Hospodářská Politika, duben-červen 1929 (III/14-26)

1929-04-06 / No. 14

254 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA 6. dubna 1929 Národnostní mír v průmyslu Byly oběti zdejšího hospodářství pro splácení státovkového dluhu větší než jinde? „Prager Presse“ podnikla o velikonocích anketu o spolupráci české a německé industrie. Většina účastníků ankety — a hlavně Češi — vyslovuje se o dosavadních výsledcích velmi příznivě a o budoucnosti naprosto optimisticky, menšina zdrženlivě, odvolávajíc se na to, že doba, po kterou Svaz a Hauptverband spolupracuji, je příliš krátká, než aby na jejím základě se daly prováděti větší konsekvence. Jádra problému nepochybně dotkl se Egon Bondy, předseda ústředního svazu slovenskéhot, průmyslu, který naznačuje, že od dalšího politického vývoje ve státě odvisí, do jaké míry dnešní kooperace Svazu a Hauptveroandu zůstane, či zda stane se ještě užší. Nepochybně také je mnoho pravdy, když dr. Pospíšil, generální ředitel Ferdinandovy severní dráhy, podotýká, že když už dělíme zdejší industrii nacionálne, museli bychom mluviti nejen o českém a německém, ale také o židovském průmyslu a p. Židovský prvek to také byl a je, který značně přispěl a při nejmenším aspoň umožnil spolupráci v organisaci průmyslu. Dr, Peters, ředitel Svazu majitelů dolů, vyslovil pak myšlenku, pro jejíž uskutečnění neměli bychom litovati žádné námahy: jde tu o rozumnou výchovu dorostu. Česká intelektuální a hospodářská mladá generace měla by se nejen poznávat, ale zachovávajíc si samozřejmě svůj národní charakter přímo vytvářet mezi sebou společné prostředí a společnost. Píše se nám: V čísle 12. svého listu zmiňujete se o tom, že „u nás bylo přineseno pro splacení státovkového dluhu poměrně více přímých obětí než jinde“. Nechci rozeznávati oběti přímé a nepřímé, a máte jistě pravdu, máte-li na mysli, že jinde zbavili se státovkového dluhu nahodnocením zásob zlata, soustředěných u cedulové banky. Zbavil-li se stát tohoto dluhu uzavřením cizozemské zápůjčky, je questio facti, co je výhodnější. Rozhodně při našem postupu, třeba deflací se dávka z majetku stala tíživější než před ní, na rozdíl od postupu inflačního, nebyl zničen střední stav a posílena byla úsporná síla země. Inflace je nejdražší cesta, jak zbaviti se dluhů a tedy i státovkového. Rozhodně také, kdyby dávka z majetku u nás byla okamžitě bez dlouhých předpisů v roce 1919 a 1920 vybrána, byla by cestou nejideálnější. Bohužel se tak nestalo. Myšlenka byla geniální, ale provedení její nebylo bez těžkých chyb. Při koncipování příslušných zákonů účinkovalo málo znalců skutečného stavu naší berní administrativy, do níž už během války nepřijímaly se nové síly a nebylo vůbec povyšování. Proto také tento aparát nemohl zmoci oba dva úkoly: obírat se důkladnou přípravou k vyměřování dávky a současně zdolávati běžný úkol daňový, nemluvě o vyměřování a vyplácení příspěvků vyživovacích a p. Nezmohl řádně ani jednoho ani druhého. A důsledek toho byl, že koncem roku 1926 bylo na šest miliard nedoplatků daňových, čili právě tolik, kolik vynese dávka z majetku. To opět mělo v zápětí, že stát neměl běžných provozovacích prostředků a musil se zadlužovat jak u domácích peněžních ústavů, tak v cizině a nakonec musel značnou část daní odepsati, prostě proto, že se staly nedobytnými. Jedinou výhodu tento postup pro poplatníka měl tu, že platil dávku ve většině případů z běžných důchodů — vyjma velkostatky — a nikoli bezprostředně z kapitálu. Ovšem tím opět minul se zákon jedním ze svých proponovaných účinků. Na naši glosu v posledním čísle o krmném cukru reagoval Rudý večerník. Patří již k jeho stylu, že tučné a demagogické nadpisy jsou mu hlavní věcí, kdežto věcná znalost hospodářských otázek pokulhává. „Jen prase a kráva si mohou přisladit,“ pod tímto titulem obrací se pak proti naší glose, v níž jsme uvítali zavedení krmného cukru a poukázali na národohospodářský jeho význam. Kdyby Večerník Rudého Práva chtěl býti důsledným, musil! by se zabývati také řadou našich dřívějších glos a článků, v nichž jsme upozorňovali včas na nebezpečí, jež vzniká tím, že tak důležitá potravina, jako je cukr, je spotřebními daněmi nemožně přetížena. Poukazovali jsme vždy na to, že je i v zájmu spotřebitelů i v zájmu cukerního průmyslu, aby cukerní daň byla pokud možno nižší a tak i cena konsumního cukru by mohla býti přiměřeně nižší než dnes, čímž by tuzemská spotřeba nutně stoupla. Nežli tedy Rudý večerník se počne zabývati stanoviskem Hospodářské Politiky, kterou nazývá „orgánem buržoasních odborníků“, měl by toto stanovisko znát. Ale i s hlediska spotřebitelů jest nutno si přáti, aby užívání krmného cukru se rozšířilo. Je lépe použiti cukru doma jako plnohodnotného krmiva a prodati ho doma bez ztráty, nežli ho vyvážeti do ciziny se ztrátou. Je známo, že právě poslední zdražení konsumního cukru bylo odůvodňováno velikými ztrátami, jež za dnešních světových cen vznikají v exportu. Čím menší budou tyto ztráty, to jest čím méně bude nutno za ztrátové exportní ceny vyvézti, tím menší bude také popud ke zdražování konsumního cukru, proti kterému jsme včas vystoupili, opírajíce se o vážné hospodářské důvody a ne o demagogii. Rudý večerník má ostatně nejméně legitimace, aby burcoval proti nepřímým daním, víme-li, že systém nepřímých daní je nejrafinovanějším způsobem vybudován právě v Rusku, kde na př. veliké přirážky, které na veškerý dovoz připočítává Vněštorg, nejsou vlastně ničím jiným, nežli rafinovaně skrytou nepřímou daní, která způsobila nesmírné zdražení průmyslových výrobků v Rusku a tím dala popud k nejškodlivějšímu zjevu, k znehodnocení obilí na vnitřním trhu a k poklesu obilní produkce Ruska. Proto lze pozorovati, že právě ruská vláda v mnohých otázkách (měnové, obchodní politika atd.) opouští stanovisko marxismu a musí se často přikloniti v praksi k stanovisku „buržoasních odborníků“. Píše se nám: Glosa s tímto nadpisem v minulém čísle Hospopodářské Politiky nutí k úvahám, pro něž by zajisté bylo účelno otevřití pravidelnou rubriku takto nadepsanou. V souhlasu s většinou myšlenek, vyslovených neb naznačených v této glose, možno v přítomném problému našich drah rozlišovati asi tyto stránky: 1. otázku, zda a jak dalece je spořením na udržování a obnovách nahlodána substance našich drah, 2. otázku, jak odčiniti tyto případné nedostatky, tkvící v minulosti, 3. otázku, jakých investic je třeba, aby naše dráhy mohly v budoucnu pracovat racionálně a aby stačily pravděpodobnému rozvoji' našeho hospodářství, 4. otázku úhrady těchto investic, 5. otázku finančních principů pro budoucí provoz našich drah v souvislosti s potřebou úhrady pro dostatečné udržování a obnovu a to úhrady takové, aby za nějaký čas nedošlo k nahlodání podstaty železnic, 6. otázku optimální organisace správy našich drah, • Lidé a dobytek Jak z naší železniční krise 2