Hospodářská Politika, duben-červen 1929 (III/14-26)
1929-04-06 / No. 14
Za vydavatelstvo: Dr. Frant. Fousek a M. Bitterman Za redakci: Karel Benda HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Roční předplatné v tuzemsku 120 Kč, v cizině 150 Kč - Jednotlivá čísla za Kč 2 50 6. DUBNA 1929 • ROČNÍK III. • ČÍS. 14 VYCHÁZÍ KAŽDOU SOBOTU Účet poštovního úřadu šekového čís. 86.147 Porážka diktátu a dialektiky OTÁZKY TÝDNE: Události v komunistické straně, které vvrcholily v těchto dnech ve zjevné revoluci proti polbyru, mají značný význam také pro celou parlamentní situaci u nás a proto nutno jim věnovati bedlivou pozornost. Ze 300 poslaneckých mandátů je dnes 40 v rukou komunistů, kteří nemají žádpého positivního vztahu k parlamentní práci vůbec, ani k práci oposiční. Dokud trvá tento stav, je situace asi taková, jako by sněmovna měla jen 260 míst a ne 300. Proto jakékoliv oslabení komunistů znamená také silný mocenský posun ve sněmovně. Zní to sice paradoxně, ale odpovídá skutečnosti, že jedině silný počet komunistických (nečinných) mandátů umožnil dnešní situaci, v níž má tak dominující postavení agrární strana přes to, že většinu voličů tvoří v naší sněmovně voličové měst. Oslabení komunistických posic znamená v jistém smyslu také oslabení mocenského monopolu této strany. Jakmile by novými volbami počet komunistických mandátů se podstatně snížil ve prospěch jiných městských stran, ihned by mocenský poměr mezi jednotlivými politickými stranami byl úplně jiný než dnes, a umožnil by zajisté nové většinové kombinace. Rozklad v komunistické straně projevil se nyní v odporu sedmi spisovatelů, k nimž se přidalo 26 poslanců, t. j. většina poslaneckého klubu. Také ve venkovských organisacích, hlavně na Kladensku, jeví se silný odklon od politiky polbyra diktované Moskvou. U komunistické myšlenky lze pozorovat obdobný vývoj jako u každého radikálního hnutí v dějinách. Počáteční mohutný elán, který sjednocuje všecky přívržence k společnému boji, tříští se časem a vznikají veliké rozdíly v názorech a to nejen v taktických otázkách, ale i rozdíly zásadní. Proto je dnes tolik sporů nejen v Moskvě, ale i v komunistických stranách všech ostatních států, kde přistupuje obyčejně ještě nový důležitý činitel: politiku nelze provozovati ve všech zemích podle jediné a jednotné abstraktní moskevské šablony. Tak, jako se regionální způsob lidského myšlení uplatnil ve středověku v odporu proti universální církvi (katolický = universální) a vznikly národní církve protestantské, tak se tento činitel uplatňuje také ve vývoji komunistických stran vzrůstajícím odporem proti bezpodmínečnému diktátu moskevského papežství, jehož tajné pikle v jednotlivých zenrch se dnes neliší způsobem svého provádění (buňky, špionáž a p.) mnoho od způsobů, jež dříve v zájmu jiné idee prováděli jezuité. Odpor proti tomuto moskevskému diktátu a dialektice jest proto organickým a stává se aktuálním hlavně tehdy, když rozkazy vyšlé z ústředí vedou k viditelným neúspěchům. Tyto neúspěchy byly v poslední době zvlášť v Československu veliké: fiasko Rudého dne, řada prohraných stávek diktovaných Moskvou bez ohledu na zdejší konkrétní situaci, silný pokles komunistických hlasů při volbách do odborových organisací atd. atd. Proto nutně se musela projeviti potřeba nezávislosti na Moskvě a odpor proti politice polbyra. Potřeba určité nezávislosti na směrnicích vyšlých z ústředí není jen charakteristickou pro komunisty, ale projevila se již dříve také u socialistických stran II. internacionály. Před válkou, kdy tyto strany byly jen oposiční a stavěly se jen kriticky k současné společnosti, byly pro ně i do podrobností přísně závaznými směrnice, na nichž se usnesly jednotlivé sjezdy druhé internacionály. Po válce, kdy skoro ve všech evropských státech tyto strany se zúčastnily po určitou dobu vládní moci, vynutila si tato positivní práce také různý postup v jednotlivých konkrétnech otázkách a tím určitou nezávislost na ústředí II. internacionály, která před válkou nebyla možnou.' Pokles komunistických přívrženců v dělnictvu ukazuje také, že poválečná revoluční mentalita, žádající stálé jitření dělnické nespokojenosti, ustupuje positivnímu zájmu o zlepšení dělnického osudu. Náš dělník nechce býti veden od porážky k porážce jen proto, aby bylo učiněno zadost požadavkům určité revoluční doktríny, ale chce cítiti úspěch svých akcí ve zvýšení životní míry a ve viditelném zlepšení svých práv. Poválečný typus nespokojeného revolucionáře ustupuje typu rozvážnějšímu, který nechce stávky jen prohrávat a který počíná pociťovati odpovědnost za důsledky svých akcí. Proto také nutně musí ubývati stoupenců revolučního komunismu. S hlediska státního lze tento zjev vítati, protože není v zájmu státu, aby jakákoliv část občanů se k němu i k jeho institucím stavěla negativně. Každý vzrůst positivních složek v dělnictvu je posílením státu a porážkou komunistické dialektiky a moskevského diktátu. 1