Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-01-29 / No. 4
V novinách, rozhlasu a televizí často zaslechneš o výzvě z Kroměříže. Je to akce kroměřížského . národní ho výboru, která v tomto začínajícím jubilejním roce 25. výročí osvobození republiky chce zcela konkrétně pomoci svému městu a jeho obyvatelům. Staletá výzva J. K. Tyla, že všechny naše kroky musí vést láska k národu a jeho štěstí, zde nalézá své uskutečnění. Láska k lidu této překrásné země musí zcela nutně začínat od místd, které důvěrně vnuk „válí* na kytaru. Budeme až překvapeni, jak právě mladí lidé rádi zpívají naše bohoslužebné písně. Ovšem rytmicky, žádné pohřební tempo. Nelíbí se ti ve sboru pavučiny, které občas svými praporci zamávají v ten nejnevhodnější okamžik, když návštěva, třeba z ciziny, pochválí, jak čisťounké jen to u vás je? Nikdo ti nebude bránit zajít ve všední den a udělat ve sboru pořádek. Však se někdo přidá. Za Zaplať Pán Bůh, hrneček čaje či kávy — „turečka“ a trochu sušenek. Víc se v naší církvi nedává, ono by to ani jinak netěšilo, viďte! A možná, že si přitom vezmete patronát i nad květinami kol sboru, či ve sboru a na stolu Páně. Kdo to má dělat? Aspoň občas vyperete i oltářní pokrývky, naškrobíte a vyžehlíte, že zdaleka budou zvonit bělobou čistoty. Chrámová pokladnička je také takový siroteček, zastrčený v rohu, kde si ho možná občas někdo povšimne. Proč bychom se měli stydět postavit se třeba s dřevěným okřínem, či vkusným košíčkem ke dveřím? Proč vůbec bychom se měli obávat učinit sbírku po vyznání víry a vybraný obnos dát před celou shromážděnou církví na stůl Páně k poděkování a požehnání? A co přečíst příslušné oddíly z Písma před kázáním, či pomodlit se před požehnáním? Tvář ke světlu • Snímek jas. Zikmund Závazek lásky9 práce a modlitby znáš. Kde ses narodil, chodil do školy, kde bydlíš a pracuješ. Též naše církev vstoupila do jubilejního roku svých abrahámovin. Svým milým a blízkým dáváme dar. Je to projev lásky, úcty i vděčnosti. Svou církev máme rádi. Je to náš duchovni domov, naše rodina sester a bratří v Pánu Ježíši. Co dáme své církvi? Neměli bychom se v cirk vi pokusit o něco podobného jako Kroměřížští vůči svému městu? Svůj osobní závazek lásky a práce i mod litby? Důvěrně znáš svou církev. Tu zce la konkrétní náboženskou obec. Tvůj zcela určitý sbor (někdy i říkáš sbo rečekj, či modlitebnu, kam docházíš na bohoslužby. Co dělat? Třeba, že neděli co neděli mé místo nebude prázdné. Ani tehdy ne, když bude pout, či posvícení. Když přijede syn či dcera s rodinou či jiná návštěva Naopak, zcela samozřejmě je pozve te, aby i oni šli s vámi. Jak to dě láli tví rodiče, tvoji prarodiče? Je správné připravit Mariin štědrý stůl. Ale Mariino usednutí u nohou Páně a pohoštění Spasitelovo vždy předchází. Ano, je krásné rodinné sejití dětí, vnuků, příbuzných. Ale jen tehdy je trvalé a požehnané', je-li zakotveno v sborové rodině dětí Božích. A když jsme již u stolu: tak trochu Pechovy televizní křesťanské lekce Tajemství výchovy: Než usedneme k talířům, pomodlit se, či udě lat kříž požehnání. Vidí tě tvoji blíž cí -vůbec se sepjatýma rukama, před tváří Hospodinovou? Anebo dovedeš tak obratně kamuflovat svou příslušnost k Božímu lidu, že se i stává, že po úmrtí rodičů děti ani při net lepší vůli nevědí, ke které církvi tatínek s maminkou patřili? Naučíš-lt své drahé otevírat srdce před Pánem Bohem, dáš jim víc, než správný typ pro Matesa či Sportku. Mladí, i jak se dnes rádo říká, il dříve narození, s potěšením nasloucháme Matuškovi, Pillarové, Gottovi, Neckářovi, Simonové a všem těm mi lým a oblíbeným dnešním zpěvákům. Což takhle z pasivity přejít do aktivity? Zkusit otevřít zpěvník nejen ve sboru. Dcera dovede hrát na piano. Jsme přece církví všeobecného kněžství, ať nosíme talár či ne. A nakonec: víte, co by bylo také tuze pěkné? Dát v tomto jubilejním roce dáreček i Českému zápasu. Odbírají a čtou tento jediný náš. církevní týdeník všichni členové rad starších (k nim patří z titulu své funkce i „farář a duchovní, ustanovení v náboženské obci“, viz Zřízeni CČS, čl. 9, 11? Co kdyby v každé náboženské obci se začalo brát víc o 2 až 3 výtisky? To je velice konkrétní jubilejní námět pro tu největší náboženskou obec vinohradskou až po toho našeho žlutického Davídka. A aby i ti noví četli svůj Zápas od první řádky do poslední Jako ty, náš dlouholetý, věrný čtenář. Pomůžete? nit Tak vidíte, co vše také může zavizpráva o kroměřížské výzvě, když si ji přečte L. F. BENES zací a ostatními odvětvími práce. Toto minus vydalo pvšem časem své ovoce, takže po padesáti létech se nám velmi naléhavě ozývá slovo ze Zjevení Janova: „Vrať se ke své první lásce!“ Zápal, houževnatost, riziko, nadšení, oběť — takovými a podobnými termíny lze vyjádřit požadavky Pána církve ve výročních dnech církve, kdy se už nemluví o lidech kteří se nevešli do sborů, ani o stovkách biřmovanců, ami o desítkách týdně pokřtěných nových Čecho^lová ků, ani o celocírkevních mládezových sjezdech, nebo o sobotách, jejichž odpoledne až do večera byla plna manželských požehnání. Do této situace nám spadá padesáté výročí církve, kterou milujeme, a kterou s námi milovali mnozí. A právě tento minulý čas slovesa milovati nás zarmucuje. A plní obavami, aby biskupský pastýřský list, vydaný k jubileu církve, nevyzněl naprázdno. A nutí k úsilí, aby jej slyšeli všichni. Ti, kdo tu ještě zbyli z let dvacátých, ale také ti, kdo v těch létech byli křtěni a biřmováni a dnes bychom je už s jejich dětmi a vnuky rádi přivítali na půdě sborové. Zázrak doprovázel rozhodnutí reformních duchovních i těch kdo jim z laiků důvěřovali, jestliže se zázraky dějí, prosme o ně! Kde na to nezapomněli, tam se dočkali. Dočkáme se všichni a nebudeme v ohrožení ani duchovním, ani mravním, ani hospodářském, vrátíme-li se ke své první lásce. A přivedeme-li k ní své děti i vnuky. A jubilejní dar církvi bude toho svědectvím! FRANTIŠEK MOC TÝDENÍK ČESKOSLOVENSKÉ CÍRKVE ROČNÍK 53 29. LEDNA 1970 CENA 60 HAL. 4 PRYNI LÁSKA Měli jsme jistě mnoho důvodů k díkučiněni a chvalozpěvům v ony jubilejní dny své církve. Rozvzpomi nali jsme se na její první léta, která dala rozvinout mnohostrannou a intenzívní práci v přibývajících náboženských obcích, kdy vskutku byla hojná žeň, let dělníků málo. Nedaliť se po osmém lednu do práce všichni duchovní, kteří na reformy přísahali, a tak se dosavadní pohodlí těch věrných proměnilo v úctyhodnou, bezoddyšnou práci, kterou znevažovat by bylo hříchem nevděku. Byla-li dvacátá léta, léta poválečná, poznamenána obdivem kněžské píle a statečnosti, znamenala nespornou mimořádnost v novodobých církevních dějinách. Byly by oprávněnou odpovědí na mravní debakl poválečný, na zdiskreditovanou církevnost. Podařilo-li se zakladatelské generaci nové církve naplnit chrámy i veřejná prostranství, lze na to sotva vzpomínat bez úcty. Stejně tak ovšem je třeba i laickému živlu přičíst k dobru to, nač nebylo zvyklé ve své dřívější církvi Aktivita a zápal pro věc nové církve. Aktivní účast na často komplikovaných a nesnadných řešeních situa cí v náboženských obcích, odvaha s jakou se šlo do bojů o kostely, riziko těch, kdo upoutávali pozornost svých konzervativních přátel, či osob sobě nadřízených, ochota Máchovských a jim podobných docela vězeňsky trpět pro něco tak v té době povážlivého jako byla církev — o tom dnes už spoří pamětníci ještě vědí a nemohou to ocenit jinak než jako oběť, jaké byl schopen netoliko pokrokový klérus, ale i laický živel, živel v pravém slova smyslu Zapalující a strhující. Proto ty nové sbory, které Československá církev nastavěla za velikých finančních a manuálních obětí, sbory, které zůstanou trvalou památkou na časy náboženské obrody zcela mimořádné, v celé Evropě tehdá ojedinělé. Rady starších nám, katolíkům, byly neznámým pojmem. Ale jak se staly známými! Stejně jako rady diecézni a rada ústřední, které nikdy nebyly jen kněžským zřízením, konsistoří, ale vždy sborem kněžských i nekněžských spoludělníků na díle, které rostlo pod rukama, protože nebylo pouze lidským dílem. Pán se k němu přiznal. Slavozpěv jubilejní by byl ovšem málo. Práce extenzívní měla být spojena s intenzitou věřivě myšlenkového a modlitebního napětí. Naplnit Duchem Kristovým všechno snažení vědecké a mravní úsilí současné, vyžadovalo nejen organizační a propagační aktivitu, ale i biblické zanícení a neutuchající bohoslužebný život. A tu by bylo neupřímností, kdybychom si nepřiznali, že tehdy „ustydla láska mnohých“. Byla snazší zbavovat se starého „balastu“ než vyjádřit solidně křesťanské, cyrilometodějsky, husitsky, českobratrsky i modernisticky fundované vyznání víry. Tady intenzita naší práce byla omezena jen na několik pracovníků, a proto nešla ruku v ruce s organi Příklad Olomouckých Rada starších náboženské obce .v Olomouci se ve své schůzi 12. ledna t. r. rozhodla, že věnuje církvi na jubilejní dar z vlastních prostředků 10 tisíc Kčs. Jubilejní dar již v náboženské obci vyhlásili, dary se scházejí, avšak rada starších chce složit svůj dar církvi co nejdřívekdo rychle dává, dvakrát dává. Vyberou-li víc, nebude pro ně výše dá ru konečnou... K této zprávě rádi tlumočíme navíc přesvědčení olomoucké rady starších. Věří, že budou mít následovníky. Najdou je? ed BRNO-KRÁLOVO POLE. Brněnské hudební nešpory se konají tuto neděli 1. února v 17 hod. v Husově sboru v náboženské obci Brno-Krá lovo Pole. Na téma Obrana víry bude kázat ses. farářka Květa Bezdíčková z Maloměřic. V hudební části uslyší shromáždění vokální a instrumentální skladby světových klasiků. fú Sobotní setkání u Mikuláše První dny rodící se církve před padesáti léty byly poznamenány nejen aktivním vystoupením duchovních, ale 1 laiků. Když 11. ledna L. P. 1920 byla z kazatelny chrámu u sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí vyhlášena církev Československá, sešli se vzápětí dne 25. ledna v sakristii tohoto chrámu i bratří a sestry laikové, aby zvolili výbor pro první nově vznikající náboženskou obec v Praze. O padesát let později, v sobotu 24. ledna, sešel se opět sbor sester a bratří laiků — rozšířených rad obou pražských okrsků — aby spolu s několika duchovními, v čele s br. patriarchou vzpomněli onoho památného dne a služby laického apoštolátu v CČS. Vedení tohoto shromáždění se ujal jeden z prvních laických pracovníků církve br. Frant. Plechatý, který požádal br. faráře M. Durchánka o vstupní pobožnost, uvedenou textem Písma Mat. 10,1-7. Poté br. dr. V. Kadeřávek, farář mikulášského sboru, přečetl zápis z oné pivní schůze jako vzácný dokument. Br. Plechatý sám pak připomněl počátky CČS, nesené vírou a obětavou službou laiků i duchovních k oddanému budování církve jako bratrstva Kristova uprostřed lidu naší země. Zdůraznil odpovědnost obecného kněžství, které bylo živé v zakladatelské generaci. Na jeho slova navázal místopř. ústřední rady br. Vlád. Bubeník. Ve svém svědectví, rostoucího z textů Písma, ukázal moc a sílu církevního obecenství, které Pán pověřuje k budování svého království. Na projevy obou bratří navázal i svým vyznáním br. íng Odon Pára z rady st. .tamní náb. obce. Br. patriarcha mohl pak uzavřít tyto projevy zdůrazněním, že celé shromáždění bylo neseno jedním duchem víry, naděje a lásky. Tyto dary Ducha Kristova otevíral cestu církvi i do budoucích let, kdv se generace střídají, ale pověření a úkol zůstává. Požehnané dopoledne, které bylo také příležitostí ke skromnému, ale upřímnému společenství stolu, bylo ukončeno modlitbou jednoho ze zakladatelů církve, zesnulého biskupa ostravské diecéze br. Ferdinanda Stibora, správce církve v těžkých dobách uprostřed druhé světové války. Společnou modlitbou Páně přítomní znovu vyjádřili jednotu ducha s těmi, kteří takto tehdy před 50 léty ve stejné místnosti vyšli jako sbor poutníků lidu Božího. BUBENÍK — DURCHÄNEK KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA * KAŽDODENNÍ FRANTIŠEK MOC Neděle Ex 4, 10—12; Mt 10, 19; J 3, 34 „Mluví-li kdo, mluv jako řeči Boží“ (1 Pt 4, 11). DEKUJEME, že smíme být v Ježíši Kristu ušty Božími (2 K 4, 13). KAJEME SE, že se bojíme mluvit ve jménu Kristově (Sk 18, 9). PROSÍME, abychom až do konce mluvili směle (Ab 2, 3). Pondělí Ex 4, 13—17; L 21, 14—15; Iz 51, 15—16 Pro své spasitelské vzkazy Bůh vždvcky nalezne tlumočníky (Mt 28, 19]. DĚKUJEME za všechny, kdo nám kdy věrně zvěstovali slovo Boží (1 J 1, 3—5). KAJEME SE, že jsme sami jako zvěstovatelé Slova nebyli vždy dost horliví ( 1 Ti 4, 13). PROSÍME, aby On sám byl pravdou naší výmluvnosti (2 Ti 2, 15). Úterý Ex 4, 18—20; J 6, 37—39 Pán Bůh ve svém otcovském zájmu o nás posílá Syna svého (Ř 8, 3—4). DEKUJEME, že nás nenechává v zajetí hříchu a otroctví smrti (Ef 2, 1). KAJEME SE, že myslíme na svého Spasitele méně než On na nás (Ž 78, 40—44). PROSÍME, aby nás nespouštěl se zřetele i přes naši mnohou hříšnou zatvrzelost (Ž 25, 7). Středa Ex 4, 21—23; Zj 17, 11—14 „Jestliže jsem Pán, kde je bázeň má?“ (Ml 1, 6i.