Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-07-15 / No. 26
Malíř absolutna Být malířem ve Španělsku ve druhé pflli 16. věku, a cizincem к tomu — El Greco se Jmenoval Domenico Theotocopuli a narodil se jako Řek na Krétě — a navíc malujícím novým, neobvyklým a málem kacířským způsobem, nebylo Jednoduché. Atmosléru těžko dýchatelnou, jejíž napětí neustále vyostřovala bdělá a trestající inkvizice ! zfanatizovaný dav při pálení kacířů, velmi dobře postihl holandský spisovatel Simon Vestdijk v knize El Greco, malíř absolutna (v překladu L. Faltové vyd. Obelisk 1969). Jeho kniha nepatří к běžným biografickým románům, které stavějí do popředí soukromé osudy umělců. Vestdijk se snaží především postihnout tuto mimořádnou osobnost na pozadí dobového kontextu, a v jeho líčení jsou skutečně patrné rysy, z doby vyvěrající, 1 ty, které ji myšlenkově, ale i formálně, tj. způsobem malby, přesahuji. El Greco jistě nebyl myslitel v tom pravém slova smyslu, jeho vidění světa bylo určeno jeho zaměřením malířským, tedy vizuálním, a přece je v jeho obrazech zřetelně, byť jasně transformovaná myslitelská činnost. El Greco se ve svých obrazech snažil především vyrovnat se vztahem života člověka na zemi a na nebi. Nebo vztahem okamžiku a věčnosti. Mnozí mu vytýkali, že jeho obrazy nemají hloubku. Ale El Greco hloubku nepotřeboval, jemu stačila kolmice vzhůru, směřující к nebesům. Aldous Huxley, který o El Grecovi napsal velice zajímavou esej, tvrdí dokonce, že Greco trpěl agorafobií, tedy strachem z prostoru, a že každá jeho postava je Jonášem, který ss touží dostat do stísněného, omezeného prostoru velrybích útrob. Huxley takto vykládá nejen obraz, který nese název Sen krále Filipa, kde zatracenci poklidně vcházejí do vel rybí tlamy „jako bankovní úředníci v šest navečer po schodech do metra“, ale celé jeho dílo. A Huxleymu se zdá, že toto „vesmírné polykání, tento polykající kosmos, do něhož nás uvádí, představuje jeden z nejvíce znepokojivých výtvorů lidského ducha“. Vestdijk ve svém románu několikrát zdůrazňuje, jak často El Crer.ovy obrazy vzbuzovaly odpor ošklivostí lidí, neumělostí jejich končetin, protáhlými, skutečnosti neodpovídajícími obličeji stavbou těla. Méně jim tentokrát vadila i jejich nahota než jejich deformace. A kdybychom tyto nahé postavy El Grecovy srovnali třeba (např. Otevření pečeti páté, symbolizující pomstu) se Cézanovýmt postavami koupajících se, jistě s překvapením bychom zjistili, kolik je tu společného. O El Grecovi se také skutečně povídalo, že maluje svaté rouhavě a jako by v křivém zrcadle. Dokonce existoval i popěvek, že maluje svaté a světice jako kostlivce nebo posedlé ďáblem. El Greco si sám uvědomoval neobvyklost svých obrazů, proto je skrýval před světlem i světem ve sklepě, kde je také maloval. Vestdijk to vyjadřuje takto: „Sklepními malbami chtěl zobrazit něco, co nebylo možno natrvalo učinit skutečností: ducha, démonlčnost — ducha samého. Démoničnost v nejčiřejšl myslitelské podobě, božství, dotýka'ící se ďábelství, nebe, vystupující ze samého pekla, nebe a peklo bez prostředkujícího očistce, bez pozemských příměsků, přechodů a bez tišin.“ Vestdijk tu tedy postihuje kontrast, kontradikci, víru i pochyby. Svými obrazy si El Greco řešil metafyzické otázky, a své mystické a extatické vize dokázal vyjádřit skutečně s neobyčejnou silou, která vyplývá z jeho uhranosti problémem živote a smrti, z zmrtvýchvstání a zatracení. Vždyť jeden jeho nejznámějších obrazů, Pohřeb hraběte Orgaze ukazuje jak hrabě zcela bzprostředně po přijetí do země je zároveň přijímán anděly do nebeského království. jako by člověk směřoval dolů i nahoru najednou, jako by obě ty roviny, pozemská a nebeská, na sebe navazovaly. A dokonce se zdají být blíže běžné pozemskosti než snové obrazy jeho krajin a měst, které se tak podobají krajinám kubistickým. El Greco je nesmírně zajímavý malíř, který svou touhu po absolutnu vyjadřuje především očima svých postav, obrácených к nebesům. A Vestdijkova kniha ho přiblíží i laikům tak, aby se jim Grecovo poselství stalo srozumitelným. Milena Nyklová-Veselá Z BOLESTI ČLOVĚKA Z bolestí člověka korály navléká si satan. Na úzkosti nití krvavě mu sviti jak zuby. Žárlivě jich střeže, v tvrdost jejich řeže své jméno: jádra jsou to živá, satan je pohřbívá, by vzrostla. Šalbou pýchy sveden štípiti chce eden - a štípí! Jenže opět Pánu, jenž přirazil bránu prvého I Bohuslav Reynek (Ze sbírky „Rty a zuby'*) Rty a zuby je název sbírky veršů Bohuslava Reynka z dvacátých let. Nyní, po několika desetiletích, vychází znovu v nakladatelství Růže v Českých Budějovicích. Reynkovy prosté verše, vyjadřující hluboký obsah, ke kterému se křesťanský myslitel propracoval, neztratily dodnes na působivosti. mjf Co víme o Husovi nového? je článek F. M. Bartoše v 2. čísle letošního ročníku Jihočeského sborníku historického. Autor navazuje na svou stejnojmennou knihu z roku 1946 a dovolává se životopisné části o M. J. Husovi v knize „Čechy v době Husově“. Pokud se týká neznámého data narození Husova, kloní se nyní Bartoš к létům 1372- 73. Usuzuje dále, že dostudoval latinskou školu v Prachaticích (ty prý tam byly snad dvě) a přišel do Prahy na filosofickou fakultu v roce 1390, kdy mistrem této fakulty se stal 1 dobrodinec Husův Kříšťan z Prachatic, len mu asi ještě před dosažením gradu bakalářského' dopomohl к místu famula v Karolinu a tím také umožnil styk s universitními mistry, jejichž počet byl v době velikého papežského schismatu rozmnožen o mistry, kteří opustili universitu pařížskou. Když se 14. března 1402 stal Hus správcem kaple Betlémské, převedl sem své studenty z Karolina; ti se stali základem koleje Nazaretské. Bartoš pak připomíná svědomitou práci Husovu se studenty i vděk, který mu později projevili; to autor 1958 podrobněji vyllc'1 ve své práci „Hus jako student a profesor Karlovy university“ na základě edicí Bohumila Ryby „Nový Hus. Nepoznané universitní promluvy Mistra Jana“ a „Quodlibet“. К dalšímu poznání M. J. Husa přispěly publikace Karlovy university při výročí Dekretu Kutnohorského: Anežky Schmidtové „M. J. Hust universitní promluvy“ a kolektivní práce „Dekret kutnohorský a jeho místo v dějinách“. К 550. výročí upálení M. Jana vyšla „Husova výzbroj do Kostnice“; jsou to na Krakovci připravované projevy pro nastávající pobyt v Kostnici přeložené F. M. Dobiášem a A. Molnárem, kteří také přeložili а к vydání připravili stěžejní dílo Husovo „O cirkvi“. V závěru článku připomíná Bartoš i sborníky připraveně jednak Husovou, jednak Komenského bohosloveckou fakultou, Heřmanského překlad Petra Miadoňovice, práce o staročeské blbli, publikaci Jiřího Kejíe „Husitský právník Jan z Jesenice“ a Fr. Šmahela „M. Jeroným Pražský“. Souhrnný článek Bartošův přináší cenné podněty к zamyšlení. • V. Placht Bloudění, svatby a vraždy. Soudlme-ll podle některých publikací poslední doby, osvědčuje doba třicetileté války a zvláště česká pobělohorská situace znovu svou uhrančivou přitažlivost. Nedávno jsme si to zde připomenuli nad románem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo úděsným obrazem praktik protireformačních. Podobným směrem ukázalo však také nové vydání Durychovy valdštejnské trilogie Bloudění, jímž českobudějovická Růže (1969, 38 Kčsl zpřístupnila vyhladovělé čtenářské zkušenosti dílo, jehož ovzduší samo, jak soudil Salda, je skoro čirá tma. „Divná nedosažitelnost křesťanství“, u Jaroslava Durycha přehlušovaná vzruchem smyslného bloudění po bojištích a délkách barokního prostoru, posouvá se výrazněji do středu pozornosti v Magdeburské svatbě z pera Gertrudy von le Fort (přeložila Jitka Fučíková, Vyšehrad 1970, 16 Kčs). Strázně a konflikty velké vojny postihuje autorka hutno.i uměleckou zkratkou v příběhu jednoho města, jedné bitvy a koneckonců i v rozporech jedné duše, magdeburského katedrálního kazatele Reinharta Bakeho. Nud zkázou města, zničeného císařskými vojsky za trest, že čekalo pomoc od protestantské0 ho švédského krále, dojde Bake poznání nesmírné společné vině křesťanstva bez rozdílů konfesí. Provinilo se zejména domýšlivostí, s jakou předpokládalo, že za Krista smí bojovat zbraněmi tohoto světa. Zavraždění frýdlantského vévody, pobělohorského zbohatlíka Albrechta z Valdštejna, učinil předmětem své populárně vědecké práce Valdštejnova smrt Josef Janáček (Mladá fronta 1970, 23 Kčs). S neobyčejnou poutavostí 1 smyslem pro dalekosáhlé podrobnosti vylíčil Janáček, proč se vlastně Valdštejn „nemohl zbavit vlastní minulosti a stát se tím, čím nikdy nebyl, politikem zaujatým pro obecné zájmy“. Aniž to snad zamýšlel, ukázal autor navíc, jak se pod Valdštejnovýma rukama měnil konflikt třicetileté války v kolosální podnikatelskou spekulaci, pľlčemž už nijak nerozhodovala víra, ať katolická, af evangelická, nýbrž daleko spíše úděs z utajených sil přírodoich a z osudového determinismu hvězdných konstelací. Knihy, o kterých se zmiňuji, patří к příznakům obnovovaného zájmu o barokní kulturu vůbec, hlavně však českou. Jistě mohou usměrnit laciné soudy o době temna výzvou к věcnějšímu poznání prostředí a lidí. К obdivu pro svůj předmět nás arci sotva strhnou, tolik je v nich protiléků na restaurační nostalgii všech druhů a rodů. © am Nad čím přemýšlet? Děkuji br. Fleglovi, že v Kj 20/70 pod tímto nadpiskem upozbrnil na mé povrchní vyjádření v článku „Ještě ke krizi farnosti“ v Kj 14/70, jako by nad povídkami a články historickými nebylo třeba tolik přemýšlet jako nad články s aktuální problematikou. Plně s nim souhlasím a cením si toho, jak ostře rozlišuje mezi „důkladným“, zasvěceným poznáním, vyplývajícím z tvrdé a obtížné analytické práce“ a mezí planým chvalořečněním. Mám už léta obavu, že nespokojenost s dnešním! stavem evangelictvl velmi rádi a lacino vyvažujeme právě povrchní útěchou nad jeho slavnou minulosti. Jinak řečeno, že z historických článků' si nebereme především podněty ka kritickým a nápravným snahám, zaměřeným do současnosti a budoucnosti, nýbrž že z nich čerpáme především citové uspokojení nad minulostí, které pro přítomnost tíhne spíš ke steskům než к aktivitě. Přitom ovšem pod zájmenem „my“ mám na mysli ne odborné historiky, nýbrž nás ostatní, kteří z nepříjemné problematiky své doby rádi uhýbáme do dob minulých, jejichž problematika nás už tolik netíží a netrápí, protože si ji většinou ani neuvědomujeme. Má! zběžná, nevhodně formulovaná zmínka byla namířena proti této naší subjektivní náladě, ne proti objektivní potřebnosti solidních historických článků, a jsem rád, že ji br. Flegl uvedl na pravou míru. V tom právě je užitečnost rozhovoru, u nás tak málo chápaná: vzájemným napravováním pochybení se dostáváme blíž к pravé myšlence i к jejímu dobrému vyjádření. *M. Bula jsem rád, že se s br. Bulou v hodnocení historických článků nakonec shodnu. Jsem s ním zajedno v kritice laciných a sentimentálních příspěvků s historickou tematikou. Jde tedy o to, abychom společně historikové 1 nehistorikové, dovedli rozlišovat a nenechali se strhnout „citovým uspokojením nad minulostí“, ale hodnotili dávnou 1 nedávnou minulost sice s porozuměním, ale kriticky. Br. Bulövi za jeho upřímná slova děkuji. • M. Flegl Klokočov. Péčí evangelizačního odboru chrudimského seniorátu se konají během prázdnin pravidelně každou neděli v 15 hodin bohoslužby v naší modlitebně v Klokočově u Sečská přehrady. Upozorňujeme na tuto možnost členy okolních sborů, kteří tráví rekreaci u Sečské přehrady. Vhodné spojem autobusem od Pardubic i od Čáslavě až, do Klokočová. I v mlčení Když Jidáš uvolnil zrádcovským polibkem lavinu utrpení v Getsemane, která strhla Ježíše na Golgotu, neujde čtenáři závěrečných kapitol v podání čtyř evangelistů, že Muž bolesti vlče mlčí než mluví. Neobhajuje se, nediskutuje, neoponuje falešným svědkům ani soudcům, kterým zřejmě nešlo o průchod spravedlnosti, nýbrž už předem o jeho likvidaci. Bylo Ježíšovo mlčeni výrazem slabošstvf? Není třeba falešná obviněni vyvrátit, přehlušit pádnými důvody proti? Nedává mlčení zadostiučinění falešné výpovědi? A naopak, není mlčení výrazem nadřazeného pohrdání lidmi, kteří divácky přihlížejí tragikomické hře nazývané „průchod světskému“ a podle okolnosti „církevnímu právu.“ Ježíšův důvod к mlčení je Jinde. Často opakoval v okruhu učedlníků že „musí odejiti do Jeruzaléma, mnoho trpěti od starších a velekněžt i zákoníků, býti zabit a třetího dne vzkříšen“ (Mat. 16,21). Toto „musí“ Je neoddiskutovatelné; v něm Je zahrnuta negativní úloha Jidášova. něm je smysl Ježíšova života, odvěkéV ho určení Jeho poslání. Ono dává autoritativní platnost všem Ježíšovým slovům. Jen odmysleme Ježíšovo utrpení a kříž. Kým by byl on pro nás? Naše civilizace se může pochlubit vy- ■ nikajícíml učiteli, do Jejichž řad by je dialog patřil i on. O něm by nanejvýš platilo zaslíbeni: „Kteří jiné vyučují, skvlti se budou jako blesk oblohy, a kteří spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky (Dan. 12,3). Ale právě tím „musí“ probojovaném modlitebně; „Můj Otče, nemůže-li mě tento kalich minouti, musím-li jej vypiti, staň se tvá vůle“, (Mat. 26,42) sestupuje do propastných hlubin lidské bídy a opovrženi, ano, stává se zločincem za nás a pro nás všemi důsledky odplaty treštu smrti.“ Proto jej také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno“ '(Filip. 2,9). Ono „musí“ zjevené Ježíši, skryté ostatním pod povrchem očima vnímané události ukřižování, bylo pro Ježíše meznou hranicí, kde konči dialog a začíná mlčeni. Ale právě mlčeni Ježíšovo následně provokuje, zneklidňuje, žádá odpověď. Vede к dialogu Pavla s Židy, Luthera s Kalvínem, Bartha s liberálními theology. Odsuzovaný Ježíš svým mlčením nutí к mnohomluvné obhajobě Inkvizitory potlačující svědomí, jak názorně ukazuje Dostojevský v Bratrech Karamazových. Svým tichým utrpením a výkupnou smrtí přináší naději do beznaděje hříšníkům, jako propuštění vězňům. Pod křižem mlčícího Ježíše začíná nejvážnější dialog a zápas o nového člověka. PAVEL NAGY Ekumenická vysoká škola v Bossey JAN ČAPEK V ekumenickém institutu v Chateau de Bossey probíhá od roku 1952 každoročně čtyřapůlmčsí Sni semestr Ekumenické vysoké školy. Semestr trvá od 15. října do 25. února. Byli jsme spolu s Janem Trusinou studenty 18. semestru 1959/70. Chateau de Bossey leží v sousedství vesnice Celigny, 18 km od Ženevy, 5 km od francouzské hranice, mezi pohořím Jura a ženevským Jezerem, za nímž se tyčí Savojské Alpy. Bossey daroval ženevský biskup v 11. století klášteru Bonmot, věž z té doby je součástí dnešní kaple. V době reformace a později byl Bossey majetkem různých vlastníků, mezi nimi i rodiny Turrettini. Po jrancouzské revoluci jej vlastnila spisovatelka Madame de Staél. V roce 1948 se stal majetkem Světové rady církvi. Chateau de Bossey je sídlem Ekumenického institutu, jehož program sestává po celý rok ze seminářů, konferencí, kursů a různých zasedání. Největší akcí je každoročně Ekumenická vysoká škola. Institut je velmi Vhodně zařízen pro naznačený způsob studia, přednášek, bohoslužeb, setkání, společného života a především ekumenického rozhovoru. Byli jsme ubytováni po jednom čt po dvou v Chateau (zámek) a Colomble anebo v tzv. Petit Bossey (Malý Bossey), vzdáleném několik minut od Chateau. Před několika lety byla postavena moderní posluchárna se zařízením pro simultánní překlad a vedle ní knihovna s velmi pěknou studovnou. Bohoslužby a pobožnosti se konají v prosté kamenné kapli, jejíž stěnu z barevných skel vybudovali bratří z řádu Tatzé ve Francii. V budovách jsou salonky a šálky, čítárna novin, pingpongový stůl, v areálu je voleyballové a tenisové hřiště. Ekumenická vysoká škola je prostřednictvím theologické fakulty přičleněna к ženevské universitě, na ní jsou studenti — splňují-li příslušné podmínky — ímatrlkulováni a absolvovaný semestr je považován za semestr řádných studií na theologické fakultě ženevské university. Ve vedení Ekumenického institutu je ředitel prof. dr. N. A. Nissiotis, Rek, řeckoorthodoxního vyznání, jeho zástupcem je prof. dr. H. R. Weber, Švýcar, reformovaný a dále prof. dr. A. M. Barkat, Pakistánec, metodista, farář M. Keeling, Angličan, anglikán a pouze po dobu semestru také farář A. Yule, Australan, presbyterián. Institut má třt stálé překladatele, oficiální řeči jsou angličtina, francouzština a němčina. Personál dále tvoří administrativní pracovníci, ostatní zaměstnanci a také vždy dočasně tzv. Blue Angels, modří andělé, dívky, které pracují v kuchyni a jídelně a v dalších domácích pracích. Semestru se zúčastnilo 59 studentů, v počtu jsou zahrnuty i manželky doprovázející své muže, pokud se soustavné zúčastnily studia. Těchto 59 studentů přišlo z těchto 29 zemí. Argentina, Austrálie, Brazílie, Ceylon, Československo, Dánsko, Guatemala, Holandsko, Indie, Indonésie, Japonsko, Jižní Afrika, Jižní Korea, Kanada, Kenya, Libanon, Maďarsko, Malawi, NSR, Norsko, Polsko, Rumunsko, SAR, SSSR, Španělsko, Švýcarsko, USA, Velká Británie, Zambie. Nej početněji byly zastoupeny Spojené státy — jedenácti studenty a NSR devíti studenty. Eo stránce konfesionálni byly zastoupeny tyto církve a denominace: reformovaná, luterská, batacko-luterská, unlonovaná, římskokatolická, metodistická, anglikánská, presbyterní, Cbr. evangelická, arménsko-orthodoxní, rumunskoorthodoxní, rusko-orthodoxní, řecko-orthodoxní, episkopální, kopticko-katolická a Učedníci Kristovi. Tato veliká rozmanitost knjesionální, církevní, národní a kontinentální umožňovala neobyčejnou šíři rozhovoru o všech možných otázkách, jimiž se křesfané a církve zabývají v různých částech světa. Základní thema semestru znělo: Budoucnost církve. Přednášky mělo, kromě již zmíněných, asi 40 pozvaných řečníků. Následující výčet některých jmen a thematiky ukazuje na šíři a rozmanitost problémů, které byly během semestru předmětem studia a diskuse: N. Nissiotis — církev, úřad, charisma, bohoslužby, ekumena, Orthodoxie; H. R. Weber — biblická exegese, církev; A. Barkat — politika, třetí svět, chudoba, rozvoj, mír, guerilla, maotsmus; M. Keeling — ethika; A. Yule — církev, urbanisace; P. Abrecht — církev a společnost; H. D. Bastian — theologie a kybernetika; C. E. Blake — ekumena; H. Brunner život církve v budoucnosti; W. Hollenweger — obnova bohoslužeb; C, f. Itty — spojený výbor pro společnost, rozvoj a mír (Sodepax); P. feanson literatura; D. Jenkins — futurologle a eklesiologie; L. Kowarski — věda a technika; f. Moltmann — království Boží, církev, společnost; L. Niilus — mezinárodní záležitosti; M. Opočenský — výzva marxismu církvi; S. Parmar — konference v Montreaux ö otázkách rozvoje; R. Ratzinger — obnova církve; H. Symanowski — církev v průmyslovém světě; L. Vischer — jednota církve a jednota lidstva; W. A, Vlsseťt Hooft — ekumenické hnutí; L. Watts — rasová otázka, a další řečníci. Jednotlivé přednášky se setkávaly s různým ohlasem, který se projevil v následujících diskusích v plénu, ve skupinách anebo osobních rozhovorech. Odkazy к literatuře umožňovaly rozšířit si znalosti o jednotlivých problémech studiem v knihovně. Ta byla stále přístupná, nutkala к soustředění. Z knihovny je krásný pohled na ženevské jezero a zasněžené Alpy. Ticho knihovny bylo ovšem někdy přerušeno hovorem studentů, jindy hukotem letadel a v tom krásném podzimu také, šelestem padajícího listí. Otevřená kniha však čekala na čtení, soustředění a studium. fPokračování) O ) a t