech našich dnů. A ta výpověď o nich jejich vlastními pracemi je také velmi zajímavá, jak sami vidíte z několika ukázek, které jsme vybrali pro čtenáře Československého světa. .Výstava je v někdejším královském letohrádku Hvězda, krásné renesanční stavbě, které je nyní muzeem památek na dílo dvou našich národních velikánů — spisovatele Aloise Jiráska a malíře, kreslíře a ilustrátora Mikoláše Alše. Text a snímky — FR. ČIHÁK Nataša Ottychová, patnáctiletá školačka z Brna, za tento aplikovaný gobelín „Z brněnských pověstí“ získala jednu z prvních cen ► „Cyril a Metoděj“, tempera Alexandra Vaška, sedmiletého chlapce z Uherského Hradiště. Malý autor byl odměněn jednou z prvních cen soutěže Jezdec v pojetí šestiletého žáka mateřské školy Slávka Procházky z Prahy Malíř jižních Cech a Prahy Hned zpočátku třeba říci, že Cyril Chramosta, kterého vám tímto představuji, si vybral šťastný životní los. Záliba, která od malička vyplňovala jeho život se mu stala životním posláním. A to je přece lidské štěstí. Cyril Chramosta vždycky maloval a kreslil. Jako školáček, student, dospělý muž. Ani počáteční životní krok — průprava u stavitelské firmy, ho neodradila od stálého putování za kresebným vyjádřením. Štětcem, perem, tužkou, křídou dovede vyprávět, dovede se radovat, dovede mít smutek: Ale radost převládá v jeho díle. Vypráví čím ži\ v dětství, čím žije dnes. V dětství to byly jižní Cechy. Řodný Husinec, okolní vesnice, kde se pohyboval na poklidných návsích. Vrací se k výlovu rybníků, ke starému mlýnu, na pouť, na rybí trh. Vrací se k jihočechům, za svým otcem, který mu svým vypravováním a vzpomínkami přibližuje mnohé. Třeba jak dědeček-všeumělec vyrobil pro maškarní průvod masky a dokonce i lokomotivu se všemi náležitostmi, v níž v maškarním průvodu se kdysi vezli rozjásaní občané v maskách a bez nich. „To už je ale dávno,“ usmívá se Cyril Chramosta. Dnes je malířem Prahy, kterou si zamiloval pro její kamennou krásu, polohu i starobylost, Vltavu, mosty a s ní i celý Středočeský kraj. S pestrou přírodou, která mu pod Rípem připomíná rodnou Šumavu. V Praže žije více jak polovinu života a života opravdu pracovitého, jadrného, veselého a vlídného člověka. Co říci tomu, že po vybombardování umělcova domu v Praze na Střížkově si téměř bez pomoci, on malíř Cyril Chramosta, skoro vlastníma rukama, postavil dům nový a dostal tenkrát, v roce 1945, od primátora Vacka gratulační dopis jako první poválečný stavebník v Praze. Umělecké plody práce tohoto umělce jsou známy daleko za hranicemi. Na 30 výstavách je viděli lidé na československém venkově, na 12 v Praze i v dalších městech, i zahraniční veřejnost zná jeho jižní Cechy, jeho*•' Prahu, jeho malebné kouty Středočeského kraje. Znám pana Chramostu již déle, viděla jsem mnohá jeho díla, ale přesto jsem se šla podívat na jeho výstavu do Voršilské ulice v Praze, abych si to vše, co o tomto svérázném člověku vím, znovu vybavila na jeho díle. A vidíte: setkala jsem se tam s jižními Cechy, rybáři, rybníky, s postavami šumavského venkova. A můj dojem? Vyjádřila bych jej slovy jednoho velkého francouzského spisovatele: Dobrý člověk ještě žije. Cyril Chramosta je jeho zosobněním. HANA VONDRÁČKOVÁ Jihočeská vesnice (Skály) kresba z roku 1968 Krajina pod Rípem Olej Karlův Týn na našem snímku jakož i druhý Chamostův „Křivoklát“ je majetkem muzea v Sydney. Zakoupil je pan Viktor Franz, rodák z Československa