Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)

1970-10-25 / No. 43

Ctení z knihy proroka /eremiáSe Toto praví Hospodin: Oslavujte Jakuba, Jásejte nad prvním z národu, a( je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky z Izraele! Hle, při­vedu je nazpět ze severní země, shromáldím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi, spolu se lenamt v naději a nedělkami: veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na nil neklopýt­­nou. Nebot stal jsem se Izraelovi otcem, Ejraim mým prvorozencem. /Jer 31, 7—9/ ČTENI Z KNIHY ZlDO Kaldý velekněz, vybíraný z lidí, je ustanovován jako zástupce lidí v jejich zálelitostech u Boha, aby podával oběti nekrvavě i krvavé za hříchy. On je pak schopen cítit soucit s chybujícími a bloudícími, protože sám je stejně podroben slabosti. A právě proto musí podávat sám za sebe oběti za hřích, jak to činí za ostatní lidí. Nikdo si však nemúle tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být jako Árón povolán od Boha. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, nýbrž mu ji dal ten, co k němu řekl: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe, — jak říká i na jiném místě: Ty jsi kněz na věky na způsob Melchisedechův. (Žid 5, 1—6/ SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MARKA V tom čase, když vycházel Ježíš s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to JežíK Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Mnozí ho napomínali, aby mlčel. Ale on tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!" I odhodil svůj pláší, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych ti učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, at vidím!“ I řekl mu Ježíš: „Jdi, tvá víra tě zachránila“. Hned prohlédl a šel tou cestou za ním. /Mk 10, 46—52/ Návrat Smysl vyhnanství a očistného bloudění vyvoleného národa byl v koneč­­návratu zas domů. Jeho obnova je vyjádřena znovuzrozením: „stal Jsem se Izraelovi otcem“. Návratu se dočkají „zbytky“. Mezi nimi budou „slepí a kulhaví“. Ale prořídlý zástup znovu vzroste a zesílí. Nositelkami budoucnosti jsou „ženy v naději". To je přirozený výhled. O cestě do nebeské vlasti mluví druhé čtení. Zde „slepí a kulhaví“ Jsou „chybující a bloudící“. Nadějí věčného života pro všechny je Syn zplozený Otcem. Bohočlověk je zakladatel rodiny Božích dětí. Svou krví má smířit a posvětit všecko. V tom jest jeho velekněžská důstojnost a sláva. Na ní má svůj podíl i vykoupený lid, jestliže spojuje své osobní přínosy s jeho kalvarskou obětí, kterou on obnovuje vždy znovu až do skonání časů. Slepý žebrák z evangelia se stává účastníkem nadpřirozeného výhledu. ,Šel za ním“, jako živý zázrak — kazatel. Není pochyby, že uzdravení hmotných očí bylo dovršením jeho vnitřního procitání. Dal mu průchod modlitbou ve formě úpěnlivého křiku. Rychlý fyzický pohyb, který zdůrazňuje evangelista, svědčí, že slepý chápal Ježíšovu přítomnost jako rozikaz: „volá tě!“ Není to pouhé po­zvání. Něco podobného, co platí o každém velkém zjevu kněze, který jest jako Aron „povolán od Boha“. Bylo by omylem, kdybychom k velkým vokacím privilegovali jen dokonalé typy podle našich představ. Pán volá často slabé a ojizvené k mimořád­ným úkolům. A přece jeho milost věrně navazuje na předpoklady, které jsou stálým očistným procesem. Spoluprací ze strany slabého a poraně­ného je vnitřní pohotovost. Slepec nepatřil mezi duchovně líné. Nere­zignoval pro svou temnotu. Tak jako siónští zajatci nezapomínali na svůj chrám. Návratem našich dnů je aktivnější účast při slavení Eucharistie. V tomto pojetí je poslušná a radostná cesta k nedělním bohoslužbám prv­ním krokem k tomu, abychom „prohlédli“ a měli činnou účast na Ježí­šově cestě dneškem a k dnešku. j. l. MYŠLENKA NA DEN PONDĚLÍ: SESTOUPIL DO KAFARNAA Byl to průvod od svatebního stolu. Maria, příbuzní. Především učedníci, kteří poznali, že jeho činnost bude v proměňování. Nejen to, co učiní, ale co řekne, potřebuje chvíle potomního klidu. Ježíšova rodina je závislá na tomto meditujícím intimní. Na tomto sestoupení do skrytosti, které trvalo „nemnoho dní“. OTERÝ: ŠEL VZHORU DO JERUZALÉMA Z městečka při jezeře, které se stalo základnou jeho proměňovatelské práce. Promění vše, čeho se dotkne. Hejen vodu. I tělní spojení jeho přítomnosti je zdviháno k vyšší skuteč­nosti. Nyní má před očima velikonoční chrám. Býčky, ovce, holuby. Cím ukáže svou proměňovatelsikou vůli právě na obětním místě? Vždyť ví, že jídlo při posledním doteku promění v „tajemství víry“. STREDA: OBCHODNÍ DŰM Proč by neproměnil chrám, který byl v starozákonním pojetí i v svém organizačním zřízení takřka nezměnitelný? I nám se leckdy zdá, jakoby jeho vstup do chrámu byl skoro rušivou výjimkou klidného postupu jeho proměňovatelské tvorby. Ale učedníci událost chápali jako horlivost o pra­vou podstatu Božího domu. Byla to událost čekaná, nutná, dávno proro­kována. Okon posvátný: z vod starozákonních vychází církev Omluvy nové. ČTVRTEK: VYHNAL VŠECHNY Kněží nezasahují přímo, aby s ním mluvili. S dotazy posílají své lidi. Mezí ně patřili prodavači, penězoměnci, technická složka chrámu. Každý z nich měl podporu od držitelů duchovní moci, která byla tím znesvěcena, že se taky prodávala. Měli ji lidé často nejméně hodní, kteří se osobně ho­dili ke všemu jinému, kromě oltáře. Ten jim byl takřka živočišným ko­rytem. Pán svými důtkami uvolňuje bolest čekajících. PÁTEK: STOLY ZPŘEVRACEL Zdvižené důtky jsou mračna, z kterých se už rozbíhají blesky. Náznak rozboření chrámu a zavržení starozákonného kněžstva. Na troskách se objevuje Beránek: pravý a jediný obětník i toužebně očekávaná oběť. Jene, tys celou událost se všemi důsledky zaznamenal v poslední novozákonní knize. Tvůj apokalyptický Kristus je vůči svedeným spíš proměňovatel, ale vůči svůdcům přísný soudce. SOBOTA: ZBORTE TENTO CHRÁM Jene, tys prožíval bezmocnost chrámové sebranky. Nastala plnost časů a tudíž konec těch, kdo bránili jejímu naplnění. Kdo nábožensky zlega­­dzovali úpadek a nazvali jej cestou vpřed. Ty vidíš, že Pán zdvihá své důtky i v Novém zákoně. A nebýt smírných duší, které různým způsobem za jiné přijímají rány, ty důtky krvavě řezající — co by se «si stalo? Jene, tys viděl vítězný závěr: Beránka, který byl zabit a žije. A v něm horlivost věrných, kteří usilují o pravou podobu jeho ovčince, která se zjeví v slávě Třetího dne. ' JAN LEBEDA LITURGICKÝ KALENDÁŘ 25. 10. — DVACÄTÄ TŘETÍ NEDĚLE PO SVA­TÉM DUCHU (30. „během roku“); barva zelená; mše vlastní, Gloria, 1. řtení Jer 31, 7—9, 2. čtení Žid 5, 1—6, evangelium Mk 10, 46—52, Krédo, preface o nedělích během roku. 26. 10. — PONDĚLÍ 30. týdne „během roku“; b. zelená; mše z předchozí neděle, bez Gloria, 1. čtení Ef 4, 32—5, 8, evangelium Lk 13, 10—17, bez Kréda, preface společ­ná nebo příslušná kánonu. 27. 10. — tJTERÝ 30. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako včera, 1. čtení Ef 5, 21—33, evangelium Lk 13, 18—21. 2«. 10. — SV. ŠIMONA A JUDY, apoštolů; svá­tek, b. červená; mše vlastní, Gloria, 1. čte­ní Ef 2, 19—22, evangelium Lk 6, 12—16, bez Kréda, preface o sv. apoštolech. 29. 10. — ČTVRTEK 30. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 26. t. m., 1. čtení Ef 6, 10—20, evangelium Lk 13, Sl—35. 30. 10. — PÁTEK 30. týdne „během roku“; b. zelená; mše jako 26. t. m., 1. čtení Fil 1, 1—11, evangelium Lk 14, 1—8. — V die­cézi královéhradecké: VÝROČÍ POSVĚCENÍ KATEDRÁLY; svátek, v katedrále: slavnost, b. bílá; mše společná o posvěcení kostela, Glorie, perikopy podle výběru z Lekcio­náře, bez Kréda (v katedrále: Krédo), preface o posvěcení kostela nebo společná. 31. 10. — SOBOTA 30. týdne „během roku“; b. zelená; mže j'ako 26. t. m., 1. čtení Fii 1, 18b—2fi, evangelium Lk 14, 2. 7.—11. — SV. WOLFGANGA, biskupa; nezávazná památka, b. bílá; mše společná pro bisku­­pa-vyznavače, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu. — MARIÁNSKÁ SOBOTA; nezávazná památka, b.. bílá; mše „Salve, sancta Parens“, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface o Panně Marii. K prvním třem kapitolám Geneze PODLE TRILLINGA: „IM ANFANG SCHUFF GOTT“; PŘELOŽIL M. C. Pokračování Nelze tedy vůbec hovořit o vnuk­nutí, o osvícení, pokud jde o zprávu o stvoření? — budeš se s údivem ptát. To bychom tomu špatně rozuměli. Vnuknutí, Inspirace ano, ale ne v tom smyslu, že by bylo šlo o zvlášt­ní zjevení zceía určitých dějů. O vnuknutí tu jde v tom smyslu, že myšlení a zkoumání věřícího rozumu, že se úvaha o počátcích ubírala správným směrem! Ve světle této vnímavé víry — na základě dějin, Božího svědectví a vlastní zkušenosti — došlo pak k rekonstrukci toho, co se dělo na počátku. Od současnosti jde cesta tápavě dál a dál zpětným směrem až k nepře­­kročitelnému prahu, který nazýváme „počátkem“. Napřed sl Izraelita uvě­domuje sám sebe jako člena svého národa s jeho představou o Bohu. Ten­to národ má svou historii. Dějiny Izraele začínají ve zcela přesném bo­du — tím je osvobození z egyptského jařma. Ale co je před tím začátkem? Životní osudy patriarchů Jakoba, Izá­ka a Abraháma. A zase naráží hle­dající lidský duch, který pátrá po cestách Božích, na začátek určený Prozřetelností: když je Abrahám vy­zván, aby opustil chaldejský Ur. — A co bylo předtím? Věřící mysl ví, že Boží dílo už předem směřovalo k „úmluvě“ s malým Izraelem. Touto úmluvou se měla spása dostat 1 k ostatním národům světa. Není tedy ji­nak možno, než že všechno předcho­zí dění směřovalo nutně k tomuto cí­li: je tedy třeba odkrýt události uni­verzálního charakteru, které by ob­jasnily Jahvovu ekonomii spásy vzhle­dem k celému světu! A tak se propracovává věřící mysl stále dál, za pomoci sporých, částeč­ně už jen troslkovitých tradic z še­rého dávnověku (stavba babylónské věže, potopa, praotcové, historie Kai­­nta) až k poslednímu pralhu, ik „po­čátku“ v absolutním smyslu. Tam mu­sí být počátek všeho, světa, dějin a hlavně dějin spásy, jak ji chtěl Bůh. Ze tato daleká cesta do hlubin pra­věku je ta „pravá“ cesta a ne oklika nebo scestí, za to ručí vedení samé­ho Boha: skrze svého Svatého Ducha. Dá se ale něčemu takovému říkat „historie“? Ano a ne. Jistě to nejsou dějiny ve smyslu moderní historické vědy, historiografie. Neboť zde chybí všechno, co je předpokladem této vě­dy: prameny, průlkaznost, začlenění do určitých (konkrétníclh poměrů, kri­tické rozlišeni dění samého a jeho výkladu nebo významu. Všechno to je v našem případě nemožné, protože všechny ty události jsou pro nás his­toricky nedosažitelné. Z druhé strany se ale musíme ptát na úmysl svatopisců. Co chtěli vylíčit, co chtěli říci? Měly to být všeobec­né pravdy k poučeni nebo k nábožen­skému povznesení, nebo snad mýtus k vysvětlení nějakého současného za­řízení (např. svátečního dne, sabba­­tuj? Cesta, kterou jsme právě absol­vovali zpět lk počátku, vede zde lk je­dině možné odpovědi: svatopisec pát­rá po skutečném počátku, po výcho­zím bodu všeho skutečného dění, a chce proto také něco o něm říci. V tomto smyslu se mu jedná o his­torii, totiž o věcnou souvislost vše­ho světa a lidstva v jejích počátcích. A tak je třeba slovo „počátek“ — v jeho plném smyslu — brát jako sku­tečnou historickou výpověď, ovšem jen v této uvedené souvislosti. pokračování Stvořená světa a člověka Vykladatelé Písma nám říkají, že už v Písrně sv. můžeme najít dvojí představu o stvoření: starší a mladší. Starší je mapř. v Gen 2, 5—7. „Teh­dy, kdy učinil Hospodin Bůh nebe a zemi — na zemi ještě nebyly žádné polní křoviny, ani nepučela na lukách žádná rostlina; Bůh totiž nesesílal na zemi deště a nebyl člověk, který by půdu vzdělával; to až potom vystu­poval ze země pramen a zavlažoval všechen povrch země — tehdy te­dy utvořil Hospodin Bůh z hlíny ze­mě člověka a vdechl do jeho tváře dech života. Tak se stal člověk ži­voucím živočichem.“ Cítíme sami, jak se tu člověk sna­ží pochopit začátek odrazem od sta­vu, v jakém je teď, a snadno uvěříme, že je to v době, kdy pojem stvoření, tj. vytvoření z ničeho, je ještě ne­známý. Mladší představa o stvoření je v prvé kapitole Genese. „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná a duch Boží se vznášel nad vodami. Tn řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo...“ Atd. Zde už tvoří Bůh „suverénně“, řek­ne a je hotovo, ani o lidském těle se netvrdí, že by bylo uděláno „z hlí­ny země“. Už tato různost představ nebo poje­tí stvoření v Písmě, neboli ve zjeve­ní Božím, by nám měla napovědět, že představy se mohou měnit, že te­dy nejsou vlastním obsahem Zjevení. Tím je jen zjevená pravda, a jen ta je proto neměnná. Jalk je to však ve skutečnosti? Tak zvaná vývojová teorie nám např. říká, že dnešní formy života tu vždycky nebyly, že byly před nimi jiné, že se všechno jedno z druhého vyvíjelo, že to trvalo milióny let — a že i člověk tak vznikl. ná, Měli bychom říci: Dobrá, to je ji­dnešní představa o stvoření. A měl by to říci každý. Místo toho však říkají ti, kdo vývo­jovou teorii přijímají: Už nevěřím ve stvoření, už nevěřím v Boha, ve Zje­vení — věřím jen ve vědu. A zrovna tak říkají mnozí věřící: Nepřijímám vývojovou teorii, nesmím jí přijmout — protože věřím v Boha a ve Zjevení. Obojí je nesprávné. Je nesprávné ve jménu vědy odmítat víru a zrovna tak nesprávné ve jménu víry odmítat vě­du, protože každá z nich má svůj obor a své místo kompetence. Víra a Zjeveřil nám říká, že svět i my pocházíme od Boha. Jsme tu, protOiže On chtěl a chce. Jak však od něho pocházíme, jak jsme vznikal 1, to nám Bůh nezjevil, o tom jsme si jen dělali své před­stavy — a když byly primitivní a ne­správné a věda nám je nyní opravu­je, není to nijak proti naší víře. F M SPIRITUALITA ČLOVĚKA (Dokončení z 1. strany) myšlení, ve svobodném rozhodování, v zájmu o umělecký a krásný svět, ve svých touhách, v poznání pravdy, v touze po blaženosti, žije z toho, že tqto vlastní „já“ poznává, touží, je šťastné nebo opak, raduje se nebo pláče. V tomto nejvyšším bodě své osob­ností spojuje minulost, přítomnost i bu­doucnost, a tím sl zpřítoihňuje život jako celek, jako souvislost. Dach lidský v této oblasti není na počátku touhy po absolutnu, naopak je v něm tato touha ve svém domově. Každý z jeho projevů touží po absolut­ní pravdě a jistotě, po absolutním a dobru, jak se projevuje třeba v lásce přátelství. Tímto stykem s absolut­nem dochází, chceli, až k absolutní­mu základu vlastní svébytnosti, spiri­tuality, nezničitelnosti, nesmrtelností a stálého života, bolestně pociťovaného v Jeho nedostatku, ale tušící 1 jeho ná­plň. Tím vyslovuje duše sama sobě, čím se liší od všech ostatních živých 1 ne­živých existujících věcí a dovede sí říci sama sobě něco o své podstatě. Uvě­domuje si svou duchovní aktivitu a v ní sebe sama činnou a žijící. Proto štěstí duše nemůže být jinde než ve vlastní dokonalé činností, jíž dosahuje toho, po čem touží, tj. absolutního dobra a pravdy a plnosti života. V nejvyšší části duše je její podob­nost s Bohem a ta se zdokonaluje účas­tí na Božím životě a Boží aktivitě v lásce a poznání Boha samého. Zde na zemi vírou, nadějí a láskou, ve věč­nosti patřením a láskou. Křesťanství dává duši přesnější znalost o smyslu a plnosti života v Bohu skrze Ježíše Krista. Vlastní ráz duševního a duchov­niho života u člověka je vnitřní. Do­­spěl-li kdo do stavu svého duševna do prázdnoty a nicotnosti, pak je to zna­mení nemocí, protože duševno nemůže být bez svého životního pohybu a své intenzity. Toužíme, jak říká Fourastlé, po šíři a hloubce, veselosti 1 vážnosti, velikosti a svobodě, ale jsme sterilní a zbyteční, jsme zmítáni mezí ností a realitou, přizpůsobujeme nemož­spra­vedlnost svým vášním, trpíme omeze­ností, naše horizonty jsou dětsky malé, popíráme jistotu t tu nejjistější, přiná­šíme dohady, které nemají trvání, vi­díme černě své plány. To je známka nemoci. Nová doba stvořila teorii roz­hodování jako oporu v mlze vedoucí ale do pošetilosti a život se omlouvá nesnadností žít. V pravém duchovním životě svobod­né rozhodování je. plodem vyšší du­chovní stránky člověka a má svou vel­kou důležitost, je však nutně vedeno rozumností, která vidí a zná cíle, ale i přiměřenost prostředků k nim dojít. Intelektivní princip duše oživující pohybující vším má zde své plné uplat­a nění. Dává životu velké možnosti a schop­nosti k uplatněni. Život nesmí být ochu­zen ani nesmí ztvrdnout, duševní život je přitažlivý a plný nových objevů, do sahuje-li duchovni hodnoty. Mezi nimi je vnitřní řád, pokoj, který definuje sv. Augustin závisle na řádu, v němž je klid, ale i intenzita aktivity v po­měru k Bohu jako nejvyššímu cíli ži­vota. Filosofie o prázdnotě, zoufalství a úzkosti nedává lidské spiritualitě spo­ru, nýbrž pojednání o síle a moci du­cha, o působení Ducha Božího v lid­ském duchu zmnohonásobí sílu a činí i naše rozhodnutí pevné a účinné. KN 6 25. 10. 1970 • str. 2. JOSEF VRANA. Výročí volby připadá na 17. října, kdy jubilant slaví též 6 5. narozeniny. V bratrském stisknutí rukou a vzájemné modlitbě pozdravujeme oslavence a vyprošujeme mu Boží požehnání do další práce. Olomoucká arcidiecéze, všichni katolíci ČSSR i veřejní pracovníci, vzpomínají prvého výročí, kdy rádla melodějsiké vinice, počínají­cí Olomoucem, se ujal známý pra­covník profesor ZE SVĚTA # * V PAPEŽ PAVEL VI. napsal účastní­kům mezinárodního kongresu obcho­du časopisy, aby hledali cesty a možnosti, jalk zastavit stále rostoucí vlnu pornografie. NA PAPEŽSKÉ UNIVERSITĚ GRE­GORIÁNÉ přednášel prof. Wildiers z Lovaně, blízký spolupracovník Teil­­hardův, o jeho učeni o člověku v kosmu. Přednáška je považována za další náznak rehabilitace Teilharda de Chardin v Římě. KARDINÁL MAURICE ROY, předse­da mezinárodní komise Iustitia et pax, vyzval všechny křesťany ke sta- , tečnému vystupování proti vší ne­spravedlnosti, s níž se setkají. BRAZILSKÝ KARDINÁL ARAUJO SALES kritizoval tradicionalistické „Hnutí za tradici, rodinu a majetek“. Prohlásil, že círtkev by se měla od hnutí, které srovnal s americkou spo­lečností Johna Birche, distancovat. V KERALE V INDII se v prosinci sejde 200 zástupců hinduistů, budd­histů, mohamedánů a . křesťanů z ce­lého světa, aby se společně snažili najít styčné body těchto náboženství a studovali jejich duchovní základy. V PAŘÍŽSKÉM PŘEDMĚST! byl zří­zen zvláštní dům klidu pro řeholni­­ce, kde mohou v případě pochybnos­tí o svém povolání tuto otázku znovu promyslet a pak se rozhodnout bud pro setrvání v řádu, pro přechod do jiné řádové společnosti, čl pro de­finitivní odchod. METROPOLITA NIKODIM, vedoucí zahraničního úřadu ruské pravoslav­né církve, obhajoval rozhodnuti je­jího synodu o interkomuniu s kato­líky a prohlásil, že pravoslavná i ka­tolická nauka o svátostech jsou to­tožné. RUMUNSKÝ PRAVOSLAVNÝ PA­TRIARCHA JUSTINIAN navštívil Ra­­konsko a NSR, setkal se s kardinály Königem a Döpínerem a prohlédl si některá zařízení katolické i evange­lické církve. BISKUP WORLOCK Z PORTSMOU­THU navštívil spolu s několika kně­­žími pop-festival na ostrově Wright a prohlásil, že církev musí být všu­de uvnitř, nikoli mimo. Pro mnohé mladé účastníky festivalu to bylo první setkání s knězem v životě. V POUTNÍM MISTE KEVELAERU v Porýní se konal kongres přátel Fa­timy za účasti patriarchy Maxima V. Hakima, řady biskupů a asi 20 tisíc věřících z různých zemí. V ST. PÖLTEN byli vysvěceni první čtyři ženatí jáhnové v Rakousku, dva úředníci, učitel a krejčí, kteří budou jáhenskou činnost vykonávat vedle svého normálního zaměstnání. ZÁKLADNÍ KÁMEN nového koste­la v Rostocku (NDR) položil za vel­ké účastí katolíků i evangelíků bis­kup Theissing. DIECÉZNI SYNODA V LINCI po­kračuje ve dnech 24.-26. října svým druhým zasedáním, na němž projed­nává předlohy o kázání, o výchově dospělých, o pokání, o nových struk­turách farností a o stavbě kostelů. BISKUPOVÉ SEVEROVÝCHODNÍ BRAZÍLIE předložili vládě důkazy o tom, že zatčení kněží byli ve vězení nelidsky mučeni. NA ZASEDÁNI UČITELŮ NÁBOŽEN­STVÍ v Innsbrucku byla zdůrazněna nutnost používat i v náboženské vý­uce více poznatků moderní pedago­giky a psychologie, dát větší prostor iniciativě dětí a neomezovat se na pouhé jednostranné poučování. V RAKOUSKÉM BENEDIKTINSKÉM KLÁŠTERE v Melku složil řeholní sliby bratr Josef, který je prvním hlu­choněmým řeholníkem v církvi.

Next