Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)

1970-09-27 / No. 39

DĚDICŮV SEN Muselo uplynout tisíc let, aby se otevřel kamenný archiv pod dlažbou nynější katedrální stavby. Vědecky bylo dokázáno, že sv. Václav je zakla­datel monumentální architektury v Čechách. Rotunda kterou začal budo­vat byla netušených dosud rozměrů. Tato velkorysost stavební jest ovšem jen vnějším Václavova plánu duchovního. Plánem po státnické stránce bylo osamostatnění české země z církevní pravomoci biskupů řezenských Po stránce ryze náboženské chtěl kníže Václav uvítat nejvyššlho pastýře českých duši. Jeho stoličním kostelem měla být svatovítská rotunda, stavi­telsky právě proto pojatá tak velkoryse. Kdo je to biskup? Jeden z dvanáctí apoštolů Kristových, jejichž počet |e vývojově rozmnožován územními celky, kam nutno vnést símě radostné zvěsti a kde nutno otvírat křestní studánky podle božského určení: „Jděte do celého světa, učte všecky národy, křtíce je...“ (Mat 28, 9). Čechy dosud nemají svého vlastního biskupa. Nemají své osobité účasti na světovosti, o níž Kristus mluvil, rozesílaje své apoštoly. Dosud nemají svou vlastní nadpřirozenou singulárnost, kterou měl Pán na mysli, když viděl směsici všech národů a pro každého z nich takřka rozžíhal jemu vlastní letnicový plamen. Václav touží po plné katolicltě, která jsouc obecná, byla by zároveň domácí, jsouc světová, byla by zároveň česká, naše. Chce vytvořit nový typ v rodině Petrů, Janů a Jakubů a ostatních, na které Pán myslil v noční horské modlitbě, Když povolával své a oni přišli k němu (Luk 0, 13). Křesťan a kníže Václav sní o příchodu domoroaého biskupa, spolunosi­­tele klíčů svěřených Petrovi, jenž dál žije a působí ve svých nástupcích. Tento duchovní pohyb vnímá v nadpřirozeném pojetí! v biskupově mitře vidí svatodušní plamen nad Čechami. Poprvé jej spatřil v příchodu slovan­ského biskupa Notara. Bylo to v nejstarším hradčanském kostele Panny Marie při první liturgické slavnosti, o které mají Cechy písemnou zprávu. Pro celý svůj život má v duši svůj jitřní prožitek vztažených rukou biskupa, z nichž se do něho vlila, jak věří, tajemná síla rukou apoštolských. Tehdy jako by nastal pevnější růst do svatosti. Po mši svaté biskup vzal mladič­kého Václava, postavil jej na stupeň před oltářem, požehnal jej v modlitbě: __ „Pane Ježíši Kriste, požehne] toho hocha, jako jsi požehnal všecky své spravedlivé“. Plamen nad hlavou biskupa a jeho ruce žehnající! Byl to snad první a trvalý nadpřirozený prožitek sv. Václava v den jeho postřižin. Liturgická obroda vřazuje k náboženským úkonům jako sváteční a mimořádný čin biskupské požehnání, jež časem u leckoho z křesťanů upadlo v jakousi vnější společenskou formalitu. Nadpřirozeně chápaná katedrála rozlévá 1 v tomto liturgickém úkonu oheň jasný svátého Ducha. JAN LEBEDA Ročník XXII. PRAHA 27. září 1970 Cena 50 hal. Václavova kanonisace Václav byl uctíván jako svátý českým lidem velmi brzy po své mučednické smrti. Přenesení jeho ostatků do Prahy Boleslavem naznačuje, že nový vládce Čech úctu, prokazovanou lidem Václa­vovi schvaloval. V raném středověku přenesení ostatků světce do chrámu bý­valo považováno za kanonisaci ze stra­ny církve. Nevíme, kdy a kým byl Vác­­clav prohlášen za svátého. Mohlo se tak stát řezenským biskupem, k jehož die­cézi Čechy patřily až do r. 973, kdy by­lo založeno pražské biskupství císařem Otou I., pravděpodobně na posledním říšském sněmu v Quedlinburku, jím svo­laném. Václavovo svatořečení mohlo však- též být prohlášeno prvním praž­ským biskupem Dětmarem, nebo jeho nástupcem sv. Vojtěchem. Jak známo, v 10. století kanonisace ještě nebyla vy­hrazena papeži. Stalo se tak až r. 1170 za papeže Alexandra III. Václav byl jistě prohlášen za svátého ke konci desátého století, neboť sakramentář z doby Oty III. (993—1002) a sv. Volfganga, řezen­­ského biskupa (972—994), chovaný v kni­hovně kapituly veronské, oznamuje už na den 28. září svátek sv. Václava. V Čechách ostatně byl slaven tento svá* tek vždy v tento den. Je možno se domnívat, že tento svá­tek byl definitivně stanoven sv. Vojtě­chem za jeho biskupského působení v Praze. Tomu by nasvědčovala tragédie, která se odehrála v Libici, sídle Slavní­­kovských knížat, 28. září 995. Boleslav II., chtěje spojit jejich území se svým, zahájil bojovné tažení proti nim v roce 995 a před 28. zářím se objevila jeho vojska před Libici, přestože se Slavní­­kovci uzavřel příměří. Když Slavníkovci žádali, aby aspoň na svátek sv. Vác­lava bylo příměří dodrženo, stoupenci Boleslavovi prý prohlásili: ,,Je-li Václav vaším svátým, naším je jen Boleslav.“ To by naznačovalo, že 28. září byl Bo­leslavovými stoupenci považován za svátek Slavníkovců, zavedený sv. Vojtě­chem, členem jejich rodu. Kosmas a je­ho pokračovatelé líčí často, s jakými poctami býval svátek sv. Václava sla­ven českými knížaty. Z konce 11. nebo ze začátku 12. století zachovaný homl­­liář pražského biskupství obsahuje tři kázání na oslavu sv. Václava, který je označován jako ,,noster patronus“ — náš ochránce. Četná martyrologia z 11. a z následujících staletí poznamenávají 28. září jako den smrti sv. Václava a 4. březen jako svátek přenesení jeho ostat ků. Záhy stavěny ke cti sv. Václava též Paul Claudel Svatá Ludmila královna a mučednice Vše, co je zastřeno, co je bez tváře a půvabu, co se bojí, chot, jež nemá přítelkyň, matka, jež mlčky stranou stojí a jejíž srdce jen synu se někdy odhalí hluboce, vše, co mnoho dalo a stvořeno bylo pro své ovoce, vše, co mnoho přijalo a plno je, až přetéká, vše, co mnoho ví a co na nic už nečeká, a vše, co jako královny a řeholnice jindy i nyní svou celou duší tají, to Ludmilu má za svou ochránkynt. Svůj závoj neupouští a umírá uškrcena, zrak neobrátivší a nejsouc ani udivena. Jako člověk ženu omdlévající podpírá, tak vrah ji objatu drží po dobu, co umírá, až náhle v náručí se mu rozplete bílý jak sníh a těžký pletenec, v němž svítá několik nitek ryšavých. Z CYKLU „SVATE OBRÁZKY Z CECH“ PRELOŽIL O. F. B A B L E R DĚKANSKÝ ÜftAD D SV. VÁCLAVA V PRAZE 9 PROSEKU oznamuje slav­nostní bohoslužby v rámci jubilejních církevních oslav MILÉNIA BAZILIKY SV. VÁCLAVA NA PROSEKU: t V neděli 27. září: mše sv. s pro­mluvou v 8,10 a 11,30 hod; v 17 hodin pontlllkální mše sv. s lidovým zpěvem za účasti Otce biskupa Dr. Františka Tomáška a zá­stupců metropolitní svatovítské kapituly. Zpívá sbor za řízeni prof. Včeláka. — V pondělí 28. září — ve svátek s v. Václava: v 17. hod. mše sv. a kázáni njdp. kanovníka Jana Lebe­dy ze Staré Boleslavi. Zazpívá eku­menický sbor za řízeni řed. Berana a varhaníka Janlčlny. — Příležitost ke sv. zpovědi při všech bohoslužbách. KRESBA AKADEMICKÉ MALfRKY PROF. MARCELY KRAUSKOPPOVE STO ROKU POŽEHNANÉ PRÄCE. Předseda sboru ordinářů Slovenska biskup Dr. Robert Pobožný ve svém blahopřáni — otištěném v Ka­tolických novinách slovenských u pří­ležitosti výročí Spolku sv. Vojtěcha v Trnavě — oceňuje ovoce kolektivní spolupráce biskupů, duchovenstva a věřících, úsilí velké lásky a oběta­vosti. Bohatá ediční činnost „přináše­la nejen náboženské poučení, ale byla šiřitelem všeobecného vzdělání a osvě­ty, školou slovenské řeči“. PRVNÍ KOSTEL ZASVÍCENÝ SV. VÁCLAVU V PRAZE NA PROSEKU SLAVÍ SVÉ MILÉNIUM. I kdybychom pochybovali o přesném letopočtu jeho vzniku, můžeme slavit jehb znovuzrozeni. Jizvy z minulých Časů jsou vyhojeny nejmodernéjšl tech­nikou. Románský kostel stojí dnes uprostřed rozlehlého sídliště, jež náhle vy­rostl o prudkou dynamikou dění. Východní tradice Západu Melchitský patriarcha alexandrijský Maximos V. Hakim dlel na několika­denní návštěvě ve Vídni jako host kardinála Königa. Kathpress mu polo­žil několik otázek, na něž patriarcha velmi zajímavě odpověděl. Úvodem zdůraznil, že nechce západní církvi udělovat rady, že se však domnívá, že východní tradice by mohly západ­ní církev obohatit. Na otázku o principu kolegiality v církvi odpověděl, že je nezbytný, jestliže se má dojít vůbec k nějakému ekumenickému pokroku. V této sou­vislosti hovořil 1 o nutnosti reformy biskupské synody, které by papež ne­měl jen předsedat a pak dělat samo­statná rozhodnutí. Měl by tam vysvět­lovat, diskutovat, souhlasit či odmí­­tat a nakonec otevřeně rozhodnout za přítomnosti všech biskupů. Pokračo­vání v centralistické praxi a v diri­gováni z Rima je již nevhodné. Patriarcha dále hovořil o tom, že by každý katolík měl mít právo svo­bodně si zvolit ritus, ovšem upozor­nil na nesprávnosti, které se děly kolem latinlzace východních katolíků např. v Jeruzalémě. Sjednocení kato­líci Východu mají i dnes co říci celé církvi, i když jejich úloha po koncilu, kdy dochází ke spolupráci mezi Vati­kánem a Cařihradem, není již tak závažná. Podle toho, jaké je jednání kurie se sjednocenými katolíky, mo­(Pokračováni na 2. str.j kostely. Kolem r. 970 postaven román­ský kostel sv. Václava v Proseku u Pra­hy. Kostel, postavený podlá legendy „Oriente lam sole" sv. Václavu pobili Hradu pražského, byl pravdě podobně zrušen roku 1792 od [osela II. Jeden z nejstarších kostelů svatováclav ských, dosud existující, je kostel ve Staré Boleslavi. Založen byl r. 1039 knížetem Břetislavem a posvěcen r. 1048 biskupem Šebfřem. Pražský kos­tel sv. Václava na Zderaze se da tuje ze 12. století. V Olomouci pak r. 1131 za biskupa Jindřicha Zdíka byl vysvěcen kostel ar. Václava, posta­vený údělným knížetem Svatoplukem. — Počet kastelů v českých zemich, zasvěcených sv. Václavu, je úctyhodný. V arcidiecézi pražské je jich 79, v arcidiecéz! olomoucké 26, v hra­decké 71, v litoměřické 80, bu­dějovické 55. brněnské 39, na Těšínsku 2. Ve Spojených stá­tech je rovněž na 80 kostelů sv. Vác­lava. Četné kostely jemu zasvěcené jsou též na Slovensku, v Maďarsku, v Rakousku, v Polsku a v Lu­žici. Švýcarský umělecký kritik Will lam Ritter napsal o tomto obrázku: „Svatý Václav, jehož zbožně usebraná hlava je obklopena gloriolou slunce se soustředěnými paprsky mečovitého tvaru, drží ve svých rukou svatovítský dóm zpodobený podélně v černé barvě na jasně plamenném podkladě kníže­cího hermelínu. S jakou starostlivostí hledí Vévoda české země na věhlasnou katedrálu posléze dokončenou, úplnou! Tot vpravdě hlava, světce v té podobě, jak jej znázorňuje a vzývá láskyplná zbožnost. Zajisté tu běží o jednu z nej­hlubších Hrabalových Inspirací, t člověku bez víry by poskytovala útěšný obraz modlitby“. A. Hrabal 1937 Ne minimalismus Bádáni a výzkum se dnes píše vel kým písmenem, zdá se však, že se hledá vše, kromě Boha, řekl Pavel VI. na jedné ze svých středečních audiencí. Neměl by však Bůh být předmětem nejhiubšího bádání a zkoumání právě dnes, v době charakterizované bádá­ním? Což není Bůh skutečností, která si vyžaduje hlubšího poznání, než jsou jen jisté pověrečné náboženské formy, které musíme odmítnout. Svatý Otec hovořil dále o povinnos­ti prohluboval svou víru, o což se křesťané musí zcela vážně snažit. Bo­hužel se často uzavíráme do hradeb minimalismu a živému Bohu, volají­címu nás ve svědomí, se raději vyhý­báme. Závěrem Svatý Otec zdůraznil, že se změnil člověk, nikoli obsah křesťanské víry. Nechybí oku světlo, ale není očí, které by světlo přijaly. Po stopách sázavského světce POSTAVA SV. PROKOPA nechybí ani na mohutném Myslbekově sousoší, které se stalo nedílnou součástí pražského Václavského ná­městí a jeho Ideovým vyvrcholením. Monumentální svatovác­lavský pomník objednalo mini­sterstvo kultu a vyučování u Mysl­­beka r. 1887, ale na místo určeni byl osazen až r. 1912 po nesčetných pří­pravných studiích a skicách. Na so­chách světců pracoval Myslbek až do konce svého života. SV. PROKOP objevuje se již na mnohokrát měněném návrhu pomní­ku z r. 1894 a to jako reliéf, zdobící podstavec. Je to pouze polopostava světce s vážnou a přísnou tváří, ob­rostlou plnovousem, s kápi na hlavě a nimbem kolem ní a s opatskou berlou v levé ruce. Od poustevntcké hlavy Prokopovy te zde dost přesně neodlišuje sv. Zikmund, Který byl v příštích návrzích vynechán. ku Ale již v Myslbekově návrhu z ro­1895 setkáváme se s postavami světců jako se samostatnými sochami. Sv. Prokop je zde zpodobněn jako starý muž s dlouhým vousem a malou kulatou čepičkou na hlavě, oděný v dlouhé řasnaté roucho. V pravé ruce drží knihu, které se dotýká t levice. Od tohoto pojetí neliší se mnoho ani další model z let 1898—1899. Pouze světcův výraz je méně přísný, kniha, kterou drží oběma rukama, je větší a bohatěji zdobena. Poprvé se zde obje­vuje nápadná kápě na škapulířt světcova roucha, kterýžto detail zů­stal . t na soše definitivní. Podobně pojaté jsou i skici z let 1899—1902. Myslbek vytvořil r. 1907 model sv. Prokopa v životní velikosti, který se již jen nepatrně liší od plastiky definitivní. V. V. Stech upozorňuje, že v postavách českých světců musel so­chař teprve vytvářet úplně nově je­jich zjev pro dnešní dobu a že sv. Prokop je z nich živější a nej­­plastičtější. Jeho hlava má až jistý přírodní naturalismus. Proporce světeckých soch defini­tivního pomníku byly odvozeny přes­nými výpočty podle Ideálních vzorů antických skulptur. Výška sv. Proko­pa byla stanovena na 3,41 m. V poslední vývojové fázi, na soše, dotvářené v letech 1907—1911, je sá­zavský světec robustnější postavy než na modelech původních. Škapulíř tvo­ří měkké záhyby, krásné výmluvné ruce přidržují silnou knihu. Odušev­­nělá hlava je vroubena měkkým vou­sem a věnečkem vlasů, temeno hlavy kryje malá čepička a šíjt shrnutá ká­pě. Na prsou visí prostý kříž. Se svého místa na předním levém rohu svatováclavského pomníku shlíží tento nejstarši český světec s vlídným porozuměním na plochu náměstí, na němž se jíž to­likrát tvořily dějiny našeho národa. VĚRA REMEŠOVU

Next