Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-10-25 / No. 43
První vvslankyně Z náihrobniho reliéfu u sv. Jiří ma Hradě pražském se na nás usimívá jakoby v svatodušním paprsku. Pohled Jasný, tišivý. hlubinně vážný. Její slávou Je bulla Jana XIII., kterou bylo zřízeno r. 973 pražské biskupství. Dvoj! uznání naší světovosti. Náboženské: už nejsme zemí veskrze misijní, barbarskou podle tehdejšího rozlišování. Uznání státnické: Jsme nezávislí v církevní organizaci. Podle tehdejších skutečností jsme svobodní, soběstační, suverénní. Z papežské bully, kterou z Říma přinesla, prosvítají rysy Mladina ducha a jeho tvořivého úsilí. Ale Jsou v ní také rysy Jejího statečného těla. Bylo ji na koni vykonat netušené obtížnou cestu. Přes alpské velehory a průsmyky. Možnostmi tolika havárií a přepadání. Je to naše první známá sportovkyně. V této síle ducha i těla vstupuje k hrobu svého strýce, blaženého prvomučedníka Václava. Aby mu oznámila, že také skrze ni — ženu — Je uskutečněn jeho sen o katedrále. Poté vstupuje do svatojirské baziliky. Aby své prabábě, blažené prvomučedntci Lidmile, kromě zakládací listiny pro katedrálu ukázala duchovní oporu biskupského stolce. Je to řeholní rouška, která je vírou chápána jako znak vyššího důstojenství než urozenost podle těla a krve. Posvátný oblak Ducha, kterým byla zastíněna při své obláčce z rukou papežových. Neopustím duchovní kolébku svatojirskou! — modlí se šťastná poutnice po výkonu svého diplomatického díla. Sem za mnou vejdou české dívky, průkopnice a bojovnice za vyšší typ ženství v naší zemi. Zde bude nový domov, veliká škola a pracovna. První řeholní společenství duchovně zasnoubené s katedrálou a jeho svatodušním stolcem. Svou meditaci spoluzakladatelka pražského biskupství asi zakončila nejhlubším prožitkem svého vlastního Jsoucna. Mé jméno Je Mlada, to znamená přirozené zemité jaro. Jsem proměněna obláčkou, která mi dala nové Jméno: Maria. To nebeské iméno ve mně získalo převahu. Jsem nositelka a duchovní matka nadpřirozeného jara v české zemi. Bílá svatojirská holubice, nesoucí bullu jako ratolístku, se modlí po svém návratu za naše dívky, ženy, matky, řeholnice. Zvěstuje, že ony svým způsobem budou jejím trvalým a nenahraditelným pokračováním v duchovních dějinách naší země. Na toto zvěstování musí každá generace odpovídat svým promyšleným a procítěným: staň se! JAN LEBEDA Ročník XXII. PRAHA 25. října 1970 Cena 50 hal. Pluh GUIDO GEZELLE PRELOŽIL O. F. BABLER O bojovníku, jenž svou zbraň do země noHŠ neustaň, když lány poli. domov náš, radlici tvrdou rozrýváš. jak táhneš, vždy tě vidím rád, svou temnou brázdu mnohokrát, jsa rozpaků t bázně prost! Mně blízká je tvá oddanost. Až do kůlny tě odloží, kde ostří tvě se kryje rzí, venku se vlnit bude lán, jenž k setbě tebou obdělán. Kéž já, až jednou, dá-li Bůh, st odfwčinu lak ten pluh, vědomi klidné mít bych směl, že zraje k sklizni, co jsem sel. GUIDO GEZELLE (nar r. 1830 * Bruggách. zemřel r. 1899 v Kortrij ku), vlámský lyrik, katolickv knéz Básník citlivě reiRující na přírodní %ojmy a plný vroucného náhožen ského cítění. Z pramenů západovlám^kého nářečí obnovil a obohatil svou mateřštinu a zahájil nové období vlámské literatury. Jeho sebrané spisy vyšly v osmnácti svazcích. IVaše poslání ve službě pokojného soužití mezi lidmi a národy Z podnětu papeže Pavla VI. slavili jsme letos 1. ledna již po čtvrté svě- FRANTIŠEK TOMÁŠEK tový den míru. Heslem letošního světového dne míru je: „Smířlivostí k míru.“ Proto „Každý člověk je můj bratr “ je to heslo trvalého pracovního programu, které má být výrazně v plánu zvláště v letošním roce. To nás ovšem také zavazuje, aby tato myšlenka byla nejen v našich myslích, ale především v našich činech, v našem životě. Všem lidem dobré vůle a zejména těm, kteří opravdově věří v Krista, záleží na míru na zemi. Postoj a přínos církve k otázkám míru můžeme sledovat jednak v jejích tisíciletých dějinách, jednak ve světle nejnovějšího vývoje, který pro nás kataííky je vyznačen především 2. vatikánským koncilem. Odedávna bylo přesvědčením církve, že mír je nedělitelný, že nelze od sebe oddělit mír v nitru člověka, a mír mezi nejbíižšími, mír v obcích národech, mír v mezinárodních vztazích. Jan XXIII. v encyklice „Pokoj na zemi“ tuto myšlenku vyslovuje v moderních termínech, přitom se však opírá o tradici sahající až k církevním Otcům: mluví o vztazích „mezi jednotlivci, mezi občany a státní mocí, mezi státy navzájem a konečně mezi jednotlivci, rodinami, společenstvími státu podřízenými a státy na jedné straně a světovým společenstvím na druhé straně.“ Odvolává se na svátého Augustina a dodává: „Není vpravdě míru mezi lidmi, není-li mír napřed v srdci každého z nich.“ Proto kdekoli církev věrně a horliví plnila své duchovní poslání, prokazovala také už tím službu míru. Nejde totiž jen o to, že od dob apoštolských se v církvi konaly modlitby za mír, nebo že vynikající křesťanské osobnosti se najednou zasloužily o ukončení rozbrojů a válek. Je důležité si uvědomit, co znamenaly pro mír mezi lidmi tradiční křesťanské hodnoty, co znamenala nenápadná a skrytá každodenní práce i posledního dělníka na vinici Páně. Je to důležité proto, že i dnes, v naší zemi a v našich společenských podmínkách má udržování a rozvíjení tradičních křesťanských životních hodnot nemalý význam pro dobro společnosti a také pro mír — ať už máme na mysli spořádaný a pracovitý život, láskyplné rodinné soužití a obětavou péči o děti, poctivost ve vztahu k materiálním hodnotám (tedy i k socialistickému vlastnictví) nebo takové rysy jako je láska k pravdě, charakternost, úcta k lidskému životu (i nenarozenému), skromnost a nezištnost, ochota od: pouštět a přemáhat zlo dobrem, životní optimismus i v nemoci a stáří, nebo jiných těžkostech. Toto vědomí má být povzbuzením všem poctivým věřícím a zejména kněžím a vychovatelům. Vždyť jejich každodenní úsilí o křesťanský život je přínosem společností, příspěvkem k míru, a je tedy v zájmu celé naší společnosti ji dále zdravě a odpovědně rozvíjet. Prudký vývoj společnosti v poslední době staví před křesťany četné otázky s novou naléhavostí, mezi nimi též otázku míru. Kromě toho jednání křesťanů v minulosti — a někdy i jejich smýšlení — nebylo vždy ve shodě s duchem evangelia, takže dějiny znají, bohužel, i náboženské války. Věřícího dnes také nemůže nechat lhostejným zjištění, že ve velkých společenských problémech včetně míru projevovali jinověrci (Gandhi) nebo ateisté nejednou víc ušlechtilé iniciativy než mnozí křesťané. Proto by nestačilo odvolávat se jen na minulost a na pouhé uchovávání jejích hodnot. My katolíci však můžeme s velkým zadostučiněním sledovat úsilí posledních papežů, práci posledního koncilu a jeho závěry. V nich máme příklad, podnět a namnoze závaznou směrnicí, jak se v duchu Kristově stavět k problémům současného světa. Odpovědnost za mír je tu zdůrazňována všem věřícím („Pokoj na zemi“, „Radost a naděje“). K podpoře minu má být zaměřeno světové misijní úsilí církve i praktická ekumenická spolupráce. Vyslovuje se vřelá podpora mezinárodním akcím a institucím na podporu míru („Pokoj na zemi“, „Radost a naděje“, návštěva Pavla VI. v OSN). to Zásadně důležité přitom Je, že tyvýzvy a doporučení nevytrhují otázku míru z Jejích souvislostí, ať už hospodářských a sociálních („Pokrok národů“) či duchovních (viz např. Deklaraci o náboženské svobodě, které právě encyklika „Pokoj na zemi“ otevřela cestu). Bylo by proto málo odvolávat se pouze na ta místa papežských a koncilních dokumentů, kde se výslovně hovoří o míru. Tím Lychom totiž snadno zůstávali jen u slov. Z podstaty věci je nutné přijmout důsledně celý odkaz jana XXIII. a podobně i závěry koncilu jako celek — r 1 s takovými myšlenkami jako je odsouzení antisemitismu a každého nepřátelství mezi lidmi pro rozdílnost víry, nový vážný pohled církve na ateismus a na konstruktivní spolupráci s ateisty při Jasném zachování vlastního stanoviska, odbourávání přežilých společenských přehrad (i uvnitř Božího lidu — klerikalismus), uplatnění vědeckých poznatků v pastoraci a katechesi, nebo důsledná výchova k míru už u mládeže. To vše jsou podmínky nutné k tomu, aby naše víra v ničem netvořila překážky k dorozumění a spolupráci s čestnými spoluobčany jiných vyznání, nebo bez vyznání. jinými slovy: má-li církev u nás plně využít svých vnitřních možností a svého duchovního vlivu ve prospěch míru (a vůbec ve prospěch celé naší společnosti), je třeba nadále studovat, vykládat a uvádět v život všechny směrnice koncilu. Jinak hrozí nebezpečí, že mnozí katolíci ve své víře vnitřně nepřijmou skutečnost moderního světa a soudobé společnosti a nedokáží plně najít své místo. O tom mluví Jan XXIII. v encyklice „Pokoj na zemi“, když vyslovuje znepokojení nad zarážející společenskou pasivitou tolika katolíků, a praví: „Domníváme se, že vysvětlení je v jejich niterném rozporu mezi vírou a činností v tomto světě. Je proto nutné, aby v sobě obnovili vnitřní jednotu, tak aby i v jejich činnosti v tomto světě vládla vína jako maják, který osvěcuje, a láska jako síla, která ji oduševňuje.“ Jen s touto vnitřní jednotou je možné pravé, aktivní Janovské aggiomamento; bez ní zbývá Jen pasivní přizpůsobení. Zdůrazněme, že veškeré úsilí věřících o dobrý křesťanský život, práce každého kněze v duchovní správě je už sama o sobě přínosem k míru a že důsledným uplatňováním závěrů koncilu tento přínos ještě vzrůstá. (Pokračování příště) ty, SVATf OTEC vyzval italské biblisshromážděné na celonárodním kongresu, k pravé věrnosti slovu Božímu. Kristus se stal člověkem ve zcela konkrétním historickém okamžiku e hovořil řečí svých současníků. Věrnost Kristu tedy vyžaduje, aby se hlásání evangelia přizpůsobilo vždy chápáni lidi současné doby. ŽIJE A KRALEJE Každá mešní modlitba končí slovy: „jenž žije a kraluje“ — nebo „jenž žiješ a kraluješ. .“ Je to slovo bezmezné důvěry. Modlíme se k Tomu, jenž má všecku moc na nebi i na zemi. On je Beránek, jenž přijal od Otce knihu se vedmi pečetěmi jak píše Zjevení sv. jana |hl. 5), v níž jsou osudy lidstva, Církve i každého z nás. To znamená: osudy všech jsou svěřeny Kristu pro jeho vykupitelskp dílo, i když je ovšem má v moci v důsledku svého božství. Žije a kraluje — ale též „miluje nás“ (Zj 1, 5). Ovšem, je to i slovo napomenutí. aby Kristus vládl nejen nad námi, nýbrž i v nás Blažen, kdo může ke každé své prosbě dodat: „ježíši. žiješ a kraluješ ve mně — svou válí, svou láskou“. Čím plněji a dokonaleji v nás může vládnout, tj. čím dokonaleji jsme Mu oddáni, tím ochotněji a mocněji užívá ježíš své moci k naší ochraně, posvěceni, štěstí. A kdyby si člověk musel naříkat, že mu svět ubližuje, hlevní Jest, a o to jde, aby si vždy mohl říci: „ježíš, můj Bůh, ve mně žije a kraluje“. D R. JOSEF HLO UCH, „MINUTEN K A" Snímek. Svatopluk Družen SPIRITUALITA ČLOVĚKA V katolickém semináři pro filosofické a teologické diskuse v sále Charitasu v v Praze 2, Karlovo nám. č. 5. přednáší úterý 27. října v 16.30 hodin Dr. P. METOD HABÁŇ na téma „O duchovní situaci člověka“, jeho úvaha, kterou zde otiskujeme, je úvodem k tématice letošního semináře. ROZMERY LIDSKÉHO DUCHA jsou velké, kdo však poznal jejich hloubku, šířku, délku a výšku? Jean Fourastié ve své knize „Lettre ouverte . . .“ píše o duchovní situaci dneška: „Védomí, které máme o vlastním bytí, je příliš mladé a neurčité a sotva stačí, aby st uvědomilo tragiku postavení člověka. Všude Je plno nesnadných kompromisů, ale i nestálých. Jsme na počátku touhy po absolutnu.“ Jeho další pojednání ukazuje na nemoci a nedostatky života. Křesťanství mluví též o duchovnosti lidského života a přes Jeho nedostatky a kompromisy může mluvit více o počátcích 1 o dalšfm vývoji a o životě ve vztahu k absolutnu. Dnes je patrný zájem o ducha a o Jeho absolutní hodnoty a připouští se, že duševní síly a schopnosti mají velkou působivost na lidský život Projevuje se touha po poznání duše a Její aktivity, protože sl každý uvědomu|e, že život vnitřní, duševní je člověku vlastni, že může působit smutek nebo radost, dodává naděli, nebo se uzavírá v zouťalství. prázdnotě a nejistotě. Duše je princip života, oživuje organismus, formuje ho a Jeho schopnosti, dodává mu životni sílu a uvádí do pohybu všechny průběhy biologické i sensitivnf, i ryze durhovní. Duše jako utvářející činitel formuje st hmotu přiměřeným způsobem ke své duševní činnosti, oživuje ji, udržuje, rozvíjí a vede životní pohyb k úplnosti. Psychické projevy vnímání, poznávání, trhnutí, v celé bohatosti citových a vášnivých vzrušení mají svůj vnitřní ráz, jsou nadhmotné tj. transcendentní, i když je provozuje duše v jednotě se svým hmotným základem, organismem. Transcendence lidské duše je však patrnější až v jejím vlastním duchovním životě. Její nejvyšší vědomí svého „já, které si uvědomuje zvláště v (Pokračování na 2. straněj 5ABBAT Stařec v trevlrské synagoze, ne nepodobný šedivému Simeonovi z Lukášova evangelia, šeptal ten pátek ve čer při bohoslužbě židovského sabbatu se slzami v očích: „Že jsem se toho mohl ještě po tolika krutých letech dočkat...“ Snad on jediný z celé rodiny přežil... A spolu s ním a ostatními židovskými věřícími se v synagoze tísnily stovky katolíků. Všichni společně se modlili k témuž Otci a P ánu. O hrůzách minulosti hovořil i rabín Nathan P. Levinson: Oběti nebyly marné, jestliže vzbudily ducha bratrství a porozumění. „Sabbat šálom“, pozdravil začínající den židovského klidu a stovky hlasů jeho pozdrav opětovaly. Pak vysvětloval smysl sabbatu: Může být chápán jako den spásy, nebot člověk se o tomto dni klidu pozvedá nad své všední starosti, jako připomínka babylónského zajetí je však také výzvou ke společné odpovědnosti, která je možným základem vzájemného porozumění mezi židy a křestany. „Pojď, příteli můj, nevěstě vstříc.. .* se střídají hlasy ve staré hebrejské modlitbě a kantor Estrongo Nachama zpívá svým obdivuhodným basem: „Mah tovu... — jak krásné jsou tvé stánky, Jakube, tvé příbytky, Izraeli". Bohoslužbě sabbatu předcházela i společná modlitba r ab ín a Levlnsona střev irským biskupem Steinern, kteří vyprošovali všem — židům i křestanům požehnáni Otcovo. '