Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)

1970-07-15 / No. 26

Malíř absolutna Být malířem ve Španělsku ve druhé pflli 16. věku, a cizincem к tomu — El Greco se Jmenoval Domenico Theo­­tocopuli a narodil se jako Řek na Krétě — a navíc malujícím novým, neobvyk­lým a málem kacířským způsobem, ne­bylo Jednoduché. Atmosléru těžko dýcha­­telnou, jejíž napětí neustále vyostřovala bdělá a trestající inkvizice ! zfanatizova­­ný dav při pálení kacířů, velmi dobře postihl holandský spisovatel Simon Vest­­dijk v knize El Greco, malíř absolutna (v překladu L. Faltové vyd. Obelisk 1969). Jeho kniha nepatří к běžným bio­grafickým románům, které stavějí do po­předí soukromé osudy umělců. Vestdijk se snaží především postihnout tuto mi­mořádnou osobnost na pozadí dobového kontextu, a v jeho líčení jsou skutečně patrné rysy, z doby vyvěrající, 1 ty, kte­ré ji myšlenkově, ale i formálně, tj. způ­sobem malby, přesahuji. El Greco jistě nebyl myslitel v tom pravém slova smys­lu, jeho vidění světa bylo určeno jeho zaměřením malířským, tedy vizuálním, a přece je v jeho obrazech zřetelně, byť jasně transformovaná myslitelská čin­nost. El Greco se ve svých obrazech sna­žil především vyrovnat se vztahem ži­vota člověka na zemi a na nebi. Nebo vztahem okamžiku a věčnosti. Mnozí mu vytýkali, že jeho obrazy nemají hloubku. Ale El Greco hloubku nepotřeboval, jemu stačila kolmice vzhůru, směřující к ne­besům. Aldous Huxley, který o El Greco­­vi napsal velice zajímavou esej, tvrdí do­konce, že Greco trpěl agorafobií, tedy strachem z prostoru, a že každá jeho postava je Jonášem, který ss touží dostat do stísněného, omezeného prostoru vel­rybích útrob. Huxley takto vykládá nejen obraz, který nese název Sen krále Filipa, kde zatracenci poklidně vcházejí do vel rybí tlamy „jako bankovní úředníci v šest navečer po schodech do metra“, ale celé jeho dílo. A Huxleymu se zdá, že to­to „vesmírné polykání, tento polykající kosmos, do něhož nás uvádí, představuje jeden z nejvíce znepokojivých výtvorů lidského ducha“. Vestdijk ve svém románu několikrát zdůrazňuje, jak často El Crer.ovy obra­zy vzbuzovaly odpor ošklivostí lidí, ne­umělostí jejich končetin, protáhlými, skutečnosti neodpovídajícími obličeji stavbou těla. Méně jim tentokrát vadila i jejich nahota než jejich deformace. A kdybychom tyto nahé postavy El Grecovy srovnali třeba (např. Otevření pečeti pá­té, symbolizující pomstu) se Cézanovýmt postavami koupajících se, jistě s překva­pením bychom zjistili, kolik je tu spo­lečného. O El Grecovi se také skutečně povídalo, že maluje svaté rouhavě a jako by v křivém zrcadle. Dokonce existoval i popěvek, že maluje svaté a světice jako kostlivce nebo posedlé ďáblem. El Gre­co si sám uvědomoval neobvyklost svých obrazů, proto je skrýval před světlem i světem ve sklepě, kde je také maloval. Vestdijk to vyjadřuje takto: „Sklepními malbami chtěl zobrazit něco, co nebylo možno natrvalo učinit skuteč­ností: ducha, démonlčnost — ducha sa­mého. Démoničnost v nejčiřejšl myslitel­­ské podobě, božství, dotýka'ící se ďábel­ství, nebe, vystupující ze samého pekla, nebe a peklo bez prostředkujícího očist­ce, bez pozemských příměsků, přechodů a bez tišin.“ Vestdijk tu tedy postihuje kontrast, kontradikci, víru i pochyby. Svými obrazy si El Greco řešil metafy­zické otázky, a své mystické a extatic­ké vize dokázal vyjádřit skutečně s ne­obyčejnou silou, která vyplývá z jeho uhranosti problémem živote a smrti, z zmrtvýchvstání a zatracení. Vždyť jeden jeho nejznámějších obrazů, Pohřeb hraběte Orgaze ukazuje jak hrabě zcela bzprostředně po přijetí do země je zá­roveň přijímán anděly do nebeského krá­lovství. jako by člověk směřoval dolů i nahoru najednou, jako by obě ty rovi­ny, pozemská a nebeská, na sebe nava­zovaly. A dokonce se zdají být blíže běžné pozemskosti než snové obrazy je­ho krajin a měst, které se tak podobají krajinám kubistickým. El Greco je nesmírně zajímavý malíř, který svou touhu po absolutnu vyjadřuje především očima svých postav, obráce­ných к nebesům. A Vestdijkova kniha ho přiblíží i laikům tak, aby se jim Gre­­covo poselství stalo srozumitelným. Milena Nyklová-Veselá Z BOLESTI ČLOVĚKA Z bolestí člověka korály navléká si satan. Na úzkosti nití krvavě mu sviti jak zuby. Žárlivě jich střeže, v tvrdost jejich řeže své jméno: jádra jsou to živá, satan je pohřbívá, by vzrostla. Šalbou pýchy sveden štípiti chce eden - a štípí! Jenže opět Pánu, jenž přirazil bránu prvého I Bohuslav Reynek (Ze sbírky „Rty a zuby'*) Rty a zuby je název sbírky veršů Bo­huslava Reynka z dvacátých let. Nyní, po několika desetiletích, vychází znovu v nakladatelství Růže v Českých Budějo­vicích. Reynkovy prosté verše, vyjadřu­jící hluboký obsah, ke kterému se křes­ťanský myslitel propracoval, neztratily dodnes na působivosti. mjf Co víme o Husovi nového? je článek F. M. Bartoše v 2. čísle letošního roč­níku Jihočeského sborníku historického. Autor navazuje na svou stejnojmennou knihu z roku 1946 a dovolává se živo­topisné části o M. J. Husovi v knize „Čechy v době Husově“. Pokud se týká neznámého data narození Husova, kloní se nyní Bartoš к létům 1372- 73. Usuzuje dále, že dostudoval latinskou školu v Prachaticích (ty prý tam byly snad dvě) a přišel do Prahy na filosofickou fakultu v roce 1390, kdy mistrem této fakulty se stal 1 dobrodinec Husův Kříšťan z Prachatic, len mu asi ještě před dosažením gradu bakalářského' do­­pomohl к místu famula v Karolinu a tím také umožnil styk s universitními mistry, jejichž počet byl v době velikého papež­ského schismatu rozmnožen o mistry, kteří opustili universitu pařížskou. Když se 14. března 1402 stal Hus správcem kaple Betlémské, převedl sem své stu­denty z Karolina; ti se stali základem koleje Nazaretské. Bartoš pak připomíná svědomitou práci Husovu se studenty i vděk, který mu později projevili; to au­tor 1958 podrobněji vyllc'1 ve své práci „Hus jako student a profesor Karlovy university“ na základě edicí Bohumila Ryby „Nový Hus. Nepoznané universitní promluvy Mistra Jana“ a „Quodlibet“. К dalšímu poznání M. J. Husa přispěly publikace Karlovy university při výročí Dekretu Kutnohorského: Anežky Schmid­­tové „M. J. Hust universitní promluvy“ a kolektivní práce „Dekret kutnohorský a jeho místo v dějinách“. К 550. výročí upálení M. Jana vyšla „Husova výzbroj do Kostnice“; jsou to na Krakovci při­pravované projevy pro nastávající pobyt v Kostnici přeložené F. M. Dobiášem a A. Molnárem, kteří také přeložili а к vy­dání připravili stěžejní dílo Husovo „O cirkvi“. V závěru článku připomíná Bartoš i sborníky připraveně jednak Hu­sovou, jednak Komenského bohoslovec­kou fakultou, Heřmanského překlad Petra Miadoňovice, práce o staročeské blbli, publikaci Jiřího Kejíe „Husitský právník Jan z Jesenice“ a Fr. Šmahela „M. Jeroným Pražský“. Souhrnný článek Bartošův přináší cenné podněty к za­myšlení. • V. Placht Bloudění, svatby a vraždy. Soudlme-ll podle některých publikací poslední doby, osvědčuje doba třicetileté války a zvláš­tě česká pobělohorská situace znovu svou uhrančivou přitažlivost. Nedávno jsme si to zde připomenuli nad romá­nem Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo úděsným obrazem praktik protireformač­­ních. Podobným směrem ukázalo však také nové vydání Durychovy valdštejn­ské trilogie Bloudění, jímž českobu­dějovická Růže (1969, 38 Kčsl zpřístup­nila vyhladovělé čtenářské zkušenosti dílo, jehož ovzduší samo, jak soudil Sal­da, je skoro čirá tma. „Divná nedosaži­telnost křesťanství“, u Jaroslava Dury­­cha přehlušovaná vzruchem smyslného bloudění po bojištích a délkách barok­ního prostoru, posouvá se výrazněji do středu pozornosti v Magdeburské svatbě z pera Gertrudy von le Fort (přeložila Jitka Fučíková, Vyšehrad 1970, 16 Kčs). Strázně a konflikty velké voj­ny postihuje autorka hutno.i uměleckou zkratkou v příběhu jednoho města, jedné bitvy a koneckonců i v rozporech jedné duše, magdeburského katedrálního ka­zatele Reinharta Bakeho. Nud zkázou města, zničeného císařskými vojsky za trest, že čekalo pomoc od protestantské­0 ho švédského krále, dojde Bake poznání nesmírné společné vině křesťanstva bez rozdílů konfesí. Provinilo se zejména domýšlivostí, s jakou předpokládalo, že za Krista smí bojovat zbraněmi tohoto světa. Zavraždění frýdlantského vévody, pobělohorského zbohatlíka Albrechta z Valdštejna, učinil předmětem své po­pulárně vědecké práce Valdštejno­­va smrt Josef Janáček (Mladá fronta 1970, 23 Kčs). S neobyčejnou poutavostí 1 smyslem pro dalekosáhlé podrobnosti vylíčil Janáček, proč se vlastně Vald­­štejn „nemohl zbavit vlastní minulosti a stát se tím, čím nikdy nebyl, politikem zaujatým pro obecné zájmy“. Aniž to snad zamýšlel, ukázal autor navíc, jak se pod Valdštejnovýma rukama měnil konflikt třicetileté války v kolosální podnikatelskou spekulaci, pľlčemž už nijak nerozhodovala víra, ať katolická, af evangelická, nýbrž daleko spíše úděs z utajených sil přírodoich a z osudové­ho determinismu hvězdných konstelací. Knihy, o kterých se zmiňuji, patří к pří­znakům obnovovaného zájmu o barokní kulturu vůbec, hlavně však českou. Jistě mohou usměrnit laciné soudy o době temna výzvou к věcnějšímu poznání pro­středí a lidí. К obdivu pro svůj před­mět nás arci sotva strhnou, tolik je v nich protiléků na restaurační nostal­gii všech druhů a rodů. © am Nad čím přemýšlet? Děkuji br. Fleglovi, že v Kj 20/70 pod tímto nad­­piskem upozbrnil na mé povrchní vy­jádření v článku „Ještě ke krizi far­nosti“ v Kj 14/70, jako by nad povíd­kami a články historickými nebylo třeba tolik přemýšlet jako nad články s aktuální problematikou. Plně s nim souhlasím a cením si toho, jak ostře rozlišuje mezi „důkladným“, zasvěce­ným poznáním, vyplývajícím z tvrdé a obtížné analytické práce“ a mezí planým chvalořečněním. Mám už léta obavu, že nespokojenost s dnešním! stavem evangelictvl velmi rádi a la­cino vyvažujeme právě povrchní útě­chou nad jeho slavnou minulosti. Ji­nak řečeno, že z historických článků' si nebereme především podněty ka kritickým a nápravným snahám, za­měřeným do současnosti a budouc­nosti, nýbrž že z nich čerpáme přede­vším citové uspokojení nad minu­lostí, které pro přítomnost tíhne spíš ke steskům než к aktivitě. Přitom ovšem pod zájmenem „my“ mám na mysli ne odborné historiky, nýbrž nás ostatní, kteří z nepříjemné problema­tiky své doby rádi uhýbáme do dob minulých, jejichž problematika nás už tolik netíží a netrápí, protože si ji většinou ani neuvědomujeme. Má! zběžná, nevhodně formulovaná zmín­ka byla namířena proti této naší sub­jektivní náladě, ne proti objektivní potřebnosti solidních historických člán­ků, a jsem rád, že ji br. Flegl uvedl na pravou míru. V tom právě je uži­tečnost rozhovoru, u nás tak málo chápaná: vzájemným napravováním pochybení se dostáváme blíž к pravé myšlence i к jejímu dobrému vyjád­ření. *M. Bula jsem rád, že se s br. Bulou v hod­nocení historických článků nakonec shodnu. Jsem s ním zajedno v kritice laciných a sentimentálních příspěvků s historickou tematikou. Jde tedy o to, abychom společně historikové 1 nehistorikové, dovedli rozlišovat a nenechali se strhnout „citovým uspo­kojením nad minulostí“, ale hodnoti­li dávnou 1 nedávnou minulost sice s porozuměním, ale kriticky. Br. Bu­­lövi za jeho upřímná slova děkuji. • M. Flegl Klokočov. Péčí evangelizačního odboru chrudimského seniorátu se konají bě­hem prázdnin pravidelně každou neděli v 15 hodin bohoslužby v naší modlitebně v Klokočově u Sečská přehrady. Upo­zorňujeme na tuto možnost členy okol­ních sborů, kteří tráví rekreaci u Seč­­ské přehrady. Vhodné spojem autobusem od Pardubic i od Čáslavě až, do Kloko­čová. I v mlčení Když Jidáš uvolnil zrádcovským po­libkem lavinu utrpení v Getsemane, která strhla Ježíše na Golgotu, neujde čtenáři závěrečných kapitol v podání čtyř evangelistů, že Muž bolesti vlče mlčí než mluví. Neobhajuje se, nediskutuje, neoponuje falešným svědkům ani soudcům, kterým zřejmě nešlo o průchod spravedlnosti, ný­brž už předem o jeho likvidaci. Bylo Ježíšovo mlčeni výrazem sla­­bošstvf? Není třeba falešná obviněni vyvrátit, přehlušit pádnými důvody proti? Nedává mlčení zadostiučinění falešné výpovědi? A naopak, není mlčení výrazem nadřazeného pohrdá­ní lidmi, kteří divácky přihlížejí tra­gikomické hře nazývané „průchod světskému“ a podle okolnosti „cír­kevnímu právu.“ Ježíšův důvod к mlčení je Jinde. Často opakoval v okruhu učedlníků že „musí odejiti do Jeruzaléma, mnoho trpěti od starších a velekněžt i zákoníků, býti zabit a třetího dne vzkříšen“ (Mat. 16,21). Toto „musí“ Je neoddiskutovatelné; v něm Je zahr­nuta negativní úloha Jidášova. něm je smysl Ježíšova života, odvěké­V ho určení Jeho poslání. Ono dává au­toritativní platnost všem Ježíšovým slovům. Jen odmysleme Ježíšovo utr­pení a kříž. Kým by byl on pro nás? Naše civilizace se může pochlubit vy- ■ nikajícíml učiteli, do Jejichž řad by je dialog patřil i on. O něm by nanejvýš plati­lo zaslíbeni: „Kteří jiné vyučují, skvl­­ti se budou jako blesk oblohy, a kteří spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky (Dan. 12,3). Ale právě tím „musí“ probojovaném mod­litebně; „Můj Otče, nemůže-li mě ten­to kalich minouti, musím-li jej vypiti, staň se tvá vůle“, (Mat. 26,42) sestu­puje do propastných hlubin lidské bí­dy a opovrženi, ano, stává se zločin­cem za nás a pro nás všemi důsled­ky odplaty treštu smrti.“ Proto jej také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno“ '(Filip. 2,9). Ono „musí“ zjevené Ježíši, skryté ostatním pod povrchem očima vnímané udá­losti ukřižování, bylo pro Ježíše mez­­nou hranicí, kde konči dialog a začí­ná mlčeni. Ale právě mlčeni Je­žíšovo následně provokuje, zneklid­ňuje, žádá odpověď. Vede к dialogu Pavla s Židy, Luthera s Kalvínem, Bartha s liberálními theology. Odsu­zovaný Ježíš svým mlčením nutí к mnohomluvné obhajobě Inkvizitory potlačující svědomí, jak názorně uka­zuje Dostojevský v Bratrech Karama­­zových. Svým tichým utrpením a vý­kupnou smrtí přináší naději do bez­naděje hříšníkům, jako propuštění vězňům. Pod křižem mlčícího Ježíše začíná nejvážnější dialog a zápas o nového člověka. PAVEL NAGY Ekumenická vysoká škola v Bossey JAN ČAPEK V ekumenickém institutu v Chateau de Bossey probíhá od roku 1952 kaž­doročně čtyřapůlmčsí Sni semestr Eku­menické vysoké školy. Semestr trvá od 15. října do 25. února. Byli jsme spolu s Janem Trusinou studenty 18. semestru 1959/70. Chateau de Bossey leží v soused­ství vesnice Celigny, 18 km od Žene­vy, 5 km od francouzské hranice, me­zi pohořím Jura a ženevským Jezerem, za nímž se tyčí Savojské Alpy. Bos­sey daroval ženevský biskup v 11. století klášteru Bonmot, věž z té do­by je součástí dnešní kaple. V době reformace a později byl Bossey ma­jetkem různých vlastníků, mezi nimi i rodiny Turrettini. Po jrancouzské re­voluci jej vlastnila spisovatelka Ma­dame de Staél. V roce 1948 se stal majetkem Světové rady církvi. Chateau de Bossey je sídlem Eku­menického institutu, jehož program sestává po celý rok ze seminářů, konferencí, kursů a různých zasedání. Největší akcí je každoročně Ekume­nická vysoká škola. Institut je velmi Vhodně zařízen pro naznačený způsob studia, přednášek, bohoslužeb, setkání, společného života a především eku­menického rozhovoru. Byli jsme uby­továni po jednom čt po dvou v Cha­teau (zámek) a Colomble anebo v tzv. Petit Bossey (Malý Bossey), vzdále­ném několik minut od Chateau. Před několika lety byla postavena moder­ní posluchárna se zařízením pro si­multánní překlad a vedle ní knihov­na s velmi pěknou studovnou. Boho­služby a pobožnosti se konají v pros­té kamenné kapli, jejíž stěnu z ba­revných skel vybudovali bratří z řádu Tatzé ve Francii. V budovách jsou sa­lonky a šálky, čítárna novin, ping­­pongový stůl, v areálu je voleyballo­­vé a tenisové hřiště. Ekumenická vysoká škola je pro­střednictvím theologické fakulty při­členěna к ženevské universitě, na ní jsou studenti — splňují-li příslušné podmínky — ímatrlkulováni a absol­vovaný semestr je považován za se­mestr řádných studií na theologické fakultě ženevské university. Ve vedení Ekumenického institutu je ředitel prof. dr. N. A. Nissiotis, Rek, řeckoorthodoxního vyznání, jeho zástupcem je prof. dr. H. R. Weber, Švýcar, reformovaný a dále prof. dr. A. M. Barkat, Pakistánec, metodista, farář M. Keeling, Angličan, anglikán a pouze po dobu semestru také farář A. Yule, Australan, presbyterián. In­stitut má třt stálé překladatele, ofi­ciální řeči jsou angličtina, francouz­ština a němčina. Personál dále tvoří administrativní pracovníci, ostatní za­městnanci a také vždy dočasně tzv. Blue Angels, modří andělé, dívky, kte­ré pracují v kuchyni a jídelně a v dal­ších domácích pracích. Semestru se zúčastnilo 59 studentů, v počtu jsou zahrnuty i manželky do­provázející své muže, pokud se sou­stavné zúčastnily studia. Těchto 59 studentů přišlo z těchto 29 zemí. Ar­gentina, Austrálie, Brazílie, Ceylon, Československo, Dánsko, Guatemala, Holandsko, Indie, Indonésie, Japon­sko, Jižní Afrika, Jižní Korea, Kana­da, Kenya, Libanon, Maďarsko, Mala­wi, NSR, Norsko, Polsko, Rumunsko, SAR, SSSR, Španělsko, Švýcarsko, USA, Velká Británie, Zambie. Nej po­četněji byly zastoupeny Spojené stá­ty — jedenácti studenty a NSR devíti studenty. Eo stránce konfesionál­ni byly zastoupeny tyto církve a denominace: reformovaná, luterská, batacko-luterská, unlonovaná, římsko­katolická, metodistická, anglikánská, presbyterní, Cbr. evangelická, armén­­sko-orthodoxní, rumunskoorthodoxní, rusko-orthodoxní, řecko-orthodoxní, episkopální, kopticko-katolická a Učed­níci Kristovi. Tato veliká rozmanitost knjesionální, církevní, národní a kon­tinentální umožňovala neobyčejnou ší­ři rozhovoru o všech možných otáz­kách, jimiž se křesfané a církve za­bývají v různých částech světa. Základní thema semestru znělo: Bu­doucnost církve. Přednášky mělo, kro­mě již zmíněných, asi 40 pozvaných řečníků. Následující výčet některých jmen a thematiky ukazuje na šíři a rozmanitost problémů, které byly bě­hem semestru předmětem studia a dis­kuse: N. Nissiotis — církev, úřad, cha­risma, bohoslužby, ekumena, Orthodo­xie; H. R. Weber — biblická exegese, církev; A. Barkat — politika, třetí svět, chudoba, rozvoj, mír, guerilla, maotsmus; M. Keeling — ethika; A. Yule — církev, urbanisace; P. Ab­­recht — církev a společnost; H. D. Bastian — theologie a kybernetika; C. E. Blake — ekumena; H. Brunner život církve v budoucnosti; W. Hollen­­weger — obnova bohoslužeb; C, f. Itty — spojený výbor pro společnost, rozvoj a mír (Sodepax); P. feanson literatura; D. Jenkins — futurologle a eklesiologie; L. Kowarski — věda a technika; f. Moltmann — království Boží, církev, společnost; L. Niilus — mezinárodní záležitosti; M. Opočen­ský — výzva marxismu církvi; S. Par­­mar — konference v Montreaux ö otázkách rozvoje; R. Ratzinger — ob­nova církve; H. Symanowski — cír­kev v průmyslovém světě; L. Vischer — jednota církve a jednota lidstva; W. A, Vlsseťt Hooft — ekumenické hnutí; L. Watts — rasová otázka, a další řečníci. Jednotlivé přednášky se setkávaly s různým ohlasem, který se projevil v následujících diskusích v plénu, ve skupinách anebo osobních rozhovo­rech. Odkazy к literatuře umožňovaly rozšířit si znalosti o jednotlivých problémech studiem v knihovně. Ta byla stále přístupná, nutkala к sou­středění. Z knihovny je krásný po­hled na ženevské jezero a zasněžené Alpy. Ticho knihovny bylo ovšem ně­kdy přerušeno hovorem studentů, jin­dy hukotem letadel a v tom krásném podzimu také, šelestem padajícího lis­tí. Otevřená kniha však čekala na čtení, soustředění a studium. fPokračování) O ) a t

Next